Mayovky na Internetu

Jak jste se dostali k mayovkám?

Zakladatel: filda

 > | >>
disk
12.01.2019 19:03
Včera dočten první díl. Jsem z toho absolutně nadšený, je to mnohem lepší než filmová verze. Dnes jsem začal číst druhý díl s názvem Rudý gentleman (Albatros, 2018) Obsahuje novely Old Death a Old Firehand. Opět tu máme geniální kvaše a pérovky Zdeňka Buriana, opět citlivé převyprávění Vítězslava Kocourka. Po první kapitole mi něco říká, že tohle bude taky parádní jízda.

Zeta
11.01.2019 15:43
Foglarovky jsou pro mě také srdcová záležitost a ráda se k nim vracím. Čtení pro kluky mě zkrátka bavilo víc než románky pro děvčata :)

Jinak určitě bych doporučovala až dočteš Vinnetoua 1, pokud budeš chtít pokračovat druhým a třetím dílem, sehnat si taková vydání, ve kterých nechybí příběhy Scout a Smrtící prach, zvlášť o Old Deatha, hlavní postavu příběhu Scout, by byla škoda přijít (při prvním čtení jsem měla vydání bez těchto příběhů a dneska už jedině s nimi, sám Old Death zpětně patří mezi mé nejoblíbenější postavy).

Naposledy upraveno: 11.01.2019 15:50, Zeta

Life is too short for what ifs.
disk
09.01.2019 21:42
Zeta: Přítel je foglarovec. Knížky mu kdysi darovala jeho teta a foglarovský svět ho okouzlil. Přiznám se, že jako dospívající jsem taky četl foglarovky, což asi nepřekvapí, oba jsme tenkrát byli ve správném věku. Faktem je, že Jestřáb u kluků opěvoval mnohé vlastnosti, kterých si v románech cenil Karl May. Takže oba máme rádi de facto totéž. :) A jinak se přítel usmívá vždycky, když jsem šťastný. :)

Zeta
09.01.2019 19:43
Vždycky mi bylo trochu líto, že KM nepopsal více stránek tím, jak se Old Shatterhand učil všechno potřebné, jak procházel Vinnetouovou "vysokou školou". V dalších knihách čas od času zmíní, že ho nějakou konkrétni věc naučil Vinnetou a že mu to třeba i nějakou dobu trvalo zrovna "tohle" dokonale zvládnout (napr. házení tomahawku obloukem v knize Vánoce), víc se ale bohužel nedozvíme.

Přeji příjemné čtení, brzy se z Old Shatterhanda stane Šárlí :)

Jinak mi to nedá se nezeptat co na mayovky říká přítel? Taky "do toho spadnul", nebo se shovívavě usmívá? Manžel totiž tuhle moji vášeň vůbec nechápe :D :D

Naposledy upraveno: 09.01.2019 19:45, Zeta

Life is too short for what ifs.
disk
09.01.2019 18:43
Zeta: Jsem už u osmnácté kapitoly, kde už je Old Shatterhand skutečným bílým bratrem a Nšo-či má svoje tajné přání.

Zeta
09.01.2019 17:32
Disk: Ja nejsem zadny znalec, pokud se tyka Karla Maye a jeho knih, patrim porad mezi greenhorny :D

Naprosto souhlasim, Vinnetou a Old Shatterhand, jejich pribehy, to je dokonala ucebnice pratelství, lasky, pochopeni pro druheho cloveka. Idealismus, ano, ale presne jak pisete - v dnesnim svete je tohle potreba jako sul. Odvaha, osobni statecnost, prekonani sebe sama, pokora, umeni odpoustet chyby a od druhych se ucit, to jsou veci, ktere maji hodnotu v kazde dobe a v jakemkoliv veku!

