Mayovky na Internetu

Winnetour 23. – 29. 7. 2007

» Fotogalerie z Winnetour 2007

Tak dlouho jsem toužil po cestě na místa, kde se točily mé milované mayovky. Čekal jsem dlouhou dobu, až letopočet se šťastnou sedmičkou na konci mi dopřál štěstí měrou vrchovatou. Po tak trochu neplánované Winnetou Convention v květnu jsem do oblasti chorvatského Starigradu vyrazil podruhé, tentokrát v rámci poloprivátní akce "Winnetour". Tu pořádá (letos již počtvrté) můj kamarád Erich Hammerler z Vídně na střídačku s "Karl-May-Treffen" – vždy jeden rok setkání, druhý rok Winnetour.

Program byl téměř shodný s Convention, chyběl snad jen Roswell a Roški slap, ale přesto na rozdíl od tří dnů Convention byl rozprostřen přes pět dnů. Ne, opravdu jsem nechápal, co budeme celý den dělat v NP Paklenica, další celý den na Zrmanje u puebla, další celý den u průsmyku Prežid (Manitouův ukazovák) atd. Na to, že se s Erichem znám už devět let (a stejně tak dlouho znám jeho neskutečné znalosti o filmových mayovkách) jsem byl v těchto úvahách hodně naivní...

Vyrazili jsme – tentokrát s Jardou a Georgem, který na sebe vzal laskavě úlohu řidiče. Už příjezd do oblasti (ještě mimo vlastní akci) mě měl přesvědčit, že nás čekají zážitky nevšední a netušené. První zastávka, několik desítek metrů za křižovatkou Obrovac – Jasenice (směrem na Obrovac) – a hned něco jako bonus, který v plánu Tour nebylo: nad Zrmanjou, kde Lex Barker pil kávu s Karin Dor ve filmu Vinnetou a Shatterhand v Údolí smrti. Dobrý začátek. Pak krátká zastávka na silnici před Jasenicí, téměř u sjezdu k planině puebla nad Zrmanjou. Kolikrát jsme kolem tohoto místa při Convention jezdili a nikdo z nás si toho nevšiml! Zde se přece loučili Fred Engel, Ellen, Patterson, Castlepool a Uncle a mávali Vinnetouovi a Shatterhandovi (kteří ovšem stáli v NP Paklenica). Místo poznáte lehce - podle polní cesty, která se dělí do "Y" a podle tunýlku pod dálnicí. Ovšem v Pokladu na Stříbrném jezeře "hrála" celá tahle planina – jel po ní poštovní dostavník v titulcích filmu.

První den (24.7.) jsme vyrazili (celkem nás bylo asi 40 účastníků) do NP Paklenica. Nejdříve jsme zakotvili mezi rodinnými domky (k našemu údivu v ulici Dr. Štrosmajera), kde nám Erich tvrdil, že stála Tulsa, což mu někteří nevěřili, protože byli přesvědčeni, že Tulsa stála v místě dnešních tenisových kurtů hned vedle hotelu Alan. Ale nikdo to neřekl nahlas, protože tohle nelze dokázat – pohled na zářez Malé Paklenice je totiž z "Erichovy" Tulsy zcela nenávratně zakryt vegetací a také novou zástavbou, takže jej nelze porovnat s pohledem od kurtů. Mezitím se teplota vzduchu vyšplhala někam k 35, možná 37°C. Erich nás uklidnil, že máme stejné podmínky, jaké měli filmaři v dobách natáčení mayovek, tenkrát bylo také takové počasí, takže to máme se vším všudy. Měli jsme radost.

