Poklad Inků (1965)

Das Vermächtnis des Inka

Děj filmu » Herci a filmový štáb

Když přišel o Velikonocích do kin film Poklad Inků, byl mnohý návštěvník nemálo udiven: "Mayovka bez Lexe Barkera a Pierra Brice? Jak jen tohle může dopadnout?" Zfilmování mayovky bylo přeci možné jen s oběma hlavními protagonisty - přinejmenším alespoň jeden z nich se musel ve filmu objevit, aby to podle mínění producentů byla ta pravá mayovka. Ale oba bratři Marischkové dokázali, že to jde i bez nich a natočili jednu z nejkrásnějších mayovek.

Seznam obsazených rolí obsahuje sice některá důvěrně známá jména, přesto si většina herců dosud v žádné mayovce nezahrála. Velkým překvapením je pro všechny hlavní představitel: Guy Madison jako Carl Hansen alias "Jaguar". Padouch z filmu Old Shatterhand hraje tentokrát kladného hrdinu. Bylo to celkem odvážné rozhodnutí, neboť mnoho diváků si spojuje herce s jeho rolí, ale v tomto případě se již na padoucha Bradleyho zapomnělo. Prince Inků Haukaraporu ztělesnil William Rothlein. Mladý Američan z Brooklynu byl velkým objevem Georga Marischky, bohužel mu však nepřinesl stejný úspěch, jaký měl Horst Wendlandt s Pierrem Bricem. Z jeho Haukaropory vyzařuje chytrost, dobromyslnost a důstojnost - skutečně ideální představitel. Obzvláště povedený je zase pro jednou padouch: Gambusina hraje renomovaný španělský westernový herec Francesco "Paco" Rabal, jehož jízlivý smích se nese horami Machu Picchu. Původně ho chtěl Georg Marischka obsadit do role Jaguara, ale Rabal trval na tom, aby hrál Gambusina.

Hlavní ženskou roli získala jednadvacetiletá Geula Nuni (původně Noni), která se již údajně objevila v devíti izraelských filmech, mimo jiné po boku Pascala Petita a Raymonda Pellegrina. Po natočení Pokladu Inků se představitelka Graciely pravděpodobně v žádném jiném filmu již neojevila. Pro Rika Battagliu je to v pořadí již šestá mayovka, ovšem zahrál si v ní svou nejslabší roli - toreadora Perilla. Bratři Marischkové milují humor, a tak se ve filmu objevují hned tři vtipálkové: Heinz Erhardt jako podivínský profesor Morgenstern, Walter Giller jako jeho pravá ruka Fritze Kiesewetter a Chris Howland jako odporně zapáchající Don Parmesan. Scény jsou pěkně provázány s dějem a nestojí mimo hlavní děj, jak je tomu kupříkladu v případě Chrise Howlanda ve filmu Vinnetou.

Pozadí vzniku filmu

Georg Marischka, narozen v roce 1922, nebyl ve světě filmových mayovek žádným nováčkem. Již pro Karavanu otroků napsal v roce 1958 konečné znění scénáře a vedl také režii. Léta předtím se pokoušel natočit nějakou mayovku v německo-francouzské koprodukci, ale marně. Pak ho pověřil producent Brauner sepsáním scénáře k filmům Žut a Poklad Aztéků, okrajově se také zabýval Divokým Kurdistánem a Posledním výstřelem. Ve filmové branži neexistuje snad nikdo, kdo by se tak dobře vyznal v mayovkách jako on. Georg Marischka neměl ke spisovateli pouze profesionální vztah, ale byl i velkým milovníkem jeho díla.

