Mayovky na Internetu

Harald Reinl

Filmový režisér

V roce 2008 jsme si připomněli 100. výročí narození režiséra Haralda Reinla, tvůrce kultovních filmových postav Vinnetoua a Old Shatterhanda. Byl autorem, kterému se podařilo uvést ve známost postavy románů Karla Maye za hranice střední Evropy a získat si srdce miliónů diváků. Málo známou skutečností je, že tento německý režisér měl okrajově vztah k naší zemi, a to jednak rodištěm svého otce a jednak původem jeho třetí, "osudové" ženy.

Otec Haralda Reinla, Ing. Hans Reinl, se narodil 26. srpna 1880 ve Františkových Lázních (Franzesbad) v rodině lázeňského lékaře, ale v otcově povolání nepokračoval. Po studiích na Hornické akademii v Leoben Bergu získal místo hornického eléva v rakouském Bad Ischlu, kde se seznámil s Idou Schedlovou, dcerou vrchního hormistra. Roku 1907 se s ní oženil a do roka, dne 9. července 1908, se jim narodila dvojčata: Harald a Kurt. Harald se původně chtěl věnovat jiným oborům než filmu. Od otce, pravého Tyrolana, zdědil lásku k horám a sám se vášnivě věnoval lyžování. Po studiích na gymnáziu v malebném historickém městečku Hall v údolí Innu vystudoval v blízkém Innsbrucku práva, stejně jako jeho o fous mladší bratr, jemuž tento obor zůstal jako celoživotní povolání. Během studia se Harald stále oddával lyžování a roku 1931 se dokonce stal akademickým mistrem světa. K filmu ho přivedl tvůrce horských snímků dr. Arnold Fanck. Reinl se uplatnil při scénách na lyžích ve filmech Stürme über dem Montblanc (1930, Bouře nad Mont Blancem) a Der weisse Rausch (1931, Bílé opojení), v němž dubloval také Leni Riefenstahlovou, později známou režisérkou filmů z období německého nacismu. Po získání titulu doktora práv se namísto zaměstnání advokáta stále chtěl věnovat lyžařskému sportu a odešel na čas jako studentský učitel lyžování do Francie. S Guzzi Lantschnerovou, která byla Fanckovou spolupracovnicí, se podílel na natáčení dokumentů Oster-Skitour in Tirol(1939) a Wildwasser (1939, Divoká voda). Během 2. světové války působil od roku 1940 jako asistent Leni Reifenstahlové.

Roku 1949 vznikla rozdělením poválečného Německa tzv. Německá spolková republika (vedle tzv. Německé demokratické republiky, vzniklé z východní sovětské okupační zóny). Po dobu pěti let tu pak platil zákaz tvorby na současná témata, proto není náhodou, že i Harald Reinl se obracel ke starším námětům nebo do fantazie. Reinlovou první samostatnou režií po 2. světové válce byl krátký film Zehn Jahre später (1948, O deset let později) a poté jeho první celovečerní film Bergkristall (1948/49) podle stejnojmenné novely česko-rakouského spisovatele Adalberta Stiftera. Dalším celovečerním filmem bylo drama Gesetz ohne Gnade (1950-51, Nemilosrdný zákon) o věrnosti, víře a statečnosti v totalitním ateistickém státě. Pak následovaly další a další. V období 1947 – 1982 Harald Reinl režíroval přes 60 filmů.

