Mayovky na Internetu
1. kapitola | 2. kapitola | Poznámky

Both Shatters

Dobrodružství z „Divokého západu“

od Karla Hohenthala

1. kapitola

Prérie se zde vlévala do ustupujícího pralesa a na okraji této „zátoky“, jak taková místa nazývají lovci, se utábořila společnost, ke které jsem patřil, aby si několik dní odpočinula od dosavadní námahy a aby při té příležitosti „nadělala maso“. Podařilo se nám objevit stádo buvolů, a zatímco se ostatní pilně zabývali dvěma telaty, která jsme zastřelili a odtáhli do tábora, podnikl jsem výlet do savany, neboť můj skvělý mustang Swallow nepotřeboval tolik odpočinku jako ostatní koně.

Vyrazil jsem ráno. Slunce už mělo svůj vrchol několik hodin za sebou. Chystal jsem se právě obrátit, když jsem si všiml několika stop kopyt, které v ostrém úhlu křížily mou cestu. Sesedl jsem, abych je prozkoumal.

Stopy byly podivné. V jejich středu se daly jasně rozeznat otisky kopyt dvou koní. Na obou stranách byly ještě tři a tři, dohromady tedy šest dalších jezdců, a sedmá stopa zanechávala jednou pěší, podruhé koňské otisky, jednou na této, jindy na druhé straně. Podle stop to byl indián. Porovnal jsem sešlapanou trávu jednotlivých otisků a zjistil jsem, že jsou prostřední dvě stopy přibližně o hodinu starší než ostatní, protože se už jejich stébla zvedla více, než u druhých. Bylo mi hned jasné, že je dvojice pronásledována ostatními sedmi, jejichž stopy byly tak čerstvé, že nemohly být starší více jak půl hodiny.

Jelikož otisky směřovaly přibližně k našemu táboru, rozhodl jsem se je následovat. Vyžadovala to starost o mé lidi. Byli jsme poblíž Yellowstone River, to jest na území Siouxů, kteří nebyli bělochům přátelsky nakloněni, a i kdybychom měli několik tuctů schopných paží, nebyl střet s indsmeny v našem zájmu. Nasedl jsem tedy zas na Swallowa a pobídl jsem ho do běhu toho druhu, kterému se na jihozápadě říká sobre paso. Spočívá v tom, že kůň zvedá obě pravé nebo levé nohy současně, přední vždy výše než zadní, což je mnohem rychlejší než klus, ale přesto je to lehký způsob pohybu.

Zakrátko jsem tak za sebou nechal značný kus cesty a už jsem mohl být velmi blízko k pronásledovatelům, když jsem náhle spatřil dvě pěší stopy, které přicházely z boku a spojily se s otisky, které jsem nespouštěl z očí. Opět jsem sesedl, abych je prozkoumal.

Pocházely od dvou bělochů. To bylo zřejmé z toho, že špičky chodidel byly otočeny ven. Současně jsem zjistil, že museli být oba muži rozdílných postav, protože šlápoty jednoho byly značně delší než druhého. Podle stavu stébel tudy dvojice prošla teprve před několika minutami. Nasedl jsem a vyrazil jsem tryskem za nimi, oči střídavě na stopě a na obzoru, kde jsem brzo spatřil dva body, které se pohybovaly rychle vpřed. Když jsem se přiblížil, bylo poznat, že jde o dvě lidské postavy.

Jeden pohled zpět, spatřili mě a zůstali stát, aby mě očekávali s puškami připravenými k výstřelu. Když jsem se přiblížil natolik, že jsem si je mohl dobře prohlédnout, nedokázal jsem se ubránit úsměvu.

Byli to dva muži, které příroda zřejmě postavila vedle sebe jako dva silné protiklady.

Jeden byl malý, ale zcela neobvykle objemný. Tvář mu pokrýval hustý rozježený vous, takže byl vidět pouze strašlivý nos, který hrál všemi barvami, a dvě lstivě přimhouřená očka. Paruka, která dlela na jeho široké lebce, nepochybně pocítila kartáč nebo hřeben naposledy před mnoha lety a připomínala převrácené a rozcupované ptačí hnízdo. Na ní seděla věc, která možná kdysi bývala kožešinovou čepicí, v současnosti však postrádala veškeré chlupy a měla vzezření naruby otočeného zkrabaceného mědvědího žaludku. Lovecký kabát, ve kterém mužík vězel, byl nepochybně vyroben pro značně delší osobnost, protože mu visel až ke kotníkům a z dolních partií žertovného trappera zakrýval vše až na dva roztrhané mokasíny.

