Smršť

Příhoda z Dalekého západu

Karel May

Bylo neuveřitelně krásné červnové ráno, opravdová vzácnost v tomto odlehlém severozápadním koutě Indiánského teritoria, které zde ohraničovaly státy Kansas, Colorado a Nové Mexiko. Během noci padla silná rosa. Na stéblech a větvičkách se teď jako brilianty třpytily kapky vody a zvláštní vůně buffalo grass a krátké trávy grama získala svěžest, která přiměla plíce zhluboka vdechovat uklidňující kumarin.

Takové ráno mívá obvykle na náladu lidí blahodárný účinek, přesto jsem dnes vyjel dost mrzutě. Důvod byl prostý: můj kůň kulhal. Předevčírem se v klusu zachytil o kořen. Jízda prérií na kulhajícím koni je nejen nepříjemná, ale za určitých okolností může mít i nedozírné následky. V oblasti, kde je život každý den v ohrožení, závisí bezpečí lovce kolikrát pouze na schopnostech jeho zvířete.

S několika muži z Colorada jsem lovil poblíž Spanish Peaks a pak jsem se kolem Willow Springs vydal k Nescutunga Creeku, abych se na jeho pravém břehu setkal s Willem Saltersem, se kterým jsem v Nebrasce před několika měsíci lovil bobry. Při rozloučení jsme si domluvili dnešní setkání. Chtěli jsme Indiánským teritoriem projet až na jeho jihovýchodní hranici a pak vyrazit přímo na západ do Llana Estacada, abychom poznali tuto nechvalně proslulou poušť.

K tomu jsem bezvýhradně potřeboval dobrého koně a můj kulhal. Věrně mě vynesl z mnoha nebezpečných situací. Za jiného bych ho nevyměnil, takže jsem mu musel dopřát klid, aby se jeho noha uzdravila. Vzniklé zpoždění bylo velmi nepříjemné, takže nebylo divu, že jsem měl špatnou náladu.

Zatímco můj mustang pomalu kulhal prérií, rozhlížel jsem se po znameních, která by prozrazovala blízkost potoka. Ve směru, kterým jsem se ubíral, rostla jen osamělá křoviska. Přišlo mi však, že se na severu táhne temná čára stromů nebo hustějšího křoví. Zatočil jsem tedy, protože kde je více vegetace, musí být i více vody.

Měl jsem pravdu. Temnou čáru tvořily stromy mesquite a plané třešně, které lemovaly břehy řeky. Ta nebyla široká a minimálně na místě, kde jsem k ní dorazil, ani hluboká.

Jel jsem pomalu podél břehu a snažil jsem se najít stopu Willa Salterse, který sem už mohl dorazit přede mnou.

A skutečně! V mělké vodě byly těsně vedle sebe dva velké kameny, které mezi sebou svíraly větší větev tak, že menší haluz, která z ní rašila, ukazovala po proudu.

To bylo naše domluvené znamení, které jsem v krátkých pauzách spatřil ještě čtyřikrát. Salters zde byl a jel podél vodního toku. Jelikož už jsem neviděl jeho stopu a listí značek již zvadlo, Salters zde mohl být někdy včera.

Po chvíli se řeka stočila ještě více na sever. Vypadalo to, že zatáčí do oblouku. Větev, kterou zde Will zabodl do písku na břehu, ukazovala do prérie. Nejel tedy dál podél toku. Chtěl si zkrátit oblouk řeky po tětivě. Samozřejmě jsem udělal totéž.

Před sebou jsem teď zpozoroval nevysoký, osamělý a rozeklaný kopec, který byl díky své poloze vhodný k tomu, aby opuštěnému westmanovi posloužil jako rozhledna. Za půl hodiny jsem byl u něj. Jeho vršek byl holý, pouze spodek byl zarostlý poměrně řídkým křovím. Proto mě překvapilo, když jsem na jeho východní straně spatřil několik skupin platanů. Nejsilnější z nich šlo přirovnat ke slavným stromům druhu platanus orientalis, které jsem viděl v konstantinopolském Büyükdere. Určitě tu stály aspoň tisíc let. Všiml jsem si, že zde byla ve velkém kruhu hluboko rozrytá půda. Někdo zde zřejmě motykou a lopatou vykopal několik metrů hluboké jámy. Byli snad v této odlehlé krajině lidé? Proč udělali tyto díry?

Jel jsem dál, ale po krátké chvíli jsem opět zarazil, neboť jsem v trávě spatřil vyšlapanou stopu. Když jsem sesedl, abych si ji důkladně prohlédl, zjistil jsem, že ji zde zanechaly ženské nebo chlapecké nohy, které vězely v indiánských mokasínech bez podpatku. Byli zde indiáni? Nebo to byl běloch s indiánskou obuví? Otisky obou chodidel byly stejnoměrné. Teď jsem tomu nepřikládal význam. Později jsem si na to však měl vzpomenout.

Vlastně jsem se měl po stopě vydat, ale vedla na sever k řece, zatímco já jsem směřoval na východ. Chtěl jsem se co nejdřív setkat se Saltersem, takže jsem opět nasedl a pokračoval v cestě.

Po nějaké době jsem na základě jistých znamení usoudil, že tato krajina není tak opomíjená, jak jsem si původně myslel. Ohnutá stébla, polámané ratolesti na větvích a tu a tam kamínek, který jako by rozšlápla na prášek lidská noha, naznačovaly, že tudy chodil nějaký potomek prvního lidského páru. Proto jsem se nevylekal, ale jen podivil, když jsem později opět dorazil k řece a spatřil jsem na jejím břehu pole osázené tabákem a kukuřicí. Za ním stál nízký srub s vysokou, ale místy porušenou ohradou, která ohraničovala celkem rozlehlý dvůr.

Takže farma zde na Nescutunga Creeku! Koho by to napadlo? Za ohradou si stará, kostnatá herka třela hlavu o prázdné koryto a u plotu jsem spatřil mladíka, který se snažil opravit poškozené místo.

Vypadal, že ho můj příchod polekal, ale zůstal na místě, dokud jsem u něj nezastavil.

