Mayovky na Internetu

Karel May: Vzpomínání

Sehr geehrte Damen und Herren, guten Tag.
Vážené dámy a pánové, dobrý den!

Rakouský skladatel Mozart kdysi řekl: „Moji Pražané mi rozumějí“. O kolik jsem na tom lépe než on, mohu-li říci: „Moji Češi mi rozumějí.“ Kolik jen vyšlo u vás mých knih, kolik zde mám generací vděčných čtenářů a jaké skvělé nakladatelské péči se zde těším, o skvostných ilustracích ani nemluvě – v tomhle směru jsou má česká vydání vskutku nejkrásnější na světě!

Vzpomínám na Vilímka – to byl tvrdý obchodník – však jsem mu nic nezůstal dlužen, ale zůstali jsme dobrými partnery i přáteli. Takového štěstí se mi v Německu – s výjimkou pana Fehsenfelda – nedostalo.

Ale přes tuto ohromnou recepci mého díla se k vám, českým čtenářům, přece jen nedostalo všechno. Je ještě dost z mého díla, co vám vaši nakladatelé dluží. Zeměpisná kázání, například, pozdní obranné spisy – ty ovšem nemají valné ceny – nebo rané články.

Přišel jsem proto mezi vás, abych vám něco málo z těchto neznámých vám prací přednesl: dva články z dob mé mladosti a první část přednášky, kterou jsem měl 18. října 1908 v Lawrenci ve Spojených státech pro své krajany. Mezi těmi dvěma pracemi leží téměř můj celý život, celá ta dlouhá a namáhavá cesta z bažin Ardistánu přes mého Vinnetoua a hádžího Halefa až k jasným výšinám Džinistánu. Kam povede dál? To vy už dnes víte – ale já nelituji žádného kroku, který jsem na této cestě učinil, žádného písmene, které jsem napsal.

Obviňovali mne, že mé příběhy jsou výplodem fantazie a nazývali mne lhářem. Ale já jsem opravdu všechno, co jsem napsal, prožil. Přirozeně nikoliv na Divokém Západě Ameriky, ani v horkém písku Arabského poloostrova, ale u nás, v Sasku. Jen jsem ty své prožitky oblékl do šatů pohádky, aby je lidé lépe přijali. Protože holá pravda je pro ně někdy těžko stravitelná. Tak jsem třeba z brakového nakladatele Münchmeyera učinil Turka Muráda Násira, obchodníka s otroky čili s brakovou literaturou, který mě chtěl oženit se svojí sestrou, aby mne připoutal ke svému podnikání. Spojil jsem se proti němu s nakladatelem Pustetem, komerčním radou, jemuž jsem v románu přisoudil hodnost a šat rajjise efendiná. Později se z něho stal můj nepřítel, když mi bez mého vědomí zkrátil jeden z románů a nechtěl si připustit svoji chybu.

Kdo čte pozorně mé knihy, přečte v nich celý můj život.

Dnes stojím na začátku podzimu svého života. nebojím se ho. Poslyšte, co jsem o něm napsal v době, kdy jsem prožíval své jaro a všechno pro mě rozkvétalo:

Podzimní myšlenky

„Vyslyš také podzimu hlas,
poslouchej, co říká a následuj ho!“

Ani k útulným besedám zvoucí zima, ani láskou planoucí jaro či růže darující a plody dozrávající léto nepůsobí na lidskou mysl tak dojímavě jako podzim se svými vadnoucími květy, scházejícími nivami a blednoucími barvami.

Velké tažení po matce zemi, jemuž musí být poslušen i ten nejsilnější a nejmocnější, triumfálně ukazuje svoji vládu nad přírodou. Dozněla poslední píseň slavíka; sluneční paprsky dopadají stále více zešikma; na polích a lukách je holo. Tvůrčí síla si chce odpočinout od požehnané práce uplynulých týdnů. Zrána se již na vrcholcích trávy třpytí jinovatka; ze strnišť přichází „babí léto“ a vzduchem jde „naléhavě mírně“ vůně podzimu.

Je doba rozloučení. A jako pocity srdce planou výše v hodinách loučení a všechna hnutí nitra vyvěrají vzhůru do slzami zalitých očí, tak rok co rok vysílá své nejkrásnější dny na podzim a měkkým, touhou dýchajícím večerem se šíří sladká, blažená lítost.

