Karel May - století legendy

Velké Meziříčí, 25. února 2012

Německo, Švýcarsko, Rakousko, Chorvatsko, Itálie i Nizozemí (Berlín, Drážďany, Hohenstein-Ernsthal, Radebeul, Vídeň, Starigrad-Paklenica...) a Velké Meziříčí. Všechna tato místa (a v posledním čísle Karl May & Co. jsem jich napočítal devadesát šest) spojuje letos mimořádné výročí našeho velkého oslavence Karla Maye. Rok 2012 je vskutku mayovský. Spisovatelův fanda může slavit v celém jeho průběhu. Dne 25. února si mayovská obec připomněla již sto sedmdesát let od chvíle, kdy malý Kája, tehdy jistě nevědomky, poprvé vykřikl novorozenecké, indiánské uáááá a 30. března pak vzpomeneme sta let od chvíle, kdy navždy umlkl hlas velkého vypravěče.

A pak tu máme oslavy filmové. Už 6. srpna lze začít slavit zahájení natáčení první filmové mayovky Poklad na Stříbrném jezeře a 12. prosince můžeme oslavu uzavřít s její premiérou před padesáti lety. Ti největší nadšenci si samozřejmě najdou v roce s dvojkou na konci další a další připomenutí: 1862 - rok Mayova prvního trestu, kterým opustil dráhu učitelskou, 1892 – začátek vydávání knižních mayovek u Fehsenfelda, dále padesát let od vzniku nejkrásnější "indiánské" melodie Martina Böttchera, padesát let filmových kostýmů, padesát let od úspěšné spolupráce s herci a komparzisty v tehdejší Jugoslávii...atd. Všichni ctitelé, sběratelé a fandové vyhlížejí, jaké nové přírůstky přibudou v tomto roce Karla Maye do jejich sbírek. Hlídáme knižní weby a očekáváme, jestli nám některá televize nebo vydavatelství DVD nepřipraví nějaké milé překvapení.

A právě přímo v den oslavy Mayova narození proběhla ve Velkém Meziříčí vernisáž výstavy Karel May – století legendy, kterou v prostorách Jupiter Clubu připravil Dr. Jan Koten. V sobotu 25. února před desátou hodinou dopolední se sál zaplnil do posledního místečka a zpěv písně Tam v horách, kterou za klavírního doprovodu přednesla indiánsky oděná sólistka, vernisáž zahájil. Všechny účastníky přivítal ředitel Jupiter Clubu Mgr. Milan Dufek a starosta města Ing. Radovan Necid. Oba ocenili práci i dlouholeté nadšení autora výstavy a vyznali se ke svému obdivu ke Karlu Mayovi (ostatně tento den v sále snad žádný Mayův neobdivovatel nebyl). Po úvodním slovu pak Honza Koten zaujal přítomné přednáškou na téma: Karel May a hudba. Tento krátký výhled do tématiky Mayovy tvorby, která je sice poněkud okrajovější, ale která dokresluje jeho osobu i tvorbu, byl skvělý a nesmírně podnětný. Tady je:

„I při povrchním čtení děl Karla Maye nelze přehlédnout, že má autor niterný vztah k hudbě. Všude narážíme na jeho znalosti nástrojů, nauky o harmonii a forem kompozice.

Že je May představitelem muzikálních lidí, to prozrazuje už tvar jeho hlavy, typický pro hudebníky – široké spánky a rozvinutá stavba uší. Ale hlavní důkaz jeho nadání najdeme přímo ve způsobu jeho psaní. Ten je neobyčejně plynulý, prost všech disharmonií, má rytmus, citovou vyrovnanost a často i vnitřní melodii, která čtenáře dojímá, okouzluje, ale co nejvíc – zvláštně ho k sobě připoutává. Proto se k jeho knihám tak rádi vracíme – nepotřebujeme číst stále dokola jeho příběhy, jen rádi vnitřním sluchem nasloucháme melodiím jeho slov a vět.

Lidi lze rozdělit na ty, co vidí a na ty, co slyší. May je velice všestranný, disponuje šíří smyslů a smyslového vnímání – ale přece se zdá, že ve svých představách, zejména ve svých nesčetných srovnáních a obrazových vyjádřeních těchto představ, upřednostňuje smysl pro hudbu. On je člověkem, který slyší. Konečně s odvoláním na svůj způsob psaní také sám ve své autobiografii říká, že to, co napsal, už předtím v sobě slyšel znít. Jeho cit pro zvuk slov a jejich skladbu je mimořádný – a díky některým skvělým překladům do češtiny ho můžeme celé roky oceňovat i my.

