Žut (1964)

Der Schut

Děj filmu » Herci a filmový štáb » Fotogalerie

Dílo spisovatele Karla Maye poskytuje stále vděčné náměty k dobrodružným filmům. Režisér Robert Siodmak našel u Maye inspiraci pro film Žut. Příběh statečného Kary ben Nemsího, zastánce Kurdů proti tureckým despotům, se odehrává v druhé polovině minulého století v divokém kraji kolem Egejského moře. Herecké obsazení tvoří trojice osvědčená v úspěšných snímcích o Vinnetouovi: Lex Barker, Ralf Wolter a Marie Versini. Po jejich boku vystupují Dieter Borsche a Chris Howland.

Po prvních kladných ohlasech na film Poklad na Stříbrném jezeře nařídil producent Artur Brauner svým spolupracovníkům, aby se poohlédli po dalším příběhu od Karla Maye, který by stál za zfilmování. Dne 31.1. 1963 mu dramaturgyně Ilona Reszkowna předložila odborný posudek, v němž se píše, že jednou z nejnapínavějších dobrodružných knih Karla Maye je román Žut, prošpikovaný tajemnými cizinci, nebezpečnými přepadeními a úkladnými vraždami. Artur Brauner s výběrem námětu souhlasil a pověřil Rolfa Schulze vypracováním treatmentu a scénáře. Zároveň si nechal posoudit i další dva romány z cyklu Ve stínu pádišáha, a sice Zemí Škipetarů a Pouští. Dne 15. července 1963 napsal nakladatelství Karl-May-Verlag, držiteli práv na Mayovy romány, že následující rok má v úmyslu natočit film s názvem Žut nebo Zemí Škipetarů (!). O Vánocích 1963 dokončil Schulz scénář. S výsledkem své poctivé půlroční práce byl nadmíru spokojen, méně nadšení však projevil Hans Wollschläger, znalec Karla Maye a později předseda Karl-May-Gesellschaft, který byl zodpovědný za odborné posouzení scénáře. Plytký, nudný děj a triviální dialogy jsou jen malým výčtem výtek, které Wollschläger napsal do své zprávy. Producenta však vzniklá situace nijak netrápila, neboť vlastnil ještě hotový scénář od svého někdejšího režiséra a znalce mayovek Georga Marischky.

Natáčení filmu

Natáčení filmu Žut začalo 31. března 1964 v Bělehradu. Ve skutečném, tedy nikoliv filmaři postaveném domě, pojmenovaném "Konak Knjeginje Ljubice", se mělo natáčet setkání madam Galingré, Halefa a Kary ben Nemsího. Marianne Hold však hned první den onemocněla a tak byl plán nepatrně pozměněn. Místo ní se na place objevila Olga Brajević jako madam Pouillet a Eva Balaś jako služebná Nebatja, která Karovi ošetřovala zraněnou nohu. Vedením produkce byl pověřen mladý Manfred Korytowski, který u Braunera začínal jako řidič. Podílel se rovněž na natáčení filmu Old Shatterhand a nyní, zejména díky svému pracovnímu nasazení a prozíravosti, dostal na starost organizaci celého filmu. Později se stal úspěšným německým producentem trikových filmů (Pumuckl). Režisérem byl jmenován Robert Siodmak, který následující rok režíroval Poklad Aztéků a Pyramidu boha Slunce. Za kamerou stál Jugoslávec Aleksandar Sekulović, k němuž se později připojil zkušený Siegfried Hold se svým asistentem Richardem R. Rimmelem. Hold byl hlavním kameramanem při natáčení snímku Old Shatterhand a byl by rád, kdyby stejnou pozici získal i v případě natáčení Žuta. Bohužel ve stejné době natáčel v Dubrovníku western Freddy und das Lied der Prärie a tak svému kolegovi pouze asistoval u náročnějších scén. Kostýmy nemohl navrhnout nikdo jiný než Irms Pauli. Jugoslávský architekt Ivkov Dragoljub příliš práce neměl, neboť většina scén se odehrává buďto v přírodě, nebo v domech původních obyvatelů, jež byly pro účely filmování pouze lehce upraveny.

