Mayovky na Internetu

Lexikon postav

Lexikon postav je vytvořen s pomocí Velkého lexikonu postav Karla Maye (Grosses Karl May Figurenlexikon), který se v elektronické podobě nachází na webových stránkách společnosti Karl-May-Gesellschaft. Hesla jsou sestavována na základě originálních děl Karla Maye, které nemusí vždy korespondovat s českými překlady. Jména postav mohou být v některých českých vydáních mayovek zapisována různým pravopisem (srovnej: Ísá el Makín x Esla el Mahem). Proto pro snazší orientaci v lexikonu využijte, prosím, vyhledávací box vpravo nahoře.

 Aar-Ads   Ael-Alw   Ama-Azi   Bab-Bey   Bib-Bys   Cad-Chr   Cie-Cyp   Č   Dan-Dit   Dja-Dur   E   Fab-Fox   Fra-Fuss   Gab-Gov   Gra-Guz   Haa-Halef   Hali-Hav   Haw-Hij   Hil-Huy   I   J   Ka-Kod   Kara ben Nemsí   Koe-Kys   La-Lem   Len-Lyd   Mac-Mar   Mas-Min   Mir-Myr   N   Obe-Oyo   Old Shatterhand   Pac-Pha   Phe-Put   Q   Raa-Rib   Ric-Ry   Saa-Sej   Sel-Szi   Š   Tab-Tok   Tol-Tze   U   V   Vinnetou   Wab-Wes   Whe-Wur   Y   Z   Ž 

Zobrazení hesel dle příběhu

Vinnetou - v německém originále psán jako Winnetou, postava z mnoha příběhů odehrávajících se na Divokém západě, v malé míře i v Orientu a Evropě. Slavný náčelník kmene Apačů Mescalerů, sídlících v mohutném pueblu na Rio Pecos, pokrevní bratr Old Shatterhanda. Byl synem Inču-čuny a bratrem Nšo-či, vlastnil vraného hřebce jménem Ilči. Svého bratra navštívil v Drážďanech (v kalhotách, vestě a klobouku!) a poté s ním putoval do Egypta a Tunisu, kde byl nazýván Ben Asra. Zemřel 2. září 1874 v kotlině hory Hancock při ochraně osadníků, kteří byli zajati Siouxy-Ogallally. Byl střelen do hrudi a umíral v Old Shatterhandově náručí. Jeho poslední slova vyznávala víru v Ježíše, Spasitele. Osvobození osadníci doprovodili umírajícího Vinnetoua na věčnost zpěvem Ave Maria.

Původ Vinnetouova jména dosud není objasněn. Podle Mayova vyprávění z 25. března 1898 šlo o apačské slovo označující hořící vodu: "Inču-čuna, Vinnetouův otec, byl uznáván jako nejvyšší náčelník všemi apačskými kmeny, s výjimkou jednoho jediného. V doprovodu Vinnetoua se vydal k tomuto kmeni, aby také zde prosadil uznání své osoby jako náčelníka. Oba však byli zajati a měli zemřít u mučednického kůlu. Vesnice, v níž se oba zajatci nacházeli, stála u malého jezera, jehož povrch byl pokryt vrstvou petroleje. Znepřátelení Apačové pravili: »Když Vinnetou přeplave jezero, budou oba propuštěni na svobodu a Inču-čuna bude uznán jako nejvyšší náčelník.« Vrstva petroleje byla zapálena a Vinnetou (tehdy třináctiletý) zbaven pout. Ihned skočil do vody a na dlouhou dobu se ukryl pod hladinou, takže ho považovali za mrtvého; neočekávaně se však vynořil mezi Apači, lehce popálen a s ohořelými vlasy. Díky této příhodě byl Inču-čuna uznán náčelníkem i dosud nepřátelsky smýšlejícím apačským kmenem a Vinnetou získal čestné jméno Hořící voda."

