Petrolejový požár

Příběh z Divokého západu

Karel May

1. část – Smrtící oheň

Ne zcela lehké zranění způsobilo, že jsem se na několik týdnů usadil ve Fort Cast na soutoku Big Hornu a Yellowstone, a bylo to opravdu smutné období. Ne, že by mi scházely prostředky, aby byl můj vynucený pobyt co nejpohodlnější. Přivedl jsem čtyři muly plně naložené kůžemi, za které jsem utržil pěknou sumičku, ale vrcholem zde nabízených požitků bylo kouření tabáku a pití brandy. Tabák byl z půlky z nějaké náhražky a brandy vypadala jako zředěná kyselina sírová. Kromě toho tu byly tři nebo čtyři balíčky hracích karet, jejichž obrázky už šlo sotva rozeznat, a knihovna o třech svazcích, konkrétně zde byl Shakespearův Jindřich VIII., který měl ale jen vazbu a titulní list. Ostatní listy už skončily jako ucpávky! Pak ještě Voltairův Karel XII – jednou padl do polního kotlíku a od té doby byly jeho listy slepené, a nakonec čtvrtý svazek kroniky œil de bœuf – ležel v majorově krabičce na cukr a byl zpola sežrán mravenci. Zranění mi nedovolovalo účastnit se výletů do okolí a skoro nikdo mě nenavštěvoval, protože nejsem nijak společenský tvor a vlastně se mi pánové vojáci příliš nezamlouvali. Vojáci byli směsí všelijakých problematických živlů a páni důstojníci mi nemohli být sympatičtí, neboť jsem si o tom, jak plní své povinnosti, myslel něco jiného, než oni sami. Během svého pobytu na nemocničním loži jsem se tedy cítil docela osamělý, takže když mi doktor konečně dovolil první vycházku, rozhodl jsem se tohoto svolení využít poněkud více, než asi původně zamýšlel.

Vzal jsem si tedy dobrou indiánskou kánoi z kůry, naložil jsem své zbraně a vesloval jsem proti proudu Bighornu. Chtěl jsem si udělat radost a zas jednou strávit noc v pralese.

Proviant jsem si nebral. Vody k pití bylo dost a pečeni mi měla zajistit moje puška. Tak jsem se od rána s několika krátkými přestávkami pohyboval proti proudu řeky a k večeru jsem se zastavil na místě, které mohlo být asi patnáct anglických mil daleko od pevnosti.

Byl to tichý, opuštěný kout, přesně podle mého vkusu. Řeka se zde rozšiřovala a po stranách měla několik úzkých zátok. V jedné z nich jsem přistál a přivázal kánoi. Zrovna se začalo stmívat. Zapálil jsem oheň a upekl jsem si několik ryb, které jsem během cesty ulovil. Když jsem dojedl tuto jednoduchou večeři, přiložil jsem do plamenů další dřevo, zabalil jsem se do pokrývky a ulehl jsem.

Na spánek ale nebylo ještě ani pomyšlení. Musel jsem se na dlouho vzdát pralesa, svého starého, věrného přítele, a dnes, když jsem opět ležel v jeho náruči, nemohl jsem ho zarmoutit tím, že bych usnul, aniž bych chvíli nenaslouchal jeho vážným, hlubokým a melancholickým zvukům.

Velký Stvořitel posadil všechny tyto zvuky do moll, stejně jako jsou v moll všechny jednoduché nápěvy přírodních národů. Naslouchal jsem večerní hymně lesa, tomu jemnému, ale sonornímu šumu, který zní, jako by vycházel ze strun nízko laděné Aiolovy harfy. Obklopuje posluchače ze všech stran. Zní z každého směru, a přesto nelze říct, kde začíná a kde jsou napsané jeho noty. Do toho zněl lehký tep tohoto krásného místa a šplouchání vln. Po kmeni jilmu sešplhala veverka, pozorovala mě svýma malýma, zvědavýma očkama, a pak se uklidněna vrátila do svého úkrytu. Občas do světla ohně, který ozařoval vodu, vyskočila ryba a zas dopadla s hlasitým plesknutím do svého živlu. Hořící větvičky v žáru praskaly. Copperhead, příbuzná zmijí, se odplazila pryč. Asi měla poblíž ohně své letní sídlo a nyní vyrazila z prachu. Brouk, který se probudil ze spánku, se pachtil spadaným listím a téměř neslyšně při tom šelestil. Malý roj komárů kouzelně tančil kolem stoupajícího dýmu a vydával jemné zvuky, které náhle narušilo nepravidelné, mocné bzučení velké, tlusté můry, která bezohledně vletěla mezi komáry, ale také ihned sklidila trest: sežehla si křídla a spadla do plamenů. Na druhé straně úzké zátoky pozvedl svůj hlas žabák. Musel to být pořádný chlapík, jak se zdálo podle jeho slovutného kvákání. Vypadal, že se cítí být nanejvýš uražen mou přítomností, protože místo krátkého a spokojeného „kvak!“ nebo protáhlého blaženého „kváááák!“, které by z jeho široké tlamy zaznělo normálním žabím barytonem, vyrazil nanejvýš rozzlobený štěk, uražené, ohledu a úcty prosté reptání, vyloudil nejryzejší verbální útok a – pozor, co to bylo?

Žabák náhle utichl a zaslechl jsem, jak skočil zpět do vody. Něco ho vyrušilo, ale co?

Kdo za dlouhá léta na Divokém západě prožije tisíce nebezpečných situací, ten ví, že si musí všímat i těch nejnepatrnějších zvuků přírody. Naproti praskla tenká, suchá větvička, která ležela na zemi. Zřetelně jsem to zaslechl, a přestože se jednalo o tichý zvuk, věděl jsem, že ho způsobila lidská noha. Pokud se zlomí větvička ve výši, nemá to velký význam, protože za to může vítr nebo zvíře, praskne-li však na zemi, je možné, že je v okolí člověk. Zkušený zálesák umí podle zvuku velmi přesně usoudit, zda větev zlomila elastická noha zvířete, nebo méně poddajná noha člověka. Umí dokonce díky dlouholetému cviku určit, zda se jedná o tvrdou botu bělocha, nebo měkký mokasín indiána.