Druhý byl snad o polovinu delší než jeho společník. Jeho končetiny byly tak útlé a dlouhé, až jsem se musel obávat, že by mu při prvním závanu větru začaly vlát jako nitě. Všechno na něm bylo dlouhé a úzké: čelo, nos, rty, bezvousá brada, krk, tělo, ruce i nohy. V týlu mu balancoval podivný předmět, jehož stý pravnuk bude zřejmě jednou podle Darwinovy teorie nazýván kloboukem. Kožená lovecká kazajka mu sahala jen několik coulů přes vyschlé boky a nekonečné nohy trčely ve dvou vysoko vyhrnutých pouzdrech, u nichž se stěží dalo rozeznat, zda jde o punčochy, kamaše nebo holínky.

Měli obvyklou výbavu prérijních lovců, která až na tlouštíkovu pušku nenabízela nic zvláštního. Ta připomínala spíš v lese ulomený klacek než střelnou zbraň. Dřevěné části ztratily kvůli zářezům, prasklinám a odlomeným třískám svůj původní vzhled. Hlaveň, zámek a kování rozežrala rez a evropský střelec by se z ní nejspíš odvážil vystřelit jen s největší opatrností. Přesto to nebyl první takový nástroj, který jsem viděl, s nímž by si cizinec nechtěl absolutně nic začít, zatímco majitel z takové staré roury nesází nic jiného než samé mistrovské rány.

„Stop, sir,“ zvolal tlouštík. „S jakými úmysly se projíždíte po této staré louce?“

„Projíždíte?“ opakoval dlouhán a zamířil mi puškou přímo na nos.

„Dejte své guns (pušky) stranou, meššúrs. Nemám v plánu vás sežrat.“

„To by se vám ani nepovedlo, sir, Two Sams se nedají jen tak zakousnout! Nechutnali by vám jinak než pár kulatých kousků olova. Hádám, že rozhodně nejste v savaně sám. Ke komu patříte?“

„Moji druzi táboří v ‚zátoce‘ přibližně pět mil odsud. Děláme maso a já se jel trochu projet, abych nevyšel ze cviku.“

„Hádám, že je to od vás celá dýně (trapperský výraz pro mnoho nebo velmi) neopatrnosti, sir. Copak nevíte, že se po této staré louce potulují rudé kůže?“

„Potulují rudé kůže?“ přikývl souhlasně dlouhán.

„Několik týdnů jsme neviděli stopy žádného redmana.“

„Dneska jich můžete spatřit dost, sir. Two Sams mají v patách sedmičku už od Big Hornu, a hádám, že je za nimi ještě celé stádo Yanktonů.“

„Vy jste ti dva jezdci, jejichž stopy jsem spatřil a sledoval?“ podivil jsem se pln znepokojení, protože jsou Yanktonové ten nejnesmiřitelnější a nejbojovnější ze siouxských kmenů. „Kde jsou tedy vaše zvířata a jak to, že jste se pěšky vrátili na svou vlastní stopu?“

Očka toho menšího se zablýskla napůl vychytrale a napůl soucitně.

„Thick Sam hádá, že jste greenhorn (nováček), sir, protože dosud nevíte, co z opatrnosti udělá správný westman, když chce zjistit, jestli někdo sleduje nebo nesleduje jeho stopu! Obloukem se na ni vrátí. Pokud zůstala neporušená, tak je to v pořádku, pokud však na ní objeví nepřátele, tak ví, na čem je, a má pronásledovatele před sebou místo za sebou. Rozumíte?“

„Díky za poučení, master. Nebylo zrovna nutné! Jen mi není jasné, proč jste sesedli a darovali svá zvířata rudochům.“

„Darovali? Zounds, zbláznil jste se, sir?“

„Zbláznil, sir?“ ozval se i druhý.

„Tak jak, meššúrs?“

Two Sams mohli ten oblouk procválat, ale to by jim Yanktonové určitě zůstali v patách. Místo toho nechali své koně stát se svázanýma předníma nohama, aby si ti hloupí indsmeni mysleli, že rozbili tábor a jen se vypravili do lesa, aby nasbírali větve na oheň.“

„Větve na oheň,“ potvrdila dlouhá ozvěna.

