Mayovky na Internetu

Old Cursing-Dry

Vzpomínka z cest dr. Karla Maye.

Regensburger Marienkalender / 1897

1. kapitola

Kdykoliv mi na mysl přijde výše uvedené jméno, vzpomenu si též na jednu příhodu z dětství, která mi ve vzpomínkách ještě dnes dlí tak jasně a zřetelně, jako bych ji prožil teprve včera.

Stáli jsme – pět nebo šest malých chlapců – na tržišti v mém rodném městě a dívali jsme se na kočího, jehož koně nedokázali pohnout těžkým vozem. Dlouho je marně bil a nechal se hněvem strhnout ke klení, které doprovodil tak silnými ranami, že koně nakonec dostali náklad přes překážku. „No jo, když už nic nepomáhá, tak pomůže svaté hromobití,“ zasmál se a jel dále. Diváci se zasmáli s ním a nám chlapcům jeho klení tak imponovalo, že jsme ho hned použili při hře. Užívali jsme si blaženého hromování, až to zaslech můj otec a dal mi z okna ono povědomé znamení, které mě vždy okamžitě uvedlo do velmi tklivé nálady. Stalo se tak i tentokrát a ne bez důvodu, protože jsem musel pykat za použití silných slov, nedostal jsem oběd a sklíčeně se díval, jak mým sourozencům pěkně chutná hutná rýžová kaše. Nedobrovolné zřeknutí se jídla mě tak mrzelo, že jsem si pevně usmyslel, že už nebudu nikdy klít. Tento můj chvályhodný cíl ještě upevnila ctihodná, tehdy osmdesátiletá babička, když mě po obědě vzala stranou a hrubým hadrem mi tak silně dřela ústa, až mi z očí tekly slzy. „Fuj, fuj!“ říkala při tom. „Kdo kleje, ten si špiní pusu, a tak musí být pořádně vydrhnut. Pamatuj si to a už to víckrát nedělej, pokud tě mám mít ráda!“

Pokud chci být upřímný, musím přiznat, že toto „vydrhnutí“ na mě zapůsobilo více, než půst, protože co řekla babička, to mi bylo svaté více než cokoliv jiného. Zalezl jsem tedy do tichého zákoutí, abych vlastnoručně pokračoval v očistě úst, a při tom mě napadlo, že jsem přece nebyl jediný, kdo klel. Proto jsem se tajně zmocnil zmíněného hadru a vytratil se, abych svolal všechny komplice. Když se tak stalo, vysvětlil jsem jim, jaký osud na ně za dané situace čeká, a odvedl jsem je k velkému korytu, které stálo na horním konci tržiště. U něj jsme se pak oddali „drhnutí“ s takovým zápalem, že nám voda tekla až na nohy, a my se pak uvelebili na slunci, abychom zas uschli.

Tato koupel nás hodně rozveselila, ale přesto na mě záležitost vážně zapůsobila, a musím říct, že od toho dne cítím odpor proti každému klení a přísahání. Ať je mi někdo sebevíc sympatický, jakmile vypustí taková slova, cítím se odpouzován, a pokud se dokonce ukáže, že je klení jeho zvykem, jako by pro mě přestal existovat.

Kam až může tento hříšný zlozvyk člověka dovést, to jsem viděl u muže, o kterém chci teď vyprávět, protože jeho příklad je důkazem, že s boží shovívavostí a milosrdenstvím není radno si zahrávat.

V době, kdy se stala tato epizoda, jsem se nacházel s Vinnetouem, náčelníkem Apačů, u Navahů, kteří ho uznávali za svého nejvyššího náčelníka, protože vlastně také náleželi k národu Apačů. Tábořili tehdy mezi vršky oblasti, která se nazývala Agua grande, a chtěli dolů do Colorada, ale ne dříve, než dorazí skupina bílých lovců, které jsem k nim pozval.

