Poklad Aztéků (1965)

Der Schatz der Azteken

Děj filmu » Herci a filmový štáb » Fotogalerie

Dobrodružný film Poklad Aztéků režiséra Roberta Siodmaka je situován do Mexika roku 1864, kdy v zemi zuří občanská válka mezi Benitem Juarezem a císařem Maxmiliánem. Líčí příhody dr. Sternaua, blízkého přítele a poradce prezidenta Juareze, který je nejprve vyslán s poselstvím k Abrahamu Lincolnovi a pak na výzvědy k francouzským vojskům, bojujícím za Maxmiliána. V závěrečné epizodě dr. Sternau náhodou objeví bájný poklad Aztéků, který chtějí získat všechny zúčastněné strany.

Producent Artur Brauner obsadil do filmu obdivuhodnou směsici známých herců: po boku Lexe Barkera (dr. Sternau) se objevil charismatický Francouz Gérard Barray, slavný představitel D'Artagnana ze Tří mušketýrů, který ztělesnil proradného Dona Alfonsa. "Původně jsem roli nechtěl přijmout, neboť jsem měl vůbec poprvé hrát zápornou postavu", vzpomíná Barray. "Ale kvůli režisérovi Robertu Siodmakovi jsem na nabídku kývnul." Role padoucha Verdoji byla svěřena Riku Battagliovi, který se jí zhostil na výbornou i přes vážnou nemoc, která ho postihla v průběhu natáčení.

Do Pokladu Aztéků byly dosazeny hned tři ženské postavy: aztéckou princeznu Karju ztělesnila španělská herečka Theresa Lorca, jež byla po celou dobu natáčení bedlivě střežena svou matkou, intrikářku Josefu Cortejo si zahrála slavná francouzská herečka Michele Girardon a dceru správce haciendy Arbelleze ztělesnila italská herečka Alessandra Panaro, známá z filmu Der Henker von Venedig (1963), v němž si zahrála společně s Lexem Barkerem.

Roli švábského obchodníka s kukačkami Andrease Hasenpfeffera získal Ralf Wolter, který se v předchozích filmech osvědčil jako Sam Hawkens či hadži Halef Omar. Aby své postavě dodal na věrohodnosti, navštěvoval soukromé hodiny vyučování švábského dialektu. Gustavo Rojo, známý z filmu Old Shatterhand jako desátník Bush, byl angažován do role indiánského poručíka Potocy zamilovaného do aztécké princezny. Po jeho boku se jako Frank Wilson objevil americký herec Kelo Henderson, který bavil filmaře svými artistickými kousky s revolverem. Role hraběte Dona Fernanda byla jako šitá na míru Friedrichu von Ledeburovi, někdejšímu Mübarekovi z filmu Žut.

Scénář a režie

Na vzniku scénáře k Pokladu Aztéků se podílelo několik osobností. Autorem první a dle kritiků zřejmě i nejlepší verze byl veliký znalec a milovník díla Karla Maye Georg Marischka. Jeho nesporné kvality, jako např. věrnost knižní předloze, bohužel Brauner nedocenil a nechal si raději vypracovat druhou verzi od Maďara Ladislase Fodora, spolutvůrce scénáře k filmu Old Shatterhand. Svou troškou do mlýna přispěl také Američan Paul Jarrico, který měl za úkol vybrat z obou předchozích náčrtů nejzajímavější pasáže a poskládat je v plnohodnotný celek. Jenže - příliš mnoho kuchařů obvykle zkazí kaši a tak se do věci musel vložit ještě R.A. Stemmle, který podobným způsobem zachraňoval scénář při natáčení filmu Old Shatterhand.

Mezitím se producent Artur Brauner zkontaktoval s mexickým producentem Gregoriem Walesteinem, aby s ním dojednal podmínky spolupráce a pozeptal se na možnosti natáčení v Mexiku. Vyjednávání se svérázným Mexičanem však bylo obtížnější, než očekával. Když se mu později ozval dlouholetý partner z koprodukční společnosti Avala-Film a ujistil ho, že mexickou atmosféru lze navodit i ve staré dobré Jugoslávii, přerušil v Mexiku přípravy na natáčení a taktně se s Walesteinem rozloučil.

