Bílý Meskalero

Na počátek letošního roku připadají dvě menší výročí německého romanopisce Karla Maye (25. února 1842 - 30. března 1912), kterého bez velkého přehánění můžeme považovat za největšího popularizátora severoamerických domorodců ve střední a východní Evropě.

Je nepochybné, že bez jeho díla by se dnes v Čechách a na Slovensku tolik lidí nezajímalo o Indiány, jejich zvyky, historii a westernový styl života vůbec. Ovšem největší Mayovou zásluhou je, že zvláště na postavách svých hlavních hrdinů, Vinnetoua a Old Shatterhanda, a jejich pobratimství, ukázal, že spolu mohou žít v míru a pokoji lidé různé barvy pleti a odlišné kultury. I když se o tom spisovatel zřejmě nikdy nedozvěděl, jeho ideál, přátelské svazky mezi Meskalery a bledými tvářemi, existovaly i ve skutečnosti. Následující článek vás seznámí s pravdivým příběhem bílého Američana, který se s „Vinnetouovým kmenem“ sblížil a sbratřil.

Asi nejznámějším bělochem, jenž byť zprvu nedobrovolně spojil svůj život s meskalerskými Apači, byl potomek německých přistěhovalců Herman Lehmann. Narodil se 5. června 1859 poblíž Loyal Valley v texaském okresu Mason. Jednoho květnového dne roku 1870 byl Herman spolu s bratrem Williem a sestrami Carolinou a Gustou poslán rodiči do polí s pšenicí, aby tu plašil ptáky. Děti si v poli chvíli hrály, když tu zpozorovaly, že jsou obklíčeny tlupou meskalerských bojovníků. Caroline se rozběhla k domovu, ale daleko se nedostala. Nájezdníci na ní několikrát vystřelili, a ona, ač nezasažena, padla k zemi, omdlelá hrůzou. Indiáni se jí dále nezabývali, mysleli si, že je mrtvá. O osudu Gusty se v Lehmannově knize nic nepíše, snad ji Apači nechali být. Spolu s Hermanem Indiáni zajali i jeho mladšího bratra Willieho. Po devíti dnech však Willie svým únoscům unikl a vrátil se domů, Hermana adoptoval náčelník Carnoviste, který ho zasvětil do obyčejů indiánského života. V pouhých 12 letech se tak stal meskalerským bojovníkem, zvaným En Da, Bílý chlapec, a účastnil se válečných výprav. V letech, kdy byl Apačem, zabil Herman prý několik bělochů a Mexičanů: válečný štít měl doslova ověšený skalpy svých obětí. Na podzim roku 1875 byl Carnoviste po velké pitce zavražděn medicinmanem z vlastní tlupy. Herman pak šamana, který po něm se slovy "toto je tvůj poslední den, teď zemřeš", střílel z winčestrovky, usmrtil dvěma šípy. Poté za pomoci dívky, která ho nejspíše milovala, Carnovisteho sestry Ete, uprchl od Meskalerů.

Návrat do civilizace

Téměř celý rok Herman strávil sám na pláních západního Texasu. Někdy v roce 1876 se přidal ke komančským Quahadijům, s nimiž bojoval proti bělochům a jejich spojenci, kanibalskému kmeni Tonkawů. Byl mezi posledními Komanči, kteří se vzdali Američanům. Náčelník Quahadijů Quanah Parker mladíka přijal do své rodiny, ale po čase ho někdo "udal" jako bílého zajatce a v roce 1879 byl Herman téměř násilím eskortován ke svým příbuzným v Texasu. Po návratu domů nejedl vepřové, odmítal spát v posteli a dlouho nedovedl pochopit, proč nemůže zabíjet domácí zvířata farmářů a krást jejich koně. Zkoušel různá zaměstnání, pracoval jako kočí, provozoval saloon, ale do bílé společnosti se nikdy úplně nezačlenil. Po nešťastném prvním manželství (manželka mu byla nevěrná), které skončilo rozvodem, se v roce 1890 oženil s Fannie Lightovou, s níž měl dva syny a tři dcery. Později, jako Komanč, jímž alespoň formálně nikdy nepřestal být, dostal od vlády nějakou půdu v Oklahomě a strávil hodně času se svými rudými soukmenovci. Zemřel 2. února 1932 a byl pohřben v Loyal Valley.

