Karel May v postavení redaktora a spisovatele

Deset měsíců po propuštění z vězení zahájil spolupráci s nakladatelem Münchmeyerem, který mu nabídl místo redaktora týdeníku Der Beobachter an der Elbe (Pozorovatel na Labi). Časopis brzy zanikl a místo něj May založil nové týdeníky: Schacht und Hütte (Šachty a hutě) a Deutsches Familienblatt (Německý rodinný list). Právě v tomto rodinném listě zveřejnil novelu Old Firehand, v níž se poprvé setkáváme s Vinnetouem. Pro další nový časopis, Feierstunden am häuslichen Heerde (Sváteční chvíle u domácího krbu), napsal první příběh z Orientu Leilet a vůbec první román - Poslední cesty obou Quitzowů. Počátkem roku 1877 May od Münchmeyera odešel. Důvody byly ryze soukromé, protože s prací mladého redaktora byl Münchmeyer nadmíru spokojen. May se měl oženit se sestrou nakladatelovy manželky Pauliny. Münchmeyer doufal, že rodinným svazkem připoutá schopného redaktora ke své firmě natrvalo, avšak May pro nehezkou Minnu Ey nepociťoval žádné sympatie, zvláště když několik měsíců před tím poznal Emmu Pollmerovou, svou budoucí manželku.

Po odchodu od Münchmeyera se stal spisovatelem na volné noze a nabízel své příběhy k otištění jiným nakladatelům. Např. Leilet vyšel roku 1877 v časopise Heimgarten pod názvem Růže z Káhiry. Vyprávění z Východu. Nakladatel Rosegger byl příběhem natolik nadšen, že se o Mayovi vyjádřil jako o scestovalém muži, který musel dlouhý čas žít v Orientu. K této sugesci, které později podlehlo tolik čtenářů, přispělo mj. obratné vkládání cizojazyčných slov do dialogů nebo dokonalé popisy krajin. Přes veškerou píli se však jeho finanční situace značně zhoršila, neboť mu chyběl stálý příjem. To se změnilo až koncem roku 1877, kdy přijal místo redaktora časopisu Frohe Stunden (Radostné chvíle) u nakladatele Bruna Radelliho. V těsném sledu zde uveřejnil 12 příspěvků, mezi nimi např. Válečná pokladna, Gum, Dobrodružství na Cejlonu, Afrikánec, Ehriho pomsta nebo kriminální román Zajati na moři. Od roku 1878 vycházely krušnohorské vesnické příběhy, humoresky a dobrodružné příběhy i v dalších časopisech. Mayova finanční situace se začala pozvolna stabilizovat. Roku 1879 navázal spolupráci s renomovaným katolickým časopisem Deutscher Hausschatz (Německý domácí poklad) nakladatele Pusteta z Regensburgu, kterému dodával příspěvky téměř 20 let.

Dne 17. srpna 1880 se May oženil s Emmou Linou Pollmerovou, s krásnou ženou, která se však k němu povahově nehodila. Velmi dobře znala své tělesné přednosti, vyžadovala obdiv, milovala družnost a peníze. V létě 1882 si Mayovi dopřávali krátkou dovolenou v Drážďanech a náhodou tam potkali posmutnělého nakladatele Münchmeyera. Působil ustaraným dojmem, mluvil o těžkých obchodních nesnázích, které začaly s Mayovou výpovědí z postu redaktora, neboť už nenašel vhodného nástupce. Mladé paní Mayové skládal jeden kompliment za druhým a žádal Maye, aby pro něho napsal kolportážní román. Vyhlídka na podstatné zlepšení finanční situace, na které Emmě pochopitelně velmi záleželo, zřejmě přispěla k tomu, že May na Münchmeyerovu nabídku přistoupil. Byl dojednán román ve 100 dodavatelských sešitech po 24 stránkách s nákladem 20.000 výtisků, poté měla všechna práva připadnout Mayovi. Tyto podmínky byly dohodnuty pouze ústně, bez písemné smlouvy. Rukoudáním byl zpečetěn obchod, který měl později pro Maye neblahé důsledky.

Zatímco si Emma zvala domů návštěvy a pořádala večírky, May se zavíral ve své pracovně a často celé noci nepřetržitě psal, aby dostál slíbeným termínům. Do roku 1888 napsal pro Münchmeyera pět obřích kolportážních románů, později proslavených soudními procesy, pak spolupráci ukončil. Kromě toho nadále pracoval pro Německý domácí poklad, kde zveřejňoval části orientálního cyklu Giölgeda Padiśhanün (Ve stínu pádišáha). Čtenáři jeho příběhy doslova hltali, náklady časopisů se zvyšovaly a redakce často omlouvala včasné nedodání rukopisů nepřítomností pana doktora Maye, který je právě na cestách po Orientu. Taková hlášení živila legendu, že autor líčí skutečné zážitky.