Filmové mayovky natáčeli zpravidla lidé, kteří věci rozuměli daleko méně než Marischka. Proč by tedy také on nemohl zkusit natočit nějakou mayovku? Příběhy z Divokého západu se mu však nezdály nijak zvlášť zajímavé a téma Orientu už také několikrát zpracoval. Georg Marischka chtěl jít do Jižní Ameriky - do Peru - tam, kde se odehrával děj příběhu Poklad Inků. Původní název filmu zněl Haukarapora - Poslední král Inků. Aby Georg svůj plán uskutečnil, spojil se se svým starším bratrem Franzem (nar. 1918). Film měl být vyroben jejich firmou Franz Marischka Film GmbH sídlící v Mnichově. Ta byla docela trpaslíkem ve srovnání s mocnými konkurenty Wendlandtem, Braunerem a Constantinem, navíc bylo bratrům jasné, že nemohou spoléhat na přitažlivost Barkera a Brice, neboť ti byli vázáni smlouvou a nemohli tedy vystupovat v žádné jiné mayovce. Ostatně - o to ani bratři Marischkové nestáli. Chtěli mít ve svém filmu nové tváře a dokázat tak, že film může mít úspěch i bez obou slavných hrdinů.

Sehnat půjčovnu filmů nebyl podle Franze Marischky vůbec žádný problém. Společnost Nora byla přešťastná, když ji znenadání spadla do klína mayovka. Od šéfa společnosti, pana Meyera, obdrželi bez obtíží příslib 600.000 DM. Částka se později navýšila na 1.000.000 DM, přitom Marischkův vlastní kapitál činil jen nějakých 16 000 Marek.

Ve filmu se měli objevit tito herci: Joseph Cotten, Carlos Thompson, Milton Ribeira, Geula Noni, Alberto Rusho, Ingeborg Schöner, Willy Birgel, dále Buster Keaton, Heinz Erhardt a Wolfgang Neuss. Většina z nich však nakonec vypadla. Franz Marischka uzavřel smlouvu s vídeňským producentem Carlem Szokollem, kterého znal již z dřívější spolupráce s Franzem Antelem, a zplnomocnil ho, aby dohlížel na další financování filmu. Jeho zásluhou se spojili s bulharskou státní firmou Cinematographie Filmstudio, se níž byla uzavřena koprodukční smlouva na věcné plnění ve výši 900.000 DM. Italský koproducent přispěl 250.000 DM, španělská firma Orbita Film 150.000 DM. Stephan Klein, dávný přítel Franze Marischky, zprostředkoval schůzku ve vídeňském hotelu Sacher s bohatou dědičkou holandského pivovaru. Dáma vlastnící velký majetek také v Peru se podílela na koprodukčních nákladech nemalou částkou. Celkem se sešlo nějaých 2,5 milionů DM.

Jak se vybírají herci

"Padlo asi sto jmen," vzpomínal Franz Marischka. Že se ve filmu objeví Ingeborg Schöner bylo jisté - byla to manželka Georga Marischky. Joseph Cotten připadal producentům příliš starý. Dona Parmesana měl hrát Buster Keaton. Režisér Marischka mu telefonoval do Říma: "Zdálo se mi, jakoby byl opilý. Díky Bohu nedošlo k podpisu smlouvy, neboť s tímto člověkem bychom film asi nenatočili. Zemřel ještě během našeho natáčení v jednom římském hotelu." Také z Wolfganga Neusse nebylo nic, takže se nakonec museli spokojit s Walterem Gillerem a Chrisem Howlandem, kteří se však svého úkolu zhostili báječně. Toreadora Perilla, kterého ztělesnil Rik Battaglia, měl původně hrát Carlos Thompson. Další herci, kteří se během přípravné fáze objevovali na seznamu, byli např. americký komik Mickey Rooney (jako Kiesewetter), René Deltgen (jako prezident Castilla), Charles Regnier (jako ministr Ruiz), Fernando Sancho (kterého znal Georg Marischka z Karavany otroků), Pierre Lulli a Samy Molcho.

Co se týče výběru představitele Jaguara, tak v úvahu přicházela tato jména: Joseph Cotten, Curd Jürgens, Hardy Krüger, Hellmuth Lange, John Forsyth, Larry Pennell i Stewart Granger. Nakonec byl vybrán Američan Guy Madison, který podal výtečný výkon již ve filmu Old Shatterhand, a který natáčel řadu let v Itálii. V mezinárodním měřítku byl relativně známý a jeho gáže byla pro bratry Marischkovy zaplatitelná.

