Mayovky na Internetu

Deutsches Familienblatt

Ze spisů zcestovalého.

Karel May

Inn-nu-woh, indiánský náčelník

Nastala roční doba, během které je pobyt v New Orleans kvůli žlutému Jackovi a černé horečce pro bělochy nebezpečný, a kdo nebyl zadržen železnou nutností, spěchal, aby opustil dusnou atmosféru dolního toku Mississippi a zaměnil nížiny veletoku za výše položená místa.

Obezřetná aristokracie města již dávno zmizela. Ti, kteří vzhledem ke svým obchodům zůstali pozadu, si pospíšili s odchodem. Už se totiž vyprávělo o několika nenadálých úmrtích a i já jsem si sbalil svůj skromný majetek, a vyhlížeje parní člun, stál jsem v přístavišti, abych se vydal do St. Louis, kde na můj příjezd čekali příbuzní.

Ned, starý, šedivějící černoch, který mě jakožto factotum mého hotelu obdaroval svou jedinečnou náklonností a nyní mi nesl kufr, se vedle mě opíral o jeden z železných jeřábů, které byly určeny k tomu, aby přenášely na paluby a zpět největší břemena, a vypouštěl skrz své v úsměvu vyceněné zuby vtipné komentáře na adresu rozličných osob, které se kolem nás čile vlnily. Vtom mě náhle chytil za paži a otočil mě, takže jsem se teď díval nazpět.

„Vidět master tam indiána?“

„Kterého? Myslíš toho mračícího se chlápka, který míří přímo k nám?“

„Ano, ano, master! Znát master indiána?“

„Ne.“

„Indián být velký náčelník Siouxů, nazývat se Inn-nu-woh, být nejlepší plavec v United States.“ (Spojené státy)

„Tak, k tomu je dost zapotřebí.“

Well, well, sir. Tak to být, actually (opravdu) to tak být!“

Neodpověděl jsem a sledoval jsem pozorně muže, který teď kráčel hrdě kolem nás. Jeho jméno mi nebylo neznámé, dokonce jsem o něm často slyšel vyprávět, ale vždy jsem pochyboval o pravdivosti neuvěřitelných historek, které kolovaly o jeho plavecké obratnosti a vytrvalosti. Nebyl nijak vysoké postavy, ale jeho podsaditý trup a zejména šíře jeho prsou přecejen poněkud oslabily mou dosavadní nedůvěru.

V této chvíli přirachotila otevřená ekvipáž, ve které seděli postarší pán a mladá závojem zahalená dáma. S poněkud neobvyklou bezohledností hnal bohatě oprýmkovaný kočí spřežení davem a práskal bičem kolem uší těch, co stáli v cestě. Vyděšení lidé se rozestupovali, pouze indián kráčel klidně dál a neuhnul ani o chlup ze svého původního směru. Po straně bylo přece dost místa pro panský vůz, který mohl jet naproti po dlažbě stejně dobře jako zde po hladkých, širokých kvádrech.

„Z cesty, rudá kůže, nebo jsi snad hluchý?“ křičel vozka, a když šel i přes hlasité a hrubé volání oslovený dál, aniž by změnil směr, pokračoval mávaje bičem: „Kliď se stranou, niggere, nebo ti můj bič ukáže cestu!”

Ačkoliv slovo nigger znamená pro indiána největší urážku, vypadal, že si jí nevšiml, a šel pomalu dál. Tu práskl bič a jeho řemen škrtl rudého muže přímo přes obličej tak, že byly stopy úderu hned patrné. V témže okamžiku však již také stál na kozlíku, rozrazil drzému mladíkovi jedním zdola nahoru vedeným úderem ret a nos, zvedl ho ze sedadla a praštil jím dolů na kamenné desky takovou silou, že natáhl všechny čtyři a zůstal bez hlesu ležet.

Toto se událo tak rychle, že neměl pán, který seděl ve voze, vůbec čas jít na pomoc svému podřízenému. Nyní však z kapsy vytrhl revolver, namířil na indiána a vykřikl:

Zounds (tisíc láter), holoto, dostaneš kulku, pokud nebude kočí v minutě zase sedět na kozlíku!“

Aniž by hnul brvou nebo změnil výraz obličeje, ohrožený vzal z ramene pušku, zamířil na Yankeeho a zcela jistě by to dopadlo špatně, kdyby se mezi ně nepostavilo několik rychle přišedších policemanů a svou žádostí nepřesvědčili majitele ekvipáže schovat zbraň.

