Mayovky ako životný štýl
Zakladatel: Apanači
Myslím, že mayovky oslovujú nielen náš intelekt, ale dotýkajú sa aj našich hodnôt a tým pádom aj rozhodnutí. Mayovky sú jednoducho viac ako knihy. Kto s tým súhlasí, alebo kto chce polemizovať, má priestor v tejto diskusii.
| << | < | > | >> |
 Belenor 19.10.2016 13:46 |
No, pravda je, že jsme tu téma, které Apanači založila, trochu odvedli (hlavně mojí vinou, když dojde na hudbu, neumím zastavit) stranou :-) Jen doplním, že ode mě žádné posměšky neuslyšíš, páč je mi metal v jeho mnoha odrůdách také poměrně blízký :-) Můj názor je takový, že neexistuje nic jako špatný nebo dobrý hudební styl. Pravda, v některých se mi dosud nepovedla najít věc, která by se mi líbila, ale to neznamená, že tam není. Olympic, ABBA ano, ano :-) Na Puhdys se podívám, neznám. Pro mě je poslední dobré album Olympiku album Dávno (1994 tuším?), ale nejradši mám Prázdniny na Zemi, Ulici a živák z Lucerny - na tom jsem vyrůstal, když jsem se naučil pouštět si sám gramodesky :-) |
| mescalero 19.10.2016 13:28 |
Belenor: když jsem v Praze, což je tak 2-3x do roka, tak kupuji vždy tak 4-5 CD, většinou novinky. Jo jde o skladbu To France. Ano, mám zálibu v power metalu, přesněji v melodickém powerspeed metalu, jsem tak vnitřně ustrojen, že mi naprosto vyhovuje (jako Blíženci vůbec) ultramelodická ultrarychlá skladba, s vysokým zpěvem, s texty o únicích do jiných světů svobody a štěstí (tohle všechno je v čisté esenci k nalezení např. na prvních třech albech skupiny Freedom Call). Zároveň je tato hudba dnes v podstatě undergroundem a to často nenáviděným, vysmívaným a podceňovaným. Lidé vezmou spíše na milost black, death metal. A víc o tom psát nebudu, nechci se pouštět do marných a zbytečných sporů, obhajování a vysvětlování. Užil jsem si toho dost na metalových webech, kde jsem často až na "krev" a kolikrát sám proti všem hájil svá stanoviska. Takže tolik o hudbě, mám doma stovky CD a sbírám další, hlavně začínající a málo známé kapely z celého světa. V dřívějších letech jsem poslouchal všechno možný, dnes mi z toho zůstal (kromě metalu) jen tento "trojboj", na který ovšem z různých důvodů nedám dopustit: Olympic, ABBA, Puhdys - u O. a P. jde jen o jejich starší tvorbu, tak max. do r. 1990, produkty dnešních sedmdesátníků už jdou mimo mě. Naposledy upraveno: 19.10.2016 13:29, mescalero |
Belenor 19.10.2016 12:53 |
Hah, dnes jsem zrovna byl koupit dvě CD :-) Tak jsme dva zpozdilci :-) Od Oldfielda zřejmě myslíš "To France"? https://www.youtube.com/watch?v=1ZIq8I3DSuc Ta je dobrá a ze stejného alba je dle mě velmi dobrá i skladba Poison Arrows. Mimochodem - jestli se můžu zeptat - tím primitivním vkusem myslíš zálibu v metalu? Mám pocit, že jsi tu kdysi psal o power metalu nebo tak něco. Naposledy upraveno: 19.10.2016 12:55, Belenor |
| mescalero 19.10.2016 10:14 |
Hudba to je také moje vášeň, ale už se o ní nerozepisuji, přišel jsem svým primitivním vkusem o několik přátel. Na druhé straně jsem možná jedním z posledních zpozdilců, kteří si ještě kupují CD, nepálí a nestahují (mimo jiné i proto, že nejsem primitivem jen hudebním, nýbrž i počítačovým). Star Wars je pro dnes pouze a práve jen ten 4. díl (první natočený), vše ostatní je pro mě zbytečné. Medvídci v závěru první série a sledování přerodu jedné z hlavních postav v záporáka mě odrazují. Oldfield své T. Bells několikrát předělal, respektive nahrál znovu. Za nejlepší věc od něho považuji skladbu, jejíž název si nepamatuji (něco s Francií). Instrumentálky nehodnotím, nemám je moc rád, snesu je jako intra či outra či jako nějaký hudební předěl uprostřed alba. |