Natáčení v Bělehradu probíhalo jen do 3. dubna 1964. Ještě ten večer se část týmu přesunula do kosovského města Peć, následující den pak přijel herec Lex Barker se svou snoubenkou a pozdější manželkou Carmen "Titou" Cerverou, dále Marie Versini, Dieter Borsche, Chris Howland se svou nastávající manželkou, Friedrich von Ledebur a uzdravená Marianne Hold se svým manželem. Celá ekipa se ubytovala v hotelu Metohija. Peć si filmaři vybrali z toho důvodu, že zde panuje úžasná orientální atmosféra, jakou byste v jiných částech bývalé Jugoslávie hledali marně. Jsou zde bazary, mešity a minarety, staré konaky (paláce panovníků v balkánských zemích) i nedlážděné uličky. Obyvatelstvo tvoří z větší části Albánci, muži nosí fez a knírek, ženy se zahalují do závoje. Město je navíc obklopeno horami, jejichž vrcholky byly v době příjezdu štábu ještě pokryty sněhem. V údolí však už rozkvétaly první třešně.

Přímo ve městě Peć nebo alespoň v jeho okolí, jež nabízelo bezpočet různých motivů, vznikla podstatná část filmu, jako např. pastýřova osada či chatrč, v níž bandité uvěznili zajatého Halefa Omara. V centru bazarové čtvrti se natáčela jedna z úvodních scén filmu, v níž se Kara ben Nemsí setkává u podkováře s lordem Lindsayem a jeho sluhou Archiem. Obchodníky, kteří zde působili jako komparsisté, nebylo třeba nějak zvlášť strojit, neboť jejich oděv vcelku odpovídal představám filmařů. Obzvláště krásným a zajímavým místem byla ubytovna, do níž bandita Manach dovlekl Čitu. Jedná se o ortodoxní patriarchální klášter na okraji města. Klášter Decani, nacházející se několik kilometrů od Peće, se pro změnu přeměnil v Žutův palác. Natáčel se tu pochopitelně i Karův výslech a jeho následný pokus o útěk. Když seskakoval z prvního patra hospodářské budovy na hřbet připraveného koně, kamera nechtíc zabrala i klášterní kostel. Režisér Siodmak nařídil, aby byl kostelík ověšen různými koberci. Koneckonců proč ne, Nirwan/Žut přeci sám koberce prodával. Jak zajisté víme, Karovi se z Žutovy pevnosti nepodařilo uniknout a za trest měl být uvláčen k smrti. Příležitost ukázat své kaskadérské umění dostal Barkerův dvojník Mate Ivanković, jenž se oblékl do ochranného obleku a speciálním provazem se nechal přivázat k vozu tak, aby se v případě nebezpečí mohl kdykoliv osvobodit. Po celou dobu natáčení byl na place přítomen lékař, který však naštěstí zasahovat nemusel. Zatímco Lex Barker odcestoval do Mnichova na premiéru filmu Old Shatterhand, štáb se přemístil do hlavního města Černé Hory Titogradu (dnes Podgorica) a ubytoval se v hotelu "Crna Gora" (Černá Hora). Přibližně 10 km za Podgoricou se vjíždí do kaňonu řeky Morači. V této divoké romantické krajině se natáčely zbývající důležité sekvence filmu, jako např. Oskův hořící statek, visutý most, Ríhova smrt, Karův souboj s bratry Sandarem a Bybarem či střelecká zkouška s proradným Mübarekem. V záběrech se rovněž objevil ortodoxní klášter Morača.