Bílý muž a já musíme zemřít

Když bílého Meskalera a Komanče Hermana Lehmanna v roce 1879 takřka násilím navrátili jeho původní rodině, vyprávěl o svých dobrodružstvích mezi Indiány. V roce 1899 vyšly jeho vzpomínky pod názvem "Nine Years Among The Indians (1870-1879)" tiskem. Z této knihy pochází i následující zajímavý příběh.

Kolem roku 1871 vyrazilo několik meskalerských bojovníků z tlupy náčelníka Carnovistea na jeden ze svých obvyklých kořistních vpádů do západního Texasu. Výpravy se, tehdy ještě "nuceně", účastnil i tehdy asi dvanáctiletý bílý zajatec Meskalerů Herman Lehmann, aby z chování dospělejších mužů vypozoroval, co obnáší role apačského válečníka. Hlavní cílem nájezdu, píše H. Lehmann, byla krádež většího množství koní a naskytne-li se příležitost i pobití tolika bledých tváří, kolika to jen bude možné. Jednoho z bojovníků, odjíždějících loupit a zabíjet, Tusciwhoskiho, Bílého stroma, krátce předtím pohaněla jeho žena a to tím nejhorším možným způsobem. Souložila totiž dobrovolně, snad s vyhlídkou na nějaký pěkný dáreček, s mexickým obchodníkem. Tusciwhoski oba rozdováděné milence přistihl in flagranti a nepřešel takové pošlapání svých manželských práv mlčením. Svůdce na místě usmrtil, squaw ušetřil, ačkoliv ji podle apačského obyčeje klidně a beztrestně mohl zabít, a uřízl ji jen špičku nosu, což byl také nejběžnější trest za takový přečin. I když se Tusciwhoski pomstil podle všech pravidel, a každý jiný meskalerský muž by na jeho místě považoval věc za vyřízenou, necítil žádné zadostiučinění. Ztracenou čest mu podle jeho názoru mohla navrátit jen prolitá krev nepřítele a pak také smrt, jeho vlastní smrt v hrdinném boji.

Meskalerský náčelník San Juan
s typickým toulcem z pumí kožešiny

Když válečná družina odjížděla z vesnice, řekl Tusciwhoski ostatním: "Nikdy se nevrátím zpátky. Odcházím zemřít". Bylo to na dlouhou dobu naposledy, kdy promluvil. Když Apači dorazili na dohled Kickapoo Springs, zpozorovali na obzoru nezvykle vyšňořeného bílého jezdce na velkém šedákovi. Tehdy Tusciwhoski prohlásil: "Dostanu toho muže." Než vyjel naplnit svůj osud, zastavil ho náčelník, který si povšiml, že pomalovaná strana jeho válečného štítu, jíž Indiáni přisuzovali kouzelnou ochrannou moc, není vystrčená směrem ven, jak by správně měla být, nýbrž právě opačně, stranou kožešinovou. Upozornil ho na to se slovy, že Velký duch nebude pomáhat bojovníkovi, který nerespektuje dávné zvyky, a že by se mu to mohlo nevyplatit.

