Dabing ve filmových mayovkách
Stanislav Fišer - Vinnetou
Narodil se 14. prosince 1931 v Hořicích v Podkrkonoší, do školy chodil v Poděbradech a hned po válce nastoupil v pražském
Divadle pro mládež paní Míly Mellanové. V letech 1954-55 byl členem pražského
Divadla J. Wolkera, 1955-59
Divadla E. F. Buriana Praha, 1959-62
Divadla ABC, od roku 1962 působil v
Městských divadlech pražských, kde hrál až do roku 2004, kdy ho zákeřná nemoc připravila o hlasivky. Od chlapeckých a milovnických rolí v mladých letech se profiloval jeho talent komediální ; vyniká schopností drobnokresby a smyslem pro detail. Využíván byl i v repertoáru konverzačním a muzikálovém. Hrál v řadě filmů a pohádek, například
Brouk v hlavě, Andělská tvář, Nesmrtelná teta, Dva na koni, jeden na oslu, Z pekla štěstí, Hříšní lidé města pražského, Hvězda padá vzhůru, Drahé tety a já, Pan Tau, Dáma na kolejích atd. Druhou jeho hlavní pracovní náplní a vlastně i koníčkem byl dabing. Náš dabing byl donedávna na vysoké úrovni a Fišer patřil k naprosté špičce. Svůj hlas propůjčil mnoha zahraničním hercům, nejznámější je jako Vinnetou a komisař Clouseau v podání Petera Sellerse. Ke konci divadelní sezony v roce 2004 objevil Stanislav Fišer na krku bulku. Operaci chtěl odložit až na divadelní prázdniny. Před nástupem do nemocnice potkal kolegyni Stellu Zázvorkovou a dal si s ní malé pivo. To byl také poslední dialog před operací. Od té doby už mu nikdo nerozuměl, nikdo ho neslyšel. Lékaři mu zachránili život, ale odebrali mu hlasivky, jeho pracovní nástroj. Byl to pro něj takový šok, že chtěl skončit se životem. Nedokázal si představit život bez herectví, bez dabingu. Postupně se naučil zvláštním břichomluveckým způsobem trochu mluvit, chodí opět mezi lidi. Ale jeho život se radikálně změnil. Nemůže se smát, zpívat, sfouknout svíčku, plavat, necítí vůně, nemá chuť, necítí vůni jídla, špatně polyká. Přesto se dokázal se svou situací vyrovnat, najít si nové zájmy jako je například malování a naučil se těšit z nového způsobu života. Hodně k tomu přispěl i pořad
Třináctá komnata, ve kterém ho povázela novinářka Lenka Kučerová, která patří mezi jeho přátele již řadu let. V roce 1999 obdržel cenu za celoživotní mistrovství v dabingu. [1], [3].
Vladimír Ráž - Old Shatterhand
Narodil se 1. července 1923 v Nejdku, zemřel 4. července 2000 v Praze.
Studoval na gymnáziu a chtěl jít na medicínu, ale když nacisté zavřeli vysoké školy, nechal se nakonec zapsat na dramatické oddělení pražské konzervatoře. Dostudoval ji v roce 1947, poté prošel několika divadly. První angažmá dostal v Realistickém divadle, odkud po dvou letech přešel do Divadla státního filmu. Potom hrál v karlínském divadle a teprve v roce 1954 se stal členem činohry Národního divadla. Debutoval v epizodní roličce ve filmu
Mrtvý mezi živými (1946), poté si zahrál ještě v několika filmech, například v kostýmní komedii
Alena (1946). Hlavní roli mu svěřil až režisér Václav Krška ve filmu
Revoluční rok 1848 (1949), kde představoval bouřliváka Josefa Václava Friče. Titulní roli měl i v dalším Krškově filmu
Posel úsvitu (1950), kde ztvárnil vynálezce Josefa Božka. Diváky si však mnohem více získal v dnes už legendární pohádce Bořivoje Zemana
Pyšná princezna (1952), kde si zahrál po boku Aleny Vránové v roli Krasomily mladého krále Miroslava. Nechyběl pak ani v další Zemanově pohádce
Byl jednou jeden král (1954), kde tentokrát hrál mladého rybáře, který učaruje Marušce (Milena Dvorská). Mezi oběma těmito pohádkami si však ještě zahrál v životopisném filmu
Tajemství krve (1953), v němž vytvořil postavu objevitele krevních skupin dr. Janského. Není pochyb, že od konce čtyřicátých do konce padesátých let, kdy hrál i v takových filmech jako
Dovolená s Andělem (1952),
Stříbrný vítr (1954),
Tam na konečné (1957) nebo
Morálka paní Dulské (1958), patřil mezi nejvyhledávanější mladé herce nejen díky svému charizmatickému a oduševnělému vzhledu a kultivovanému projevu, ale i díky strhujícímu vnitřnímu prožitku, kterému vždycky dominovala přemýšlivost - byť ne vždy šlo o role typicky kladné. Z pozdějších filmů a televizních inscenací či seriálů, ve kterých hrál a které byly poplatné době, se vymykalo snad jen několik titulů, zcela určitě seriály
Sňatky z rozumu (1968),
F. L. Věk (1971) anebo pohádkově laděný film
Radúz a Mahulena (1970), kde měl roli Radovida. Od osmdesátých let netočil kvůli nedobrému zdravotnímu stavu skoro vůbec. [7].