Obtížný byl výběr prince Inků Haukarapory, neboť tato role byla přinejmenším stejně významná jako role Vinnetoua v Pokladu na Stříbrném jezeře. Georg Marischka toužil po Horstu Buchholzovi, ten se však připravoval na svou hollywoodskou kariéru a podle toho si také určoval svůj nepříliš nízký honorář. Producent Szokoll však dostal báječný nápad: Ve filmu Franze Antela Ruf der Wälder účinkují dva mladí, dobře vypadající herci - Hans-Jürgen Bäumler a italský herec Mario Girotti, který se objevil již v několika mayovkách Horsta Wendlandta. Szokoll pověřil kameramana Siegfrieda Holda, aby s oběma mladíky udělal zkoušku s čelenkou a obnaženou horní půlkou těla, přičemž si pak jednoho z nich pro roli Haukarapory vyberou. Tu však objevil Georg Marischka fotografii z jedné agentury, na níž byl vyfocen mladík, který ho fascinoval: přesně takhle si představoval Haukaraporu! Jméno mladého muže: William Rothlein, bydliště New York. V Mnichově pak došlo k setkání a podpisu smlouvy.

Mezi Peru a Bulharskem

Na počátku léta 1965 navštívil Georg Marischka Peru, Španělsko a Bulharsko, aby zde vybral vhodná místa k natáčení. S brazilskou leteckou společností VARIG bylo ujednáno, že pokud uvedou jméno jejich společnosti v úvodních titulcích filmu, budou mít lety zdarma. Natáčení začalo v Peru dne 21. srpna 1965. Carl Szokoll zde již nějakou dobu pobýval, aby připravil záběry. Vedoucí produkce Willy Egger, který zastával stejnou funkci již v Pokladu Aztéků, se ke štábu připojil až v Bulharsku. Za kamerou stál zkušený Siegfried "Sigi" Hold. Z herců zde byli přítomni Guy Madison, William Rothlein, Geula Nuni a Carlo Tamberlani, který hrál Inku Anciana. Naproti tomu Paco Rabal, který na Machu Picchu zastřelí Tahucu, v sestavě chybí. Jeho scény byly dublovány nebo natočeny v Bulharsku a nakonec šikovně "zapasovány" do záběrů z Machu Picchu.

Výchozím bodem výpravy na Machu Picchu bylo Cuzko, někdejší hlavní město říše Inků, ležící ve výšce 3.600 metrů nad mořem. Ve vzdálenosti 30 kilometrů se v údolí Urubamby rozkládá pevnost Inků Machu Picchu, která byla objevena roku 1912. V době natáčení bylo toto místo dosažitelné pouze vrtulníkem nebo jakýmsi rozhrkaným vozem, tedy pokud jste si nechtěli udělat třídenní pochod po staré stezce. Pomoc s dopravou techniky, rekvizit a kostýmů zajistil v Peru žijící Němec Geza von Roesner, který se ve filmu mihl jako Jaguarův bratr Jan Hansen.

Vrcholem natáčení na Machu Picchu byla korunovace Haukaropory. Carl Szokoll obstaral za pomoci peruánského Svazu turistů opravdu nádherné kostýmy. V Cuzku angažoval 600 Indiánů, kteří se sešli v malebných krojích a pod vedením jejich starosty měli putovat k místu natáčení. Přitom se přihodila jedna nepříjemnost, která filmovému štábu ukázala, jak daleko je vzdáleno romantické filmové dobrodružství od reality. Do průvodu totiž zasáhli policisté a protože se mělo natáčet na území povstání, bránili Indiánům v dalším pochodu, neboť se domnívali, že se ke skupině připojila také komunistická guerilla. Po zásahu byli komparsisté podrobně prohledáni, zda mají mozolnaté a upracované ruce. Jen ten, kdo tuto zkoušku přestál, směl pokračovat dále pod vojenským dohledem. Režisérovi Georgu Marischkovi tak nakonec zbylo jen 300 komparsistů.