První červencový den roku 1964 potkal Brauner v Bad Wörishofenu hollywoodského režiséra Andre de Totha, tvůrce mnoha westernů (např. Donnernde Hufe z roku 1953 s Randolphem Scottem a Lexem Barkerem) a nabídnul mu spolupráci na dobrodružném filmu Poklad Aztéků. Nabízený honorář 29.000 USD za tříhodinový snímek se Tothovi zalíbil a nabídku přijal. To ovšem netušil, že Poklad Aztéků je koncipován jako dvoudílný film, jenž má být z ekonomických důvodů natočen "na jeden zátah". Když se o tom režisér doslechl, napsal Braunerovi dopis, v němž žádal o zvýšení honoráře - producent přeci nemůže očekávat, že po zaplacení jedné gáže dostane od Totha dva samostatné plnohodnotné snímky. A právě na tomto bodě spolupráce ztroskotala - Brauner odmítal zvýšit honorář a Toth slevit ze svých požadavků. Příležitost ukázat své režijní umění tak na poslední chvíli dostal Robert Siodmak.

Odlet filmařů do Dubrovníku

Natáčení Pokladu Aztéků začalo v pondělí 31. srpna 1964 na zámku Charlottenburg v Berlíně, který filmařům posloužil jako vila hraběte Dona Fernanda. Ve studiích produkční společnosti CCC pak byla zřízena pracovna prezidenta Lincolna a také Arbellezova hacienda, v jejichž prostorách se odehrával souboj mezi Lexem Barkerem a Rikem Battagliou. V nebezpečných scénách zaskakovali za oba hrdiny kaskadéři Giancarlo Bastionani a Frank Hayden. Po dvoutýdenním natáčení ve studiu odletěl tým filmařů (a spolu s ním i 189 krabic plných nejrůznějšího materiálu, přístrojů, kostýmů a líčidel) do Dubrovníku, kde se ubytoval v komfortním hotelu Argentina, ležícím přímo u břehů Jadranského moře.

Od 14. září 1964 se nedaleko vesničky Vrbanje, vzdálené asi 70 kilometrů od Dubrovníku, natáčelo přepadení kočáru Verdojovými vojáky. Místo bylo velmi špatně přístupné, bylo třeba projet údolím před pásem Zupci a úzkou cestou vedoucí přes průsmyk pokračovat vysoko do hor. Posledních 13 kilometrů byla silnice průjezdná pouze v jednom směru a tak jugoslávští spolupracovníci průsmyk každý den časně zrána uzavřeli, aby ostatní auta cestu nezablokovala a nezdržovala tak průběh filmování. Nepříjemné vzpomínky na natáčení u Vrbanje měl jistě kaskadér Giancarlo Bastionani, který utrpěl četné odřeniny při nechtěném zřícení kočáru do dvoumetrové propasti.

V Zupci stále ještě fungovalo westernové městečko Golden Hill z filmu Old Shatterhand, které společnost Avala-Film pronajímala ostatním producentům pro natáčení westernů. Nyní docela dobře sloužilo jako skladiště zásob, kostýmů a rekvizit, ba dokonce i jako maskérna. Nedaleko Golden Hillu postavil architekt Otto Pischinger nádhernou haciendu, která však byla značně poškozena bouří s mohutnými lijáky, jež se oblastí přehnala 21. září 1964.

Největším nepřítelem filmařů je déšť

Špatné počasí působilo filmařům starosti i v následujících dnech a týdnech. Bouře a prudké lijáky vedly až k úplnému přerušení natáčení v exteriérech a štáb se musel přesunout do ateliérů koprodukční společnosti Avala-Film. Aby toho nebylo málo, na stole se objevila šestá verze přepracovaného scénáře, kvůli níž musel být pozměněn celý plán průběhu natáčení. Vlna kritiky se snesla zejména na hlavu režiséra Roberta Siodmaka, který podle vedení produkce pracoval zcela bez koncepce, dennodenně vymýšlel nové scény a motivy, měnil postavení kamer, zkrátka improvizoval, což pochopitelně vedlo k nežádoucímu zvyšování nákladů. Na obranu režiséra Siodmaka musím však dodat, že za takových povětrnostních podmínek, jaké provázely natáčení Pokladu Aztéků, byla schopnost improvizace více než potřebná.

