Mayovky na Internetu

Básník

Příběh ze Spojených států

Karl Hohenthal

I. Smrtící step

Mezi Texasem, Novým Mexikem, Indiánským teritoriem a plošinou Ozark na severovýchodě se nachází rozsáhlé území, na kterém prší zhruba stejně často jako v asijské Gobi nebo africké Sahaře. Není tu ani strom, ani osamělý keř, na kterém by mohly spočinout pálící oči. Ani kopec, ani vyvýšenina nenaruší smrtící, jednotvárnou planinu. Není tu pramen, který by osvěžil vyprahlý jazyk a zachránil před smrtí toho, kdo ztratí směr a sejde z cesty, která vede do hor nebo do zelené prérie. Je tu jen písek, písek, ještě písek a nic než písek. Lovec, který se odváží do této pustiny, jen občas narazí na trasu, kterou ojedinělý déšť vyznačil kaktusy. Těm se musí vyhnout, neboť zraňují nohy i zvířata a neobsahují šťávu, která by dokázala alespoň na okamžik zchladit rozpálený jazyk.

Přesto touto strašnou krajinou táhne několik málo cest. Člověk je mistrem stvoření a podmaňuje si i ta nejhorší místa. Nahoru vedou do Santa Fé a ke creekům, springům a zlatu Skalistých hor a dolů přes Rio Grande až do Mexika. Nejsou to však cesty, jaké nabízí civilizace. Zde se pod tím slovem rozumí trasa, kterou ukazují vyschlé tyče, které někdo čas od času zarazil do písku, aby ukazovaly směr, jenž mohou sledovat pomalu postupující volské povozy nebo rychlejší trappeřisquatteři. Běda tomu, kdo ztratí značky, podle nichž toto jihozápadní území získalo jméno Llano Estacado, nebo pokud je divoké indiánské hordy nebo loupeživé lovecké bandy odstraní, aby cestovatele zmátly. Ten je pak ztracen!

Poušť se rozpínala do šíře jako nesmírný, nekonečný oceán. Rozžhavené slunce pražilo dolů a od horkého písku se odrážel ostrý svit, který oslepoval a bodal do těkajících očí. V bezútěšné pustině bylo vidět pět živých tvorů: jezdce, jeho koně a tři supy, kteří z výšky dvojici sledovali, jako kdyby čekali jen na to, až oba padnou vysílením a stanou se tak vítanou kořistí. Přeci jen to byly už dva dny, co jezdce sledovali, a chytrá zvířata určitě tušila, že není ve stavu dále snášet námahu takové jízdy.

Poutník byl ještě mladý, asi šestadvacetiletý muž. Měl obvyklý oděv prérijního lovce – koženou, roztřepenou loveckou košili, na nohách podobné leggins a mokasíny a na hlavě plstěný klobouk, jehož barva a tvar dávaly tušit, že jeho majitel už dlouho nepřišel do kontaktu s civilizací. Jeho bledé, vysílené rysy, dříve snad plné života, jeho kalné, skelné oči, jeho světlé, rozcuchané vlasy a ruka křečovitě svírající pušku naznačovaly, že už téměř nemůže a nedokáže dál překonávat strádání a námahu jízdy.

Jeho kůň byl unaven úplně stejně. Jak se dalo hned poznat, jednalo se o mustanga z divokého stáda, který byl ještě před několika dny určitě plný odvahy, síly a vytrvalosti, ale teď byl zmožený a zbývaly mu poslední síly. Suchý jazyk mu visel mezi rozevřenými zuby, oči vypadaly podlité krví a pouze se mechanicky vlekl dál krok za krokem hlubokým pískem.

Takhle šli už několik dní. Jezdec opustil Santa Fé se skupinou westmanů, aby se přes plošinu Ozark dostali do Arkansasu, přepadla je však skupina Komančů a jenom jemu se podařilo díky skvělému koni uprchnout. Pronásledovali ho až do stepi, jinak by se do ní bez doprovodu neodvážil. Znal její nebezpečí a ještě nikdy do ní nevstoupil. Až nyní měl dostatečný důvod se rozhodnout pro tak zoufalou jízdu, neboť za ním hrozila jistá smrt.

