Divokým Kurdistánem (1965)

Durchs wilde Kurdistan

Děj filmu » Herecké obsazení » Fotogalerie

Ústřední postavou dobrodružného filmu Divokým Kurdistánem je čestný a statečný Kara ben Nemsí, zastánce práva a přítel utlačovaných. Děj je naplněn hrdinskými činy Kary a jeho pomocníka Halefa v boji se zákeřným pádišáhovým zástupcem Machredžem. Napínavé scény střídají chvíle humoru, o který se stará kromě Halefa i lord Lindsay, pátrající po Noemově arše, a jeho vzorný komorník Archie.

Herecké obsazení

Režisér F.J. Gottlieb svěřil hlavní role hercům oblíbeným už z filmů o Vinnetouovi: po boku Lexe Barkera hraje Marie Versini a Ralf Wolter. Z dalších herců je třeba zmínit George Hestona, představitele padoucha Machredže z Mossulu. Za dobře znějícím pseudonymem se neskrývá nikdo jiný než talentovaný jugoslávský herec Djordje Nenadović, kterého již diváci znají z filmů Vinnetou, Rudý gentleman a Poklad Aztéků. Role Mütesselina, milovníka dobrého pití, skvěle sedla Werneru Petersovi. V dalších mayovkách se bohužel už neobjevil. Svou mayovskou premiéru zažil další výtečný herec Wolfgang Lukschy, představitel Aliho Beje. V Old Surehandovi ztělesnil soudce Edwardse. Jinak ve filmu vystupuje spousta milých známých z předchozích mayovek: Dieter Borsche a Chris Howland hrají Lorda Lindsaye a sluhu Archieho, Gustavo Rojo ztělesnil šejkova syna Ahmeda el Cordu, jeho filmovým otcem byl Charles Fawcet, někdejší generál Taylor z Old Shatterhanda. Zajímavostí je, že ve filmu Divokým Kurdistánem hrál dvě větší role: když zemřel jako šejk Mohammed, vynořil se o několik minut později jako Kadir Bej. Představitelem důstojného pádišáha byl Fernando Sancho, kterého diváci mohli spatřit ve filmech Karavana otroků a Babylonský lev jako podivného profesora Pfotenhauera.

Pro zajímavost bych uvedla také herce a herečky, kteří se měli ve filmu původně objevit: pro roli zloducha Machredže byl vyhlédnut někdejší představitel Santera Mario Adorf, dále kapitán Bradley z filmu Old Shatterhand Guy Madison a nakonec Herbert Lom, který si v Pokladu na Stříbrném jezeře zahrál Cornela Brinkleyho. Role krásné Ingdži měla být svěřena buď někdejší Ribanně z Rudého gentlemana Karin Dorové, nebo představitelce Rosity z Pokladu Aztéků Alessandře Panaro či Palomě z filmu Old Shatterhand, kterou ztělesnila exotická Daliah Lavi. Šejkem Mohammedem mohl být Friedrich von Ledebur, dříve Don Fernando v Pokladu Aztéků nebo Mavid Popović, představitel náčelníka Inču-čuny ve filmu Vinnetou. Charismatického Ahmeda el Cordu si mohl zahrát někdejší Fred Engel z Pokladu na Stříbrném jezeřeGötz George a Abú Sajfa často obsazovaný herec Walter Barnes, který ztělesnil Billa Jonese ve filmu Vinnetou.

Události předcházející vzniku filmu

Ihned po premiéře úspěšného snímku Žut v srpnu 1964 začal Artur Brauner připravovat natáčení dalšího filmu na motivy orientálního cyklu Ve stínu pádišáha. Zpočátku se zamýšlel nad zfilmováním románu Pouští, neúspěch stejnojmenného filmu z roku 1936 ho však přiměl změnit plán a zaměřit se na druhý díl románového cyklu. Napsáním scénáře byl pověřen mladý vídeňský režisér F.J. Gottlieb, který pro Braunera natočil již několik úspěšných wallaceovek. Zároveň byl angažován jako režisér.

Divoký Kurdistán byl od začátku koncipován jako dvoudílný film. Podobně jako Poklad Aztéků a Pyramida boha Slunce se i v tomto případě měly oba díly natáčet "na jeden zátah", měly však vzniknout dva samostatné snímky s ukončeným dějem, aby diváci po zhlédnutí prvního filmu nebyli zklamáni, když se na konci objeví neoblíbená fráze "pokračování příště". Název prvního dílu byl jistý - Divokým Kurdistánem, zato kolem druhého dílu panovaly nejasnosti. V únoru 1965 byl avizován jako V roklinách Škipetarů, o měsíc později jako Machredžův konec. O necelé dva týdny později měl nový název, při kterém již zůstalo: V říši stříbrného lva.

