Poklad na Stříbrném jezeře (1962)

Der Schatz im Silbersee

Děj filmu » Herci a filmový štáb » Fotopříběh » Filmové omyly

Širokoúhlý barevný dobrodružný film Poklad na Stříbrném jezeře vyrobila západoněmecká firma Rialto-Film v koprodukci s Jadran-Filmem. Adaptace stejnojmenného románu Karla Maye oživuje známé postavy proslulých westmenů v čele s neporazitelným Old Shatterhandem a jeho rudým bratrem, ušlechtilým náčelníkem Apačů Vinnetouem, kteří doprovázejí mladého Freda Engela a jeho snoubenku Ellen Pattersonovou na cestě za starým indiánským pokladem. Pro ctitele Mayových románů bude možná film určitým zklamáním, neboť se v mnohém od své literární předlohy odlišuje. Velkolepá filmová podívaná je umocněna lákavými exteriéry a silným mezinárodním hereckým obsazením.

Přípravy k natáčení

Tolik tradovaná pověst, že se producent Wendlandt dostal k Mayovi prostřednictvím svého jedenáctiletého synka Matthiase, není pravdivá. Na pravdě se ovšem zakládá jiná příhoda, na kterou vzpomíná filmový žurnalista Erich Kocian: "Celé dny se plížil mezi regály jednoho knihkupectví a pozoroval, kolik mayovek se prodává. Jednou jsem s ním seděl v hostinci a on se zeptal číšníka: "Řekněte mi - znáte Karla Maye?" A když číšník odpověděl: "No jasně, Vinnetou a Old Shatterhand, četl jsem všechno!" byla pro něj věc jasná. Karel May bude mít úspěch!" Podobnou epizodu zažil s Wendlandtem i nakladatel Lothar Schmid v mnichovském hotelu Königshof, kde se vrchního zeptal konkrétně na knihu Poklad ve Stříbrném jezeře.

V době, kdy se šéf Rialta Horst Wendlandt rozhodl natočit svou první mayovku, byl již úspěšným producentem. Zdaleka však nebyl tak finančně nezávislý, jako jeho dřívější zaměstnavatel Artur Brauner. Hamburská firma Rialto-Film patřila z větší části dánskému producentovi Prebenu Philipsenovi, kterého musel Wendlandt přesvědčit ke spolupráci. Philipsen neotálel a souhlasil. Věděl, že "muž se zlatou rukou", jak byl Horst Wendlandt přezdíván, dokáže proměnit téměř každý předmět svého zájmu ve zlatý důl. Z Hamburgu odcestoval do Mnichova, aby na svou stranu získal také šéfa půjčovny filmů Constantin Waldfrieda Barthela. Smlouva byla podepsána a nejdražší film poválečného období (3,5 milionů marek) se mohl začít natáčet.

Wendlandt zahájil spolupráci s jugoslávskou produkční firmou Jadran film, které tehdy šéfoval Zvonko Kovačić. S natáčením dobrodružných filmů měli již bohaté zkušenosti, vzniklo tu mnoho italských westernů i historických snímků. Jadran film byl pro bývalou Jugoslávii důležitým zdrojem devize a Kovačić ve skrytu duše doufal, že se díky spolupráci s novými partnery stane méně závislým na italských filmařích. A skutečně - stává se nejdůležitějším spojencem Horsta Wendlandta a Jadran film zažívá své nejúspěšnější období v historii společnosti.

Režie a scénář

Velký otazník se vznášel nad volbou vhodného režiséra. Wendlandt uvažoval o Alfredu Vohrerovi, s nímž natočil svůj první film Die toten Augen von London. Šéf Constantinu však prosazoval Haralda Reinla, jednoho z nejúspěšnějších německých režisérů. Reinl měl mnoho předností: byl smluvně vázán na Constantin, měl zkušenosti s natáčením v Jugoslávii a spolupracoval s Lexem Barkerem, plánovaným představitelem Old Shatterhanda. Waldfried Barthel trval na tom, že film bude režírovat Reinl a Wendlandtovi tak nezbylo nic jiného, než se síle argumentů podvolit.

