Mayovky na Internetu

Miroslav Pospíšil

Malíř a ilustrátor Mirek Pospíšil se narodil 13. dubna 1953 ve Velkém Meziříčí. Vystudoval brněnskou SPŠ strojnickou Sokolská. Do revoluce pracoval v technologii PBS Velká Bíteš, po revoluci působil v rámci firmy v oblasti reklamy. Tuto činnost vykonává do současnosti jenom s tím rozdílem, že je od letošního roku (2009) na volné noze a spolupracuje s více firmami.

Il. Miroslav Pospíšil.Il. Miroslav Pospíšil.Il. Miroslav Pospíšil.

"Vzpomínám si na začátky, když přišly do firmy první počítače a já také jeden dostal na stůl. Jak jsem jej ignoroval a jak dál pracně maloval, stříhal a vylepoval, než jsem na něm začal dělat a úplně mu propadl," říká Mirek Pospíšil. Dnes dělá počítačovou grafiku, návrhy exponátů, výstavy, publikace, ilustruje knihy pro nakladatelství Návrat, občas namaluje nějaký portrét. Rád pracuje manuálně a prakticky vše si vyrábí a staví sám.

Malování se začal více věnovat až s možností ilustrovat mayovky. Bohužel se dlouho rozhodoval, zda spolupracovat s panem Suchánkem a jeho nakladatelstvím Návrat, a tak přišel o nejzajímavější tituly tzv. "americké série". Také doba se dost změnila a dobrodružná literatura je postupně nahrazována jinými žánry. Barevné přílohy v mayovkách od Návratu jsou oleje na kartonu a perokresby. U Pokladu ve Stříbrném jezeře někde kombinoval akvarel s olejem, ale pak se vrátil opět k oleji.

Portréty maluje olejem na plátno. Naskytla se mu možnost portrétovat některé osobnosti naší kultury, jako jsou pan Brodský, Šimek, Černoch, paní Zázvorková. Nyní ho čekají další osobnosti jako pánové Horníček, Lukavský a Matuška. Jsou to všechno lidé, kterých si velice váží a vytvořit jejich portréty je pro Mirka velkou ctí.

"V době, kdy jsem prožíval své mládí, mě ani nenapadlo, že bych někdy mohl ilustrovat nějakou knížku, natož mayovky. Byl to koníček, kterému jsem se věnoval jenom velmi omezeně a je pro mně velká škoda, že jsem se malování nevěnoval intenzivněji. Když jsem vychodil základní školu, tak jsem se rozhodoval, zda jít na uměleckou školu nebo strojní průmyslovku; tradice rozhodla. Určitě největší vliv na tom, že jsem začal malovat, bylo v klukovském věku setkání s knihami Karla Maye a ilustracemi Zdeňka Buriana. Svět dobrodružství a pravěku Zdeňka Buriana mně zcela uchvátil a i když jsem měl spousty jiných zájmů, tak vím, že tento svět a osobnost Zdeňka Buriana jsou prioritou mého života. Měl jsem to štěstí, že jsem se s Mistrem Zdeňkem Burianem poznal i osobně při několika svých návštěvách v jeho ateliéru. Nezapomenutelná setkání s tímto vynikajícím člověkem se uskutečnila v rozmezí let 1975 až 1981. Díky němu jsem poznal spoustu přátel a kamarádů, s nimiž se pravidelně setkávám v Muzeu Zdeňka Buriana ve Štramberku. Sám vím, že doba nepřeje našim představám o dobrodružství a dnešní mladí mají své hrdiny, svá nová dobrodružství, prožívají jiné příběhy a tím tak trochu zaniká svět našeho mládí. Přesto jsem rád, že i mezi nimi se najdou ti, kterým učaroval svět Karla Maye, ilustrace Zdeňka Buriana, Gustava Kruma, Bohumila Konečného a třeba i Jaromíra Vraštila. Je to svět, který je zcela mimo dnešní reklamní kampaně a který si přenášíme ve svém nitru. O to má větší sílu a doufám, že tady bude pořád s námi."