Přípravy na natáčení

Podle původního plánu se měl Divoký Kurdistán natáčet na originálních místech v Turecku. V září 1964 podnikli režisér Gottlieb a šéf produkce Dr. Wulf cestu do Istanbulu, aby zjistili, jaké jim Turecko nabízí možnosti. Oba však pochopili, že situace nebude nikterak jednoduchá, neboť oficiálním úřadům by museli věnovat patrnou část rozpočtu, aby získali jejich podporu a navíc zde nenašli jediného spolehlivého a důvěryhodného produkčního partnera. Z natáčení v Turecku tedy sešlo. Jugoslávie mohla sice suplovat Divoký západ, ale záběry pouště se zde daly jen těžko pořídit. V Evropě existuje naštěstí ještě jedna země, mezi filmaři tolik oblíbená pro nespočet nabízených motivů - Španělsko. Andaluská Almería se počátkem 60. let stala evropskou filmovou metropolí, k čemuž přispělo více faktorů: levná technika, dobří komparsisti a kaskadéři, příznivé povětrnostní podmínky (průměrně 280 slunečných dní v roce) a koneckonců i působivá krajina Sierra Nevady a Sierra Alhamilly. Zde se tedy mělo natáčet nové dobrodružství Kary ben Nemsího a jeho přátel.

Karl May ve španělském Hollywoodu

Natáčení Divokého Kurdistánu začalo v pondělí 15. března 1965 v ateliérech Braunerovy společnosti CCC. V ateliéru č. 4 vznikla úřední síň Mütesselina a následně i nádherný pádišáhův palác. Dne 19. března se na pádišáhově slavnosti setkávají Lex Barker a jeho filmová partnerka Marie Versini, 20. března je natáčení v ateliérech u konce a štáb s prvními herci odlétá do Almeríe, kde se setkává se svými španělskými kolegy. Kameramanem španělského týmu byl Francisco Marin, zkušený technik, který později natočil množství euro-westernů. Šéfem produkce a zároveň osobou zodpovědnou za celý průběh natáčení byl jmenován Mario Berriatua, který již dříve pomáhal při natáčení Babylonského lva.

Druhá etapa natáčení Divokého Kurdistánu začala 25. března 1965 na silnici u Ohanes, ve vzdálenosti 40 kilometrů od Almeríe. Všechny motivy se nacházely v okruhu 150 kilometrů a byly špatně přístupné. Cesta k nim vedla mnoha serpentinami a ručička tachometru osobního automobilu se vyšplhala nejvýše na 40 km/hod.

Údolím táhne malá karavana. V jejím čele poznáváme Karu ben Nemsího, za ním Halefa Omara následovaného Muhammadem Amínem a jeho synem Ahmedem. Tu se náhle uvolní kousek skály, Halef vykřikne - ale je pozdě: velký balvan zasáhne Karu a srazí ho k zemi... Už popáté uskakuje Lex Barker před padajícím balvanem a polyká oblaka prachu a písku, neboť scéna stále není natočena podle představ režiséra Gottlieba. Zdá se, že Barkerovi, špinavému od hlavy až k patě, to pranic nevadí. Klidně si opráší kalhoty, zapálí si cigaretu a připravuje se na další akci.

Takto poklidně vypadalo natáčení z pohledu jednoho filmového žurnalisty. Ve skutečnosti se vše odvíjelo mnohem dobrodružněji. Nahlédnout za kulisy nám umožní úryvek z deníku Eberharda Meichsnera, člena filmového štábu:

26. března 1965: Gottlieb si stěžuje, že při každém záběru vede půlhodinovou debatu s Barkerem. Scénář je prý tak špatně přeložen do angličtiny, že mu mnohé dialogy nedávají smyl.
29. března 1965: Pověřil jsem členy španělského týmu, aby příště pro dopravu nápojů a oběda do těžko dostupných míst používali muly. Vyhneme se tak neustálému šplhání ze dna údolí k vrcholku hory, kde se nachází příjezdová cesta. Dnes se obědová pauza protáhla na dvě hodiny.
3. dubna 1965: Vydatné lijáky. Barker nebyl ochotný pracovat déle než 10 hodin (počítáno od odjezdu), takže jsme museli v 18:45 přerušit natáčení.