Dne 3. října 1964 se počasí na okamžik umoudřilo a tak se filmaři vrátili k průsmyku u vesnice Vrbanje, aby zde dotočili zajetí dr. Sternaua francouzskými vojáky. Místo bylo snad prokleté, neboť i tentokrát se přihodilo neštěstí. Při otáčení vozu určeného pro přepravu vězňů udeřil jednoho pracovníka do žaludku oj a s vážným zraněním musel být převezen do nemocnice. Následující dny opět lilo jako z konve. Popovo Polje, které mělo představovat mexickou krajinu a později i vesnici Chichimeců, se pomalu měnilo v jezero (jak je v tomto ročním období zvykem) a natáčet se dalo pouze několik hodin denně.

K problémům s počasím se přidaly ještě starosti o zdravotní stav Rika Battaglii. Herci vyskočila na bradě velká bolestivá vyrážka, kterou doprovázely malátnost a záchvaty slabosti. Po neúspěšné léčbě penicilinem a všelijakými injekcemi musel vyčerpaný Rik odletět na vyšetření do Mnichova, odkud se vrátil až po osmi dnech.

Jedenáctý říjen si filmaři vyhradili pro hledání nových motivů, neboť většina míst ležela pod vodou a nestihla by ani při slunečném počasí dostatečně rychle vyschnout. Obzvlášť působivý motiv našli filmaři ve staré pevnosti Kravica v oblasti Trebinje, která jim výborně posloužila jako ležení mexického prezidenta Juareze. Avšak ani zde se štáb nezdržel dlouho. Déšť neustával, půda byla podmáčená, takže na mnohá místa se auta s potřebnou technikou vůbec nedostala, koně pokašlávali a hrozilo jim vážnější onemocnění. Produkční Egger si 21. října poznačil do svého deníku: "Ráno jasno - později vydatný déšť - opět krátce jasno - od oběda zcela zatažená obloha. Od 14 hodin vytrvalý déšť se sněhem - natáčení zrušeno." Jeden propršený den střídal druhý a tak bylo více než jisté, že v řádném termínu nebude film dokončen.

Na Kanárských ostrovech

V pondělí 2. listopadu 1964 přesídlil štáb do Bělehradu, aby ještě ten den natočil ve studiích Avala-Filmu scény odehrávající se uvnitř aztécké pyramidy. Bylo třeba si pospíšit, protože od 5. listopadu byl Lex Barker smluvně vázán na jinou produkční firmu. Filmařům se však lepila smůla na paty - kulisy nebyly postaveny včas a oni tak zbytečně promarnili další pracovní den. Ve čtvrtek 5. listopadu oznámil produkční Egger, že scény s Barkerem stihli sice v ateliérech natočit, stále jim však chybí důležité záběry v exteriérech. Ty se Brauner rozhodl pořídit v lednu 1965 ve Španělsku, kdy měl Barker pro jeho firmu CCC-Film natáčet Peklo Manitoby.

Egger už nehodlal déle čekat na okamžik, kdy se mezi mraky prodere několik slunečních paprsků a začal tajně spřádat plány. Spojil se s producentem Braunerem a oznámil mu, že odlétá do Las Palmas, hlavního města ostrova Gran Canaria, aby se zde porozhlédnul po místech vhodných k dotočení Pokladu Aztéků. Pořídil asi 400 fotografií, zajistil koně, statisty, automobily, techniku, rezervoval letenky i ubytování v hotelích Metropol a Santa Brigita, nezapomněl ani na povolení k natáčení od ministerstva informací. Vše pečlivě naplánoval a 10. listopadu se vrátil zpět do Bělehradu, očekávaje od Braunera souhlas k odletu celého štábu na Kanárské ostrovy.

Brauner se však k ničemu neměl. V neděli 14. listopadu 1964 se tým přesunul do Titogradu, aby v osadě Tuzi nedaleko albánských hranic přestavěli malou horu v aztéckou pyramidu a v okolí průmyslového města Niksić u osady Stubica natočili scénu, v níž Karja a Flathouani projíždějí sopečným kráterem, aby se dostali k tajnému vstupu do jeskyně s pokladem. Teprve 24. listopadu, po nekonečných 14 dnech čekání, vydal Brauner rozhodnutí, aby Egger veškeré přípravy na přesun týmu do Las Palmas stornoval. Prý by rád i přes nepřízeň počasí dotočil zbývající záběry v Jugoslávii. Egger neskrýval zklamání a producenta varoval, že Poklad Aztéků nestihne do Vánoc natočit.