Belenor 18.10.2016 16:27 |
No, Mike v sedmdesátých letech - tam doporučuji Tubular Bells a Ommadawn. Pak teda ještě taky Platinum z roku 1979, ale to už je stylově trochu jinde, ačkoliv devatenáctiminutová skladba Platinum je velmi dobrá. Na Rogue One asi půjdu, abych byl v obraze. On bude chtít jít synátor. Myslím si, že nové Star Wars už vlastně ani nejsou pro mě. Můj je původní rozšířený vesmír, který vlastně novými filmy "zrušili". Fanoušků SW je mnoho druhů, já třeba mám nejradši piloty X-wingů a třeba Sithové a Jedi mě zas tak neberou. No a o pilotech X-wingů je hlavně desetidílná série X-wing, tu mám nejradši a tu mi zrušili :-) A za nejlepší minuty ze všech Star Wars filmů považuji útok na Hvězdu smrti ve 4. epizodě :-) Možná i proto, že jsem na Hvězdu smrti sám několikrát útočil v počítačové hře. Já tam byl, já to zažil :-) (to zas blábolím ptákoviny...:-) Naposledy upraveno: 18.10.2016 16:27, Belenor |
 Apanači 18.10.2016 13:55 |
Belenore, odporúčam nechať vždy znieť tvoje zvonenie tak dlho, ako to volajúci vydrží, aby nezložil - pre potešenie okoloidúcich :-) :-) :-) Tubular Bells je klasika, nechápem, ako ma to mohlo doteraz obísť - Mikea som poznala skôr ako skladateľa 90tych rokov, posvietim si aj na tie 70te - je to pre mňa super hudba k maľovaniu...alebo hocakej tvorivej činnosti. BTW, Rogue One - je podľa teba povinná jazda fanúšika SW? Chystáš sa? Naposledy upraveno: 18.10.2016 14:39, Apanači |
Belenor 11.10.2016 22:49 |
Myslím, že tato vsuvka přesně sedí do tématu "m. jako životní styl" :-) Pán evidentně má westerny rád a mayovky zvlášť :-) Mě by potěšilo obojí - jak Vinnetou, tak Star Wars :-) Sám tam mám začátek Tubular Bells od Mika Oldfielda - hudba, to je zas moje vášeň :-) |
Apanači 11.10.2016 19:27 |
Teším sa, že na výtvarnej hodnote komiksov sa vieme všetci zhodnúť! :-) Kým budete pokračovať, pridávam jedno malé intermezzo - zážitok: Ráno nastúpim do autobusu a v tom začne hrať hudba – ústredná melódia filmu Rudý gentleman. Pozerám okolo seba, ako je to možné. Na obrazovke uprostred vozidla nebeží žiadny indiánsky motív, ostatní ľudia sa tvária akože nič – jeden pán predomnou šmátra vo vrecku, vytiahne mobil – a ja pochopím – ahá, je to jeho znelka zvonenia. Pozriem sa na neho lepšie – má rančerskú vestu a slamený klobúk – bude to asi nejaký náš človek, westmanský typ. Hneď sa mi spustila fantázia, ako nadviazať kontakt – on medzitým už zložil. Čo by sa stalo keby že začne hrať tá istá hudba teraz zasa z môjho telefónu? Zasa by siahol do vrecka a nič? :-D Ako o tom rozmýšľam, listujem v playliste a hneď mám znelku pripravenú. Moja zástavka sa približuje. Tak by som to mohla proste len spustiť a vystúpiť... Neviem sa rýchle rozhodnúť, svoje robí aj ranná neprebudenosť – a tak som nakoniec neurobila nič. Vlastne som bola rada, že som nezabudla vystúpiť. :-) Ale táto milá spomienka ma celý deň hriala. Hlavne ten prvý okamih – vojdem do busu a znie Winnetou! Inak to bol dosť banálny príbeh, dá sa vtesnať do krátkeho súvetia: – niekomu zvonil mobil a on odpovedal. Denne to zažívam x-krát. Všetko však totálne zmenila tá pridaná hodnota. Možno niekedy zase ja takto niekoho poteším, keď sa spustí moje zvonenie Star Wars. :-D |
Belenor 06.10.2016 07:03 |
Ono i Mayovy knihy jsou dost často jen souhrnem toho, co vyšlo po časopisech :-) Zrovna třeba Zámek a klíč vyšel časopisecky, pokud vím, ale je to jeden příběh, který je u nás k mání v šesti svazcích. Ještě doplním, že by mě ani nenapadlo považovat komiks za náhražku "normální" literatury. Naopak, myslím, že lepší komiksové příběhy mívají spíš méně textu a sdělují hodně spíš obrazem. Naposledy upraveno: 06.10.2016 07:10, Belenor |
