Mayovky na Internetu

Vinnetou

Winnetou 1. Teil (1963)

Po ohromném a nečekaném úspěchu Pokladu na Stříbrném jezeře propukly v Rialtu bouřlivé oslavy. První mayovka se stala absolutním kasovním trhákem. Producent Horst Wendlandt se již několik dní po premiéře filmu rozhodl v natáčení mayovek pokračovat a vybral si nejslavnější dílo Karla Maye, třídílný román Vinnetou.

Scénář a režie

Scénář napsal osvědčený autor Harald G. Petersson. Dne 17. ledna 1963 předložil vedení společnosti 24-stránkové exposé, ve kterém prozatím chybělo přepadení kolony vozů a Santerova smrt na konci filmu. V porovnání s knihou zcela vypustil první kapitolu Greenhorn, popisující příchod Old Shatterhanda do St. Louis a k puškaři Henrymu, a také děj, v němž hraje hlavní úlohu Rattler, vrah Klekí-petry. Hlavním motivem zůstalo uzavření pokrevního bratrství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem a smrt Nšo-či a Inču-čuny. Dr. Hans Wollschläger (1935-2007), významný literární kritik a znalec života a díla Karla Maye, dostal za úkol přečíst si Peterssonovo exposé a posoudit jeho věrnost vůči knižní předloze. Když tak učinil, nazval scenáristu novodobým Münchmeyerem (to byl nakladatel, který koncem 19. století vydával Mayovy nechvalně proslulé kolportážní romány a svévolně měnil jejich obsah). Dne 1. dubna 1963 se v Constantinu konala porada. Šéfdramaturg Gerhard F. Hummel prosadil četné změny, které navodily plynulejší děj a romantičtější atmosféru. Scénář k filmu byl definitivně dokončen v prvním červnovém týdnu roku 1963. Režii chtěl Horst Wendlandt svěřit Alfredu Vohrerovi, nedostižnému tvůrci kriminálek, kterého se producent snažil už dříve prosadit jako režiséra Pokladu na Stříbrném jezeře. V obou případech však vedení Constantinu jeho návrh rázně zamítlo a trvalo na tom, aby filmy režíroval Harald Reinl. Stanovisko Constantinu podporovala také odborná veřejnost, a tak Wendlandtovi nezbylo nic jiného, než se požadavkům svých partnerů podvolit.

Pod vrcholem masívu Tulove Grede

Koncem června 1963 se herci a členové filmového štábu sjížděli do přístavního města Zadaru a ubytovali se v hotelu Zagreb. Natáčení začalo první červencový den v průsmyku Mali Alan v pohoří Velebit. Strmá štěrková cesta plná výmolů vedla až k vrcholku Tulove Grede, kterému příznivci mayovek neřeknou jinak než Nugget-tsil. Za normálních okolností je to liduprázdná horská krajina, nyní však na okraji cesty parkovalo mnoho nákladních i osobních aut, přepravníků koní a cisterna se zásobami vody. Většina lidí se znala již z Pokladu na Stříbrném jezeře. Nováčkem v týmu byl zvukař Fedor Jeler a filmový architekt a scénograf Vladimir Tadej (nar. 1925), který tady sbíral první zkušenosti s žánrem westernu. Jako první se natáčela scéna, v níž Vinnetouova sestra Nšo-či umírá v Old Shatterhandově náručí. Marie Versini právě dorazila na místo natáčení a hned musela zahrát jednu z nejtěžších a nejdojemnějších scén ve své dosavadní herecké kariéře. Přesto si natáčení nesmírně užívala, neboť postavu Nšo-či milovala již od svých dětských let. Mnohem těžší úkol dostal Mario Adorf, který okusil nebezpečné povolání kaskadérů. Jako Santer pronásledovaný pomstychtivými Apači visel nad kráterem v Tulove Grede, připoután ke skále ocelovým lanem. Nepříjemný vítr mu však stále zvedal sako a odhaloval tak pásek, k němuž měl připnutý druhý konec lana. Kameraman Kalinke dlouho hledal výhodnou pozici, než se mu podařilo zabrat visícího Adorfa tak, aby na plátnech kin nebylo nic poznat.

