Mateřská láska
Vzpomínka z cest dr. Karla Maye1
Einsiedler Marienkalender / 1898 + 1899
I. Zajatci
Byli jsme u spřátelených Šošonů a jejich náčelník nás pak s několika významnými válečníky doprovodil až k soutoku Gooseberry Creeku a Big Horn River. Zde se museli Šošoni otočit, poněvadž tehdy na druhé straně Big Hornu začínalo území Upsaroků, neboli Vraních indiánů, se kterými byli znepřáteleni na život a na smrt. Když se od nás odloučili, zamířili jsme přímo na východ mezi Wood Creekem a Water Creekem, protože jsme chtěli přes pohoří Velkého rohu k Powder River a pak do Black Hills.
Byli jsme čtyři, totiž kromě mého skvělého Vinnetoua ještě vždy veselý Dick Hammerdull a jeho nemluvný přítel Pitt Holbers. Oba byli docela svérázní, Hammerdull velmi tělnatý a krátký, Pitt Holbers ale dlouhý a vyzáblý, a když musel hovořit, hleděl být co nejstručnější.
Vzhledem k terénu naši cestu už tak nešlo nazvat pohodlnou, ale rudí obyvatelé tamního kraje nám působili mnohem větší starosti, které se mohly podle okolností zvrtnout až v nebezpečí. Severně od směru, kterým jsme jeli, měli loviště nám nepřátelsky naklonění Upsarokové a do Rattlesnake Mountains ležících na jih od nás pronikali Siouxové-Oglalové, naši staří pomstychtiví protivníci, kteří k nám chovali nesmiřitelnou zášť, ačkoliv jsme jim k tomu nikdy neposkytli přímý důvod. Nacházeli jsme se tedy mezi dvěma národy, s nimiž jsme se pokud možno chtěli vyvarovat jakéhokoliv setkání, a závažnost této naší situace byla ještě umocněna okolností, že sice oba náležely k velkému lidu Dakotů a byly spřízněné, přesto však spolu nejkrvavěji válčily. Skutečnost, že Siouxové-Oglalové vstoupili do pohoří Rattlesnake, nás nabádala ke krajní opatrnosti, neboť tuto cestu podnikli nejspíše s úmyslem zaútočit na Upsaroky. Kdyby tak učinili během naší přítomnosti, mohli jsme se lehko dostat mezi ostré břity nůžek a, jak zní trapperský výraz, být vymazáni, tj. usmrceni.
Nedojeli jsme nijak daleko od Big Horn River, když jsme dorazili k potoku, který této řece dodával vodu. Následujíce jeho trasu, dospěli jsme na místo, kde byla v kruhu o průměru přes sto stop pošlapána tráva. To nám ovšem muselo být nápadné.
„Co to je?“ řekl Dick Hammerdull. „To přeci vypadá jako opuštěné tábořiště. Nemyslíš, Pitte Holbersi, ty starej coone?“
Coon je zkratka od slova racoon, mýval. Hammerdull tak svého přítele žertem nazýval. Ten podle zvyku suše odpověděl:
„Pokud myslíš, že tady někdo tábořil, tak proti tomu nic nemám, milý Dicku.“
„Ano, samozřejmě, že si to myslím. Musíme sesednout a prozkoumat ty stopy. Snad se tak dozvíme, co zde bylo za lidi.“
Dříve než prohodili tato slova, jsme už byli s Vinnetouem dole z koní, abychom místo prozkoumali. Dick a Pitt nám pomohli. Naše námaha byla dlouho marná, až nás Vinnetou hlasitým „uff!“ upozornil, že něco našel. Šli jsme k němu. Ukázal na zem. Byla to zdánlivě zcela bezvýznamná věc, co jsme zde viděli, totiž kapka modré mastné barvy, ale tato nepatrná kapka nám říkala, co jsme chtěli vědět.
„Modrá barva, hm!“ bručel Dick Hammerdull. „Takže to byli rudoši, kteří se malovali válečnými barvami, ale pouze jedna barva bohužel nestačí, aby nám prozradila, ke kterému kmeni patřili.“
„Ne?“ zeptal jsem se. „Existují tmavé, střední a světlé válečné barvy. Tmavá je černá a modrá, střední zelená a červená, světlá bílá a žlutá. Jelikož jako tmavou si tuto temnou modř berou jen Upsarokové, tak víme, že zde odpočíval válečník tohoto kmene.“
„Well! To je pravda! Jsem to ale hlupák, že mě to nenapadlo! Nemyslíš, Pitte Holbersi, ty starej coone?“
„Každý člověk sám sebe zná nejlépe, takže pokud se považuješ za hloupého, tak mi nepřísluší ti odporovat, milý Dicku,“ odpověděl dlouhý Pitt.