Ale vážně – těsně před oficiálním vstupem do NP Paklenica hned dva skvělé "fleky" – jednak místo, kde vznikla známá fotka z "Pokladu" (Shatterhand vousatý a s řetězem z medvědích drápů), ale na klapce nápis "Winnetou 1." A hned vedle skály, na nichž se točila německá verze filmových titulků. Poté El Doro – staré známé paklenické mlýny, tentokrát doslova zalité řevem cvrčků. Naproti cestičky, která vede od silničky k mlýnům pak skála, na níž číhali bandité na poštovní dostavník a také místo, odkud střílel Vinnetou na saloon Supů. A další známá místa – převis, pod kterým bandité ukryli těla zavražděných z dostavníku a brašnu Erika Engela, zátočina, v níž soudce Leader potkal Supy. Novinkou pro nás bylo místo, kde seděla spoutaná Mabel – Karin Dorová před hlavní pušky bandity, který se jako mlsný kocour těšil na povyražení. Právě zde se ukázalo, jakou výhodou je, vybaví-li se fanoušek dostatečnou zásobou záběrů z filmů... A také Kaňon duchů, který je ukrytý za "Surehandovým balvanem" a tvoří ho řečiště potoka – na rozdíl od květnové Convention nyní vyschlé. Také proto jsme si mohli vyfotit místo, kde nocovali spoutaní Fred a Ellen ("...pokus se klidně spát...") a kousek od nich i Cornelovi trampové. A až při zpáteční cestě jsme si všimli místa, kde Old Shatterhand kouřil kalumet s Utahy a žádal je o spolupráci – ba co víc, přítel Karl učinil téměř archeologický objev – na skále (zadní část Surehandova balvanu obrácená směrem do řečiště) objevil zbytky malby zamračeného indiánského bůžka. To nás všechny bez výjimky nadchlo a fotili jsme jako o život. Takhle konkrétní stopu po natáčení věru člověk nenajde každý den a všichni jsme byli šťastní, že jsme "byli u toho". Když jsme opouštěli soutěsku Paklenice, bylo asi půl páté odpoledne a já pochopil, že Erich sestavoval denní plány zodpovědně a nijak nepřeháněl, když na každou lokalitu vyčlenil jeden den. A to jsme při Convention "proběhli" Paklenicí za nějaké čtyři hodiny! Večer, když jsem se vypravil za kamarády, někdo na mě v hotelové hale zavolal jménem. A další překvapení bylo na světě: přijel Vladimir Tadej a Damir Gabelica. Vlastně mě to mohlo napadnout, protože jsou s Erichem přátelé. Už mě ale nemohlo napadnout, že Vladimir pro nás všechny chystá na další den překvapení hodné architekta filmových mayovek.

Den druhý – 25.7. Denní plán říkal: planina, kde na řekou Zrmanjou stálo pueblo Apačů. Ovšem už neříkal nic o březích Zrmanje, kudy se proháněli bandité (Poklad na Stříbrném jezeře, jen ten strom, "u kterého nebudete vědět, kudy dál!" už není - podlehl svému věku), kde se potkal Old Surehand se strýčkem Benem, jdoucím z Červených hor či borový háj, kde byl Jeff svědkem zavraždění Pinckyho – u toho hájku je postavená obří fabrika, dnes opuštěná. A dopoledne bylo pryč. Pak došlo na Vladovo překvapení: bylo jím pozvání do indiánské vesnice (obdoby našeho westernového městečka), právě otevřené a ještě tak trochu ve výstavbě, kde nás čekalo vedle bohatého pohoštění také několik mexických indiánů. Celá záležitost patří Chorvatu Hajdukovi, kterému pomáhá právě Vlado Tadej a Damir Gabelica, kteří sem mají v úmyslu do budoucna přestěhovat ty zbytky filmových kulis, které se ještě v Jadran Filmu dochovaly – části Baumannovy farmy a Roswellu. Pak teprve přišel čas na jedno z nejúchvatnějších míst filmových mayovek – na planinu puebla nad Zrmanjou. Tentokrát jsem nejen vychutnával pohled na tři zákruty Ria Pecos, ale nechal jsme si od Ericha ukázat i kámen, za kterým se skrýval Santer ("Ten chlap ještě žije, a ti ostatní taky..."). Chvíli jsme si taky s Jardou zahráli "na Vinnetoua" – jeho perfektní vinnetouovský kostým k tomu přímo vybízel. Byl to příjemný pocit, sedět na stejném místě jako kdysi Pierre Brice a Lex Barker a vykládat si – "váš otec to měl rozhodnout; učinil to už?".

Večer pak přišel opravdový bonbónek. Když jsem v předešlé zprávě z Convention psal o Rovanjské, tušil jsem, že jsme nebyli úplně přesně na tom pravém místě, ale říkal jsem si, že místo za roky od natáčení změnilo podobu (půdní eroze, vzniklé zahrádky atd...), že nejsme zase tak úplně "vedle". No, když to řeknu poctivě – co se týká panorámatu, tak moc vedle jsme zase nebyli, snad jen ty dva poloostrovy nebyly v dokonalém zákrytu; ale co se týká místa jako takového, tak se dneska musím dílem smát a dílem stydět. Cesta tam je mnohem jednodušší, než jsme si mysleli, v květnu jsme se snažili dostat zbytečně vysoko. Byl to namáhavý den, hlavně kvůli počasí, které i dnes nás nešetřilo a každou minutou nás upozorňovalo, že ani filmoví herci před více než 40 lety to neměli žádný med, ale západ Slunce na Rovanjské (nebo Modriči, chcete-li) nás bohatě odškodnil. Byla to nádherná chvíle – jakoby právě před námi apačští bojovníci vyprovázeli svého náčelníka k poslední cestě...