Jana Drbohlavová - Nšo-či
Narodila se 22. listopadu 1940 v Praze. Jako studentka DAMU hostovala v Národním divadle, po svém absolutoriu prožila krásný rok v nuselské operetě a v roce 1963 přijala nabídku Oty Ornesta na angažmá v Městských divadlech pražských. Její herecký projev se nejvíce prosadil v hudebních komediích, uplatnila se však i v jiných žánrech. Z divadelních rolí připomeňme např. Kateřinu (Shakespeare, Zkrocení zlé ženy, 1966), Dišperandu (J. Drda, Hrátky s čertem, 1968), Lidušku (J. K. Tyl, Fidlovačka, 1970) aj. Na svém kontě má řadu filmových a televizních rolí v inscenacích, které se ještě přenášely živě nebo se jejich kopie nezachovaly, takže se nevysílají na rozdíl od často reprízovaného filmu
Dívka na koštěti. Ke své roli učitelky, které nezbední žáci přičarovali králičí zuby, říká:
"Vidíte, co takové zuby dokážou? Koho by tehdy napadlo, že vstoupí do povědomí lidí?" Dnes je její hlavní náplní opět divadlo, kde hraje v inscenacích
Únos Sabinek, Příliš počestná žena a Tři muži ve člunu a pes. A také dabing - jejím hlasem promlouvá například profesorka McGonagallová v Harry Potterovi. [1], [6].
Milena Dvorská - Ribanna
Narodila se 7. září 1938 v Prostějově. Pro film ji objevil Jan Werich, který si jí všiml při svém hostování v Prostějově a poté ji prosadil do role hodné a přívětivé princezny Marušky v pohádce režiséra Bořivoje Zemana
Byl jednou jeden král (1954). To nakonec způsobilo, že zrušila své předcházející plány stát se zdravotní sestrou a rozhodla se pro studium herectví. A přestěhovala se do Prahy. DAMU studovala v letech 1956-1960 a hned po absolutoriu se začlenila do souboru tehdejšího Divadla E. F. Buriana, kde - s krátkou přestávkou, když začátkem 70. let přešla do Divadla Za branou - působila řadu let. Půvabná herečka, jejíž tvář povětšinou lemovaly delší tmavé vlasy, neměla o pracovní nabídky nouzi. Ještě jako studentka herectví byla obsazena do komedie
Anděl na horách (1955) a dramatu
Zatoulané dělo (1959), ale o její popularitě rozhodly až další filmy - například romantická podívaná režiséra Václava Kršky
Poslední růže od Casanovy (1966), kde měla roli Valerie a za partnera noblesního Felixe le Breux, nebo příběh ze současnosti slovenského režiséra Martina Hollého
Jeden deň pre starú paniu (1966), v němž v roli nekonvenční Hedy sváděla kněze či další veselohra
Nejlepší ženská mého života (1968), kde byl jejím partnerem Jiří Sovák. Postupně přibývalo rolí maminek a manželek, objevila se i v komediích typu
"Marečku, podejte mi pero!" (1976),
Jára Cimrman ležící, spící (1982) nebo
Vesničko má středisková (1985), ale mohli jsme ji vidět rovněž v pohádkách. Zatímco ve filmu Karla Kachyni
Malá mořská víla (1976) si zahrála postavu zlé čarodějnice, v pohádce Václava Vorlíčka
Jak se budí princezny (1977) ztvárnila laskavou královnu Elišku. Po letech na ni nezapomněl ani režisér Zdeněk Troška, který jí svěřil postavu Honzovy matky v pohádkách
Z pekla štěstí (1999) a
Z pekla štěstí 2 (2001). Ale ještě předtím herečka předvedla na plátně jednu ze svých dosud nejpůsobivějších kreací, za kterou byla nominována na cenu Český lev v kategorii nejlepší ženský herecký výkon. Bylo to ve snímku režiséra Tomáše Vorla
Kamenný most (1996), kde představovala ustaranou matku hlavního hrdiny, kterého si zahrál Tomáš Hanák. [7].