„Ale! Tak jsem to nemyslel! Nejsem tak úplně bez rozumu jako ty, to si pamatuj. Člověk přeci nemůže být vševědoucí, že ano, Mr. Shatterhande?“
Jelikož byl dotaz určen mně, odpověděl jsem:
„Vševědoucí samozřejmě ne, ale zde nebylo obtížné vyvodit správný závěr a na dobrém kombinování může na ‚Divokém západě‘ záviset život.“
„Uznávám! Takže nyní víme, kdo ti rudoši byli, ale více ne.“
„Opravdu ne, můj starý Hammerdulle?“
Zavrtěl hlavou a pohlédl tázavě na Vinnetoua. Ten nerad mluvil a nechal na mně, abych pokračoval:
„Především nemáme co do činění jen s několika zvědy, nýbrž s celou válečnou výpravou, která se odhadem podle tohoto místa skládá přibližně z dvou set osob. Místo, kde měli koně, najdeme zde poblíž. Stopa jízdy, tedy odkud a kam jeli, již vidět není, neboť se mezitím zase tráva narovnala. Zde v táboře ještě leží, z toho soudím, že zde Upsarokové netábořili tuto, nýbrž předchozí noc. Jelikož se jejich loviště nacházejí na severu, přišli odtamtud, a tedy jeli na jih, přirozeně aby napadli Oglaly. Odcestovali odtud včera ráno a nemusíme se jich tedy obávat, ale musíme si dát pozor na Siouxy.“
„Proč na ně? Z čeho tak soudíte?“ zeptal se tlouštík.
„Tento tábor mi to říká. Není tu ani jedno popeliště. Upsarokové neměli rozdělaný žádný oheň, předpokládali tedy, že sem přijdou Siouxové. Na tuto myšlenku je přivedli zvědové, které každý náčelník vyšle dříve, než zahájí válečné tažení. Od pohoří Rattlesnake jsou k Upsarokům dvě cesty, totiž buď zde podle proudu řeky, nebo naproti podél hor. Zde u řeky je krajina otevřená, tudíž nebezpečnější, druhá cesta je tedy sice obtížnější, ale jistější. Jsem přesvědčen, že se Siouxové vydali tou, když chtějí na sever. Upsarokové jsou na špatné stezce. Dá se čekat, že v horách Rattlesnake již Siouxy nenajdou, neboť ti jeli severně podél hor, aby přepadli teď nechráněný tábor Upsaroků. Odtud až k pohoří Big Horn musíme být mimořádně opatrní. To vše usuzuji ze stavu tohoto ležení. Ještě stále si myslíte, že se nic nedozvíme?“
„Hm, hm! Ano, vaše oči a moje oči, to je přeci rozdíl – – –“
Byl přerušen Vinnetouem, který popošel kousek podél potoku a zase se vrátil, a řekl mu:
„Člověk musí mít nejen oči, ale i rozum! Můj bratr Shatterhand má pravdu. Našel jsem místo, kde byli koně. Bylo jich asi dvě stě. Pokud jsou Oglalové rozumní, přijdou sem podél hor, a my si pospíšíme, abychom jich dosáhli ještě před večerem.
Nasedli jsme a jeli dále mnohem větším tempem než předtím. Toto se přihodilo dopoledne. Cestovali jsme až do večera, kdy jsme narazili na stopu dvou koní přicházející ze severu. Stalo se tak v krajině, ve které četná o samotě stojící křoviska sice nebrzdila pohyb, ale omezovala nám rozhled. Stopa byla čerstvá, nanejvýše čtyři nebo pět hodin stará, přesto se z ní nedalo vyčíst více. Neměli jsme žádný důvod se jí více zabývat. Vzdali jsme se i jejího sledování a chtěli jet rovnou dál, když se z místa, kde stopa vycházela ze dvou keřů, nečekaně vynořila indiánka na koni. Lekla se nás, otočila koně a zmizela. Co tu squaw pohledávala? To jsme museli zjistit! Vždy rychlý a pohotový Vinnetou se za ní rozletěl na svém koni. Mohli jsme klidně zůstat, neboť bylo pro ženu naprosto nemožné uniknout náčelníkovi Apačů. Trvalo pouze dvě minuty, než se vrátil, drže jejího koně za uzdu. Když k nám dojel, vyzval mě pohledem, abych s ní promluvil. Sám se ponořil do mlčení.