A tato měkkost, tato touha se zmocňuje lidského srdce. Ať padá listí a vadnou květiny, přesto není v opadávání a vadnutí patrný zánik a umírání; to jen milá stará matka země volá zpět své děti, aby je omlazené a zkrášlené znovu přivedla do života. Tak ani smrt není zánikem všeho bytí, nýbrž návratem k prvotní síle, aby využila vymoženosti tohoto života k nové existenci.

Neboť jak tam venku v přírodě, tak i člověku se blíží podzim; brázdí mu čelo, řídne vlasy a ohýbá šíji, nutí ho k vážnému zkoumání a ptá se po plodech jeho života. Jak je mnohý hrdý muž podoben prázdnému klasu, který směl vysoko zvedat svoji hlavu, protože nenesl žádná zrna, a jak se mnohý může po zemi vléci, neboť tíha a starost práce jej skličuje! „Zde se musí pilně sít ke sklizni onoho života,“ zaznívá ve staré kostelní písni. Ale nikoli až v onom životě, nýbrž už zde tato sklizeň začíná a

dobře stromu, který plody nese,
když s ním ruka věku třese!

 

Vždy jsem toužil po přátelství, na které byl ke mně můj život tak skoupý. Známých jsem měl mnoho, ale skutečných přátel méně než málo. Možná proto, že moje chápání přátelství bylo až příliš vážné; nikdy jsem tohoto slova neužíval nadarmo. Už v raném věku jsem o něm napsal toto:

O přátelství

„Věrný přítel miluje víc a stojí pevněji než bratr,“ říká Šalamoun ve svém výroku a staví těmito slovy přátelství do pravého, pravdivého světla.

 

Ono je krásným, laskavým, tichým a rozvážným bratrem lásky. Zatímco její soud bývá často ovlivňován a šizen úplatnými zevnějšky, vzrušením pocitů a opojením okamžiku, přátelství zkouší vlastním vědomím a nestranným okem a nabízí svoji ruku ke svazku jen po vážném a zralém uvážení. „Láska často zaslepuje,“ říká lidová mluva. A podobnost – je náhodná. Proč se tedy divíme, že příteli věříme víc a můžeme se na něj víc spolehnout, než na manželku nebo bratra?

Někdo tvrdí, že skutečné přátelství je dnes vzácné. Tato stížnost není odůvodněná. Pocity lidského srdce zůstávají stále a věčně tytéž Ale stav prostředí je nechává působivě objevovat v rozličném světle a rozdílném směru. Tak věčné je i přátelství lidí a hovoří-li přítomnost s nadšením o nesčetných případech pravých a obětavých přátelství doby minulé, pak budoucnost jistě bude stejně vyprávět o našich současných dnech.

Herder míní: „V neštěstí se pozná přítel.“ Avšak kdo vidí v nouzi svého přítele prchat, měl by se upřímně ptát, není-li vina v něm samotném. A kdo chce mít přítele opravdového, upřímného a věrného přítele, ten musí také i pochopit, že má „příteli přítelem být“ a ve všem, co myslí a činí, se ukázat být jej hoden.

S přátelstvím je to jako s bohatstvím. Není lehké stát se bohatým; ale zůstat jím, to je ještě těžší. Stejně tak je těžké najít skutečného přítele; ještě obtížnější ale je si ho udržet. K tomu Sirah připomíná:

„Neobětuj starého přítele;
nový se mu nikdy nevyrovná!
Nový přítel je novým vínem:
Teprve když zestárne,
Vypiješ ho rád a tobě zachutná!“

 

Ach ano, přátelství, to pravé skutečné přátelství mi celý život chybělo. Doufal jsem je najít ve vztahu se svojí ženou Emmou, ale dočkal jsem se jen hořkého zklamání. Vytvořil jsem postavu svého bratra Vinnetoua a jeho sestry Nšo-či a doufal jsem, že tím Emmě něco napovím, ale marně – ona žádné mé knihy nečetla a o sousedské klepy se starala víc než o touhy a pocity svého muže. Vinnetou ji zajímal jen do té míry, dokud přinášel honoráře do domácí pokladny. A Nšo-či? O té snad neměla ani potuchy.

Nšo-či... Ta vzpomínka je pořád tak živá. Jakoby tu byla stále vedle mne.