Že v sobě Old Shatterhand a Kara ben Nemsí spojuje všechny možné schopnosti a znalosti, zahaluje ho do kouzelného závoje půvabu. Není proto divu, že May vystupuje i jako znalec hudby a mistr, ovládající nejrůznější nástroje. Vzpomeňme jen na příhodu z Damašku, kdy May coby host bohatého obchodníka, předvádí s velkým úspěchem své umění hry na klavír. Obchodník získal klavír od Angličana, který mu k němu přidal i ladičku a poradil mu, že s ní má tlouci do kláves, aby ho nebolely ruce. May píše: „Jako chudý školák jsem často ladil klavíry, abych si vydělal drobné spropitné; nebylo tedy pro mě těžké uvést nástroj do přijatelného stavu.“ Pak přichází jedna z jeho nejbrilantnějších scén, kdy popisuje efekt, který vyvolal jeho valčík u vděčných posluchačů, včetně harémových dam, ukrytých za závěsem.

V ještě vyšší poloze umění se May ukazuje v jihoamerickém románu Na Rio de La plata. Zde pomůže z rozpaků varhaníkovi, který své věci moc nerozumí a sám odehraje na varhany celou mši.

Ve druhém dílu Satana a Jidáše nechává May ve chvilce autorské jankovitosti přijet do Drážďan svého přítele Vinnetoua. Ten ho v doprovodu Františka Vogela, bývalého žáka Mayova kapelníka, překvapuje při zkoušce pěveckého sboru, jehož prý byl May čestným členem. Apačský náčelník nyní až do půlnoci poslouchá hudební produkci, kterou mu nadšení zpěváci předvedli. Ve skutečnosti May byl členem pěveckého sboru. V jeho pozůstalosti se nachází celá řada věcí, které sám zkomponoval pro spolek Lyra v Hohenstein-Ernstthalu.

Každý čtenář Vinnetoua zná báseň Ave Maria, kterou May napsal a také zhudebnil. Tři sloky zazpívají umírajícímu náčelníkovi na jeho přání starý Hillmann a ostatní settleři, a to z kamenného výstupku, aby se melodie lépe nesla. Také z románu Vánoce se dozvídáme bližší podrobnosti o hudebním vyučování, které May ve svém mládí absolvoval.

Ale dál: s pohnutím čteme v Mayově autobiografii vyprávění o kantoru Strauchovi, o kterém mluví jako o člověku a umělci velkých kvalit, který nemá pochopení u své ženy. Tento kantor vyučoval malého, bezpochyby hudebně nadaného Maye hře na varhany, klavír a housle. Smyčec k nim zhotovil Mayův zručný otec. Vyučování bylo bezplatné. Zde si May protiřečí, neboť v románu Vánoce vypráví – snad aby dodal věci na významu – že za hodinu vyučování platil jeden tolar. To by ovšem v chudé krušnohorské tkalcovské vesnici bylo sotva možné. Takové hodiny houslí ve školní třídě a varhan v kostele dával kantor zadarmo. Avšak hodiny klavíru se musely odbývat u něj doma – a to jeho ženu zlobilo.

V čase seminárních studií a během krátké doby učitelování May své znalosti hudby ještě rozšířil a zdokonalil. Hnala ho vrozená touha po duševní činnosti, po básnění a komponování hudby. Ale vlastní hudební vzdělání dostal až ve vězení. Zde ho dozorce Göhler vzal do své dechové kapely a pověřuje ho hrou na lesní roh. Krátce nato ho ještě přizve katecheta Kochta, na něhož vděčně vzpomíná do konce života, také do kostelního sboru, kde dostává úctyhodný úkol – procházet hudební kusy a zpracovávat je podle možností vězeňské kapely. Úkol, který May díky svým dosavadním znalostem zvládal. Jeho výkonnost zde je udivující – vždyť musel plnit ještě svoji pracovní normu, od které nebyl pro svoji hudební činnost osvobozen. K tomu všemu ještě psal své první povídky. Tehdy si asi osvojil tu pracovitost, s níž později psal v šíleném tempu své kolportážní romány, týdně jeden sešit.