| mescalero 04.10.2016 08:15 |
U komiksu nepřemýšlím v kategorii rád - nerad, beru ho na vědomí a považuji ho stále za součást časopisů, komiksové "knihy" vnímám jako jakýsi souhrnný soubor toho, co vyšlo nejprve po časopisech. A neubírám komiksům výtvarnou hodnotu a hlavně zábavnou. Ale za kvalitní pramen poznání či dokonce za "druh četby" ho nepovažuji. Já miluji tlustospisy, romány 500-stránkové a více, jsem nepřítelem jakéholi krácení, zjednodušování pro "pitomce", digestů atp. Nikdy jsem nepřemýšlel o komiksu jako o jakémsi čtenářském předstupni k "normálním" knihám nebo (dokonce) jako o plnohodnotné náhražce literatury. Jako malé děcko jsem hned jakmile jsem se naučil plynule číst, což bylo někdy na jaře r. 1974, začal číst knihy (jako první byl Kašpárek a Spejl v říši pimprlat od Weniga, text zcela jasně převažoval nad ilustracemi), ani v té době jsem komiksy nepovažoval za něco "ke čtení", byla to prostě vyhledávaná a oblíbená součást časopisu (Mateřídouška, Sedmička, Pionýr - tady vzpomínám na Tajemství hradu v Karpatech od Vraštila). Končím s tímto: komiks ano, jako zábavné kresbičky vytvářející nějaký příběh, ale četba to, proboha, není v žádném případě. Naposledy upraveno: 04.10.2016 08:17, mescalero |
Belenor 03.10.2016 15:52 |
Ty evidentně komiksy nemáš rád :-) Podle mě je komiks v podstatě totéž, co film. Pracují se stejnými prostředky - scénář, pozice kamery, světlo a barvy, zvukové efekty. A stejně jako film jsou komiksy různého druhu. Vzhledem k tomuto dokážou komiksy vzdělávat zhruba stejně jako filmy. Ale osobně si myslím, že cílem komiksu není vzdělávat, ale bavit :-) A samozřejmě stejně jako u filmů (a vlastně jakéhokoliv umění) je u komiksů spousta odpadu, ale pak jsou perly jako třeba Návrat temného rytíře od Franka Millera, který je sice nějakých 30 let starý, ale stále velmi aktuální. Nebo, ty jo, série Zámek a Klíč od Joa Hilla - to je taky pecka. No a pak taky Lobo: Univerzální gladiátoři :-) |
| mescalero 03.10.2016 14:00 |
Já nevěřím, že komiks někoho přivede k něčemu závažnějšímu, hodně lidí s komiksy začíná a také s nimi i končí. Pro mě bude komiks navždy doplňkem časopisů, jakási závěrečná tečka za číslem (obvykle byl komiks na poslední stránce časáků, např. ABC či Sedmička pionýrů). Měl jsem to rád a těšil jsem na to, ovšem představa komiksové knihy mi byla cizí a navždy cizí zůstane. Já preferuji text, ten je v mé čtenářské představě vždy tím hlavním, obrázky (ilustrace) jsou jen doprovodem, sice u jistého druhu literatury nutným, nikoliv však nezbytným - jako kluk bych četl mayovky (kdyby byly dostupné) i bez ilustrací, klidně i vytištěné na toal. papíru a rozsakrované na hadr. Představa, že někdo čerpá znalosti o historických událostech z komiksu je mi hodně vzdálená až odporná. Většina "čtenářů" takových počinů bude mít maximálně znalosti zhruba na úrovni "přečteného" (lépe napsat prolistovaného) komiksu a dál se stejně neposune. A představte si, že se pak takový veleznalec někde ve společnosti vytasí s tím, co v něm utkvělo z něj. komiksu (z něhož si nakonec bude pamatovat jen pár obrázků). Opakuji - nevěřím na vzdělání načerpané z komiksů. Naposledy upraveno: 03.10.2016 14:02, mescalero |
Apanači 02.10.2016 15:21 |