Muzu se zeptat, kde se v knizce prave nachazis, myslim v deji?
Life is too short for what ifs.
disk
09.01.2019 15:50
Děkuji za přivítání a pochvalu. Přiznám se, že jsem to nečekal. Předně vás poprosím, abyste mi tykali, protože ve svých 33 letech se ještě necítím tak starý, abych byl oslovován "velebný kmete" jako Jaroslav Vrchlický po své padesátce. :D Můj o sedm let mladší přítel říká, že jsem pro něj mladý tak akorát. :D

Navzdory tomu všemu si prvního Vinnetou užívám jako malý kluk. Kocourkovo volné, ale nesmírně citlivé převyprávění je čtivé a krásně napínavé. I přes jasnou Mayovu fantazii jsou tu myšlenky, které stojí za to číst i dnes, především ty o úctě k člověku a přátelství lidí bez ohledu barvy pleti a etnické a národnostní příslušnosti. V dnešní rozdělené společnosti jsou takové myšlenky o to naléhavější. Ano, v tento Mayův idealismus upřímně věřím a věřím, že jednoho dne zase bude lépe. Proto čtení Vinnetou neberu jenom jako pouhý únik do bohatě vymyšlených světů, je v tom mnohem více než jenom čtení pro dospívající kluky a holky. A pak že Karl May nemá dnes co říci. Naopak.

Zeta
07.01.2019 09:15
disk: Zadny strach, taky patrim k tem, co zacali cist mayovky az po tricitce, o par prispevku dal pise kiwi ze je take znovuobjevila az v tomto veku :) Karel May primarne nepsal pro deti, vylozene mladezi je par knizek urceno (Syn lovce medvedu napriklad), ale o zbytku se to rozhodne takhle smahem rict neda. Lidi, kteri by se koukali skrz prsty vam muze byt akorat lito, protoze nevedi o co prichazeji! :) Preji at vam nadseni pro dobrodruzstvi vydrzi a urcite ctete dal, jen pribehu o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi je tolik, ze vam bude chvili trvat, nez je prectete (priznam se, ze trochu zavidim ze vas teprve ceka objevovani tech bajecnych dobrodruzstvi).
Life is too short for what ifs.

Belenor
06.01.2019 17:16
Kocourka kritizuju akorát já :-)

Každopádně doufám, že nezůstanete jen u Winnetoua a zkusíte i další Mayovy knihy! :-) A s věkem si nelamte hlavu. Že to je literatura pro děti, to je jen nálepka. Podstatné je přece pouze to, zda čtenáře kniha baví, nebo ne.
disk
05.01.2019 21:46
Ahoj, jsem tady nováček, byť tuhle stránku znám už několik let. Kolem knižních mayovek jsem samozřejmě občas kroužil, měli jsme doma dokonce známé trojdílné vydání z roku 1965 (legendární edice KOD), ale nikdy jsem se k tomu nedostal a navíc se tyto knihy po dědovi při stěhování ztratily. Takže k Vinnetouovi a Karlu Mayovi v knižní podobě (filmy mě provázejí od dětství asi jako každého) jsem se dostal až koncem loňského roku, kdy mě bezprostředně uchvátilo nejnovější vydání v Albatrosu. Jak jsem zjistil, textově jde o stejnou verzi jako u KODu (jinými slovy Albatros se vrátil ke svému vydání před padesáti lety), a navíc ty nádherné Burianovy pérovky a kvaše ve fantastické obrazové kvalitě... Nešlo odolat. Celou trilogii jsem si nadělil k Vánocům a nyní si poctivě pročítám první díl (ano, teprve ve 33 letech porpvé čtu Karla Maye). Baví mě to a jsem doslova unesen do oněch nádherně vymyšlených dálek. Ještě bych chtěl dodat jednu věc. Zdá se mi, že se tu převyprávění Vítězslava Kocourka dosti kritizuje, ale na jeho obranu budiž řečeno, že v té době to jinak nešlo a navíc Kocourkovi budiž vzdán obrovský dík, že v temné komunistické době vúbec prosadil vydávání pár mayovek, byť za cenu cenzurních ústupků. Nic to nemění na tom, že kvality jeho převyprávění prověřil čas (půl století je dostatečná doba) a já si to čtení fantasticky užívám. Navíc je tu i skvělý doslov spisovatele Karla Jordána. Co více si přát. Věřím, že když jsem Maye číst teprve po třicítce, tak to není něco špatného. :)