Už včera ráno tyče zmizely a jediným ukazatelem mu tak byly kompas a hvězdy. Po tři dny jeho rozpukané rty nesvlažila žádná kapka vody a beznadějně sledoval supy, kteří klesali stále níž podle toho, jak pomaleji klopýtal vpřed jeho vyčerpaný kůň.

Nakonec se zastavil a nedal se přimět k další chůzi. Končetiny se mu třásly a vypadalo to, že se při prvním pohybu zhroutí.

„Takže až sem a dál ne!“ zamumlal německy, což zde byla vzácnost. „Už nás tedy nic nespasí, mé statečné zvíře?“

Marně se rozhlížel pátraje po nějaké záchraně a chystal se sesednout, když ho zaujalo chování jeho koně. Podivně se třásl. Vypadalo to, že je třas způsoben nejen vysílením, ale i strachem. Rozšířily a napjaly se mu nozdry a pozvedl dosud sklopenou hlavu, aby vyrazil charakteristické zafunění, kterým pravý prérijní kůň oznamuje přítomnost nepřátelské bytosti.

Poutník vytáhl dalekohled, aby ještě jednou a důkladněji propátral obzor, a spatřil, že ho supové opustili a na západě klesli k zemi. Tam nyní zahlédl několik nehybných bodů a ruka mu mimoděk sjela k noži. Když se nad tím zamyslel, musel uznat, že se ve své situaci od jiné lidské bytosti nemusel obávat ničeho horšího, než už mu hrozilo. Snad bylo jedním z těchto bodů jen nějaké umírající zvíře, na jehož smrt ostatní body čekaly, aby ho mohly rozsápat. Sesedl, chopil se otěží a vlekl se s koněm vpřed. Chvílemi pozvedl dalekohled a nakonec zpozoroval, že na zemi leží člověk, kolem kterého sedí několik kojotů (prérijní vlk) a supů. Nemohl být dosud po smrti, jinak by se na něj zvířata dávno vrhla.

Zachvěl se hrůzou. Před očima viděl vlastní konec, ke kterému byl odsouzen, pokud se rychle neobjeví nějaká spása.

„Kdo by to mohl být? Nějaký lovec? Kde je jeho kůň? Roztrhají ho a jeho krev…“

Zarazil se. Poslední slovo ho přimělo k zamyšlení.

„Ne, naši krev pít nebudou. To jejich zachrání nás!“

Svému koni dal znamení, aby ulehl, a ten poslechl. Pak se přikrčil a plížil se k dravcům a hrobníkům pouště. Jakmile spatřil, že byl zpozorován, vzal lariat (laso) a udělal dvojitou smyčku, kterou nožem přichytil k zemi, a vložil do ní pár kusů sušeného buvolího masa, které vzal ze zásoby visící na koni. Pak popošel zpět a padl k zemi.

Zvířata se jen pomalu a zdráhavě vzdalovala od své očekávané kořisti. Hlad překonal strach z člověka. Když teď ležel bez hnutí v písku, zvířata se se staženými ocasy a žíznivými jazyky připlížila, aby prozkoumala nový dar divoké savany. Sotva první z nich dorazilo ke smyčce a ucítilo návnadu, skočilo vpřed a bylo lapeno. Padly dva výstřely a dvě zvířata se zhroutila k zemi.

Lovec ihned vyskočil a přispěchal k nim. Veškerá únava byla pryč. Nožem otevřel tepnu jednoho z padlých zvířat a lačně sál horkou, sladkou krev, která by se mu jindy hnusila. Pak přiskočil ke koni, vzal z postroje hrníček, naplnil ho a šel k muži, kterého rachot výstřelů probral z mrákot. Zahnaly i ostatní dravce.

„Vodu!“ sténal.

Kouřící nápoj okamžitě osvěžil jeho polomrtvé tělo. Zvedl se a s údivem pohlédl do zachráncova bledého obličeje.

„Uff, sir, to udělalo mému nebohému jazyku dobře! Dejte mi ještě kapku!“

Oslovený si beze slov pospíšil ke kojotům a přinesl mu poslední zbytek jejich krve.

