Poklad Inků

Das Vermächtnis des Inka (1965)

Když o Velikonocích roku 1966 přišel do kin dobrodružný film Poklad Inků, byl mnohý divák nemálo udiven: "Mayovka bez Lexe Barkera a Pierra Brice? Jak jen tohle může dopadnout?" Zfilmování mayovky bylo přeci možné jen s oběma hlavními protagonisty - přinejmenším alespoň jeden z nich se musel ve filmu objevit, aby to podle mínění producentů byla ta pravá mayovka. Ale bratři Marischkové dokázali, že to jde i bez nich a natočili jednu z nejkrásnějších mayovek.

Pozadí vzniku filmu

Rakouský režisér Georg Marischka, narozený v roce 1922 ve Vídni, nebyl ve světě mayovek žádným nováčkem. Již pro Karavanu otroků napsal v roce 1958 konečné znění scénáře a vedl také režii. Pak ho producent Artur Brauner pověřil napsáním scénáře k filmům Žut a Poklad Aztéků, okrajově se také zabýval Divokým Kurdistánem a Posledním výstřelem. Georg Marischka neměl ke spisovateli pouze profesionální vztah, ale byl i velkým milovníkem jeho díla.

Filmové mayovky natáčeli zpravidla lidé, kteří věci rozuměli daleko méně než Marischka. Proč by tedy také on nemohl zkusit natočit nějakou mayovku? Příběhy z Divokého západu se mu však nezdály nijak zvlášť zajímavé a téma Orientu už také několikrát zpracoval. Georg Marischka chtěl jít do Jižní Ameriky, do Peru, kde se odehrával děj příběhu Poklad Inků. Pracovní název filmu zněl Haukaropora - Poslední král Inků. Georg se spojil se svým starším bratrem Franzem, který vlastnil produkční společnost Franz Marischka Film. Ta byla docela trpaslíkem v porovnání s mocnými konkurenty Wendlandtem, Braunerem a Constantinem, navíc bylo bratrům jasné, že nemohou spoléhat na přitažlivost Lexe Barkera a Pierra Brice, neboť ti byli smluvně vázáni k Wendlandtovi. Ostatně o to ani bratři Marischkové nestáli. Chtěli mít ve svém filmu nové tváře a dokázat, že film může mít úspěch i bez obou slavných herců.

Sehnat distribuční firmu nebyl podle Franze Marischky vůbec žádný problém. Zástupci společnosti Nora byli přešťastní, když jim znenadání spadla do klína mayovka. Od vedoucího společnosti, pana Meyera, obdrželi příslib 600.000 DM. Částka se později navýšila na 1.000.000 DM, přitom Marischkův vlastní kapitál činil pouhých 16.000 DM.

Franz Marischka uzavřel smlouvu s vídeňským producentem Carlem Szokollem a zplnomocnil ho, aby dohlížel na další financování filmu. Jeho zásluhou navázali spolupráci s bulharskou státní firmou Cinematographie Filmstudio, s níž byla uzavřena koprodukční smlouva na věcné plnění ve výši 900.000 DM. Italský koproducent přispěl 250.000 DM, španělská firma Orbita Film 150.000 DM. Stephan Klein, dávný přítel Franze Marischky, zprostředkoval schůzku ve vídeňském hotelu Sacher s bohatou dědičkou holandského pivovaru. Tato dáma, vlastnící velký majetek v Peru, se také velkou měrou podílela na koprodukčních nákladech.