Film se natáčel v okolí Tabernasu, v písečných dunách přírodního parku Cabo de Gata a rekreačním středisku Alhama de Almería, v jehož centru byla postavena šibenice pro Ahmeda el Cordu. Jedny z nejdůležitějších záběrů celého filmu byly pořízeny v Cuevas de Almenzora, místě proslaveném jeskyněmi vydlabanými do skal, v nichž dosud žijí potomci maursko-arabského obyvatelstva. Velká část těchto obyvatel byla angažována do komparsu. Mnozí byli na svůj kostým tak hrdí, že ho prý neodložili ani v noci.

Katastrofa

Jedna z podmínek stanovených ve smlouvě uzavřené mezi producentem Braunerem a zástupci španělské koprodukční společnosti Balcazar dne 21. února 1965 byla, že Lex Barker musí být s natáčením hotov nejpozději 8. května 1965, neboť je pak smluvně vázán jinde. Termín se však nepodařilo dodržet. Po zdlouhavém vyjednávání Barker souhlasil, že ve Španělsku zůstane do 15. května 1965. Ovšem ani týden navíc filmařům nestačil a tak Lexe prosili na kolenou znovu. Dne 22. května 1965 byl konečně s prací hotov a odjel rovnou na natáčení filmu Vinnetou - Poslední výstřel. Zbývající scény, např. závěrečný boj Kary ben Nemsího s Machredžem v gondole nad propastí (V říši stříbrného lva), musel dotočit Barkerův dvojník Giancarlo Bastianoni.

Největší potíže nastaly během natáčení scén s balonem. Balcazar měl dle dohody půjčit na dva natáčecí dny, tedy na 28 hodin pracovní doby, jeden horkovzdušný balon a dvě helikoptéry. Avšak španělský producent realizaci záběrů neustále odsunoval. Argumentoval, že jen přeprava helikoptér zabere smluvených 28 hodin. Braunerova společnost CCC se hájila, že je snad samozřejmé, že těch 28 hodin je myšleno na natáčení záběrů a že čas na přepravu je nutno připočítat navíc. Němečtí filmaři chtěli zabránit dalšímu zpoždění, a proto navrhli využít místo helikoptér dva stavební jeřáby. Španělští zástupci Balcazaru souhlasili a slíbili, že jeřáby dodají na místo v přesně stanovený čas. V den očekávaného příjezdu jeřábů ujišťoval vedoucí španělské produkce Berriatua své kolegy: "Jeřáby jsou naloženy!" - "Jeřáby jsou už v Malaze!" - "Za pár hodin jsou jeřáby tady!" Nic se však nedělo. Chris Howland se rozhodl pátrat na vlastní pěst po nezvěstných strojích a zjistil, že v celé Malaze se nenachází jeden jediný stavební jeřáb a tak jako tak by jeho přeprava po silnici plné zatáček nebyla možná. Natáčení této scény ve Španělsku bylo nakonec zrušeno.

Brauner zasahuje

Artur Brauner již nehodlal nečinně přihlížet, jak ve Španělsku mrhají jeho penězi a v polovině května 1965 odletěl do Almeríe. "Ihned po příjezdu mi bylo jasné, že se blíží katastrofa, která skončí ztrátou nejméně čtyř milionů marek," vzpomínal na nepříjemné chvíle Brauner. Dne 28. května odjel do Barcelony, aby si se zástupci Balcazaru promluvil o dalším financování filmu a nárocích na odškodnění. Rozhovor nebyl nikterak příjemný. Nakonec se rozhodl zaměstnat druhý tým, který by mu pomohl včas dokončit film. Režisérem byl jmenován Roy Rowland, Američan s bohatými hollywoodskými zkušenostmi, který právě natáčel western Sie nannten ihn Gringo (v hlavní roli Götz George). Dne 9. června 1965 hlásil Brauner svým berlínským spolupracovníkům, že "natáčení vůbec neprobíhá podle plánu. Organizace je mnohem horší než v Jugoslávii a s trochou štěstí budeme hotovi až 24. června. Je to vůbec nejhorší průběh natáčení, jaký jsem kdy zažil."