Squaw nemohlo být mnoho přes třicet let. Seděla hrdě v sedle jako muž, byla dobře a čistě oblečená a ani náznakem neprozrazovala, zda z nás má či nemá strach. Byla rozhodně sama, to by se Apač zachoval jinak, takže jsem se vůbec neptal na její doprovod, nýbrž jsem řekl:
„Je to zvláštní, když se squaw bez ochrany vzdálí tak daleko od tábora. Co přinutilo mou rudou sestru tak učinit? Řekne mi své jméno?“
Její oči hrdě zazářily, když odpověděla:
„Proč můj bratr hovoří o ochraně? Nemůže snad existovat squaw, která se nebojí? Vidím tři bledé tváře a toliko jediného rudého muže. Věří bledé tváře ve svatého Spasitele, který je synem Velkého ducha?“
„Ano.“
„Jste křesťané a ve vašich očích přebývá poctivost. Nejste podobní jiným bledým tvářím, které mají dobro na jazyku, ale v srdcích nosí nenávist a klam. Věřím vám. Jsem Uinorinča ota, squaw Uamdušky sapy2, náčelníka Upsaroků.“
Uinorinča ota znamená „mnoho žen“, je to jméno, ze kterého lze s ohledem na indiánský způsob vyjadřování usuzovat, že ji její muž chová v neobvyklé úctě. Zeptal jsem se:
„Věříš nám, poněvadž jsme křesťani a nazvala jsi syna Velkého ducha naším Spasitelem. Zřejmě ti o něm vyprávěl pu teh uakon3?“
„Mně ne, ale matka mé matky byla squaw válečníka Mandanů a měla ráda squaw bílého pu teh uakona, od kterého se naučila modlit. Modlila se se svou dcerou, a ta, moje matka, mi vyprávěla vše, co věděla o Uakantankovi čihintkovi4 , a modlila se se mnou.“
„Ještě stále se modlíš?“
„Modlím se se svými dvěma chlapci, avšak náčelník to nesmí slyšet, neboť ten nenávidí bledé tváře, které do našich wigwamů přinášejí pouze zkázu, zatímco předstírají, že nám přinášejí víru.“
„Zdá se, že tě má velmi rád. Proto jedeš za ním?“
Zarazila se, krátce se zamyslela, a pak odpověděla:
„Jak přichází bledá tvář na myšlenku, že jej následuji, že se tedy nenachází doma v táboře?“
„Vím, že se odtamtud vypravil se zástupem válečníků, aby napadl Siouxy Oglaly. Tam naproti jede proti proudu řeky a moje rudá sestra se tedy nachází na špatné cestě, pokud k němu chce.“
„Říkáš pravdu?“ udiveně se zeptala.
„Ano, víme to přesně. Pokud pojedeš dále tímto směrem, pravděpodobně narazíš na Oglaly. Varuji tě!“
Nyní se výraz údivu na jejím obličeji proměnil v hrůzu a rychle se vyptávala:
„Siouxové opustili pohoří Rattlesnake? Přijdou sem dolů?“
„Domnívám se tak.“
„Znáš je? Jste jejich přátelé?“
„Jsme přátelé všech rudých a bílých lidí, ale Siouxové to neuznávají, oni nás nenávidí. Jsi vyděšená. Pátravě si mě prohlížíš. Máš nějaké přání? Řeknu ti, kdo jsme, pak nám budeš důvěřovat. Tento rudý válečník proti tobě je Vinnetou, velký náčelník Apačů, a já jsem – –“
„Old Shatterhand?“ skočila mi do řeči. „Kde je Vinnetou, tam se též nachází Old Shatterhand. Řekni mi, zda jsi touto bledou tváří!“
„Jsem.“
„Uff! Jste nepřátelé mého kmene, ale aspoň se od vás nemusím ničeho obávat, neboť tito dva slavní válečníci jsou příliš hrdí na to, aby vztáhli ruku na squaw.“
„Mýlíš se. Nejsme nepřátelé Upsaroků, přejeme si mír se všemi lidmi, i s vámi.“
„Ale naši válečníci vás před několika měsíci pronásledovali až k Hadí řece, aby vás zabili!“
„To je pravda, a přesto jsme jim nic neudělali! Zmýlili se v nás a my jim odpustili. Doufám, že nám budeš důvěřovat více než oni?“
Její oči spočinuly plny bázně na stopě, kterou sledovala. Chvíli sama se sebou bojovala a pak odhodlaným hlasem řekla:
„Ano, budu vám věřit, neboť můj strach je veliký. Jsem squaw a nevím, jak mohu zachránit své chlapce. Vinnetou a Old Shatterhand se nebudou válečníkům Upsaroků mstít tak, že by mě obelhali a nechali mé syny jet vstříc smrti.“
„Čili jsi nejela za náčelníkem, ale za svými syny? Jsou v nebezpečí?“
„V největším, pokud je pravdou, že tudy přijdou Siouxové Oglalové. Uff, uff! Má ústa by neměla zmiňovat tajemství této válečné výpravy, a přece o ní musím mluvit, pokud chci zachránit své syny! Bojovníci Upsaroků se dozvěděli, že na nás přišli zaútočit nepřátelé. Uamduška sapa vyslal zvědy a po jejich návratu vyrazil s dvakrát sto muži, aby šel Siouxům vstříc. Zjistila jsem od něj, že zvolí cestu, na které se teď nacházím.“