Thank you, sir! Už jsem se viděl klepat na nebeskou bránu, ale ten zatracený písek tady kolem a ty bestie jsou jasným důkazem, že se budu muset ještě chvíli motat tímto slzavým údolím. Skoro věřím, že by mě to milé zvířectvo sežralo, kdybyste mu nezkazil apetit!“

„Neměl jsem daleko ke stejnému osudu, ale řekl jsem si, že bude lepší, když si vezmu jejich krev než oni mé maso.“

Well! Vlastně je to docela hnusný nápoj, ale v nouzi medvěd zhltne i čokoládu a váš nápad je ten nejlepší, jaký jste mohl mít. Pomohl jste sobě i mně, sice jen na chvíli, ale…“

Zmlkl, zastínil si rukou oči a pozoroval malý, lehký mráček, který zahlédl na obzoru.

Heigh-day, tady přichází pomoc v nouzi, sir. Za půl hodiny tady máme deštík, který by ze smrtící pouště udělal jezero, kdyby písek nepohltil všechnu vodu. Řekněte mi však, kde se tu berete? Bez koně, bez společnosti, bez…“

„Bez koně? Moje herka leží támhle. Nechtěla se dále hnout. Přijíždím ze Santa Fé, unikl jsem Komančům a chtěl jsem do hor, abych přes Red River cestoval do Arkansasu. Jmenuji se Richard Forster a pocházím z Frankfortu v Kentucky.“

„Richard Forster? Frankfort v Kentucky? By God, sir, stonásobné díky za váš spásný nápoj! Jste ten slavný muž, co píše nádherné německé písně, které jsou vydávány daleko za hranicemi Států?“

Druhý s úsměvem přikývl.

„Hádáte správně. Jsem ten muž, který chce napsat ‚Obrazy ze savany‘, a proto vyrazil do prérie, aby se nechal téměř sežrat kojoty.“

Stál teď vzpřímeně, ruce v bok jako pravý Kentučan. Dlouho zanedbávané světlé vlasy mu spadaly až na široká ramena. Tmavomodré oči se zase leskly životem a dříve bledé, mužně krásné rysy opět získávaly barvu.

„Nebo se nechal prošpikovat Komanči a umučit u kůlu. Také jsem se s nimi nedávno tak trochu setkal, sir. Sledovali mě až do tohoto zatraceného písečného moře, kde se otočili. Myslím, že to byla stejná banda, která vzala šípy i na vás.“

„Možná! Ale teď bych vám rád položil stejnou otázku, jakou jste před chvílí dal vy mě.“

„Vám? Jen mi tykejte, sir! Nejsem ani prezident, ani guvernér a vykání už nechci slyšet. Jak se jmenuji? Tim Summerland, tohle jméno mám, co jsem naživu, a tak to taky zůstane, dokud nepřijdu o skalp, nebo mě i s chlupy nespolkne nějaký grizzly. Možná jste už slyšel o lawyerovi Billu Summerlandovi?“

„Myslíš toho slavného advokáta Billa Summerlanda ze Stentonu v Arkansasu?“

„Přesně toho. Je to můj bratr, mířil jsem k němu. Chtěl jsem mu přivézt zatraceně pěknou hromádku zlatého prachu a nuggetů, které jsem získal nahoře u Canadianu, ale sebrali mi je tyčkaři.“

„Tyčkaři?“

„Ano, tyčkaři. Nebo snad nevíte, kterým lotrům se tak říká? Je to všelijaká chátra, která z různých důvodů musela opustit Státy, aby se tu ukryla před ramenem spravedlnosti. Toulají se tu v různých tlupách, loupí, vraždí a páchají všemožné čertoviny a mají spadeno zejména na voyageury a karavany, které jsou nuceny jít touto smrtící stepí. Aby je spletli, odstraňují tyče nebo je přemísťují, aby cestující zavedly jinam. Když jsou pak polomrtví, tak je přepadnou a – no a teď už víte, proč se jim říká tyčkaři. Když jsme opustili Spanish Peaks a Canadian, bylo nás přes dvacet pořádných westmanů. Všichni až na mě a další dva však padli za oběť tomahavkům a šípům Komančů. Dokázali jsme se zachránit jen v Llanu Estacadu a už jsme za sebou měli jeho značný kus, když tyče zmizely. To nás přimělo k větší opatrnosti, ale přes všechnu snahu jsme byli přepadeni. Bylo to v noci. Z bitky jsem vyvázl díky tmě, ale jen tak, jak mě zde vidíte – bez koně a beze zbraní. Šel jsem po tři dny, ale pak jsem se zhroutil a nevím, jak dlouho jsem zde ležel. Když jsem se probral, byl jste zde. Díky, sir! Starej Tim Summerland zase brzo získá pušku a koně a pak uvidíte, že pro vás z vděčnosti spolkne i jiné věci než jen hrníček kojotí šťávy!“