 

Nšo-či: „Stojí vedle tebe celý tvůj život.“

May: „Nšo-či, jsi to ty? Ty žiješ? Jak to, že jsi tady?“

Nšo-či: „Protože jsem tvoje vzpomínka, kterou sis vysnil. Udělal´s to tak přesvědčivě, že Nšo-či žije nejen pro tebe, ale pro všechny lidi, kteří mají rádi tvé knihy. Old Shatterhand má velkou moc nad srdci svých přátel a dokáže jim dát nejen poučení a radost, ale i sny a vzpomínky.“

May: „To není moc Old Shatterhanda. Tu moc mají knihy. Když člověka osloví, pak si jej dokáží podmanit na celý život. Podívej na ty lidi tady. Přijeli, protože je podmanily mé knihy o příbězích tvého bratra Vinnetoua.“

 

Vinnetou: „Zde jsem, můj bratře!“

May: „Můj bratře Vinnetou. Mé srdce se raduje, že znovu vidí svého přítele.“

Vinnetou: „Vinnetou přichází, aby svému bratru poděkoval, že mu dal ve svých knihách život.“

May: „Vinnetou nechť neděkuje mě, nýbrž všem těm čtenářům, kteří si jej zamilovali. Pohleď, zde jsou někteří z nich. Kdyby jich nebylo, Vinnetou i jeho příběhy by za celá ta desetiletí upadl v zapomnění.“

Vinnetou: „Vinnetou nikdy nemůže být zapomenut, dokud nebudou zapomenuty právo, spravedlnost, čest a odvaha. A tu jsi ve svých knihách přinesl ty, můj bratře, stejně jako pocity přátelství k Indiánům. Byl´s to ty, můj bratře, kdo naučil Evropany milovat Indiány.“

May: „Ano, vytvořila tě má fantazie, ale ty už dnes žiješ v srdcích lidí jako skutečná živoucí postava. Můj bratře, naše cesty po zbytek života povedou jedním směrem, ať už budeme spolu či nikoliv. Tvojí prérií jsou lidská srdce a tvým koněm pak jejich touha po spravedlnosti a odvaze.“

Vinnetou: „Vinnetou se svojí sestrou nyní odejdou, ale náčelník Apačů věří, že se brzy sejdeme. Žij blaze, můj bratře.“

May: „Sbohem, Vinnetou, na shledanou, Nšo-či.“

Vinnetou: „Sbohem, Old Shatterhande“.

 

Ale já se nikdy necítil být Old Shatterhandem, přestože jsem to v určitých obdobích svého života tvrdil. Byl jsem hloupý a myslel jsem si, že tím doženu všechno to, o co mne život kdysi připravil. A zatím jsem se připravil o mnohem víc. Dnes už vím, a to se už dostávám ke své přednášce v Lawrenci z roku 1908, že život mě i vám, nám lidem, klade tři otázky lidstva, tři otázky života.

Naše dvacáté století musí tyto důležité otázky dávat a řešit. Proč? Přítomnost volá po odstranění omylů a přehmatů, které byly dosud v oblasti umění, vědy a zvláště pak se zřetelem na sociální vývoj národů páchány. Toto století bude stoletím oprav. Ony omyly a přehmaty by se nemohly stát, kdyby se pokládaly otázky, kdo je vlastně člověk, odkud přichází, co má dělat a kam jde. A je nejvyšší čas, že se tyto otázky konečně kladou. Ptáme se všech ostatních, jenom ne sebe samých. Zkoušíme rozpoznat všechno možné, jen ne naše vlastní Já, naše vlastní bytí. Ani neumíme dobře rozeznávat jeho duši od ducha; ještě ani nevíme, že se skládá z těla, animy, duše a ducha. Proto je nutné zde provést změnu.

Vznik a vývoj člověka se udál naprosto shodně se vznikem a vývojem ostatních stvoření. Aby se sám poznal, musí člověk studovat přírodu, celé to tvoření, neboť všechno, co se ho a jeho existence týká, je v největší míře v ní jako vzor. Jak se Země jednou denně otočí kolem své vlastní osy, tak se i člověk pohybuje každodenně kolem utrpení, nouze a starostí svého malého života. A jako Země jednou ročně obkrouží koelm Slunce, tak obkrouží i člověk jednou za rok života kolem zářícího středobodu, jehož věřící označují jako Boha. jestli ho jiní nazývají jinak, nic to nemění; zda ho uznávají, zda v něho věří nebo ne --- on je drží všechny v pohybu, jako se nechává kroužit v kruhu balonek na niti. A čí nit se přetrhne, ten je ztracen. Spojení s Bohem se přeruší a ten dotyčný bude vyvržen do záhuby.