Naposledy upraveno: 06.01.2019 10:45, disk

nieninke
31.12.2018 21:05
ahoj :-) K mayovkám jsem se dostala coby dítko přes filmy, prvně Poklad na Stříbrném jezeře a pak ty další, a poté i knihy, detaily si nepamatuju, ale uchvátily mne naprosto a myslím že i ovlivnily (kupříkladu jsem si dlouho myslela, že správný muž má být něco jako Old Shatterhand, statečný, stojící na straně dobra, pravdomluvný a cenící si své cti nade vše, no a pak jsem dost dlouho rozcházela poznání, že v reálu je to jinak než v pohádkách :D Později jsem občas četla hlavně Žuta, ten mne bavil taky hodně a k indiánům jsem se vrátila asi před dvěma lety, čtyřicítka na krku, přepadl mne nějaký záchvat nostalgie a když jsem byla týden doma nemocná, shlédla jsem postupně filmy s Vinnetouem, které se daly sehnat. Pak jsem něco hledala na webu a narazila na tyhle super stránky, vůbec jsem netušila, že mayovky mají dneska ještě nějaké příznivce a že se jim někdo až takto věnuje. Takže chtěla bych poděkovat autorům tohoto webu a nevzdávejte to, byla by to vážně škoda.

Zeta
14.12.2018 17:50
Kiwi: Jakou mayovku momentálně čteš, prozradíš? :)

Belenor: Přidám se, a také děkuji za tyhle stránky a za to, jak je udržuješ a neustále doplňuješ informace. Když jsem je před 2 lety touhle dobou objevila, neskutečně mě překvapilo a posléze nadchlo, že tolik lidí pořád mayovky čte, zajímá se o ně, že tenhle fenomém zkrátka pořád "žije"...snad tomu tak zůstane, poctivě na stránky kliknu několikrát denně :)
Life is too short for what ifs.

Kiwi
13.12.2018 21:17
Děkuji za krásné odpovědi :-) A (Belenorovi) taky za tyhle stránky. Myslím, že mají dobrou návštěvnost. Já na ně narazila, když jsem se snažila dát dohromady seznam Mayových knih a sérií, které si chci sehnat. Pochopila jsem tu, že to bude ještě hodně náročné… Ale našla jsem tu lidi, kteří mi znovu připomněli, jak je Karel May skvělý spisovatel. A že jeho knihy jsou skutečně na celý život, protože v každém věku nám přinesou a odhalí něco nového.

pavlina
07.12.2018 16:13
Ještě je dobré navštívit filmová místa v Chorvatsku kde se natáčel Vinnetou. Doporučují

Belenor
07.12.2018 13:16
Kiwi, děkuji za příspěvek. V poslední době přemýšlím, zda má smysl se dál zabývat prací na těchto stránkách o Mayovi a takovýto příspěvek mi říká, že stále ještě ano.

Zeta
07.12.2018 12:46
Ahoj kiwi! Tvůj příspěvek se krásně čte! :) Jsem na tom stejně, teď o adventu to jsou přesně 2 roky, co jsem se "zbláznila" do mayovek a od té doby jsem je nepřestala číst, některé mám za sebu opakovaně (momentálně čtu potřetí Vánoce), přesně jak popisuješ - celé dny, pořád, a je tam pocit naprostého uchvácení. Zkrátka člověk těch dvou hrdinů a jejich přátelství, příběhů o odvaze, dobrodružství, nemá dost, můžu je číst znova a znova. A filmy si mezi svátky určitě taky pustím! :) Přeji ti krásné, mayovské vánoce, a ať ti tahle vášeň ještě dlouho, dlouho vydrží!
Life is too short for what ifs.

Kiwi
06.12.2018 23:11
Jako svůj první příspěvek na tomhle webu mám potřebu zodpovědět právě tuhle otázku :-)

K příběhům Karla Maye jsem se dostala jako dítě skrze filmy. Byla druhá polovina 80. let, mně asi 5 nebo 6 let, byli Vánoce a v televizi zrovna dávali filmy s Vinnetouem... Byla to láska na první pohled. Doteď si pamatuju, jak moc mě ty příběhy uchvátily. Pak jsem se každý rok nemohla dočkat dalších Vánoc...