Zatímco jsme na ně čekali, přivedli do tábora naši rudí strážci dva cizí indiány, které za podezřelých okolností lapili. Ihned jsme je samozřejmě vyslechli, ale odmítli dát jedinou odpověď. Nedostali jsme z nich ani slovo. Jejich tváře nebyly namalované a také neměli nic, co by naznačovalo jejich původ, takže bylo takřka nemožné určit, k jakému národu patří. Věděli jsme, že se v poslední době k Navahům chovali nepřátelsky Utahové1, a tak jsem Vinnetouovi řekl:

„Považoval bych je za Utahy, protože ti pronikají stále více na jih a zdá se, že plánují útok na Navahy. Možná tyto chlapy poslali, aby vypátrali, kde Navahové pobývají.“

Myslel jsem, že jsem uhádl, ale Vinnetou znal indiány, kteří žili zde nahoře, lépe než já a odpověděl:

„Jsou to Pajutové, ale můj bratr má pravdu, když je má za zvědy.“

„Jsou snad Pajutové spojeni s Utahy?“

„Vinnetou o tom nepochybuje, neboť pokud by tomu tak nebylo, tito dva bojovníci by se nezdráhali nám odpovídat.“

„To pak musíme být opatrní! V krajině, jako je tato, lze předpokládat, že se zvědové od svých lidí vzdálí nejvýše na tři dny cesty. Z toho můžeme usuzovat, jak jsou nepřátelé přibližně daleko.“

„Uff! Budeme po nich pátrat.“

„Kdo?“

„Ty a já.“

„Nikdo další?“

„Čtyři dobré oči vidí více než stovka špatných, a čím více bojovníků vezmeme s sebou, tím dříve nás mohou odhalit.“

„To je pravda, ale možná se dostaneme do situace, že bude potřeba vypravit posla.“

„Tak s sebou vezmeme jednoho Navaha, ale nikoho dalšího. Howgh!

Toto poslední slovo mu vždy sloužilo k ukončení diskuse. Znamenalo tolik, co domluveno, sela, amen. Vzdal jsem se proto dalších námitek.

Oddíl Navahů, u kterého jsme se nacházeli, se skládal kromě starců, žen a dětí asi z tří set bojovníků, kterým velel velmi schopný náčelník Nitsas-kar2. To bylo dost lidí na obranu proti nepříteli, o kterém jsme nepředpokládali, že se objeví zrovna ve velkém davu. Přesto jsme z opatrnosti vypravili k nejbližšímu oddílu posla, aby ho upozornil na blížící se nebezpečí. Krátká porada s Nitsas-karem dopadla dle Vinnetouova přání. Apač, já a mladý, ale již osvědčený bojovník jsme vyjeli, abychom vypátrali tábor nepřátel, a Navahové zůstali na místě, rozestavili dvojité hlídky, bedlivě střežili oba zajatce a čekali na návrat náš nebo našeho posla.

Bylo velmi brzo ráno a měli jsme tedy před sebou celý den. Obecně jsme věděli, že Utahové tábořili na jihu stejnojmenného teritoria, zatímco Pajutové se nacházeli přibližně tam, kde se střetávaly hranice států Utah, Colorado, Arizona a Nové Mexiko. To bylo ovšem dost neurčité, obzvlášť když jsme museli počítat s tím, že už rudoši oblast pravděpodobně opustili, pokud plánovali přepad. Kam se tedy vydat? Tak by se ptal jen ten, kdo není westman. My jsme ale měli ukazatel, podle kterého jsme se mohli řídit, konkrétně stopu obou zvědů, kterou jsme objevili, jen co jsme opustili tábor.

Nacházeli jsme se v jedné z nejúrodnějších částí Arizony, to ale mnoho neřekne. V zemi je jen málo srážek. Koryta několika řek jsou v hlubokých roklích. Hlavní tok, Colorado, proudí mezi skalními stěnami, které se zvedají často přes dva tisíce metrů takřka kolmo do výše, a nahoře se rozprostírá na všechny strany holá náhorní plošina, která je vydána napospas bouřím a žáru slunce. Jen vzácně lze narazit na vodní tok, který by šlo sledovat, aniž by člověk musel sestoupit do takřka nekonečné hloubky. Pak ovšem narazí na zeleň trávy, keřů a stromů, která rozveselí oko více, než pohled, jenž dosud neustále spočíval na holých skalách. Tam, kde se k sobě řeky přiblíží, rostou dokonce lesy, mezi nimiž se rozprostírají rozsáhlé prérie. To se týkalo i místa, kde jsme se nacházeli, a nebylo potřeba žádného velkého důvtipu k tomu, abychom odhalili stopu obou zajatých špehů.