„Good morning, boy!“ pozdravil jsem ho. „Smím vědět, jak se jmenuje majitel tohoto domu?“

Prohrábl si rukou své husté, světlé vlasy, pátravě na mě pohlédl svýma krásnýma, germánsky modrýma očima a odpověděl:

„Rollins se jmenuje, sir.“

„Ty jsi jeho syn?“

Tykal jsem mu, protože mu nemohlo být více jak šestnáct let, ačkoliv jeho vypracovaná postava naznačovala vyšší věk. Odpověděl mi:

„Ano, nevlastní syn.“

„Je tvůj otec doma?“

„Ohlédněte se! Támhle je.“

Ukázal na úzké a nízké dveře, ze kterých právě vyšel muž, jenž se musel sehnout, aby se neuhodil. Byl velmi dlouhý, vychrtlý a měl propadlou hruď. Pleť, která prosvítala mezi nemnoha chlupy jeho řídkého plnovousu, vypadala jako vydělaná kůže. Když mě spatřil, jeho yankeeský obličej se zachmuřil. V rukou držel starou pušku a motyku a ani jednu neodložil, když se ke mně pomalu vydal. Nepřátelsky do mě zabodl své oči a nepříjemně znějícím hlasem se vyptával:

„Co tu chcete?!“

„Především se vás chci zeptat, mastere Rollinsi, zda vás snad včera nebo předevčírem nenavštívil muž, který se jmenuje Salters, a nenechal mi tu nějaký vzkaz.“

Syn rychle odpověděl:

„Včera brzo ráno, sir. Tenhle Salters se…“

Nedomluvil. Otec mu vrazil pažbu pušky do boku, až se nebohý mladík sténaje odpotácel k plotu, a rozkřikl se:

„Budeš zticha, ropucho? Nechceme přece posluhovat každému tulákovi!“ Otočil se ke mně a pokračoval: „A vy se ztraťte, chlape! Pro vás a vašeho Salterse tu nejsem!“

To bylo zcela nehorázné. S takovými lidmi jsem jednal svým vlastním zálesáckým stylem. V klidu jsem sesedl z koně, přivázal ho k ohradě a řekl:

„Přesto tentokrát budete muset udělat výjimku, mastere Rollinsi. Můj kůň kulhá a já u vás zůstanu, dokud se neuzdraví.“

O krok ustoupil, vztekle si mě změřil od hlavy až k patě a vykřikl:

„Zbláznil jste se? Můj dům není žádný boarding-house a tomu, kdo se tady chce roztahovat, prostě do kožichu vpálím pár broků. Zounds! To je zas ten miserable indsman! Počkej, kluku, však já ti ukážu!“

S posledními slovy stočil pohled k nedalekému křovisku a já se zadíval stejným směrem. Přicházel k nám odtud mladý indián. Rollins zvedl pušku a zamířil na něj. Vystřelil ve chvíli, kdy jsem hlaveň odrazil stranou. Zazněla rána, ale šla mimo.

„Pse! Co si to dovoluješ?“ zařval na mě Yankee. „Dostaneš co proto!“

Rychle zbraň otočil a rozmáchl se pažbou k úderu. Aby mohl střílet, odložil předtím motyku. Pěstí jsem ho udeřil pod pozvednutou paži a odrazil ho takovou silou k plotu, že se pod ním prolomil. Upustil pušku a já se jí chopil dřív, než se zase zvedl. Jak vstával, vytrhl z pochvy nůž a vztekem přiškrceným hlasem zavrčel:

„No tohle! A na mém pozemku! Za to se platí krví a životem!“

V mžiku jsem měl v ruce revolver, namířil jsem na něj a odpověděl:

„Asi máte na mysli svou krev a život? Ihned schovejte nůž! Moje kulka je rychlejší než vaše čepel, chlape!“

Spustil pozvednutou paži, ale jeho pohled nespočinul na mě, nýbrž na druhém konci srubu. Tam zarazil jezdec, který námi nepozorován přijel a teď na mě se smíchem zavolal:

„Už tak zaměstnán, starý brachu? Výborně! Sraž toho chlapa k zemi. Zaslouží si to! Ale kulku ušetři, bylo by to plýtvání prachem.“

Jezdec byl Will Salters. Dojel až k nám, podal mi ruku a pokračoval:

„Welcome, kamaráde! Kdyby bylo podle tohodle scurvy fellowa, nenalezl bys mě. Hádám, že tě přijal úplně stejně, jako včera mě. Proto dostal několik do nosu, načež za mnou poslal kulku, která ale byla zdvořilejší než on a ze široka se mi vyhnula. Chtěl jsem tu na tebe počkat, ale nemohl jsem, tak jsem jeho synovi řekl, že se dneska vrátím, abych se podíval, jestli ten chlap nemá lepší náladu. Pokud ti to nevadí, dáme mu lekci zacházení s lidmi jako my. Chtěl bych si aspon na chvíli zajistit jeho slušné chování.“

Sesedl a vtom Rollins ze země zvedl motyku a dlouhými skoky prchal pryč. Překvapeně jsme za ním hleděli. Choval se podivně. Nejprve bezohledná hrubost a teď zbabělý útěk! Nestihli jsme to nijak okomentovat, protože ze dveří nyní vyšla žena, která se za nimi dosud skrývala. Viděla, že Rollins zmizel ve křoví, a s patrnou úlevou řekla:

„Díky Bohu! Už jsem si myslela, že poteče krev. Je opilý. Celou noc blouznil a pak vypil poslední láhev brandy!“

„Vy jste jeho manželka?“ zeptal jsem se.

„Ano. Doufám, že za to nebudu pykat, meššúrs. Přeci za to nemůžu.“

„Rádi tomu věříme. Skoro se zdá, že je váš muž duševně narušený.“

„To bohužel je. Bože, nevěřili byste, jak jsem nešťastná! Vzal si do hlavy, že je zde poblíž zahrabán poklad. Chce ho vykopat. Nikdo jiný ho nesmí najít, proto nesnese v okolí žádné lidi. Tento mladý indián je zde už čtyři dny. Nemohl dál, protože si vymkl nohu, a chtěl tu zůstat, dokud se nedá do kupy. Rollins ho však vyhnal. Teď musí chudák tábořit pod širákem.“

Ukázala na indiána, který k nám přistoupil. Vše se přihodilo tak rychle, že jsem dosud neměl příležitost si ho pořádně prohlédnout.