„Takže z nějakého důvodu během cesty tento plán změnil. Tvoji synové za ním snad jedou tajně?“
„Můj velký bílý bratr uhodl.“
„Jak jsou staří? Mají již jména?“
„Čítají teprve čtrnáct a patnáct sluncí5, ale v jejich srdcích dlí odvaha a v duších touží po tom, aby byli přijati mezi válečníky. Proto následovali náčelníka den po jeho odchodu. Když jsem se ráno probudila, byli pryč a jejich koně chyběli. Hledala a našla jsem jejich stopu, která mi prozradila jejich záměr.“
„Proč jsi je následovala sama? Proč jsi neposlala žádného muže?“
„Poněvadž ve vzteku náčelník oplývá neúprosností šedého medvěda. Před jeho hněvem nad jejich neposlušností je nemůže ochránit žádný válečník, nýbrž pouze já. K jídlu jsem si s sebou vzala kus masa a vrhla jsem se na koně, aniž bych ztratila chvíli zvanou bledými tvářemi minutou. Až sem jsem se držela jejich stopy a stále se modlila k Manitouovi a jeho synu, abych je dostihla ještě dnes. Zde jsem potkala Vinnetoua a Old Shatterhanda, od nichž slyším, že moji synové nejedou vstříc otci, nýbrž nepřátelům. Musím dál, musím je následovat. Snad se mi ještě podaří je varovat!“
Jela dále popoháněná strachem. Postačil jeden pohled mezi Vinnetouem a mnou, abychom se dorozuměli. Následovali jsme squaw. Popohnal jsem koně k jejímu boku a řekl jsem:
„Pokud je to, co tuším, pravda, totiž že tvoji synové narazili na Siouxy Oglaly, tak je nemůžeš zachránit. Jedna squaw to nedokáže, k tomu je třeba válečníků. Obrať tedy a jeď domů! Budeme stopu sledovat místo tebe a chlapců se ujmeme.“
„Uff!“ odpověděla. „To nemá matka dělat nic, aby zachránila své děti? Old Shatterhand dosud neviděl matku, která miluje své děti?“
„Well! Nebudu tě tedy vybízet k návratu, ale prosím tě, abys nás nechala jednat místo sebe. Neposkytla bys jim žádnou pomoc, pouze by ses sama uvrhla do zkázy. Opakuji to, ačkoliv si to nemyslíš.“
„Takže je to pravda, že chtějí jet Vinnetou a Old Shatterhand se mnou?“
„Ano.“
„Ale Oglalové vás usmrtí u mučednického kůlu, pokud jim padnete do rukou!“
„O to už se často pokoušeli, ale nikdy se jim to nezdařilo.“
„Přesto riskujete své životy! Pro dva chlapce kmene, jehož válečníci vás chtěli zabít! Moji slavní bratři nechť mě opustí a pokračují svou původní cestou!“
„To neuděláme. Tvoje děti se nacházejí v nebezpečí a tobě hrozí smrt také. Doprovodíme tě.“
„Uff! Takže je to tedy pravda, co matka mé matky neustále tvrdila!“
„Copak?“
„Že křesťan, pakliže opravdově a ze srdce věří v syna dobrého Manitoua, riskuje i svůj život, aby zachránil svého nepřítele. Není-li pravda, že to je ta láska, která dlí tam nahoře, kde jsou hvězdy?“
„Je to láska, která pochází z nebes a bydlí v srdci každého dobrého člověka, také ve tvém, neboť jsi přeci pro své děti ochotná jít vstříc smrti.“
„Můj bílý bratr říká slova pravdy. Cítím to ve svém nitru. Až se budu opět modlit, budu se modlit i za něj. Teď nemohu, neboť moje duše nezná nic než jen strach o mé syny. Myslíš, že je lze ještě zachránit?“
„Ano. Přece zatím není zcela jisté, že padli do rukou Siouxů, a i kdyby se to stalo, věřím, že je osvobodíme.“
Zatímco jsem mluvil s indiánkou, Vinnetou se postavil do čela. Hammerdull a Holbers jeli za námi. Zaslechl jsem, jak tlouštík říká dlouhánovi:
„Kdo by si pomyslel, že to je možné! Nejprve se namáháme, abychom se Siouxům vyhnuli, a teď jim jedeme přímo do chřtánů. Co tomu říkáš, Pitte Holbersi, ty starej coone?“
„Tady nikdo nic neříká, ale jede!“
„Jestli jede nebo ne, to je úplně fuk, akorát se tomu nelze vyhnout. Ale dost už, co je s Vinnetouem?“
Apač, který jel vepředu, totiž zrovna zadržel svého koně a dal nám pokyn, abychom také zastavili. Pak sesedl. Učinil jsem totéž a šel jsem k němu. Nacházeli jsme se na kraji rozsáhlého houští, za kterým začínala malá otevřená prérie. Ta byla široká necelou půlku anglické míle a naproti končila lesem, na jehož okraji jsme spatřili početný houf jezdců, kteří právě sesedali z koní a rozbíjeli tábor. Také byl nejvyšší čas, neboť slunce již bylo tak nízko, že muselo v nejbližším okamžiku zajít. Byli to Siouxové Oglalové a to, co jsme se domnívali, se také stalo.