Den třetí – 26.7., průsmyk Prežid. Zde se natáčel jediný film – Vinnetou a míšenka Apanači, ale lokace nabízí tolik fantastických scenérií, že by se zde dalo natočit ještě několik filmů, nebo jinak – že je divu, že sem mayovští filmaři nezabrousili už dřív. Manitouův ukazovák, k němuž jeli bandité Curlyho Billa (což by dnes už nemohli, protože louku protíná zářez, v němž vede nová silnice), Údolí Černých bobrů a jiná místa, kde se točily třeba jen jednotlivé záběry nebo třeba jen pořizovaly propagační fotky (jako např. skála, na níž stojí Uschi Glass, držící orla). Na zpáteční cestě jsme se zastavili u hrobu majora Kingsleyho a vyrazili ještě – už ve Starigradu – na volnou pláž, kde se natáčelo první setkání Old Shatterhanda s Fredem ("Příště se líp dívej, na koho střílíš!"). Musela to být docela legrace, když jsme se unavení, zpocení a oblečení škobrtali mezi opalujícími se naháči s fotkama v rukách a ukazovali si na jednotlivé stromy a větve a fotili si je. Moc rád bych věděl, co si o nás mysleli, i když odhadnout to asi nebude těžké... Dnešního dne také vypukly v pohoří Velebitu nad Starigradem mohutné lesní požáry (resp. požáry zakrslé kleče), které se chorvatští záchranáři snažili hasit z letadel a vrtulníků. Pohled na stoupající sloup tmavého kouře byl věru neveselý a nic na tom nezměnilo ani vědomí, že tam nahoře nemá co shořet – jen ta kleč, která zase vyroste.

Den čtvrtý – 27.7., Mali Alan, Tulove Grede. Ale tam už jsme přece byli v květnu, co tam může být nového? Přece jsme viděli i Zelenou louku, místo smrti Vinnetoua. Ne, takové úvahy mě po zkušenostech z předchozích dní dávno přešly a my byli s Jardou napnuti, co nám Erich ukáže zase nového. Ukázal; měl ve svém bezedném rukávu ještě trumfů dost. První vytáhl hned za odbočkou k Tulove grede, když nás zavedl do tábora železničářů. Co dodat? Louka, na níž rokovali Vinnetou, Klekí-petra s Old Shatterhandem, Hawkensem, Jonesem a Bancroftem, násep – další hmatatelná stopa po filmařích – nádherný pohled směrem k Velebitu, odkud Vinnetou pozoroval tábor. Ale ani to nebylo všechno. Když nás zavedl na samý konec této prérie – jediného travnatého místa v celé oblasti – mohli jsme vidět jámu, do které ve filmu "Vinnetou III" padali Rollinsovi bandité. A jeli jsme dál, vzhůru k Alanu. Další zastávka byla u dvou polozbořených domů v jedné ze serpentin – zde stál strom s mrtvým Klekí-petrou. Zase místo, které pro většinu z nás bylo novinkou a milým překvapením. Těsně před dosažením vrcholu Malého Alanu jsme se ještě zastavili u místa, kde Vinnetou zachránil Happyho tím, že ho vytáhl z orlího hnízda i s provazovým žebříkem... Zde ovšem byla taková tlačenice, že jsme s Jardou a Georgem focení vzdali s tím, že se zde zdržíme při zpáteční cestě. To místo je totiž velmi těžko přístupné, dá se k němu dostat pouze za cenu balancování po hranách obřích plochých balvanů, které jsou jeden vedle druhého postaveny na ostré hraně; ovšem škvíry a průrvy mezi nimi stačí, aby tam mohl uvíznout noha, případně celý člověk do půl těla. Pokud by tam někomu spadl fotoaparát, šance na jeho záchranu se rovná nule – jejich hluboké dno je zarostlé hustou klečí.