Karel May v díle Miroslava Pospíšila

  • Old Surehand I.-IV. (Návrat, Brno 2006-2007)
  • Poklad ve Stříbrném jezeře I.-II. (Návrat, Brno 2005)
  • Vánoce I. (Návrat, Brno 2009)

Přetisk rozhovoru pro časopis Exit 162

Když mne redakce EXITU 162 oslovila, zda bych neudělal rozhovor s bítešským rodákem Miroslavem Pospíšilem, neváhal jsem ani chvilku a souhlasil. Jednak proto, že s Mirkem jsme kamarádi, a také máme řadu společných zájmů. On zprvu nechtěl o nějakém rozhovoru pro časopis ani slyšet, je prý celá řada jiných lidí, kteří by si zasloužili takový článek víc, ale nakonec se dal přesvědčit. Sešli jsme se tedy jednoho pozdně podzimního odpoledne u něj ve srubu, který má na své zahradě. V krbu příjemně praskal oheň, na stěnách okolo nás visely indiánské a zálesácké předměty, díky nimž jsme se velice rychle přenesli do romantického světa dobrodružství. O něm jsme si vlastně měli povídat. Mirek přistrčil silné březové poleno do ohně, pohodlně se natáhl v dřevěném křesle vlastní výroby a pohybem hlavy jakoby říkal: „Tak se ptej..."

V září letošního roku jsi měl ve výstavní síni výstavu svých obrazů a ilustrací. Změnilo její konání nějak Tvůj život? Poznává Tě víc lidí, zdraví Tě víc lidí, nebo je to podle přísloví „sešlo z očí, sešlo z mysli"?

Narodil jsem se v Bíteši, a za dobu svého žití zde mám spoustu známých a přátel, takže pokud výstava někoho oslovila, tak to byli právě oni. Z tohoto pohledu mne určitě nezdraví víc lidí, to ne. Ale na druhé straně musím říci, že hodně lidí nevědělo, že se zabývám malováním a překvapilo je to. Samozřejmě ti nejbližší známí, přátelé a spolupracovníci snad alespoň tušili, že něco takového dělám. Samotná výstava vznikla právě z popudu přátel, kteří mě do ní prakticky dotlačili. Zpočátku jsem se tomu bránil, ale nakonec jsem byl rád, že jsem se nechal přesvědčit. Některé reakce ze strany návštěvníků mě velmi potěšily, stejně tak mi udělaly radost i zápisy v návštěvní knize. Velkou radost jsem měl i z účasti některých přátel mých rodičů a jejich reakcí na výstavu.

Jak to vlastně všechno začalo? Co dětství, mládí? Byl jsi vůbec ve výtvarné výchově nadaným žákem?

Díky svým rodičům mám na dětství a mládí nezapomenutelné vzpomínky. V rámci tehdejší doby a vzhledem k možnostem, které měli, mně podporovali v mých zájmech a zálibách, a za to jsem jim nekonečně vděčný. Výhodou naší generace bylo, že jsme si svoji zábavu museli vytvářet sami, a to rozvíjelo naši fantazii a činorodost. Zprvu na mně měl vliv i můj děda, který také maloval - sice jenom pro nás, vnoučata, ale jeho obrázky koní a různé výjevy z pracovních činností lidí té doby ve mně nechaly veliký dojem. Po rodičích jsem zdědil muzikálnost a po tátovi, který byl konstruktér, vnímání perspektivy a schopnost vytvářet trojrozměrné kompozice. Měli jsme společnou lásku ke sportu a dokonce jsme se nakrátko sešli v jednom týmu, když jsem jako mladík začínal s volejbalem a košíkovou. Malovat jsem začínal asi jako většina dětí, ale protože jsem k tomu měl díky dědovi asi větší vztah, maloval jsem co se dalo. Vzpomínám si, že jsem si hodně kreslil na okraje novin, a to převážně zvířata a z nich hlavně koně.

V té době jsem se začal setkávat i s obrázky z dílny Walta Disneye, ale nebylo to jako dnes, kdy jsme jimi doslova zaplaveni a není problém mít velkou videotéku jeho filmů. Byla to náhodná setkání na stránkách některých časopisů a měl jsem snahu si tyto obrázky překreslovat. Se samotnými filmy jsem se měl možnost seznámit až mnohem později. Pokud jsem ve škole projevoval nějaké výtvarné nadání, tak to určitě nebylo při kreslení zátiší, ovoce a podobně; spíš jsem vynikal při kreslení postav a zvířat. Tehdy jsem dokonce vyhrál soutěž Janáčkova divadla v Brně za nakreslení nějakého výjevu z opery nebo jiné hry. Byli to akční Tři mušketýři... Z mých žákovských let jsem své spolužáky a učitele snad zaujal svým Kulturním deníkem, kde sice nebylo moc textu ke knihám z povinné četby, ale kde bylo naopak hodně obrázků ke knihám s dobrodružnou tématikou.

Kdy jsi se potkal s Karlem Mayem?

