2. část – Rudý Olbers

A zase jsem jednou večer seděl u táborového ohně, ale nikoliv sám, protože se můj kůň pásl poblíž. Vždycky je uklidňující mít vedle sebe dobré zvíře, neboť má často ostřejší smysly než sebezkušenější lovec. Mustang zvětří příchod každé nepřátelské bytosti a dává ho najevo svému majiteli úzkostným frkáním.

Opustil jsem okolí Fort Cast a nyní jsem se nacházel na východním rameni Bighornu, abych odtud přes Dark Hills putoval k vodám řeky Tongue, kde na mě čekal Vinnetou, náčelník Apačů.

Když jsem se Smrtícím ohněm odjel z pevnosti, nevšimli jsme si, že by nás někdo pronásledoval, a ke tříčlenné předsunuté hlídce jsme dorazili, aniž by nás někdo obtěžoval. Pokračovali jsme proti proudu řeky a brzo jsme se setkali s oddílem Tetonů, kteří netrpělivě čekali na svého náčelníka.

Ihned došlo k poradě. Náčelník vyprávěl, co se mu přihodilo, a všichni byli rozhněvaní a připravení pomstít tuto novou věrolomnost.

„Ano, na pomstu dojde,“ řekl Smrtící oheň, „ale moji bratři musí uznat, že bledé tváře, které nosí pestrobarevné šaty, jsou teď varovány a budou nás očekávat. Proto necháme uplynout nějaký čas, aby polevila jejich ostražitost. Přesto však musíme vytáhnout tomahavky z opasků. Muž s polovinou tváře řekl, že má být náčelník Tetonů pomazán dehtem a peřím. Chytil mě a praštil mě. On a jeho muži pocítí ruce rudých bojovníků.“

Indiáni se usnesli, že pošlou několik zvědů, aby pozorovali pevnost a zjistili, kdy ji opustí lovci kožešin. Pak se vydají za nimi, aby je ztrestali.

Této porady jsem se nezúčastnil. Její výsledek mi sdělil náčelník. Nebylo v mé moci změnit rozhodnutí indiánů a také jsem neměl chuť zúčastnit se útoku na bělochy, tudíž jsem u nich zůstal pouze den a poté jsem vyrazil za Vinnetouem.

Jel jsem proti proudu řeky a pak jsem sledoval její pravý přítok. Po dvoudenní jízdě jsem dorazil ke svému dnešnímu tábořišti a ráno jsem chtěl zatočit na východ, abych překročil Dark Hills.

Snědl jsem večeři a nechal jsem oheň vyhasnout, protože nebyla zima a neobtěžovali mě komáři. Byl jsem unavený a chystal jsem se ke spánku, když můj kůň zafuněl způsobem, který oznamoval přítomnost něčeho podezřelého. Naslouchal jsem, ale nic jsem nepostřehl, i když kůň znovu zafrkal.

Zvedl jsem se tedy a šel k němu. Otřel svou krásně stavěnou hlavu o mé rameno, rozevřel nozdry a nasál vzduch, který slabě vál z jihu. Následoval jsem tuto tichou výzvu a opravdu, ve vzduchu jsem ucítil kouř. Pocházel z mého zrovna uhaslého ohně, nebo bylo jižně druhé tábořiště?

Musel jsem se přesvědčit a plížil jsem se tedy udaným směrem. O koně, kterého jsem opustil, jsem se nemusel bát. Měl svázané přední nohy, a i kdyby nebyl zajištěn, místo by neopustil dříve, než bych se vrátil.

Čím jsem postupoval dále, tím byl zápach nápadnější a silnější. Dým houstl a konečně jsem mezi stromy spatřil jasné světlo ohně. Zdvojnásobil jsem opatrnost a nyní jsem zpoza mohutného dubu pozoroval čtyři muže, kteří leželi kolem ohně. Byli to běloši a měli na sobě odolné oděvy lovců kožešin. Každý měl po ruce zbraň, přesto nevypadali nebezpečně. Neslyšně jsem se posunul ještě o kus dál, pak jsem si stoupl a třemi rychlými kroky jsem k nim přistoupil.

