Petrolejový princ (1965)

Der Ölprinz

Děj filmu » Herci a filmový štáb » Fotogalerie

Petrolejový princ, natočený v roce 1965 a režírovaný Haraldem Philippem, nemá kromě názvu nic společného s románem Karla Maye. Místo Old Shatterhanda zde vystupuje Old Surehand (Wendlandt k tomu byl donucen, neboť Lex Barker byl v té době smluvně vázán k Arturu Braunerovi), Old Wabble v románové předloze nevystupuje, filmová paní Ebersbachová se od své knižní předlohy také odlišuje a motiv přátelství mezi mladým Indiánem Ši-so a německým vystěhovalcem Adolfem Wolfem se z nepochopitelných důvodů ve filmu také neobjevuje. Co však lze přičíst ke kladům tohoto snímku je skvělá hudba Martina Böttchera a nezapomenutelná scéna na voru.

Do hlavní role Petrolejového prince byl obsazen Harald Leipnitz. Byl to jeho první, ale zdaleka ne poslední herecký výkon v mayovkách. Sympatie publika se soustřeďovaly zejména na Stewarta Grangera, který už podruhé ztělesnil Old Surehanda, a na Pierra Brice, nejoblíbenějšího herce v Německu. Oba hlavní hrdinové si už od natáčení filmu Mezi Supy nemohou přijít na jméno, ale naštěstí to scénář s nimi myslí dobře: každý jde svou cestou a většinou jim umožňuje prožívat svá dobrodružství v nepřítomnosti toho druhého.

Seznam obsazených rolí nás ničím nepřekvapí, neboť zde opět potkáváme staré známé. Mrzutého osadníka Campbella nemůže hrát nikdo jiný než Walter Barnes, role elegantního karetního hráče Richarda Forsytha je jako šitá na tělo Mario Girottimu, Old Wabbla ztělesňuje opět Milan Srdoć (Paddy Fox), který zde bohužel hraje ještě většího hlupáčka než ve filmu Mezi Supy. Svůj mayovský debut slaví Heinz Erhardt, představitel kantora Hampela. Z jugoslávských herců stojí za zmínku Dusan Janiciević, který přebírá roli bandity Butlera, Slobodan Dimitrijević, který báječně zahrál padoucha Knifa (původně měl hrát Billyho Fornera), bankéře Duncana ztělesnil Vladimir Leib (původně se uvažovalo o Vladimiru Medarovi či Niksovi Stefaninim), Mokašiho pěkně ztvárnil někdejší Inču-čuna Mavid Popović, a neměli bychom zapomenout ani na malého Marinka Cosiće, kterého známe např. z filmu o míšence Apanači (Happy).

Co se týče hlavní ženské role, hodlal Wendlandt sáhnout po osvědčených jménech. Po ohromném úspěchu filmu Vinnetou uvažoval, že znovu nasadí Marii Versini, avšak v případě Rudého gentlemana to bylo nemožné (pochopitelně nemohla být Nšo-či i Ribannou zároveň) a pro film Mezi Supy měl k dispozici mezinárodně velmi žádanou krasavici Elke Sommer. Nyní tedy měla jeho někdejší Nšo-či převzít roli Lizzy. Protože však mladá Francouzka měla být v předpokládané době natáčení Petrolejového prince smluvně vázaná k Arturu Braunerovi a natáčet film Divokým Kurdistánem, musel se Wendlandt svého plánu vzdát a angažovat mladičkou, ve Francii však již velmi vyhledávanou Machu Meril.

Scénář k Petrolejovému princi napsal Fred Denger, který se stal po Haraldu G. Peterssonovi a autorskému týmu Keindorff/Sibelius třetím kmenovým scénáristou mayovek. Scénář pak patrně z kvalitativních důvodů přepracoval sám Harald Philipp. V původním znění měl Petrolejový princ na konci filmu zemřít, zatímco v konečné verzi je jeho osud pouze naznačen, což je u mayovek dosti neobvyklé. Zvláštností poslední verze scénáře je hostování Old Shatterhanda a Sama Hawkense na konci filmu, k tomu však nakonec nedošlo.

