Pierre Brice v Horšovském Týně - 10.11. 2009

Když jsem poprvé zjistil, že Pierre Brice navštíví naší zemi podruhé v tak krátké době, po šesti týdnech od festivalu v Mladé Boleslavi, velmi jsem váhal, zda tam jet. Do Horšovského Týna to mám přece jen kus cesty, slavnostní předání ceny bylo ve večerních hodinách a navíc jsem se s ním viděl nedávno. Daniela Krofiánová, s níž plánujeme realizaci dokumentárního filmu právě o Pierru Briceovi, všechnu mou nerozhodnost potlačila a já se na festival JUNIORFEST vypravil. Kdo ví, říkal jsem si, vždycky jsem měl štěstí, snad ho budu mít i teď.

Čekali jsme na něj ve vstupní chodbě hotelu Gurmán, který leží v bezprostřední blízkosti zámku. Jako první sešel ze schodů Stanislav Fišer, pozdravil nás, zažertoval a rozdal několik autogramů. A pak se objevil Pierre Brice, náš Vinnetou. Stále týž – vzpřímená postava, krásné černé, jen lehce prošedivělé vlasy, úsměv na rtech a jiskra v oku, doprovázený svojí starostlivou a obětavou ženou Hellou. "Bon soir," pozdravil všechny přítomné a zvlášť srdečně se pak přivítal s Danielou a s dalšími, které znal již z dřívějších setkání. Po kratičkém rozhovoru jsme ho doprovodili do zámku, kde ho návštěvníci na nádvoří přivítali skutečně bouřlivým potleskem.

Stejně bouřlivým potleskem ho přivítali také hosté slavnostního večera, mezi které přišel po krátké tiskové konferenci s novináři za tónů titulní skladby z filmu Vinnetou. O chvíli později se objevil také jeho český "hlas" Stanislav Fišer. Oba uvítaly malé děti v indiánských kostýmech a každé z nich předalo velkému náčelníkovi malý dárek. Pierre Brice ukázal jako obvykle své velké srdce – každému z dětí řekl pár milých slov a pozdravil ho typickým "vinnetouovským" pozdravem, gestem pravicí od srdce a k srdci. Jen ten poslední z řady, nejmenší, to nějak popletl a nevěděl, co si s tím pozdravem počít, tak z toho bylo nakonec jakési havlovské V, což Pierre se smíchem opětoval.

Poté pozdravil svůj francouzský protějšek Stanislav Fišer, jehož písemný projev přednesl jeden z místních herců. "Setkáváme se, díky Vám, spolu už potřetí," napsal pan Fišer. "Nikdy jsem neměl příležitost Vám sdělit, jak si Vás vážím, jak Vás obdivuji a jak Vás mám rád. Na kilometrech filmového pásu jsem s Vámi prožíval osudy krásného hrdiny. Hodiny, týdny, měsíce jsem s Vámi žil. Z určitého úhlu Vás znám lépe, než Vaše žena." Pierre nerozhodně pokyvuje hlavou a pak vkládá repliku: "Přesto raději preferuji svoji ženu."

"V sedle Vašeho koně," pokračuje Stanislav Fišer, "v boji s medvědem, s dlouhými projevy mírotvorce, všude jsem byl s Vámi. Dýchal jsem s Vámi, umíral a umřel u Santa Fé (Pierre: "Na to si vzpomínám!"). Pak jsme oba vstali z mrtvých, což si před námi dovolil jen Kristus, abychom mohli točit další díly...". A na závěr svého poselství požádal nezapomenutelný dabér svého herce o uzavření symbolického pokrevního bratrství. Aby mohl přitisknout své zápěstí k ruce Vinnetoua, sundal si Fišer hodinky. Pierre Brice vtipně předstíral, že nechápe, co pan Fišer chce, vzal mu je a strčil je do kapsy. Když pak Stanislav Fišer natahoval ruku a nastavoval stále své zápěstí, "nechápavý" Brice mu do ruky strčil bankovku. Nakonec ale vše dobře dopadlo, symbolické bratrství Postavy a jejího Hlasu bylo uzavřeno a Stanislav Fišer nakonec dostal i své hodinky, na které mezitím dočista zapomněl. Snad neúmyslně, ale vznikla z toho skvělá scénka, která pobavila všechny přítomné.