Výběr herců

"Padlo asi sto jmen," vzpomínal Franz Marischka. Že se ve filmu objeví Ingeborg Schöner bylo jisté - byla to manželka Georga Marischky. Dona Parmesana měl ztvárnit Buster Keaton. Režisér Marischka mu telefonoval do Říma: "Zdálo se mi, jakoby byl opilý. Díky Bohu nedošlo k podpisu smlouvy, neboť s tímto člověkem bychom film asi nenatočili. Zemřel ještě během našeho natáčení v jednom římském hotelu." Toreadora Perilla, kterého ztělesnil Rik Battaglia, měl původně hrát Carlos Thompson. Další herci, kteří se během přípravné fáze objevili na seznamu, byli např. americký bavič Mickey Rooney (jako Kiesewetter), René Deltgen (jako prezident Castilla) nebo Charles Regnier (jako ministr Ruiz). Pokud jde o představitele Jaguára, tak v úvahu přicházela tato jména: Joseph Cotten, Curd Jürgens, Hardy Krüger, Hellmuth Lange, John Forsyth, Larry Pennell i Stewart Granger. Nakonec byl vybrán americký herec Guy Madison, který podal výtečný výkon již ve filmu Old Shatterhand, a který natáčel řadu let v Itálii.

Poněkud obtížnější byl výběr představitele Haukaropory, protože tato role byla pro Marischku stejně významná jako role Vinnetoua v Pokladu na Stříbrném jezeře. Georg Marischka toužil po Horstu Buchholzovi, který se však připravoval na svou hollywoodskou kariéru a podle toho si také určoval svůj honorář. Producent Szokoll navrhnul kamerové zkoušky s Hansem-Jürgenem Bäumlerem a Mariem Girottim. Tu však objevil Georg Marischka agenturní fotografii mladíka, který ho fascinoval. Přesně takhle si představoval svého Haukaroporu! Jmenoval se William Rothlein a bydlel v New Yorku.

Mezi Peru a Bulharskem

Na počátku léta 1965 navštívil Georg Marischka Peru, Španělsko a Bulharsko, aby zde vybral vhodná místa k natáčení. S brazilskou leteckou společností VARIG bylo ujednáno, že pokud uvedou jméno jejich společnosti v úvodních titulkách filmu, dostanou letenky zdarma. Natáčení začalo v Peru dne 21. srpna 1965. Carl Szokoll tu již nějakou dobu pobýval, aby připravil vše potřebné. Vedoucí produkce Willy Egger, který zastával stejnou funkci již v Pokladu Aztéků, se ke štábu připojil až v Bulharsku. Za kamerou stál zkušený kameraman Siegfried Hold. Z herců byli přítomni Guy Madison, William Rothlein, Geula Nuni a Carlo Tamberlani, který ztvárnil Inku Anciana. Naproti tomu Francisco Rabal, který na Machu Picchu zastřelí Tahucu, v sestavě chybí. Jeho scény byly dublovány nebo natočeny v Bulharsku a nakonec šikovně namontovány do záběrů z Machu Picchu.

Výchozím bodem výpravy na Machu Picchu bylo Cuzko, někdejší hlavní město říše Inků, ležící ve výšce 3.600 metrů nad mořem. Ve vzdálenosti 30 kilometrů se v údolí Urubamby rozkládá pevnost Inků Machu Picchu, která byla objevena v roce 1912. V době natáčení bylo tohle místo dosažitelné pouze vrtulníkem nebo jakýmsi rozhrkaným vozem, tedy pokud jste si nechtěli udělat třídenní pěší pochod po staré stezce. Pomoc s dopravou techniky, rekvizit a kostýmů zajistil v Peru žijící Němec Geza von Rösner, který se ve filmu mihl v roli Jaguarova bratra Jana Hansena.

Vrcholem natáčení na Machu Picchu byla korunovace Haukaropory. Carl Szokoll obstaral za pomoci peruánského Svazu turistů opravdu nádherné kostýmy. V Cuzku angažoval 600 Indiánů, kteří se sešli v malebných krojích a pod vedením jejich starosty měli putovat k místu natáčení. Přitom se přihodila jedna nepříjemnost, která filmovému štábu ukázala, jak daleko je vzdáleno romantické filmové dobrodružství od reality. Do průvodu totiž zasáhli policisté, a protože se mělo natáčet na území povstání, bránili Indiánům v dalším pochodu, neboť se domnívali, že se ke skupině připojila také komunistická guerilla. Po zásahu byli komparsisté podrobně prohledáni, zda mají mozolnaté a upracované ruce. Jen ten, kdo tuto zkoušku přestál, směl pokračovat dále pod vojenským dohledem. Režisérovi Georgu Marischkovi tak nakonec zbylo jen 300 komparsistů.