Josef Větrovec - Santer a Forrester
Narodil se 5. března 1922 v Plzni, zemřel 11. února 2002 v Praze. Po čtyřech třídách měšťanské školy a po vychození školy Škodových závodů v Plzni pracuje jako kovo modelář-zámečník. Za německé okupace se účastnil domácího odboje a v letech 1943-1945 byl vězněn gestapem v Terezíně a Buchenwaldu. V letech 1946-60 byl členem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Od roku 1960-1991 působí v Divadle E. F. Buriana v Praze, kde je v letech 1973-88 činný jako umělecký ředitel a herec. Během svého života sesbíral mnoho ocenění nejen za svoji hereckou práci, ale také za svoji významnou činnost v KSČ. Mimo jiné získal Řád práce 1982, Zasloužilého umělce 1972 a v roce 1982 mu byl propůjčen titul Národního umělce. Dále mu bylo uděleno ocenění za jeho hereckou dráhu a to Cena J. Průchy a cena Divadelní Žatavy. Za svých 44 let divadelní činnosti odehrál mnoho rolí v divadle, filmu, televizi a rozhlase. Jeho divadelní role: Goan v
Jezeru Ukereve, Ladygin v Leonově
Obyčejném člověku, Krutický v Ostrovského hře
I chytrák se spálí, Hercule Poirot Agathy Christie, Falstaff ve
Veselých paničkách Windsorských, Klubko ve
Snu noci svatojánské, Gorkého Jegor Bulyčov. Velice často spolupracoval s TV či rozhlasem:
Dalskabáty, Svatební cesta do Jiljí. Zahrál si i v seriálech:
Hříšní lidé města pražského, Byl jednou jeden dům, Chalupáři, Třicet případů majora Zemana, Arabela, Dlouhá míle aj. Josef Větrovec působil i v dabingu, kde jeho nezapomenutelný hlas zazníval z úst pana Gabaina. Fanoušci mayovek ho znají především jako padoucha Santera či Forrestera. [8].
Josef Vinklář - Fred Engel a Robert Merril
Narodil se 14. listopadu 1930 (v některých zdrojích 10. listopadu) v Podůlší (okres Jičín). Díky Dismanově souboru točil už v dětství pro rozhlas pohádky a hry pro mládež. A od rozhlasu je už jenom krůček k herectví.
"Pozvali si mě na konkurz do filmu "Nezbedný bakalář" (1946). Stál jsem na konci fronty a byl jsem úplně nejmenší, proto si mě všimli, scénu nazkoušeli a nakonec mě i vzali. To byla moje úplně první filmová role." V letech 1950-83 byl členem Realistického divadla Z. Nejedlého v Praze, od roku 1984 Národního divadla. Z počátku své herecké kariéry oslovil především dětské diváky svým rozverným čertem Luciem v pohádce
Hrátky s čertem (1956) nebo nezkušeným kuchtíkem v
Princezně se zlatou hvězdou (1959). Od milovnických rolí přešel v 60. letech k rolím charakterním; představoval většinou záporné typy, psychologicky složité, které vytváří s dravostí a výbušností. Z divadelních rolí jmenujme např. Romea (Romeo a Julie, 1955), Vocilku (Strakonický dudák, 1983) či Krále Leara (1991). Výrazně se uplatňuje hlavně ve filmu. Největší popularitu získal rolí podsaditého, zato velmi snaživého a svérázného inspektora Boušeho v seriálu
Hříšní lidé města pražského (1968). Oblíbenost inspektora Boušeho ještě přiživil čtyřmi filmovými pokračováními
Partie krásného dragouna (1970),
Pěnička a Paraplíčko (1971),
Vražda v hotelu Excelsior (1971) a
Smrt černého krále (1971). Sám herec nejraději vzpomíná na seriál
Byl jednou jeden dům (1974), kde si zahrál boxera Ticháčka.