Squaw, Holbers a Hammerdull sesedli z koní. Posledně jmenovaný řekl svým žertovně sebejistým způsobem:
„Tady je máme! To je určitě aspoň dvě stě mužů. Až se na ně vrhneme, tak vyletí z kůže! Přece se do nich pustíme, Mr. Shatterhande, co?“
„Ovšem!“ odpověděl jsem. „Musíme jim přeci sebrat oba chlapce.“
Squaw vyhrkla:
„Můj bílý bratr si tedy myslí, že se tito válečníci opravdu zmocnili mých synů?“
„Zcela určitě. Nacházejí se přece na stopě tvých dětí, a jistě by nerozbili ležení, kdyby nezajali původce těchto stop. Cítí se zcela bezpeční a vůbec jim nepřichází na mysl, že by mohl po stopě ještě někdo jet. Pokud by dorazili až sem, tak bychom sice ještě rychle uhnuli, ale oni by objevili otisky kopyt našich koní.“
„A myslí si Old Shatterhand, že dokážeme vězně osvobodit?“
„Doufám, že je to možné. Jen musíme požadovat, že se vzdáš jakýchkoliv činů, neboť můžeš vše lehko zkazit.“
„Vydejme se tedy rychle oklikou a jeďme tam!“
„Měj strpení! Nemůžeme odsud dříve, než nastane úplná tma.“
Uvázali jsme koně a usadili se. Žena nedokázala tiše sedět, pohybovala se neklidně sem a tam. Tomu jsem rozuměl, ale považoval jsem za nutné ji mít pod dohledem, pokud by se také později v rozhodném okamžiku nedokázala lépe ovládat.
Hammerdull se těšil na nadcházející dobrodružství, mnul si spokojeně ruce a říkal:
„Doufám, Mr. Shatterhande, že jste se zase jako obvykle nerozhodl ten žertík provést sám. Přeji si při tom být také! Nechci stále dělat jen diváka.“
„Co a jak budeme dělat, to zcela závisí na tom, v jakém postavení se nacházejí zajatci,“ odpověděl jsem.
„Postavení se mě vůbec netýká! Zda nějaké postavení je nebo není, je zcela úplně fuk, jen když je pro nás výhodné. Oba mladí Upsarokové musí být osvobozeni. Nemyslíš, Pitte Holbersi, ty starej coone?“
„Pokud si to myslíš, nic proti tomu nemám, milý Dicku,“ odpověděl dlouhý Pitt.
Vinnetou se natáhl na trávě a neřekl k tomu jediného slova. Jeho mužně krásný bronzový obličej byl zcela nehybný. Ve své vznešenosti považoval za zbytečné utrousit byť i jediné slovo v situaci, při které mají hovořit jen činy. Ve správnou chvíli měl jeho krátký pokyn větší význam než tisíc slov jiného.
Čas uběhl, setmělo se a přišla noc. Nebe se zatáhlo a pouze tu a onde vykoukla osamocená hvězda, aby hned zase zmizela. Nastala naše chvíle. Vyrazili jsme a jeli přes prérii, avšak nikoliv přímou čarou, poněvadž ta by nás zavedla přímo k Siouxům. Zamířili jsme raději tak, abychom dorazili k okraji lesa natolik od nich vzdáleni, aby nás neslyšeli a tím méně viděli. Jak bezpečně se cítili bylo patrné nejen z okolnosti, že zapálili velmi velký jasný oheň, ale nepovažovali též za nutné se jakkoliv zamaskovat. Uvázali jsme naše koně a pak jsem řekl Hammerdullovi a Holbersovi:
„Půjdu teď s Vinnetouem na průzkum. Necháme u vás své zbraně a dokud se nevrátíme, tak se z tohoto místa v žádném případě nevzdalujte.“
„Tedy s vámi nesmím?“ zeptal se rozmrzele.