Později – už jako spisovatel na volné noze – měl potřebu téměř denně hrát na klavír. Nejčastěji hrál klidné a pomalé skladby především v mollových tóninách. Když hrával kompozice jiných autorů, velmi často se stávalo, že si po prvních taktech dovolil vlastní invenci a vydal se vlastní cestou. Rád hrával i na housle. V Jeruzalémě při jedné bohoslužbě ukázal, že umí hrát i na varhany. Jeho žena Klára o tom vypráví:

„Často jsem pozorovala, jak nádherně působí na Karla Maye hudba. Při vznešených tónech varhan se vždy ponořil do sebe a zapomněl na své okolí. V Jeruzalémě hrál v německém kostele na varhany a ještě přes zvuk nástroje s námi hovořil. Pak zahrál větu Bachovy fugy. Zapomněl na předepsanou linii a upadl do hudebního snu. Když ho něco vyrušilo, náhle hru ukončil a my viděli duchem nepřítomnou tvář se stopami slzí. Vrávoravě, jako by byl opilý, se zvedl a trvalo celé vteřiny, než se znovu vrátil do našeho všedního světa. Takový stav jsem u něj také často pozorovala, když pracoval.“

May si v cizině příležitostně také vyráběl hudební nástroje sám, vlastníma rukama. Jednou si například pomohl dutou dýní. Vůbec nebyl nepraktický a v domě dělal mnohé ruční práce. Ve stáří miloval zejména práci na zahradě.

S obdivem stojíme před mnohostranností Mayova ducha. Nebyl sice průkopníkem či objevitelem v žádné oblasti vědy, ani v hudbě, a kdyby ho osud vedl po dráze hudebníka, pravděpodobně by po ní šel s odpovídající pracovitostí. Jeho kompozice nemají příliš vysokou cenu; jeho kontrapunkt je neškolený, občas se vloudí nějaká chyba. Je-li podstata hudby – podobně jako lyriky - v tom, že pocity člověka jsou utvářeny vždy nově omlazenými výrazovými prostředky, pak May není v oblasti hudby a lyriky nic víc, než řemeslník či amatér v tom dobrém slova smyslu. Nové výrazové prostředky nenašel ani v jazyce, ani v tónech.“

Po přednášce připravil Honza několika svým přátelům překvapení v podobě předání skutečně překrásné pamětní medaile, která bude navždy připomínkou společného přátelství (viz. foto). Díky moc Honzo, nesmírně jsi mne potěšil! Nelze nezmínit fantastický dort, který Honzovi upekla vrchní dodavatelka dortů Pierra Brice, paní Lukešová z Brna. A pak přišla česká premiéra Mayových skladeb: Vergiss mich nicht a Ave Maria. Předneslo je kvarteto Tišnovského komorního orchestru a obě díla byla oceněna velkým potleskem. Především Mayovo Ave Maria jakoby přeneslo přítomné na dno rokle, kde je ze skalního výstupku starý Hillmann a settleři zpívali umírajícímu náčelníkovi Apačů.

V následující pauze určené na prohlídku výstavy a oběd dorazili vzácní hosté: herečka Jana Paulová a herci Dalimil Klapka a Stanislav Fišer. Ti byli okamžitě obklopeni autogramu chtivými a po společné fotce prahnoucími obdivovateli. Stanislav Fišer, který v prosinci oslavil osmdesát let, byl nesmírně milý a ochotný. Podepisoval, psal věnování a fotografoval se s každým, kdo toužil mít společný snímek s naším českým Vinnetouem.

Od 14. hodin jsme měli jedinečnou možnost být přítomni natáčení rozhlasového pořadu Radiodárek. Moderátor pořadu pan Jiří Holoubek, člen skupiny Spirituál Kvintet, se v úvodu také vyznal k zápalu pro Karla Maye a zdůraznil, která místa skrze jeho knihy navštívil. Jak později Honza Koten připomněl – Karel May – nejlevnější cestovka. Prvním hostem pořadu byl starosta Radovan Necid, který vzpomněl nejen na Karla Maye, ale i Julese Verna a Jaroslava Foglara, kteří okouzlili svět jeho dětství (skvělý výběr). Pan starosta měl to štěstí, že navštívil v USA opravdové Indiány, od kterých si přivezl lapač snů. Dalším hostem byl ředitel klubu Jupiter pan Milan Dufek. A pak už přešlo slovo na hybnou sílu celého dne a autora myšlenky spojení Karla Maye a Velkého Meziříčí, Jana Kotena. Ten na otázku, co ho přitahuje ke Karlu Mayovi, zda dobrodružství, romantika, nebo morální rozměr, odpověděl (a myslím i za mnohé z nás), že jakékoliv sběratelství nemá logiku a odpovědět se nedá jedním slovem. Zavzpomínal, jak první okouzlení přišlo s filmy a pokračovalo knihami. Nadšení pro Karla Maye je vlastně souhrn toho všeho od morálního aspektu, přes dobrodružství, až po výpravy do dalekých zemí.