To mi bylo asi dvanáct roků. Do té doby jsem jeho jméno vůbec neznal a nevěděl jsem nic ani o Indiánech. Až jednou mi při cestě z fotbalového zápasu našeho A mužstva, na kterém jsem byl s tatínkem, vyprávěl jeho přítel pan Kelbl o filmu, který viděl den předtím. Byl to Poklad na Stříbrném jezeře a že to musím určitě vidět. Viděl jsem a byl jsem unesen. Ten film pro mne přišel v nejsprávnějším věku pro chlapecké vnímání a tak jsem rázem propadl kouzlu mayovek a jejich hrdinů. Ale tehdy jsem nebyl sám, filmové mayovky zasáhly celou moji generaci... Druhé důležité setkání na sebe nenechalo dlouho čekat. Bylo to setkání s ilustracemi Zdeňka Buriana. Další svět, který mi učaroval a ovlivnil mně po zbytek života. První knihu, Duch Llana Estacada, otevírám v knihovně a okamžitě propadám kouzlu Burianových ilustrací. Pochopitelně nastalo období napodobování a překreslování jeho obrázků a časem ve mně zrála i touha po setkání s Mistrem Burianem.

Setkávám se ale i s díly dalších osobností, které obdivuji - sochami Michelangelovými, obrazy Rembrantovými a osobností Leonarda da Vinciho. Z našich malířů a umělců to je tvorba Jiřího Trnky, dobrodružství Gustava Kruma, Miloše Nováka, Bohumila Konečného, Jaromíra Vraštila a jsou to také kouzelné vánoce Josefa Lady. Obdivoval jsem a také sbíral kreslený humor Pavla Kantorka, Jiřího Neprakty, Gullierma Mordilla. Jednou i mně dokonce vyšel v tehdejším Dikobrazu kreslený vtip. Můj pohled na svět ovlivňují také knihy, hudba, filmy a v chlapeckém věku hlavně knihy Jaroslava Foglara a Eduarda Štorcha.

Byl jsi dobrý ve sportu; jaké byly Tvoje největší úspěchy a proč jsi u toho nezůstal? Tehdy to sportovci měli v cestě za úspěchem a slávou přece jen snadnější, než malíři...

Sport, to je celoživotní vášeň, je to jako droga, bez které člověk nemůže být. Sport jsme dělali s plným nasazením, byli jsme na hřišti pětkrát týdně, ať už to byl volejbal nebo košíková. Ač jsme vzrůstem nepatřili k nejvyšším, což je zrovna pro tyto sporty značný handicap, přesto jsme se dostali na krajskou úroveň a ve volejbale jsme dokonce v silné konkurenci hráli nějaký čas o čelo soutěže. Osobním úspěchem snad bylo, že jsem v košíkové patřil k nejlepším střelcům a ve volejbale jsem byl několikrát vyhlášen sportovcem našeho města. Takže na nějakou slávu a pronikavý úspěch to zase nebylo. Přesto se naše stará volejbalová parta stále schází a tento sport nás dodnes nesmírně baví. Ovšem přes všechny tyhle vzpomínky za sport číslo 1 považuji hokej, který jsem rád hrával a později několik let trénoval žákovská družstva Spartaku Velká Bíteš. Hokej jsem také prožíval a prožívám se svým synem, který působil v brněnských mládežnických klubech a v současné době reprezentuje naše město ve 2. lize.

Takže tě Karel May odvedl od sportování?

Nedá se říci, že by mě Karel May nějak zásadně ovlivňoval v mém dospívání nebo snad odváděl od jiných zájmů. Jak už jsem říkal - to setkání v dětství bylo zásadní a někde uvnitř ve mně zůstával, rád jsem se k němu vracel, ale postupně přicházely jiné zájmy a povinnosti. Knižní a filmová setkávání s Mayovými Indiány přechází v zájem o Indiány skutečné, o jejich způsob života, kulturu... Samozřejmě jsem byl dál fascinován dílem Zdeňka Buriana, jeho ilustracemi právě k mayovkám a jiným dobrodružným knihám. Poznávám pravěk Burianovýma očima, na výstavách se setkávám s prvními originály, jsem nadšen a nechápu jeho obrovský talent. Asi právě tam někde vzadu uzrává touha nebo spíš sen - sám ilustrovat nějakou knížku. Nikdy jsem ale nevěřil, že by se něco takového mohlo uskutečnit, protože konkurence v téhle branži je neskutečně tvrdá. Vzpomínám si, jak mě jako kluka fascinovalo, když jsem ve výloze knihkupectví uviděl nové vydání nějaké knihy s Burianovými ilustracemi. To, že teď v jedné výloze leží „moje" kniha vedle knihy s Burianem, je pro mě něco, v co jsem nikdy nedoufal.