Z počátku se věnoval ponejvíce vesnickým dramatům, která stavějí příběhy na tradičních hodnotách (mravnost, rodina, venkovská pospolitost, láska, přátelství, statečnost apod.). V německém prostředí je tento žánr nazýván tzv. Heimatfilm a byl oblíben zvláště v bavorské a rakouské oblasti po 2. světové válce, kdy měl též pomáhat k získání optimismu pro obnovu válkou rozbité země. Prvním Reinlovým skutečně úspěšným filmem, kterým si získal jméno, byl Der Herrgottschnitzer von Ammergau (1952, Řezbář Boží z Ammergau), tedy právě "Heimatfilm". Čerpá z díla německého klasika Ludwiga Ganghofera, který ve svých románech popisuje lidový život. Ganghoferovy příběhy nepochybně diváky zaujaly, neboť Reinl se k nim ještě několikrát vracel. Po Řezbáři z Ammergau už následovaly další úspěšné hity: Der Klosterjäger (1953, Klášterní myslivec), Rosen-Resli (1954); Die Fischerin vom Bodensee (1956, Rybářka od Bodamského jezera); Johannisnacht (1956, Svatojánská noc); Die Prinzessin von St. Wolfgang (1957, Princezna ze St. Wolfgang), ale také sentimentální dojímavé šlágry: Der schweigende Engel (1954, Mlčící anděl); Ein Herz schlägt für Erika (1956, Srdce tluče pro Eriku) a veselohry: Die Zwillinge vom Zillertal (1957, Dvojčata z Zillertalu); Almenrausch und Edelweiss (1957, /Hotel/ Almenrausch a horská protěž). Úspěšná byla i hrdinská dramata, jednak ze španělské občanské války Solange du lebst (1955, Tak dlouho žiješ) a válečné filmy Die grünen Teufel von Monte Cassino (1958, Zelení ďábli od Monte Cassina) a U 47 Kapitänleutnant Prien (1958, Ponorka U 47 – Kapitán Prien), v nichž si Reinl všímá morální stránky odboje německých vojáků proti nacismu.

A dostáváme se k další skupině Reinlových filmů, totiž ke kriminálnímu žánru. Také v něm byl více než úspěšný. Mezi dvěma dobrodružnými příběhy z roku 1958, Romarei – das Mädchen mit den grünen Augen (Romerei – děvče s hnědýma očima) a Paradies der Matrosen (Ráj námořníků) položil Reinl základní kámen k sérii detektivek podle románů Edgara Wallace filmem Der Frosch mit der Maske (1959). Začátkem 60. let se Reinl začal vůbec věnovat napínavým námětům s mysteriózním nádechem o šíleném doktoru Mabusem, jehož právě uvedl do německých kin Fritz Lang roku 1960: Die 1000 Augen des Dr. Mabuse (Tisíc očí doktora Mabuse). Literární postavu nebezpečného vědce vytvořil lucemburský spisovatel Norbert Jacques (+1954). Reinl natočil pokračování Im Stahlnetz des Dr. Mabuse (1961, V ocelové síti doktora Mabuseho) a Die unsichtbaren Krallen des Dr. Mabuse ( 1961/62, Neviditelné spáry dr. Mabuseho). Avšak vůbec nejvíce se věnoval dalším wallaceovkám, které byly tehdy točeny ještě na černobílý materiál: Die Bande des Schreckens (1960, Banda zločinců); Der Fälscher von London (1961, Penězokaz z Londýna); Zimmer 13 (1963/64, Pokoj 13); Der unheimliche Mönch (1965, Tajemný mnich). K tomu lze přiřadit Der Würger von Schloss Blackmoor (1963, Škrtič z blackmoorského zámku) podle Bryana Edgara Wallaceho (syna Edgara W.), podobně jako Der Teppich des Grauens (1962) a Die weisse Spinne (1963, Bílý pavouk) na motivy románů Louise Weinerta-Wiltona. Nutno zmínit, že souběžně točili podobné a neméně úspěšné filmy i Alfred Vohrer, Franz Josef Gottlieb, Jürgen Roland, Hugo Fregonese a další. Také v nich se setkáme s některými stejnými herci (často v nich figuruje černooká kráska Karin Dorová, tehdy Reinlova žena) a fanoušci dodnes vedou diskuze, zda byl lepším tvůrcem černobílých detektivek Harald Reinl nebo Alfred Vohrer.

První polovinu 60. let 20. století lze označit zřejmě za nejšťastnější období Reinlova života i jeho tvorby. Tehdy si také získává mezinárodní jméno řadou filmů na motivy románů Karla Maye (1842-1912), německého autora s velkou fantazií.