Když zemřel Klekí-petra, bílý učitel Apačů, měl být pohřben v korunách nejvyššího stromu na nejvyšším vrcholku hor. Úkolem scénografa bylo najít takový strom na vrcholcích Velebitu. Vladimir Tadej prohledal Mali Alan i Tulove Grede, ale žádný strom nebyl dostatečně vysoký a rozvětvený. Vhodný strom tedy museli na vrchol Velebitu přivézt. Stačilo na úpatí hor vybrat strom, který by byl vhodný svým objemem i výškou, pak odřezat přebytečné větve, traktorem ho transportovat do hor, vztyčit ho a upevnit ve vhodné poloze. Neměl to být žádný neřešitelný scénografický úkol, alespoň to tak vypadalo. Strom našli filmaři rychle a směli ho i porazit. Problém však nastal při převozu stromu na místo natáčení, neboť štěrková silnice vedoucí přes horský průsmyk byla velice úzká a vedle stromu už nemohla projet ani motorka, natož pak další auto. Ve spolupráci s místní policií zastavili filmaři veškerý provoz přes průsmyk, ale i tak byl transport velmi pomalý a trval celý den. Z toho je vidět, jak zdánlivě jednoduchá scéna může přinést nesčetné těžkosti a mimořádné výdaje.

Apačské pueblo nad řekou Zrmanjou

Po skončení natáčení v oblasti Maliho Alanu se štáb přesunul ke kaňonu řeky Zrmanji, která ve filmu představuje řeku Rio Pecos. Na planině vysoko nad řekou postavil Vlado Tadej pueblo Apačů. Stavbu tvořila dřevěná konstrukce, jejíž hliněnou fasádu ozdobili a nabarvili chorvatští mistři patinování. Apačové, které vidíme v některých scénách stát na střeše puebla, stojí ve skutečnosti na lešení postaveném za průčelím stavby. Při stavbě apačského puebla se staly dvě nepříjemnosti. Příčinou první byla voda pochybné kvality, kterou dodával v jakýchsi umělohmotných sudech Miro Čejvan, řidič Jadran filmu. Brzy na to onemocněli skoro všichni dělníci těžkými průjmy. Ušetřeni byli jen dva, Antun Herceg a Ivan Orešković, kteří vodu příliš rádi nepili a žízeň hasili pálenkou a vínem. Příčinou druhé nehody byl silný vítr, nechvalně proslulá bóra, která sestupuje z Velebitu a celá staletí ohýbá flóru planiny Obrovace. Když byla hotová dřevěná konstrukce puebla, odvál ji vítr a rozházel její zbytky po skalních stěnách kaňonu Zrmanje. Když bora po několika dnech skončila, postavili dělníci pueblo nové. Tentokrát však ukotvili konstrukci pevně do země. Naštěstí se obratnému vedoucímu produkce Stipe Gurdulićovi podařilo dostat náhradu škody od pojišťovny.

Souboj Old Shatterhanda s náčelníkem Inču-čunou se natáčel na řece Zrmanje. Protože skalní stěny stoupaly strmě vzhůru a nebyla tu žádná pláž, musel se celý tým zdržovat na člunech a vorech. Lex Barker byl znamenitý plavec a natáčení si opravdu užíval. Jako Old Shatterhand pádloval v indiánské kánoi, pronásledován náčelníkem Inču-čunou. Scénu natáčel kameraman z voru, plujícího jen několik metrů před kánoí. Vor byl tažen motorovým člunem, z něhož scénu bedlivě sledovali režisér Reinl a šéfkameraman Kalinke. Podvodní záběry souboje natočila kamera vložená do dřevěné bedny opatřené kruhovým lodním okénkem. Celý tým měl skvělou náladu a všichni si užívali slunečného počasí. Mezitím se dostavil také producent Wendlandt, který se za všeobecného veselí svlékl do plavek a skočil do vody. Také Pierre Brice by se býval rád osvěžil, zrovna však musel natáčet scénu, v níž se stoickým klidem pozoroval souboj svého otce s Old Shatterhandem. Brice to ale šikovně vyřešil: zatímco kamera detailně zabírala horní polovinu jeho těla, stál ve studené vodě s majestátným výrazem ve tváři pouze v indiánské košili a plavkách.