„Prosím, jeďte dál, sir,“ pobízel jeden z nich. „Váš kočí se již zvedl a neutrpěl kromě roztržené tváře žádnou škodu. Je neopatrný, měl by vědět, že podle indiánských zákonů lze úder odpykat jen smrtí.“

Podle zvyku Američanů, kteří se nikdy nemíchají do hádek jiných a svůj zájem o spor projevují jen tak, že udělají prostor k boji, utvořili kolemjdoucí kruh kolem vozu, aby viděli, jak zajímavá událost dopadne. Když však v tomto okamžiku zazněla pronikavá píšťala přijíždějícího parního člunu a kočí, který opět nastoupil, nasměroval na naléhavé zvolání svého pána spřežení k přístavnímu můstku, kruh se rychle rozpustil a každý si pospíšil dobýt na lodi dobré místo.

Nebyl to obvyklý a velice komfortně zařízený osobní parník, nýbrž ona obrovská nákladní loď, která se k přepravě osob používá pouze výjimečně, většinou právě na začátku období horeček, kdy je příval cestujících těžko zvládnutelný. Proto postrádalo plavidlo všechno pohodlí, kterým si Yankee usnadňuje cestování, a cestující se museli spokojit s místy, jaká si sami našli.

Jakmile se můj černoch rozloučil, vylezl jsem na hromadu balíků se zbožím, které lemovaly řadu čtyřhraných beden, jež se táhla skoro přes celou palubu. Svrchu jsem měl nyní volnější výhled než dole. Také mi vál vítr kolem čela a mohl jsem se zde bez ostychu rozvalit, takže bylo mé místo naprosto skvělé.

Maje rozhled, zpozoroval jsem, že byl přítomen nejen majitel ekvipáže se svou dámou, ale též indián. První rozhodně náležel k nejvyššímu stavu a použil nákladní loď jen k tomu, aby co nejrychleji unikl z nebezpečné půdy, a druhý asi prodal ve městě svou zásobu kůží a vracel se do prérie, aby svůj kmen vedl do nových lovů a dobrodružství. Také jemu se zdálo být v tlačenici příliš těsno a dusno. Vyšplhal se nahoru, a aby mi neupřel mé místo, usadil se na první z beden, o kterých jsem se před chvílí zmínil.

Jakmile se uvelebil, zazněl vzduchem zvuk tak hluboký, rozhněvaný, dunící a roztřesený, že všichni cestující vyskočili a začali se rozhlížet se po příčině tohoto hrozivého řevu. Pouze Inn-nu-woh zůstal klidně sedět, ačkoliv hlas zazněl zrovna pod ním. Jeho snědá a nehybná tvář nejevila ani stopu překvapení nebo dokonce hrůzy, a zdálo se, že ani zděšení lidé na palubě nejsou hodni jeho pohledu.

Objevila se mezera, kterou prošel muž, při jehož spatření se mi řev hned vyjasnil. Viděl jsem ho v Bostonu, New Yorku a později i v Charlestownu a docela blízko se s ním seznámil. Jmenoval se Forster a byl to známý krotitel zvířat, který onehdá navštívil se svým zvěřincem významná města Spojených států a všude, kam přijel, byl za největší senzaci díky tomu, jakou mocí vládl nejdivočejším bestiím.

Bedny mu patřily a obsahovaly klece jeho zvířecích podřízených. Indián se usadil na letním sídle lva, kterého vyrušil hlukem ze siesty a přiměl ho vztekle zařvat, což zaslechl Forster a přirozeně si sem pospíšil, aby zjistil důvod.

V opatrné Evropě by si ovšem lidé dali pozor, aby umístili kompletní zvěřinec na loď, která má přepravovat cestující. Američan je ale v takových případech lehce dificilní. V zemi, ve které žije, má nebezpečí svůj domov. Je s ním dobře seznámen, zná jeho rozličné podoby, dává si pozor, ale nebojí se ho a je zvyklý v pralese a na prérii troufale a neohroženě jít do střetu se čtyřnohými obyvateli divočiny, takže se přirozeně vyděsí méně, když se mimo divočinu setká se zkrocenými kusy.

Cestující se vylekali, jen protože nic nečekali. Jakmile však pochopili účel četných krabic, zasmáli se strachu, kterému na chvíli podlehli, a prosili majitele zvířat, aby klece odhalil.

Well, nic proti tomu nemám, pokud vás to pobaví, ladies and gentlemen. Trocha čerstvého vzduchu udělá těm potvorám dobře. Ale zeptejte se kapitána. Na vlastní pěst to udělat nesmím.“ odpověděl a obrátil se k indiánovi:

„Byl byste tak laskav a slezl ze svého trůnu, muži? Lev je král a nikoho nad sebou nesnese!“

Aniž by otevřel rty, naznačil lehkým odmítavým pohybem rukou, že se mu zde nahoře líbí a nemá v plánu své místo opustit.