Štvrtý diel mayovskej terapie – Večná Matka Prišiel október a s ním môj čas – ako tradične – si prečítať tematickú poviedku Maryam alebo Fatima. Milý príbeh s vrúcnou atmosférou a humoristickým podtónom. To je môj pohľad a stretla som sa aj s inými postojmi od fanúšikov nášho obľúbeného autora. Pán Policer o tejto poviedke s citom napísal pár slov, že je to doklad o hlbokej zbožnosti Karla Maya a jeho úcte k Panne Márii. Wollschläger naopak, nasadil kyslú tvár, keď znechutene vyjadruje, že autor sa tu dal zlákať propagandistickými ideami a kvôli zárobku v katolíckom kalendári nahodil tendenčný tón. Nejdem hľadať, kto z nich je bližšie pravde. Chcem sa na to pozrieť z uhla pohľadu neojungiánov – ako to zvyčajne robím v mojich blogoch. Prvým krokom bude zoom na Máriu – matku Božiu. Nie však z náboženského hľadiska – to už urobili iní, ale zo zreteľa archetypálnej postavy. Kara ben Nemsí ju totiž vystihol práve z tohto aspektu úplne ukážkovo. Niečo ako Mara Durima – ale ešte väčšie a intenzívnejšie. Kým Mara je dušou ľudstva – ako ju nazýva v dráme Babel und Bibel – Panna Mária je ešte viac – je matkou ľudstva. Dokonalé materstvo, ochrana, podpora, starostlivosť, pomoc, neopakovateľná neha materinská bojovnosť a hádam ešte aj čosi navyše – to všetko patrí k obrazu Božej Matky, s ktorým sa stretávame v poviedke Mária alebo Fatima. Neojungiáni by to mohli nazvať archetyp večnej matky. Je to niečo, čo žije v každom z nás, akési kolektívne vedomie o tom, aká má byť dokonalá matka, aj keď naša biologická matka nesplní tieto predstavy, aj keby sa ako snažila, pretože predsa len je len človek. Vieme si však predstaviť pocit dokonalého prijatia, dôveryplného objatia a chápavej jemnosti. Neviem, ako vám – mne táto predstava robí dobre. Naozaj veľmi dobre. Úžasne to funguje, dodáva to odvahu žiť, schopnosť mať rád ľudí takých, akí sú. Ak ste niečo z toho prežili aj vy – myslím si, že to je práve to, čo by neojungiáni označili ako archetyp matky. Druhý krok smeruje k hlavnému hrdinovi a jeho úcte k tejto jedinečnej žene. Pamätáte, ako v oný októbrový večer pripravil ružencovú pobožnosť pre kresťanských obyvateľov osady? Z historicko-geografickej stránky mi tu naskakuje otázka, či mohli chaldejskí kresťania v danom časo-priestore poznať modlitbu ruženca a práve v októbri sláviť ružencový mesiac – presne, ako sa to deje dodnes medzi katolíkmi v Európe. To si skutočne nie som istá, skôr by som si myslela, že prastará chaldejská viera má svoje vlastné jedinečné ríty a že v 18. storočí boli vzdialené od rímskej cirkvi. Tu zachytávam vlákna tendenčnosti, na ktoré sa sťažoval Wollschläger. Ale neprekáža mi to – beriem to ako autorskú „fantasy“ invenciu – nie úplne mimo kontextu. Znalci Chaldejcov nech posúdia. Takže naspäť k hlavnému hrdinovi a jeho slávnosti, na ktorej sa predstavil ako zručný bohoslužobný manažér a pohotový misijný kazateľ, ktorý dojal svojich poslucháčov jednoduchými a vrúcnymi slovami. Pamäť mi zalieta k Mayovým školským rokom v učiteľskom seminári, kde sa mladý chlapec obdarený nevšednou fantáziou s nechuťou zúčastňoval predpísaných školských modlitebných stretnutí. Boli pre neho nudné, strohé a vieme, že si občas aj blicol, čomu sa pri jeho temperamente vôbec nečudujem. Avšak bohoslužba v kurdských horách má celkom iný charakter. Romantický tajuplný večer na okraji jesenného lesa, osvetlenie lampášmi z tekvíc, dekorácie a výzdoba, na ktorej pracovali celý deň, dojímavá láska dedinčanov k Panne Márii, zapálený kazateľ blízky ľudskému srdcu – to všetko vytvára krásnu príťažlivú atmosféru. Niečo mysteriózne, nadpozemské, ťažko zachytiteľné v trepotavom svetle lucerien. Z takýchto modlitieb by asi ani mladý Karl neutiekol. ;-) Či už niekto verí v Božiu matku alebo