Srbská herečka, spisovatelka a malířka. Až do osmnácti let žila v rodném městě, poté se přestěhovala do Bělehradu, kde vystudovala herectví a dramaturgii. První větší filmovou roli získala v orientální mayovce Žut. Vystupovala rovněž na divadelních scénách po celém území bývalé Jugoslávie a účinkovala v několika televizních seriálech. S manželem Radomirem Stevićem Rasem založila v roce 1964 divadlo Teatar nacionalne drame. Kromě toho se věnuje psaní knih, divadelních her a básní. Za své celoživotní dílo obdržela mnohá významná ocenění.
Italský filmový herec. První hereckou příležitost dostal v roce 1943 ve filmu Harlem. Po druhé světové válce se nejprve podílel na tvorbě oblíbených fotokomiksů, od roku 1949 se již plně věnoval filmovému herectví. Účinkoval v mnoha sandálových filmech a spaghetti-westernech, ale do povědomí československého publika se zapsal až svými rolemi ve třech mayovkách. Jedním z posledních Baldiniho filmů je western Chytrák a dva společníci, v němž si zahrál se svými mayovskými kolegy Terencem Hillem, Klausem Kinskim a Rikem Battagliou. Jako pseudonym používal jména King MacQueen nebo Ryan Baldwin.
Slovinský divadelní a filmový herec. Po studiu gymnázia se přihlásil na ljubljanskou Akademii divadla, rádia, filmu a televize (AGRFT), kterou zdárně absolvoval v roce 1952. Ještě téhož roku byl obsazen do svého prvního filmu Svet na kajzarju. Od roku 1953 působil v italském divadle Teatro Stabile Sloveno, kde byl obsazován do rolí mladých hrdinů a milovníků. V Terstu spolupracoval také s režisérem Jožem Babićem, který mu v roce 1960 nabídl hlavní roli kurýra Aleše ve filmu Veselica. Za svůj přesvědčivý výkon byl na filmovém festivalu v Pule oceněn Zlatou arénou. Popularitu mu zajistily také filmy Výstřely na Broadwayi (1969) a Supi nad Aljaškou (1973). V roce 1977 přijal angažmá v ljubljanském divadle, kde působil deset let. Před filmovou kamerou vystupoval naposledy v roce 1992, poté se stáhl do ústraní.
Téměř dvoumetrový hollywoodský herec Lex Barker vystudoval elitní střední školu Phillips Exeter Academy a byl přijat ke studiu inženýrství na univerzitě v Princetonu. Zkoušel se prosadit jako divadelní herec, ale vytoužený úspěch se nedostavil. Během druhé světové války se dobrovolně přihlásil na vojnu, získal hodnost majora a přivodil si vážná poranění hlavy a nohy. Po válce se začal věnovat filmovému herectví. Po debutovém snímku Doll Face (1945) přicházela jedna role za druhou, avšak skutečný průlom nastal až v roce 1949, kdy se stal po Johnym Weissmüllerovi novým představitelem Tarzana, vládce džungle. V dalších letech hrál převážně v béčkových westernech a kriminálkách. Koncem padesátých let odešel do Itálie, kde účinkoval v mnoha dobrodružných filmech, a také ve skandálním Felliniho dramatu Sladký život (1960). Na jedné párty v Římě se seznámil s producentem Arturem Braunerem, který mu nabídl roli agenta FBI v kriminálkách V ocelové síti dr. Mabuse (1961) a Neviditelné spáry dr. Mabuse (1962). Němečtí diváci si Barkera zamilovali a také producent Brauner si nemohl vynachválit jejich vzájemnou spolupráci. Barker byl mimořádně disciplinovaný a netrpěl hvězdnými manýry. Chodil včas na natáčení a nedohadoval se s režisérem. Byl profesionál každým coulem. Nadhled si udržel i po celá šedesátá léta, kdy se vyhříval na výsluní popularity jako představitel Old Shatterhanda, Kary ben Nemsího a doktora Sternaua v celkem dvanácti mayovkách. Po rychlém vzestupu však přišel strmý pád. Od konce šedesátých let dostával Barker jen minimum příležitostí a začal se vytrácet z povědomí publika. Poslední léta svého života strávil v rodné Americe. Tři dny po svých 54. narozeninách zemřel na newyorské Lexington Avenue na srdeční infarkt. Lex Barker byl pětkrát ženatý, měl tři děti.