Mohlo mu být kolem osmnácti. Oděv měl z vydělané jelení kůže a s třásněmi ve šveh. Třásně nebyly z lidských vlasů, tudíž dosud neusmrtil jediného nepřítele. Na hlavě neměl žádnou pokrývku. Ozbrojen byl nožem a lukem. Zřejmě dosud nesměl nosit pušku. Kolem krku měl mosazný náhrdelník, na kterém visela troubel dýmky míru. Hlavička jí chyběla. To bylo znamení, že se nacházel na pouti do posvátných lomů, odkud indiáni berou na dýmky hlínu. Během takové cesty je každý nedotknutelný. I ten nejkrvelačnější nepřítel ho musí nechat bez úhony projít, dokonce ho musí bránit, bude-li to nutné.

Líbil se mi upřímný, inteligentní obličej tohoto mladíka. Měl téměř kavkazské rysy. Jeho sametově černé oči se na mě dívaly s výrazem díků. Natáhl ke mě ruku a řekl:

„Bránil jsi Išarshiytuhu. Jsem tvůj přítel!“

Tento výrok zazněl velmi hrdě. Líbil se mi stejně jako sám mluvčí. Jeho jméno mě však překvapilo. Išarshiytuha je apačské slovo a znamená „Malý jelen“, takže jsem se ho zeptal:

„Jsi Apač?“

„Išarshiytuha je syn náčelníka Apačů Gilů, nejstatečnějších rudých mužů.“

„Jsou mými přáteli a jejich nejvyšší náčelník Vinnetou je můj bratr.“

Střelil po mně pátravým pohledem a pak se zeptal:

„Vinnetou je největší z hrdinů. Jak ti říká?“

„Selki-lata.“

Ustoupil několik kroků do strany, sklopil pohled a řekl:

„Synové Apačů tě znají. Dosud nejsem bojovník, nesmím s tebou mluvit.“

To byl výraz pokory indiána, který otevřeně uznává postavení druhého, ale hlavu neskloní ani o zlomek palce.

„Smíš se mnou mluvit, neboť jednou budeš slavný bojovník. Brzo již nebudeš Išarshiytuha, Malý jelen, nýbrž Pehnulte, Velký jelen. Máš zraněnou nohu?“

„Ano.“

„A ze svého vigvamu jsi vyrazil bez koně?“

„Jdu pro posvátný jíl. Pěšky.“

„Tato oběť se bude líbit Velkému duchovi. Pojď do domu!“

„Vy jste bojovníci a já jsem ještě mladý. Dovolte, abych zůstal se svým malým bílým bratrem!“

Přistoupil k plavovlasému, modrookému chlapci, který potichu stál s rukou na místě, kam ho otec udeřil pažbou pušky. Vyměnili si skoro nevědomky pohled, ale hned mi to bylo nápadné. Rozhodně si poprvé nestáli po boku. Malý jelen zde nebyl bez úmyslu. Ukrýval nějaké tajemství, snad i nebezpečné pro obyvatele srubu. Chtěl jsem mu přijít na kloub, ale nesměl jsem se nechat zpozorovat.

Chlapci tedy zůstali venku. S Willem Saltersem jsme následovali ženu do domu, nebo spíše do chatrče, jejíž vnitřek tvořila jediná místnost.

Vypadala velice nuzně. Byl jsem již v mnohých srubech, jejichž obyvatelé se museli omezit na to nejnutnější, ale zde to bylo ještě horší. Střecha byla značně poškozená a vycpávka mezer ve zdech vydrolená. Ze všeho čišela bída. Nad ohništěm nevisel žádný kotlík. Vypadalo to, že zásobu jídla tvoří jen malé množství kukuřičných klasů, které ležely v koutě. Jediný oděv, který měla, byl z nejtenšího vybledlého kartounu. Chodila bosa. Jedinou její ozdobou byla čistota, která z ní navzdory chudobě čišela. Její syn byl také nedostatečně oblečen, ale každé poškozené místo bylo pečlivě vyspraveno.

Pohlédl jsem na lůžko v koutě, které bylo jen z listí, a pak do bledého ztrápeného obličeje této hodné ženy, a aniž bych to zamýšlel, ze rtů mi splynula otázka:

„Máte hlad, milá paní?“

Rychle a jakoby uraženě zrudla. Pak jí ale náhle z očí vyrazily slzy, přitiskla si ruku na srdce a odpověděla:

„Bože, vůbec bych si nestěžovala, kdyby se alespoň Joseph dosyta najedl! Naše pole nenese, protože ho nechal můj muž zdivočet. Jsme tedy odkázáni na lov, který se ale také nedaří, když Rollins blouzní a pouze hledá poklad.“

Vyběhl jsem ke koni, abych přinesl svou zásobu sušeného masa. Dobrý Will Salters stejně rychle došel pro svou.

„Meššúrs, jak jste dobří!“ řekla. „Snad bych ani neřekla, že jste Yankeeové.“

„To byste minimálně v mém případě měla úplnou pravdu,“ odpověděl jsem. „Jsem Němec. Masteru Saltersovi sice v žilách koluje německá krev jen z matčiny strany, ale je ještě lepším chlapíkem než já. Jeho matka byla Rakušanka.“

„Páni! A já jsem se narodila v Brně!“ zvolala a spráskla ruce.

„Tedy Němka! Tak to se přeci můžeme bavit svou mateřštinou.“

„Ano, ano! Se svým synem smím mluvit německy jen potají. Rollins to nestrpí.“

„Strašný chlap!“ řekl Salters. „Nechci se vás nějak dotknout, ale zdá se mi, jako bych ho před lety potkal, a to pro něj za ne zcela počestných okolností. Hodně se podobá jednomu muži, který byl znám jen pod indiánským jménem. Nevím, co znamenalo. Jak to jen bylo? Myslím, že nějak jako Indano nebo Indanšo.“

„Inta-’nčo!“ zaznělo od vstupu.

Stál tam mladý indián. Přirozeně nerozuměl německým slovům, ale jménu ano. V očích mu zaplanulo. Když jsem se na něj pátravě zadíval, otočil se a zmizel.