Náčelník Dvojitý skalp

Náčelníka Inču-čunu hrál známý bělehradský herec Milivoj Popović (1909-1994), zvaný Mavid. Ten nosil tak dobře zhotovenou paruku, že nikdo nepoznal, že byl, ač relativně mladý, zcela plešatý. Zejména před ženami to držel úspěšně v tajnosti. Když si ho režisér Harald Reinl vybral do role Vinnetouova otce, nevěděl, že Popović nosí paruku. Popović se tajně domluvil s maskérem, že nikomu tajemství jeho holohlavosti a dvojité paruky, privátní a indiánské, neprozradí. Jenže maskérovi na udržení tajemství vůbec nezáleželo, a tak se o něm brzy vědělo i v okolních vesnicích. Jednoho dne si Popović zamotal indiánskou paruku do větví stromu a jeho privátní pleš se v plné kráse zaleskla na letním slunci. Natáčení bylo přirozeně ihned zastaveno. Nikdo se ale Popovićově holé hlavě nedivil, protože tajemství už bylo dávno vyzrazeno. Od toho dne mu všichni říkali "Náčelník Dvojitý skalp". Dnes už by Mavid nosil svoji přírodní pleš s hrdostí, protože je módní.

Westernové město Roswell

Když prázdniny na řece Zrmanje skončily, přemístil se štáb do Šibeniku, který je známý jako výchozí bod pro cestu k nádherným vodopádům řeky Krky, ležícím nedaleko Skradinu. Pokud bychom přes Skradin pokračovali dále, dostali bychom se k jednokolejné železniční trati, spojující Zadar s Kninem. Tady, v blízkosti malé osady Zečevo, chtěl architekt Tihomir Piletić (1929-?) postavit westernové město Roswell. Veškeré stavební práce mu však místní obecní úřad zakázal. Piletić si vzpomněl na jednoho muže, který měl v této oblasti velký vliv a navíc ještě pracoval u Jadran filmu: Simo Dubajić. Spolu s Antunem Hercegem se vydal k Dubajićovi domů a vyložil mu svou situaci. Ten postavil na stůl pálenku a řekl jim, aby přišli druhý den do sálu obecního úřadu. Udělali, jak jim řekl a nazítří je Dubajić uvedl ke staršinovi obce, který o stavbě věděl. Ten ale dal na srozuměnou, že z povolení nic nebude. Dubajić přistoupil k psacímu stolu, u kterého seděl staršina obce, a řekl mu: „To jsou moji přátelé ze Záhřebu a všechno se jim povolí!“ Aby dodal svým slovům důraz, vytáhl zpod saka pořádně velkou pistoli a položil ji na stůl. V místnosti vládlo smrtelné ticho. Nikdo se neodvážil promluvit. Dělníci mohli ještě téhož dne začít se stavbou Roswellu.

Nejdůležitější stavbou v celém Roswellu byl pochopitelně saloon, do kterého narazila parní lokomotiva. Byl to vlastně posunovací stroj, na který se upevnila dřevěná konstrukce, šikovně namalovaná a patinovaná. Natočení tohoto záběru bylo technicky velice náročné, dokonce musela být kvůli tomu rozšířena železniční trať jugoslávské státní dráhy. Kameraman Kalinke trval na tom, aby lokomotiva narazila do saloonu v plné rychlosti a bez předchozího brždění. Přesně ve chvíli, kdy lokomotiva narazila do budovy, zapálil pyrotechnik Erwin Lange nálož a stavba se efektně zřítila k zemi. Lokomotiva se pak zastavila ve vrstvě štěrku.