„Aha!“ protáhl jsem překvapením. „Je to odsud daleko?“

„Hádám, že jen několik kolíků (trapperský výraz pro nevelkou vzdálenost). Kolik lidí čítá vaše společnost, sir?“

„Dvanáct.“

„Pouze běloši?“

„Ano. Potřebujete snad naše pušky, master?“

„Na těch sedm ne, na ně je pozdě. Ale vás bychom potřebovat mohli. Chcete s námi, nebo se bojíte?“

„Vypadám tak zbaběle?“

„Hm, váš kůň je dobrý, velmi dobrý,“ řekl s obdivným pohledem na Swallowa, „ale muž, muž by mohl být lepší, hádám. Sedíte v sedle jako na přehlídce, kabátek nemá ni záplat, ni smítek, opasek a co je na něm září kovem a leštěnkou a vaše fowling-piece (ptáčnice) je vycíděná, jako byste si ji právě koupil. Nejste tedy greenhorn, sir?“

„Greenhorn, sir?“ nechal se slyšet i druhý.

Věděl jsem, jaké má pravý woodsman předsudky vůči dobře udržované výzbroji, a usmál jsem se.

„Nemějte péči, master Same! Slyšel jste o nějakém Jaku Hawkinsovi ze St. Louis?“

„To bych řekl! Je to přece nejlepší puškař ve Státech!“

„No, a od něj je tahle puška, henryovka, která umí na jedno nabití vypálit pětadvacet kulek, a tyto dva revolvery vyrobil též. A muž, který je nosí, sice není žádný Kentucky-shooter, ale je Němec, který dnes nebude střílet poprvé.“

Behold, sir, to zní dobře, hádám! Zbraně jsou dobré a Thick Sam už poznal docela dost mužů z Germany na druhé straně, kteří uměli trefit grizzlyho do oka. Pojďte s námi, ale slezte z koně, protože mají indsmeni čertovsky dobré oči a muž, který jede na koni, je vidět snáz, než ten, co rajtuje jen na podrážkách.“

Sesedl jsem, vzal Swallowa za uzdu a za chůze jsem se zeptal:

„Teď řekněte i vy, kdo jste, master! Podal jsem vám o sobě zprávu a přirozeně musím vědět, komu propůjčím své náboje.“

„Kdo jsme, sir? Hm, to by byla zatraceně dlouhá historka. Jmenuji se Sam a tenhle tady se jmenuje Sam, a proto nám naši dali jméno Two Sams (dva Samové). Patříme ke společnosti both Shatters (dvou Shatterů) a cestou po vodě vzhůru máme náš hide-spot (úkryt).“

Zůstal jsem překvapeně stát a s údivem jsem na dvojici pohlédl. Both Shatters, otec a syn, byli nejznámější lovci mezi jezery a Mexickým zálivem. Nikdo neznal jejich pravá jména, nikdo nevěděl, odkud pocházeli, ale každý o nich uměl vyprávět nějaký neobyčejný, dobrodružný příběh. Byli nejhoršími nepřáteli indiánů, a přestože do jejich tábora nesměl žídný cizinec, vyprávělo se o nich, že tam mají více nuggetů (větší kusy vyrýžovaného zlata) a indiánských skalpů, než by se dalo naložit na vůz tažený volem.

Both Shatters? Je to pravda, master?“

„Samozřejmě, sir! A pokud se s nimi jednou setkáte, rádi vám budou vyprávět o Thick Samovi a Thin Samovi, kteří jsou stále spolu a už stáhli spoustě rudých bídáků kůži z hlavy. Nebo ne, Thin Same, ty starej coone?“

Coon je zkrácenina slova raccoon (mýval) a lovci ho v různých situacích používají jako oslovení.

Thin Sam souhlasně zamručel. Thick Sam však opět vyrazil na cestu, a tak jsme svižným krokem pokračovali po stopě.

Po nějaké době jsme spatřili dlouhý úzký jazyk lesa, který vybíhal do prérie. Oba trappeři byli opatrní. Opustili stopu, která vedla kolem lesa, co nejvíce využívali roztroušená křoviska jako krytí a spěchali přímo k vysokým trnovníkům a weymouthským borovicím. Když jsme k nim dorazili, Thick Sam zůstal stát.

Heigh-day, sir, hádám, že to nejhorší je za námi! Rudoši nás mohli prokouknout a očekávat nás zde, kde by byli chráněni před našimi střelami a kde by nás určitě zhasili (trapperský výraz pro zabití). Ti holomci jsou však opravdu hloupější než ten nejhloupější barevný gentleman (černoch) a nyní zhynou a odevzdají své kůže!“

„Odevzdají kůže!“ potvrdil Thin Sam a následoval svého druha, který se opatrně odplížil až ke druhému okraji výběžku. Za ním se nacházela jedna ze zmíněných zátok. Podélně ji na dvě části dělil potok, jehož oba břehy lemovaly neprostupné dřeviny. Přitékal z nejvyššího rohu zátoky, opisoval oblouk a mizel v lese naproti. Jediný pohled mi stačil, abych poznal, že lest dvojice mazaných trapperů dokonale vyšla.