Po dvou týdnech bylo natáčení v Peru šťastně dokončeno a všichni opustili zemi s vědomím skvěle odvedené práce. Dalším místem natáčení bylo Bulharsko a Španělsko. Ve vzdálenosti 45 kilometrů od španělského Madridu se nachází Aranjuez, které proslulo především díky letní rezidenci španělských králů. V rozlehlém parku se odehrával rozhovor mezi Perillem a ministrem Ruizem, který potají vyslechla Graziela. V Aranjuez stála také opravdová toreadorská aréna a v ní se natáčel zápas Antonia Perilla s býkem. Přitom se přihodil jeden úraz, když býk nabral mladého toreadora na rohy a pak ho povalil na zem. Režisér se rozhodl tento záběr ve filmu nechat. Aranjuez posloužilo filmařům také jako trh v Limě. Kdo má bystré oko, může ve scéně, kdy profesor Morgenstern představuje svému průvodci Fritzovi Dona Parmesana, spatřit hospodyňku nesoucí nákupní tašku. O několik dní později se Georg Marischka přesunul do Bulharska k dalším členům ekipy, kteří zde natáčeli pod vedením jeho bratra Franze. Obzvláště působivé scény vznikly v Přírodním parku Belogradčik, který se proslavil svými fantastickými skalami z červeného pískovce s bizarními útvary (Madona, Medvěd, Jezdec...). Zde byly také dotočeny veškeré závěrečné scény, které se měly jakoby odehrávat na Machu Picchu.

Velký rozruch vyvolala během natáčení v Bulharsku scéna s mravenci:

"Potíž spočívala v tom, že mravenci, kterým padli ti tři zajatci za oběť, se neustále motali jen kolem Chrise Howlanda alias páchnoucího Dona Parmesana, na kterého jediného ovšem lézt neměli... Jenže říkejte tohle mravencům. Vyzkoušeli jsme mnoho alternativních možností jako kmín, čaj, obilí nebo střelný prach, ale žádná z nich nepřinesla úspěch. Kvůli tomu jsme se však nemohli zdržovat, takže jsme nejprve natočili jinou scénu. Pak se přihnal Peter Müller bílý jako stěna a dožadoval se, abychom natáčeli nejdříve s Walterem Gillerem. Ten šílenec totiž zkoušel hořlavost roztroušeného střelného prachu, který označoval mravenčí stezky. Kvůli nedopalku cigarety však explodoval a Gillera těžce zranil na ruce. Nakonec hrál se zavázanou rukou a schovával ji pod své pončo. "

Režisér Marischka starostlivě pozoroval půvabnou herečku Geulu Nuni, která během natáčení v tvrdých podmínkách zápolila s mnohonásobně větší chutí k jídlu a stále více se zakulacovala. Guy Madison, jak na něj vzpomíná Georg Marischka, nebyl vůbec takovým hrdinou, jakého musel hrát ve filmu. Neustále si stěžoval na bolest v kříži, a pečlivě se vyhýbal veškerým akčním scénám. Také angažovaný kaskadér očekávání režiséra nesplnil, takže se režisér musel hodně namáhat, aby natočil nebezpečně působící záběry. William Rothlein, zpočátku tak přívětivý a dobromyslný chlapík, přiváděl do rozpaků všechny členy týmu - byl často opilý a vyhrožoval odjezdem. V Bulharsku šel na kameramana Holda dokonce s nožem, takže byl nakonec stranou postaven člověk, který vše pozoroval a hlídal. Poté, co byly natočeny záběry ve filmovém studiu Sofia, kde byl postaven prezidentův palác, byly natáčecí práce dne 12. října 1965 ukončeny. Vyčerpaní a s prázdnou kasou odletěli bratři Marischkové zpátky do rodného Mnichova. Tam následně probíhalo konečné zpracování filmu. Střihačka Anneliese Artelt sestříhala film ve studiu Aventin. Negativ filmu zůstal u bulharských partnerů jako kauce za dosud ještě nezaplacenou fakturu.