„Toho jméno pochází z apačského nářečí, kterému nerozumíš,“ vysvětlil jsem společníkovi. „Znamená tolik co ‚Zlé oko‘.“

„Zlé oko?“ zeptala se žena. „To často říká můj muž, když mluví ze spaní nebo když sedí opilý tam v koutě a hádá se s neviditelnými osobami. Občas bývá déle jak týden pryč. Tehdy z Fort Dodge u Arkansasu přinese brandy. Nevím, čím platí. A pak pije a pije, až už nedokáže přemýšlet, a mluví o krvi a vraždě, o zlatu a nuggetech, o pokladu, který je zde zakopán. Pak si celé dny a noci netroufáme vejít do chatrče z obavy, že by nás zabil.“

„Nešťastná ženo! Kdepak jste vzala odvahu následovat takového muže do těchto končin?“

„Jeho? No, to ne, s ním bych nikdy nikam nešla. Do Ameriky jsem se vydala se svým prvním mužem a jeho bratrem. Koupili jsme pozemek a byli jsme podvedeni agentem. Dokument, který dokládal koupi, byl zfalšovaný. Když jsme dorazili na Západ, právoplatný majitel zde již léta žil a pracoval. Naše peníze byly pryč. Nezbylo nám než se živit lovem. Přitom jsme se dostali ještě dále na západ. Můj muž chtěl do Kalifornie. Slyšel o zlatu, které tam šlo nalézt. Dorazili jsme až sem, ale dál už jsme nemohli. Byla jsem nemocná a vyčerpaná. Utábořili jsme se pod širákem, naštěstí jsme po krátké době našli tento srub. Byl opuštěný. Nevěděli jsme, komu patřil. Snažili jsme se, jak to zrovna šlo, ale pomyšlení na Kalifornii nedopřálo mému muži klidu. Chtěl tam vyrazit. Já jsem nemohla a jeho bratr nechtěl. Toužil po domově. Jen Bůh ví, po jak těžkých bojích jsem svolila, že může můj muž cestovat sám do země zlata, aby našel své štěstí, zatímco měl švagr zůstat se mnou. Nikdy se nevrátil. Půl roku po jeho odchodu se mi narodil Joseph. Svého otce nikdy neviděl. Byly mu tři roky, když se švagr ráno vydal na lov a už se neobjevil. O několik dní později jsem ho našla ležet na břehu řeky. V hlavě měl střelnou ránu. Asi ho zavraždil nějaký indián.“

„Byl skalpován?“

„Ne.“

„Takže je vrahem běloch. Jak jste ale dokázala přežít?“

„Z malé zásoby kukuřice, kterou jsme zde vytvořili. Pak se v okolí objevil můj současný muž. Chtěl tu lovit a pak jít dál, ale byl tu déle a déle, až nakonec zůstal navždy. Byla jsem ráda, že tu je. Bez něj bychom se synem zemřeli hlady. Odešel do Dodge City a nechal mého muže prohlásit za mrtvého. Potřebovala jsem ochránce a můj syn otce. Rollins se stal obojím. Jednou se mu ale zdálo o pokladu, který tu je zakopán. Sen se překvapivě opakoval tak často, že Rollins nejenže pevně uvěřil v existenci tohoto pokladu, ale úplně tomu bludu propadl. V noci blouzní o zlatě a ve dne kope a kope.“

„Zřejmě u kopce, na jehož úpatí rostou staré platany?“

„Ano. Ale neodvažuji se tam s ním a můj syn také ne. Nemůžu nikomu říct, jak jsem nešťastná. Den co den se modlím o vysvobození. Kéž by chtěl Bůh pomoci!“

„Pomůže vám, ačkoliv vám jeho pomoc z počátku možná způsobí bolest. Už tolikrát jsem během života zažil, že…“

Byl jsem vyrušen. Vstoupil Joseph a prosil nás, abychom se vyšli ven podívat na nebe. Následovali jsme ho překvapeni jeho přáním. Před domem stál Malý jelen a pozorně sledoval mráček, který stál skoro přímo nad našimi hlavami. Jinak bylo ale nebe úplně čisté a jasné. Joseph řekl, že indián považuje tento mráček za velmi nebezpečný. Malý jelen totiž mluvil docela obstojně anglicky, takže mu bílý chlapec mohl rozumět. Will Salters pokrčil rameny a řekl:

„Tenhle obláček kouře že by byl nebezpečný? Pshaw!“

Indián otočil hlavu a řekl jediné slovo: „Ilči.“¹

„To znamená co?“ zeptal se mě Will.

„Vítr, bouře!“

„Nesmysl! Nebezpečný vítr nebo poryv přichází jen z ‚díry‘, to jest, když se celé nebe zatáhne a v této černé vrstvě se objeví kulatý, jasný otvor. Tady je to ale obráceně. Nebe je kromě jediného místa zcela jasné.“

„Ke-eikhena-ilči,“ řekl indián.

Teď už jsem zpozorněl i já. Tato tři slova znamenají „hladový vítr“. Tímto výrazem Apač myslel vichřici. Zeptal jsem se mladého muže, zda se takové obává. Odpověděl:

„Ke-eikhena-akh-ilči.“

To znamená „velmi hladový vítr“ a myslel tím přímo smršť. Jak k této myšlence Apač došel? Na obláčku jsem opravdu nic podezřelého nepozoroval. Také jsem ale věděl, že děti divočiny mají obdivuhodný instinkt pro určité přírodní úkazy.

„Nesmysl!“ mínil Salters. „Pojď dovnitř! Řekl bych, že se začínáš tvářit zamyšleně.“

V tom si indián přiložil prst k čelu a řekl:

„Ka-a čapeno!“

Dobře si všiml, že Will nerozumí apačsky a použil dialekt Tonkawů: „Nejsem nemocný,“ a to konkrétně duševně. Salters mu rozuměl, cítil se ale slovy uražen a vešel do chatrče. Využil jsem příležitosti, abych Malému jelenovi ukázal, že nevěřím jeho dřívějším odpovědím. Zeptal jsem se ho:

„Která noha mého přítele je nemocná?“

„Sinč-kah – levá noha,“ odpověděl.

„Proč tedy můj bratr kulhal na pravou nohu, když vyšel ze křoví?“

Tváří se mu mihl rozpačitý úsměv, ale přesto rychle odpověděl:

„Můj statečný bratr se zmýlil.“

„Mé oko je bystré. Proč Malý jelen kulhá, jen když je pozorován? Proč je o samotě jeho chůze v pořádku?“

Pátravě se na mě zahleděl, aniž by odpověděl. Proto jsem pokračoval:

„Můj mladý přítel o mně slyšel. Ví, že umím číst otisky, že mě nesplete žádné stéblo trávy nebo zrnko písku. Mladý jelen dnes ráno přišel z hor a směřoval k řece, aniž by kulhal. Viděl jsem jeho stopu. Má stále odvahu tvrdit, že se mýlím?“

Sklopil pohled k zemi a mlčel.