."Byl jednou jeden dům považuji za jeden z nejlepších českých seriálů. Nejen kvůli plejádě herců, kteří v něm hráli. Ten seriál má prostě duši a moc se povedl." Když běžel poprvé seriál
Nemocnice na kraji města (1977), stal se Vinklář pro lidi jedině MUDr. Cvachem. V poslední době se usídlil jako Karl Lopusny v televizním
Náměstíčku (2004), volném pokračování
Návsi (2006) a zatím posledních
Příkopech (2007). Hraje stavitele, který touží postavit nákupní středisko. V současné době je členem Národního divadla a hraje tu výsostné role v Ženitbě, Roku na vsi, Falkenštejnovi, Oidipovi. Svůj život i umělecké usilování zachytil v knize Pokus o kus pravdy, pokládané za nejlepší hereckou autobiografii současné doby. [9], [10].
Otto Lackovič - Rollins
Narodil se 5. dubna 1927 v Hlohovci (okres Trnava), slovenský herec působící v Čechách. V roce 1945 byl členem divadla v Nitře, v letech 1946-47 v Michalovcích, 1947-52 v Prešově a 1954-55 v Žilině. V letech 1955-62 působil v Divadle satiry a v Divadle ABC v Praze, od roku 1962 byl členem Městských divadel pražských. Vyniká smyslem pro karikaturu a nadsázku. Od počátku 50. let spolupracuje s českým a slovenským filmem. Jeho profesní život navždy poznamenal režisér Dušan Klein. Zaškatulkoval ho totiž jako cikána. Klein hrál v roce 1953 ještě jako dítě s Lackovičem ve filmu
Můj přítel Fabián. A slíbil mu role.
"Při natáčení mi říkal, že půjde studovat filmovou režii a pak mě bude obsazovat do svých filmů. Napřed jsem hrál cikána v jeho filmu "Radikální řez", pak ve snímku "Kdo se bojí, utíká". To už jsem ho varoval, že mě navždy zaškatulkuje. A představte si, že mi i do třetice nabídl roli romského holiče Pišty," vzpomíná Lackovič. Od Dušana Kleina se nechal inspirovat i František Filip a Otto Lackovič pod jeho vedením nezapomenutelně ztvárnil drůbežáře Fera v seriálu
Chalupáři. Mimo to se objevil i v seriálech
Bylo nás pět (1994),
Synové a dcery Jakuba skláře, či ve filmech
Nesmrtelná teta (1993),
Trhala fialky dynamitem (1992) a
Sestřičky (1983). V 90. letech slyšel z úst lékařů nejhorší diagnózu: rakovina plic. Lackovič měl tehdy velké štěstí. Dostal se k vyhlášenému odborníkovi profesoru Pafkovi, který mu odebral téměř polovinu plíce. Herec přiznal, že jeden čas kouřil i dvě a půl krabičky denně. [10].