Ztichl. Nomád Západu je většinou mlčenlivým společníkem a Tim Summerland pronesl navzdory vyčerpání nejdelší projev svého života. Ten dobrý muž nevypadal ani trochu gentlemanlike. Útrapy notně poznamenaly jeho tělo, a ještě více jeho oblečení, ale jeho tvář měla onu obvyklou trapperskou fyziognomii, v níž se snoubí výraz neobyčejné lstivosti a prohnanosti s upřímností a věrností.

„Co se týče pušky, mohu ti hned pomoci,“ pravil Forster. „Kromě své dvouhlavňovky mám ještě u sedla zavěšenou skvělou kulovnici, kterou můžeš mít, Time. O střelivo a proviant je postaráno. Pouze voda. Vodu potřebujeme nejen my, ale hlavně mé zvíře, bez kterého bychom byli ztraceni. Díky Bohu jsi však měl pravdu. Oblak se očividně zvětšuje. Za chvíli zabere polovinu nebe. Myslím, že jsme zachráněni!“

„To je jisté jako moje čepice! Do pěti minut je liják tady, sir. Uvidíte, že Tim Summerland není ve smrtící stepi poprvé a zná její vrtochy jak své boty. Jen přivažte svého koně a schovejte prach, nebo o obojí přijdete.“

Zvedl se a na rozcuchané vlasy si nasadil čepici. Byla to pokrývka hlavy, jakou by jinde člověk nenašel. Sám si ji pomocí jeleních šlach sešil z kusu medvědí kůže a od začátku měla neobvyklý tvar. V průběhu času chlupy až na pár míst zmizely a tyto zbylé dlouhé a špinavě hnědé chomáče vypadaly jak pijavice, které se zakously do kůže. Tisíckrát za deště promokla a stejněkrát ji opět vysušilo slunce. Tento vybraný kousek získal přímo nepopsatelnou podobu. Ležel na hlavě jako vyschlá medúza nebo kus spečené lepenky, kterou teplo vytvarovalo do polokoule. Takové kusy oděvu nejsou v prérii žádnou vzácností. Majitelům prokazují dobrou službu, jsou pro ně posvátné a neodkládají je ani tehdy, když přijdou nakrátko do styku s civilizací.

Sice byl vzduch dusnější než dřív, ale oba muži se cítili posilněni už nadějí, že zaprší, a i kůň vyskočil, hlavu vztyčenou, a frkal. Instinkt mu říkal, že se blíží záchrana. Byl pevně přikolíkovaný. Forster se postaral, aby se k proviantu a střelivu nedostalo vlhko, a sotva skončil, rozpršelo se, nikoliv však pomalu jako v jiných oblastech, nýbrž nečekaně, jako kdyby se z nebe zřítilo moře vody a chtělo na zemi všechno ubít. Lovci klesli při dopadu prvních kapek strašlivé vodní masy k zemi, pak ale Summerland strhl z hlavy čepici a podržel ji proti proudícímu živlu. Během několika okamžiků byla plná.

Cheer up, sir. Vezměte svůj klobouk a udělejte totéž. Na zdraví vaše i starého Tima Summerlanda!“

I přes různé nečistoty nalil z kožené čepice vodu do úst, zamlaskal jazykem, jako kdyby vypil sklenici pravé newhampshirské whiskey, a opět medvědí kůži pozvedl, aby si dopřál další osvěžující lok.

Forster poslechl výzvu. Navzdory neprodyšnému a vyschlému oděvu mu až na kůži brzo proniklo vlhko, které působilo na jeho tělo jako balzám na otevřené zranění. Vrátila se mu celá dřívější síla a veselí a také kůň hlasitě ržál a dupal předními i zadními a dával najevo návrat bezmála ztraceného života.

Voda se s nezmenšenou silou valila z nebeských stavidel více jak hodinu, pak záplava ustala stejně náhle, jako začala.