Natočení tří filmů v jednom roce znamenalo, že Wendlandt bude potřebovat nového režiséra. Alfred Vohrer a Harald Reinl byli pracovně vytížení, takže šéf Rialta zamýšlel angažovat Paula Martina, s nímž v roce 1960 pracoval na filmu O Sole Mio se Sentou Berger v hlavní roli. Nakonec ale zavolal o Vánocích 1964 režisérovi Haraldu Philippovi a zeptal se ho, zda by nechtěl režírovat Petrolejového prince. Pro Philippa to znamenalo vrchol jeho dosavadní kariéry, takže neváhal ani na okamžik a spolupráci přislíbil.

Dějiště I: Dubrovník

Tým lidí z Rialta se připravuje na náročné natáčení. Někteří ze spolupracovníků si mezitím u příslušných jugoslávských konzulátů vyřídili dlouhodobá víza, aby mohli kdykoliv bez potíží při- a vycestovat. Mezi Berlínem, Záhřebem a jednotlivými místy natáčení neustále pendlují nákladní automobily, které převážejí kostýmy, rekvizity a ostatní filmový materiál. Mnozí spolupracovníci se v Jugoslávii zdržují více než v Německu. Přípravy na natáčení jsou v plném proudu. Dialogy scénáře jsou přepracovány a krátce nato poslány do Jugoslávie k překladu. Erwin Gitt zhotovuje společně se Stipem Gurdulićem kalkulaci. Jugoslávští partneři by už rádi vybrali motivy, ale v polovině února je mnoho silnic v jugoslávském vnitrozemí kvůli sněhovým závějím nesjízdných. Natáčení začíná tentokrát tak brzy, že se musí počítat s velmi špatným počasím. Proto také chtějí začít natáčet co nejjižněji a jako svůj první výchozí bod si vybírají Dubrovník.

Režisér Harald Philipp a kameraman Heinz Hölscher jsou již nějakou dobu zaměstnáni přípravami k natáčení. 22. března 1965 dorazil do Dubrovníku asistent režie Uwe Gravenholdt. 24. března přijíždějí kostymérka Irms Pauli a Američan Allan Pinson, který se má starat o zvlášť působivé akční scény. 25. března přijíždějí maskérka Claire Fussbach a skriptka Gisela Aland, 26. března pak Mario Girotti a Harald Leipnitz. V posledních březnových dnech jsou připraveni už i ostatní herci : 27. března Gerhard Frickhöffer, představitel zkorumpovaného účetního Kovacse; 29. března : Heinz Erhardt ; 30. března Antje Weisgerber a Macha Meril ; 4. dubna Stewart Granger ; 6. dubna přijíždějí do Záhřebu také Pierre Brice a jeho dlouholetá průvodkyně Irene Strozzi a pokračují odtud dále do Splitu.

První klapka zazněla 28. března 1965 v Zupci u Trebinje. Pořád tu ještě stálo westernové městečko z filmu Old Shatterhand. Architekt Dusko Jericević, který stál u zrodu Pokladu na Stříbrném jezeře, přestavěl někdejší "Golden Hill" na "Tucson" - stačilo mu pouze vyměnit některé tabule na obchodech a udělat několik úprav, aby nešlo poznat, že se domy na ulici skládají pouze z průčelí. Za těmito domy pak musí Antje Weisgerber v letních šatech věšet prádlo. Je nesnesitelná zima a prudký studený vítr z hor valí na obloze husté mraky. Kameraman Heinz Hölscher vzpomíná: "Natáčeli jsme v krátkých pauzách, když se vítr na chvíli uklidnil a Antje mohla normálně stát ; jinak hrozilo, že tuto křehkou dámu vítr povalí na zem."