„Nu dobrá, nic proti tomu nemám, ale nestěžujte si, jestli se vám stane nějaká nepříjemnost.“

Někdo přivedl kapitána, který po krátkém otálení dovolil odstranit prkna z klecí. S pomocí hlídačů zvířat bylo brzo hotovo a Forster chtěl hned tuto příležitost využít k nakrmení zvířat, takže se divákům naskytla velmi zajímavá a zábavná podívaná.

Přehlídka se skládala převážně ze skvělých exemplářů, zejména samice bengálského tygra právem zaujala všeobecnou pozornost. Zajali ji teprve nedávno a přivezli ji z Indie do Ameriky, kde ji koupil současný majitel. Dosud nebyla zkrocená a vyrostla ve volné přírodě. Nabízela impozantní pohled a vyvolávala výkřiky obdivu stavbou svých končetin, primární ladností svých pohybů a svým až do morku kostí pronikajícím hlasem.

„Do této klece lezete taky, sir?“ zeptal se krotitele jeden z diváků.

„Proč ne? Zvenku šelmu krotit nelze, člověk musí dovnitř, pokud chce získat její respekt.“

„To pak ale pokaždé riskujete život.“

„Už jsem to udělal tisíckrát a jsem zvyklý. Navíc nejsem neozbrojený, jeden silný a dobře usazený úder tímto zabijákem omráčí i nejsilnější zvíře. Potřebuji ho však málokdy. Moc opatrného a skutečného krotitele spočívá v něčem jiném. Občas chodím do klecí bez jediné zbraně.“

„Ale do téhle se tak neodvážíte.“

„Kdo vám to řekl?“

„Ne, to se neodvážíte udělat!“ mínil majitel ekvipáže, který doposud stál opodál a prohlížel si klece a teď se přiblížil, zatímco jeho průvodkyně, která se obyvatel klecí bála, odešla na předek lodi a dívala se přes zábradlí do zpěněné vody, která hučela kolem přídě. „Vsadím na to tisíc dolarů!“

Američan miluje sázky, a když se naskytne takováto pikantní příležitost, nenechá si ji ujít.

„Jste neopatrný, sir!“ odpověděl Forster. „Podívejte se, jak klidně a nebojácně sedí ten indián na kleci numidijského lva. Opravdu věříte, že mám jakožto majitel těchto zvířat menší odvahu?“

„Pshaw!“ (Pche!) mávnul Yankee opovržlivě rukou. „U takových lidí to není odvaha, ale ignorance, hloupost. Kdyby rozuměl své nebezpečné situaci, stál by hned dole mezi námi nebo by zalezl někam do kouta. Ten o lvech nic neví. Tihle rudí holomci rozumí jen tomu, jak se připlížit k nepříteli a v noci ho zákeřně přepadnout. Pohlédnout však nebezpečí přímo do očí, to je ani nenapadne.“

Inn-nu-woh rozuměl každému slovu, ale rysy jeho ostře řezaného obličeje zůstaly nehybné a končetiny jeho těla se ani trochu nezachvěly.

„V indiánovi se mýlíte stejně jako ve mně. Kdo se s národy prérie seznámil tak, jako já, začal si jich i vážit.“

„Nedělejte ze sebe před touto ctihodnou společností šaška! Vypusťte jen tamtoho dikobraza, jsem přesvědčen, že jakmile ho spatří na svobodě, tak ze samého strachu skočí do řeky. Tahle holota je stejně zbabělá jako umí být krutá. Ale odbočili jsme od naší sázky.“

„Přijímám ji. Kapitáne, jste svědek!“

„To jsem, ale nepřipustím, abyste vešel k tygrovi. Kdyby se na palubě stalo neštěstí, byl bych za to zodpovědný.“

„Nemůžete svobodnému Američanovi zakázat dělat se svým majetkem, co se mu zlíbí. A co se týče neštěstí, postihne přece jen mě a já jsem snad natolik muž, abych sám nesl odpovědnost, sir, nebo ne?“

Kapitán byl sám Yankee a sázka ho zajímala také. Když vyslovil své varování, domníval se, že učinil své povinnosti zadost, a odpověděl:

„Pokud následky berete na sebe, nemůžu nic namítat. Dělejte si tedy, co chcete.“

„Ustupte, lidé!“ zavelel Forster a předal kapitánovi zabijákem opatřený bič. Pak se pevnými, jistými kroky přiblížil ke kleci a s pohledem upřeným na zvíře odsunul závoru.

