Old Shatterhand (1963)

Old Shatterhand

Děj filmu » Herci a filmový štáb » Fotogalerie

Old Shatterhand je další z řady filmů natočených na motivy dobrodružných románů Karla Maye. Příběh je situován do doby, kdy se usilovalo o podepsání mírové smlouvy mezi Indiány a Washingtonem. Děj je nabit napínavými situacemi a je rozložen do mnoha příhod, v nichž se různé nekalé živly snaží zmařit podepsání smlouvy. Tak jako předchozí filmy má i tento překrásnou přírodní scenérii.

Snad žádná jiná mayovka nenabídla divákům tolik zajímavých hereckých osobností jako právě film Old Shatterhand. Producent Artur Brauner rozhodně nešetřil penězi a snažil se trumfnout první dvě mayovky svého konkurenta Wendlandta. Lex Barker vystupuje potřetí jako Old Shatterhand a působí již poněkud suveréněji, jako pravý hrdina z pera Karla Maye (pomineme-li jeho odlišný vzhled). Vinnetou v podání Pierra Brice je poprvé (a také naposledy) pomalován válečnými barvami, což je sice známkou toho, že se tvůrci snažili natočit dobrý western, ale nebyli to znalci Karla Maye. Roli Bílé Holubice získala mladá izraelská herečka Daliah Lavi, stojící tenkrát na začátku své veleúspěšné kariéry. Vlastní hvězdou filmu se však stal Guy Madison - představitel úžasně falešného a krajně nesympatického padoucha kapitána Bradleyho. V 50. letech se proslavil hlavně v USA a Itálii, v roce 1963 si zahrál po boku Lexe Barkera ve filmu Der Henker von Venedig. Jednadvacetiletý Fracouz Alain Tissier, představitel mladého Apače Tujungy, byl angažován jen několik dní před začátkem natáčení. Sportovní postavou a příjemným vzhledem se sice pro roli nepochybně hodil, ale chybělo mu určité charisma. Po natočení filmu Old Shatterhand doufal, že ho čeká velká herecká kariéra, natočil také dvě desky, ale přání se mu bohužel nesplnilo. Dalšími výtečnými padouchy jsou Rik Battaglia jako Dixon a Gustavo Rojo jako desátník Bush. Mirko Boman, který v Pokladu na Stříbrném jezeře ztvárnil strejce Gunsticka, ztělesnil tentokrát Dicka Stonea.

První mayovku společnosti CCC provázely hned od začátku těžkosti. Základní problém spočíval v tom, že se nepodařilo zhotovit dobrý scénář. V celém procesu vzniku filmu vládl chaos a zmatek a nemohl za to nikdo jiný, než sám šéf. Artur Brauner, neskutečně aktivní a kreativní osobnost, byl současně šéfem studia, filmovým producentem, scenáristou a obchodním partnerem mnoha půjčoven filmů, režisérů a herců. Všechno chtěl dělat sám a o všem musel rozhodovat - to chod společnosti pořádně zdržovalo, protože šéf nemohl být na třech místech současně. Nápad natočit mayovku dostal Brauner pravděpodobně již v prvních dnech po premiéře Pokladu na Stříbrném jezeře (prosinec 1962). Protože slyšel, že se Wendlandt chystá natočit film Vinnetou, chtěl se více zaměřit na postavu Old Shatterhanda. Název filmu měl být Old Shatterhands grösstes Abenteuer (Old Shatterhandovo největší dobrodružství), nebo Old Shatterhands grosses Abenteuer (Old Shatterhandovo velké dobrodružství), nakonec však zůstalo jen u názvu Old Shatterhand. Zda bude v příběhu vystupovat také Vinnetou, nebylo zpočátku jasné.

Jako scenáristu se Braunerovi podařilo získat proslulého 61-letého Daniela Mainwaringa, který měl "na svědomí" již několik slavných hollywoodských westernů. Mainwaring, který byl úzce spřátelený s Humphrey Bogartem, psával pod pseudonymem Geoffrey Homes. Autor byl velice schopný a dobrý znalec westernu, ale o existenci Karla Maye neměl ani ponětí. Přesto byl Brauner přesvědčen, že od něho obdrží výborný scénář.