Ihned bych se vsadil, že se na druhé straně zátoky nacházel indián, což mě za současné situace nijak neuklidnilo.

Upřímě totiž přiznávám, a to i přes všechna nebezpečí, která jsem zažil, že nesouhlasím s dosavadním chováním bělochů vůči rudochům. Indián je také člověk a má svá lidská práva. Odepírat mu právo na existenci a brát mu prostředky k životu - to jsou těžké hříchy. V Kongresu Spojených států zaznívá tolik krásných proslovů, k takzvaným „divochům“ vyrážejí misionáři, agenti a všechny možné druhy dalších „zušlechťovatelů“, ale nestranný pozorovatel pozná rozdíl mezi slovy a skutky.

Indián byl jediným majitelem země. Byl pánem půdy a jejích plodů. Žil zde po svém a dařilo se mu. Ani jediná indiánská ústní tradice nehovoří o takovém krveprolití, jaké začalo krátce po přistěhování bělochů a trvá dodnes. Indiáni první bělochy uctívali a přijímali skoro jako bohy, ale tito bohové brzy ukázali své velmi lidské, nebo spíš nelidské vlastnosti. Stačí si vzpomenout na španělské conquistadory, kteří měli na svých praporech svatý kříž, ale devastovali pole, bořili vsi a města a ničili zavlažovací kanály, takže udělali ze země velkou pustinu. Příšerný fanatismus, horečná touha po zlatě, zrada a nekonečné sobectví zničilo životy milionů mírumilovných lidí a připravilo naše dějiny o originálně se vyvíjející kulturu. Stalo se tak v Peru a v Mexiku. A ve Spojených státech? Indián má zemřít a tedy zemře, je tedy zbytečné o tom přemýšlet. Ale nesuďte jej podle zpráv z desáté nebo dvanácté ruky a ne podle jeho nepřátelského chování, ke kterému je neustále doháněn. Vyhledejte ho, důvěřujte mu a poznejte ho! Je střídmý, spravedlivý, upřímný, věrný a odvážný. Když ho někdo podvede a obelže, ať se pak nediví, když to oplatí stejným způsobem. Když je naháníme z rezervace do rezervace, aniž bychom dodržovali sliby, nesmíme se divit, že ze sebe nenechá udělat „věčného Žida“, nýbrž brání ten malý, jemu přidělený kousek země, která mu dřív patřila celá. Indián umírá, tisíckrát zraněn. Neodchází pokojně, jeho smrtelný zápas je přímo strašlivý. Ohnivá voda, neštovice a další podobné dary od bělochů ještě nevyčerpaly všechny jeho síly. Dřívější obr je zatím dostatečně mocný, aby mnohé útočníky rozdrtil v hrozivém smrtelném boji. Smrtelnou postelí se mu staly Skalisté hory, v jejichž roklích a kaňonech proběhnou poslední střety. Ví, že Pueblané, Zuňiové, Querové a všichni ostatní, kteří se vzdali, zemřeli nebo ještě zemřou pomalou a potupnou smrtí. Chce padnout jako hrdina Roland s mečem v ruce. Všichni takzvaně mírumilovní indiáni postupně zmizí, aniž by si kdo pamatoval jejich jména a jejich statečné činy. Avšak vyháněni ze savan, ustupují Komančové a Apačové na jihu a Siouxové na severu do Rocky Mountains a krok za krokem se brodí krví svých nepřátel, dokud do posledního nepadnou. Tyto bitvy přežijí po stovky let v historkách dalších generací a o každé lebce, kterou pluh nebo rýč rolníka vykope ze země, vzniknou legendy. Pravnuci vítězů, spravedlivější než jejich předci, budou soucítit se zabitými indsmeny a snad na sebe i vezmou následky tohoto masakru.

To je můj názor jako člověka a jako – Němce. Není potřeba vysvětlovat, co tím posledním chci říct, ale ani v nejmenším to nemá být přehnané moralizování nebo projev bezmyšlenkovitého povýšenectví.

Během mého nuceného pobytu ve Fort Cast byl na západ vyslán oddíl vojáků, aby „nadělal maso“. Narazili na skupinu Siouxů z kmene Tetonů, kteří byli zrovna na lovu buvolů. Jeden ze zákonů savany říká, že lov patří tomu, kdo s ním začal. Dragouni si však místo toho, aby pokračovali v jízdě, ihned začali kořist nárokovat. Došlo k boji a indiáni byli donuceni ustoupit silnějším zbraním nepřátel a zanechat na místě mnoho padlých. Důstojníci se přede mnou dost vytahovali tímto vítězstvím v období míru na zcela neutrálním území, a mně se nepodařilo je přivést k jinému, spravedlivějšímu názoru. S jistotou se dalo očekávat, že budou chtít Siouxové pomstít toto porušení míru, a proto jsem teď, když jsem zaslechl poblíž prasknout větev, měl všechny důvody být na stráži.

Měl jsem oči zdánlivě zavřené, ale díval jsem se skrz přimhouřená víčka směrem, odkud se zvuk ozval. Zátoka zde nebyla široká více jak dvacet stop a můj oheň naproti jasně osvětloval okraj houští. Zachovat se v takové situaci správně, k tomu jsou zapotřebí ostré a cvičené smysly. Často ale dokáže jednoduchý instinkt více než veškerá ostrost smyslových orgánů. Všiml jsem si, že se několik větví hnulo stranou. Objevily se dvě temně zářící oči, ale ihned se zase zavřely. Muž naproti byl zkušený bojovník. Věděl, že v noci lze záři indiánských očí docela dobře zpozorovat, a své tedy nechal jen krátce zablesknout. Spatřil jsem jejich lesk ještě pětkrát nebo šestkrát, pak se odsunuté větve zase vrátily do původní polohy: muž se přesvědčil, že jsem sám.