Mirkovo vyprávění přerušuje jeho žena, která nám do srubu přináší černou kávu. Zatímco já sladím a míchám, Mirek přikládá do krbu další polena. Slábnoucí plamen ožívá a Mirek se znovu dává do řeči, jakoby ten oheň v krbu vyvolal další vzpomínky...

V letech dospívání a mládí mně od malování a modelování odváděl ještě jeden fenomén, a sice muzika. Asi od svých patnácti let jsme hráli s kamarády ve skupině The Flowers. Skupina byla v té době populární v Bíteši i okolí. Taky jsme hráli country. Po svatbě jsem pak přešel k tanečnímu orchestru, kde jsem působil skoro 20 let. Na to, co jsem prožil s muzikou a s muzikantskými kamarády, opravdu rád vzpomínám.

Jedním z pozoruhodných obrazů na tvé výstavě byl výjev, zachycující Zdeňka Buriana a tebe. Je to reálná vzpomínka nebo jen sen, přenesený na plátno?

Dávná touha setkat se se Zdeňkem Burianem mě, i když po dlouhé době, přinutila, abych mu napsal dopis, v němž jsem se vyznal ze svého obdivu a projevil přání osobně se s ním setkat. Odepsal mi, že by se moje návštěva mohla uskutečnit 19. června 1975. Praha-Podolí, Nad kolonií 7 - to byla pro mě známá adresa, ale až ten den jsem stál poprvé před ateliérem Zdeňka Buriana. Byl to pro mne neopakovatelný zážitek, když mi otevřel, když jsme si podali ruku a když se mi skoro celé dopoledne věnoval. Poznal jsem prostředí, ve kterém vznikaly ty úžasné obrazy a ilustrace. Byl velice vstřícný, takže jsem brzy ztratil respekt a vyptával jsem se ho na spoustu věcí a také jsem viděl hodně jeho prací. Později těch návštěv bylo ještě několik, ale bohužel jsem neměl fotoaparát, abych si mohl ty zážitky nafotit. Proto vznikl tento obraz - jako trvalá vzpomínka na tato setkání.

Takže vzato trochu s nadsázkou - Zdeněk Burian byl tvým učitelem, aniž o tom věděl...

Samozřejmě jsem vyrůstal na jeho ilustracích a snažil se malovat jako on. Zdeněk Burian je ale někde jinde, jak maloval v nejlepších letech je nenapodobitelné. Kompozice jednotlivých scén, anatomická přesnost jeho postav a zvířat, ale hlavně množství obrazů a ilustrací - to je něco, co lze jen stěží chápat. Být jeho žákem by bylo jistě krásné, ale bohužel tomu tak nebylo. Je pravda, že jsem bral některé své práce na setkání s ním. On se k nim vyjadřoval, a to velice pochvalně, ale taky mi říkal, kde dělám chyby a jak bych měl pokračovat. Byla to ale doba, kdy jsem až tak moc nemaloval. Teď by se mi jeho rady hodily, ale Zdeněk Burian už skoro 25 let není mezi námi. Snad kdybych bydlel v Praze a moje návštěvy u něj byly častější, pak by se možná mohlo něco uskutečnit... Rozhodně ale byl mým učitelem, i když ne fyzicky. Vlastně asi kvůli němu jsem začal sám malovat.

Klasická otázka pro „žáka slavného učitele": co Ti dalo jeho působení, jak jsi je využil?

To, že jsem byl ovlivněn Burianovým pravěkem, mě později umožnilo vyrobit několik plastik pravěkých zvířat pro francouzské muzeum, kde jsou nyní vystaveny. V té době jsem mohl dělat třeba 15 metrů dlouhého Tyranosaura, Triceratopse nebo Stegosaura, ale na tyhle velikosti jsem si netroufal. Neznal jsem nic o materiálu, ani jsem pořádně nevěděl, jak je budu vytvářet. Podepsal jsem kontrakt a až potom jsem zjišťoval, jak co dělat. Byl to dost velký risk. Dneska bych si na tato větší zvířata troufl, ale spolupráce již skončila. Největší plastika byla asi 2 metry dlouhé zvíře. Můj Archeopteryx byl dokonce v přímém přenosu vysílání jedné satelitní televize. Ještě byla šance dělat do Francie dioráma scén ze života pravěkých lovců a několik postav pralidí v životní velikosti, ale to se už bohužel neuskutečnilo. Několik projektů se chystalo i u nás, ale z těch sešlo pro nedostatek financí. V Kopřivnici, což je rodiště Zdeňka Buriana, jsme již dokonce plánovali, že v muzeu Tatrovky by se realizoval „Svět Zdeňka Buriana“ s jeho obrazy a já jsem mohl dělat plastiky inspirované jeho tvorbou. Plánovaly se naučné stezky v tamní krásné přírodě. Například lov na medvěda, mamuta atd. Dokonce jsme na toto téma hovořili s tehdejším starostem Kopřivnice.