Podle původního plánu měla Daliah Lavi hrát Vinnetouovu sestru Nšo-či. Pak ale producent zjistil, že tato postava vystupuje ve filmu Vinnetou, který právě natáčel jeho konkurent Wendlandt. Když si šéfdramaturg Gerhard F. Hummel pročítal předložený koncept scénáře, byl docela zděšen. S příběhy Karla Maye neměl nic společného a navíc se obával, že by tento scénář mohl poškodit dobrou pověst rozbíhajících se filmových mayovek. Brauner tedy angažoval jiného scenáristu, Maďara Ladislase Fodora, a s Mainwaringem se rozloučil. Fodor byl výborný a pilný scenárista, vyznal se v každém filmovém žánru, ale bohužel ani on o Mayovi nikdy neslyšel. 23. července 1963 píše dramaturg Hummel producentu Braunerovi: "Dříve než pan Fodor napíše 110-stránkový scénář, aniž by měl správnou představu o hrdinech z knih Karla Maye, důrazně mu doporučujeme, dát si den pauzu a pročíst si román Petrolejový princ, který ještě dnes posíláme expresem." Fodor čte (údajně) a píše nový scénář. Tlačí ho však čas - termín natáčení se nezadržitelně blíží. 3. září 1963 píše vedení společnosti Constantin Braunerovi dopis: "V návaznosti na náš včerejší telefonát vám ještě jednou písemně sdělujeme, že scénář pana Fodora se nám nelíbí, protože nesplňuje očekávání fanoušků Karla Maye... S ohledem na to, že v žádném případě nechceme zkazit již započatou sérii mayovek, musíme bezpodmínečně trvat na tom, aby scénář co nejrychleji přepracoval pan Lahola a předložil ho k posouzení."

Leopold Lahola byl pověřen napsáním nového scénáře a zároveň byl angažován jako režisér. V Jugoslávii už probíhala stavba prvních kulis, ale nikdo s určitostí nevěděl, zda vůbec budou ve filmu použity. Z Ameriky přiletěl James W. Burke, představitel Colonela Huntera, a byl pověřen napsáním dalších dialogů. Když se v Jugoslávii začaly natáčet první záběry, stále ještě neexistoval plnohodnotný scénář. Dne 23. září 1963 byl angažován opět nový autor - Robert A. Stemmle, který měl velké zkušenosti s mayovkami z 30. let. Stemmle přijel do Jugoslávie, aby přímo na místě napsal nový scénář. Pomáhal mu také nově povolaný režisér Hugo Fregonese. Brauner se mezitím pevně rozhodl natočit film v hollywoodském formátu a tak si do svého zápisníku poznačil jména Donald Siegel, George Sherman a Henry Koster. Herci však nebyli spokojení s výší honoráře a ke spolupráci tak nedošlo.

Režisér

Ani výběr vhodného režiséra se neobešel bez komplikací. Původního režiséra Leopolda Laholu proslavil v roce 1961 film s mladým Götzem Georgem Der Teufel spielt Balalaika. Talentovaný režisér ovládal osm jazyků a byl nadšeným čtenářem knih Karla Maye. Dne 9. srpna 1963 uzavřel s Braunerem smlouvu a dohodl se na honoráři 20 000 marek. Avšak brzy bylo zřejmé, že Lahola na svůj úkol nestačí. Podle vedoucího produkce Georga Reuthera z Avala Filmu byl velmi pomalý, nesoustředěný, nerozhodný a bez ambicí natočit film hollywoodského formátu. Brauner zvedl sluchátko a zavolal starému příteli Carolu Hellmanovi, zda neví o nějakém zkušeném režisérovi, který by byl schopen za několik dní natáčet. Hellman si vzpoměl na Huga Fregonese, který byl zrovna bez práce. Dne 18. září 1963, pět dní před začátkem natáčení, obdržel Fregonese smlouvu s navrhovanou výší honoráře 15 milionů lir. Nešťastný Leopold Lahola byl propuštěn.

Kdo bude představitelem Vinnetoua?

Jistě si dobře představíte, jakou náladu měl šéf produkční firmy Rialto Horst Wendlandt, když zjistil, že se jeho konkurent chystá natočit film Old Shatterhand. Původně chtěl jeho úmyslu zabránit, neboť od nakladatelství Karl-May-Verlag získal práva na všechny romány odehrávjící se na Divokém západě. K jeho smůle se žádný Mayův román nejmenoval Old Shatterhand nebo Old Shatterhandovo největší dobrodružství a šéf půjčovny filmů Constantin Waldfried Barthel uznal, že natočení filmu se nedá nijak zabránit. Na Barthelův nátlak se Wendlandt obrátil na vedení společnosti CCC a uvolnil jim pro natočení filmu Old Shatterhand Lexe Barkera. Brauner se zaradoval, dosáhl svého. Teď už jen zbývalo obsadit roli Vinnetoua. Uzavřel předběžnou smlouvu s Pierrem Bricem a čekal na vyjádření Rialta. Wendlandt se zlobil; neviděl jediný důvod, proč by měl svému konkurentovi dodávat své herce. Také společnost Constantin by natočení filmu ráda zabránila, ale všichni věděli, že Brauner je schopen točit i bez Brice a tím by mohla slavná série mayovek utrpět nenapravitelné škody. Wendlandt požadoval za Pierra Brice 200 000 marek. Brauner znejistěl, přeci jen neměl ani dokončený scénář. Nabídl Wendlandtovi Elke Sommerovou (tehdy ceněna na 60 000 marek) a Wendlandtovi nezbylo nic jiného, než nabídku přijmout (koneckonců to vůbec nebyl špatný obchod).