Felix le Breux - Cornel Brinkley
 |
Narodil se 5. dubna 1918 v Plzni, zemřel 4. února 1974 v Praze. Francouzské příjmení zdědil po francouzském šlechtickém předkovi, který přišel do Čech s napoleonským vojskem. Le Breux studoval na plzeňském gymnáziu, kde se stal spoluzakladatelem divadla Studentský avantgardní kolektiv (1936), jehož členy byli i Miroslav Horníček a Oldřich Musil. V roce 1942 absolvoval pražskou konzervatoř a krátce působil v Honzlově Divadélku pro 99, z něhož přešel do Nezávislého divadla a poté na tři roky zakotvil v divadle Uránie. Po roce 1945 získal angažmá v Divadle 5. května, pak v souboru Divadla Státního filmu a od roku 1952 byl po sedm let jednou z hlavních hereckých opor souboru E. F. Buriana. Od roku 1959 působil v divadle ABC, po třech letech se stal členem Městských divadel pražských, kde působil až do své smrti. Nacházel uplatnění v komediálním i dramatickém repertoáru. K významným výkonům patří např. Boutler-Newton v Dürrennmatových Fyzicích, Shaw v Kiltyho hře
Drahý lhář, Karenin v dramatizaci Anny Kareninové či Tobiáš z Albeeho
Křehké rovnováhy. Ve filmu byl obsazován spíše do vedlejších rolí, hrál např. ve filmech
Hostinec u kamenného stolu, Pytlákova schovanka, Císařův pekař ad. Hlavní a titulní postavu ztělesnil v jediném filmu - Krškově romantické komedii
Poslední růže od Casanovy. Významná byla jeho dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem. [11]
Vladimír Hrubý - Castlepool, Tuff-Tuff, Old Wabble
Vladimír Hrubý byl hercem Osvobozeného divadla a hrál v mnoha inscenacích s Voskovcem a Werichem. Narodil se 20. března 1924 (některé prameny uvádějí 23. března) v Praze, zemřel 30. července 1986. Jeho filmografie čítá desítky filmů, v nichž si zahrál tu menší, tu větší role. Jmenujme např.:
Dařbuján a Pandrhola (1959, opilec),
Zítra to roztočíme, drahoušku (1976, prodavač),
Marečku, podejte mi pero! (1976, vrátný),
Ať žijí duchové (1976),
Což takhle dát si špenát (1977, host),
Adéla ještě nevečeřela (1977, pilot),
Já to tedy beru, šéfe! (1978, Vogelův společník),
Co je doma, to se počítá, pánové (1980),
V podstatě jsme normální (1981, soused),
Příště budeme chytřejší, staroušku! (1982, rybář),
Tři veteráni (1983, flašinetář),
S čerty nejsou žerty (1985, čert - písař),
Fešák Hubert (1985, skořápkář) aj. V mayovkách skvěle nadaboval lorda Castlepoola, reportéra Tuff-Tuffa či Old Wabbla.
Zuzana Stivínová - Ellen Pattersonová
Zuzana Stivínová se narodila 3. září 1940 v Praze. Maminka Eva Svobodová byla herečkou, kromě divadla hrála ve více než sto filmech, např. s Natašou Gollovou ve filmu
Drahé tety a já, byla paní Műllerovou po boku Rudolfa Hrušínského ve filmovém přepisu
Dobrého vojáka Švejka. Dcera Zuzana šla v jejích šlépějích a měla angažmá v Realistickém divadle a v Divadle Na zábradlí. Zuzanin tatínek byl technicky založený a nechal si patentovat desítky vynálezů např. z oblasti kalicích strojů či vysokofrekvenčního ohřevu. Jím zkonstruované stroje nesly značku Systém Stivín, kterou později použil syn jazzman v názvech svých hudebních projektů. S rodinou se otec rozešel v jedenapadesátém. Zaplatil alimenty na mnoho let dopředu, ale o dva roky později přišla měnová reforma a alimenty byly fuč. Zuzana má ještě mladšího bratra Jiřího, který je znám jako jazzový skladatel, flétnista a saxofonista. Zuzana Stivínová emigrovala v roce 1964 do Francie, proto se o ní moc neví, ale třeba píseň
Včera neděle byla, to byla její písnička, a pořad
Zuzana je sama doma napsal Jiří Suchý také podle ní a pro ni. Po emigraci se na ni zcela zapomnělo. Teď už léta žije v Paříži se svou rodinou. Jak říká její neteř Zuzana Stivínová ml. (mimochodem také slavná herečka), je z ní spokojená žena v domácnosti. Její muž, výtvarník Jaša David, s nímž tehdy emigrovala, má údajně ve své profesi velké úspěchy. Filmografie:
Mezi námi zloději, Okurkový hrdina (oba 1963),
Malý Bobeš ve městě (1962),
Černobílá Sylva, Labyrint srdce (1961),
Pochodně, Policejní hodina, Srpnová neděle, Vyšší princip (1960).