„Proč Jelen tvrdí, že jde pěšky do posvátných lomů?“ pokračoval jsem. „Ze svého vigvamu sem přijel na koni.“

„Uff!“ podivil se. „Jak to můžeš vědět?“

„Nebyl snad mým učitelem největší náčelník Apačů? Domníváš se, že mu udělám ostudu tím, že se nechám oklamat mladým Apačem, který ještě ani nesmí nosit střelnou zbraň? Tvůj kůň je či-kaji-kle, červený bělouš.“

„Uff, uff!“ zvolal v největším údivu.

„Chceš snad lhát bratrovi Vinnetoua?“ káral jsem ho.

Položil ruku na srdce a odpověděl:

„Ši-itkli takla ho-tli, či-kaji-kle – mám koně, červeného bělouše.“

„Takže je to pravda. Dokonce ti řeknu, že jsi s ním dnes ráno procvičil celou indiánskou školu.“

„Můj bílý bratr je vševědoucí jako Manitou, Velký duch!“ zvolal užasle.

„Ne. Jel jsi v carrière, s jednou nohou v sedle, rukou zavěšen v řemenech a s tělem na boku koně. To člověk dělá v boji, když se chce ochránit před výstřely nepřítele, v době míru však jen tehdy, když cvičí celou školu. A pouze u tohoto druhu jízdy se může stát, že se na pochvě nože zachytí vlas z hřívy a vytrhne se. A takovou hřívu může mít jen červený bělouš.“

Sjel oběma rukama k opasku, ve kterém vězel nůž s pochvou. Viselo tam několik žíní. I přes jeho indiánsky zbarvenou kůži jsem viděl, že zrudl, a dodal jsem:

„Oko Malého jelena je bystré, ale ještě není dostatečně vycvičené, aby si všimlo maličkostí, na kterých tak často závisí život. Můj mladý bratr sem přijel, aby viděl majitele tohoto domu. Jde o krevní mstu?“

„Složil jsem slib mlčení,“ odpověděl. „Můj bílý bratr je však přítelem nejslavnějšího z Apačů. Chci mu ukázat něco, co mi ale ještě dnes vrátí. Může o tom mluvit, protože přišel můj čas.“

Rozevřel loveckou košili a vytáhl kůži, která byla složena do čtverce jako dopis. Podal mi ji a ustoupil ke kukuřičnému poli, kde teď postával světlovlasý Joseph. Ještě jsem spatřil, že ho vzal za ruku a odvedl ho.

Rozbalil jsem vydělanou jelení kůži. Uvnitř byl druhý kus kůže, tentokrát z buvola, která byla jen zbavená chlupů, namořená vápnem a vyhlazená jako pergamen. Byla dvakrát přeložená. Když jsem ji rozevřel, spatřil jsem skupinu červenou barvou vyvedených postav, která se stylem podobala známé skalní rytině Sitsumovi v Arizoně. Držel jsem v ruce ukázku indiánského písemnictví, což byla taková vzácnost, že jsem z počátku vůbec nepomyslel na její rozluštění, nýbrž jsem spěchal do chatrče, abych tento poklad ukázal Willu Saltersovi. Zavrtěl hlavou a překvapeně řekl:

„Tohle jde přečíst?“

„Samozřejmě!“

„No, tak to přečti. Už co se týče našeho písma, radši bych se potýkal s dvaceti indsmeny, než s třemi písmenky. Při čtení jsem nikdy neválel. Radši adresátům píšu dopisy dvouhlavňovkou přímo do těla. Je to nejkratší. Pero se mi láme v prstech a inkoust nic moc nechutná. A co teprve luštit tyhle figurky, to je přece šílené. A tady v temné chajdě, která má místo oken jen dvě špehýrky, je nejde ani rozeznat.“

„Tak pojď ven!“

„No, ven jít můžu, ale o čtení se budeš muset postarat sám.“

Opustili jsme domek. Žena zůstala uvnitř. Zapálila malý oheň, aby upekla několik kousků našeho masa.

Mé oči pochopitelně hned padly na postavy. Will Salters ale pozvedl zrak k nebi. Znepokojeně zabručel:

„Hm! Podivný mrak. Dosud jsem nic takového neviděl. Co tomu říkáš?“

Po tomto upozornění jsem vzhlédl. Mráček nebyl o mnoho větší, ale vypadal úplně jinak. Dříve byl modrošedý, teď však byl jasně červený a průhledný a zdálo se, jako by z něj po celém obzoru visela zlatavá, jako pavučina tenká vlákna. Tato sotva viditelná vlákna se nijak nechvěla. Byla zcela nehybná, jako by je někdo pevně napnul.

„Tak co?“ zeptal se Will.

„Taky jsem nic podobného ještě neviděl.“

„Asi měl oproti nám, starým, zkušeným cestovatelům savanou, ten mladík, indsman, se svou vichřicí pravdu.“

„Vypadá to vážně. Mluvil přímo o smršti. To by bylo ještě horší.“

„Ať je to, co chce, musíme počkat. Doufám, že se ve svém indiánském dopisu vyznáš lépe, než v tom záhadném klubku nití. Tak jak?“

„Hm! Uvidíme. Tady vpředu je nakreslené slunce s paprsky jen nahoru, to jest zřejmě vycházející slunce. Pak následují čtyři jezdci. Mají klobouky, takže jsou to pravděpodobně běloši. Prvnímu něco visí na sedle. Mohly by to být malé váčky. Za čtveřicí jedou další dva. Na hlavách mají akorát pera, představují tedy nejspíše indiánské náčelníky.“

„No jo, to je všechno snadné. Tomu říkáš čtení?“

„Je to jen začátek. Nejdřív je potřeba naučit se písmenka, než z nich poskládáme slova. Je tu ještě nad většími několik menších postaviček. Nad jedním indiánem vidím buvola s otevřenou tlamou, ze které vychází několik čar. Z tlamy může jít akorát hlas, takže to nejspíš znamená řvoucí zvíře. Nad hlavou druhého indiána je dýmka, z jejíž hlavičky vycházejí podobné čárky. To bude asi kouř. Dýmka je tedy zapálená.“