Pobyt na Malém Alanu jsme začali cestou k Zelené louce. Známá stezka, vedoucí přes první údolí, známé z filmu "Mezi supy", přes druhé údolí nás dovedla do údolí třetího, na místo Vinnetouovy smrti. V květnu, když jsme zde byli s Karlem a Mirkem cestou z Convention, nám nepřálo počasí, zato louka byla opravdu zelená. Dnes bylo nádherně slunečno – snad až příliš (jak jinak), ale tráva zase byla zprahlá, takže název Zelená louka byl spíše terminus technikus. Nezbytné fotografování, filmování – celá skupina se volně rozprchla po Zelené louce, pět šťastlivců vystoupalo s průvodcem Tomislavem Marunou dokonce až nahoru na místo, kde Vinnetou zemřel. Když se ta skupinka dávala dohromady, Georg se po mě ohlížel, ale já byl daleko. To jsem tedy propásl, ale zase na druhou stranu – mám se stále na co těšit. To místo nahoře je prý velké tak 10x5 metrů a je – jak jinak – zarostlé bujnou vegetací. I Velebit je dnes národním parkem, takže ani zde se nesmí kácet a řezat (což se v době natáčení mohlo), stejně jako v Paklenici. Cesta zpět k autům byla namáhavější, než jsme si všichni uměli představit. Slunce dosáhlo vrcholu, holé skály kolem nás byly rozpálené na maximum, boty na našich nohách byly, jako byste šli po horké plotně, a to doslova a do písmene. A k tomu vedla cesta stále do kopce. Co jsme měli k pití, vypili jsme většinou cestou tam, takže při návratu už všichni nesli jen prázdné PET-lahve. Nakonec jsme byli rádi, když jsme se doklopýtali do Údolí supů a k autům a vrhli se na láhve s minerálkou, které nám tam – nachlazené! – připravil průvodce Tomislav.

Převlékl jsem se do svého koženého kabátu a chopil se pušek – stříbrné ručnice Vinnetouovy a medvědobijky. Věděl jsem, že to v tom vedru nebude snadné, Jarda si dokonce svůj úžasný vinnetouovský oblek na sebe nevzal, ale vzpomínka na ty dávné chvíle, prožité ve ztemnělém sále kina, které mi tak věrně asociují doby šťastného dětství, mi říkala, že nemohu jinak. Ten kabát s puškami prostě musel nahoru – ke kráteru, na kameny, kde byla zasažená Nšo-či, na louku s hroby. Říkal jsem si – když to tehdy zvládl Lex Barker, zvládnu to taky. Zvládl jsem to a stálo to zato, i když s jednou z pušek mi střídavě pomáhali rakouští přátelé (dlužno říci, že rádi, protože vedle Malého Alanu samotného to snad byly ty nejfotografovanější objekty). A kousek pod kráterem Erich vysypal z rukávu další trumf – kámen, na kterém se pořizoval známý snímek Old Shatterhanda a Vinnetoua, využitý pro motiv plakátu k filmu "Vinnetou I." Nádherná fotografie hrdinů, stojících na nevelikém kameni vznikla tak, že fotograf fotil od země, čímž se kámen opticky zvětšil do výšky. Už jen pro tuhle fotku to utrpení v koženém kabátě stálo za to. Poslední částí našeho pobytu na Tulove grede byla zevrubná prohlídka Údolí supů – prvního údolí na cestě k zelené louce, pod zády štítu Malého Alanu. Místo, kde nocovali Supové, skalní hřbet, ze kterého na ně Weller volal, že mají zaútočit až ráno, místo souboje Martina s Wellerem, vrcholek, odkud Vinnetou Wellera zastřelil i plácek, kde mrtvému Wellerovi – Stealing Foxovi sňal paruku. Musím přiznat, že po prohlídce těchto míst (s připočtením květnové návštěvy Roški slapu a NP Paklenica) se na film Mezi supy budu dívat s mnohem větší chutí než doposud, protože tím – alespoň v mých očích – trošku dorostl své vydařenější bratříčky od Haralda Reinla.

Den pátý – 28.7., plavba po řece Zrmanje. Nepopsatelné obrázky. Kámen, u kterého začíná honička v kánoích, výběžek, na němž stál kůl. Strmé štěrkové břehy, které tak vynikaly v záběrech hořícího Ria pecos ("Vinnetou III."). Hrana planiny puebla. Místo, kde byly ukotvené kánoe Apačů a malý zelený výběžek, na nějž Old Shatterhand vytáhl omráčeného Inču-čunu. To jsou nejmarkantnější kulisy, které plavba po Zrmanje nabízí. Jen škoda, že jsme se v řece nemohli vykoupat. Kapitán lodi řekl, že je to prý zakázáno, ale my jej podezírali, že nechtěl mít na palubě mokro... Takže modrá košile v mé tašce zůstala suchá. Další rest, který mi zůstal na příští návštěvu tohoto krásného a na dojmy bohatého koutu Chorvatska. Kdy to bude? To ještě nevím, ale jsem si jist, že se sem znovu vrátím, tak jako se čas od času vracím k Vinnetouovi a jeho filmovým dobrodružstvím, do toho ztemnělého sálu kina mého šťastného dětství. Jsem šťastný, že ho mám a že ho v sobě mohu nést i ve dnech dospělosti.

Domluvil jsem. Howgh!

 

(Autor článku - Jan Koten)




od 1. 9. 2005