Lexikon postav

Kara ben Nemsí - postava z mnoha příběhů odehrávajících se v Orientu (v Americe vystupuje jako Old Shatterhand). Vysněné "Já" Karla Maye. Vlastnil hřebce jménem Ríh, kterému se později narodil syn Assil ben Ríh, v románu V říši stříbrného lva jezdil na Syrrovi. Většinu dobrodružství v islámských zemích prožil společně s Hádžím Halefem Omarem, sluhou a obětavým přítelem, který se sám jmenoval ochráncem svého sídího. Odměnou za věrnost byla malému Halefovi nejen přízeň hlavního hrdiny, ale i respekt šejka Haddádů.

Poprvé se jméno Kara ben Nemsí objevuje v roce 1881 v románovém cyklu Giölgeda Padishanün (Ve stínu pádišáha), ale jakousi ranou formou Kary ben Nemsího mohl být i vypravěč vystupující v povídce Die Gum (1878) a v novele Leilet (1876), kterou May později přepracoval a zařadil do románu Pouští jako kapitolu o Zenice. V příběhu Gum je bezejmenný vypravěč označován za Franka a vlastní proslulé ručnice medvědobijku a henryovku. Spolu se svým služebníkem cestuje Saharou, skolí lva a odhalí vůdce jedné karavany jako spojence lupičů. V porovnání s Karou ben Nemsím je ovšem mnohem krutější - člověka, který ho nazval urážlivým přízviskem ďaur, šlehl bičem do tváře a zrádce bez zdráhání probodl nožem.

Hlavní hrdina zmíněné novely Leilet je lékařem, který cestuje na příkaz svého krále do Egypta, Núbie a Habeše. Stejně jako Kara ben Nemsí vlastní ferman a má výtečné znalosti o nejrůznějších zemích a jejich obyvatelích. Vypravěč příběhu Leilet však v protikladu ke Karovi prožívá milostný vztah, zatímco vztah Kary ben Nemsího k ženám je distancovaný, skoro až chladný. V kapitole o Zenice zachraňuje krásnou dívku spíše jen ze soucitu, touze po dobrodružství a smyslu pro povinnost. Pokud náhodou pociťuje k nějaké ženě náklonnost, pak zůstává pouze u platonické lásky (např. Ingdža).

Důležitý mezník představuje šestidílný orientální cyklus Ve stínu pádišáha (od roku 1881), jehož hlavním hrdinou je už opravdový, nefalšovaný Kara ben Nemsí. Hned na prvních stránkách románu, při objevení mrtvoly Galingréa, ohromuje svými detektivními schopnostmi: "Seskočil jsem s koně. Byly tu stopy tří zvířat, jednoho velblouda a dvou koní. Prvý byl jistě velbloud jízdecký, jak jsem poznal podle úhlednosti otisků jeho kopyt. Při přesnějším ohledání byla mi nápadná jedna zvláštnost, podle níž jsem soudil, že jeden kůň trpěl tak zvaným kohoutím krokem. To musilo vzbuditi moji pozornost, protože jsem byl v kraji na koně zvláště bohatém, kde nikdo nejezdí na zvířeti stiženém nějakou vadou. Majitel toho koně buď nebyl žádný Arab, nebo to byl Arab velice chudý." ([1] s. 14)

Zatímco v románech odehrávajících se na Divokém západě se najdou hrdinové, kteří umějí číst a vyhodnocovat stopy přinejmenším tak dobře jako Old Shatterhand (tedy do doby, než vstoupí do děje), je Kara ben Nemsí v Orientu jediný, který se spoléhá na tento způsob získávání informací. To samé platí i pro plížení: zatímco Old Shatterhandovi přátelé umění z větší části ovládají, Kara ben Nemsí se nemůže v tomto ohledu na své společníky spoléhat. Povídky z Divokého západu a Orientu mají jedno společné: dokud je Old Shatterhand / Kara ben Nemsí akceptován jako vůdce, je zaručen úspěch celé akce. Svévolné jednání jednotlivých členů skupiny má zpravidla nepříjemné, mnohdy dokonce katastrofální následky.