Bůh je duch a duše. Duch je moc, duše je láska. Ve své lásce zamýšlí obšťastnit celé světy. Dovoluje své duši, aby se proměnila v sílu a život a oblékla se do krásy pozemských forem a barev. Tak vznikla Země. Její vznik je porušením boží všemouhoucnosti a lásky. Ale všechno, co od Boha vychází, musí se znovu k němu vrátit. Země se musí zase odhmotnit toutéž cestou, jíž vznikla. Její látky, formy a barvy se musí pomalu přeměnit zpět v sílu a život, v duši a ducha, aby se znovu spojila s prazdrojem všeho bytí. A tento návrat k Bohu, toto odhmotnění je úkolem naší pozemské pouti. To se stalo tím, že se kámen rozpadl a stal se rostlinou; poté následovalo zvíře a nakonec člověk. Kámen je nevědomý, člověk si je vědom Boha. V tomto uvědomění si Boha je vykonán poslední a nejvyšší krok návratu k Otci.

Ty tři otázky lidstva lze tedy zodpovědět takto:

Odkud člověk přichází? - Od Boha.

Kam jde? - K Bohu zpět.

Kým nebo čím je? - Budoucím duchem, který myslí a jedná o to lidštěji, čím více se znovu blíží boží lásce, z níž vyšel.

Bůh vytvořil to veškeré dílo za pomoci dvou nejjednodušších pojmů, které pro nás existují a ty oba rozměry prostoru a času se v lidech smiřují. Člověk se totiž vyvíjí nejen v čase z hmoty k životu, k duši, k duchu, nýbrž je zároveň z toho složen i prostorově tím, že se jeho osobnost skládá z těla, života, duše a ducha, jejichž souvislost a spolupůsobení lze nejlépe objasnit velmi všedním, ale také velmi výstižným přirovnáním, totiž představou nájemního vozu.

Člověk se podobá drožce. Vůz sám o sobě může být starý nebo nový, hezký nebo ošklivý, účelný nebo neúčelný, vytrvalý nebo nejistý; to je tělo.

Kůň může být dobrý nebo špatný, silný nebo slabý, povolný nebo vzpurný, zdravý nebo nemocný, ušlechtilého nebo prostého chovu – představuje pudové žití (animu), která se liší od duše. Anima je živočich v člověku, který nám, je-li neušlechtilý, dává tolik námahy. Tělo samo – vůz – je mrtvé a nehybné, dokud před ně není zapřažen kůň. Nyní by se sice mohlo pohybovat, ale nesmí; zůstane stát, protože kůň – pud – by jel bez plánu a cíle. Pak přijde kočí. Ten může být šikovný nebo nešikovný, věrný nebo nevěrný, pilný nebo líný, silný nebo neduživý, čestný nebo nečestný; to je duše. Když vstoupí na kozlík, může sice jízda začít, ale je marná, nic nepřinese. Nanejvýš uchová vůz koně a kočího – tedy tělo, animu a duši – v pohybu. Pak ale přijde cestující, který nastoupí a udá kočímu cíl. Tu vezme duše do ruky uzdu a tělo spěchá za udaným cílem. Cestující může být těžký nebo lehký, náročný nebo skromný, pokojný nebo svárlivý, štědrý nebo lakotný; to je duch. Jen když duch splyne s duší, dosáhne selek smyslu – tu více, tu méně...

Když kočí na svých cestujících vydělá, dojde pozvolna samostatnosti, až se sám stane cestujícím – tak zušlechtí a obohatí duch duši, až ta se sama stane duchem.

V tomto obraze je vylíčena duševní znalost budoucnosti, které musí nynější představa o tělu a životu, o duši a duchu jednou ustoupit. Dosavadní chápání je, že člověk má zvláštního, pouze jemu náležejícího ducha, který se s ním rodí. To je ale naprosto mylné. Zaměňuje se zde duch s duší: každý člověk má zvláštní, pouze jemu náležející duši, ale zprvu žádného ducha. Ten vzniká teprve pozvolna tím, že se duše vyvíjí ve škole života v ducha, v ducha, který je do nynějška nejvyšším článkem tvůrčí i osobní dokonalosti.

 

Dámy a pánové, děkuji za pozornost, kterou jste mi věnovali. Bůh žehnej vám i vaší krásné zemi. Díky.

Honza Koten jako Karel May. | Foto: Milan Bubeníček.
Karel May. | Foto: Milan Bubeníček.
Karel May. | Foto: Milan Bubeníček.
Karel May a Nšo-či. | Foto: Milan Bubeníček.
Karel May se svými hrdiny. | Foto: Milan Bubeníček.
Karel May se svými hrdiny. | Foto: Ondřej Majerčík.


(Autor přednášky: Honza Koten. Pro web článek připravil Belenor, vytvořeno dne 14.5. 2009.)