Viděl jsem jen oči, ale ne obličej, takže jsem nevěděl, zda se ten muž namaloval válečnými barvami, nebo jestli zde byl s přátelskými, nebo nepřátelskými úmysly. Každopádně bylo záhodno předpokládat to horší. Byl sám? Byl zde u řeky na výzvědách? Nebo se poblíž nacházela tlupa indiánů, která spatřila můj oheň a vyslala zvěda, aby se podíval, kdo u něj táboří? Měl jsem všechny důvody předpokládat, že je o samotě. Indsmeni na výzvědy obvykle posílají mladíky, kteří se mají procvičit. Tento muž však byl zkušený. Byl jsem přesvědčen, že se připlíží kolem zátoky, aby se ke mně nepozorovaně dostal. Pak se stane jedna ze dvou věcí. Pokud přichází jako přítel, tak náhle vyjde zpoza stromů, hrdě mě pozdraví, přisedne si ke mně a řekne mi, že bych měl být opatrnější. Pokud však přijde jako nepřítel, bude ze mě mrtvola, aniž bych ho jen naokamžik spatřil. V obou případech bylo nutné mu ukázat, že jsem přinejmenším stejně dobrý westman jako on.

Chvíli jsem počkal, poté jsem sebral deku, do které jsem byl zabalen, a aniž bych se zvedl nebo způsobil sebemenší hluk, rozprostřel jsem ji po zemi, aby z dálky vypadala, že pod ní stále ležím. Potom jsem se chopil pušky a odplížil jsem se do tmy mezi stromy.

Musel přijít zleva. Několik třešňových keřů, které rostly těsně u sebe, mi poskytlo výtečný úkryt. Před chvílí jsem v podvečerním šeru usoudil, že by mělo být snadné malou zátoku do pěti minut obejít. Nyní panující tma a opatrnost, kterou musel zachovat, však indiánovi neumožnily dorazit k mému ohni dřív než za čtvrt hodiny.

Čas míjel. Oči jsem měl zavřené. Mohl by přece spatřit jejich fosforeskující lesk. Spoléhal jsem se jen na svůj dobrý sluch. Ten mě ještě nikdy nenechal na holičkách a i dnes mi zůstal věrný: lehoučký, skoro neznatelný závan mi prozradil, že indián přichází. Nešlo o zvuk, šlo o pouhý tlak vzduchu, jenž vyvolal svým pohybem. A to už ožil i můj čich: ucítil jsem zvláštní a nepříjemný zápach, který jsem hned poznal. Muž zřejmě ulovil, vykuchal a snědl vačici. Tento vačnatec ošklivě páchne a indiáni ho jedí jen v případě, že se jim nic jiného nenaskytne. Zápach se muže stále držel a to, že se nezřekl takové pečeně, mi bylo nejspolehlivějším důkazem, že se jedná o zvěda. Aby ušetřil čas a sílu a vyvaroval se zrádného hluku výstřelů, vylovil z brlohu první vačici, na kterou narazil, a jejím masem utišil hlad.

A už byl zde, tak blízko, že jsem na něj skoro dosáhl rukou. Plazil se jako had zvolna a bez hluku s tělem u země kolem mě. Kdo se nikdy nepokoušel takto plížit, vůbec netuší, jaké je potřeba mít železné svalstvo a pevné nervy k tomu, aby se člověk pohyboval s tělem u země pouze na špičkách prstů rukou i nohou. Pokud by při tom použil chodidla, dlaně nebo dokonce kolena, nedokázal by se vyhnout častému hluku. Jako dříve i teď praskla větvička, indiánovy svaly byly určitě unavené, takže se na okamžik dotkl kolenem půdy. Místo, na které chce zvěd položit ruku, musí nejprve pečlivě prohledat konečky prstů, aby se ujistil, že tam není nic křehkého. Při dalším postupu pak na přesně stejné místo přesune špičku nohy. Mnohý docela dobrý střelec a odvážný westman stejně zůstane během svého života špatným v plížení. „La-ja-tiši – vidět pomocí prstů“, tak velmi výstižně nazývají Navahové tuto pro nepřítele tak nebezpečnou dovednost.

Právě mě minul a já musel jednat. Pušku, která mi překážela, jsem nechal ležet ve křoví a plížil se za ním. Dostihl jsem ho a skočil jsem na jeho natažené tělo. Levačkou jsem objal jeho krk, pěstí jsem ho udeřil do zátylku a zvěd se svalil. Chopil jsem se lasa a omotal mu nohy a ruce tak, aby se nemohl hýbat, a pak jsem sebral svou pušku a odnesl jsem zajatce k ohni. U něj jsem ho složil a znovu ho rozdmýchal, abych dobře viděl, až se zvěd probere.

Trvalo dlouho, než otevřel oči, ale navzdory zdánlivě nebezpečné situaci, ve které se nacházel, se na jeho obličeji neobjevila ani stopa překvapení nebo zděšení. Zavřel opět oči a zůstal ležet jako bez života, ale přesto jsem zpozoroval, jak se nenápadně a jemně napínají jeho svaly, když ověřoval, jak pevně je spoután. Měl obvyklý účes prostého indiána a jeho šat se skládal pouze z kožené košile, kalhot a mokasínů. Za jeho opaskem jsem viděl nůž a tomahavk, medicínový váček a váček na střelivo. Ten mi naznačoval, že zvěd poblíž ukryl svou pušku a snad i koně, aby se mohl bez problémů připlížit. Věděl jsem, že sám v žádném případě nezahájí rozhovor, proto jsem se ho směsí angličtiny a indiánských výrazů, které se běžně používají podél hranice indiánského území, zeptal:

„Co hledal rudý muž u mého ohně?“

„Ča-tlo!“ vyhrkl.

Toto slovo pochází z nářečí Navahů a znamená něco jako kvákal, velká huba, kuňkal, zbytečný řečník, zbabělec, co se hned schová. Byla to tedy urážka, kterou jsem ale přeslechl. Proč muž mluvil navažsky? Připadal mi spíš jako Sioux.

„Máš pravdu, když se zlobíš na toho žabáka,“ odpověděl jsem mu. „Prozradil tě. Kdybys ho býval nevyrušil, nebyl bys nyní můj zajatec. Co myslíš, že s tebou teď provedu?“

„Ni niskhi tsetsetsokhiskhan ši - zabij a oskalpuj mě!“ odpověděl.