Jelikož jsme se jich zmocnili hned při jejich příjezdu, byly stopy ještě natolik čerstvé, že se tráva, kterou sešlapali jejich koně, nestihla narovnat, takže jsme mohli jet tryskem, aniž bychom otisky na chvíli ztratili z očí. Zdálo se, že jeli celou noc, protože jsme nenarazili na místo, kde by tábořili. Později jsme dorazili na skalnatý terén, kde jsme byli donuceni zpomalit, protože jsme museli dávat větší pozor. Ve tmě však indiáni nebyli dostatečně opatrní, a i když jsme už neviděli stopy kopyt, přesto jsme měli dostatek zřetelných znamení, která nám ukazovala správnou cestu.

Teprve večer jsme dorazili k vodě, kde včera tábořili. Zde jsme našli jejich medicíny a nádobky s barvami, podle nichž jsme poznali, že šlo o Pajuty na válečné stezce. Odpočívali jsme zde celou noc a až ráno jsme pokračovali v cestě.

Od teď už bohužel nešlo stopy rozeznat. To nám ale nezpůsobilo žádné potíže, protože nám stačilo držet se ve směru na Rio San Juan, kde bylo jisté, že na ně narazíme. Jeli jsme tedy na východoseverovýchod, nejprve savanou, kde postupně mizela tráva, pak přes skalnatou rovinu, která byla tak holá, jako by byla odlitá z cementu.

Kolem poledne jsme na horizontu spatřili tři body, které se k nám blížily. Nebylo kam se ukrýt a netušili jsme, zda se střetneme s bělochy nebo rudochy, tak jsme sesedli, přiměli jsme koně ulehnout a lehli jsme si na skále vedle nich. Takto nás nemohli tak brzo spatřit.

Body se stále zvětšovaly. Nakonec jsme uviděli, že jde o tři jezdce. Vinnetou si zastínil oči dlaní, aby je lépe viděl, a pak zvolal:

„Uff! Dick Hammerdull, Pitt Holbers a třetí běloch, jehož neznám!“

Hammerdull a Holbers patřili k lovcům, na které jsme čekali. I já jsem je nyní identifikoval a vyskočil jsem. Jelikož Vinnetou a Navaho udělali totéž, byli jsme teď vidět a trojice jezdců zastavila. Nechali jsme povstat i naše koně, nasedli jsme a jeli jsme k nim. Hammerdull a Holbers nás poznali a s hlasitým jásotem pádili tryskem k nám.

Musím říct, že oba byli znamenití a zvláštní muži – toho druhu, který lze nalézt jen na Divokém západě. Všichni jejich známí jim říkali „Obrácené toasty“. Jak je známo, toastem se rozumí dva krajíce chleba přilepené k sobě máslem. Dick a Pitt měli zvyk se k sobě postavit zády, když došlo na boj zblízka, aby se tak mohli lépe bránit útoku. Stáli tedy namazanou stranou od sebe, proto „obrácené“ toasty.

Hammerdul byl menší, a což je na Západě velmi nezvyklé, mimořádně tlustý chlapík a udržoval svůj zjizvený obličej neustále hladce oholený. Byl stejně lstivý, jako smělý, což z něj dělalo vítaného společníka, ačkoliv by mi často bylo milejší, kdyby jednal spíš rozvážně než odvážně. Zvykl si na zvláštní rčení „jestli… nebo ne, to je jedno“, kterým téměř vždy vyvolal úsměvy na tvářích svých druhů.

Pitt Holbers byl naopak velmi dlouhý a štíhlý. Jeho vyhublý obličej – skoro bych řekl pokrýval plnovous, ale to by byla grandiózní lež, neboť jeho vousy nemohly mít více jak sto chlupů, které mu rašily v roztroušených skupinkách po tvářích, bradě a pod nosem a visely mu až skoro k opasku. Vypadalo to, jako by mu devět desetin plnovousu sežrali moli. Pitt byl neobyčejně málomluvný a rozvážný, velmi prospěšný kamarád, který mluvil jen tehdy, když byl dotázán.