Scénář k Pokladu na Stříbrném jezeře napsal Harald G. Petersson. S Wendlandtem se znal už několik let, později pro něj psal scénáře k wallaceovkám. Odborným a technickým poradcem byl Piet ter Ulen (vlastním jménem Gerhard F. Hummel), produkční šéf Constantinu a jediný znalec Karla Maye ve filmovém štábu. Jeho knihovnu zdobily bamberské zelené svazky a dokonce i staré Ročenky Karla Maye. Jako školák putoval do Radebeulu, kde se osobně setkal s vdovou po Karlu Mayovi Klárou. Při psaní scénáře byl neustále v kontaktu s nakladatelstvím Karl-May-Verlag. Věděl přesně, co příznivci Karla Maye očekávají a přes veškeré změny, kterých je ve filmu požehnaně, se mu podařilo vdechnout filmu tu pravou mayovskou atmosféru.

Hledá se Vinnetou

Úspěch každého filmu závisí do jisté míry na obsazení hlavních rolí. Toho si byl Wendlandt dobře vědom a zatímco u menších rolí toleroval změny, o představiteli Old Shatterhanda měl od počátku jasno: Lex Barker, nikdo jiný nepřicházel v úvahu. Do role Freda Engela byl angažován čtyřiadvacetiletý Götz George, jeho snoubenku Ellen Pattersonovou měla ztělesnit režisérova manželka Karin Dor a role padoucha Cornela připadla Herbertu Lomovi, herci s mezinárodním věhlasem. Výběr představitele náčelníka Apačů Vinnetoua už tak jednoduchý nebyl. V úvahu přicházeli např. Heinz Ingo Hilgers, představitel Vinnetoua při Karl-May-Festspiele v Bad Segebergu či Carlos Thompson. Horst Buchholz, jeden ze Sedmi statečných, dal přednost kariéře v Hollywoodu a Christopher Lee se nestihl uvolnit z natáčení jiného filmu. Představitel náčelníka Apačů byl nakonec angažován pouhých pět týdnů před začátkem natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře a stal se jím Guy Williams.

Ve dnech 22.6. až 3.7. 1962 se na berlínském filmovém festivalu Berlinale setkávali producenti, režiséři a herci z celého světa. Na střešní terase hotelu Hilton (dnes Inter Continental) se tehdy konala oslava, na níž byl přítomen také producent Wendlandt. Když spatřil téměř neznámého Pierra Brice, rozbušilo se mu srdce: našel svého Vinnetoua. Manažerka pak Pierrovi řekla o nabídce hrát náčelníka Indiánů v německém westernu. Brice byl skeptický, o Karlu Mayovi nikdy neslyšel a představa, že by měl hrát apačského náčelníka, ho příliš nelákala. Nakonec však souhlasil a předběžná smlouva s Guy Williamsem byla zrušena.

Kostýmní výtvarnice Irms Pauli

Irms Pauli byla jednou z nejlepších kostýmních výtvarnic, působících v německém poválečném filmu. S Horstem Wendlandtem se znala již z doby, kdy ještě pracoval pro Artura Braunera. Když koncem května 1962 podepsala s Wendlandtem smlouvu, zbývalo do začátku natáčení pouhých deset týdnů. Irms Pauli se spojila nejen s odborníky z Karl-May-Verlagu a s různými indiánskými a kovbojskými spolky, ale přečetla i spoustu amerických odborných knih, z nichž čerpala náměty pro výzdobu svých kostýmů. Dále kontaktovala Herberta Scholze, příznivce Karla Maye a specialistu na výrobu indiánského oblečení, který jí pomáhal s perličkovou výšivkou na Vinnetouově kostýmu. Scholze mnohokrát poukazoval na fakt, že se nejedná o výzdobu apačskou, nýbrž siouxskou, ale Irms Pauli trvala na svém. Nakonec právě její kostýmy velkou měrou přispěly k úspěchu mayovek a nikdo si dnes nedokáže představit, že by vypadaly jinak. Následně se pustila do třídění cenových nabídek nejrůznějších textilních firem. Zaujala ji nabídka od Friedricha Jürgense, který šil kostýmy pro letní divadelní festivaly v Bad Segebergu. Dne 27. června 1962 odjela spolu s rekvizitérem Harrym Freudem a pozdějším asistentem režie Charliem Wakefieldem do Bad Segebergu, kde nakoupila 50 luků, 50 toulců na šípy, 50 sportovních šípů, 450 obyčejných šípů, 50 tomahavků, 25 legín (indiánských nohavic), 25 košil, 50 mokasínů a mnoho dalších nezbytností za celkovou částku 12.000 marek.