„Ne, to neudělám,“ řekl jsem. „Nejsem tvůj nepřítel. Jsem přítelem všech rudých mužů. Zajal jsem tě jen v sebeobraně. Ke kterému národu náležíš?“

„Ši tenuai!“

Slovo tenuai znamená „muži“. Tak si říkají Navahové. Myslel tím tedy „jsem Navaho“. Já mu však odpověděl:

„Proč mi neříkáš pravdu? Řeč Tenuai znám, nemluvíš jí správně. Z tvé výslovnosti poznávám, že jsi Teton. Mluv svou vlastní řečí nebo řečí bělochů. Miluji pravdu a ani tobě nebudu lhát.“

Otevřel oči, konečně se na mě pořádně podíval a řekl:

„Bledé tváře přišly přes velkou vodu. Za ní jsou světlovlasí Angličani a tmavovlasí Španělé. Ke kterým patříš?“

„Ani k těm, ani ke druhým.“

„To je dobře! Jsou to lháři se světlým skalpem a lháři s tmavým skalpem. Ale ke kterému kmeni tedy patříš?“

„Patřím k velkému národu Germánů, kteří jsou přáteli rudých mužů a dosud nikdy nenapadli jejich vigvamy.“

„Uff!“ řekl překvapeně. „Germáni jsou dobří. Mají pouze jednoho Boha, jeden jazyk a jedno srdce.“

„Znáš je?“ zeptal jsem se sám teď překvapen.

„Ne, ale slyšel jsem o velikém bílém lovci, který je bojovníkem Germánů. Zabije nožem medvěda grizzly. Srazí každého nepřítele jediným úderem pěsti k zemi. Jeho střely nikdy neminou a mluví jazyky všech rudých mužů. Je jejich přítelem a smí zůstat v jejich středu, neboť mu žádný z nich neublíží.“

„Jak se jmenuje?“

„Rudí muži ho nazývají Vau-va-šala, Smrtící ruka, bílí lovci mu však říkají Old Shatterhand. Zná všechna zvířata rovin i hor, neboť byl jeho učitelem Vinnetou, velký náčelník Apačů.“

„Vykouřil bys s ním kalumet?“

„Je to velký náčelník. Musel bych počkat, až by mi sám nabídl dýmku míru.“

„Vykouří ji s tebou. Řekni mi své jméno.“

„Říkají mi Pokai-po, Smrtící oheň.“

„Uff! Takže jsi druhý náčelník Siouxů Tetonů!“

„To jsem,“ odpověděl s prostou hrdostí.

„Slyšel jsem o tobě. Náčelník Siouxů přede mnou nesmí ležet v poutech. Jsi volný!“

Odvázal jsem laso z jeho končetin. Zvedl se, s údivem na mě pohlédl a řekl:

„Proč mi dáváš svobodu? Proč nezabiješ největšího nepřítele bledých tváří?“

„Protože jsi odvážný a spravedlivý bojovník. Stal jsi se nepřítelem bledých tváří, protože porušily své přátelství s vámi. Bledé tváře však mají mnoho velkých a mocných národů, v nichž je spousta přátel rudých mužů. Nesmíš nenávidět všechny bílé muže jen proto, že někteří z nich tě podvedli a zradili tě. Chtěl jsi mě přepadnout, ale já tě zajal. Patřil mi tvůj skalp, ale dal jsem ti svobodu. Vykouříme spolu dýmku míru a rozejdeme se jako bratři.“

Chopil jsem se dýmky, kterou jsem měl podle zvyku trapperů zavěšenou na krku, a nacpal jsem ji. Určitě byl rád, že vyvázl se zdravou kůží, ale přesto v duchu přemítal, zda neutrpí jeho náčelnická čest, když přijme dýmku nabízenou neznámým bělochem. Proto se zeptal:

„Jsi tedy bělošský náčelník? Jak zní tvé jméno?“

„Smrtící oheň se nemusí stydět se mnou vykouřit kalumet. Jsem Old Shatterhand, bratr všech rudých mužů.“

Indiáni jsou zvyklí přijímat i ty nejpřekvapivější zprávy navenek s absolutním klidem, ale sotva jsem vyslovil jméno, které mi dal nějaký znuděný trapper a které se pak šířilo od úst k ústům, náčelník vyskočil a zvolal:

„Old Shatterhand! Říkáš pravdu?“

„Mohl by snad obyčejný lovec přelstít a přemoci Smrtící oheň? Nesrazil jsem tě před chvílí jediným úderem rukou?“

„Kde je ale Vinnetou, veliký náčelník Apačů?“

Byli jsme s Vinnetouem známi jako nerozlučná dvojice, proto ta otázka.

„Očekává mě u pramene řeky Tongue. Musel jsem do Fort Cast, abych se uzdravil ze zranění. Nechť si Smrtící oheň sedne vedle mne. Nebo má snad mezi námi zůstat nepřátelství?“

„Budeme bratři,“ řekl slavnostním tónem. „Tvoji nepřátelé jsou mými nepřáteli a moji bratři jsou tvými bratry. Budeš vítán ve všech stanech Siouxů. Naše životy jsou jako jeden. Nechť jeden zemře pro druhého!“

Od tohoto okamžiku jsem si mohl být jistý, že jsem získal nového přítele, který byl připraven za mě kdykoliv položit život. Popotáhl jsem z dýmky, vypustil jsem kouř předepsanými směry a pak mu dýmku podal. Zopakoval ceremonii a pak mlčky vykouřil zbytek obsahu hlavičky. Dýmka byla dárek od Vinnetoua. Hlína hlavičky pocházela z posvátných lomů na severu a každý vypuštěný obláček kouře měl stejný význam jako přísaha k Velkému duchu, kterou nešlo zrušit a která zajistila přátelství až za hrob. Bledé tváře také uzavírají přátelství za kouře tabáku a v alkoholovém oparu, ale jakou mají taková přátelství hodnotu? Skončí, jakmile se kouř rozptýlí a alkohol vyprchá!

Odteď mezi námi nebylo žádné tajemství, takže jsem se nyní dozvěděl, co ho přivedlo k Bighornu: přišel jako zvěd, a pokud by se se mnou nesetkal, byla by posádka pevnosti včetně ostatních obyvatel s největší pravděpodobností ztracena.