„Poslyš, už tomu začínám rozumět,“ řekl Will. „Tak mě napadá, že to jsou dva apačští náčelníci, dva bratři. Jeden se jmenoval Řvoucí buvol a už je dlouho mrtvý. Druhému se říká Hořící dýmka, protože je takový mírumilovný a rád s každým vykouří dýmku míru. Ten by měl být ještě naživu.“

„Takže to asi budou oni dva. Tak dál! Nad druhým bělochem je přeškrtnuté oko. Buď má jen jedno oko, nebo je na jedno slepý nebo je nemocné. Aha, to je přece to jméno, o kterém jsme se před chvílí bavili: Zlé oko! Zřejmě to představuje zlomyslné oko. A nad třetím bělochem je měšec a ruka, která po něm sahá. Naznačuje to krádež?“

„Ano, ano, jistě!“ vyhrkl Salters, „ruka, která krade. Mám to! Jasně! Už vím, kde jsem toho Rollinse viděl! Konkrétně nahoře v Černých horách. Říkal si Haller, kradl koně a pasti na bobry a nazývali ho Zlodějská ruka.“

„Nemýlíš se?“

„Ne, ne! Zlodějská ruka a Zlé oko byli bratranci nebo snad bratři a drželi při sobě. Jsou to oni. Tak dál, dál!“

„Jezdci jedou k vycházejícímu slunci, tudíž na východ. Zde na druhém řádku jsou opět stejné postavy, a to několikrát v různých skupinách. První skupina: tři zadní běloši střílejí na jezdce vpředu. Druhá skupina: jezdec leží mrtev na zemi a trojice má jeho váčky nebo měšce. Třetí skupina: indiáni střílejí na tři bělochy. Čtvrtá: dva běloši a jeden indián, Řvoucí buvol, jsou mrtví. Zlodějská ruka prchá. V páté skupině Hořící dýmka zakopává měšce. Šestá: Hořící dýmka naložil Řvoucího buvola na koně a jede za Zlodějskou rukou, pravděpodobně ho pronásleduje. Sedmá skupina: Hořící dýmka pohřbívá Řvoucího buvola, Zlodějská ruka unikl. A teď následují ještě dva obrázky. Tady jsou tři stromy. Pod prostředním vězí v zemi váčky. Pak tu je jeden velký, osamělý strom, pod nímž v zemi leží Řvoucí buvol, to jest jeho hrob. Teď už snadno rozluštíme celou tu hroznou…“

„Počkej,“ přerušil mě Salters. „Zapomeň na tu věc na chvíli a podívej se nahoru. Copak sis nevšiml, jak se setmělo? Podívej se proboha na nebe!“

Poslechl jsem a lekl jsem se. Zmíněná zlatá vlákna byla pryč. Místo nich jsem spatřil několik temných čar, které vznikly nejspíš sloučením vláken a spojovaly oblak, který skoro zčernal, se severním obzorem. Zbytek nebe byl jasný a čistý. Zdálo se, že čáry, které se podobaly silným napnutým provazům, stahují oblak k severnímu obzoru, a to očividně dost rychle. Čím byl blíže k zemi, tím zřetelnější byla zprvu průhledná, ale postupně tmavnoucí masa, dole široká a nahoře se zužující. Kroutila se a horním, sem a tam kmitajícím chvostem pátrala po oblaku. Ten klesal stále rychleji, nahoře se rozšiřoval a sahal dolů vlastním chapadlem. Oba konce se hledaly a nakonec se našly. Když se dotkly, vypadalo to, jako kdyby chtěly oblak strhnout až k zemi. Držel se však ve vzduchu a s větrným vírem teď vytvářel dvojitý trychtýř, který se řítil vpřed a točil se kolem své vlastní osy. Obě špičky se dotýkaly, zatímco základny, jedna dole a druhá vysoko ve vzduchu, měly nejméně padesát metrů v průměru.

Protože se v okolí nacházela jen nízká křoviska, mohli jsme tento znepokojivý přírodní úkaz pozorovat takřka v celé jeho délce. Kroutil a točil se velmi rychle vpřed přímo k nám. Kolem nás byl vzduch naprosto klidný, ale náhle přišlo dusno, které nám vyhnalo ze všech pórů pot.

„Malý jelen měl pravdu,“ řekl jsem. „Jde nám o život. Rychle, Wille, musíme zachránit sebe i ženu!“

„Jak a kde?“ vyděšeně se ptal.

„Na koně.“

„Přece nevíme, kam máme vyrazit!“

„Pohyb takové smršti se těžko odhaduje, musíme vždy změnit směr, pokud se změní její. Snad ji zadrží řeka a nedostane se až na naši stranu. Vytáhni Rollinsovu herku z ohrady. Skočím pro ženu!“

Nalezl jsem ji u ohniště. Netušila nic o hrozícím nebezpečí. Téměř omdlela, když jsem jí sdělil, co se venku děje. Popadl jsem ji a rychle ji vynesl ven. Will právě přivedl herku.

„Dělá potíže,“ zvolal. „Sednu si na ni já. Nemá sedlo a lady by po několika krocích spadla. Vysaď ji na mého ryzáka! Rychle, rychle!“

Nasedl a hnal starého koně cvalem pryč.

„Umíte jezdit?“ zeptal jsem se ženy.

„Tak dobře, jak vyžaduje situace, ne,“ bědovala.

„Tak vás vezmu k sobě.“

Vyšvihl jsem se na ryzáka, který měl spíše než můj kulhající hnědák sílu nést dvě osoby, vytáhl jsem roztřesenou ženu k sobě, položil ji napříč přes svá kolena, vzal jsem svého mrzáka za otěže a následoval jsem Salterse.

To vše se seběhlo tak rychle, že nemohla od prvního spatření smrště uběhnout více jak minuta. Neměl jsem to lehké. Pravačkou jsem byl nucen přidržovat ženu a levačkou řídit ryzáka a též vést hnědáka. Ale dalo se to. Když jsme za sebou nechali docela velkou vzdálenost, zavolal jsem na Willa, ať zastaví. Udělal to a otočili jsme se.