Adalbert Stütz však později zjistil, že v jazyce Apačů neexistují žádná slova, která by onomu překladu odpovídala. V díle Zwölf Sprachen aus dem Südwesten Nordamerikas od Alberta S. Gatscheta (1876), které Karel May prokazatelně využíval při psaní svých románů, však našel slovo vintu, což byl běžný slangový výraz bílých diggerů (zlatokopů) pro Indiány. Ovšem z Gadschetovy knihy May náčelníkovo jméno získat nemohl, neboť jméno Vinnetou se poprvé objevilo již o rok dříve, tedy v roce 1875. O další výklad jména Vinnetou se v roce 1989 pokusil Werner Pope, jenž v knize velkého dokumentaristy a znalce Divokého západu George Catlina nalezl náčelníka Černonožců jménem Wun-nes-tou. Všechny zmíněné verze odborníci později vyvrátili. Že by jméno Vinnetou mohlo být převzato z nějakého jiného díla indiánské literatury je také vyloučeno a tak jediným pramenem zůstává Mayova fantazie.

Vinnetouův charakter i vzhled se v průběhu literárního vývoje Karla Maye neustále vyvíjel a zdokonaloval. Zprvu byl popisován jako statečný a mimořádný náčelník, který zároveň neváhal chladnokrevně usmrtit své nepřátele - např. za těžkou urážku krutě potrestal starého utažského náčelníka, kterému způsobil smrtelná zranění na hlavě i hrudníku (v původní verzi Pokladu ve Stříbrném jezeře). Ke konci románového života se z Vinnetoua stala takřka nadpozemská bytost, oplývající těmi nejušlechtilejšími vlastnostmi (např. román Vánoce!).

Vinnetou se poprvé objevil roku 1875 v povídce Old Firehand, v níž byl představen jako velký náčelník Apačů. Vypravěče příběhu, který byl zřejmě jakousi ranou formou Old Shatterhanda, nazýval svým bratrem, avšak měl k němu spíše školometský, než opravdu přátelský vztah. Ačkoliv postava zde není popsána nijak podrobněji, představovali si ji May jako staršího, asi padesátiletého muže (teprve v pozdějších povídkách May uváděl, že Vinnetou byl stejně starý jako Old Shatterhand), který zasvěcoval svého mladého bílého přítele do tajů života na Divokém západě a daroval mu vynikajícího hřebce Swallowa. Vinnetou je zde popisován jako divoch sbírající skalpy svých nepřátel (Parranoh) a vášnivý kuřák doutníků. Dále se dovídáme, že Vinnetou byl kdysi zamilován do Ribanny, která ovšem dala přednost Vinnetouovu příteli Old Firehandovi.

V románu Zajati na moři (1878) se o Vinnetouovi poprvé dovídáme více podrobností: "Do místnosti vešel muž, na němž bylo na první pohled patrné, že je Indián, třebaže na sobě měl traperský oděv. Ten byl čistý a udržovaný, což bylo mezi příslušníky rudé rasy zvláštností. Kabátec i legginy byly ušity z bizoní kůže, vydělané doměkka... Švy zdobily třásně, mokasíny byly ušity z jelení kůže, nikoliv však podle pevného tvaru chodidla, nýbrž z jednotlivých proužků, což dávalo botám mimořádnou trvanlivost i pohodlí. Pokrývka hlavy chyběla, místo ní byly bohaté černé vlasy svázány do uzlu, který seděl jako turban na temeni hrdě vztyčené hlavy." ([1] s. 70) Jeho výstup v románu Zajati na moři je impozantní: majitel obchodu Winklay ho zprvu nechtěl obsloužit, když ale zjistil, že Indián má u sebe zlato i stříbro, nabídnul mu brandy, kterou ovšem Apač odmítnul. Když se hostinský zdráhal prodat Vinnetouovi střelný prach a kulky, uchopil ho Indián za hrdlo a tasil nůž. Jakmile vyslovil své jméno, "ustoupili muži, kteří se na něho chtěli vrhnout, ve vší vážnosti stranou. Vinnetou - to bylo jméno, které ctili i nejodvážnější lovci a trapeři... Každý věděl, že tento inteligentní Indián nejednou překonal vody Mississippi, aby si prohlédl vesnice a domy bledých a setkal se s jejich nejvyšším představitelem, prezidentem Spojených států amerických ve Washingtonu. Byl jediným náčelníkem dosud neporobených kmenů, které nechtěly bledým tvářím ubližovat." ([1] s. 72) Jak je patrné z výše uvedeného popisu, první krok na cestě k čestnému, hrdému a ušlechtilému Apačovi byl učiněn právě v románu Zajati na moři. I přesto ho May nechal bojovat s Riccarrohem, kterého poté Apač brutálně skalpoval.