„Byli byste teď zcela zbyteční. Později ještě budete mít velmi pravděpodobně dost práce.“
„Well, spoléhám na to!“
„Především se postarejte o to, aby zde squaw zůstala! Nedovolte, aby nás následovala. Nic by nebylo hloupější než tohle!“
Vyrazili jsme. Plížením podél okraje lesa jsme se přiblížili k táboru Oglalů na takovou vzdálenost, že jsme docela zřetelně rozeznávali poblíž sedící postavy. Pak už nám nezbylo než urazit zbytek cesty pod stromy. Takto jsme se nepozorovaně dostali tak daleko, že jsme, jsouce ukryti v okraji houští, měli Oglaly na dosah.
Zvenčí se nedalo přiblížit, protože rudoši své koně přikolíkovali v půlkruhu kolem tábora a zvířata by frkáním prozradila blížícího se bělocha. Hořelo několik ohňů. Skoro každý obličej šlo jasně rozeznat. Byli jsme zvědaví na vůdce tlupy, neboť jsme znali všechny vynikající náčelníky a bojovníky Siouxů. Kromě mladých lidí jsme ale viděli pouze jediného starého indsmana, který byl sice pověstný svou chytrostí, proto byl zván k poradám, ale jinak žádnou hodnost neměl. Nazýval se Tančan honska6, jméno dostal podle stavby svého těla. U ohně seděl pouze s jediným mužem, který k sobě přitahoval naši pozornost, neboť to byl běloch. Byl robustní postavy se silnými kostmi a na krku mu seděla takřka býčí hlava. Jeho široký jako vytesaný obličej činil dojem záludné úskočnosti a nesvědomitosti. Nevěděli jsme, kdo to byl, nikdy jsme ho neviděli. Vedle něho ležela jako ranec sešitá šedá vlčí kůže, ze které zavázaným otvorem čnělo několik tyčí tloušťky prstu. Uvnitř kůže se občas něco pohnulo. Zdálo se, že je uvnitř uvězněno nějaké zvíře. Na druhé straně ohně leželi oba upsaročtí chlapci, které jsme hledali. Byli tak pevně svázáni, že sotva mohli hýbat údy. Siouxové jedli. Viděli jsme, že zastřelili buvola, jehož maso drželi nad ohni, aby ho lehce upekli a pak snědli.
Z toho, že ‚Dlouhé tělo‘ seděl sám s bělochem u ohně, se dalo usuzovat, že oddíl vedli dohromady. Jak se stalo, že tato cizí bledá tvář vedla Siouxy sem na Big Horn River? Chtěl se pomstít Upsarokům? Slíbil něco Oglalům za to, že mu pomůžou? Tak jsem se ptal sám sebe a Vinnetou měl každopádně zcela stejné myšlenky.
Abychom snad něco vyslechli, připlazili jsme se k jejich ohni tak blízko, jak nám terén dovoloval. Ulehli jsme za keř a získali jsme přehled o celém táboře. Předpokládal jsem, že dva vůdci zatím s oběma zajatci mnoho nehovořili. Během jízdy sem určitě žádná vhodná příležitost nebyla. O správnosti předpokladu jsem se měl přesvědčit hned, jak byl běloch hotov s jídlem. Otřel si nůž o rukáv a řekl ‚Dlouhému tělu‘:
„Teď bude čas vyřídit tuto upsarockou havěť. Má můj rudý bratr něco proti tomu?“
Sioux zabručel cosi, co mohlo znamenat ne, a tak dal běloch rozkaz jednomu indiánovi zajatce svázat tak, aby mohli sedět. Zvedl je do sedu, a pak jim běloch řekl:
„Takže jste synové psa, který se nazývá Uamduška sapa, Černý had. Kromě tohoto jsem se od vás nic víc nedozvěděl. Znáte mě?“
„Ano,“ odpověděl starší chlapec, zatímco mu nebojácně koukal do očí.
„Nuže, kdo jsem?“
„Jsi Folder, bývalý agent rudých mužů. Oklamal jsi je, a proto jsi byl potrestán bílým otcem z Washingtonu7. Pak jsi odešel na Divoký západ a stal ses zlodějem koní a vrahem. Náš otec, slavný náčelník Upsaroků, tě přistihl, když jsi mu ukradl pět koní. Za to je smrt, ale když s tebou naše matka Uinorinča ota soucítila a prosila za tebe, nezabil tě, nechal tě pouze zmlátit a pak tě vyhnal pryč.“
To byl přeci celý seznam hříchů, které chlapec tak statečně předhodil svému nepříteli! Nyní jsme věděli, kdo byl tento běloch, neboť jsme již o tomto pověstném indiánském agentovi Folderovi slyšeli, nebohé rudochy podvedl a ošálil takovým způsobem, že se o něj konečně musely úřady postarat. Byl odvolán a potrestán několika roky vězení.