První Reinlovou filmovou mayovkou, a zároveň prvním veleúspěšným evropským westernem, byl film Der Schatz im Silbersee (1962, Poklad na Stříbrném jezeře), natočený velmi volně podle Mayova stejnojmenného románu. Zde diváci mohli poprvé vedle sebe vidět ušlechtilé hrdiny, zástupce původního obyvatelstva americké sféry zeměkoule, rudého náčelníka Apačů Vinnetoua, a po jeho boku reprezentanta evropské civilizace, Old Shatterhanda. Film, točený v malebné krasové krajině Slovinska a Chorvatska, v ateliérech istrijského městečka Piranu a v Záhřebu, uchvátil diváky napětím i romantikou, kterou umocňoval dokonalý hudební doprovod Martina Böttchera, jednoho z nejúspěšnějších německých hudebních skladatelů. Dceru farmáře Pattersona, slečnu Ellen, tu hraje Reinlova manželka Karin Dorová. Následující tři roky pak pokračovalo vítězné tažení Reinlovy vinnetouovské trilogie: Winnetou 1. (1963, Vinnetou) s nádhernými scénami ukazujícími, kterak se z obou hrdinů stávají pokrevní bratři; dále Winnetou 2 (1964, v Československu uváděný pod názvem Vinnetou – Rudý gentleman) s jeskynními scenériemi a konečně Winnetou 3 (1965, v Československu s názvem Vinnetou – Poslední výstřel) s mimořádně napínavými okamžiky pronásledování apačského náčelníka ve vodopádech Medvědí řeky a nakonec nezapomenutelnou scénou umírání. Je to jeden z nejsilnějších filmových momentů celé trilogie: jakkoliv jde o scénu smutnou, Reinl zde v duchu Karla Maye vyjádřil v podstatě křesťanskou naději, že dobro ani smrt nerozdělí. Scény, kdy Vinnetou doprovází Old Shatterhanda do Santa Fé, města "bledých tváří", se točily v dalmatském historickém městečku Trogir nedaleko Splitu.

Úspěch této Reinlovy série byl veliký a diváci se nemohli smířit s tím, že by tím mělo vše definitivně končit. Proto se Reinl také o tři roky později odhodlal k natočení ještě jednoho filmu s oběma hlavními hrdiny: Winnetou und Shatterhand im Tal der Toten (1968, Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti) se stejnými hereckými představiteli v hlavních rolích. Kromě obvyklých jugoslávských plenérů se tu tentokrát objevily i autentické záběry z Grand Canyonu v Arizoně.

Harald Reinl v dětství mayovky hodně četl, podobně jako většina tehdejších dětí v německém jazykovém prostředí a byl jimi okouzlen. V dospělém věku se k tomuto opovrhovanému žánru vrátil a dokázal jej předložit divákům ve filmové podobě. Spolu se scénáristou Haraldem G. Peterssonem se vůbec nesnažili o přesný přepis Mayových literárních předloh, ale vybírali z nich určité úseky, které nově poskládali. Neusilovali ani o přesné vizáže románových postav, a tak se dnes stává, že mladí čtenáři, kteří se pouštějí do četby Maových knih teprve až po shlédnutí filmů, bývají dost překvapeni. Pro mnohé je to překážka, přes níž nedokáží překročit. Filmové postavy se jim jeví jako mnohem lepší a "pravdivější". Právě proto, že Reinl byl s mayovkami důkladně seznámen – producent Horst Wendlandt o něm řekl, že je znal "od A do Z" – dokázal je v dospělém věku číst znovu, a to „filmovýma očima“. Vybral z nich jednoduchý děj, jednoduchou zápletku, napětí a dobrodružství. Vůbec se nedbalo na historickou či etnografickou skutečnost, ani nějakou myšlenkovou hloubku. O to zde vůbec nejde. Vždyť mayovky nejsou (jakkoliv měl Karel May vyšší ambice) historické dokumenty ani filozofické spisy. Přesto tu ve zkratce zůstávají hodnoty, které jsou fundamentální: víra, že smrtí život nekončí, dále přátelství, láska, statečnost, oběť, věrnost. Jsou to hodnoty křesťanské, které se zvláště v tvorbě od 60. let začaly ve filmové produkci (a nejen tam) vytrácet a málokdy je dnes ještě spatříme pohromadě.