„Bojovníci Tetonů se vydali do horských průsmyků, aby tam lovili buvoly,“ řekl náčelník. „Lov byl dobrý, neboť se buvoli dostavili se svými ženami a dětmi v jednom velkém houfu, jaký jsme po léta neviděli. Synové Tetonů jsou silní a udatní, proto brzo k zemi padlo velké množství býků a krav. Vtom ale přišly bledé tváře v barevných oděvech a požadovaly, abychom jim býky odevzdali. Měly více střelných zbraní než rudí muži. Ti se bránili, ale museli ustoupit a zanechat za sebou třikrát pět a ještě tři mrtvé. Byly bledé tváře v právu?“

„Ne,“ musel jsem bohužel odpovědět.

„Rudí muži si myslí totéž. Proto se zeptali medicinmana a uspořádali velkou poradu. Velký duch jim slíbil vítězství, pokud napadnou proradné bledé tváře. Nyní jsou na cestě, aby nepřátele ztrestali. Táboří v lese a vyslali Smrtící oheň do Fort Cast, aby zjistil, kolik nepřátel tam je a co je potřeba udělat, aby dobyli pevné domy bledých tváří.“

To jsem očekával! Tento Sioux mě dnes viděl poprvé. Věděl, že patřím k obyvatelům pevnosti, a přesto se mi se vším svěřil. Je snad něco zvláštního na tom, že jsem ho považoval za více hodného mého přátelství než ty, kteří – mírně řečeno – tak nerozvážně přivolali jeho pomstu? Ale směl jsem v klidu přihlížet přepadení pevnosti? Ne! A právě z toho důvodu jsem se teď nacházel v docela nezáviděníhodné situaci.

„Doprovodí mě můj bratr Old Shatterhand k bojovníkům Tetonů, abychom přepadli pevnost?“ zeptal se, když jsem delší dobu zadumaně mlčel.

„Ne,“ odpověděl jsem upřímně.

„Proč ne? Přece jsi se mnou vykouřil kalumet!“

„Jsem tvůj přítel, ale také všechny bledé tváře jsou mými bratry.“

Otevřeně přiznávám, že nebylo lehké tato slova vypustit, a hned jsem také slyšel následky:

„Sám jsi řekl, že nejednali správně, a přesto chceš být bratrem těchto zrádců a lhářů! Zaradoval jsem se, když jsem zjistil, že jsi Old Shatterhand, ale přesto vidím, že je těžké být přítelem bledé tváře!“

Co jsem měl odpovědět? Přišlo by mi jednodušší udržet stádo rozzuřených buvolů, než tomuto prostému divochovi vysvětlovat, že je mou povinností prozradit jeho plány jeho nepřátelům.

„Bledé tváře chcete usmrtit, protože vám to přikázal Manitou?“

„Ano.“

„Nu dobrá! I já musím poslouchat svého Manitoua a ten řekl, že jen on se smí mstít.“

„Proč tedy tento Manitou již dávno nepomstil své rudé děti? Nebo je tvůj Manitou jiný než můj? Smrtící oheň byl ve městech bledých tváří a slyšel proslovy jejich knězů. Slyšel je Old Shatterhand také? Kdo prolije lidskou krev, ten má zemřít také, říká vaše kniha. Proto mají zemřít i bledé tváře z pevnosti. Jeden má milovat druhého, říká vaše kniha. Proč zemřelo třikrát pět a tři bojovníci Tetonů, kteří přece neudělali nic špatného? Máte poslouchat své náčelníky, říká vaše kniha. Když k vám přijde rudý muž a někoho zabije, tak je také usmrcen, protože vaši náčelníci říkají, že na to mají právo. Pokud však vy přijdete k nám a zabijete deset krát deset krát deset našich mužů, tak vás nesmíme zabít, neboť naši náčelníci na to nemají právo, říkají ti vaši. Jsou snad rudí muži psi a kojoti? Je pár bledých tváří, které nás za kojoty nepovažují, a ty k nim patříš. Vím, že se mnou souhlasíš, ale že ti tvá víra přikazuje varovat zlé bledé tváře z pevnosti. Jdi a udělej to!“

Zvedl se a díval se zpola vzdorovitě, zpola smutně do ohně. I já jsem povstal a zeptal jsem se:

„Kde se nacházejí bojovníci Tetonů?“

„Proti proudu řeky.“

„Kolik jich je?“

„Deset krát deset krát tři a ještě pět krát deset k tomu.“

Běloch by mi ani na jednu z otázek neodpověděl. Řekl jsem:

„Bledé tváře nevaruju já, ale měl bys to udělat ty sám.“

„Smrtící oheň by měl varovat své nepřátele?“ podivil se.

„Ano. Posadíš se do mé kánoe a pojedeš se mnou do pevnosti. Tam budeš požadovat odškodnění za smrt svých bojovníků. Vykonám svou povinnost, a když odškodnění nezískáš, můžeš místo přepadnout, aniž bych řekl slovo.“

Zamyšleně se zahleděl do země a řekl:

„Smrtící oheň padne do zajetí.“

„Jsi můj bratr. Slibuji ti, že budeš moci kdykoliv odejít.“

„Jsou proradní. Sice ti to slíbí, ale nedodrží slovo. Budeš pak moci vzít Smrtící oheň pod svou ochranu?“

„Domníváš se, že se Old Shatterhand těchto bledých tváří bojí? Pokud nedodrží slovo, tak s nimi promluví moje puška a tomahavk.“

„Věřím ti a půjdu zcela sám, ale ne v kánoi, nýbrž na koni, jak se sluší na náčelníka Siouxů. Enokh e-i anaš, buď zdráv!“

V příštím okamžiku zmizel v temnotě lesa. Byla to čistá ukázka indiánského chování. Evropan by si býval myslel, že toho máme ještě hodně k prodiskutování. Divoch méně mluví a tím více jedná.

Na spánek teď ovšem nebylo ani pomyšlení, neboť jsem musel být v pravý čas v pevnosti. Dalo se očekávat, že náčelník záhy vyrazí.