Americký filmový herec. V letech 1948-1951 hrál profesionálně za fotbalový tým Philadelphia Eagles. Později působil jako trenér v USA a v Kanadě. Byl hostem několika televizních pořadů, které položily základní kámen k jeho herecké kariéře. Vedle rolí v televizních seriálech účinkoval také v klasickém westernu Rio Bravo. Koncem padesátých let odešel do Evropy, kde se nabízely lepší pracovní podmínky. V mnoha italských kostýmních filmech ztělesnil zejména dobrodruhy, námořníky a piráty. V Římě potkal Lexe Barkera, s nímž si zahrál ve filmech Sulejčin poklad (1960) a Robin Hood a piráti (1961). Byl to také Barker, kdo mu dojednal roli inženýra Billa Jonese v prvním díle Vinnetoua, s níž začala jeho bohatá mayovská kariéra. Po hostování v několika krvavých italo-westernech se koncem šedesátých let vrátil do USA, kde se mu podařil rychlý vstup do světa filmu. Zahrál si např. se svým starým přítelem Johnem Waynem nebo s Clintem Eastwoodem. Svou hereckou kariéru ukončil v roce 1989 kvůli vleklým zdravotním potížím. Zemřel v nedožitých 80 letech na diabetes.
Francouzský filmový a divadelní herec, vlastním jménem Gérard Marcel Louis Baraillé. Začal studovat medicínu, ale brzy studium ukončil s předsevzetím stát se hercem. V roce 1952 si přivydělával jako klavírista v jednom pařížském jazzovém klubu. Skládal písně, účinkoval v kabaretu La Rive Gauche a navštěvoval herecké kurzy Reného Simona. V roce 1955 debutoval na jevišti i před filmovou kamerou. V letech 1957-1958 vykonával vojenskou službu v Alžírsku. Po návratu do Paříže se vrátil k herectví. Mezi jeho neslavnější filmové role patří postava D'Artagnana v dobrodružném snímku Tři mušketýři (1961). Zdatné šermíře a další dobrodružné hrdiny si zahrál např. ve filmech Scaramouche či Rytíř Pardaillan. Při natáčení mayovky Poklad Aztéků se seznámil se španělskou herečkou a tanečnicí Teresou Lorcou, s níž se brzy oženil. Protože filmových nabídek postupně ubývalo, přestěhovali se i s dětmi do španělské Marbelly. V hotelu Puente Romano si otevřeli bar, kde po večerech zpívali a hráli na klavír. Barray organizuje výstavy, investuje do staveb a občas přijme vedlejší role v seriálech.
Italský filmový herec. Vyrůstal v nuzných poměrech. Otce nikdy nepoznal, matku vídával jen zřídka. O jeho výchovu se starala babička a teta. Vykonával různá příležitostná zaměstnání, pracoval jako říční lodník i námořník na nákladních lodích. Když pracoval jako barman v Miláně, všiml si ho režisér Mario Soldati a nabídl mu hlavní roli v dramatu La Donna del fiume (1955) po boku herečky Sophie Loren. Film slavil úspěch a odstartoval Rikovu hereckou kariéru. Účinkoval zejména v sandálových filmech, v osmi mayovkách, ve spaghetti-westernech (Chytrák a dva společníci) a ve filmových adaptacích Jacka Londona (Hlas divočiny, Bílý tesák). V sedmdesátých a osmdesátých letech se objevoval také v druhořadých mafiánských snímcích a erotických filmech. V roce 1995 mu byla udělena cena Scharlih, což je nejstarší a nejslavnější ocenění spojené se jménem Karla Maye. Zemřel v 88 letech na selhání srdce.
Slovinský divadelní a filmový herec. Studoval na obchodní akademii, poté na Akademii múzických umění. V letech 1943-1954 byl členem Slovinského národního divadla v Ljubljani, kde debutoval v Schillerově hře Maria Stuartovna. Poté působil v národních divadlech v Rijece a v Bělehradu. V roce 1960 se stal hercem na volné noze a zcela propadl filmovému herectví - účinkoval ve více než 200 filmech nejrůznějších žánrů a spolupracoval s mnoha světovými producenty (Německo, Rusko, Švédsko, Anglie, Itálie, Španělsko, Francie, USA, Argentina). Tu a tam hostoval i v divadle, naposledy v roce 2003 v Brechtově hře Galileo Galilei, v níž si zahrál samotného astronoma. Nadšený čtenář mayovek byl i ve svém vysokém věku vášnivým sportovcem - v zimě lyžoval, za slušného počasí jezdil na kole, někdy až 20 km denně. Se svou o mnoho let mladší partnerkou Majdou žil až do své smrti v Ljubljaně.
Švýcarská herečka a recitátorka. Absolvovala humanitní gymnázium v Bernu, poté začala brát hodiny herectví u Ernsta Ginsberga a Wolfganga Heinze. Na jevišti debutovala v roce 1932 v Městském divadle v Bernu. V letech 1938-1952 byla členkou uměleckého souboru divadla v Curychu. Působila také na mnoha německých a rakouských divadelních scénách a na festivalech. V roce 1941 získala hlavní roli ve filmu Gilberte de Courgenay a rázem se z ní stala filmová hvězda. Byla vdaná za producenta a zakladatele Condor Filmu Heinricha Fuetera, s nímž měla tři syny. Zemřela v 89 letech v domově důchodců.