nie (ako sa hovorí o Talianoch, že nie všetci veria v Boha, ale každý verí v Pannu Máriu :-) ), Karl May nám ukazuje, ako nás spirituálna postava Matky ľudstva môže vtiahnuť do duchovnej časti nášho ja a načerpať tam. Načerpať čo? Zženštilosť? Práveže nie. Podľa dobrodružnej časti príbehu môžeme súdiť, že vnútorný život s Máriou, archetypálnou matkou, dáva prezieravú inteligenciu a životnú silu zvládnuť aj krízové situácie, v ktorých sa dedinčania ocitli. Predpokladám, že táto poviedka pochádza z čias, keď symbolizmus začal prenikať do Mayovej tvorby (rok 1893)– cítiť to tam a je to nielen umelecky pekné, ale aj podporné a posilňujúce. Samozrejme len v tom prípade, ak sa čitateľ chce na to naladiť. Takže prišiel október, keď v prírode toho života ubúda, a pre mňa je to čas naladiť sa na vnútorné zdroje, ktoré životom priam prekypujú. Ako tradične asi zase siahnem po tematickej poviedke Maryam alebo Fatima. :-) Naposledy upraveno: 02.10.2016 15:25, Apanači |
Apanači 02.10.2016 15:08 |
Óóó, téma komiksy! Tak to ja sa rada troška zapojím: Uznávam ich ako formu, cez ktorú sa mladá generácia môže dostať k témam a informáciám, ktorým by sa inak vyhýbala - napr. som videla český komiks o mladosti Karla IV. No proste fantázia - dejepis ako na tácke so zákuskami! Môj problém s komiksami spočíva v tom, že už pri treťom obrázku sa pristihnem, že nesledujem text, ale zapozerala som sa do postavičiek a začala som si ich prekresľovať. Mojou večnou inšpiráciou je B. Hogarth (známy ako otec komiksového Tarzana). Mal úžasne naštudovanú ľudskú postavu v pohybe z najrôznejších uhlov, tvár s jej všetkými emóciami...Náš učiteľ na maliarskom kurze čerpá aj z neho a celkovo berie komiks ako dôležitý prejav popkultúry, ktorý ako výtvarný umelec nemôže ignorovať. Tak sme si kreslenia hogartha, disneyho a dokonca aj simpsonovcov dosť užili. Môj prvý portrét na kurze bol od Hogartha a nikdy na to nezabudnem - keď to vychádzalo spod mojich rúk, bolo to, akoby som na okamih bola na dvoch miestach - v ateliéri a zároveň kdesi vnútri tej emócie, ktorú maliar do portrétu vložil. Uff, no umenie je proste sila. :-) Naposledy upraveno: 02.10.2016 15:08, Apanači |
| mescalero 09.09.2016 09:11 |
Belenor: mě komiksy tak nějak minuly, jo, měl jsem jako dítě rád v Sedmičce pionýrů Rahana, Asterice, Pifa a kocoura Herkulese, sledoval jsem i ty maďarské sci-fi komiksy (např. Plutonie od Obručeva), tak nějak i to, co vycházelo v ABC, či Martina a kocoura Kolumba v Květech, prohlídl jsem si i Čtyřlistky ... ale bral jsem to jen jako takové zpestření daného časopisu, neuměl jsem si představit, že bych strávil odpoledne s celou komiksovou knihou. Vlastně kromě Kruma jsem si ani žádné komiksové knihy nepořídil (a už nepořídím). Je to něco podobného jako Foglar (a vlastně i May apod. autoři), jak člověka něco nechytne v dětství, už si k tomu později nedokáže vytvořit bližší vztah. Pro lidi posedlé čtením ještě 2 tipy (možná jsem to tu už někde uváděl, potom pardon za opakování): Mason: Tři přístavy - vynikající tlustospis z období amer. revoluce, oblíbená kniha komika J. Štercla, Shellabarger: Kapitán z Kastílie - opět bichle, nejlepší román s tématem "dobytí říše Aztéků", řádění inkvizice ve Španělsku, útěk z vězení, boje s Aztéky (vynikající vylíčení tzv. Noche Triste), pomsta a ospravedlění hl. hrdiny, vlastně happy end, ve 40. letech zfilmováno. Hůře se shání, jedna paní nabízela za tento titul 2500,-. Já ho měl v ruce už několikrát, naposled za 60,-, obvykle ale stojí více, záleží na informovanosti toho, kdo knihu prodává. |