'sdeath, to byla ale povodeň!“ ozval se Summerland. „Doufám, že se celá ta komančská a tyčkařská sebranka utopila jako král Belsazar v Rudém moři, když chtěl pobít Egypťany. Jak je vám, sir?“

„Tak dobře a spokojeně, jako kdybych seděl v nějaké drahé hospodě v St. Louis nebo Cincinnati,“ odpověděl s úsměvem nad historickou nepřesností, které se společník dopustil. „Cítím se tak osvěžen, že bych mohl hned nasednout a jet dál.“

„To by taky bylo nejlepší! Teď je vzduch chladný a osvěžující. Toho musíme využít. Come on, nasedněte. Ať zmizíme z této čertovské stepi a ocitneme se v krajině, kde je trocha trávy a pár stromů!“

„Nechceš nejdřív kus masa? Mám ho dost.“

„Sem s ním! Jíst můžu za pochodu.“

„Za pochodu? Ne, ty pojedeš na koni. Nemusel jsem vytrpět tolik co ty, takže bude lepší, když půjdu já.“

„To si myslíte, že si bude starý trapper a zlatokop Tim Summerland jako St. Mary hovět na oslovi a nechá vás belhat se jako Josefa až do Mezopotámie? To se teda pletete. Dostal jsem příděl vody a poběžím jako čejenský náčelník. Je to vaše zvíře, takže pojedete vy!“

Well, tak se budeme střídat. Ale nejdříve se, Time, musíme přece domluvit, kam pojedeme.“

„Sever a jih znám dobře a vy určitě taky, ale to není dostatečné. Musíme hlavně vědět, kterým směrem nejrychleji dorazíme k zeleni.“

„Tak se vymáčkni. Znáš Estacado přece lépe než já.“

„Hm, kdyby nezmizely tyče, bylo by snadné se rozhodnout. Takhle si ale musíme dát pozor, abychom snad neskončili ještě hlouběji v poušti.“

„Navrhuji severoseverovýchod. Tím směrem utekli kojoti, když jsem vystřelil. Žádný dravec nevydrží dlouho bez vody, takže se domnívám, že tím směrem je zeleň, a tedy i potrava pro koně.“

„Jste básník, sir, a u takových gentlemanů se moc praxe očekávat nedá, protože jsou obvykle doma jinde než obyčejní lidé, kteří žádné verše nepíší. Skoro jsem si to myslel i o vás, ale musím vás poprosit o odpuštění. Vidím, že máte oči na svém místě. Takže vpřed, na severoseverovýchod!“

„Nejdřív si vezmi mou kulovnici a bowiák. Druhou pušku a tomahavk si ponechám. Také musím nabít. Člověk nikdy neví, co ho čeká.“

All right! Sem s ní. Neudělám vaší bouchačce ostudu.“

Po krátké přípravě opustili místo, které se jim málem stalo osudným. Kůň byl zcela svěží a nesl svého jezdce s dřívější lehkostí. Bylo však jasné, že je to jen dočasný následek koupele v dešti. Už delší čas neměl trávu a při síle ho mohlo uchovat jen krmivo.

I tak se statečně držel až do večera, kdy začalo být zřejmé, že opět ochabuje.

Summerland zastavil a pozvedl hlavu. Zpozorněl, protože ucítil zvláštní vůni. Forster také nasál vzduch.

„Kaktusy,“ pravil. „Musíme se jim vyhnout.“

„Vyhnout? To Tima Summerlanda ani nenapadne. Musíme přímo k nim. To je jisté jako moje čepice.“

„Proč?“

„Protože budou po dešti šťavnaté a…“

„Máš pravdu, Time,“ vpadl mu do řeči Forster, aby zamluvil chybu, kterou málem učinil. „Když odstraníme slupku s ostny, mohl by kůň zbytek sežrat.“

„Pokud je to správný druh. Tak vpřed!“

Za chvíli dorazili ke kaktusové oáze. Rostliny měly většinou kulový tvar a po oloupání zůstala dužina, kterou by sice jindy kůň opovrhl, ale dnes ji s chutí snědl. Když utišil hlad, pokračovali až do pozdní noci v jízdě. Pak už byli muži i zvíře tak unaveni, že si museli odpočinout.