Předtím překročili potok, za ním uvázali svá zvířata a pak vyhledali protější část lesa, aby se obloukem vrátili na svou stopu. Mezitím dorazili Yanktonové, spatřili oba koně a ihned se zas stáhli za vodu, aby čekali na návrat bělochů, kteří by pak byli ztraceni. Jak dokazovaly zřetelné otisky, prohledali nejprve naše nynější stanoviště, aby se přesvědčili, že jsou v bezpečí, a usadili se nějakých dvě stě kroků před námi bez jakéhokoliv krytí za křovisky u potoka. Své koně přikolíkovali poblíž. Měli jsme štěstí, že vál vzduch od nich k nám, jinak by nás zvířata dávno zvětřila a prozradila.

„Thin Same, ty starej coone, vidíš ty bronzové chlapy? Podívej se tou mezerou, pokud toužíš po našich koních. Ani se jich nedotkli. Připravte si pušku, sir. Vy si vezmete tamtoho prvního, já druhého a Thin Sam třetího, pak vytáhnout sekery a na ně! Máte přeci pod kabátem tomahavk?“

„Mám a také mám dva výstřely. Vezmu si tedy prvního a čtvrtého!“

„Dobře, sir! Hádám, že budou čertovsky překvapení, až se na ně vrhneme z jiného směru, než který čekají!“

Práskly čtyři výstřely a čtyři indiáni se svalili, zbylí tři vyskočili, spatřili nás a vrhli se ke koním. Prvnímu se podařilo se ke svému dostat. Vytrhl kolík ze země, naskočil a pádil tryskem pryč. Pustil jsem se do dalšího, který se už také chystal nasednout na jedno zvíře. Vytáhl tomahavk z opasku a napřáhl se k úderu, klesl však okamžitě k zemi. Můj nůž mu až po rukojeť zajel do hrudi. Otočil jsem se a spatřil oba lovce, kteří leželi na posledním, jenž se zoufale bránil. Tady už jsem nebyl potřeba. Uprchlík však nesměl uniknout.

„Swallowe!“

Poslušné zvíře zůstalo stát pod stromy. Na mé zavolání okamžitě přiklusalo. Nasedl jsem a vyrazil jsem kolem lesního jazyka, kde jsem už ve značné dálce spatřil cválajícího indiána. Vracel se stejnou trasou, kterou přijel.

„Come on, Swallow!“

Pobídka stačila k tomu, aby mustang nasadil nejrychlejší cval. Ventre a terre letěl vpřed, takže hned od prvního okamžiku ukazoval, jakou má převahu nad koněm divocha. Sekundu za sekundou byla vzdálenost mezi námi kratší a kratší, až jsem se k němu přiblížil na nějakých dvacet koňských délek. Spatřil mě a pobízel koně k největšímu spěchu.

„Stop, Swallow!“

Mustang zastavil a ani se nehnul, protože jsem vytáhl kulovnici a kůň věděl, že chci střílet. Padla rána a indián se svezl ze sedla. Kůň bez jezdce se hnal dál, zatímco jsem dojel k postřelenému muži. Kulka mu pronikla do týla, byl mrtev. Sesedl jsem a zmocnil jsem se na důkaz vítězství jeho nože, sekery a váčku na střelivo. Svou pušku zapomněl v úleku v „zátoce“.

Když jsem se opět usadil v sedle a mimoděk jsem se podíval za uprchlým koněm, spatřil jsem ve směru stopy, ale dosud ve velké dálce, tmavý houf postav, které se ke mně blížily. Vzal jsem z opasku dalekohled, roztáhl jsem ho a podezřelý úkaz jsem si prohlédl. Byli to indiáni, kteří sledovali naše otisky, nepochybně Yanktonové, o kterých mluvil Thick Sam. Obrátil jsem a tryskem jsem se hnal zpět k zátoce. Jak jsem zjistil, Two Sams se zaměstnali skalpováním šesti mrtvol.

„Dostal jste ho, sir?“ zeptal se Sam Tlouštík.

„Ano, zde jsou jeho zbraně.“

Odpověď mi šla přes rty jen pomalu, tak jsem byl šokován vzezřením muže. Během zápasu s divochem totiž přišel o čapku a paruku, takže jsem teď viděl bezvlasou lebku, jejíž zhojená kůže hrála nejděsivějšími barvami. Thick Sam byl kdysi skalpován.