Belenor 08.09.2016 16:40 |
No, některé komiksové knihy se dostanou i hodně přes 200 stran :-) Ale uznávám, textu tam mnoho není, byť jsou to často výborné záležitosti (když se sejdou dobrý scénárista a dobrý kreslíř, tak je to někdy skutečně pošušňáníčko). |
| mescalero 08.09.2016 13:23 |
Apanači: jo už si trochu vzpomínám - no je začátek září, blížím se k 60-ti přečteným knihám a uvědomuji, že mám skluz (měl jsem u sebe na prázdninách synovce a to se moc číst nedalo). A čas mám jen do poloviny listopadu, pak vypukne předvánoční úklid a to už toho moc nepřečtu, takže stovku asi neudělám, vidím to tak na 80 kníh. Belenor: komiksy se nepočítají, stejně tak nějaké brožurky a příručky s 20-30-40 stranami. Osobně si dávám pozor, abych mi průměr stran na jednu knihu vycházel přinejmenším na 200-250. Nečtu verše a ani bych je do seznamu přečtených knih nezapisoval, to bylo unfair. Ze starších westernových autorů doporučuji ještě Hendryxe (kanadská jízdní a jeho věčný desátník Downey) a Ogdena (vynikající smysl pro humor a ironii, příběhy většinou slušně akční, zajímavý westernový horror Zlatý vrak, dobrý je i německý Curwood Doonberg (v češtině asi 4-5 románů). Kdo má rád amer. historii a tlusté knihy, pro něho je vhodný K. Roberts (Cesta na severozápad, Lůza ve zbrani, Arundel, Oliver Wiswell, Na volné širé vody, Kapitán Rozmysl). |
Belenor 08.09.2016 10:47 |
Já? Sto knih za rok? Určitě ne :-) Na to nemám čas :-) To jedině kdybychom do toho započítali i komiksové knihy :-) |
Apanači 08.09.2016 09:12 |
100 kníh - juj, teraz som zapochybovala - nebolo to tu? nebol si to ty, kto písal, že má na tento rok plán prečítať 100 kníh? Alebo že by to bol Belenor? Ostatné tipy na knihy - díky - inšpiratívne! |
| mescalero 07.09.2016 09:19 |
Od Stevensona jsou dobré i povídky, např. Klub sebevrahů, nemám však potřebný přehled o jeho povídkových souborech, tak abych mohl poradit, které knihy odpovídají Stevensonovu členění - časté jsou totiž i výbory z povídek, které doslova nesnáším, protože pak máte doma deset knih s různými názvy, v nichž se opakují ty samé povídky (hrůzné je to např. u Londona, kde doporučuji jen vydání u nakl. Kočího, který v podstatě respektoval původní povídkové soubory, jen v asi jednom případě se dvě povídky opakovaly). Zajímavá od Stevensona je kniha Vrak, kterou napsal ještě s jedním spisovatelem. Dobrý je i jeho cestopis Do jižních moří. Plán se 100 knihami - teď mi musíš napovědět, o co se jedná, nemohu se kolem toho nic vybavit, to víš, stáří klepe na dveře, sympatická dvojice Demence a Alzheimer je už možná v pokoji a začíná se tu zabydlovat. Stále častěji se mi vybavují příhody z dětství (dokážu si vzpomenout i na duševní rozpoložení v konkrétních situacích), ale zapomínám např. děj knihy, kterou jsem přečetl před měsícem. Poslední věc - pustil jsem se do čtení Curwooda, z 27 knih vydaných v češtině mám číst ještě asi třetinu. Po 6 přečtených knihách jsem jeho stylu přišel docela na chuť a dokážu i pochopit, proč se tento autor těšil spolu s Greyem u nás ve 20-30. letech 20. století ohromné čtenářské popularitě. Na první pohled jde o sentimentální skoročervenou knihovnu kořeněnou dobrodružstvím a obdivem ke kanadské divočině a jejím lidským i zvířecím obyvatelům, při "hlubším ponoru", který vyžaduje jistou trpělivost a vcítění, se před vámi otevře brána do dnes již dávno zaniklého světa "dobývání a civilizování kanadských lesů a hor". Prostě nedá se jen tak do Curwooda kopnout a s opovržením ho odhodit (ale věřím, že 95% dnešních čtenářů by to udělalo). |
| << | < | > | >> |