Uhasil jsem oheň, odvázal kánoi a vyrazil po proudu zpět. Šlo to mnohem rychleji než vzhůru, takže nemohlo být více jak dvě hodiny po rozednění, když jsem před sebou zahlédl pevnost, která stála na soutoku dvou řek. Když jsem kánoi uvázal a pomalu vystoupal na břeh, spatřil jsem před palisádou pevnosti jakýsi tábor. Tvořily ho jednoduché chatrče z větví a zdálo se, že ho obývá skupina trapperů, protože jsem viděl množství pastí a jiného náčiní, které je potřebné k lovu kožešinové zvěře. Tito lidé se objevili během mé nepřítomnosti, a co jsem zatím zahlédl, na mě nedělalo dobrý dojem.

Osm nebo deset z nich stálo pohromadě a cvičilo se ve střelbě. Na kmen ořechu přibili malé prkno a křídou namalovali střed, na který mířili. Chtěl jsem kolem nich jen projít s popřáním dobrého rána, ale vypadalo to, že jsem se v nich přepočítal. Jeden se mi postavil přímo do cesty. Navzdory brzké ranní hodině z něj silně táhla brandy a zahulákal na mě hlasem, jako bych byl na míli daleko:

„Hola, master, nechoďte dál. Máme tu střelnici, kde se bude sázet. Nejhorší výstřel platí drink, každému plnou sklenici, a každý, kdo se nachází mimo palisády, se musí přidat.“

Chlápek mi byl obzvláště odporný. Kdepak jsem už jeho tvář viděl? Už jsem se s ním někde setkal, ale kdy a kde? Musel zažít nějaký hrozný boj, protože dostal ránu, která mu zcela sedřela pravou stranu obličeje. Pohled na jeho obličej, jehož levá půlka byla vousatá a pravá měla barvu syrového masa, byl opravdu hrozný.

„Každý se musí přidat? To vymyslel kdo, sir?“

„Já, master. Měl byste totiž vědět, že jsem vůdcem těchto ctihodných gentlemanů. Přijeli jsme do Fort Cast, abychom nakoupili munici. Pak zas vyrazíme na lov bobrů.“

„Tak vám přeji dobrý obchod, sir. Good bye!“

Chtěl jsem odejít, ale chytil mě pevně za paži.

„Zounds! Zůstaňte tu a střílejte s námi o drink! Řekl jsem vám, že musí všichni!“

„Pshaw! A já vám říkám, že nechci!“

Setřásl jsem jeho ruku a šel jsem.

„Aha, gentleman, který sice vláčí foukačku, ale neumí střílet!“ posmíval se a ostatní se k němu přidali. „Jen se na něj podívejte! Holínky má navoskované jak nějaký dancing master a postoj má jak nóbl kočí. Ještě ho donutíme, aby nám ukázal, co umí s tou svou sváteční puškou!“

Jeho plkání jsem si samozřejmě vůbec nevšímal a prošel jsem otevřenou branou do pevnosti, kde jsem se rovnou vydal k majorovi. Ten se zrovna probral ze spánku a přijal mě dost nevlídně.

„Kde jste vězel, sir? Měl jsem o vás starost. Obyvatelé pevnosti nesmí být přes noc pryč. Přece víte, že bych byl zodpovědný za každé neštěstí!“

To byla přímo důtka, co jsem obdržel! V pevnosti jsem se představil svým dosud neznámým jménem. Nikdo nevěděl, že jsem tak často zmiňovaný Old Shatterhand, to by asi major použil jiný tón.

„Ale prosím vás, sir. Není mi známo, že bych se svým příchodem do Fort Cast vzdal své samostatnosti. Jako civilista považuji toto místo za dobré k odpočinku a k nákupu šatstva, nábojů a tak dále, ale vůbec nemám v plánu se podřídit vaší disciplíně. Ostatně jsem se během své nepřítomnosti staral o vaše blaho ne méně, než vy sám.“

„Co tím chcete říct?“

„Fort Cast má být přepadena.“

„Aha!“ zbledl. „Kým?“

„Náčelníkem Tetonů. Je nedaleko a s ním i tři sta padesát indiánů. Náhodou je to můj přítel a s ohledem na naše přátelství mi slíbil, že dočasně od boje upustí. Dnes vyhledá Fort Cast, aby vyžádal odškodnění. Za nic neručím, pokud mu je odepřete.“

„Vy stejně přece nemáte za co ručit,“ odpověděl. Vzpamatoval se z předchozího překvapení a dodal: „Váš tón mi přijde dost podivný!“

„Používám stejný tón, jako vy. Potkal jsem náčelníka v lese a pospíšil jsem si, abych vás informoval.“

„Potkal jste ho v lese, sir? Jak to přijde, že jste přítelem náčelníka Tetonů? Pokládal jsem vás za zbloudilého výletníka, který se odvážil příliš daleko a protentokrát vyvázl jen s malým střelným zraněním. Sice jste s sebou přivlekl neuvěřitelné množství zbraní, ale dosud vás nikdo neviděl střílet.“

„Každý dle svého gusta. Nekupuji munici, abych ji bezúčelně vypráskal.“

„Budiž. Kde a kdy jste narazil na náčelníka?“

„Nejsem v pozici dát vám přesné informace. Indiánům bylo ukřivděno a já jsem přítelem jejich náčelníka. Pro pevnost jsem udělal, co jsem mohl, ale přátele nezradím.“

„Aha, nechcete říct, kde ti rudokožci jsou?“

„Ne.“

„Donutím vás!“

„Pshaw! Nemám strach! Znám situaci tak dobře, že jsem dokonce náčelníkovi slíbil volný průchod.“

To bylo přecijen na důstojníka příliš.

„Jste při smyslech, sir?“ vykřikl. „Naopak náčelníka zadržím. Zůstane zde jako rukojmí!“

„V tom případě mu pojedu naproti, abych mu řekl, ať se tu neukazuje.“

„V tom vám budu muset zabránit!“ vyhrožoval.