Behold. sir, hádám, že asi koukáte na mou lebku? Octl jsem se jednou v moci Yanktonů a přišel jsem o kožich, a ti lotři mě pak nechali ležet a byl bych zemřel. Thin Sam, ten starej coon, mě však našel a vzal mě s sebou. Čertovsky jsem zkusil, než jsem zas přišel k sobě, a pak jsem zajel dolů k Cheyenne k hairdresserovi, abych si koupil tuhle krysí srst, které říkají paruka. Stála mě tehdy celé čtyři balíky kůží tlustých ocasů (bobří kůže), ale je zaplacena, stonásobně zaplacena, protože jsem přísahal, že ti rudí scoundrelové odevzdají za každých deset vlasů jeden skalp. Už jsem jich taky sesbíral celou hromadu, mám je nahoře v hidespotu, a hádám, že bude ještě mnohem větší. Tady máte své tři skalpy, sir!“

„Díky, člověče! Ještě jsem o skalp nepřišel, takže takovou věc dostat nemohu, protože…“

„Ne?“ přerušil mě s údivem. „Dokázal jste, že nejste žádný greenhorn…“

„Nejste greenhorn,“ přidal se i dlouhán a uznale pokývl hlavou.

„A nechcete kůže rudochů?“

„Mám na to jiný názor než vy. Ostatně pohyb, ať odsud zmizíme. Za námi je celé vojsko indiánů, kteří do deseti minut dorazí do ’zátoky‘.“

„Indsmeni?“

Malý muž s obratností, které bych se od něj nenadál, doskákal až vrcholu lesního výběžku a vyhlédl do prérie. Vzápětí byl zase zpět, zastrčil tři z ukořistěných skalpů za opasek, zvedl ze země své zbraně a přeskočil potok.

Have care, Thin Same, ty starej coone, seber ostatní tři kůže a rychle pryč. Jinak ti Yanktonové prolítnou mezi těma nekonečnýma nohama.“

Také jsem sebral pušku, kterou jsem před chvílí odložil, a následoval je. Když jsem se prodral křovím na druhém břehu potoka, byli už v sedlech. Bylo nás příliš málo, abychom se mohli postavit na odpor, neboť jsem odhadoval, že je proti nám stovka nepřátel, kteří nás nesměli spatřit na otevřené prérii. Co nejrychleji jsme spěchali k okraji lesa, nejprve přes otevřený prostor a brzy křovisky a mezi stromy na druhou stranu špičky lesa. Koně dvou Samů se znamenitě drželi, i když jsem nenechal Swallowa vyvinout maximální rychlost, protože jsem je nechtěl předběhnout. Tak jsme delší dobu pádili, až jsme dorazili ke druhému vodnímu toku, u nějž Thick Sam zarazil své zvíře.

„Ještě chcete k vašim, sir?“

„Samozřejmě, master Sam! Chybí mi k nim jen o málo víc než dvě míle a nechci, aby o mě měli starost. Přece se přidáte?“

„Ne. Jsme na cestě k Both Shatterům a za čtvrt hodiny jsme v bezpečí. Pokud pojedete dál, hádám, že ohrozíte sebe i svou společnost. Naše otisky zde zmizí, vaše tu však zůstanou a indiáni je naleznou. Pojeďte s námi! Sice máme zakázáno vodit do hide-spotu cizince, ale vy si zasloužíte výjimku. Rychle se rozhodněte, sir!“

„Rychle, sir!“ prosil i Sam Dlouhán.

„Tak pojedu s vámi!“

Toto rozhodnutí bylo poněkud rychlé, ale dalo se omluvit. Both Shatters – mohl jsem si snad nechat ujít skvělou příležitost je poznat? Opravdu bych své lidi uvedl do nebezpečí, pokud bych k nim přivedl po své stopě divochy, a jestliže by zde naše stopy zmizely, což bylo s pomocí potoka docela dobře možné, určitě by se mi podařilo z hide-spotu najít cestu, kterou bych se k nim dostal, aniž bych ohrozil jejich bezpečí.

Zavedli jsme koně do vody a postupovali jsme proti proudu. Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem, spatřil jsem, že se pohnulo několik větviček na okraji křoví, kterým jsme projeli, a zdálo se mi, že jsem mezi nimi zahlédl tmavou tvář divocha.

„Master Same, vydejte se jinudy, ať neprozradíte hide-spot. Indsmeni už jsou tady!“

Egad, sir? To není možné, měli jsme příliš velký náskok. Honem pojeďte, spletl jste se!“

Jel jsem za nimi, ale připravil jsem se k výstřelu a často jsem se ohlížel. Jelikož jsem si však nevšiml ničeho sebeméně podezřelého, uklidnil jsem se myšlenkou, že ten obličej vykouzlila pouze má rozjitřená fantazie.

1. kapitola | 2. kapitola | Poznámky

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR


od 1. 9. 2005