Dějiště II: Split

Po týdnu přesídlil tým do Splitu, kde se ubytoval v osvědčeném hotelu Marijan. Odtud to není daleko k ostatním místům natáčení: k řece Cetině, k prérii u Vrliky, Radmanovým mlýnům u Omiše či k vodopádům řeky Krky u Skradinu. Do přístavu byl trajektem společnosti Jadrolinija přivezen obytný přívěs Stewarta Grangera - hollywoodský herec je tentokráte v Jugoslávii sám, neboť jeho třiadvacetiletá žena Carolyne, která Grangera provázela na natáčení snímku Mezi Supy, se musela v Belgii podrobit těžké operaci srdce.

Hlavním motivem je vozová hradba u Trilje, která je postavena přímo na břehu řeky Cetiny. Ve vzdálenosti pouhých 100 metrů od centra malé osady jsou osadníci přepadeni Finderovci a Navajové střílejí zápalnými šípy na vozy osadníků. V Trilje se však natáčejí především dramatické záběry jízdy na voru, které tvoří vrchol filmu. Počasí je nadále velmi špatné, k vichřici se přidává také déšť. Řeka Cetina je divoká a teplota její vody je pouhých 8 stupňů. Antje Weisgerber, Macha Meril, Mario Girotti a malý Mariko Cosić sice dostali gumové obleky, ale ani ty je před chladem dlouho neuchránily. Natáčení scén na voru vede osvědčený hollywoodský kaskadér Allan Pinson. Jeho voraři jsou zkušení profíci. Přesto to Harald Philipp nemá jednoduché: "Minulý rok jich bylo ještě deset - letos jich můžeme angažovat jenom pět. Ostatní se bohužel stali obětí svého povolání," vypráví režisér. Že i natáčení Petrolejového prince bylo plné napětí, dokazuje zpráva agentury Ringpress:

Harald Philipp byl bílý jako vápno, když se jugoslávský kaskadér náhle začal topit v divoké Cetině. Několik lidí na břehu pobíhalo vystrašeně sem a tam a házelo do vody lana. 100 metrů po proudu se z vody náhle vynořily ruce mladého muže a zmizely opět ve zpěněné vodě. "On se utopí!" křičel Philipp plný strachu. Někteří muži strhli z těla šaty a vrhali se na vor. Tu se muž opět vynořil. Zápasil s dechem, rozhlížel se zoufale kolem sebe a nakonec se mu podařilo chytit se napříč přes řeku napnutého ocelového lana. Na něm visel do té doby, dokud si pro něj ostatní nepřijeli. "Utekl hrobníkovi z lopaty," utrousil pak bezbarvým hlasem Philipp.

Bezpečné natáčení na řece Cetině skutečně nebylo. Např. při nočním přepadení osadníků Finderovci postrčil Old Surehand nohou hořící kolo a přitom se utrhl kus hořící hmoty, který proletěl těsně kolem Surehandovy hlavy (lze spatřit i ve filmu). Stačilo pár centimetrů a byl zasažen do obličeje. Jednoho z nejlepších plavců, Herberta Kerze, stáhnul pod ledovou vodu vír, když chtěl přivézt zpátky člun odnášený od břehu. Celé dvě minuty se nevynořil na hladině a byl skutečně tak vyčerpaný a podchlazený, že ho chtěli lékaři odvézt do nemocnice. Kerz to však odmítnul a po třech hodinách pracoval dále. Jeho komentář: "Ale ty tři hodiny jsem skutečně potřeboval!" Také Vinnetou, Pierre Brice, zažil na řece Cetině pár nepříjemných chvil. Při natáčení se dostal jeho pravý ukazováček mezi dva kmeny voru, čímž si způsobil tržnou ránu, která musela být zašita. Proto ho také můžeme vidět častěji s tomahawkem než se stříbrnou puškou, neboť takhle se dala bandáž lépe zamaskovat.

