Mayovky na Internetu

"Šest feniků za exemplář? Nemožné!" aneb Pražské stopy Karla Maye

Vernisáž výstavy v Náprstkově muzeu v Praze, 27. února 2013

Kdyby měl Karel May tu možnost, snad by parafrázoval známou Mozartovu pochvalu: "Moji Češi mi rozumějí." A skutečně oslovení Mayovým dílem trvá u nás po desítky let. První čtenáři budoucího Česka měli možnost Maye číst jen v jeho mateřštině. Ale přesto už na území říše, nad kterou slunce nezapadá, začal být May překládán do češtiny. Nejprve tak jak bylo tehdy víceméně zvykem – bez ohledu na autora, ale následně se snahou po jeho požehnání. Právě tam, v době prvotních dohadů mezi nakladatelem a autorem, se nachází počátek krásných Mayovských vydání, která nás provázela dětstvím, která zdobí naše knihovny a nad kterými mnozí z nás jen toužebně vzdycháme u výloh antikvariátů. Myslím, že tak trochu Maye považujeme za svého (alespoň já to tak mám). Jeho blízkost je navíc podtržena zeměpisnou polohou Mayova rodiště i Drážďan s jeho vilou Shatterhand. O to víc nás těší každá zmínka, každá spojnice mezi Mayem a námi. Vila Srdíčko, okolí Benešova nad Ploučnicí, labská kotlina, Mayovy příběhy z Krušnohoří a samozřejmě Vánoce, ale i pohlednice z cest posílané Mayem do redakce pražských novin Prager Tageblattes atd. Když nakladatelství Toužimský a Moravec v roce 2006 vydalo knihu Pražský případ doktora Maye, měl čtenář možnost seznámit se blíže s korespondencí, která probíhala mezi nakladatelem J. R. Vilímkem a Karlem Mayem. Asi jen málo čtenářů této knihy napadlo, že by se k tomuto tématu bylo možno ještě vrátit a dokonce vydat s touto tematikou publikaci další. Stalo se. Sám fakt, že v Praze v Náprstkově muzeu probíhá od loňského roku výstava Karla Maye s mnoha doprovodnými akcemi, workshopy a přednáškami, je radostný.

Dne 27. února 2013 se v 17 hod v rámci této výstavy uskutečnila vernisáž Týdne originálů, na které byly dovystaveny dopisy napsané Karlem Mayem a určené nakladateli J. R. Vilímkovi. Ale to nebylo všechno. Každá taková akce je vždy pro účastníka ještě cennější, když si může takříkajíc odvézt něco domů. A to tady opravdu mohl. Součástí slavnostního odpoledne byl i křest nové publikace o zmíněné korespondenci, kterou se začala odvíjet cesta Karla Maye do srdcí čtenářů. Tyto vzácnosti z pera Karla Maye pocházejí z archivu Památníku národního písemnictví, archivu nakladatelství Toužimský a Moravec a osobního fondu Miloslava Nedomy. Myslím, že každý ocení krásu sborníku a jeho zpracování. Uvnitř čtenář nalezne dokonalé reprodukce rukopisných originálů, jejich překlad i doprovodné informace. Jak ale došlo k nápadu a realizaci této myšlenky? Jedním z realizátorů a autorů je naše Mayovská autorita Jan Koten, který o tomto svém Mayovském dobrodružství napsal:

Když mi Dr. Mašek, kurátor výstavy, poslal skeny čtyř dopisů Karla Maye nakladateli Vilímkovi, byl jsem nejdřív nadšený, ale hned mě napadlo, že přede mnou je ohromná příležitost. Hned jsem ho požádal, zda by se nepoohlédl v archívu Památníku národního písemnictví i jinde - a úspěch se dostavil. Na světlo se dostalo celkem 23 dopisů, které víceméně mapují vývoj vztahu spisovatele s jeho českým nakladatelem. A protože i Dr. Mašek byl tímto úspěchem nadšený, rozhodlo vedení Národního muzea uspořádat doplňkovou výstavu "Týden originálů" a tyto dopisy vystavit. Velmi vstřícně se k věci postavil sám Památník národního písemnictví - rozhodl se vydat k výstavě brožuru. Pro mne to znamenalo všechny dopisy přečíst a přepsat současným písmem (bohudík, texty některých byly již uveřejněny v Ročence Karl-May-Gesellschaft 1970, nikoliv ale jejich faksimile) a přeložit. Počátkem ledna jsem byl pak přizván k poradě o podobě brožury.