Z koně za výčep

Známý chorvatský bavič Antun Nalis (1911-2000), přezdívaný Tonči, rád hrál jednu roli za druhou, aniž by se zajímal, o jaký film jde - hlavně, že peníze proudily na konto. Protože často spolupracoval s Vladimirem Tadejem, poprosil ho, aby se za něj přimluvil u režiséra Reinla. Ten zrovna potřeboval herce pro roli jezdce a tak se zeptal Tadeje, zda Nalis umí jezdit na koni. Tadej přisvědčil, protože věděl, že Nalis byl v mládí důstojníkem armády Jugoslávského království. Herec byl štěstím bez sebe, že roli získal a pozval Tadeje na skleničku, což jinak dělal jen vzácně. Ale po několika dnech Nalis svoji dobrou náladu ztratil. Nejenže po tak dlouhé době zapomněl jezdit, ale neudržel se ani v sedle a o roli přišel. Reinl přesto shledal, že by ho jako herce mohl potřebovat a nabídl mu roli hospodského. Nabídku Nalis popadl oběma rukama, neboť jestli se někde cítil jako doma, pak to bylo v hospodě! Tadej mu se smíchem nadhodil: „Poslouchej, Tonči, když člověk ztratí svoji pozici, říkáme u nás, že přešel z koně na osla, což vlastně není kompliment. A tys teď přešel z důstojníka na hostinského a jsi tomu rád - z koně za výčep!“ Nalis se zamyslel a moudře pravil: „Víš, Vlade, Einstein řekl: »Všechno je relativní!« Tak je to taky u nás, herců.“ A měl pravdu. Kvůli roli barmana musel do západního Berlína, kde Tadej dělal kulisy pro film, mimo jiné i pro saloon, ve kterém Nalis hrál. S jeho pobytem v Berlíně byly spojeny také odpovídající denní honoráře v markách. To byla v dobách socialistického dináru výhra hlavně pro Tončiho, který penězům nikdy neřekl ne a který měl nadto také mladou, hezkou ženu.

V blízkosti Rijeky, na horských stráních a v údolích Plataku, byl postaven tábor Kiowů a na vápencovém poli Grobničko polje se točila scéna přepadení kolony vozů Great Western. Díky své rozlehlosti nabízelo Grobničko polje pro kameru nesčetné možnosti a velkou volnost. Proto ho filmaři hojně využívali k natáčení hromadných jezdeckých scén. V té době vlastnil Jadran film několik set koní, které v padesátých letech koupil od jugoslávské armády a postavil pro ně v blízkosti dnešního hipodromu u Záhřebu stáje. Vedle stájí byla také kovárna. Pilným kovářem byl Albin Časni a jedním ze slavných ošetřovatelů koní byl Salim Omerović (1934-2003), všeobecně známý jako Huso.

Natáčení filmu Vinnetou skončilo v Chorvatsku scénou, v níž vůz s prachem vyletí do povětří. Zranilo se při tom patnáct lidí. Část týmu se pak přesunula do Berlína, aby tam dotočila několik chybějících scén. V době, kdy se natáčely filmy o Vinnetouovi, musel být totiž každý německý koprodukční film natáčen podle německého zákona alespoň zčásti v západním Německu, jinak neměl nárok ani na německý státní příspěvek, ani na označení "německý film". Obvykle se tedy v Německu stavěly kulisy interiérů, jejichž exteriéry se natáčely v Chorvatsku. Interiéry se zřizovaly ve filmovém studiu CCC, které se nacházelo na okraji Berlína, ve Spandau.

Premiéra filmu

Premiéra filmu Vinnetou se konala ve středu 11. prosince 1963 v mnichovském kině Mathäser-Filmpalast. Na jevišti se shromáždili téměř všichni hlavní představitelé: Lex Barker, Pierre Brice, Marie Versini, Ralf Wolter, Walter Barnes a Dunja Rajter. Přítomen byl také režisér Harald Reinl, producent Horst Wendlandt a celé vedení společnosti Constantin. Stejně jako jeho předchůdce Poklad na Stříbrném jezeře slavil i tento snímek ohromný úspěch a obdržel mnohá ocenění: predikát Wertvoll, dále Zlaté plátno, které mu bylo uděleno 17. září 1964 při příležitosti slavnostní premiéry filmu Vinnetou - Rudý gentleman a cenu Bambi za komerčně nejúspěšnější film roku 1964.

Obsah filmu

Znáte ho všichni - Vinnetou, syn náčelníka Apačů Mescalerů. Jeho jméno žilo ve všech ústech, v každé chatě, u každého táborového ohně. Byl přítelem a ochráncem všech utiskovaných a neúprosným bojovníkem proti bezpráví. Dnes to zní jako pohádka, co před stoletím bylo ještě skutečností, hořkou, tvrdou skutečností. Poslední zoufalé vzepětí rudých domorodců proti bílým dobyvatelům. Stále dál pronikali pionýři na Západ. V jejich stopách následovali dobrodruzi, bandité a desperáti. Apačové byli bělochům přátelsky nakloněni, přesto byl jejich osud zpečetěn, protože vlastnili to, čeho si vetřelci nejvíce vážili - půdu a zlato.