Svatopluk Beneš - Strejc Gunstic
Narodil se 24. února 1918 v Roudnici nad Labem, zemřel po dlouhé nemoci 27. dubna 2007 v pražské vinohradské nemocnici. K divadlu a herectví inklinoval Svatopluk Beneš už jako mladík. Bylo mu patnáct, když přestoupil z roudnického gymnázia na pražskou konzervatoř, aby se z něj posléze stal vyhledávaný filmový a divadelní herec. Ostatně hned po ukončení studia herectví byl mladý adept slávy angažován do Brna i do Bratislavy - a zvolil si tenkrát Brno. Když ale vzápětí přišla nabídka z vinohradského divadla v Praze - bylo rozhodnuto. To bylo v roce 1937, kdy už měl za sebou své první filmové role. Na tu zásadní si však musel ještě dva roky počkat - a bylo to ve filmu
Ohnivé léto (1939), kde měl za partnerku Lídu Baarovou. Teprve potom se objevil jako student Ríša (a po boku Nataši Gollové v roli Helenky) ve filmové adaptaci románu Viléma Mrštíka
Pohádka máje (1940). Další jeho slavnou partnerkou byla Vlasta Matulová, s níž se objevil ve filmu
Minulost Jany Kosinové (1940). Několikrát si zahrál i s Adinou Mandlovou, se kterou prožil krátkodobý milostný vztah. Typ mladého intelektuála Svatopluku Benešovi seděl, jak tomu bylo například v
Pacientce dr. Hegla (1940). Neméně výrazný byl ale i jeho zhýralý poručík Rudolf Kala v dramatu
Noční motýl (1941). Zvrat nastal až po roce 1945, kdy se ke svému typu vrátil snad jen ve veselohře
Hostinec U kamenného stolu (1949). Zajímavá příležitost ho potkala až ve filmech
Dobrý voják Švejk (1957) a Poslušně hlásím (1957), kde si "střihl" vděčnou roli nadporučíka Lukáše. V 50. letech přešel do souboru Městských divadel pražských, ale hostoval i v Národním divadle nebo na malých scénách, například v Semaforu nebo Činoherním klubu. Nejraději prý hrál roli profesora Higginse v
Pygmalionu anebo Beckwitha ve hře
Smutek sluší Elektře. Třicet let jezdil s nejrůznějšími zájezdovými představeními. A zatímco v divadle dostával velké, náročné a různorodé příležitosti, za což ostatně obdržel v roce 1998 prestižní cenu Thálie, film mu až tak nakloněn nebyl. I když si v průběhu let zahrál v řadě snímků, hlavních rolí - jak tomu bylo na začátku jeho filmové kariéry - se už nedočkal. Zato zajímavých kreací sehrál nespočet, ať to bylo v detektivní veselohře
Slečny přijdou později (1966), dodnes populární komedii
Drahé tety a já (1974), kde hrál zlotřilého drogistu, ve špionážním filmu
Tichý Američan v Praze (1977), kde měl za partnerku polskou herečku Barbaru Brylskou, nebo ve filmu o Karlu Čapkovi
Člověk proti zkáze (1989), v němž mu režisér Štěpán Skalský svěřil postavu prezidenta T. G. Masaryka. Drobnou roli stařečka vytvořil ve filmu
Želary (2003), který byl nominován na Oscara. [1], [8].