Natáčení na Plitvických jezerech

Natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře bylo zahájeno 6. srpna 1962 v oblasti Plitvických jezer. Traduje se, že jako první se natáčel souboj Old Shatterhanda s náčelníkem Utahů Velkým vlkem. Tato informace však není pravdivá. V göttingenském Karl-May-Archivu se nachází plán natáčení, do kterého Stipe Gurdulić zapisoval datum, lokalitu, jména herců a čísla scén, které ten den stihli natočit. Podle onoho plánu se jako první natáčela scéna, v níž Utahové obklíčili noční tábor Old Shatterhanda a jeho přátel ("Bledé tváře jsou obklíčeny mými bojovníky. Ať se vzdají!"). Scéna se natáčela dva dny nedaleko plitvického vodopádu Veliki slap. V týmu panovala dobrá nálada, herci i filmaři různých národností spolu dobře vycházeli. Vedoucí výroby Erwin "Papa" Gitt každého povzbuzoval, režisér Harald Reinl si rozuměl beze slov s kameramanem Ernstem W. Kalinkem a Lex Barker netrpěl hvězdnými manýry. U všech byl velice oblíbený.

V dalších dnech se tým přesunul do okolí Prijeboje, kde se natáčel zmíněný souboj Old Shatterhanda s Velkým vlkem. Velkým překvapením byl pro všechny příjezd Horsta Wendlandta, kterého doprovázel mladý sympatický muž. "Vinnetou je tady!" šeptalo se kolem dokola. Pierre Brice vůbec netušil, jak zásadní obrat nastal v jeho profesním i soukromém životě přijetím role Vinnetoua. Knihy Karla Maye neznal. Nejvíce mu vadilo, že je náčelník téměř němý. Když se nenápadně zeptal režiséra Reinla, zda by nemohl více mluvit, ten mu s klidem odpověděl: "Nemusíš říct ani větu. Děláš to dobře, Pierre. Přesně tak si tu postavu představuji, nic neměň." V protikladu k Lexi Barkerovi působil Brice na ostatní členy týmu poněkud nesměle. Sám Barker mu to zpočátku také příliš neulehčoval a pobaveně poukazoval na to, co beztak každý viděl: Vinnetou neumí jezdit na koni! Brice se snažil tento nedostatek co nejrychleji změnit a později se stal opravdu dobrým a nadšeným jezdcem. Natáčení u Plitvických jezer proběhlo zcela bez problémů, až se to Wendlandtovi zdálo podezřelé: to je to tak jednoduché natočit nějaký western?

Natáčení v Rijece

Z vnitrozemí se štáb přesunul do Rijeky, přístavního města na severu Chorvatska, a ubytoval se v hotelech Park a Jadran. V blízkosti Rijeky se nachází Grobničko polje, které filmaři využívali pro různé jezdecké scény. Vzpomeňme např. na úvodní scénu filmu, kterou nostalgickým hlasem komentoval Vladimír Ráž, na osvobození Ellen a jejího otce ze spárů banditů, na boj o Butlerovu farmu, na Fredův souboj s Cornelem a mnohé jiné. Grobničko polje dnes využívají sportovní letci či milovníci automobilových a motocyklových závodů. Nachází se tu jeden z nejlepších autodromů v Chorvatsku.