Krátce po rozednění pokračovali v cestě a kolem poledne se k nesmírné radosti obou mužů objevily v písku jednotlivé vyschlé exempláře krátké, zakroucené buvolí trávy. Jak postupovali dál, byla vegetace stále hustější, a nakonec step zcela ustoupila a přenechala místo zelenající se prérii.

Konečně byli zachráněni. Kůň si užíval svěží potravu a lovci se s opravdovou rozkoší rozvalili do chladivé trávy. Pak se dohodli, že zkusí ještě před setměním dorazit k modrošedému pruhu, který viděli na severním obzoru. Nejspíše se v dáli rýsovalo křoví nebo vystupovala část lesa, což se mohlo navzdory blízkosti pouště stát, pokud se tam táhl nějaký vodní tok.

Slunce už bylo docela nízko, když dorazili k řídkým křoviskám divokých třešní, mezi nimiž se nacházely travnaté plochy. Křoví postupně houstlo a v dáli byly patrné koruny stromů.

Farewell, hlade, žízni, horko a bído!“ ozval se Summerland. „Tam začíná les a vidíte ty linky za ním, sir? To jsou hory. To jsou – by God, už vím, kde jsme. Tyhle kopečky znám. Už jsem kolem nich jel a támhle teče Bee Fork, který se vlévá do Red River. To je jisté jako moje čepice!“

„Tak pojedeme až k lesu. Ještě je dost světla, abychom tam dorazili a našli si dobré místo k táboření.“

Řídili se tímto návrhem. Drželi se stále stejného směru a postupovali křovím. Summerland seděl na koni. Forster kráčel v čele a hleděl střídavě na zem a do dáli. Ocitli se ve schůdné krajině, museli být proto připraveni na případný střet s nepřáteli. Náhle se zastavil a sehnul se k zemi, aby trávu podrobil pečlivé prohlídce. Summerland také sesedl a prozkoumal polámaná a ohnutá stébla.

„Stopa! Jeden, dva… pět… osm, devět jezdců s jedním, dvěma… čtyřmi, pěti soumary. Sedí to, sir?“

„Ano. Devět jednotlivých stop a pět otisků zvířat, která byla spolu svázána. To nebudou indiáni, ale běloši, protože nejedou za sebou, ale motají se bezstarostně sem a tam. Budeme je sledovat?“

„Proč ne? Musíme za nimi kvůli svému vlastnímu bezpečí.“

„Tak ale pomalu. Je to sotva čtvrt hodiny, co tu projeli. Kdyby to bylo dříve, stébla by se již narovnala.“

Koně teď vedli za otěže a sledovali pozorně stopu. Zatočili vpravo, pohybovali se od úkrytu k úkrytu a pozorovali před sebou ležící terén. Skupina mohla již zastavit a mohla by spatřit pronásledovatele dřív než bylo záhodno.

Stopy vedly přes písčité místo, kde se kopyta otiskla velice ostře a zřetelně. Muži se museli cítit zcela v bezpečí, jinak by po sobě určitě nezanechali takové známky své přítomnosti.

God bless my soul – pro pána krále,“ ozval se polohlasem Summerland. „To jsou ti tyčkaři, kteří mi ukradli nuggety. Bylo jich čtrnáct, pět jsme jich dostali, zbývá devět. To sedí jako moje čepice!“

„Odkud víš tak jistě, že to jsou oni, Time?“

„Odkud? Copak nevidíte ty stopy kopyt v písku, které… aha, vy to přece nemůžete vědět! Podívejte se na tenhle otisk pravé zadní nohy. Není jeho levá strana o něco kratší než pravá?“

„To je.“

„Takové otisky zanechává moje ryzka. Ať mě skrz na skrz prošpikují, pokud to tak není! Jednou jedinkrát v životě si do nohy zarazila trn a ten se podebral. Noha se úplně zahojila, ale přesto se kopyto poněkud pokřivilo, takže se do písku neotiskne celé, a to ani v případě, že je nebohé zvíře naloženo přes míru, jak je patrné z hloubky a ostrosti otisku. Musím svou ryzku opět získat, i kdyby mě to mělo stát život! Souhlasíte, sir?“

„Přirozeně! Ti chlapi ukradli tyče a málem nám tak přivodili smrt, a to nepočítám to, že tě přepadli a okradli. Ač nerad lidem sahám na život, když to není nutné, musíme je tvrdě poučit.“