Hlavními motivy orientálních příběhů jsou rozpory s úřední mocí všeho druhu a vydávání se Kary ben Nemsího za lékaře, což zřejmě pramení z dávné touhy Karla Maye studovat medicínu. Kara ben Nemsí obhajuje své jednání tak, že Orientálci považují každého Němce za zahradníka a každého cizince za dobrého střelce nebo dokonce velkého lékaře: "Na neštěstí dostala se mi v Káhiře do rukou malá, napolo prázdná homeopatická lékárnička; a protože jsem tu a tam cizím i známým dal nějakou pilulku a při plavbě po Nilu lodníkům na špičku nože trochu mléčného cukru, nabyl jsem s nesmírnou rychlostí pověsti lékaře, který je ve spojení se šejtanem, protože třemi zrnky durrhy křísí mrtvé." ([1] s. 82) Některé lékařské epizody slouží pouze k pobavení čtenářů (např. tlustý majordomus pašova paláce v románu Máhdí), jindy si svými lékařskými zásahy získává přátele, kteří ho pak z vděčnosti zachraňují ze smrtelného nebezpečí.

Důležitou dějovou linii cyklu Ve stínu pádišáha tvoří Karova touha navštívit za každou cenu svaté město Mekku. "Zde leželo to svaté město, svaté a nepřístupné. Měl jsem se mu vyhnout nebo odvážit se je navštívit? Moje údy se přímo chvěly a přece musil jsem vážně pomýšlet na všecky překážky stavící se mi v cestu. A co budu mít z toho, podaří-li se návštěva? Mohl jsem říci, že jsem byl v Mekce - víc nic. A budu-li přistižen, bude má smrt nevyhnutelná a jaká smrt! Ale zde bylo všechno uvažování zbytečným, a rozhodl jsem se jednat podle nastalých okolností." ([1] s. 262) Zločin byl vykonán a Kara ben Nemsí upadl do smrtelného nebezpečí - překvapující tah v jinak dobře promyšlené koncepci postavy. Vysvětlení je ovšem prosté - Karel May neviděl svého hrdinu pouze jako produkt bohaté fantazie, chtěl mu vdechnout také trochu lidskosti, reality.

Významný motiv, který souvisí s náboženským přesvědčením Kary ben Nemsího / Old Shatterhanda, je shovívavost vůči nepřátelům a odpor k prolévání lidské krve. Zločinci jsou obvykle pouze omráčeni a zajati, ale aby děj mohl běžet dále, podaří se jim uniknout a pronásledování začíná nanovo. Pokud byli protivníci ke zločinu svedeni, nastává zpravidla uzavření míru za čestných podmínek, pokud se zatížili těžkou vinou, pak většinou přicházejí o svůj život. Nikdy je však netrestá Kara ben Nemsí - pachatelé umírají téměř vždy jen následkem vlastního selhání, nešťastnou náhodou či rukou Karova společníka.

Svou pomoc přátelům nabízí Kara ben Nemsí zcela nezištně. Peníze, které odebere zločincům a které nemá komu vrátit, rozděluje prostřednictvím svého sluhy Halefa potřebným nebo nevinným lidem, kteří utrpěli během bojů nějaké škody. Také od svého bohatého přítele lorda Davida Lindsaye bere peníze jen proto, aby jimi zaplatil výdaje za cestování, případně odměnil domorodce za poskytnutí důležité informace. Pouze jedinkrát učinil Kara ben Nemsí výjimku. Nejcennější dárek, jaký na své cestě Orientem získal, si s radostí ponechal: vraného hřebce Ríha, kterého mu daroval šejk Haddádů Muhammad Amín z vděčnosti za to, že mu pomohl v boji proti nepřátelům. Začátek přátelství mezi hrdinou a jeho výtečným zvířetem je líčen následovně: "... já jsem však šel ke hřebci, který ležel na zemi, a uložil jsem se k jeho tělu. Říkal jsem mu opravdu stou súru do nozder? Ovšem. Nikoly z pověry, nýbrž proto, že kůň na to byl zvyklý; stal jsem se tím jeho důvěrným známým. Poněvadž jsem mu při recitaci súry dýchal do nozder, poznal, kterak větřit svého pána. Ležel jsem u jeho nohou jako hoch u nohou věrného, ostražitého, novofundlandského psa." ([1] s. 332)