Po dvou týdnech bylo natáčení v Peru ukončeno a všichni opustili zemi s vědomím skvěle odvedené práce. Dalším místem natáčení bylo Bulharsko a Španělsko. Ve vzdálenosti 45 kilometrů od španělského Madridu se nachází Aranjuez, které proslulo především díky letní rezidenci španělských králů. V rozlehlém parku se odehrával rozhovor mezi Perillem a ministrem Ruizem, který potají vyslechla Graciela. V Aranjuez stála také opravdová toreadorská aréna a v ní se natáčel zápas Antonia Perilla s býkem. Přitom se přihodil jeden úraz, když býk nabral mladého toreadora na rohy a pak ho povalil na zem. Režisér se rozhodl tento záběr ve filmu nechat. Aranjuez posloužilo filmařům také jako trh v Limě. Kdo má bystré oko, může ve scéně, v níž profesor Morgenstern představuje Fritzovi Dona Parmesana, spatřit hospodyňku nesoucí nákupní tašku. O několik dní později se Georg Marischka přesunul do Bulharska k dalším členům ekipy, kteří zde natáčeli pod vedením jeho bratra Franze. Obzvláště působivé scény vznikly v přírodním parku Belogradčik, který se proslavil svými fantastickými skalami z červeného pískovce s bizarními útvary. Zde byly také dotočeny veškeré závěrečné scény, které se měly jakoby odehrávat na Machu Picchu.

Velký rozruch vyvolala během natáčení v Bulharsku scéna s mravenci:

"Potíž spočívala v tom, že mravenci, kterým padli ti tři zajatci za oběť, se neustále motali jen kolem Chrise Howlanda v roli páchnoucího Dona Parmesana, na kterého jediného ovšem lézt neměli. Jenže říkejte tohle mravencům. Vyzkoušeli jsme mnoho alternativních možností jako kmín, čaj, obilí nebo střelný prach, ale žádná z nich nepřinesla úspěch. Kvůli tomu jsme se však nemohli zdržovat, takže jsme nejprve natočili jinou scénu. Pak se přihnal Peter Müller bílý jako stěna a dožadoval se, abychom natáčeli nejdříve s Walterem Gillerem. Ten šílenec totiž zkoušel hořlavost roztroušeného střelného prachu, který označoval mravenčí stezky. Kvůli nedopalku cigarety však explodoval a Gillera těžce zranil na ruce. Nakonec hrál se zavázanou rukou a schovával ji pod své pončo."

Režisér Marischka starostlivě pozoroval půvabnou herečku Geulu Nuni, která během natáčení v tvrdých podmínkách zápolila s mnohonásobně větší chutí k jídlu a stále více se zakulacovala. Guy Madison, jak na něj vzpomíná Georg Marischka, nebyl vůbec takovým hrdinou, jakého musel hrát ve filmu. Neustále si stěžoval na bolest v kříži, a pečlivě se vyhýbal veškerým akčním scénám. Ani angažovaný kaskadér očekávání režiséra nesplnil, takže měl režisér co dělat, aby natočil nebezpečně působící záběry. William Rothlein, zpočátku tak přívětivý a dobromyslný chlapík, přiváděl do rozpaků všechny členy týmu - byl často opilý a vyhrožoval odjezdem. V Bulharsku ohrožoval kameramana Holda dokonce nožem, takže byl nakonec stranou postaven člověk, který vše pozoroval a hlídal. Poté, co byly natočeny záběry ve filmovém studiu Sofia, kde byl postaven prezidentův palác, byly natáčecí práce dne 12. října 1965 ukončeny. Vyčerpaní a s prázdnou kasou odletěli bratři Marischkové zpátky do rodného Mnichova. Tam následně probíhalo konečné zpracování filmu. Střihačka Anneliese Artelt sestříhala film ve studiu Aventin. Negativ filmu zůstal u bulharských partnerů jako kauce za dosud ještě nezaplacenou fakturu.