Poté Pierre Brice dostal z rukou exministra spravedlnosti a děkana Právnické fakulty Západočeské univerzity Jiřího Pospíšila hlavní cenu festivalu, Zlatou rafičku, a pamětní certifikát. Stanislav Fišer se přidal s osobním darem, originálem akademické malířky Natálie Matvijenko a pak už přišel čas na několik otázek. "Teď mám projekt," řekl Brice na otázku, jaké jsou jeho aktivity v oblasti humanitární pomoci, "který je naprosto bláznivý. Chtěl bych nacpat, napěchovat obrovské letadlo léky a medikamenty a přistát s ním někde v nějaké africké zemi a udělat z toho takové letadlo radosti. Já nevím, zda se to podaří, nevím, jestli to dotáhnu do konce, protože si neumím představit, že by vlády různých afrických zemí byly nadšené z toho, že jim někdo lítá nad jejich zemí a dělá tam humanitární pomoc. Ani si nemyslím, že by jedno letadlo mohlo zachránit Afriku. Na druhou stranu, podle mého názoru se jedná o příklad, nebo možnost otevřít oči ostatním lidem a ukázat, co se dá udělat. A ještě jedna věc mě trápí, a to mě opravdu trápí, když vidím, jaké obrovské peníze, a jsou to opravdu, věřte mi, miliardy euro a miliardy dolarů, které jsou vyhazovány, s prominutím, za to, abychom se podívali, co se děje na Měsíci. Tak je mi z toho opravdu smutno, za ty obrovské peníze by se mohlo dát najíst všem lidem na světě. Když vidím tohle, tak to je věc, která mě trápí a chci tomu aspoň trochu svým přístupem pomoci." Následoval mohutný potlesk.

Na samotný závěr oficiální části slavnostního večera v Erbovním sále zámku se moderátor zeptal: "Co byste řekl sám za sebe na závěr?" A Brice odpověděl: "Každý den, každé ráno a každý večer si přeji, abych mohl až do konce svého života přinášet sny publiku a abych mohl hrát role, které poskytnou lidem tolik radosti a potěšení jako role Vinnetoua. Velmi si přeji, abych mohl s vámi nadále sdílet radosti i bolesti tohoto světa." Po slavnostním večeru proběhla autogramiáda, při které Pierre Brice nezůstal nic dlužen své pověsti: neodešel dříve, dokud poslední zájemce neměl podpis. Při předávání autogramů – a to je, jak řekl, jeho zásada – se vždy žadateli podívá do očí.

Po slavnostním večeru se konala na počest vzácného hosta slavností večeře, které se účastnili manželé Briceovi, Stanislav Fišer s přítelkyní, starosta Horšovského Týna ing. Josef Holeček, děkan Pospíšil, kastelán zámku Jan Rosendorfský, majitel hotelu, jejich manželky, dále ředitel festivalu ing. Šašek, a pak Daniela a moje maličkost. S radostí jsem zjistil, že ing. Šašek při vědomí si reality nás s Danielou posadil vedle manželů Briceových, takže po velkou část večera jsme s nimi mohli volně a téměř nerušeně hovořit, neboť páni politici a podnikatelé si spolu vystačili sami. Tak jsme se například dozvěděli něco o záměru Pierra Brice natočit v Česku film o přátelství dvou legionářů z Indočíny, k němuž už má napsaný scénář. Večeře trvala dvě a půl hodiny a ke cti také přišel nádherný a vynikající dort, který Pierrovi tradičně dovezla z Brna neúnavná fanynka a vynikající cukrářka paní Marie Lukešová. Ten dort skutečně chválili všichni, včetně Pierra a Helly. Hlasitou a nadšenou chválou nešetřil zvláště exministr Pospíšil, a že ten je zvyklý na jiné!

Druhý den proběhla beseda s žáky žurnalistického kroužku ZŠ Horšovský Týn. Pierre Brice si velmi dobře pamatoval na příjemné setkání s novinářským potěrem v Dobřanech v roce 2005 i na jejich bystré, vtipné a nezáludné otázky. Značně tím vylepšili reputaci českých novinářů, kteří se právě v Dobřanech příliš nevyznamenali. Tahle školní tiskovka, kterou navrhnul sám Pierre Brice, patří jistě k těm lepším zážitkům, které si herec odvezl z České republiky. S mladými žurnalisty se zdržel déle než hodinu a v některých věcech byl mnohem otevřenější než vůči profesionálům. Nikdy například tak dlouho nehovořil o Barkerovi. Vždy tohle téma odbyl obecným konstatováním, že byli s Lexem přátelé a že je mu po něm smutno. Hle, u těchto úžasných dětí se rozpovídal o tom, jak byl Lex nešťastný, o smrti jeho manželky Ireny a o Christopherovi. Mohu říci, že mne to velmi překvapilo; uvědomil jsem si, že jde o mimořádnou chvíli a neopakovatelnou událost a žehnal v duchu svému rozhodnutí vše podstatné filmovat na video přesto, že budu muset oželet fotografování. To za mne spolehlivě zastala Daniela.