Místo natáčení I: Šibenik

Natáčení začalo 23. září 1963 u vodopádů řeky Krky, kde před několika týdny natáčel tým lidí z Rialta film Vinnetou I. Na jednom ostrohu byl postaven tábor Apačů, i když se proslýchalo, že Apačové obývali ve filmu Vinnetou pueblo. Natáčení se zúčastnil i Artur Brauner s manželkou Marií, aby se ujistil, že jde všechno podle plánu. Když 30. září 1963 opustil plac, napsal režisérovi dopis:

"Děkuji Vám za práci, kterou jste dosud odvedl, ale rád bych Vás ještě jednou upozornil, že dny se stále zkracují, a že nám den ode dne zbývá stále méně času na natáčení. Nechci ani pomyslet na to, že může být nepříznivé počasí. Proto Vás co nejlaskavěji prosím, abyste každý pěkný den plně využil a natočil tolik záběrů, kolik bude možné. Film je na německé poměry nesmírně nákladný, a riziko je pro nás mnohem větší, než si dovedete představit. Investoval jsem hromadu peněz a nemohu si dovolit nedodržet plán kvůli špatnému počasí. Moc Vás prosím, pracujte ze všech sil, dokud nám počasí přeje. Všichni doufáme v dobrý film, se kterým budeme spokojeni."

Místo natáčení II: Dubrovnik

1. října 1963 skončilo natáčení v Šibeniku a tým se přestěhoval na jih do Dubrovníku. V okolí starého přístavního města vznikly nejdůležitější záběry. Tým se ubytoval v hotelu Argentina naproti ostrova Lokrum. Hotel kdysi postavil jeden velmi bohatý argentinský obchodník jako soukromý dům. V zahradě nechal postavit vilu pro svou krásnou mladou ženu. Tento dům snů s velkou modrou kupolí se jemnoval Vila Šeherezáda a po dobu natáčení ji obýval Lex Barker.

V Popově Polji u Trebinje postavil architekt Pischinger imposantní stavbu Fort Grand. V její blízkosti, téměř na dohled, se nacházel ranč Joe Burkera a na řece Trebišnjica rybařili Apačové, které pak bandité zastřelili. Na opačné straně Trebinje leží údolí Zupci, kde stálo westernové město Golden Hill, největší a nejkrásnější město, které kdy bylo pro nějakou mayovku postaveno. Natáčení v Dubrovniku začalo dvěma nepříjemnými událostmi. Hned první den onemocněl Lex Barker. Už v Šibeniku trpěl bolestmi a 3. října musel být dopraven do nemocnice, kde mu byla operována cysta u řitního otvoru. O dva dny později onemocněl prozměnu režisér Fregonese a kvůli vysoké horečce nebyl schopen několik dní natáčet. Dne 9. října se natáčela mírová konference mezi Apači a generálem Taylorem. Na place se poprvé objevili Guy Madison a Charles Fawcett. Lex Barker si stále stěžoval na bolesti při sezení.

Od 16. října 1963 se natáčel boj o pevnost. Monumentální stavba navržená Otou Pischingerem měří na délku 140 metrů, na šířku pak 40 metrů. Při sledování filmu má divák pocit, že se jedná o stavbu se čtvercovým půdorysem. Ve skutečnosti postavil architekt jednu ze dvou bran šikmo, takže pevnost měla pět rohů. Tím navodil dojem rozlehlosti. Natáčení mimořádně nebezpečné bitvy se zúčastnilo 280 koní. Jednoho kaskadéra, který spadl z koně, pošlapal jiný kůň a těžce ho zranil na hrudníku. 21. října 1963 se těžce zranili další dva jezdci: jeden utrpěl zlomeninu paže, druhý poranění hlavy. Kůň zemřel. Mnoho jezdců nebylo po několika dnech téměř schopno pohybu, protože měli z jízdy na neosedlaných koních otevřené rány na vnitřní straně stehen. Koncem října se počasí pokazilo a filmaři museli čekat dlouhé hodiny, než se obloha trochu vyjasnila. 30. října se v denním hlášení můžeme dočíst:

"Dnes odpoledne si Mr. Barker spletl cestu k jednomu z míst natáčení a o hodinu a půl se opozdil. Nikomu to však nevadilo, protože bylo tak špatné počasí, že jsme stejně nemohli natáčet." A dále: "Na cestě k Popově Polji byl garderobiér Helmut Preuss vytlačen jedním z nákladních aut na stranu a odhozen do příkopu. Na zpáteční cestě vběhla pyrotechnikovi Erwinu Langemu pod auto kráva, která při nehodě zemřela. Na autě vznikla značná škoda". Zpráva z natáčení ze dne 6. října 1963: "Kvůli vytrvalému dešti a bouřce jsme dnes od natáčení upustili. Golden Hill a Burkerův ranč zaplavila voda. Většinu masek a rekvizit jsme z Popova Polje převezli do hotelu Leotar v Trebinje."