Nicméně, když mi bylo asi 10 let, ve školní knihovně jsem zjistila, že o Vinnetouvi mají dokonce knihy! A to byl konec; respektive začátek dlouhých let, které jsem strávila četbou víceméně pouze mayovek. Knihy se mi líbily víc než filmy, protože Karel May zkrátka dovedl bravurně vyprávět a popisovat. Četla jsem je stále dokola, jako bych jimi potřebovala nasytit svojí duši. Uvízla jsem na divokém západě, knihy z orientu byly taky úžasné, ale co naplat, Vinnetou prostě byl a je moje první láska, můj hrdina, životní vzor a nejlepší přítel mojí duše.

Běhala jsem po kopcích a lesích s čelenkou na hlavě a začínala být lehce nervózní z toho, že se mi nedaří dosáhnout všeobecných kvalit obou pokrevních bratrů. Hlavně plížení mi moc nešlo, vždycky mi pod nohama křupalo listí. Při střelbě z luku jsem se ani nepřiblížila terči a naučit se alespoň jeden cizí jazyk byl nesmírně náročný úkol. Ale neodradilo mě to od toho, abych se učila a rozvíjela.

Pak jsem se zamilovala do jedné hudební skupiny a Karla Maye lehce upozadila, v dalších letech jsem na něj nemyslela až tolik, ale byla jsem si dobře vědomá toho, že na mě měl obrovský vliv a de facto jsem s ním vyrostla a dospěla. Během let jsem knihy číst přestala, ale stále koukala na filmy, které zrovna dávali v televizi. Na zdi mi potom visel portrét Karla Maye, mezi fotkami členů mé rodiny a přátel.

Moje láska k indiánům ovšem nešla zastavit, stala jsem se členkou Woodcraftu, učila se jezdit na koni...

A letos, v mých 36 letech, mě "mayovské šílenství" zase chytilo. A to zcela nečekaně. V televizi, kterou jsem měla puštěnou jen jako kulisu, zrovna běžel Poslední výstřel a já si říkala, že se dívat nebudu, že bych pak brečela. Jenomže najednou jsem seděla na zemi a měla pusu dokořán, jako bych to viděla poprvé. Samozřejmě jsem brečela, a abych se uklidnila, přepnula jsem na jiný program. Jenže tam taky běžel Vinnetou, tentokrát nová verze z roku 2016. Zřejmě jsem to podvědomě vzala jako znamení, protože ještě ten večer jsem s třesoucíma se rukama vyhledala ve své knihovně všechny do kouta zastrčené mayovky, vyhradila jim čestnější místo na poličce v úrovni očí a začala zase číst. A teď už pátý měsíc jenom čtu a čtu, celé dny (někdy i noci) v kuse, čtu v autobuse, v práci, na eskalátorech, dokonce i když venčím psa. Jsem uchvácená asi podobně jako v dětství, jenže teď v knihách vidím i věci, které jsem v nich dříve zřejmě neviděla, chápu více, co je psáno mezi řádky a strašně si to užívám.

Kniga
29.12.2016 19:27
Moje cesta k mayovkam:

Zacla pomerne brzy, bylo mi sest/sedm, jsem rocnik 1980, nekdy v prubhu první třídy, nevím zda v zimě nebo až na jaře, tipuji, ale jaro me pozvala o pet let starsi kamaradka do kona na "Poklad na stribrnem jezere".
Rodice me puistit nechteli, ze pry jsem na to ještě malá, ale nakonec je ukecala. Za což jsme jí nesmírně vděčná.
Z kina jsme došla domů naprosto poblázněná, veškeré pohádky tímto u mne skončily... Na táboře (díky tomu mám jistotu, že jsme ten film viděla už v první třídě) jsem si pak počmárala bílé tričko žlutou fixou, detaily dokreslila červenou a modrou :D. Máti mi nadávala za zničené tričko, ale já byla njspokojenější... další filmy jsem neviděla poměrně dlouho, jak říkám rodičům se to nezdálo vhodné.