„Zkuste to,“ odpověděl jsem klidně. „Nejdřív srazím každého, kdo se odváží na mě vztáhnout ruku, a pak pošlu do Washingtonu pravdivou zprávu o záležitosti Tetonů. Každý uvidí, že se není čemu divit, když se indsmeni chopí zbraní.“ – Vyděšeně na mě zíral, a když jsem se zatvářil, že chci odejít, zvolal:

„Stůjte, sir! V této záležitosti budu moci něco podniknout, až se poradím se svými důstojníky.“

„Dobře, udělejte to a pak mi dejte zprávu, zda bude moci náčelník svobodně odejít nebo ne!“

Opustil jsem ho a odešel do storu, kde jsem měl pronajatý malý pokoj. V tamní stáji byl můj mustang. Dlouho odpočíval a radostně zaržál, když jsem ho vyvedl na dvůr, abych ho osedlal. Udělal jsem to, protože jsem chtěl být na vše připraven. Naplnil jsem sedlové brašny svými věcmi, jako bych chtěl natrvalo odjet. Pak jsem se odebral do pokoje, abych počkal na další vývoj.

Po nějakém čase ke mně dorazil poddůstojník se zprávou, že se dohodli povolit náčelníkovi volný odchod, přesto mě ale sdělení úplně neuklidnilo.

Pokoj, ve kterém jsem byl, se nacházel kousek od místnosti, do které chodili hosté a kupující. Dnes v ní vládl dost nezvyklý hluk. Záhy jsem zjistil, že ho způsobují cizí lovci kožešin. V jednu chvíli na dvůr vyšli dva z nich a tlumenými hlasy se bavili. Nestáli dost blízko k prkenné stěně mého pokoje, takže jsem slyšel jen některá slova z jejich rozpravy.

„Nádherný mustang… větší cenu než všechny naše herky.“

„Čí může být?“ zeptal se druhý.

„Určitě jednoho z důstojníků.“

„Toho se nesmíme odvážit… bídné životy… prohrál všechen zlatý prach a nuggety… snad se podaří… petrolejový princ… válí miliony.“

„Opravdu je to… švagr?“

„Jistě! …ho docela dobře zná …dva roky u jezera Shayan… podrobně vyptá… pouze flowing wells, staví ale teď i velké pumping wells s parním pohonem.“

„Fajnový kšeft… ale nikdo přežít, nebo… záležitost vyjde najevo.“

Nyní se opět v nálevně silně zvýšila hladina hluku, takže už jsem dalším slovům nerozuměl a pak oba opustili dvůr. O čem se to bavili? Čím více jsem o tom přemýšlel, tím více mi to přišlo podezřelé. Něco nemělo vyjít najevo, a tudíž neměl nikdo přežít. Mají spadeno na nějakého petrolejového prince? Čí to byl švagr? Jak to souviselo se zlatým prachem a nuggety? Měl jsem co do činění se zloději koní? Nebo snad tito lidé, kteří se tvářili jako lovci kožešin, byli ve skutečnosti bushheaders, kteří nejradši přepadávali osamělé farmy a cestující, kteří přicházeli se zlatým prachem přes hory z Kalifornie? Zatímco jsem se snažil udělat si ve slyšeném jasno, zaslechl jsem venku hlasitý výkřik:

„Rudoch, rudoch, přichází náčelník!“

Výkřik zaslechli i ve storu a všichni přítomní spěchali ven, aby se na indiána podívali. Učinil jsem totéž a skutečně jsem spatřil Smrtící oheň, který právě stoupal do vrchu. Byl zcela sám, ale venku asi míli daleko stáli tři jezdci uprostřed světlého místa, ze kterého měli pevnost na očích.

Náčelník dnes vypadal úplně jinak. Jeho vraník měl nádhernou uzdu, hříva mu vlála do dáli a ohon téměř vláčel po zemi. Jezdec si svázal vlasy tak, že vypadaly jako helma. Vězely v nich tři orlí pera jako odznaky náčelníka. Švy jeho legín a lovecké košile zdobily jako třásně vlasy skolených nepřátel. Na opasku mu viselo ne méně než třináct skalpů svázaných do copů vedle sebe jako šupiny a jeho plášť byl celý ze skvostné kůže žlutých krys, které již skoro vyhynuly. Ozbrojen byl nožem, tomahavkem, dvouhlavňovou puškou a navíc měl toulec a luk.

Když projel branou, všichni mu spěchali vstříc. Sice neměl obličej pomalován válečnými barvami, ale příjezd Tetona byl v každém případě významný.

Přistoupil jsem k jeho koni a natáhl jsem ruku.

„Hos tach-šon enoch – dobré jitro!“ pozdravil. „Přicházím sám. Bude Smrtící oheň moci svobodně odejít?“

„Ano, slíbili mi to.“

„Ať můj bratr nevěří všemu, co kdo řekne! Náčelník Tetonů své zbraně neodloží.“

V tom se objevil tentýž poddůstojník, který mě předtím informoval, a sdělil Tetonovi, že je očekáván v poradní síni, ale předtím musí odložit zbraně. Náčelník mu nevěnoval ani pohled, místo toho se otočil ke mně:

„Kde to je?“

„Povedu tě,“ odpověděl jsem.

„Stát!“ nařídil poddůstojník. „Kromě náčelníka je všem ostatním vstup zakázán.“

Ani já nic neřekl, vzal jsem vraníka za uzdu a vedl ho k poradní síni. Nebylo to nic jiného než tělocvična posádky, ve které nyní bylo několik židlí. Náčelník seskočil z koně a vstoupil. Poddůstojník mi řekl:

„Mám rozkaz odvést rudochova koně!“

„Udělám to já!“ odpověděl jsem a odvedl zvíře do storu, kde jsem je přivázal k háku.

Pak jsem ze svého obydlí vyzvedl pušky. Nyní jsem byl na vše připraven a čekal jsem.

Čtyřčlenná stráž hlídala vchod do síně a na druhé straně prostranství se zdržovalo dalších šest mužů připravených okamžitě pomoci. Chystali zradu, byl jsem však rozhodnutý náčelníka ochránit. Měl jsem nůž, dva šestiranné revolvery, nabitou dvouhlavňovku a pětadvacetirannou henryovku. Pokud by se mi podařilo zablokovat síň, bylo mé vítězství jisté.