Místo natáčení III: Ulčinj

Dne 20. listopadu začal třetí a zároveň poslední úsek natáčení filmu Old Shatterhand. Členové týmu se přestěhovali do nejjižnější části Jugoslávie, aby využili posledních paprsků slunce. Na cestě je provázela silná bouře a průtrž mračen. Když konečně přijeli do hotelu Jadran, netekla voda, nesvítilo světlo, nefungovaly telefony ani telegrafní přístroje. Člověk se tu cítil jako na okraji civilizace. Zuby si čistili vínem. V hotelu pobíhaly myši. Garderobiér Preuss se snažil některá zvířátka chytit a házel po nich boty. Rozbil akorát zrcadlo. Ani po dvou dnech nebyla situace lepší. Bill Ramsey měl naštěstí u sebe rádio na baterky, a tak se večer dozvěděl o zavraždění Johna F. Kennedyho. Dne 24. listopadu 1963 tekla konečně teplá voda a začaly fungovat telefony. Natáčení mohlo pokračovat.

V posledních listopadových dnech se nedaleko kaňonu natáčel souboj Vinnetoua s Velkým medvědem. Mnozí sedláci z okolí se přišli na natáčení podívat, protože filmaři byli pro ně jako návštěva z jiného světa. Muži tu jezdili na oslech, ženy nosily otýpky klestí pro nadcházející zimu a nejstarší vesničané se starali o to, aby "diváci" průběh natáčení nerušili. Režisér Fregonese byl spokojený s výkony herců i s pořízenými záběry a dne 3. prosince 1963 byl s prací v Jugoslávii definitivně hotov. Ještě týž den odletěl štáb z Titogradu do Berlína, kde ve dnech 9.-11. prosince dotáčeli chybějící scény ve studiích společnosti CCC. V ateliéru č. 4, kde stál Saloon Bagdad, si poslední dny natáčení užívali Kitty Mattern, Daliah Lavi, Rik Battaglia, Leonhard Putzgruber, Nikola Popović a Bill Ramsey. V lednu 1964 si pořízený materiál převzal střihač, ve dnech 2.-6. března 1964 proběhlo dabování filmu a od poloviny března pak nahrávání hudby.

Suma sumárum

Film Old Shatterhand je nejdražším filmem z celé série mayovek. V konečném součtu se náklady vyšplhaly až k 5 000 000 marek. Tady je malý přehled honorářů hlavních hrdinů:

Lex Barker:	201 800 DM
Daliah Lavi:	91 600 DM
Pierre Brice:	84 850 DM
Guy Madison:	48 000 DM
Ralf Wolter:	25 000 DM
Jim Burke:	24 000 DM
Bill Ramsey:	22 000 DM
Rik Battaglia:	19 350 DM
Alain Tissier:	10 400 DM
Hugo Fregonese:	135 000 DM
Artur Brauner:	30 000 DM

Premiéra

28. dubna 1964 rozhodl hlavní výbor Filmbewertungstelle, že filmu neudělí predikát. Ve znaleckém posudku stálo, že film je technicky dobře zvládnutý, porota nemá námitky proti režii a oceňuje hudební doprovod, avšak děj filmu nemá nic společného s příběhy Karla Maye... Brauner se sice proti tomuto rozhodnutí odvolal, ale tentokrát zůstalo FBW neoblomné. Premiéra se konala 30. dubna 1964 v Mnichově. Lex Barker, který mezitím natáčel v Jugoslávii snímek Žut, dorazil po dvoudenní cestě zcela vyčerpaný do Mnichova. Premiéry se zúčastnili také Kitty Mattern a Charles Fawcett. Film slavil obrovský úspěch - za více než tři miliony diváků, kteří snímek shlédli v průběhu 12 měsíců, získal Zlaté plátno a byl prodán do celého světa, dokonce i do bývalého sovětského svazu. Dne 22. června 1969 měl být Old Shatterhand jako vůbec první mayovka vysílán v televizi, ale protože mayovky běžely ještě s velikým úspěchem v kinech, byl tento termín přesunut na 27. září 1970. V Německu dosáhl sledovanosti 34%, což odpovídalo téměř 18 milionům diváků...