Další důležitý mezník ve vývoji postavy představuje povídka Vinnetou, vycházející v roce 1878 v časopise Omnibus. Apače, v tehdejší literatuře spíše haněné, povýšil May na čestné a ušlechtilé bojovníky a Vinnetoua popsal jako charakterního státníka s pozoruhodnými duchovními i politickými schopnostmi. Začala se rodit legenda.

Zásadní význam má povídka o Vinnetouově smrti Im wilden Westen Nordamerika's (1882), která byla později zařazena do trilogie Vinnetou. May zde poprvé popisuje hloubku přátelství mezi Old Shatterhandem a Vinnetouem tak, jak jsme na to zvyklí z pozdějších děl Karla Maye. Důležitou událostí je rovněž Old Shatterhandův rozhovor s Apačem o víře, který znají všichni, kdo četli třetí díl románu Vinnetou. Old Shatterhand se zde poprvé pasuje do role misionáře, vypravuje Vinnetouovi o víře bělochů a jemně se pokouší obrátit svého rudého bratra ke křesťanství. Jeho proslov se nemíjí účinkem: "Můj bratr Šárlí mluvil slova, která nemohou zemřít ... Vinnetou nezapomene na velkého, dobrého Manitoua bělochů, syna Stvořitele, který zemřel na kříži, a pannu, která sídlí v nebi a slyší zpěv osady. Víra rudých mužů učí nenávisti a zabíjení; víra bílých mužů učí lásce a životu. Vinnetou se rozmyslí, co má zvolit, zda život nebo smrt." ([2] s. 330)

V roce 1886 napsal pro mládežnický časopis Der Gute Kamerad (GK) román Syn lovce medvědů, v němž Vinnetoua popisuje následovně: "Byl oblečen stejně jako Old Shatterhand, pouze místo vysokých bot měl indiánské mokasíny. Také pokrývku hlavy neměl. Jeho dlouhé, husté, černé vlasy byly svinuty do vysokého účesu podobného helmě a byly propleteny chřestýší kůží. Na hlavě neměl ani jediné orlí pero. Nebylo třeba odznaků, aby bylo hned patrné, že je náčelníkem. Kdo na něho pohlédl, ihned poznal, že má před sebou neobyčejného muže. Kolem krku měl váček s medicínou, dýmku míru a trojitý náhrdelník z medvědích drápů, trofejí, které si vydobyl s nasazením života. V ruce třímal dvouhlavňovou pušku, jejíž dřevěná pažba byla hustě pobita stříbrnými hřebíky. Byla to proslulá stříbrná puška, jejíž kulky se nikdy neminuly cíle. Výraz jeho vážného, mužně krásného obličeje bylo možné nazvat římským; lícní kosti vystupovaly sotva znatelně a jeho pleť měla mdle světlehnědou barvu se slabým nádechem do bronzova. Byl to Vinnetou, náčelník Apačů, nejušlechtilejší muž mezi Indiány. Jeho jméno bylo známé v každém srubu a u každého táborového ohně. Byl spravedlivý, moudrý, věrný a statečný až do krajnosti, bezelstný, přítel a ochránce všech, kterým bylo třeba pomoci, ať to byli Indiáni či běloši, tak byl známý po celé délce i šířce Spojených států, dokonce i za jejich hranicemi." ([3] s. 75)