Tusciwhoski na náčelníkovu výtku reagoval jedinou větou: "Bílý muž a já musíme zemřít." Pak pobodl koně a uháněl tryskem směrem k bílému muži, vzdálenému nyní asi 300 yardů. Ostatní Meskalerové, kteří už dávno pochopili, že se chce s bledou tváří utkat sám, zůstali stát a napjatě pozorovali souboj. Tusciwhoski se vytrvale blížil k bělochovi a za jízdy po něm pálil ze své winčestrovky. Bílý muž se nedal a opětoval střelbu svým revolverem. Oba protivníci si takto vyměnili několik výstřelů, přičemž běloch pomalu a vytrvale ustupoval. Náhle se Indián zapotácel v sedle a spadl. Hned v příštím okamžiku u něho stáli jeho druhové, a marně se mu snažili pomoci; byl už mrtev. Nechali ho tedy prozatím být a spěchali za druhým duelantem, aby pomstili Tusciwhoskiho, ale nemusili hnout prstem, všechnu práci již za ně vykonal jejich mrtvý kamarád. Běloch se po chvíli také skácel z koně, pokusil se sice vstát, avšak marně. Několikrát na blížící se Indiány namířil revolver, vystřelit však nedokázal, jeho vážná poranění mu to nedovolila. Padl tváří na zem a skonal. Bojovníci důkladně prohlédli bělochovo tělo a nalezli v jeho hrudi otvory po čtyřech kulkách z Tusciwhoskiho winčestrovky. Neskalpovali ani jinak nezmrzačili tohoto muže, neboť si vážili jeho statečnosti a nebojácnosti. Poté, co nebožtíka důkladně obrali o zbraně a další majetek - v sedlových kapsách nalezli mnoho stříbra a rolí bankovek, které ovšem roztrhali, protože tehdy ještě neznali jejich hodnotu - vrátili se k mrtvému Indiánovi. V jeho prsou nalezli tři díry, kterými vnikly kulky z revolveru, a na zádech tři jiné škvíry, jimiž z těla vyšly ven. Když se ze zvědavosti podívali na válečníkův štít, poznali, že všechny tři kulky pronikly jeho srsnatou stranou, a náčelníkovi se za jeho výstrahu dostalo jisté satisfakce: nevaroval Tusciwhoskiho zbytečně. Tělo Tusciwhoskiho zabalili jeho spolubojovníci do bizoních přikrývek a pohřbili v malé jeskyni, kam také položili hrdinovy zbraně. Koně padlého válečníka zabili a nechali ležet poblíž jeskyně.

Zbytek nájezdu se nesl v méně heroickém a ušlechtilém duchu. Nejprve se Meskalerům podařilo poblíž Fort Territtu ukrást nejméně třicet koní z tábora oddílu Texas Rangers. Brzy poté se jim naskytla i příležitost k snadnému zabíjení. Na jedné z provizorních cest, táhnoucích se prérií, objevili vůz s pětičlennou bělošskou rodinou. Obklopili povoz a v několika sekundách zabili muže, jeho ženu a jejich nejmladšího potomka, ještě kojence. Obě starší děti, osmiletou holčičku a šestiletého chlapce, nechali naživu, aby z nich později udělali Meskalery. To se však nestalo.

Obě děti neustále hlasitě plakaly a naříkaly, čímž vystavovaly výpravu nebezpečí prozrazení - válečníci se nemohli nepozorovaně přiblížit ke stádům dobytka a koní, která míjeli, ani zaskočit žádného bělocha. Čtyři dny a noci snášeli Indiáni vřískání obou sourozenců s přímo nadlidskou trpělivostí: jejich tlupa, decimovaná chorobami i ztrátami v bojích s Texasany, Mexičany a Komanči, potřebovala doplnit "stav" stůj, co stůj. Když ale děti nereagovali na domluvu ani výprask, rozhodli se k radikálnímu řešení. Ke každému z dětí, sedících v té chvíli na koních, přijeli dva silní bojovníci. Uchopili malé zajatce za ruce a nohy a stáhli je z koní. Potom zvířata odehnali a vší silou třikrát vyhodili svá lidská břemeno do vzduchu. Dvakrát je zachytili, potřetí děti nechali dopadnout na zem. Aby bylo jisté, že jsou malí bílí křiklouni dokonale mrtví, přejeli po jejich rozdrcených tělech, jeden po druhém, na koních všichni bojovníci. Pozůstatky dívenky a hocha zavěsili Apači do větvoví nízkých stromků, kde se měli stát krmivem supů.

Závěr výpravy byl pro Meskalery velmi nešťastný. Jeden z jejich dočasných táborů napadli texasští rangeři, kteří je už delší čas vytrvale pronásledovali. Pro svůj útok na indiánské ležení si obránci bílého Texasu vybrali okamžik více než příhodný. Nájezdníci se právě vybrali něco jako oddechový čas, rožnili na ohni bizoní žebra, povalovali se v trávě a někteří se dokonce koupali v jezírku. První salva útočníků zkosila dva válečníky, ostatní se rychle vzpamatovali, popadli zbraně, až na pár drobností nic jiného vzít nestačili, a ztratili se v blízkém hustém křoví. S sebou odvlekli i jednoho zraněného druha. Rangeři se mezitím zmocnili tábora, zabavili indiánské koně a vše ostatní spálili. Unikající Meskalerové se rozdělili do malých skupinek po jednom, dvou, třech nebo pěti mužích a různými směry se snažili doputovat do své vesnice, což se jim všem nakonec podařilo.