Situace se dále vyhrocovala. Režisér Gottlieb byl už od počátku natáčení nespokojen s pracovními podmínkami a prakticky dennodenně vyhrožoval zastavením práce. Obzvlášť ho namíchlo, že Brauner nechal za jeho zády přepracovat scénář osvědčeným "vinnetouovským" scénáristou Haraldem G. Peterssonem. Po jedné divoké hádce se Brauner natolik rozčílil, že Gottlieba propustil a film se rázem ocitl bez režiséra. S Balcazarem také nebyla rozumná řeč. Španělský producent požadoval za svou další práci platbu předem, na což Brauner nechtěl po dosavadních zkušenostech přistoupit. Balcazar tedy vyhlásil válku a dne 21. června 1965 neposlal na plac jediného spolupracovníka. "To je vydírání, takhle už to dál nejde!" zlobil se Brauner. Začalo vzájemné vyhrožování policií, tiskem i soudními procesy, až nakonec Balcazar ustoupil a pustil se znovu do práce. Režii převzal Paco Perez Dolz. Dne 30. června 1965, přesně v 18:45, bylo natáčení ve Španělsku u konce a Brauner si mohl konečně vydechnout. Chybějící scéna s balonem byla za pomoci triku dotočena v Berlíně.

Premiéra filmu

Film Divokým Kurdistánem byl zpřístupněn mládeži od 16 let. Brauner se zhrozil, neboť by tak přišel o spoustu diváků. Snímek proto nechal sestříhat a znovu předložit ke kontrole. Den před premiérou přišlo od FSK oficiální vyjádření: snímek je určen divákům starším dvanácti let a pokud má být zpřístupněn i šestiletým dětem, jak si Brauner přál, musí odstranit ještě některá "pohoršlivá" místa. Premiéra filmu se konala po tiskové konferenci dne 28. září 1965 ve vyprodaném hannoverském kině Rivoli. Lex Barker přicestoval z Říma se svou manželkou Titou, z dalších herců zde byli přítomni Ralf Wolter, Dieter Borsche a Werner Peters, za filmový štáb se premiéry zúčastnili vedoucí výroby Eberhard Meichsner a střihač Walter Wischniewski. Producentu Braunerovi bylo za snímek Žut předáno ocenění Zlaté plátno, udělované filmům s návštěvností přesahující tři miliony diváků.

Dohra u soudu

Výroba Divokého Kurdistánu byla spojena s mnoha potížemi, mrzutostmi a rozepřemi. Kvůli tomuto filmu vedl Brauner tři velké procesy: s režisérem Gottliebem, s Lexem Barkerem a španělským koproducentem Balcazarem.

Brauner byl odsouzen k vyplacení dodatečného honoráře ve výši 19.000 marek. Celých 36.000 marek za vedení režie obdržel Gottlieb již dříve, zbytek gáže ve výši 9.000 marek a k tomu dalších 10.000 marek za práci odvedenou ve střižně odmítl Brauner vyplatit. Asistent režie jako svědek vypověděl, že Gottlieb se zdráhal natáčet přepadení karavany v jednom říčním korytě, neboť podle jeho názoru nebyla krajina k natočení takové scény vhodná a k dispozici neměl ani dobré koně a jezdce. Před zraky herců a španělských komparsistů došlo mezi Braunerem a Gottliebem k hádce a režisér prý požádal o okamžitou výpověď. "O vašem odchodu rozhoduji já!" rozčílil se prý Brauner a požadoval, aby Gottlieb pracoval do té doby, než sežene jiného režiséra. Podle Braunerovy výpovědi se však situace odehrála trošku jinak:

"Gottliebovi jsem řekl: jak si přejete, porozhlédnu se tedy po jiném režisérovi. Gottlieb se naštval a v přítomnosti štábu mě napadl. Ihned jsem opustil plac a poprosil Dr. Wulfa, aby za něho našel náhradu. Jakmile dorazil režisér Werner Klinger, poslal jsem Gottliebovi telegram, že přijímám jeho výpověď."

V písemném odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že smlouva prý nebyla ukončena okamžitě a Brauner proto musí dodatečně zaplatit za odvedenou práci. Berlínský Zemský pracovní soud v odvolacím řízení rozhodl, že Brauner nemusí platit, neboť po propuštění Gottlieba musel být angažován jiný režisér, který by film dokončil. Věc byla předána k revizi Spolkovému pracovnímu soudu, kde roku 1968 došlo ke smíru.

Ještě větší mediální ohlas než rozepře s Gottliebem vyvolal proces s Lexem Barkerem. Herci byl podle dohody vyplacen honorář za snímek Divokým Kurdistánem a když Barker zjistil, že z něho nakonec vznikly filmy dva, domáhal se vyplacení dodatečného honoráře ve výši 100.000 marek. Záležitost probíhala mnoha instancemi čtyři léta, až nakonec spolkový soudní tribunál rozhodl, že CCC musí Barkerovi zaplatit a to včetně veškerých úroků...