Takže jsme teď tohoto darebáka viděli před námi! Bylo nám teď jasné, že přemluvil Oglaly k výpravě proti Upsarokům, aby se pomstil za výprask, který tehdy obdržel. Posměšně se na chlapce zašklebil a odpověděl:
„Jak hlasitě už takoví mladí psi, jako jste vy, štěkají! Já vám ale zobáky zavřu, na to se můžete spolehnout! Ano, ten prašivý mizera váš otec mě nechal zbít tak, až ze mě stříkala krev. Přísahal jsem tenkrát nebesům a pekelným hlubinám, že se pomstím, a teď přicházím tuto přísahu vyplnit. Každou kapku krve, kterou jste ze mě tehdy vytloukli, zaplatíte jedním indiánským životem. U čerta, ani jsem nedoufal, že tak brzo nastane příležitost začít s pomstou. Už teď jsem chytil dva Upsaroky, a k tomu syny náčelníka, to je štěstí, jehož se ukážu být hoden. Ale copak jste, vy krysy, v tomto kraji hledaly? Proč jste se tolik vzdálili z vašeho tábora?“
„Nemáme ještě žádná jména. Proto jsme vyrazili, abychom se v ústraní postili a ptali se Velkého ducha na naše medicíny.“
To byla odpověď, že chytřejší dát nemohl. Náčelníkův syn byl i přes své mládí lišák. Neprozradil, že jeho otec vyrazil na válečné tažení proti Siouxům. Folder byl tak neopatrný, že mu plně důvěřoval. Řekl:
„Velkého ducha se ptát nepotřebujete. Vaše medicíny již znám. Ukážu vám je.“
Rozvázal řemen, kterým byl uzavřen zmíněný kožený pytel, a pomalu vytáhl jednu hůl ven. Ke svému úžasu jsem viděl, že na ní visí velký chřestýš. Zvedl hůl se vztekle se hýbajícím hadem a zasmál se:
„Tohle bude vaše medicína, vězí tady ve vlčí kůži. Když jsme teď byli v Rattlesnake Mountains8, zašel jsem na místo, kde snad tyto bestie pořádaly meeting, byla jich tam spousta pohromadě. Jelikož se váš otec nazývá ‚Černý had‘, napadla mě myšlenka, že to je signál pro mou pomstu. Chytil jsem půl tuctu těchto hadů a vzal je s sebou, abych hadím jedem poslal do věčných lovišť ‚Černého hada‘ s ženou a dětmi. Takhle velkolepou myšlenku ještě žádný westman neměl! Proto mě těší, že jste ke mně tak ochotně dorazili již dnes. Svážu dohromady mladé upsarocké hady s těmito chřestýši a moje oči se pokochají tím, jak vás pokoušou, aniž byste se mohli bránit. Stane se tak zítra brzo ráno, hned, jak nastane den. Nebo by vám snad bylo milejší, kdybych tak učinil již teď?“
Stoupl si a přidržel jazykem kmitajícího kroutícího se hada tak blízko ke chlapcům, že v příštím okamžiku mohlo dojít ke zhoubnému kousnutí. V tu chvíli zachrastilo u nás ve křoví a ženský hlas vykřikl pln děsu:
„Zadrž, nedělej to, nedělej to! Zapřísahám tě při Velkém duchu, nech je žít a usmrť raději mě!“
Osoba přiskočila k ohni. Byla to náčelníkova žena Uinorinča ota. Starost o její děti byla příliš obrovská. Nenechala se zastavit Hammerdullem a Holbersem a připlížila se sem. Aniž by viděla ona nás a my ji, byla naší sousedkou a slyšela Folderovy hrozby. Teď byla na kolenou u svých synů, mazlila se s nimi, křičela a prosila:
„Dej jim svobodu, propusť je! Svaž dohromady s hady raději mě! Nesmějí být uštknuti. Místo nich chci zemřít já, já!“
Je nabíledni, že náhlý příchod squaw vyvolal veliký rozruch. Siouxové vyskočili a přihnali se sem. Folder, který ženu znal, napůl udiveně a napůl potěšeně zvolal:
„All devils! To je přece Uinorinča ota, zbožná žena náčelníka Upsaroků! Ženo, okamžitě řekni, kde se bereš v této krajině!“
„Jdu za svými syny, protože odjeli, aniž by se mě zeptali,“ odpověděla.