Vztah mezi Karou ben Nemsím a jeho koněm byl opravdu jedinečný, což dokazují i následující řádky z příběhu o Ríhově smrti: "Ano, vraník přicházel, kymáceje se a nohy za sebou vleka; láska ke mě jej vzpřímila a dovedla až sem. Byl to pohled drásající srdce. Spěchali jsme mu vstříc; z jeho prsou řinul se proud krve na prst silný. Byl jsem u něho první a oběma rukama objal jsem jeho krk. Radostně zafuněl a lízal mi tvář a krk; pak zvolna klekl, nejprve na zadní, potom na přední nohy. Po marném úsilí vzchopit se ještě, vztyčil svoji krásnou malou hlavu, díval se na mne pohledem jakoby zlomeným a zticha zařičel, jemně a zmíravě, jak ještě nikdy žádného koně řičet jsem neslyšel. Vrhl jsem se vedle něho na zem a jeho hlavu položil jsem si na prsa, kdežto Halef se snažil zastavit jeho tekoucí krev. Všichni jsme plakali, plakali jsme tak, jakoby nám umíral milý člověk. Vraníkova huba ležela v mé ruce; lízal ji stále a stále, avšak pomaleji a volněji, až když už jazykem pohybovat nemohl; pak ještě poslední zmírající zafrkání, křečovité škubnutí - - - Ríh byl mrtev. Vzal jsem keffiji, šátek s hlavy, který jsem nosil pod turbanem, podržel jsem jej na ráně a zachytil poslední z ní řinoucí se krev. Ten šátek je mi dodnes památkou, kterou bych nedal za nic na světě." ([2] s. 378)

Mayův styl psaní se koncem 90. let 19. století začal výrazně měnit. Zážitky z velké orientální cesty (1899/1900), prožitý šok z konfrontace svých představ se skutečností i vleklé soudní spory měly velký vliv na Mayovu literární činnost. Po návratu domů dochází u Maye k vnitřní změně, legenda Old Shatterhanda / Kary ben Nemsího navždy zemřela. May se přestává identifikovat se svými literárními hrdiny a jejich činy.

Zatímco první dva svazky románového cyklu V říši stříbrného lva napsal ještě v duchu svých tradičních dobrodružných románů, zbývající dva svazky jsou plné symboliky, náboženských a pacifistických myšlenek. Kara ben Nemsí přestává být hrdinou, nechává se dokonce okrást, otrávit a zajmout, onemocní tyfem a o vlásek unikne smrti. Na čtyřdílný román V říši stříbrného lva navazuje dvoudílný Ardistan a Džinistan, který se odehrává ve fiktivních orientálních zemích Sitaře, Ardistanu a Džinistanu. Ardistan je bažinatá nížina, země nízkých a egoistických forem bytí, zatímco Džinistan je země slunečných hor, humanity a lásky k bližnímu. Sitaře vládne tajemná kurdská princezna Marah Durimeh. Ta požádá Karu ben Nemsího, aby se svým přítelem Halefem Omarem vykonal v oblasti Ardistanu a Džinistanu jisté diplomatické poslání, které by pomohlo ukončit počínající válečný konflikt. May vyzývá k vítězstvím bez obětí a krveprolití, jeho pacifismus promlouvá v plné síle.

Jiná jména a přezdívky Kary ben Nemsího:

• Šaríf Hádží Šaháb Addín Abd al Kádir ibn Hádží Ghazálí al Farábí ibn Tábit Marván Abú'l Ahmad Abú Bašar Hadíd eš Šonahar (Zemí Škipetarů)
• Charley (Kristus nebo Muhammad?)
• Mauvátí al Pars-Efendi (Kristus nebo Muhammad?)
• Sáduk al Baíja (V zemi Mahdího)
• Abú Mahúf (V zemi Mahdího)
• Amm Salád (V zemi Mahdího)
• Mudír z Džarabúbu (V zemi Mahdího)
• Ben Subáta (V zemi Mahdího)
• Abú es Sidda (Ghazva)
• Salim Mafarak (Ghazva)
• Kuang-si-ta-sse (Kiang-lu)
• Mr. Jones (Satan a Jidáš)
• Hádží Akíl Šatír al Magaríb ben Hádží Alím Šadži ar Rani ibn Hádží Mašúr al Azami ben Hádží Takí Abú Fadl al Mukaram (Na věčnosti)
• Abd al Musaláha (Na věčnosti)
• Emír Hadží Kara ben Nemsí ben Emír Hadží Kara ben Džirmání ibn Emír Hádží Kara ben Alamání (Ardistan a Džinistan)