Dalšími šťastnými faktory Reinlových mayovek byl výběr herců do hlavních rolí: Francouz Pierre Brice jako Vinnetou a Američan Lex Barker jako Old Shatterhand; dále znamenitá hudba Martina Böttchera, dějový spád a typizace postav. Harald Reinl navíc prokázal smysl pro krásu a romantiku krajiny, nepochybně i pod vlivem svého dětství a mládí, stráveného v čisté horské krajině. Víra v dobro je tu vyjádřena podobně jako u Karla Maye, a koneckonců, i jako v tzv. Heimatfilmech, které vznikly o desetiletí dříve. A pro Reinla je typický ještě jeden prvek, totiž určitá odlehčenost a humor, pro něž se najde místo i v těch nejnapínavějších situacích.

Ve stejném "vinnetouovském" duchu pak Reinl natočil ještě western Der letzte Mohikaner (1965, Poslední Mohykán), který opět jen velmi volně čerpá z literární předlohy, tentokrát Jamese Fenimora Coopera. Děj zasazuje do plenéru vyprahlé skalnaté krajiny a do kostýmů 19. století. Hlavní hrdinové, rudý Unkas a bílý Sokolí oko se tu oslovují "bratře" stejně jako Vinnetou a Old Shatterhand. Labutí písní Reinlových filmových mayovek pak byl již zmíněný příběh Winnetou und Shatterhand im Tal der Toten (1968), který fanoušci přijali s vděčností a nadějí, že budou další následovat. Bohužel, jak se ukázalo, byl tento film definitivním koncem. Pokud si milióny diváků přály spatřit vedle sebe ještě někdy Pierra Brice i Lexe Barkera, již se tak nikdy nestalo. Šlo o konec zlaté mayovkové éry 60. let, a to nejen v režii Haralda Reinla, ale i dalších filmových tvůrců žánru: Alfreda Vohrera, Haralda Phillipa, Roberta Siodmaka, Georga Marischky a Franze Josefa Gottlieba.

Podobné kvality, jaké Reinl ukazoval v mayovkách, předvedl v dvoudílném filmu Die Nibelungen (1966/67, Nibelungové) s námětem germánského hrdinského eposu, situovaného do 5. století do okolí Wormsu a na Island. Také zde se setkáme s jasnou typizací postav, barevností scén, působivou krajinou a pohádkový příběh má napětí i dějový spád.

Do oblasti hororu zavítal Harald Reinl filmem Die Schlangengrube und das Pendel (1967, Hadí jáma a kyvadlo), který je jakousi "hrůznou pohádkou" se šťastným koncem. Dobro zde má šanci díky tradičním hodnotám a nakonec vítězí i díky posvěcenému křížku. I zde se setkáme s odlehčeností, prvky humoru a optimismu, čímž se toto dílo liší od uznávané klasiky žánru, např. právem vysoce ceněného díla Rogera Cormana Jáma a kyvadlo, rovněž na motivy Edgara Allana Poea, nebo na – ne příliš hodnotného, nicméně diváky ceněného - Prokletí smrti Mario Bavy. V nich se totiž ocitáme takřka v totální pohanské beznaději a záchranou je pouze zabití nebezpečné osoby. Bohužel, Reinlův gotický horor nebyl přijat veřejností nijak nadšeně a proto zůstal jediným dílem původně zamýšlené série hrůzostrašných filmů, jímž chtěl mnichovský Constantin Film konkurovat britské produkci hororů firmy Hammer.