Velký boj o Butlerovu farmu, odehrávající se zhruba v polovině filmu, se natáčel dlouhých šest dní. Při natáčení této scény měli co dělat především jugoslávští kaskadéři, kteří v plném cvalu nebojácně padali z koní, a také pyrotechnik Erwin Lange, v té době mistr svého oboru. Pochopitelně došlo k několika zraněním, ale to nejkurioznější si přivodil kameraman Ernst Kalinke, když hercům vysvětloval, jakým způsobem mají házet zápalné pochodně. Kus hořící hmoty uvolněné z letící pochodně zasáhl jeho obličej a s těžkým zraněním byl odvezen do nemocnice v Rijece, kde strávil osm dní. Zbývající záběry boje o Butlerovu farmu pořídil jeho asistent Eberhard Dycke.

Natáčení ve Starigradu-Paklenici

Dvě třetiny filmu byly již natočeny a tým se přestěhoval do Starigradu-Paklenice. V blízkosti hotelu Alan, kde byl štáb spolu s herci ubytován, postavil architekt Dušan Jeričević krásné westernové městečko pyšnící se názvem Tulsa. Při sledování filmu málokoho napadne, že Tulsa stojí přímo na pláži, a že většinu domů tvoří pouze fasáda. Kdybychom odhrnuli záclony visící na oknech, naskytl by se nám nádherný pohled na Jaderské moře. V oblasti Starigrad-Paklenica vzniklo ještě několik významných filmových záběrů: na volném prostranství vedle hotelu Alan (poznáte podle charakteristických olivovníků) se natáčela scéna, v níž se Fred Engel setkává s Old Shatterhandem a podezírá ho z vraždy otce, v oblasti Veliké Paklenice se nacházel skalní převis, kde Vinnetou a Old Shatterhand našli těla zavražděných z dostavníku a brašnu Erika Engela. Stálo zde také El Doro, kde trampové věznili Ellen a Freda (místo poznáte podle malého kamenného vodního mlýnu, který byl tehdy přestavěn na malý kostelík), přímo v Národním parku Paklenica se nacházel Kaňon duchů. Nedaleko Starigradu-Paklenice se rozprostírá kaňon řeky Zrmanji, nádherný motiv, který našel uplatnění v mnoha mayovkách. V Pokladu na Stříbrném jezeře byl využit pro jízdu trampů, směřujících se svými zajatci k vytouženému pokladu ("Už u támhle toho stromu nebudete vědět jak dál!"). Natáčení bylo bez zvláštních potíží u konce. Kromě kameramana Kalinkeho se zranil ještě Lex Barker při zpětném trhnutí medvědobijky, Karin Dor spadla z koně, Götze Georga kousl kůň a 14 jugoslávských aktérů si přivodilo drobná či vážnější zranění při svých nebezpečných pádech z koní.

Záhadná scéna

1. říjen roku 1962 byl posledním dnem natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře. Vinnetou a Old Shatterhand stáli ve skalách a byli připraveni k natáčení. Kamera se rozsvítila a zvolna zabírala klapku s datem 1.10. 1962 a názvem "Winnetou". "Ne! Stop! Haralde, ta klapka je špatně!" zvolal Pierre Brice a režisér vybuchl smíchy: "Pierre, při prvním dni natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře jsi pěkně zmatkoval. Teď s tím zase začínáš při natáčení Vinnetoua. To je tvůj zvyk, nebo co?" První klapka filmu Vinnetou během natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře. Brice si radostí zavýskl. Barker ho s úsměvem poplácal po rameni a on pochopil, že o tajemství věděli všichni kromě něj.