Čekal jsem asi půl hodiny, když se ze síně ozvalo hvízdnutí. Čtyři muži ihned vešli a šestice se dala také do pohybu. Všichni zvědavci, kteří se dosud drželi v uctivé vzdálenosti, se hned přiblížili. Rychle jsem vyskočil na mustanga, chytil Tetonova vraníka za uzdu a vyrazil k hale. Dorazil jsem dříve než dragouni.

„Get you gone – zmizte! Pryč!“ zvolal jsem a protlačil jsem koně davem.

Sotva jsem dorazil ke dveřím, seskočil jsem, vešel jsem a zvířata jsem postavil tak, že zadky blokovala vchod, takže nemohl nikdo projít. Jediné rozhlédnutí po hale mi ukázalo, jak se věci mají. Hvízdnutí přivolalo čtyři dragouny, kteří měli odzbrojit a zajmout náčelníka. Dalších šest se mělo dostavit později, ale nyní nemohli vejít.

Teton stál v rohu s pozvednutým tomahavkem připraven usmrtit každého, kdo by na něj vztáhl ruku, nyní se však všichni dívali na mne. Důstojníci byli ozbrojeni a dragouni také, ale to mě netrápilo.

„Co to je! Co chcete, sir?“ vykřikl na mě major.

„Připomenout vám vaše slovo. Slíbil jste mi, že bude moci náčelník Tetonů svobodně projít.“

„Však taky ano. Svobodně sem přišel.“

„Aha! Ale svobodně odejít nesmí?“

„Ne, protože tolik jsem toho nepřislíbil.“

„Dobře, sir! Pokai-po, bite ta-ata – nechť jde Smrtící oheň ke mně!“

Chtěl se dát do pohybu, major však zvedl revolver a namířil ho na mne.

„Ven, nebo vystřelím!“

„Pshaw!“ odpověděl jsem a vydal se k němu. „Nechť Smrtící oheň těmto bledým tvářím řekne, kdo jsem!“

„Old Shatterhand!“

„Old Shatterhand!“ zopakovali důstojníci.

Jejich zaražené pohledy mě opravdu pobavily. Pouhé jméno často udělá více, než by kdy dokázal jeho nositel.

„Ano, jsem Old Shatterhand, meššúrs,“ řekl jsem. „Věříte tomu nebo vám to mám dokázat? Svému rudému příteli jsem slíbil volný průchod a taky mu ho zajistím. Dovolte mi zúčastnit se vaší porady. Smrtící oheň nemluví dobře anglicky a vy dostatečně nerozumíte dialektu Siouxů. Potřebujete tlumočníka. Začněme tedy! Zda promluví zbraně nebo budeme jednat v klidu, je čistě na vás.“

Mnohému by připadalo mé chování velmi odvážné, ale nebylo to tak. Znal jsem své lidi. Německý major nebo strážmistr by mě jednoduše nechal zavřít, Yankeeové však měli z mého trapperského jména takový respekt, že rokování začalo nanovo a díky značné námaze z mé strany se náčelník vzdal pokuty, kterou před mým příchodem požadoval. Chtěl životy osmnácti bělochů – jednoho bělocha za jednoho padlého Tetona. Směroval jsem jednání tak, že nakonec žádal osmnáct karabin, a ty mu byly zcela proti zákonu přislíbeny.

Nyní jsem také uvolnil vstup. Dokud oba koně bránili svou pozici zadními kopyty, nemohl nikdo vejít. Když jsme opustili síň, z přední řady zvědavců se ozval hlas:

„Jaktože tu rudou kůži neubili k smrti? Co chce tady mezi gentlemany? Polít dehtem a obalit v peří!“

Nebyl to nikdo jiný než lovec kožešin, který mě chtěl donutit střílet.

„Jo, dehet, peří!“ řvali jeho druzi.

Zda tito lidé jednali na objednávku, nebo chtěli sami od sebe vyvolat skandál a lovit v kalných vodách, to jsem nevěděl, ale ihned se po indiánovi natahovalo deset nebo dvacet paží. Jako by se domluvili, v okamžiku mezi nás vrazil široký klín z lidí a rozdělil nás. Když se zaleskla jeho válečná sekyra, ozval se mnohohlasý zlostný výkřik.

„Majore, činím vás za to odpovědným!“ křikl jsem na důstojníka, který stál vyděšeně nedaleko mě.

Pustil jsem vraníka, kterého jsem dosud držel, a skočil jsem na svého mustanga. Právě padlo několik výstřelů z revolveru. Přitáhl jsem koni uzdu a zasadil mu ostruhy. Vymrštil se širokým skokem středem lidského klubka a já použil pažbu své pušky se stejným účinkem jako mé statečné zvíře svá kopyta.

Indián se bránil, ale dav ho zablokoval, zmáčkl ho a strhl ho dolů. I na zemi vzdoroval se vší chladnokrevností indsmana. Mé údery mu udělaly prostor. Pospíšil si na nohy, třímaje v ruce opět pušku, která mu upadla. Její pažba dopadala na hlavy útočníků. Všichni křičeli a řvali jeden přes druhého. Zableskla se ostří nožů, práskaly výstřely z revolverů. Zůstal jsem však nezraněn a křikl jsem na náčelníka:

„To-ok kava – skoč na koně!“

I přes okolní řev mi rozuměl a skočil k vraníkovi, který kolem sebe vystrašeně bil všemi čtyřmi. Jediným pohybem na něj vyletěl.

„Usta nai – pojď za mnou!“

S těmito slovy jsem pobídl koně ke skoku. Udělal totéž jednoduchým stiskem stehny, protože se mu dosud nepovedlo uchopit volně visící otěže. Vyrazil pronikavý vítězný pokřik Siouxů a vystřelili jsme přes prostranství k bráně. Byla sice zavřená, ale vedle ní byl plot nižší.

„Hi – ho – hi!“ vykřikl a přeletěl plot, já hned za ním.

Z mnoha hrdel se ozval výkřik úžasu a pak už se naše zvířata hnala z kopce až na rovinu pod ním. Nikdo nás nepronásledoval, tak jsme brzo nechali koně zpomalit, ačkoliv by za takových okolností nebylo žádnou potupou pokračovat v úprku, než se nechat sestřelit.