Přesto všechno zůstávalo dost času také na srandičky. Právě z důvodu, že bylo tak špatné počasí a muselo se celé hodiny čekat na sluníčko, měli fotografové více příležitostí než jindy pořídit zajímavé, veselé a kuriozní záběry. Mario Girotti a Macha Meril se škrábou v potápěčských oblecích na skály, Petrolejový princ rajtuje na malém poníkovi, Heinz Erhardt se nechává krmit obrovskou polévkovou naběračkou. Harald Leipnitz se ukazuje jako mimořádně hudebně nadaný a po večerech baví přítomné svou hrou na kytaru. Stewart Granger uznale pronáší: "Vy máte krásnější hlas než mnozí populární zpěváci!"

Heinz Erhardt jako kantor Hampel musí na břehu řeky dirigovat skupinu zpívajících dětí. Chór sestává z šestiletých až desetiletých chlapců a děvčat. Když se malých špuntů člověk zeptá, jakou písničku by rádi zpívali, rozpoutá se na toto téma vášnivá diskuze, kterou nakonec rázně ukončí režisér: "Zpívejte si co chcete. Bude to tak jako tak synchronizováno." Děti konečně zanotují jednu jugoslávskou písničku. Text v překladu zní "Smrt fašismu".

Do Trilje přijíždí také fotograf Karl Reiter, aby pořídil nějaké působivé foto, které by pak použil pro tvorbu plakátu. Jenže - buďto je špatné počasí, nebo je zcela nemožné přimět některé herce, aby společně zapózovali. S výsledkem svého snažení sice příliš spokojen nebyl, zato se mu podařilo přemluvit celý tým lidí ke společné fotografii. Reiter na to musel vzít super širokoúhlý objektiv. Existuje sice mnoho pracovních záběrů a fotek, které dokumentují průběh natáčení mayovek a nahlížejí i do zákulisí, ale ještě nikdy nebyla pořízena fotografie komplet celého týmu, jedná se vlastně o unikát. Jednoho dne se v Trilje objevuje také sám pan producent Wendlandt. Ve svém krásném černém obleku sestupuje dolů po kamenité pěšině a nese pro Pierra Brice sošku Bambi. Pro fotografa Lothara Winklera je to další příležitost pořídit ještě několik jedinečných záběrů. Nakonec i režisér Harald Reinl poctil tým svou návštěvou. Právě se připravuje na natáčení Posledního výstřelu a v okolí Splitu hledá vhodné motivy.

Trilj není jediným místem, kde se natáčely scény na voru. Jedním z dalších byl pramen řeky Cetiny u Rudy, kde se natáčely záběry Old Surehanda a Petrolejového prince na visutém mostě, dalším pak vodopády řeky Krky u Skradinu, kde Old Surehand pomocí lasa zachránil Richarda a Lizzy. Zdejší krajinou je režisér Philipp tak okouzlen, že se sem v roce 1967 vrací, aby zde společně s Marií Versini natočil film Liebesnächte in der Taiga. Další záběry divoké řeky a opuštěného rozpadajícího se voru pak vznikly u malé vesničky Kresevo, kde byla řeka Cetina opravdu divoká. Zbývající záběry se natáčely v Radmanových mlýnech, kde nocoval Old Surehand, dále na širé pláni ve Vrlice, kudy se ubírala kolona vozů a také u jezera Perucko, které představuje v závěru filmu jezero Shelly. 6. května 1965 byl Stewart Granger s natáčením v Jugoslávii hotov - později ještě dotáčel některé scény v berlínském ateliéru CCC. Je právě den jeho 52. narozenin a tak dostal od jugoslávského vedoucího výroby Gurduliće dort. Na shledanou Jugoslávie! Brzy se opět uvidíme…

Ostatní záběry voru unášeného spolu s hlavními hrdiny divokou řekou se dotáčely ve studiích berlínského Union-Filmu (BUFA). Před obrovským promítacím plátnem, na němž běžely záběry řeky bez herců, byl postaven bazén, na kterém se houpal vor s hlavními aktéry. Aby to působilo autenticky, stříkala hercům do obličeje voda z hadic. 31. května 1965 je natáčení Petrolejového prince definitivně u konce. Je také na čase, neboť 8. června padne první klapka k filmu Vinnetou - Poslední výstřel.