Dopíjíme kávu, také oheň je třeba trochu přiživit. Tentokrát stačí jen přisunout ohořelá polena blíž k plamenům. Chvíli oba mlčky hledíme do krbu - zadržuji další otázku, protože vidím, že Mirek ještě s tímhle námětem není hotov. Jakoby se hodilo, že jedno z polen se skutálelo z ohniště. Než ho Mirek dostrkal zpátky, urovnal si myšlenky a pak znovu pokračoval.

Moc dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodl ukázat své obrázky nakladateli Suchánkovi z Brna, zda by se mu nehodily jako ilustrace k jeho novým vydáním románů Karla Maye. Chce u nás jako první vůbec vydat kompletní vydání Mayova díla. Na zkoušku jsem namaloval obálku ke knize „Poklad ve Stříbrném jezeře", jemu se líbila a tím vznikla naše spolupráce. Ovšem tím, že jsem tak dlouho otálel, přišel jsem o tituly, které by pro mne byly nejlákavější: o „Vinnetoua", „Syna lovce medvědů", „Ducha Llana Estacada" nebo „Černého mustanga“.

Někdo jiný s tvým talentem a umem už by byl dávno v Praze dvorním ilustrátorem nějakého renomovaného nakladatelství. Ty jsi stále v Bíteši. Proč?

Jsem rád, že jsem dostal možnost ilustrovat mayovky, a to bych dělal rád i v budoucnu. Samozřejmě jsem bítešský patriot a rád sleduji, jak se toto město rozvíjí. Mám rád mně dobře známá bítešská zákoutí a na nové prostředí bych si těžko zvykal. Tady mám spoustu dobrých přátel, kteří by mi v každodenním životě chyběli.

Kde na všechny tyhle svoje aktivity bereš čas? Malování přece musí být časově náročné. A jak se k tvým zálibám staví rodina? Z vlastní zkušenosti vím, že právě tahle dělba není zrovna jednoduchá k řešení.

Časově je to opravdu velice náročné, často pracuji dlouho do noci včetně sobot a nedělí. Když do toho započtu práce kolem domu a určitý čas na sport, tak to zvládám jen těžko. Bez podpory rodiny a hlavně manželky bych to mohl dělat jen těžko. Když jsem dodělával pravěká zvířata, moc mi pomáhala a poslední týden jsme prakticky nespali.

A co bude dál? Tvoje plány, touhy, sny — kam vedou?

V první řadě chci dokončit ilustrace k „Old Surehandovi", který má vyjít v šesti svazcích, a začít ilustrace k Mayovým „Vánocům" a „Pokladu Inků" a zbývajícím dílům z takzvané „americké série". Mým snem je ilustrovat kompletního „Vinnetoua", což je v Suchánkově nakladatelství sedm dílů, ale k tomu asi nedojde, protože tenhle román vyšel před sedmi lety a na nové vydání je tedy brzy. Uskutečnit někdy trojrozměrný Burianův svět, pravěk, dobrodružství, indiány a tak... Určité šance se nabízí v Kopřivnici, Burianově rodišti. Pro velkou výstavu ke stému výročí narození Zdeňka Buriana jsem vytvořil bustu malířova poprsí. Jsem opravdu rád, že moje práce, i když jen drobná a ztracená v moři Burianových obrazů, byla vystavena v jedné z nejprestižnějších výstavních síní: v Jízdárně Pražského hradu. Ke stému výročí narození Jaroslava Foglara mám zhotovit některé typické figurky z jeho knížek, což bude také zajímavá práce. Mají být vystaveny v rámci výstavy k tomuto výročí. A doufám, že nějaké zajímavé nabídky ještě přijdou.

Povídali jsme si s Mirkem ještě dlouhou chvíli, protože ve srubu se udělalo příjemné teplo. Vzpomínali jsme na svoje zážitky s Mayovými knihami, hovořili o postavách románových i filmových ... ale to už je úplně jiný příběh.

 

Použitá literatura:

  • Korespondence s Miroslavem Pospíšilem
  • Rozhovor Jana Kotena s Mirkem Pospíšilem pro časopis Exit 162.

Autor článku: Zatinka, Jan Koten a Mirek Pospíšil, vytvořeno dne 28.7. 2009.

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR


od 1. 9. 2005