Záhadou zůstal pro filmové historiky skladatel hudby k Pokladu Inků. Zatímco v úvodních titulkách filmu je uváděn známý italský skladatel Angelo Francesco Lavagnino, na plakátech se objevovalo jméno Riz Ortolani, tedy skladatel, který napsal hudbu pro film Old Shatterhand. Režisér Marischka také nevěděl, od koho hudba pochází. Se skladatelem se nikdy nesetkal a ani s ním nemluvil, obdržel pouze hotový pásek s nahrávkou. Soundtrack k filmu obstaral Carl Szokoll jako věcné plnění italského koproducenta, společnosti PEA, která byla nejvýznamnějším producentem tzv. italowesternů. Původně byla hudba určena pro nějaký italský western - Georg Marischka tvrdil, že ji slýchával také v jiných filmech. Autorem hudby je však podle oficiálních zdrojů Angelo Francesco Lavagnino - hovoří pro něj také charakteristický styl těchto skladeb.

Premiéra filmu

Premiéra Pokladu Inků se konala 9. dubna 1966 v mnichovském Stachus-Filmpalast, což nebyla zrovna správná volba. Kdyby byl Poklad Inků promítán v tradičním Mathäser-Filmpalast, měl by jistě lepší start. Z oficiální oslavy s hvězdami filmu sešlo, neboť produkční společnost Franze Marischky neměla již žádné peníze. Ani v tisku se toho o chystané premiéře moc nenapsalo. Zájem publika se od počátku držel v mezích. Jeden z majitelů kin napsal: "Průměrný obchod. Nejnovější mayovka je z hlediska filmařiny velice dobře natočena. Chybí ji však přitažlivost známých hvězd, takže jsme o svátcích zhlédli pouze průměrný film." A dále: "Ačkoliv je film dobře natočený, není pro diváky nijak atraktivní. Už bylo natočeno příliš mnoho mayovek." Nakonec patřil film k největším propadákům sezóny. Pro distribuční společnost Nora-Verleih, která se mezitím ocitla ve finanční krizi, to byla tvrdá rána. U šéfa konkurenční produkční firmy Rialto Film bijí zvony na poplach. Herec Heinz Erhardt si do svého deníčku dne 29. července 1966 poznamenal: "Dnes, jeden den před zápasem Anglie - Německo na mistrovství světa ve fotbale, jsem viděl Poklad Inků. Große Sch…".

Z kontextu není jasné, zda tím herec myslí celý film, nebo jen jeho osobní výkon. V každém případě bylo hodnocení příliš tvrdé. Názory na Poklad Inků se rozcházejí daleko více než u jiných mayovek. Režisér Rob Houwer označil film jako směšný produkt od "Papa Kino". Režisér Alexander Kluge se naproti tomu vyjádřil o filmu nanejvýš pozitivně. Z telefonního rozhovoru ze dne 23. května 1968: "Váš film považuji za vynikající práci - je nejlepší ze všech filmových mayovek. Článek Roba Houwera nelze snad ani brát vážně. Pana Houwera si pozvu na kobereček a budu hájit svůj názor, jako ostatně vždy a proti každému. Smíte mne citovat…". Pravdou je, že filmu chybí kouzelná atmosféra prvních vinnetouovek, na druhé straně nabízí překrásné záběry z Peru, Bulharska a Španělska a dokazuje odvahu při výběru herců. Je protkán vtipnými dialogy i groteskními scénkami a v rámci možností je věrný své knižní předloze.

Krátce po premiéře musela společnost Franz Marischka Film vyhlásit konkurs. Franz Marischka měl dlouhá léta co dělat, aby splatil dluhy. Film následně zmizel i z pláten kin. Georgu Marischkovi se podařilo získat alespoň televizní práva a tak se Poklad Inků mohl v roce 1973 vysílat v německé televizi ZDF. V roce 1991 získala veškerá práva KirchGruppe. Od té doby patří Poklad Inků mezi ty mayovky, které jsou v Německu vysílány nejčastěji.