„Je to pravda?“
„Ano.“
„Kdo tě doprovázel?“
„Nikdo.“
„Takže jsi sama?“
„Ano.“
„Jede někdo za tebou?“
„Ne.“
„Ví tvůj muž, kde jsi?“
„Ne.“
„Jela jsi? Kde máš svého koně?“
„Když jsem spatřila vaše ohně, nechala jsem ho stát venku na prérii a připlížila jsem se.“
„Čertovská historka! To může pokazit celý náš krásný plán! Nejprve zmizí chlapci a pak squaw. ‚Černý had‘ je bude přirozeně hledat. Pokud bychom byli předčasně spatřeni nějakým zvědem, bylo by vše prozrazeno. Musíme být trojnásobně opatrní. Svažte squaw!“
„Ano, svažte mě!“ prosila. „Ale zato propusť mé děti.“
„Zbláznila ses, ženo? Přicházíš mi velmi vhod, protože mám šest hadů, pro každou osobu dva. Chci se potěšit radostí, kterou budeš mít ze svých rudých klacků, až se budou jako o závod svíjet s rattlesnaky. Tak ji svažte. Později ji budu ještě zpovídat!“
Zasunul tyč s hadem zpět do koženého pytle. Zatímco tak činil, ‚Dlouhé tělo‘ mu řekl:
„Můj bílý bratr by mi měl dovolit, abych vyslal zvědy!“
„Proč? Kam?“
„Squaw nás mohla obelhat, když pravila, že je sama. Ležela v lese a tajně nás vyslechla. Musíme ho prohledat včetně celého obvodu tábora, abychom se dozvěděli, zda řekla pravdu.“
„Ano, to ovšem musíme. To by bylo zpropadené, kdybychom odtud museli pryč, neboť přímo zde je takové místo, že by bylo nemožné pro moje divadlo najít lepší. Znám zde jednu hlubokou, širokou cache9, kterou jsem dříve sám vykopal. Do ní bych chtěl hodit společně s hady tyto tři rudochy. Nuže pátrejte! Doufám, že nikoho nenajdete.“
Nyní byl nejvyšší čas, abychom se s Vinnetouem vytratili. Posunuli jsme se nejprve kousek hlouběji do lesa, a pak jsme spěchali zpět na místo, kde na nás čekali Hammerdull a Holbers. Tito dva nás přijali ve velkých rozpacích, neboť si mysleli, že jim řádně vyčiníme.
„Nejsme na vině,“ řekl tlouštík. „Squaw se nás neptala, neřekla ani slovo. Náhle vyskočila a byla pryč. Neviděli jste ji? Musela běžet za vámi.“
„Je v zajetí,“ odpověděl jsem. „Rychle vyskočte, musíme pryč!“
„Kam?“
„Jen pojďtě, pojďte!“
Vzali jsme s sebou ovšem i koně squaw. Siouxové si mysleli, že ho nechala stát venku na prérii. Odtamtud se mohl klidně zaběhnout. Pokud bude pryč, nebude to žádný důvod k podezření. Vzdálili jsme se asi o půl míle a zastavili teprve tehdy, když jsme byli přesvědčeni, že k nám pátrání Oglalů nedosáhne. Když jsme se zas usadili, zeptal jsem se Apače:
„Kdy tam zase půjdeme?“
„Kolem půlnoci,“ odpověděl.
„Také si to myslím, dříve nikoliv. Musíme počkat, až všichni usnou.“
Chvíli mlčel a pak vyrazil povzdech:
„Uff! To je zas jednou bledá tvář – – – – křesťan! Indián je oproti takovým bělochům anděl. Můj bratr nechť mi nic neříká. Nechci o tom slyšet ani slovo!“
Jakou měl pravdu!
Přirozeně jsem musel Hammerdullovi a Holbersovi vyprávět, co jsme vyzvěděli. Když jsem s tím byl hotov, Dick řekl:
„Tady to zas jednou máme: ženy umějí pěkně zavařit! Proto jsem se neoženil a taky se této chyby nikdy nedopustím. Co si o tom myslíš, Pitte Holbersi, ty starej coone?“
„Dělej, jak si přeješ,“ odpověděl tázaný svým suchým způsobem.
„Zda si to přeju nebo ne, to vyjde nastejno, je to vlastně úplně fuk. Prostě to neudělám! Co z toho teď má? Zachránila své děti? Být svázán dohromady s chřestýši! To mnou otřáslo! To ovšem nenecháme dopustit, i kdyby nás to mělo stát život. Jak to ale navlékneme, Mr. Shatterhande?“
„Uvidíme, až tam dorazíme,“ odpověděl jsem. „Teď bychom se měli pokusit usnout, neboť během noci se asi odpočinku nedočkáme.“