Záhadou zůstal pro filmové historiky skladatel hudby k Pokladu Inků. Zatímco v úvodních titulcích filmu je uváděn známý italský skladatel Angelo Francesco Lavagnino, na plakátech se objevovalo jméno Riz Ortolani, tedy skladatel, který napsal hudbu pro film Old Shatterhand. Režisér Marischka také nevěděl, od koho hudba pochází. Se skladatelem se nikdy nesetkal a ani s ním nemluvil, obdržel pouze hotový pásek s hudbou k filmu. Soundtrack k filmu obstaral Carl Szokoll jako věcné plnění italského koproducenta, společnosti PEA, která byla nejvýznamnějším producentem tzv. italowesternů. Původně byla hudba určena pro nějaký italský western - Georg Marischka tvrdil, že ji slýchával také v jiných filmech. Autorem hudby je však podle oficiálních zdrojů Angelo Francesco Lavagnino – hovoří pro něj také charakteristický styl těchto skladeb.

… a potom

Premiéra Pokladu Inků se konala 9. dubna 1966 v mnichovském Stachus-Filmpalast, což nebyla zrovna správná volba. Kdyby byl Poklad Inků promítán v tradičním Mathäser-Filmpalast, měl by jistě lepší start. Z oficiální oslavy s hvězdami filmu sešlo, neboť Franz Marischka-Film neměl již žádné peníze. Ani v tisku se toho o chystané premiéře moc nenapsalo. Zájem publika se od počátku držel v mezích. Jeden z majitelů kin napsal: "Průměrný obchod. Nejnovější mayovka je z hlediska filmařiny velice dobře natočena. Chybí ji však přitažlivost známých hvězd, takže jsme o svátcích zhlédli pouze průměrný film." A dále: "Ačkoliv film je dobře natočen, nemá vůbec žádnou přitažlivost. Už bylo natočeno příliš mnoho mayovek." Nakonec patřil film k největším propadákům sezóny. Pro Noru-Verleih, mezitím tak jako tak ve finanční krizi, to je tvrdá rána. U šéfa Rialta Horsta Wendlandta bijí zvony na poplach. Heinz Erhardt si do svého deníčku dne 29.7. 1966 poznamenal: "Dnes, jeden den před zápasem Anglie – Německo na mistrovství světa ve fotbale, jsem viděl Poklad Inků. Große Sch…"

Z kontextu není jasné, zda tím komik myslí celý film, nebo jen jeho osobní výkon. V každém případě bylo hodnocení příliš tvrdé. Názory na Poklad Inků se rozcházejí daleko více, než u jiných mayovek. Chybí mu kouzelná atmosféra prvních vinnetouovek, na druhé straně nabízí překrásné záběry z Peru, Bulharska a Španělska a dokazuje odvahu při výběru herců. Režisér Rob Houwer se o článku nevyjádřil příliš lichotivě a označil film jako směšný produkt od "Papa Kino". Režisér Alexander Kluge se naproti tomu k filmu vyjádřil nanejvýš pozitivně. Z telefonního rozhovoru ze dne 23. května 1968: "Váš film považuji za vynikající práci - je nejlepší ze všech filmových mayovek. Článek Roba Houwera nelze snad ani brát vážně. Pana Houwera si pozvu na kobereček a budu hájit svůj názor, jako ostatně vždy a proti každému. Smíte mne citovat…"

Krátce po premiéře musela společnost Franz Marischka-Film vyhlásit konkurs. Franz Marischka měl dlouhá léta co dělat, aby splatil dluhy. Film následně zmizel i z pláten kin. Georgu Marischkovi se podařilo získat alespoň televizní práva a tak se Poklad Inků mohl v roce 1973 objevit v německé televizi ZDF. V roce 1991 získala veškerá práva KirchGruppe. Od té doby patří Poklad Inků mezi ty mayovky, které jsou v Německu vysílány nejčastěji.