Vystřižená závěrečná scéna

Nechybělo mnoho a diváci se dočkali velmi zajímavé podívané. Producent Wendlandt si totiž přál, aby se na plátnech kin objevili bok po boku oba slavní hrdinové Divokého západu - Old Surehand a Old Shatterhand. Lex Barker měl spolu s Ralfem Wolterem alias Samem Hawkensem vystoupit v krátké scéně na konci filmu, aby "nenápadně uvedli" následující film, třetí díl trilogie Vinnetou. Ve scénce šlo víceméně jen o to, že se všichni hrdinové, tedy Vinnetou, Old Surehand, Old Shatterhand, Old Wabble a Sam Hawkens setkají u jezera Shelly, přivítají se a kantor Hampel utrousí několik poznámek o tom, že konečně našel tenora pro svou operu (totiž Old Shatterhanda). Po šťastném setkání však dojde zase k loučení: Vinnetou s Old Shatterhandem a Samem Hawkensem se od skupiny oddělují a jedou vstříc novým dobrodružstvím. Do toho slyšíme hlas vypravěče: Old Surehand věří, že se jedná jen o krátké odloučení. Ještě netuší, že svého věrného přítele Vinnetoua vidí naposledy, že už nikdy nebude bojovat po jeho boku, neboť Vinnetouova duše již zakrátko přijde do věčných lovišť…

Harald Philipp byl nápadem doslova nadšen: hned dvě světové hvězdy plus Pierre Brice v jednom filmu pod jeho režií. K jeho zklamání k tomu však nakonec nedošlo. Wendlandtův znamenitý střihač Hermann Haller o báječnosti tohoto nápadu pochyboval a do svých poznámek si zapsal: "Objeví se Old Shatterhand a Sam Hawkens. K čemu? K čemu tak velkolepé a nudné finále? Celá závěrečná scéna je zdlouhavá, nezajímavá a nedůležitá. A do toho ještě hlas vypravěče, který dělá reklamu novému filmu Vinnetou - Poslední výstřel…" Horst Wendlandt jeho argumenty chápe. Rozhodující je však pro něj skutečnost, že Barker ani Granger nemají kvůli pracovní vytíženosti na společné natáčení čas.

Konečné zpracování a premiéra

Prvním plánovaným termínem, ve kterém měl být Petrolejový princ dokončen, měl být 6. červen 1965. Bylo potřeba, aby byl termín pokud možno dodržen, jinak hrozilo, že se premiéra až nebezpečně přiblíží k datu premiéry filmu Vinnetou - Poslední výstřel a bude vlastně konkurovat sám sobě. Jenže kvůli špatnému počasí během natáčení v Jugoslávii došlo k několika posunům a původní plán nemohl být dodržen. Harmonogram vypadal nakonec takto:

Také tyto termíny se ještě trochu posunuly ; k hodnocení filmu u FBW nakonec už nedošlo. Složením hudby byl opět pověřen Martin Böttcher, který pro film vytvořil zcela nové melodie - mezi diváky oblíbenou Melodii Petrolejového prince (Ölprinz-Melodie) a romantickou Chinla-River-Song. Některé melodie přepracoval Arno Flor, který s Böttcherem spolupracoval již na snímku Žut.

Film slavil svou premiéru ve středu 25. března 1965 v mnichovském Mathäser-Filmpalast. Tentokráte zde chyběl Stewart Granger, který byl už od začátku týdne opět v Jugoslávii a natáčel zde nový film Old Surehand. O dva dny později se konala premiéra v berlínském City-Filmtheater. V restauraci na střeše hotelu Hilton uspořádal Horst Wendlandt malou párty. Byla to ta samá restaurace, ve které kdysi pan producent objevil Pierra Brice.