Třetího jezdce jsme neznali. Byl snad ještě vyšší než Holbers a k tomu příšerně vychrtlý. Skoro se zdálo, že slyšíme rachotit jeho kosti. Na první pohled jsem měl pocit, že se s ním nespřátelím. Jeho tvář byla hrubě řezaná a jeho pohled vyzývavý. Pokud byl někdo bezohledný, tak to byl každopádně tento muž.

Zatímco jsme se k sobě blížili, Dick Hammerdull volal:

„Vinnetou, Old Shatterhand! Vidíš je, Pitte Holbersi, ty starej coone, vidíš?“

Coon je zkrácenina slova racoon, mýval. Hammerdull si tak zvykl svého Pitta Holberse nazývat. Ten i přes radost, kterou cítil, suše odpověděl:

„Pokud si myslíš, že je vidím, Dicku, tak jsi se asi trefil.“

Popadli naše ruce a vší silou jimi potřásli. Přitom Hammerdull říkal:

„Konečně, konečně vás máme!“

„Konečně?“ zeptal jsem se. „Nemohli jste přece čekat, že nás potkáte tak brzo, protože jsme vás pozvali k Agua grande, které je odsud ještě na jeden a půl dne jízdy daleko. To jste po nás tolik toužili?“

„Samozřejmě! Nekonečně!“

„Proč? Kde jsou ostatní?“

„No právě! Proto po vás toužíme a proto jsme uštvali naše koně skoro k smrti. Musíme ihned k Agua grande, abychom přivedli co nejvíce Navahů.“

„K čemu?“

„Aby přepadli Pajuty, kteří zajali naše druhy. Takže vpřed, vpřed, meššúrs, nebo přijdeme pozdě!“

Chtěl zas jet. Chytil jsem jeho uzdu a řekl jsem:

„Ne tak hrr, Dicku! Musíme vědět vše, co se přihodilo. Sesedněte a vyprávějte!“

„Sesednout? To mě ani nenapadne! Mohu vám to vyprávět za jízdy.“

„Radši bych to slyšel v klidu. Víte přece, co si o tom myslím. Ukvapeným jednáním lze vše zkazit, měli bychom vše, co podnikneme, předem promyslet.“

„Ale když není čas dlouho přemýšlet?!“

„Říkám, že času je dost. Především nám přece musíte říct, kdo je muž, kterého máte s sebou!“

Vinnetou už byl dole. Následoval jsem ho a posadil se vedle něj. Trojice neměla jinou možnost, než udělat totéž.

„No, Pitte Holbersi, ty starej coone, tak tedy musíme ztratit drahocenný čas,“ mrzutě bručel Hammerdull. „Co si o tom myslíš?“

„Když to chtějí Old Shatterhand a Vinnetou, tak to asi bude správně,“ odpověděl dotázaný.

„Jestli správně, nebo ne, to je jedno. Pomoc musí přijít co nejrychleji, ale když to nejde jinak, musíme se podrobit.“

Přisedli si k nám na zem. Cizinec mi podal na pozdrav ruku způsobem, jako bychom se už znali, a já se jí jen lehce dotkl, neboť nejsem zvyklý stisknout ruku lidem, kterým jsem nenabídl svou. Napřáhl ruku k Vinnetouovi, ale ten se tvářil, jako by ji neviděl. Apač měl z muže tedy stejný dojem jako já.

„Chtěli jste vědět, kdo je tento gentleman,“ pravil Dick Hammerdull. „Je to Mr. Fletcher, je na Divokém západě už skoro tři desetiletí a přidal se k nám se svými čtyřmi kamarády, aby konečně jednou poznali Vinnetoua a Old Shatterhanda.“

„Ano, meššúrs, je to tak, jak říká Mr. Hammerdull,“ zatvářil se důležitě Fletcher. „Proháním se už skoro třicet let po Západě a vzal jsem si za úkol těmto… rudochům ukázat, že na naší… zemi nemají do čerta co hledat. Takoví… lotři, jako jsou oni, by měli… zhynout. Doufám, že máte stejný názor, jako já, to by… bylo, aby ti… holomci netáhli tam, kde Satan rozdupe jejich… kosti na… moučku!“