V původní verzi románu vycházejícím v časopise Der Gute Kamerad se nachází zajímavý příběh o seznámení Vinnetoua s Old Shatterhandem, jenž Apač vyprávěl náčelníkovi Šošonů Tokvi-teyovi: "Stalo se to na Rio Gila... Vinnetou byl ještě mlád. Dostal za úkol nalézt stopy Komančů... Jelo s ním deset bojovníků a podařilo se jim stopy nepřátel vypátrat. Na zpáteční cestě uviděl stoupat kouř a tak se k němu připlížil, aby se podíval, jací muži sedí u ohně. Bylo tam pět bělochů. Apačové s nimi žili v nepřátelství, proto se Vinnetou rozhodnul muže přepadnout a ozdobit se jejich skalpy... Běloši byli překvapení, ale zároveň stateční a bránili se. Jeden z nich uskočil za strom a začal střílet na Indiány. Zemřely čtyři bledé tváře a spolu s nimi i deset Apačů, kteří doprovázeli Vinnetoua. Naživu zůstal pouze tento udatný běloch a Vinnetou. Běloch odhodil svou zbraň a vrhnul se na rudého muže. Strhnul ho k zemi a odzbrojil ho. Vinnetou byl ztracen; ležel pod bledou tváří a nemohl se pohnout, neboť onen muž byl silný jako šedý medvěd. Apač roztrhnul svou loveckou košili a nabízel nepříteli obnaženou hruď. Běloch ale odhodil nůž, vstal a podal Vinnetouovi ruku. Krvácel, neboť ho Vinnetou poranil na krku, a přesto ušetřil Apačův život. Onen běloch byl Old Shatterhand. Od té doby jsou oba muži bratry a bratry také zůstanou, dokud je smrt nerozdělí." ([4] Teil 35, s. 554, tato pasáž byla Mayem odstraněna při úpravě pro knižní vydání).

Velmi podrobný (a také dosti idealizovaný) popis náčelníka předložil May čtenářům v románu Vánoce! (1897), který je vlastně posledním dílem, v němž vystupuje hrdina Vinnetou. Ten se zde stává ideálem člověka, ne-li celého lidstva:

"Na každého, kdo Vinnetoua neznal, musel tento muž zapůsobit nanejvýš hluboce, což je také zcela pochopitelné. Tento slavný náčelník Apačů byl totiž mnohem víc než jen obyčejný muž. Nebylo to samozřejmě jeho postavení náčelníka, jež tolik imponovalo... Vinnetou působil jen svou osobností, v níž byly nádherně ztělesněny všechny jeho přednosti, všechny duchovní i tělesné vlastnosti i jeho dokonalá mužná krása. Kamkoli přišel, vzbuzoval obdiv a zároveň mu byla i naprosto samozřejmě vzdávána úcta, jejímž přirozeným důsledkem je i bezděčná poslušnost.

Měl na sobě lovecký oblek z losí kůže indiánského střihu, jaký jsem i já nosil, když jsem jezdil po Západě, na nohou lehké mokasíny ozdobené dikobrazími ostny a nuggety vzácných tvarů... Jeho bohaté, husté modročerné vlasy byly na temeni hlavy vyčesány do výšky v podobě helmy, odkud splývaly dolů. Když seděl v sedle, vypadaly jako hříva nebo jako hustý závoj dosahující až na koňův hřbet. Jeho indiánský účes nezdobila žádná orlí pera. Tento znak náčelníků nikdy nenosil, i tak na něm bylo na první pohled patrno, že není žádný obyčejný bojovník. Viděl jsem ho jednou mezi náčelníky, z nichž všichni byli ozdobeni orlími pery a ověšeni všemožnými trofejemi. A přece ho jeho královské držení těla, jeho nenucený, pružný a přece hrdý krok ode všech ostatních odlišoval jako nejušlechtilejšího...
Na krku nosil cennou dýmku míru, talismanový váček a trojnásobný náhrdelník z drápů medvědů grizzly, které s nasazením života sám skolil. Rysy jeho vážné, mužně krásné tváře, s lícními kostmi jen sotva znatelnými, byly téměř klasické a barva jeho světlehnědé pleti měla lehký bronzový nádech.