Dalším milým hostem byl malíř a ilustrátor posledních mayovek nakladatelství Návrat pan Miroslav Pospíšil. I ten hovořil o své cestě ke Karlu Mayovi i několikerém setkání s idolem Zdeňkem Burianem, které značně podpořilo jeho touhu malovat Karla Maye. A tento sen se mu splnil a v knihovně má vedle mayovek ilustrovaných Burianem i ty své. Jedinou ženou mezi pozvanými byla herečka Jana Paulová. Jak se následně ukázalo, filmové mayovky obdivovala tolik, že věřila, že i ona si zahraje Ribanu a Nšo-či. Bohužel se jí tento herecký sen nesplnil. Vyprávěla také, jak před lety od svého tehdy budoucího manžela dostala k Vánocům kompletní Mayovo dílo, které bylo toho času v prodeji. Spolu s Janou Paulovou se divákům představil i herec Dalimil Klapka, který je mimo jiné i skvělým dabérem a imitátorem. Jeho hlas můžeme slyšet například v Pokladu na Stříbrném jezeře, kde promluvil ústy jednoho z banditů na břehu Stříbrného jezera: „Tři hodiny jsou dávno pryč, připravte oprátku...“

Závěr pořadu obstarala hvězda stříbrného plátna i filmového dabingu. Jeho hlas neodmyslitelně patří k Peteru Sellersovi, kosím bratrům, Asterixovi a desítkám dalších postav. Především je ale Stanislav Fišer Vinnetouem. Spolu s Vladimírem Rážem byli těmi hlasy, které ze stříbrného plátna i televizní obrazovky pronášejí nezapomenutelně: „Můj bratře“. A přesto, že následky nemoci už neumožní panu Fišerovi vstoupit svým hlasem do další postavy, bylo jeho vystoupení v rozhlasovém pořadu jedinečné. Vlastně ani nepotřeboval otázky. Vzal si mikrofon a jel. Nejdříve se podivoval nad svým Vinnetouvským hlasem, který zazněl ze záznamu, aby se následně označil za muže jednoho tónu. Neobyčejně humorně zavzpomínal na svá tři setkání s Pierrem Bricem. Asi největší smích a aplaus sklidil za oznámení, že Brice nemohl do Meziříčí přijet, protože nemluví z důvodu nachlazení a proto prý poslal jeho. Další exploze smíchu následovala po jeho sdělení, že večer Pierrovi zavolá a německy mu poděkuje: „Herr Winnetou, Velké Meziříčí dankeschön. Auf Wiedersehn“.

A náhle bylo padesát minut pořadu pryč. Veliká škoda. Byly to opravdu krásné chvíle. Následovalo rozloučení, ale ne konec. Jako laskominka na závěr byla možnost zhlédnout Poklad na Stříbrném jezeře přímo v kině. A musím říci, ta velikost plátna stojí za to. Být rentiér, nemusím mít tenisový kurt či akvárium se žralokem, ale kino a v něm především mayovky, to bych bral.

Nesmím zapomenout na samotnou výstavu. Je úžasná. Základem jsou na jedné straně panely Karel May – život v obrazech. Druhou stranu zaujímají místa natáčení filmových mayovek. Dominantou výstavy jsou dvě malby Vinnetoua a Old Shatterhanda v životní velikosti. Nechybí knižní vydání různých dob a jazyků, panely věnované ilustracím, především Burianovi a samozřejmě Gustavu Krumovi. Nechybí ani kostýmy, slavné pušky, plakáty, podpisy filmových hvězd, fotografie z natáčení, německé filmové publikace i pamětní medaile. Prostě je toho opravdu hodně a stojí za to výstavu vidět a podrobně si vše prohlédnout.

Nakonec si dovolím osobnější tón. Jsem svému příteli Honzovi vděčný nejen za pozvání i veřejně deklarované přátelství, ale především za myšlenku připomínání, objevování a znovunacházení Karla Maye. Vypravovat se do Mayova světa je krásné, ale ještě lepší je mít možnost tento svět sdílet. Pohled do sálu, kde sedí tolik lidí, které spojuje Karel May a jeho svět, je povzbuzující… Fakt, že v dnešní uspěchané době, tak překypující smrští špatných zpráv, se sejde tolik lidí s ústřední myšlenkou na dílo spisovatele, které je symbolem dobra a spravedlnosti je jedinečný. Za tuto dobrou zprávu Honzo díky.

A na úplný závěr si dovolím ještě malou poznámku. Přes všechny těžkosti i nejistoty dnešní doby není snad skvělé, že se můžeme svobodně sejít k oslavě Karla Maye a nemusíme povinně slavit úplně jiné výročí, které na 25. února mnoho let připadalo…?