Již mnohokrát se filmaři při natáčení mayovek potýkali se špatným počasím. Ani Žut nebyl výjimkou a ke vší smůle se tak stalo zrovna při natáčení jedné z nejnebezpečnějších scén - jízdy přes visutý most. Nebezpečně vyhlížející most nad řekou Moračou skutečně existuje a venkované ho zcela běžně používají. V hercích však tato houpající se dřevěná stavba nad zpěněnou řekou vzbuzovala hrůzu, zvláště když po uvolněných fošnách měli kráčet koně, vážící několik set kilo. Nelehkého úkolu se bez zbytečného remcání ujali jugoslávští kaskadéři proslulí svou odvahou a "bláznovstvím". Hned první den, 15. května 1964, se však spustil mohutný slejvák a na mostě se natáčet nedalo. Korytowski se po poradě s režisérem rozhodl, že se štáb přemístí na louku nedaleko mostu a natočí zde Ríhovu smrt. Představitel Karova hřebce Betsy dostal od veterináře menší dávku morfia, ale ani tato scéna nemohla být kvůli špatnému počasí dokončena. Následující den se filmařům nedařilo o nic lépe, neboť jak se můžeme dočíst v deníku, natáčení na mostě bylo kvůli dešti životu nebezpečné. Dotočena byla alespoň smrt Ríha, aby mohl Lex Barker odcestovat do Postojny, kde se právě začal natáčet film Vinnetou, Rudý gentleman. Vydatné lijáky ustoupily nakonec až po dvou týdnech.

Dne 29. května 1964 se v malém přístavním městečku Petrovać natáčela scéna, v níž lord Lindsay očekává na své jachtě návštěvu bohatého francouzského obchodníka Galingréa. Místo něho přichází Nirwan se zprávou, že Galingré byl unesen bandou obávaného Žuta. Zkuste uhodnout, kdo byl původním majitelem této vypůjčené jachty: nebyl jím nikdo jiný, než sám předseda vlády Josip Broz Tito! Dne 5. června 1964 odcestoval štáb do bělehradského studia Avala, kde byl postaven Nirwanův a Čitin pokoj. Poslední chybějící motivy, jako např. Ríhův skok přes zrádnou rozsedlinu, se dotočily v berlínském studiu.

Jak je patrné z následující tabulky, Chris Howland obdržel po Lexi Barkerovi nejvyšší honorář, což odráží jeho tehdejší popularitu.

Lex Barker:	196.205 DM
Chris Howland:	37.494 DM
Marie Versini:	35.000 DM
Dieter Borsche:	34.000 DM
Ralf Wolter:	31.000 DM
Rik Battaglia:	26.000 DM
Friedrich von Ledebur:	16.000 DM
Robert Siodmak za režii:	80.000 DM
Robert Siodmak za scénář:	30.000 DM
Georg Marischka za scénář:	25.000 DM
Manfred Korytowski za vedení produkce:	12.433 DM

Premiéra filmu Žut

Premiéra filmu se konala dne 20. srpna 1964 v hamburském kině "Die Barke". Zúčastnili se jí Marie Versini, Rik Battaglia, Ralf Wolter a Chris Howland. Nechyběl samozřejmě ani producent Artur Brauner, produkční šéf CCC Dr. Wulf a režisér Robert Siodmak. Lex Barker se bohužel nedostavil, neboť v Jugoslávii právě natáčel Rudého gentlemana. Mezi čestnými hosty seděl také prof. Heinz Stolte, autor vůbec první disertační práce o Karlu Mayovi, jenže neustále prohlašoval: "Skvělé, skvělé!" I přes počáteční obavy všech zainteresovaných slavil Žut ohromný úspěch - na konci sezony 1964/65 se v žebříčku nejnavštěvovanějších filmů umístil dokonce na 3. místě, za což obdržel ocenění "Zlaté plátno", udělované filmům s návštěvností přesahující 3.000.000 diváků.

Hodnocení diváka: Jedna z velmi dobrých mayovek využívající dokonce několika originálních dialogů. Rozhodně se vyplatilo, že scénář napsal milovník Karla Maye Georg Marischka. Celý film je prosycen vtipem, slovní přestřelky mezi Karou a Halefem jsou skvělé. Role padoucha Žuta je jako šitá na míru Riku Battagliovi. Hudební doprovod je vcelku povedený, prostředí autentické. Jedna z těch kvalitnějších mayovek.