Vousy nenosil, v tomto ohledu to byl dokonalý Indián. Tak bylo možno sledovat jemné, vlídné a zároveň energické vykroužení jeho rtů, jež byly schopny té nejsladší lichotky právě tak jako hrozivého láteření, potěšujícího uznání stejně jako nejostřejší ironie. Byl-li přátelsky naladěn, zaznívalo v jeho hlase sympatické a přitažlivé hrdelní zabarvení, jaké jsem u nikoho jiného nezpozoroval. Lze je přirovnat jen k láskyplnému kvokání slepičí mámy, která pod křídla shromáždila svoje kuřata. V hněvu měj jeho hlas sílu a úder kladiva, které rozbíjí železo a které, jestliže Vinnetou chtěl, protivníka naprosto ochromilo. Pokud řečnil, což se stávalo jen zřídkakdy, při velmi důležitých nebo slavnostních příležitostech, pak využíval všech prostředků rétoriky. Nikdy jsem neslyšel lepšího a přesvědčivějšího řečníka, než byl on, a taky jsem se ani jedinkrát nesetkal s tím, že by výmluvnosti tohoto velkého a nepřekonatelného Apače někdo dokázal odolat. Výmluvné byly i obě jemně se pohybující nozdry jeho mírně klenutého, mohutného, nikoli však indiánsky širokého nosu. V jejich vibracích se totiž odráželo každé hnuti jeho duše.

Ze všeho nejkrásnější však na něm byly oči. Tmavé sametové oči, v nichž se zračil celý svět lásky, dobra, vděku, soucitu, péče, ale také opovržení. Takové čestné a čisté oči, z nichž v hněvu plály svaté ohně rozhořčení a v nelibosti šlehaly zničující blesky, mohl mít jen člověk, který měl tak čistou duši, upřímné srdce, pevný charakter a opravdový cit jako Vinnetou. Ty oči si podmaňovaly: přítele činily šťastným a nepřítele naplňovaly strachem a hrůzou; nehodného káraly a protivícího se nutily k poslušnosti. Mluvil-li Vinnetou o Bohu, o svém velkém dobrém Manitouovi, stávaly se jeho oči očima zbožné madony, mluvil-li přátelsky, měnily se v oči roztomilé ženy, a jestliže se hněval, byly to hrozivé oči nejvyššího z germánských bohů..." ([5] s. 172)

Příběhy: Zajati na moři, Syn lovce medvědů, Duch Llana Estacada, Poklad ve Stříbrném jezeře, Vinnetou, rudý gentleman I-III, Petrolejový princ, Old Surehand I-III, Satan a Jidáš I-III, Černý mustang, Vánoce, Petrolejový požár
[1] May, Karel. Zajati na moři. Brno: Návrat, 1999.
[2] May, Karel. Vinnetou, Rudý gentleman. Díl III. Praha: Jos. R. Vilímek, 1901.
[3] May, Karel. Syn lovce medvědů. Brno: Návrat, 1997.
[4] May, Karl. Der Sohn des Bärenjägers. Der Gute Kamerad [online]. [cit. 13.10. 2009]. Dostupný z: http://www.karl-may-gesellschaft.de/kmg/primlit/jugend/baerenj/index.htm
[5] May, Karel. Vánoce. Praha: Toužimský a Moravec, 1992.



od 1. 9. 2005