Takový slovní projev mě doslova vyděsil. Byly to výrazy, které nedokážu říct, natož napsat! Každé slovo, které jsem zde nahradil tečkami, bylo sprosté. Osm kleteb v tak krátké řeči! A ještě na nás koukal, jako by čekal, že z toho budeme nadšení! Bylo to ale zcela jinak, bylo mi, jako bych dostal osm ran do hlavy. Teď už jsem přesně věděl, kdo to byl. Lépe, než by dokázal Hammerdull říct. Už jsem o tomto muži slyšel vyprávět – podle jeho hrozných výrazů jej ihned poznal i největší cizinec. Ano, byl to westmann, ale té nejnižší sorty. Neštítil se žádného činu. Oprátka se mu už často houpala nad hlavou. Ve své nenávisti k indiánům překonával nejhorší nepřátele rudé rasy a vyprávěly se o něm věci, při kterých se přímo ježily vlasy. Navíc, když promluvil, skoro se koupal v nadávkách, takže o něm nakonec nechtěli vědět ani podobně bezohlední lidé. Dosud s nepochopitelným štěstím unikal trestající ruce zákona a pomstě indiánů, ačkoliv každý, kdo ho poznal, řekl, že si nezaslouží nic jiného, než být ubit jako divoké zvíře. Kvůli jeho velmi vyschlé postavě a zvyku klít v každé větě, kterou vypustí z úst, získal jméno Old Cursing-Dry, ale bylo známo, že každý, kdo se odvážil ho tak nazvat tváří v tvář, riskoval svůj život.

„Nuže, jste snad němí, meššúrs?“ zeptal se, neboť neobdržel ani jednu odpověď. „No, já si myslím, že umíte mluvit oba.“

Vinnetou seděl se sklopenými řasami a nehybným obličejem. Pokud by chtěl promluvit, bylo by to jen nožem, nikoliv ústy. Proto jsem se rozhodl odpovědět a řekl jsem:

„Řekněte mi, zda se pletu, když si myslím, že jste Old Cursing-Dry!“

Taky se prve posadil, ale teď okamžitě vyskočil, vytáhl nůž a křičel na mě:

„Jak – – co – – kdo že – – – jak jste mě to nazval? Mám snad vrazit do vašeho… těla tohle železo? Udělám to, pokud se mi hned neomluvíte a – – –“

„Mlčte!“ přerušil jsem ho, zatímco jsem tasil a namířil naň revolver. „Při sebemenším pohybu nožem máte v hlavě kulku! Old Shatterhand není muž, který by se nechal probodnout tak snadno, jak si zřejmě myslíte. Koukejte, Vinnetou už je též připraven k výstřelu! Dnes jste narazil na lidi, kteří jednají rychle. Můj prst už je na spoušti, jak vidíte. Honem mi řekněte, jestli jste nebo nejste Old Cursing-Dry.“

Jeho oči se zákeřně zaleskly, ale chápal, že byl proti nám v nevýhodě, zastrčil zas nůž za opasek, sedl si a zdánlivě klidně řekl:

„Jmenuji se Fletcher. Jak mi říkají jiní… mizerové, to je mi jedno a vám do toho nic není!“

„Ale! Tak trochu nám do toho je, co za lidi se k nám přidává! Dicku Hammerdulle, věděl jsi, že je to Old Cursing-Dry?“

„Ne,“ odpověděl tlouštík v rozpacích.

„Jak dlouho už cestujete spolu?“

„Bude to tak týden. Nemyslíš, Pitte Holbersi, ty starej coone?“

„Pokud si, Dicku, myslíš, že je to tak dlouho, tak to asi bude pravda,“ odvětil Holbers.

„Jestli je to pravda, nebo ne, to je jedno, ale je to přesně týden, ani více, ani méně.“

„Takže ti přece jeho klení muselo být nápadné!“ pokračoval jsem.