Ladislav Boháč - Patterson
Narodil se 14. dubna 1907 v Uherském Brodě, zemřel 4. července 1978 v Praze. Jeho otcem byl profesor gymnázia Antonín Boháč. V roce 1912 se narodila jeho sestra Vlasta, která však zemřela v dětském věku. Otec dostal stipendium na tříletý pobyt v Německu a ve Francii a matka, aby nezůstala s dětmi sama, odstěhovala se k svému otci do Lišic u Čáslavi. Po dvou letech se natrvalo odstěhovali do Prahy. Od 5. třídy navštěvoval gymnázium v Křemencově ulici, kde také učil jeho otec. Svou profesionální hereckou dráhu zahájil po maturitě na gymnáziu 1926 v Gamzově
Uměleckém studiu v Praze. Gamza zanedlouho zemřel a studio se rozpadlo. Boháč odešel do Moderního studia Jiřího Frejky. V letech 1929-68 a 1972-74 byl členem činohry Národního divadla (1949-53 ředitel, 1950-51 i šéf opery); 1968-70 člen a 1971-72 umělecký vedoucí Divadla Za branou. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1932. Bylo to v Machatého Extázi. Režiséři si ho oblíbili pro jeho mužný zjev a příjemný hlas a až do války hrál i v devíti filmech ročně (
Bílá nemoc, Filosofská historie, Škola základ života, Mravnost nade vše, Karel Hynek Mácha, Druhá směna, Pantáta Bezoušek...). Po válce rolí ubývalo a Boháč se věnoval hlavně divadlu. Z filmů, které stojí za připomenutí:
Jan Roháč z Dubé, Kariéra, Siréna... Jeho posledním filmem byl roku 1976
Jakub. Ve 30. letech se seznámil se svou první ženou Taťánou, studentkou medicíny. Zanedlouho se rozešli. Po 2. světové válce si našel druhou ženu Hanu, s níž vydržel až do smrti. Jeho herectví se vyznačovalo vysokou kulturou řeči a přednesu, schopností vyjádřit neokázalé, a přesto strhující hrdinství. Slyšet ho můžeme v
Pokladu na Stříbrném jezeře v roli Pattersona. [1], [4]
Valtr (Walter) Taub - Sam Hawkens
Narodil se 18. června 1907 v Brně, zemřel 30. září 1982 ve Vídni. Byl česko-německým hercem, režisérem, novinářem a překladatelem, synem Siegfrieda Tauba (německý politik). V letech 1927-39 hrál na německých scénách v Brně, Ostravě, Teplicích a v Praze. V 30. letech byl činný v protifašistickém hnutí, byl jednatelem Klubu č. a něm. Divadelních pracovníků. V dubnu 1939 emigroval do Švédska, kde působil jako novinář a zpravodajský exponent čs. zahr. odboje (1942 na nátlak ze strany Německa uvězněn). V letech 1945-48 působil jako vedoucí Čs. informační kanceláře ve Stockholmu; za činnost ve prospěch SSSR byl v létě 1948 vyhoštěn a vrátil se do ČSR. V letech 1954-71 hrál v Realistickém divadle v Praze. Jeho postavy vynikaly silným intelektuálním nábojem a zvláště sarkasmem. V 60. a 70. letech vystupoval často v německých a rakouských divadlech. Četné role vytvořil také ve filmech (Boží mlýny, 1938; Mezi zemí a nebem, 1958; Transport z ráje, 1962; Smrt si říká Engelchen, 1963; aj.). Pro
Poklad na Stříbrném jezeře nadaboval Sama Hawkense. [5]
Literatura
[1] TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století. 1. díl, A-J. Praha : Paseka ; Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7.
[2]
CSFD [online]. (cit. 16.8. 2007)
[3]
www.sefinspektor.cz [online]. (cit. 16.8. 2007)
[4]
Český film [online]. (cit. 16.8. 2007)
[5] TOMEŠ, Josef. Český biografický slovník XX. století. 3. díl, Q-Ž. Praha : Paseka, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3.
[6]
www.televize.cz [online]. (cit. 16.8. 2007)
[7] HORA, Pavel. Kdo je kdo v českém filmu (podruhé). 2. díl. 1. vyd. Praha : Petrklíč, 2006. 156 s. ISBN 80-7229-136-X.
[8]
www.majorzeman.cz [online]. (cit. 17.8. 2007)
[9]
www.jendag.estranky.cz [online]. (cit. 17.8. 2007)
[10] HORA, Pavel. Kdo je kdo v českém filmu. 1. díl. 1. vyd. Praha : Petrklíč, 2006. 214 s. ISBN 80-7229-131-9.
[11]
www.divadlo.cz [online]. (cit. 19.8. 2007)
Česky |
English |
Deutsch