Napříč územím kmene Apačů se pod dohledem úředníka Bancrofta a bandity Santera neoprávněně staví železniční dráha. Porušením smlouvy s Indiány chce Santer ušetřit peníze, které pak shrábne do vlastní kapsy. Cestu mu však zkříží mladý inženýr, později zvaný Old Shatterhand, který je vyslán vedením železnice, aby dohlédl na dodržení plánu a zabránil stavbě dráhy přes území Apačů. Na cestě se seznámí se zálesáky Samem Hawkensem, Dickem Stonem a Willem Parkerem. Kolona vozů se zásobami je přepadena Indiány z kmene Kiowů, kteří jsou spřáteleni se Santerem. Lstí nad Indiány zvítězí a šťastně dojedou do tábora. Old Shatterhand se seznamuje s Vinnetouem a jeho učitelem Klekí-petrou, kteří přijíždí do tábora s ultimátem vyklidit území Apačů. Old Shatterhand souhlasí, ale prosí Vinnetoua o prodloužení lhůty, aby stačil uklidit všechny přístroje a materiál. V průběhu rokování přijíždí do tábora Santer se svými bandity, zastřelí Klekí-petru a zajme Vinnetoua, kterého předá pomstychtivým Kiowům.

V noci vysvobodí Old Shatterhand Vinnetoua a pak se vydává s dělníky do Roswellu, aby zajal Santera. Ten se zabarikádoval v saloonu a nehodlá se vzdát. Než se podaří Santerovu bandu rozprášit, zaútočí na město Apačové, kteří přicházejí pomstít smrt Klekí-petry. Zatímco Santerovi se podaří se zbytkem tlupy uprchnout, Old Shatterhand je zajat a očekává smrt u mučednického kůlu. Snaží se Vinnetoua přesvědčit, že to on mu tehdy zachránil život, ale Vinnetou nevěří. Jejich rozhovor vyslechne Vinnetouova sestra Nšo-či, která se vydá do Roswellu, aby našla Old Shatterhandův ztracený kabát, v němž se skrývá důkaz o jeho nevině. Náčelník Inču-čuna se rozhoduje pro "boží soud". Old Shatterhand dostává děravou kánoi, s níž musí doplout k určeného místu na řece a svést přitom souboj s ozbrojeným náčelníkem. V souboji zvítězí Old Shatterhand a daruje Inču-čunovi život. Nšo-či se vrací z Roswellu s kabátem, v němž je ukryt Vinnetouův náhrdelník. Vinnetou a Old Shatterhand uzavřou pokrevní bratrství.

Nšo-či by ráda poznala svět bílých lidí a odjíždí s Vinnetouem, Inču-čunou, Old Shatterhandem a několika bojovníky do St. Louis. Když se Inču-čuna s dětmi odtrhne od skupiny, aby vyzvedl z tajného úkrytu zlato, přepadnou je bandité. Old Shatterhand zaslechne střelbu a spolu s bojovníky rychle spěchá na pomoc. Ale je pozdě - Nšo-či a Inču-čuna jsou zastřeleni. Santer se po pádu ze skály nabodne na hroty oštěpů indiánských bojovníků a umírá.