Ve 2. polovině 60. let se pak Reinl vrátil ke kriminálnímu žánru a uvedl postavu agenta FBI Jerryho Cottona, jakéhosi "německého Jamese Bonda", kterého v podání amerického herce George Nadera divákům představil také německý režisér Werner Jacobs (Der Mörderclub von Brooklyn, 1967). Reinlovy filmy jsou Dynamit in grüne Seide (1967, Dynamit v zeleném), Der Tod im roten Jaguar (1968, Smrt v červeném jaguáru) a Todesschüsse am Brodway (1968/69, Výstřely na Broadwayi). Příběh komisaře X z prostředí pašeráků drog mezi Afghánistánem a Pákistánem ukázal ve filmu Kommissar X jagt die roten Tiger (1971, Komisař X loví červené tygry). Tyto akční kriminálky jsou plné naivních sekvencí, ale stejně jako americké bondovky pobaví. Větší nároky na tuto tvorbu nelze vznášet, neboť nejde o nic víc než do filmu převedené sešitové rodokapsy.

Velký zájem diváků si získaly též Reinlovy dokumentární filmy, zabývající se záhadami minulosti lidstva, natočené podle populární pseudovědecké knihy Ericha von Dänikena Errinerungen an die Zukunft (1969/70, Vzpomínky na budoucnost) a Botschaft der Götter (1975/76, Poselství bohů). Podle Wernera Kellerse natočil dokument ...und die Bibel hat doch recht (1976/77, ...a Bible má přece pravdu), v němž vysvětluje některé starozákonní zázraky. Protože Reinl do dokumentů shromáždil záběry památných míst z celého světa, která takto popularizoval, měly i tyto filmy úspěch.

Svou lásku k horskému prostředí a k dobrodružným příběhům realizoval ještě v dalších dvou westernových filmech, tentokrát ze studeného amerického severu: Der Schrei der schwarzen Wölfe (1972, Křik černých vlků) podle povídky Jacka Londona, zfilmované v úchvatné krajině Tyrolska. O rok později přidal příběh o lovci kožešin, který bojuje s bandity - Die blutigen Geier von Alaska (1973, Krvaví supi nad Aljaškou). Zde využívá opět nádherné rakouské exteriéry, tentokrát ve štýrském Dachsteinu. Ke skupině dobrodružných filmů lze ještě připočíst titul Ein toter Taucher nimmt kein Gold (1973/74, Mrtvý potápěč nebere zlato) podle románu Heinze Konsalika o pátrání po pokladu španělské lodi, která ztroskotala v Karibském moři v polovině 16. století.

Současně se věnoval též točení oblíbených veseloher, tzv. Lümmelfilmů s náměty školních taškařic, které točili i další němečtí režiséři (např. Werner Jacobs nebo Franz Josef Gottlieb). Reinlovými filmy z této řady jsou Pepe, der Pauperschreck (1969); Wir hau´n die Pauker in die Pfanne (1970, Vyžeňme kantory); Dr. Med. Fabian – Lachen ist die beste Medizin (1969, Doktor Fabián – smích je nejlepší lék); Wer zuletzt lacht, lacht am besten (1970/71, Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe) a Verliebte Ferien in Tirol (1971, Zamilované prázdniny v Tyrolsku). Stejně se vracel k sentimentálnímu a vlasteneckému syžetu: melodrama Sie liebten sich einen Sommer (Milovali se jedno léto) s Uschi Glasovou; Grűn ist die Heide (Zelené je vřesoviště); a opět podle oblíbeného Ludwiga Ganghofera: Schloss Hubertus (1973, Zámek Hubertus) a Der Jäger von Fall (1974, Myslivec z hor), oba s Rudolfem Prackem v hlavní roli.

Posledním Reinlovým dílem byl film, v němž se mísí prvky dobrodružství i veselohry: Im Dschungel ist der Teufel los (1982). Další tituly byly již jen dokumentární povahy; úplně poslední, věnovaný Srí Lance, pocházel z roku autorovy tragické smrti 1986.