Takto vzpomínal na poslední natáčecí den Pierre Brice. Ve skutečnosti se však nejednalo ani o první klapku k filmu Vinnetou, ani o záběr pro reklamu, která měla být v kinech uváděna před začátkem promítání Pokladu na Stříbrném jezeře. Za vším stál jeden odstavec smlouvy uzavřené dne 20. ledna 1962 mezi společnostmi Rialto, Constantin a Karl-May-Verlag. V něm stálo, že jakmile producent natočí první záběr filmu Vinnetou, práva na zfilmování slavné románové trilogie připadnou právě společnosti Rialto. Wendlandt během natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře pochopitelně nemohl vědět, zda bude film úspěšný a jestli se následně pustí i do zfilmování románu Vinnetou. Učinil však jedno z nejmoudřejších rozhodnutí ve své kariéře: tím, že natočil onen záběr, si dopředu pojistil práva. Kdyby se tak nestalo, mohli mu je po úspěšné premiéře Pokladu na Stříbrném jezeře "vyfouknout" jiní producenti a to by byla veliká škoda.

Zpracování filmu

Podle původního plánu měly být chybějící scény dotočeny v berlínském ateliéru společnosti CCC, nakonec byl tento úkol svěřen záhřebskému Jadran Filmu. Poté tým odletěl do Hamburku, kde si materiál převzal střihač Hermann Haller. Dne 5. listopadu 1962 zhlédlo snímek vedení společnosti Constantin. Film byl pochopitelně ještě bez hudby a v původní, tedy nedabované verzi, ale už v této fázi bylo expertům jasné, že se dílo podařilo. Dabováním filmu, které probíhalo ve dnech 14. až 20. listopadu 1962 pod vedením Alfreda Vohrera a Josefa Wolfa, byla pověřena firma Ultrasynchron. Ve dnech 21. až 23. listopadu 1962 byla nahrána i hudba a film byl konečně připraven na svou velkou premiéru.

V Rialtu panovalo napjaté očekávání. Bude se Poklad na Stříbrném jezeře divákům líbit? Bylo investováno 3,5 milionů marek, nikdo nepočítá s tím, že by film propadl. Dva dny před premiérou však přišla nepříjemná zpráva: Filmbewertungsstelle (FBW), tj. výbor, který hodnotí kvalitu filmů, se rozhodl neudělit Pokladu na Stříbrném jezeře žádný predikát (označení kvality). Výbor měl námitky zejména proti scénáři, který se v mnohém odklání od literární předlohy, zkritizoval naprosté herecké selhání Marianne Hoppe (příliš pochváleni nebyli ani ostatní herci), práci kameramanů zhodnotili jen jako průměrnou a o hudbě se pro jistotu nezmínili vůbec. Film se členům výboru zdál příliš vážný a náročný - divák, který nezná literární předlohu, prý bude mít problémy porozumět ději. Wendlandt zuřil. V celém znaleckém posudku nenapsali o filmu jedno jediné dobré slovo. To nebyla dobrá reklama.

Premiéra ve stuttgartském kině Universum

Světová premiéra Pokladu na Stříbrném jezeře se konala 12. prosince 1962 ve vyprodaném stuttgartském kině Universum. Zúčastnili se jí Götz George, Karin Dor, Ralf Wolter a režisér Harald Reinl. Diváci byli zcela okouzleni a již v polovině filmu nadšeně aplaudovali. O dva dny později, 14. prosince 1962, byl film promítán v mnichovském Mathäser-Filmpalastu. Všichni chválili podmanivou hudbu skladatele Böttchera, krásy jugoslávské krajiny, nádherné kostýmy i herecké výkony. Film získal mnohá ocenění, nejpodstatnějším bylo asi Zlaté plátno, které se uděluje filmům s návštěvností přesahující tři miliony diváků (v průběhu 12 měsíců). Krátce po premiéře se Constantin-Film odvolal proti rozhodnutí výboru neudělit filmu predikát a ten mění svůj skandální rozsudek: 24. ledna 1963 obdržel Poklad na Stříbrném jezeře predikát Wertvoll (hodnotný).