Herecké obsazení

Pierre Brice

Pierre Brice

Vinnetou
Lex Barker

Lex Barker

Old Shatterhand
Marie Versini

Marie Versini

Nšo-či
Ralf Wolter

Ralf Wolter

Sam Hawkens
Mario Adorf

Mario Adorf

Santer
Tomislav Erak

Tomislav Erak

Tangua
Chris Howland

Chris Howland

Tuff-Tuff
Walter Barnes

Walter Barnes

Jones
Branko Špoljar

Branko Špoljar

Bancroft
Nikša Stefanini

Nikša Stefanini

Bullock
Milivoj Popović

Milivoj Popović

Inču-čuna
Hrvoje Svob

Hrvoje Svob

Klekí-petra
Dunja Rajter

Dunja Rajter

Bella
Ilija Ivezic

Ilija Ivezić

Joaquin
Antun Nalis

Antun Nalis

Hostinský
Duško Dopuda

Duško Dopuđa

Černý orel
Demeter Bitenc

Demeter Bitenc

Dick Stone
Husein Čokić

Husein Čokić

Will Parker
Vladimir Krstulović

Vladimir Krstulović

Harvey
Teddy Sotošek

Teddy Sotošek

Randolph
Kemal Jahić

Kemal Jahić

Bandita
Šimun Jagarinec

Šimun Jagarinec

Různé drobné role / Kaskadér
Stipe Delić

Stipe Delić

Dělník, který srazil Tuff-Tuffa
Ana Kranjčec

Ana Kranjčeć

Indiánka
Milan Mikuljan

Milan Mikuljan

Různé drobné role / Kaskadér
Ivan Krištof

Ivan Krištof

Různé drobné role / Kaskadér
Slavko Godinić

Slavko Godinić

Kočí vozu s prachem
Zlatko Hrastinski

Zlatko Hrastinski

Různé drobné role / Kaskadér
Kruno Majcan

Kruno Majcan

Dělník v Roswellu
Valent Borović

Valent Borović

Různé drobné role
Miroslav Buhin

Miroslav Buhin

Různé drobné role / Kaskadér
Stjepan Špoljarić

Stjepan Špoljarić

Různé drobné role / Kaskadér
Andrea Mitrečić

Andrea Mitrečić

Různé drobné role
Mirko Ivanković

Mirko Ivanković

Bandita
Kasim Kučković

Kasim Kučković

Bandita / Kaskadér
Franjo Bijankini

Franjo Bijankini

Bandita
Kasim Čikoš

Kasim Čikoš

Bandita
Dále hrají:Valent Štefanko, Mate Ivanković, Nikola Gal a další

Filmový štáb

Režie .......................................Harald Reinl
Asistent režie ...........................Charles M. Wakefield, Slavko Andres, Vili Čaklec
Scénář .....................................Harald G. Petersson
Dialogy ....................................Charles M. Wakefield
Dramaturgie ............................Gerhard F. Hummel
Kamera ...................................Ernst W. Kalinke
Střih ........................................Hermann Haller
Stavby .....................................Vladimir Tadej
Kostýmy ...................................Irms Pauli
Hudba ......................................Martin Böttcher
Zvuk .........................................Fedor Jeler
Pyrotechnik .............................Erwin Lange
Vedoucí výroby ........................Erwin Gitt
Producent ................................Horst Wendlandt
Produkce .................................Rialto Film Preben Philipsen, Berlin
Koprodukce .............................Jadran Film, Zagreb / Sociéte Nouvelle de Cinématographie, Paris
Doba natáčení .........................1.7. - 10.9. 1963
Délka .......................................101 min 26 s (originální verze filmu)
Premiéra .................................11.12. 1963, Mnichov (Mathäser-Filmpalast)
Čs. distribuční premiéra ..........5.3. 1965
Ocenění ...................................Zlaté plátno; Bambi (komerčně nejúspěšnější německý film roku 1964)

 

Použitá literatura:

  • PETZEL, Michael. Karl-May-Filmbuch : Stories und Bilder aus der deutschen Traumfabrik. Zweite erweiterte Auflage. Bamberg : Karl-May-Verlag, 1999. 544 S. ISBN 3-7802-0153-4.
  • PETZEL, Michael. Der Weg zum Silbersee : Drehorte und Dreharbeite der Karl-May-Filme. Berlin: Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2001. 288 S. ISBN 3-89602-358-6.
  • PETZEL, Michael. Das grosse Album der Karl-May-Filme. Berlin : Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2009. ISBN 978-3-89602-727-6.
  • PETZEL, Michael. 50 Jahre Winnetou-Film : Die schönsten Bilder aus den Filmen der 60er-Jahre. Bamberg : Karl-May-Verlag, 2012. 200 S. ISBN 978-3-7802-3018-8.
  • TADEJ, Vladimir, GABELICA, Damir. Auf den Spuren Winnetous in Kroatien : 10 Routen Winnetous. Zagreb : Jadran film, 2007. 271 S. ISBN 978-953-95762-0-0.
  • KASTNER, Jörg. Das grosse Karl-May-Buch : sein Leben, seine Bücher, die Filme. Bergisch Gladbach : Bastei-Verl. Lübbe, 1992. 332 S. ISBN 3-404-28206-X.
  • Filmový přehled č. 5 (15.2. 1965)

Autor článku - Michaela Kroupová a Jan Koten, poslední aktualizace 1.4. 2013