Mayovky na Internetu

Alfred Vohrer

Filmový režisér

Alfred Adolf Vohrer se narodil 29. prosince 1914 (ne 1918, jak se často chybně uvádí) ve Stuttgartu. Po dokončení studií na reálce začal brát hodiny zpěvu a herectví. Koncem třicátých let se stal členem Württenberského státního divadla ve Stuttgartu. Jeho herecká kariéra však byla přerušena druhou světovou válkou, při níž přišel o pravou ruku. V prvních poválečných letech pracoval v rozhlase. V roce 1949 se nepozorovaně vrátil k filmu a stal se režisérem dabingu u společnosti MPEA. V roce 1953 začal pracovat v dabingovém studiu společnosti Ultra-Film a v následujících letech daboval přibližně tisíc filmů, mezi nimi např. slavný The bridge on the river Kwai (Most přes řeku Kwai, USA 1959). V polovině 50. let poprvé inscenoval hraný film, napsal scénář k Zum Leben verdammt, jehož producentem měl být Ultra-Film, ale projekt zůstal nakonec nerealizován. V roce 1958 pak Vohrer zažívá svůj režijní debut: natáčí film o problémech dospívající mládeže Schmutziger Engel. Následují tři filmy stejného žánru, přičemž nejpřesvědčivější je Verbrechen nach Schulschluss.

Definitivní průlom Vohrerovy kariéry nastal ve chvíli, kdy ho producent Horst Wendlandt angažoval pro wallaceovku Die toten Augen von London (Mrtvé oči Londýna), která se počítá mezi úplně nejlepší dosud natočené wallaceovky. Následovaly další, jako např. Das Gasthaus an der Themse (1962), Der Zinker (1963), Der Hexer (1964), Neues vom Hexer (1965) nebo Die blaue Hand (1967). Vohrer se stal nejzaměstnanějším režisérem společnosti Rialto.

Wendlandt chtěl Vohrera angažovat také do své první mayovky Poklad na Stříbrném jezeře, ale vedení společnosti Constantin trvalo na tom, aby tento film režíroval jejich smluvně vázaný režisér Harald Reinl. V roce 1964 dostal Vohrer příležitost natočit film Mezi Supy a dodat tak sérii "novou šťávu". Do hlavní role Old Surehanda byl obsazen zkušený hollywoodský herec Stewart Granger, který však srdce diváků nedobyl. Přesto se film zařadil mezi ty nejlepší mayovky. Poté režíroval již méně úspěšné snímky Old Surehand a Old Firehand (1966).

Pro rakouskou produkční firmu natočil kriminálku Ein Alibi zerbricht, pro Braunerův CCC-Film krimikomedii Lange Beine – Lange Finger (1965/66). Koncem 60. let začala prudce klesat úroveň wallaceovek a Vohrer odešel ke společnosti Münchener Roxy-Film. Vznikla kriminálka Sieben Tage Frist a komedie Das gelbe Haus am Pinnasberg nebo Perack. Teprve v 70. letech opět navázal na úspěchy minulých let díky filmovým zpracováním románů Johannese Maria Simmela. Od roku 1974 pracoval na oblíbeném krimiseriálu Derrick, od roku 1977 natáčel další krimiseriál Der Alte. V 80. letech natočil mnohé epizodní filmy nejrůznějšího žánru – např. Weiß-blaue Geschichten (1983 a 1985), Hessische Geschichten (1985) a Krumme Touren (1983/84). U diváků sklidila velký úspěch také série Das Traumschiff (1982/83) a Die Schwarzwaldklinik (1984/85).

Alfred Vohrer bydlel od začátku 50. let v Berlíně, později dohromady také se svým adoptivním synem Herbertem. Zemřel v noci 3. února 1986 ve svém apartmánu v hotelu Königshof v Mnichově na selhání srdce – krátce před začátkem natáčení nové řady krimiseriálu Der Alte.

 

Použitá literatura:

(Autor článku - Zatinka, poslední aktualizace 14.3. 2009)