V roce 1887 se May stal spolupracovníkem nově založeného Speemannova časopisu pro mládež Der Gute Kamerad (Dobrý kamarád), kterému během deseti let věnoval osm příběhů patřících právem ke klasickým dílům dobrodružné literatury: Syn lovce medvědů, Duch Llana Estakada, Karavana otroků, Inkův odkaz, Poklad ve Stříbrném jezeře, Petrolejový princ, Červenomodrý Metuzalém a Černý mustang.

V listopadu roku 1891 navštívil Maye Friedrich Ernst Fehsenfeld, freiburský nakladatel a Mayův oddaný čtenář, který si umínil vydat jeho romány a povídky knižně. Už v příštím roce začal vycházet šestidílný orientální cyklus Ve stínu pádišáha, v dalších letech pak následovaly romány Vinnetou, Old Surehand, V zemi Mahdího, Satan a Jidáš a mnoho dalších. Během několika let se May i Fehsenfeld stali velmi zámožnými muži. Mayova obliba dosahovala parametrů hysterie, mezi jeho čtenáři byli pedagogové, kněží, šlechta i prostí lidé. Zdálo se, jakoby sláva Maye zaslepila a zbavila soudnosti. Začal se vydávat za skutečného Old Shatterhanda a Kara ben Nemsího, vystupoval na veřejnosti a pořádal přednášky, na kterých tvrdil, že všechna dobrodružství sám prožil. Ve své nové radebeulské Ville Shatterhand se nechával fotografovat v kostýmech svých hrdinů, dokonce si pořídil i slavnou henryovku, medvědobijku a Vinnetouovu stříbrnou ručnici. Navazoval známosti s továrníky, podnikateli i šlechtickými rodinami, užíval si výslunní popularity. Čtenáři mu věřili každé slovo a May si na jejich dotazy vymýšlel neskutečné historky, kterým možná věřil i on sám.

Skutečných přátel však mnoho neměl. Jediní lidé, kterým se během oněch let otevírá, jsou rodiny Plöhnova z Radebeulu a Seylerova z Deidesheimu. Pouze u nich našel May kout skutečnosti, v němž se mohl volně pohybovat. Továrník Richard Plöhn, Mayův nejlepší přítel, a jeho žena Klára mu dokonce pomáhali živit legendu o Old Shatterhandovi.

Dne 26. března 1899 se May vydal na svou první cestu do Orientu, trvající více než patnáct měsíců. V Janově se rozloučil s Emmou a manželi Plöhnovými a pokračoval do Port Saidu a dále do Káhiry. Podnikal menší výlety do blízkého okolí egyptské metropole, prohlédl si pyramidy, poprvé se svezl na velbloudu. Pak ho vedro, špína a horký suchý vítr zahnaly zpět do bezpečí hotelu a k psacímu stolu. Nakladatelům, redakcím a známým odesílal celé stohy pohlednic, aby dokázal, že je skutečně Kara ben Nemsí a pobývá v zemích, o kterých píše ve svých knihách. Zároveň byl ale otřesen, že skutečný Orient je zcela jiný, než jak si ho vysnil ve svých románech. Ještě v Káhiře vzal do služby jednoho Araba, Sejda Hassana, který Maye doprovázel od 23. května 1899 do 17. června 1900. K jazykovému dorozumívání můžeme říci snad jen to, že se navzájem mučili lámáním angličtiny, neboť legendy, že May ovládal desítky jazyků a mezi nimi i arabštinu, patří jen do říše fabulí.

Z Káhiry pokračoval do Asuánu a zpět do Port Saidu, dále se zastavil v Bejrútu, Haifě, Nazaretu, Jeruzalémě a Adenu. V Colombu proseděl celé dny v hotelovém pokoji a psal; byl v pochybném psychickém stavu. Počátkem listopadu 1899 připlul na Sumatru, kde ho stihlo těžké nervové zhroucení. Po týdnu začal zvolna přicházet k sobě a napsal do Radebeulu, aby za ním Emma a Plöhnovi přijeli do Port Saidu. Setkali se krátce před Vánoci. Začátek společné cesty posunuli kvůli těžké ledvinové nemoci Richarda Plöhna na půli března 1900. Navštívili mimo jiné Káhiru a pyramidy v Gíze, Jeruzalém, Bejrút, Baalbek, Damašek, Istanbul a Athény. Koncem června 1900 se May v Istanbulu zhroutil podruhé. Zároveň dochází k vnitřní změně, legenda Old Shatterhanda navždy zemřela. Napříště se May se svým literárním hrdinou a jeho činy nebude identifikovat. Dne 31. července 1900 přijeli konečně zpět do Radebeulu. Po návratu domů se stav Richarda Plöhna neočekávaně zhoršil a 14. února 1901 zemřel. Klára se stala sekretářkou a důvěrnicí Karla Maye a později i jeho ženou a obyvatelkou Villy Shatterhand.

Předchozí část životopisu:

» Úvodní strana životopisu Karla Maye
» Dětství a mládí Karla Maye
» Kriminální delikty Karla Maye

Pokračování životopisu:

» Soudní procesy Karla Maye
» Obecné povídání o díle Karla Maye