Tygřice se krčila v zadní části těsného prostoru a ležela na podlaze s hlavou na předních tlapách, ocas zvednutý a oči přimhouřené. Jak se krotitel ke zvířeti přiblížil, otevřelo oči a upřelo je na něj. Zorničky se mu zúžily, pohnulo tlapami a přitáhlo je k tělu. Zadní část těla zvířete se téměř nepatrně zvedla. Ve chvíli, kdy zarachotila západka, krásná, měkká srst se krátce zachvěla a v příštím okamžiku zahřměl mezi železnými tyčemi hrůzu nahánějící zvuk. Forster ležel na podlaze s paží napolo vytrženou z ramene, krvácel a osvobozené zvíře prchalo mocnými skoky přes palubu.

Všeobecný výkřik hrůzy naplnil vzduch a každý hledal, jak se zachránit. Byla to minuta největšího smrtelného strachu a zmatku. Lidé padali jeden přes druhého, jak se vrhali do koutů, ke stožárům a provazovým žebříkům, a zvířata řvala tak, že přehlušila i namáhavé sípání stroje.

Vyskočil jsem zas na balíky, které jsem před chvílí opustil, a zůstal jsem na nich stát strnulý hrůzou, neboť jsem přímo před sebou u zábradlí spatřil nebohou nadobro ztracenou dívku. Tygřice běžela přímo k ní, a jakmile od ní byla nějakých sedm osm kroků daleko, přikrčila se, aby provedla smrtící skok. Tvář dívky ztuhla a zbledla. Paže natáhla v prosbě o pomoc a stála tam neschopna pohybu a musela být v příštím okamžiku ztracena.

Náhle se kolem mě hbitě jako kočka prohnala z balíku dolů nějaká postava, přebaletila jako šelma dlouhými skoky přes volný prostor upřostřed lodi směrem k tygřici, popadla levačkou dívku a pravačkou se opřela o vršek zábradlí a v příštím okamžiku zmizela v hlubokých, špinavě žlutých vlnách Mississippi. Byl to Inn-nu-woh.

Vzduchem se rozlehl ze všech hrdel jediný výkřik. Byl to výkřik radosti nebo nového zděšení? To nikdo nevěděl. Tygřice hned za dvojicí přeskočila hrazení a také zmizela ve vlnách. Všichni se vrhli k zábradlí, aby se podívali dolů, a kapitán zvučným hlasem zavelel:

„Kormidelníku, stočit loď. Zastavit, strojníku!“

Nastala dlouhá chvíle, během níž se nikdo neodvážil ani vydechnout. Šelma ležela s roztaženými tlapami na vodě a planoucíma očima sledovala každý její pohyb. Náhle se sotva dvacet loktů daleko rychlým úderem vynořila postava indiána, až byl skoro půlkou těla nad hladinou, a lidé mohli jasně vidět, že se ho bezmocná dívka drží oběma pažemi křečovitě kolem krku.

Měl ale sotva čas nabrat dech, když ho spatřila tygřice a vyrazila k němu. Opět se potopil a vynořil se o kus dále, aby se nadechl, a zvíře ho hned zase pronásledovalo. Tento hrozný lov trval snad pět minut, které se za těchto okolností táhly jako pět věčností.

Z lodi vyhodili lana a spustili schůdky, ale chytrý indián věděl, že je nebude moci použít, protože než by se dostal pár stop vysoko, tygřice by ho dostihla. Zbývala jediná možnost, jak se zachránit: musel podplavat loď, což bylo díky zastavenému stroji snadno proveditelné. Kdyby chtěl parník obeplout, zvíře by jeho úmysl zpozorovalo a vyšplhat na levobok by tak bylo stejně nemožné jako nyní na pravobok.

Snažil se tedy teď na povrchu vody zůstat co nejdéle, aby se dostatečně nadechl. Pohybem ruky naznačil svůj plán a pak zmizel.

„Lana na levobok!“ velel kapitán. Všichni spěchali na uvedenou stranu a skutečně netrvalo dlouho, když se nad vodou objevil Inn-nu-woh a pádloval k nejbližšímu visícímu provazu.

„Cheer up, cheer up, come on!“ (zaber, zaber, pohyb!) volal kapitán a v jeho hlase zřetelně zazněl nejvyšší strach a neklid, takže se k němu všichni otočili.

Aniž by ztratil slovo, ukázal rukou na žluté vlny. Všechny pohledy sledovaly směr jeho paže a ústa všech hned opakovala povzbudivá slova, která právě vypustil z úst.

V nevelké vzdálenosti byly vidět tři brázdy, které se velkou rychlostí blížily k lodi.