Sešli jsme se v kanceláři Dr. Pavlíčka v historické budově Strahovského kláštera v Praze, sídle PNP. Na stole ležely ony dopisy, včetně dvou dosud neznámých, a my se radili - samozřejmě hlavně o finanční stránce věci. Já ale na peníze nemyslel - z okna byl naprosto neskutečný pohled na Pražský hrad a malostranské střechy a přede mnou ležely originály dopisů Karla Maye. Připadlo mi to nesmírně symbolické, ty dopisy na pozadí netradičního výhledu.

Před odchodem ke mně Dr. Pavlíček přisunul obyčejné kancelářské kartonové desky, svázané černými tkanicemi a řekl: "Něco jsem vám přinesl ukázat, podívejte se."

Rozvázal jsem tkanice, rozevřel desky a uviděl "knihu" zabalenou v hrubém balícím papíru, opatřenou nadpisem "Syn lovce medvědů. Přeložil Josef Holub".

"Ano, ano, znám; to je první vydání," byl jsem si jistý. Jenže Dr. Pavlíček se usmál a řekl:

"Myslíte? Podívejte se dovnitř".

Podíval jsem se a uviděl český překlad. Byla to mimořádná chvíle - dopisy Karla Maye, spoluautorství publikace na dosah a ještě taková věc - stál jsem u pramene českých vydání mayovek. Takových okamžiků člověk ve sběratelském životě mnoho nezažije. Pořídil jsem několik fotografií, rozloučili jsme se a já jel domů.

Publikace vyšla 27. února a s pány doktory Maškem a Pavlíčkem jsme ji téhož dne uvedli do života při zahájení Týdne originálů.

Když jsem později v klidu své pracovny srovnával text rukopisu překladu s různými předválečnými vydáními, s trochou zklamání jsem zjistil, že se nejedná o první překlad (1888), ale až o druhý - pro knižní vydání z roku 1907. Zde je sice jako překladatel uveden Xaver Andrlík, to ale mohl být překladatelův pseudonym, nehledě k tomu, že překlad je psaný dvojím rukopisem. V každém případě tištěný text tohoto vydání se nejvíce blíží - slovosledem, stavbou vět, ale i větami, které jsou v prvním vydání a pak v dalších u Šeby vypuštěné - rukopisnému překladu.

I když mě spolupráce na výstavě Po stopě Karla Maye i na publikaci dala hodně práce, musím říci, že zážitky, které s ní byly spojené, jsou nevyrovnatelné a jsem vděčný za to, že jsem se toho všeho mohl účastnit.

Je prostě skvělé, že může takováto akce i publikace s takovou kvalitou vzniknout. (I v Německu budou koukat.) Velké díky patří všem, kdo se na výstavě i knize podíleli. Především ale díky Honzo Tobě a to nejen za mne, ale za celou naši Mayovskou komunitu. Vždyť Tvé dobrodružství je i díky sborníku naší radostí.

A co že se čtenář o Mayovi z korespondence dozví? Jednak že už tehdy vydat knihu byl souboj především o peníze. Že si nakladatel Vilímek uvědomoval důležitost součinnosti autora na jeho vydáních, ale že nehodlal dát ani o fenik víc, než bylo nutné. Že May nebyl žádné ořezávátko, ale že si byl vědom své ceny a uměl si o ni říci. Že jako pravý Old Shatterhand se tu a tam uchýlil k drobné lsti a že i přes souvislý tlak posledních let jeho života dokázal věcně argumentovat a vyjednávat. Že všechny dopisy jsou psané s maximální slušností a i právním sporem je vyhrožováno se vší úctou. Při četbě Mayových dopisů si říkám, proč nebyl Vilímek k našemu Mayovi vstřícnější. Já být nakladatel a moci vydávat Maye, sedět s ním u jednoho stolu…. Ale popravdě řečeno, měli bychom dnes tyto dopisy, kdyby řekněme J. R. Vilímek byl na Maye fanda, domluvili se na exkluzivní smlouvě hned napoprvé, Vilímek by vše dodržel a May ho nemusel o platby a závazky urgovat? Kdo ví?!

A závěrem ještě jedna drobná poznámka: je nádherné, že dnes pořádají výstavu o Karlu Mayovi a vydávají nádhernou publikaci instituce, které by o něj ještě před deseti lety ani pohledem nezavadily.

Porada ohledně vydání brožury s reprodukcemi rukopisů. | Foto: Jan Koten.
Originální dopisy Karla Maye nakladateli Vilímkovi. | Foto: Jan Koten.
Výhled na Hradčany. | Foto: Jan Koten.
  

Přehrát ukázku

Pro stažení klikněte pravým tlačítkem myši na obrázek a zvolte "Uložit odkaz jako"

 

Autoři článku - Jan Policer a Jan Koten, publikováno - 15.3. 2013