„Jeho klení? No jo! Tu a tam mě napadlo, že by se mohl vyjadřovat trochu jinak, ale že je to Old Cursing-Dry, to jsem nevěděl.“

„Dobře, dobře, ale kdybys to byl věděl a přesto ho k nám přivedl, pak – – určitě víš, co bych řekl. V naší přítomnosti se mluví slušně. Klení nesnášíme, a kdo se s tím nesmíří, ten by měl co nejrychleji odejít, pokud nechce být vyhnán! Dost již o tom! Musíme probrat důležitější věci. Očekávali jsme vás dva s dalšími čtyřmi muži. Ti tedy padli do rukou Pajutů?“

„Ano.“

„Kdy?“

„Včera večer.“

„Kde?“

„Na Riu San Juan.“

„Jakým způsobem?“

„Jestli tak, nebo jinak, to je úplně fuk. Nevím, jak.“

„To nechápu. Musíte přece vědět, co se přihodilo!“

„Asi by to tak bylo, kdyby se to stalo v naší přítomnosti, Mr. Shatterhande.“

„Aha, takže vy jste u toho nebyli?“

„Ne. Byli jsme pryč, abychom ulovili maso, a když jsme žádnou zvěřinu neobjevili, šli jsme ještě dál od tábora. Když jsme se vrátili, byla již tma a Pajutům bychom nic netušíce vjeli přímo do rukou, kdyby nám Mr. Fletcher nepřijel vstříc, aby nás varoval.“

„Dále! Byli jste na koních?“

„Ano, chtěli jsme ulovit antilopy.“

„Fletcher měl taky koně?“

„Ovšemže! Když nás potkal, ukryli jsme koně a připlížili se zpět k našemu ležení, kterého se mezitím zmocnili Pajutové. Podařilo se nám dostat tak blízko, že jsme mohli zahlédnout osm našich přátel v zajetí. Leželi svázaní mezi rudochy.“

„Žádný mrtvý?“

„Ne, ani jeden zraněný.“

„Hm, nanejvýš podivné! Takže jsi neslyšel žádný výstřel?“

„Ne. Dostali jsme se příliš daleko od tábora.“

„Nebyly vidět žádné stopy, že by došlo k boji?“

„U ohně leželi dva mrtví indiáni.“

„To je ještě podivnější! Snad se vám při tom podařilo něco zaslechnout?“

„Jestli podařilo, nebo ne, to je docela úplně fuk. Nikdo nic neříkal. Už jsme se odvážili až moc a museli jsme se dostat do bezpečí. Proto jsme brzo vyhledali koně a odjeli.“

„Kam?“

„Samozřejmě sem, neboť nám nezbývalo nic jiného, než vás najít, a pak s pomocí Navahů zajaté kamarády osvobodit. Proto navrhuji, abychom hned vyrazili k Agua grande a – –“

„Jen klid!“ skočil jsem mu do řeči. „Tak daleko ještě nejsme. Než se rozhodneme, musí být vše jasné. Především jde o mrtvoly indiánů. Kdo tyto dva indsmeny usmrtil? Víte to snad vy, Mr. Fletchere?“

„Nechte mě být!“ utrhl se na mě. „Co je mi po těch rudých lotrech!“

„To vám nezáleží ani na vašich bílých přátelích, kteří jsou v zajetí?“

„Kdyby s nimi nebyli můj syn a synovec, mohli by klidně táhnout…“

„Poslyšte, vyjadřujte se jinak, nebo vás vyženeme a můžete se sám starat, jak vysvobodit své příbuzné! Jsme ochotni pomoci, ale musíme se bezpodmínečně dozvědět pravdu. Takže nevíte, jak přišli indsmeni o život?“

„Ne.“

„Tak řekněte, jak došlo k přepadu?“

„Ani to nemohu říct, poněvadž jsem u toho nebyl.“

„Takže jste také odešel z tábora? Kam?“

„Lovit zvěř.“

„Protože jste byl vybrán, abyste šel na lov?“

„Ne, ale byla mi dlouhá chvíle, tak jsem odjel. Když jsem se po setmění vracel zpět, zaslechl jsem z přepadeného tábora válečný pokřik rudochů. Nemohl jsem udělat nic jiného, než vyhledat Mr. Hammerdulla a Mr. Holberse, abych je varoval. To je vše, co o té… události vím.“