Tornádo už téměř dospělo k řece. Oblak už nebyl vidět. Místo něj zde byla obrovská temná příšera ve tvaru přesýpacích hodin, v níž kolem dokola vířily vyrvané keře, kamení a mohutné trsy trávy s celými hromadami písku – byla to děsivá, nadpozemská příšera.

Právě dorazila ke břehu. Zastaví se, bude se na protějším břehu pohybovat po nebo proti proudu, nebo se snad zhroutí? Tak jsme se ptali sami sebe. Člověk, který by se k ní přiblížil, by byl určitě ztracen. Házela by s ním nahoru a dolů a kolem dokola a určitě by ho zadusila, pokud by s sebou dříve netřískl o zem nebo ho rozvířená masa nerozdrtila.

Zastavila se, jako by přemýšlela. Horní trychtýř, který se směrem dolů zužoval, se naklonil a chtěl pokračovat dosavadním směrem. Cloumal dolním trychtýřem. Skoro se zdálo, že se chce od něj odtrhnout. Pak se ozval hrozný rachot. Temnější, kompaktní masa, písek, kamení, křoví a drny zmizely a objevil se vysoký vodní sloup. Nejprve držel tvar pravidelného válce, pak se uprostřed zúžil a zaujal původí podobu složenou ze dvou kuželů. Z větrné smršti se stala vodní smršť, kterou asi rozzlobila vynucená zastávka v řece, zmocnila se teď srubu a s dvojnásobnou rychlostí se řítila vpřed přímo na nás.

„Honem pryč! Tam vpravo!“ vykřikl jsem.

Koně jsme tu krátkou chvíli jen stěží udrželi. Poznali nebezpečí a vystřelili vpřed. Nemuseli jsme je vůbec pobízet. Pohlédl jsem na smršť a ke své radosti jsem spatřil, že se stočila na západ. Vzdalovala se od nás. Mohli jsme opět zastavit a byli jsme zachráněni, pokud nezmění směr.

To se nestalo. Pohybovala se nezmenšenou rychlostí dál, už ne průsvitná, jako u vody, ale stále temnější a neprůhlednější. Kam se vrhla, tam vyrvala ze země vše, na co narazila. Viděli jsme, jak roste a mohutní. Co nedokázala udržet, to vrhala do dáli, a pokračovala ve své zkásonosné cestě, až se najednou z dálky ozvalo zahřmění, zatřásla se zem – a bylo po smršti.

Skoro ve stejném okamžiku však zčernalo celé nebe a začal se valit déšť s kapkami velikosti hrachu.

„Náš dům, naše obydlí! Co se s ním stalo?“ naříkala žena, která po delší době opět promluvila.

Místo odpovědi jsme nasadili ostrý klus a vyrazili ke srubu. Ke srubu? Ne, ten už neexistoval. Byl rozcupován, jako kdyby někdo roztrhal slaměné pletivo. Těžké a silné kmeny a špalky, z nichž byl postaven, rozházela smršť po širokém okolí. Po ohradě nezůstala žádná stopa, ani jedna lať, žádné sloupky, všechno odletělo vzduchem.

Žena hrůzou upadla do stavu otupělosti. To nám vyhovovalo. Přemítal jsem o jejím muži, synovi a o mladém indsmanovi. Díky náčrtku jsem věděl, kde se nacházejí – na kopci, na kterém se smršť zhroutila, protože pro ni představoval nepřekonatelnou překážku. Jak dopadla? Jako obryně, která ve smrtelném zápase zničila vše, co jí padlo do rukou. Nejspíše nás tam čekala hrozivá scéna, před kterou jsme chtěli ženu ochránit. Jakmile však zaslechla, že chceme jít hledat jejího syna, vrátila se jí energie. Nepomohly ani prosby, ani výhrůžky. Nesměli jsme ji zde nechat. Nasedla a jela s námi.

Tak náhle, jak déšť začal, se zase vyjasnilo. Mračno se jako kouzlem rozptýlilo a z nebe se na nás usmívalo slunce, jako by se vůbec nic nepřihodilo.

Ale jak to vypadalo po cestě, kterou jsme vyrazili! Dráha, kterou narýsovalo tornádo, mohla být dobře šedesát metrů široká. Rostliny jako by někdo oholil. Zůstaly po nich díry, které zas naplnily rozličné trosky. Kolem cesty ležely vpravo a vlevo klády, kamení, křoví a jiné věci, které od sebe smršť odhodila.

A co teprve na kopci! Tu spoušť jsme viděli už z dálky. Křoviska byla vyrvaná ze země a ve zmačkaných a propletených chuchvalcích se povalovala po okolí. Smršť si hledala cestu kolem vrchu a ve vzteku nad tím, že ji nenašla, usmrtila vše živé. Holé skály měly vzezření hlubokého kamenolomu. Platany, které mě předtím tak zaujaly, se daly sotva poznat. Povalovaly se tu silné kmeny, které byly i s kořeny vyrvány ze země. Mohutné větve smršť spletla jako lana dohromady. Největší z platanů přišel o všechny své hlavní větve. Jeho dlouhé a hluboké řezné rány nabízely žalostný pohled. Kde ale byli – aha, tam stojí indiánsky osedlaný kůň, červený bělouš, a pochutnává si na listí velkého, zamotaného chumlu křoví. Byl to kůň Malého jelena. Kde bylo zvíře, musel být i majitel.

Přijeli jsme blíž a vida! Ležel zde mohutný platan. Jak se překotil, jeho nepoddajné kořeny se i s hlínou zvedly do výše a vznikl tak široký a hluboký brloh. V něm seděli plavovlasý Joseph a mladý Apač, chráněni před deštěm střechou z kořenů. Radostně se na nás usmívali. Matka ihned sesedla a přitiskla syna na srdce. Apač vyskočil a zeptal se:

„Nyní už moji bílí bratři věří, že umím poznat velmi hladový vítr?“

„Věříme,“ odpověděl jsem. „Jak jste se ale zachránili?“

„Malý jelen měl koně schovaného hluboko v houští. Vytáhl ho a s modrookou bledou tváří nasedl, aby větru unikl. Když se vichřice nasytila, vyrazil Išarshiytuha sem a našel, co s malou bledou tváří už tři dny hledal.“

„Ty ses s Josephem tajně scházel?“

„Ano. Je synem muže s váčky, který zde byl zavražděn. Pojď a podívej se, kde Hořící dýmka zakopal nuggety.“