Chorvatský filmový herec. Před filmovou kamerou se začal objevovat od konce padesátých let a od té doby účinkoval zhruba v pěti desítkách filmů a televizních seriálů. Velkou popularitu získal díky účinkování ve čtyřech mayovkách, v nichž skvěle ztvárnil Strejce Gunsticka a jiné zálesáky. Naposledy hrál v úspěšné chorvatské komedii Duch maršála Tita (1999) a v thrilleru Hezké mrtvé dívky (2002), který získal mnohá mezinárodní ocenění. V posledních letech před smrtí trpěl vleklými zdravotními potížemi.
Německý divadelní a filmový herec. Otec byl učitelem hudby a dirigentem, matka byla zpěvačkou. Dieter navštěvoval gymnázium, poté začal brát hodiny tance. Své první umělecké angažmá získal v letech 1930-1935 v Městské opeře v Hannoveru, kde působil jako tanečník. Mimo to začal navštěvovat kurzy herectví, působil na scénách v Kielu, Gdaňsku a Wroclavi. Několikrát se objevil i ve filmu. V roce 1944 byl povolán do války, ale byl zraněn. Když se uzdravil, živil se nějaký čas jako tesař a výrobce hraček. Po válce se vrátil k divadelnímu herectví a začal se intenzivněji věnovat i filmování. Do povědomí publika se dostal díky roli dobromyslného kaplana v poválečném snímku Noční hlídka (1949). V padesátých letech následovaly úspěšné filmy jako Muss man sich gleich scheiden lassen? (1953), Zwischenlandung in Paris (1954), Königin Luise (1957) aj. Největšího pracovního vytížení dosáhl v šedesátých letech, kdy se objevil v mnoha populárních kriminálkách, např. Mrtvé oči Londýna (1961) a Der Henker von London (1963) aj. V sedmdesátých letech se u něho naplno rozvinula svalová dystrofie, která herce upoutala na invalidní vozík. Přesto se herectví úplně nevzdal a začal namlouvat rozhlasové hry. Za své celoživotní umění byl oceněn dvěma cenami Bambi (1951 a 1952) a Spolkovým křížem za zásluhy (1979).
Srbský herec, známý jako Milan Beli. Studoval sport v Bělehradě a v té době také navázal první kontakty se světem filmu. Tehdy se v Jugoslávii natáčelo mnoho koprodukčních dobrodružných filmů a westernů a komparsisté byli často vybíráni z řad studentů bělehradské vysoké školy. V roce 1957 získal svou první malou filmovou roli ve francouzsko-jugoslávském filmu Burlak. Kromě mateřského jazyka ovládal také němčinu, angličtinu a francouzštinu, díky čemuž získával od roku 1968 větší množství nabídek od produkční společnosti DEFA, točící převážně indiánky. Milan Beli je podruhé ženatý, má dceru a syna, který je také známým hercem. Hodně se přátelí s Gojkem Mitićem, který mu zařídil role ve třech svých indiánkách (Tecumseh, Apači aj.).
Narodil se jako příslušník starého šlechtického rodu. Vystudoval námořní akademii, prošel tvrdým vojenským výcvikem v Alžíru a pak se dobrovolně přihlásil do války v Indočíně. Po návratu do civilu se živil jako prodavač, tanečník a fotomodel. Stále více ho fascinoval svět divadla a filmu, až konečně začal navštěvovat kurzy herectví. První filmovou roli získal v roce 1954 ve francouzské gangsterce Ça va barder. Následovaly další snímky po boku hvězd francouzského filmu, působil také v několika pařížských divadlech, ale větší příležitost ne a ne přijít. Na konci padesátých let se rozhodl odcestovat do Říma, kde jeho profesní život nabral zcela nový směr. Točil jeden film za druhým a stal se jedním z nejoblíbenějších herců v Itálii. V roce 1962 získal hlavní roli v úspěšné španělské kriminálce Los Atracadores, která zastupovala Španělsko na filmovém festivalu v Berlíně. Tam došlo k osudovému setkání Pierra Brice s producentem Horstem Wendlandtem, který již dlouhé týdny marně hledal vhodného představitele Vinnetoua pro svůj nový film Poklad na Stříbrném jezeře. Když Wendlandt spatřil ušlechtilou tvář mladého Bretonce, blesklo mu hlavou: to je on, můj Vinnetou. Pierre Brice ale jeho nadšení zpočátku nesdílel. O Karlu Mayovi nikdy neslyšel a představa, že by měl hrát Indiána v německém westernu, ho vůbec nelákala. Když si ale přečetl několik kapitol z francouzského vydání románu a zjistil, že účast na natáčení přislíbil Lex Barker, smlouvu nakonec podepsal. Úspěch byl obrovský. V letech 1962-1998 ztvárnil Vinnetoua v jedenácti celovečerních filmech a ve dvou televizních seriálech. Jako Vinnetou účinkoval také na scénách přírodních divadel v Elspe a Bad Segebergu. Stal se velvyslancem organizace UNICEF a pomáhal dětem v nouzi. Do roku 2014 žil se svou ženou Hellou na venkovském sídle nedaleko Paříže. Poté měl koupit dům v Německu. Zemřel v 86 letech na zápal plic.