„Kolik je zhruba Pajutů?“

„Mohlo jich být tak tři sta. I kdybychom měli Navahů jen poloviční počet, zavazuji se těm… darebákům vyrvat... duše z těl, takže – – –“

„Mlč!“ zahřměl Apač, který dosud nepronesl ani slovo. „Jsi to ty, kdo zabil oba Pajuty!“

„Ne, já to nebyl!“

„Lžeš. Jsi vrah!“

Navzájem se provrtávali očima. Vinnetouova bronzová tvář byla chladná a královsky hrdá, zatímco Fletcherův obličej planul nespoutanou vášní. Fletcher nesnesl Apačův pohled déle než pár sekund. Sklopil oči, ale zvedl prsty jako k přísaze a zvolal:

„Ať oslepnu nebo jsem rozdrcen, pokud jsem vrah! Dost, dejte mi už s vašimi… rudými čerty pokoj!“

Zamrazilo mě hrůzou. I já jej měl za vraha, ale neřekl jsem mu to. A teď tato slova! Taková neslýchaná bezbožnost a drzost si přímo říkala o trest. Jazyk mi vypověděl službu. Vinnetou však vstal a řekl hlasem proroka, před jehož duševním zrakem se rozprostírá budoucnost:

„Tato rouhající se bledá tvář před chvílí hned při uvítání urazila celou rudou rasu, to jest všechny mé bratry a mě. Vinnetou při tom mlčel, neboť si je vědom, že dobrý Manitou změní zloduchovy kletby v dobrodiní a požehnání. Nyní však ten sprosťák urazil samotného velkého a spravedlivého Manitoua a vyzval ho k pomstě. Vsadil se s Všemohoucím o světlo svých očí a zdraví svých končetin. Vinnetou vidí, že se blíží boží soud, a nechce na něm mít podíl. Velký Manitou ví stejně dobře jako já a Old Shatterhand, že je vrah, a způsobí mu to, co si přál. Howgh!

Když se Apač zas usadil, nenapadlo nás ostatní, co říct. Fletcher ale vyskočil a a zopakoval svou rouhavou řeč takovým způsobem, že jsem doslova vyletěl. Octl jsem se u něj, zvedl jsem pěst a osopil se na něj:

„Okamžitě zmlkni, chlape, nebo tě srazím k zemi jako obtížný hmyz, jehož smrt je pro ostatní požehnáním! Zříkám se tě. Ať se stane cokoliv, od nás pomoc nečekej!“

Skrčil se, ale měl stále dost drzosti, aby polohlasem posměšně řekl:

„Zříkejte se mě jak… chcete! Nepotřebuji vás, protože nejde o mě, ale o zajatce. To je tedy všechna pomoc, kterou lze očekávat od těchto dvou přeslavných westmanů. Děkuji!“

„Nemusíš děkovat, protože už není nic, co bys po nás mohl chtít. Co se ovšem týče zajatců, uděláme, co bude v naší moci. Půjde-li je zachránit, uděláme to.“

„Pak si ale musíme pospíšit!“ prosil Dick Hammerdull. „Uznáte, že nesmíme ztratit ani minutu, Mr. Shatterhande. Nemyslíš si to taky, Pitte Holbersi, ty starej coone?“

„Hm!“ zamručel dotázaný zamyšleně. „Když tak o tom přemýšlím, nemůžeme udělat nic lepšího, než se spolehnout na Mr. Vinnetoua a Mr. Shatterhanda. Ti jsou chytřejší než ty, Dicku, nemluvě o mně!“

„Bylo by mnohem lepší, kdybys nic neříkal! Takový coon, jako jsi ty, by neměl mluvit vůbec!“

Well! Jelikož máš rozhodně pravdu, prosím tě, aby ses mě v budoucnu na nic neptal. Pak bude moci starý coon držet zobák.“

Bylo to přirozeně myšleno žertem, protože se nikdy nestalo, že by se dvojice vážně hádala. Bylo by to zcela proti povaze obou Toastů. Hammerdull nám teď přesně popsal místo, kde se nacházelo tábořiště. Poté dodal:

„Pravděpodobně už tam ale rudochy nenajdeme. Jsem si naopak jistý, že vyrazili za námi, aby nás chytili. Proto trvám na tom, abychom rychle pokračovali v jízdě.“