„Proboha, rychle, rychle. Blíží se krokodýlové!“ ozývalo se po celé délce lodi.

„Mé dítě, mé dítě, mé nebohé dítě!“ bědoval otec dívky a naklonil se s vytřeštěnýma očima a strachem zkřiveným obličejem přes zábradlí.

Inn-nu-woh výkřik zaslechl. Jediný pohled zpět mu ukázal, že se blíží nová hrozba, a oběma pažemi současně se vymrštil takřka herkulovským výkonem po lanu výše. Jelikož nemohl dívku jistit, bylo štěstí, že ač v mrákotách, držela se pevně kolem jeho šíje. Zdolal sotva třetinu výšky paluby, když pod sebou zaslechl tlumený zvuk, jako by do sebe narazily dva trámy. První krokodýl dosáhl boku lodi a chňapl po něm. Byl však zachráněn. Klidnými chvaty se vytáhl zcela nahoru a přelezl přes hrazení na palubu.

Všichni přítomní se k němu chtěli vrhnout, ale zadržel je výkřik:

„Tygr, tygr, koukejte, lidi!“

Tygřice plavce hledala a nyní kolem kormidla připlula na levobok. Ihned byli všichni zas u hrazení, jen otec zůstal u své bezvládné dcery.

Klidné a jisté pohyby mocného zvířete nabízely opravdu velkolepý pohled.

Teď se pokusilo otočit, ale bylo příliš pozdě: tři brázdy bleskově vystřelily k místu, kde se tygřice nacházela. Následoval tak hrozný řev, že se pozorovatelům zježily vlasy. Voda se zpěnila a vodní tříšť naplnila vzduch. Následovalo hluboké a tlumené bublání a chroptění. Ve vodě se objevil točící se trychtýřovitý otvor, jehož žlutá barva se změnila v krvavou červeň, a pak se vše uklidnilo. Aligátoři stáhli tygřici do hlubiny.

Všeobecné úlevné „ach“ zbavilo všechna srdce úzkosti, která na nich dosud ležela, a poté se pohled všech stočil na dvě osoby, které stály v těsném objetí poblíž komína.

„Ještě žije, přišla k sobě!“ znělo ze všech stran a kapitán k nim přistoupil, aby vyčerpané dívce nabídl svou kajutu.

Zatímco se všichni ostatní začali ohlížet po indiánovi, správce zvěřince zřídil pro svého pána lůžko a nejnutněji ho obvázal. Bylo nevyhnutelné ho při nejbližším zastavení vyložit a najít mu lékařskou péči.

Konečně došlo také na Inn-nu-woha a všichni, v neposlední řadě i otec zachráněné dívky, se po něm ptali.

Hledaný visel vysoko v lanoví a bylo vidět, že dává signál kůží, kterou sejmul z ramenou. Z druhého břehu vyplula kánoe, v níž stáli dva indiáni, kteří se mocnými záběry blížili k parníku. Přijeli, aby odvezli svého náčelníka. Synovi prérie stanice nic neříkají. S civilizací se loučí tam, kde se mu to hodí a kde se chce setkat se svým lidem.

Vtom na svém rameni ucítil něčí ruku a chvějící se hlas řekl:

„Nesmíš odejít. Zachránil jsi mou dceru a chci se ti odvděčit!“

Indián se otočil a změřil si pomalu mluvčího od hlavy až k patě. Jeho postava se protáhla do výše. Jeho oči spočinuly na okolostojících a jeho hlas zazněl ostře a jasně, když pronášel první slova, která jsme od něj slyšeli:

„Bílý muž se mýlí. Nechtěl jsem zachránit jeho dceru, ale rudý muž skočil do vod svatého Otce, jen protože se bál dikobraza, kterého jste vypustili.“

Hrdě pokynul hlavou a otočil se, sestoupil po spuštěných schůdkách a odjel se svými lidmi pryč. Ještě dlouho jsme viděli vlát jeho bohatou hřívu. Ještě dlouho nám zněl v uších jeho hlas a ještě dnes si vzpomenu na Inn-nu-woha, když dojde řeč na člověka, který si zaslouží být nazván hrdinou.

Z německého originálu Inn-nu-woh, der Indianerhäuptling dostupného na internetové adrese
http://www.karl-may-gesellschaft.de/kmg/primlit/erzaehl/reise/innuwoh/innuwoh.htm
přeložil a k publikaci připravil Ondřej Majerčík, Praha, 2014

Translation © Ondřej Majerčík, 2014

Budu vděčný za oznámení nalezených chyb či za jiné návrhy na zlepšení. Můžete využít e-mail majerco@seznam.cz. Děkuji.