V ateliérech Avala-Filmu

V osadě Tuzi se filmaři pokoušeli dotočit zbývající scény odehrávající se v táboře Chichimeců, které nestihli nafilmovat v zaplaveném údolí Popovo Polje. Asi nemá smysl opakovat, že i tentokrát musely být práce kvůli oblačnosti a dešti přerušeny, nicméně v podání speciálního baletního souboru se podařilo natočit alespoň tanec Indiánů okolo mučednického kůlu. K vytrvalému dešti se postupně přidávaly i mlhy a tak nezbývalo nic jiného, než zcela upustit od záměru dokončit film pod širým nebem a přesunout se do ateliérů Avala-Filmu.

Odlet do Bělehradu byl naplánován na 4. prosince 1964 v poledních hodinách. Kvůli špatnému počasí však v Bělehradu platil zákaz přistávání letadel a tak lidé z Avala-Filmu sháněli pro filmaře autobusy. První z nich opouštěly Titograd kolem půl třetí odpoledne, avšak kvůli 1,5 metru vysokým sněhovým závějím, blokujícím meziměstskou komunikaci, do Bělehradu nedorazily - okolo 22. hodiny se s vyčerpanými a naštvanými pasažéry musely vrátit zpět do Titogradu.

Následující den všichni radostně usedli do letadel a rozletěli se do vytouženého Bělehradu. Producent Brauner se s vedením Avala-Filmu dohodnul na pronájmu celého ateliérového komplexu až do 19. prosince 1964 a nařídil svým lidem pracovat přesčas. Technici urychleně postavili kulisy imitující skalnatou mexickou krajinu, z Mnichova si nechali přivézt dva přístroje tvořící umělou mlhu a z Triestu 200 kg suchého ledu. Všechno šlo jako po másle. Během jedenácti dnů stihli natočit setkání Alfonsa a Josefy, Černého jelena a Verdoji, rozhovor mezi Flathouanim, Alfonsem a Karjou, zřícení aztécké princezny do propasti i zaplavení jeskyně s pokladem rozžhavenou lávou.

Dne 18. prosince se filmaři rozloučili se zaměstnanci Avala-Filmu a odletěli do Berlína, kde dotočili poslední části Pokladu Aztéků - Josefin budoár, duel mezi hrabětem Fernandem a Embarezem a hráčské doupě s Alfonsem. Vánoční svátky tak přeci jen strávili v klidu a míru se svými rodinami. V půlce ledna pak odletěla malá skupinka pracovníků do Španělska, kde se natočily chybějící scény s Lexem Barkerem. Mamutí projekce Poklad Aztéků byla definitivně dokončena 29. ledna 1965.

Premiéra Pokladu Aztéků

Premiéra Pokladu Aztéků se konala 4. března 1965 v Düsseldorfu. Zúčastnili se jí producent Artur Brauner, Lex Barker se svou novopečenou manželkou Titou, Gérard Barray, Rik Battaglia, Ralf Wolter, Theresa Lorca a režisér Robert Siodmak. Druhé premiérové představení se konalo 5. března 1965 v mannheimském kině Universum bez účasti Lexe Barkera, jenž musel urychleně odletět do Španělska na natáčení snímku Divokým Kurdistánem. Producent Brauner mohl být s výsledkem mnohaměsíčního trápení jistě spokojen, neboť obě představení byla zcela vyprodaná a v konečné bilanci sezony 1964/1965 obsadil film 13. místo.

Hodnocení diváka: První mayovka odehrávající se v Mexiku patří spíše k průměrným snímkům. Film má trošku pomalejší rozjezd, nicméně později se děj začíná hezky zamotávat. Na svou knižní předlohu se odvolává více než mnohé jiné filmy série, příběhy jsou zajímavě poskládané. V roli Dr. Sternaua potkáme charismatického Lexe Barkera, milým překvapením je obsazení Gérarda Barraye (někdejší D´Artagnan) do role záporáka Alfonsa. Ralf Wolter coby Sternauův společník Hasenpfeffer zaručeně pobaví. Film, který neurazí, ani nenadchne.