„Jsi na omylu, Dicku,“ odpověděl jsem. „Nepronásledovali vás. Kdyby Pajutové zjistili, že tři osoby utekly, už by se tu dávno ukázali. Jsou rozhodně přesvědčeni, že zajali všechny bělochy, kteří byli přítomni.“

„Ale naše stopy! Podle nich přece museli poznat, že jsme byli na lovu, to jest, že jsme unikli přepadu!“

„K útoku došlo včera večer, když se začalo stmívat, a dnes ráno byly vaše stopy už natolik nezřetelné, že už nešlo rozlišit, kdy vznikly, zda před nebo po přepadu tábora. A vaši přátelé se vyvarovali, aby vás při výslechu prozradili, když na vás závisí jejich záchrana. Navíc jsou Pajutové na válečné stezce, a tudíž s sebou nemohou vláčet obě mrtvoly. Zabité na místě pohřbí. Ačkoliv jsou donuceni zkrátit obvyklé ceremonie, nebudou stejně hotovi do zítřejšího poledne a dříve tedy nevyrazí. Mimoto ostatně nemusí spěchat, neboť musejí počkat na návrat obou zvědů, o nichž neví, že padli do rukou Navahů. Uznáváš tedy, že máme čas?“

„Zda máme čas, nebo ne, to je zcela úplně fuk. Zařídím se ale podle vašeho závěru, protože jste opravdu chytřejší než ten starej coon Pitt Holbers. Sám to před chvílí řekl.“

„O tobě ovšem nemluvě, milý Dicku,“ dodal Holbers, tváře se naoko vážně.

„Buď radši zticha! Říkals přece, že už nechceš nic říkat. Co tedy hodláte dělat, Mr. Shatterhande?“

„To rozhodne Vinnetou. Vysvětlením situace jsem se zabýval sám, tak teď nechám další na něm.“

S Vinnetouem jsme se znali jako málokdo. V okamžicích, kdy se bylo potřeba rozhodnout, jsme často byli jako jedna duše s jedněmi myšlenkami. Stejně tak teď. Apač se na mě tázavě podíval, a když jsem přikývl, otočil se k Navahovi, který s námi přijel a doposud vedle nás mlčky seděl, protože prostý bojovník nemluví, když hovoří náčelníci, a pravil:

„Zná můj mladý, rudý bratr dobře Deklil-nasla3 svatojánské řeky?“

Dotázaný mlčky s úctou přikývl. Apač pokračoval:

„Na jeho obou koncích vedou dolů úzké stezky, které znají jen válečníci Navahů. Jejich udatný náčelník Nitsas-kar nechť přivede své bojovníky ke kaňonu, jednu polovinu na dolním konci až dolů, druhou polovinu na horní konec, ale ne úplně dolů, aby nebyli spatřeni, neboť Pajuty nalákáme do kaňonu. Teprve až do něj vstoupí, smí horní skupina sestoupit až k vodě a nechat se vidět. Pak budou Pajutové sevřeni oběma oddíly a budou se muset vzdát, pokud nechtějí být postříleni do posledního muže, protože se ocitnou mezi vysokými, hladkými stěnami kaňonu, kde se nebudou mít jak schovat, zatímco válečníky Navahů žádné střely netrefí, neboť se ukryjí za kusy skal, které na obou koncích rokli uzavírají. Rozuměl mi můj bratr?“

Ten opět beze slov přikývl.

„Nechť tedy skočí na koně a jede rychle zpět.“

Za pár okamžiků pádil Navaho pryč, aniž by i teď cokoliv řekl. Pak jsme nasedli i my a spěchali jsme k Riu San Juan, jehož břehy jsme s Vinnetouem dobře znali. I kdyby to tak nebylo, byli by nám Hammerdull a Holbers spolehlivými vůdci. Fletcherovi jsme nic neřekli, nijak ho nevyzvali, aby nás následoval. Dělali jsme, jako by tu nebyl, přesto se po chvíli přemýšlení za námi vydal. Bylo by nám ovšem mnohem milejší, kdyby zde zůstal.

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR


od 1. 9. 2005