Zavedl nás na druhou stranu vývratu. Tam byla poblíž kmenu rozpukaná půda a my jsme spatřili dva šedobílou plísní pokryté kožené sáčky. Bližší prohlídka ukázala, že jsou plné zlatého prachu a zrníček. Joseph už vše věděl. Jak jsem již dříve uhodl, jeho otec byl zavražděn, a když se to nyní matka dozvěděla, chtěla padnout na kolena a bědovat. Jistou útěchu nabízelo nečekané nabytí cenného kovu, ale přišlo jí skoro nemožné tomu uvěřit. Na její popud se dal indián do vyprávění:

„Řvoucí buvol byl můj otec. Se svým bratrem Hořící dýmkou se vypravil za Velkým otcem bledých tváří², aby mu sdělil přání Apačů. Oba náčelníci jeli na západ. Narazili na tři bledé tváře, které právě kvůli zlatu zavraždily jiného bělocha. Dva z vrahů byli Zlé oko a Zlodějská ruka, třetího neznali. Ztrestali vrahy a usmrtili Zlé oko a toho třetího. Zlodějská ruka zastřelil mého otce a utekl. Hořící dýmka ho následoval. Zakopal zlato a mrtvolu Řvoucího buvola vzal k sobě na koně, ale prchajícího nedostihl. Hořící dýmka pohřbil svého bratra na místě, na které za dva dny dorazím, a jel sám do Washingtonu. Bratr musel být pomstěn. Musel jsem ho pomstít, protože jsem jeho syn. Byl jsem však ještě malý a uběhl dlouhý čas. Nakonec jsem vyrazil, abych získal vrahův skalp, stal se válečníkem a směl nosit palnou zbraň. Vrah obýval chatrč zavražděného a jeho ženu pojal za svou squaw. Tak se stal majitelem chatrče a mohl pátrat po pokladu.“

Když to vše žena vyslechla, hrůzou vykřikla a zhroutila se. Její druhý muž zavraždil prvního.

„Pojďte se podívat na Zlodějskou ruku,“ řekl Apač. „Pojďte za mnou!“

Joseph zůstal u své matky, jíž jsme chtěli dopřát odpočinek. Se Saltersem jsme následovali indiána k velkému platanu. Rollins tam ležel pod větví, která měla minimálně tři stopy v průměru. Spadla na něj a zcela mu rozdrtila nohy a trup.

„Tady leží,“ pravil Apač. „Chtěl jsem si vzít jeho skalp, ale odsoudil ho Velký duch. Vzal bych si jen skalp muže, kterého bych porazil. Tohoto však stihl hněv spravedlivého Manitoua, a to na stejném místě, kde se dopustil vraždy. Rozumíš teď dopisu, který jsem ti dal přečíst?“

„Úplně,“ odvětil jsem.

„Hořící dýmka neumí psát. Dopis pro něj vyrobil velký náčelník Vinnetou, kterému vše vyprávěl. Ty jsi bratr tohoto slavného válečníka, a proto ti dopis věnuji. Podívej, ten ubožák otevřel oči. Možná s ním ještě můžeš promluvit. Já však odcházím. Je to vrah mého otce. Zabil bych ho, ale jeho kňučení poslouchat nebudu. Rudý muž má také srdce, stejně jako bledá tvář. Chce trestat rychle, nikoliv dlouho mučit.“

Vrátil se zpět k Josephovi a jeho matce. Nás však čekala hrozná čtvrthodina, poslední minuty vrahova života. Vrátilo se mu vědomí. Uvědomoval si blízkost smrti a vše přiznal. Neměl sice sílu na souvislé vyprávění, ale zvládl odpovídat ano a ne na naše otázky. Tak nám potvrdil vše, co jsme si sami domysleli.

Všiml si, že u sebe Řvoucí buvol nemá nuggety, takže je musel zakopat. Indiána zmátl a vrátil se na dějiště přepadu. Tam s velkou námahou skryl mrtvoly, aby zůstala vražda utajena. O několik dní později zastřelil i bratra zavražděného, aby se mohl u ženy uvést jako vítaný ochránce. Pak mohl pohodlně pátrat po zlatě. Vše se zdařilo až na to nejdůležitější: nuggety ne a ne najít. Touha po zlatě a výčitky svědomí ho doháněly k šílenství. Nestrpěl žádné cizince, aby náhodou něco neobjevili. Proto nás s Willem tak odbyl a proto také zahnal Malého jelena, který se dělal chromým, aby se tak k němu dostal.

Bůh ho odsoudil po svém. Vrah teď umíral na místě, pod kterým ležely kosti těch, které sám pohřbil, a ve svých posledních okamžicích se od nás musel dozvědět, že zlato, které tak dlouho marně hledal, bylo nalezeno a skončilo v rukách nenáviděného chlapce.

Přesto k němu byl milosrdný Bůh ještě shovívavý. Rozdrcené končetiny mu nezpůsobovaly žádné bolesti. Skonal, aniž by vyrazil jediný sten.

Oznámili jsme to jeho manželce. Nechtěla ho vidět a udělala dobře. My dva jsme mu vykopali hrob a pomodlili se za něj Otčenáš.

Malý jelen brzo odjel. Nenechal se zadržet. Když mu těžce zkoušená žena nabídla část zlata, hrdě řekl:

„Ponech si svůj prach. Apač ví, kde lze nalézt spousty zlata, ale pohrdá jím a žádnému člověku o něm neřekne. Velký duch člověka nestvořil, aby byl bohatý, ale aby byl dobrý. Ať ti zlato přinese tolik štěstí, kolik ti dosud poskytlo utrpení.“

Nasedl a odjel.

Druhý den jsme krajinu opustili i my a Josepha s matkou jsme vzali s sebou. Stará herka nesla zlato, ryzák lady a můj hnědák chlapce. S Willem jsme kráčeli vedle nich. V nejbližším settlementu, kde mohli matka se synem počkat na lepší dopravu, jsme se s nimi rozloučili. Smršť je tvrdě poučila, ale přinesla jim i prostředky pro lepší život.

A jak to bylo dál s Josephem a Malým jelenem? Apač je teď slavným válečníkem a modrooký Joseph se stal i přes své mládí zdatným vládním úředníkem, který, a není to tak dávno, zažil ve Skalistých horách nanejvýše zajímavé setkání s Velkým jelenem. O tom však zas někdy příště!