O rok později v létě 1988 jsem na prázdninách u babičky ve vesnické knihovně zahládla knihu s názvem Vinnetou. Ten šok, tu radost "o tom je kniha!" cítím do teď. Od malinka jsem byla vášnivou čtenářkou, takže zjištění. že jsou o tom knihy dokonce dvě :-D, mě na celé léto naplnila radostí a oba dva díly (takové to "žluté vydání", na jedniom Vinnetou, na druhém Olda od Z.B.) jsem četla dokolečka dokola.
Na konci prázdnin jsem mohla dost pasáží citovat z hlavy...

Během zbytku roku, 88 a v roce 89, jsem u sousedů narazila na několik dalších mayovek, (rozhodně Syn lovce medvědů) ve slovenštině.
Později, ale dříve než na vánoce v 90, jsem ud ruhé babičky narazila na třetí díl Vinnetoua, to mi hlava nebrala, vždyť na konci druhého Vinentou zemřel! Takhle jsme zjistila, že Vinnetou má vlastně díly tři (to vydaní někdy z šedesátých let). U tety jsem pak narazila na SUpy Mexika a podobné..
Stejně tak jsme někdy v tomto období sledovala u babičky na rakušácích filmy, sice v němčině, ale i tak mi to stačilo...
Po devadesátem jsem četla amyovku az amyovkou tak jak se znovu objevovali v knihkupectvích a v knihovně...
Vinnetovu závět jsem přečetla přímo v knihkupectví :D
1992 jsme si koupila životopis K.M. jako svoji třetí knihu (první byla Verneovka Ocelové město, druhá Hoši od Bobří řeky)

Od 1994 jsme četla vydání Vinnetoua v malé řadě od Návratu což mě tehdy dost překvapilo co je tam na víc...
také jsem v prváku na středí narazila na kolportážní román Tajemství ztraceného rodu, což si myslím, že mi sedlo jen díky tomu věku v kterém jsme to četla....
Pak jsem objevila Vánoce - moje nejoblíbenější mayovka.... <3

Blízkovýchodní knihy se mi až tak nelíbili, ale prostě jsem je četla ve špatném věku, nebylo by, že bych je nečetla vůbec, některé jsem četla i opakovaně, ale mám v tom resty a teď záměrně čtu clého Vinnetou a od začátku a sslibuju si že si hlavně pak znova přečtu i ty orientální....
(z těch mám asi stejně nejraději Do země mandarínů)

Zeta
27.12.2016 00:44
Dobrý den Mescalero,

Dovolte mi, abych se omluvila - myslela jsem to úplně jinak, a mluvila jsem víc, než jsem měla, hloupě k tomu. Vůbec jsem neměla tušení, že jste odborníkem na indiány a jejich kulturu a historii.

Jen mi není blízký váš postoj "škarohlída" - jsem sice pouhý ročník 84, ale přesto si myslím, že na všem se dá najít něco pozitivního a každá prohra člověka posouvá dál.

Vzhledem k tomu, že tu nejsou osobní zprávy (což je nejspíš dobře), tak jako omluvu upřímně nabízím, že pokud byste měl zájem o nějakou publikaci z USA (v roce 2017 určitě navštívím minimálně oblast Cherokee ve Smokies - NC a TN), ráda knihu zakoupím a pošlu/předám.)
Life is too short for what ifs.
mescalero
21.12.2016 06:53
Zeta: cituji - " ... tak už teď vím, že třeba s uživatelem "mescalero" si nikdy nepotykám, pak by to sklouzlo k tupému handrkování o nesmyslech."

Tohle by trochu chtělo vysvětlit nebo se snad mám "urazit"? Pokud tu vyslovuji nějaký názor, mám ho vždy něčím podložený, někdy i roky studia (jde samozřejmě o samovzdělávání). To, že jsem tu momentálně spíše v opozici snad neznamená, že tu píšu nesmysly. Ale pokud si to myslíte, napište to jasně.
Jestli si budeme tykat, vykat nebo onikat by nemělo hrát žádnou roli.
 > | >>