Zounds! Copak nám také nešli po krku? Tim Summerland je starej dobrák, tomu můžete věřit. Ještě nikdy neodpravil slona nebo velrybu, ale s takovou chátrou nemá slitování. Chci svou klisnu a k tomu své nuggety, pušku, nůž, tomahavk, něco munice a tak dále, a třeba taky několik mázů krve těch taškářů, nepůjde-li to jinak, a… ale odpusťte mi jednu otázku, sir. Jich je devět, my jsme jen dva a já vás ještě pořádně neznám!“

„Bez obav, Time!“ zasmál se Forster a vypjal svou vysokou a neobvykle mohutnou postavu. „Jsem muž z Kentucky, a i když mě neznáš, určitě jsi už potkal jiné, jejichž domov je mezi Ohiem a Cumberlands!“

Well, sir! Odtamtud nejsou žádní zajíci. Tam bydlí pořádní medvědi a řekl bych, že i vy umíte používat svoje tlapy. Takže vpřed. Vletíme na ně jako Samson na farizeje, Saducey a Koloské. Snad pobil i Efezské a Filipské, neboť když je člověk v ráži, tak už nesejde na tom, jestli padne o národ více či méně.“

Sledovali dál stopu. Mezi nízkými křovisky stály tu a tam stromy, kterých stále přibývalo, a nakonec se ocitli ve středně hustém lese. Pod korunami stromů se dál táhla přímka otisků.

V tom zachytili pach spáleniny.

„Stop!“ ozval se Summerland. „Utábořili se a zažehli oheň. Počkejte chvíli, hned se vrátím!“

Odvedl koně zpět až na okraj lesa a přivázal ho mezi několik keřů tak, aby ho nebylo vidět a nemohl utéct. Pak se vrátil.

„Teď se k nim musíme nepozorovaně přiblížit. Následujte mě!“

Hledaje úkryt se pohyboval od stromu ke stromu, prostor mezi nimi vždy bleskově přeskočil, a přesto nebyl vůbec slyšet. Forster ho stejným způsobem následoval. Po nějakém čase zpozorovali světlý dým, který si hledal cestu listnatou střechou, a poté i oheň, kolem kterého se celá devítka usadila. Summerland se opřel o smrk, jehož objemný kmen poskytl oběma dostatečný úkryt. Pokynul svému druhovi.

„Dosud neodstrojili koně a nepostavili hlídku. Taková horrible neopatrnost!“

„Kde jsou koně?“

„Naproti slyším funění. Potřebuji zbraně. Pokud tam jsou, nemusí ani téct krev. Pojďte!“

Plížili se dál až do bezprostřední blízkosti koní, kteří nevydávali žádné podezřelé zvuky, protože se zatím nedostali do volného prostoru.

„Vidíte mou ryzku? Skutečně má dosud na hřbetě zavěšeny pytle s nuggety. A tamten vraník má na svém sedle úplnou loveckou výstroj. Vezmu oba a vy také jednoho nebo dva. Ostatní odřízneme. Go on, teď rychle!“

Proklouzl vpřed, v pohybu odřízl několik las a zvířata udeřil, takže se s hlasitým řehtáním rozprchla. Pak naskočil na ryzku, popadl vraníka za otěže a podíval se po Forsterovi. Ten jednal tak rychle, že skoro všichni koně utekli. On sám seděl na hnědákovi a právě naznačoval, ať zmizí, když se ozval křik a mezi stromy se objevili tyčkaři.

První z nich byl černovousý muž se širokými rameny, který se hned vrhl na Forstera.

„Vůdce, mistře básníku,“ vykřikl Summerland a vystřelil z kulovnice po dvou dalších. „Dejte mu co proto!“

Vzduchem zasvištěl Forsterův tomahavk a černovous se zhroutil.

Huzza, to bylo ono. Teď pryč!“

Dali se na útěk. Za nimi se ozývaly výstřely a hlasité kletby. Les únik komplikoval, ale přesto se bez zranění dostali ke křoví, kde Summerland zanechal koně.

„Rychle, sem s ním a pak dál, sir! Než seženou koně, bude noc a po naší stopě budou moci vyrazit nejdříve ráno. Ale Tima Summerlanda a jeho kobylku znova nedostanou, to je tak jisté jako moje čepice!“