Z Reinlova osobního života je známo, že byl třikrát ženatý. Po rozvodu s Corinnou Frankovou roku 1950 se při natáčení filmu Rosen-Resli ve Wiesbadenu roku 1954 seznámil s mladičkou brunetkou Karin Dorovou a ještě téhož roku se vzali. Za rok se jim narodil syn Andreas, který je dnes znám jako zpěvák. Karin Dorová hrála v sedmnácti Reinlových filmech, mimo jiné ve vinnetouovské sérii slečnu Elen v Pokladu na Stříbrném jezeře, Ribannu ve Vinnetou – Rudý gentleman a slečnu Mabel ve Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti. Kromě toho se objevovala často v jeho wallaceovkách. V půvabném pohádkovém hororu Die Schlangengrube und das Pendel (Hadí jáma a kyvadlo) vytvořila malebný pár s Lexem Barkerem. Také toto manželství se však rozpadlo a skončilo roku 1968 rozvodem. Od poloviny 70. let Harald Reinl žil se svou třetí ženou, bývalou českou herečkou Danielou Marií Delisovou na Kanárských ostrovech (ve vedlejší roli se objevila např. v německé školní komedii Wernera Jacobse Hurra, die Schule brennt, 1969). Tato žena trpěla depresemi a byla závislá na alkoholu. Dne 9. října 1986 v hádce na Tenerife svého muže zabila zezadu nožem.

Máme-li stručně charakterizovat Haralda Reinla jako filmového tvůrce, pak můžeme říci, že je typem komerčně úspěšného režiséra poválečného Německa. Zjevně volil divácky vděčná populární témata, z nichž největší podíl zaujímá 5 hlavních žánrových skupin:

1. Vlastenecké filmy
2. Kriminálky
3. Dobrodružné filmy
4. Veselohry
5. Popularizační dokumenty

Reinl měl smysl pro akci a romantiku, kterou nalezneme takřka ve všech jeho filmech. Je pro ně příznačná idealizace, líbivost a záměr předkládat divákům krásu lidí i krajiny, která v jeho filmech často hraje významnou roli, stejně jako podmanivý hudební doprovod. Reinl nezapře uměleckou hravost a značnou fantazii, s níž přistupoval ke zpracování literárních předloh. Zacházel s nimi velmi volně a stejně tak ani neusiloval o historickou nebo zeměpisnou přesnost. Tento přístup mu byl cizí. O vědecké serióznosti v dokumentech ohledně záhad lidstva nemůže být vůbec řeči, Reinlovým cílem bylo spíše na věc upozornit a atraktivně ji popularizovat. V oblasti dobrodružných filmů a kriminálek mu ke cti slouží, že se vyhýbal nemravným detailům a přemíře násilí, která se zejména od 60. let ve filmech začala zabydlovat. Souboje, rvačky a násilné scény sice zobrazoval pro zvýšení akčnosti, ale nevyžíval se v jejich naturalistickém zobrazování. Ve filmu Zimmer 13 si dokonce Reinl dovolil ukázat striptýzovou scénu jako první tvůrce v německém poválečném filmu, ovšem jde o velmi decentní podání.

Harald Reinl se spoléhal na osvědčený pracovní tým, do něhož patřil kameraman Ernst Wilhelm Kalinke, kostymérka Irms Pauli, asistenti režie Lothar Gündisch a Charles M. Wakefield, skladatelé Martin Böttcher a Peter Thomas. Stejně tak s oblibou točil se stejnými herci a tak se v jeho filmech nejednou setkáme s již zmíněnou Karin Dorovou, ale i s Eddi Arentem, Lexem Barkerem, Dietrem Epplerem, Joachimem Fuchsbergerem a Carlem Langem. Reinl dbal na akčnost obrazů. Sám byl velmi zručný střihač a v mnoha filmech si střihovou montáž obstarával sám. Dokázal z natočeného materiálu vytěžit maximum a udržovat rytmus filmu od začátku až do konce.

Pro milióny diváků zůstává Harald Reinl především nepřekonatelným tvůrcem filmových postav Vinnetoua a Old Shatterhanda. O jeho díle a osobě byly pořízeny dva televizní dokumenty: Die heile Welt und ihre Märchenhelden (1974, Léčivý svět a jeho pohádkoví hrdinové) a Harald Reinl – Kino ohne Probleme (1985, Harald Reinl – Kino bez problémů).

 

Použitá literatura:

(Autor článku - Jiří Černý, vytvořeno dne 14. 6. 2008 ; foto z dokumentu Kino ohne Probleme - archiv Zatinky)




od 1. 9. 2005