„Good evening, meššúrs! Není u vašeho ohně ještě jedno místo?“

Když jsem se objevil, ihned se chopili zbraní, vyskočili a obklíčili mě, zbraně připravené ke střelbě.

„Kdo jste?“ zeptal se jeden.

„Nic víc, než osamělý cestovatel po Západu, který je rád, že našel kamarády.“

„Oho! Nevypadáte jako cestovatel Západem, mladíku! Na vás je všechno takové čisté a třpytivé, že jste dosud nemohl ze Západu vidět skoro nic. Kde jste se tu vzal, he?“

„Z Fort Cast.“

„Aha! A kam cestujete?“

„K Tongue, kde se setkám s přítelem, který tam na mě čeká.“

„A váš přítel je kdo?“

„Apač Vinnetou.“

„Good lack!¹ Je to pravda?“

„Snad jsem to řekl dost zřetelně!“

„Vy znáte Vinnetoua? Opravdu? To nám musíte vysvětlit! Přisedněte. Nejdřív nám však sdělte, s jakou společností cestujete?“

„Jsem sám.“

„Sám? Ať se propadnu, jestli je to pravda! Vůbec nevypadáte jako chlap, který by měl odvahu se osamotě potulovat po tomhle hvozdu!“

„Díky, master! Považujete mě tedy za greenhorna?“

„Tak nějak. Takže, co je tu s vámi za lidi?“

„Nikdo. Nemám vám za zlé, že jste opatrný, ale tentokrát se mýlíte. Jsem Němec a dost by mě mrzelo, kdybych vypadal jako nějaký bushheader.“

„No, to zrovna nevypadáte. Takže Němec? Ano, od Němce se dá očekávat, že bude ve svátečních šatech pobíhat po lese, aby se laskavě nechal skalpovat od nějakého indsmana. Kde máte koně?“

„Docela blízko u řeky.“

„Tak ho přiveďte! Půjdu s vámi a běda vám, jestli zjistím, že jste nás obelhal!“

Vyrazil jsem a on šel za mnou. Když jsme dospěli k mému ležení, kde jsem sebral pušky a pokrývku, poznamenal:

„Na mou duši, je to tak! Jste sám. Ale chlape, kdo se tak osamocen odváží do krajiny, ve které se to teď hemží Siouxy?“

„Pshaw! Siouxové mi nic neudělají!“

„Nic? Proč zrovna vám?“

„Ale, jsme dobří přátelé,“ smál jsem se.

„Egad, vy jste teda podivný člověk. Vezměte koně a následujte mě k ohni. Můžeme si něco povyprávět, než půjdeme spát.“

Když jsme se vrátili, ostatní tři ho tázavě pozorovali.

„Je to tak,“ řekl, kývaje hlavou. „Tento master je tady v lese zcela sám a dokonce tvrdí, že jsou Siouxové jeho nejlepší přátelé.“

Nedůvěřivě na mě hleděli. Bylo vidět, že nevěděli, co si o mě myslet. Westman se ani v nejmenším nestará o svůj zevnějšek. Čím sešleji vypadá, tím více toho prožil. Já však udržoval své zbraně čisté a ve Fort Cast jsem měl i čas spravit svůj oděv, takže jsem jim mohl připadat jako nováček. Řekl jsem jim své jméno.

„Tohle jméno jsem ještě neslyšel,“ řekl jeden. „V této oblasti nemůžete být zrovna dlouho. Ale jak jste přišel k přátelství se slavným Vinnetouem a také se Siouxy, kteří jsou přeci jeho nepřátelé?“

„To se dozvíte, ale nejdříve mi řekněte něco málo o sobě.“

Představili se a pak ten, který mě před chvílí oslovil, pokračoval:

„Nesmíte nám mít, sir, za zlé, že jsme tak opatrní, protože nás kvůli neopatrnosti potkalo velké neštěstí. Jsme lovci kožešin. Od jara jsme pracovali a dali dohromady pěknou zásobu kožešin. Celých šest jam. Pak se k nám ale přidal pátý muž, kterému jsme věřili, a jednou, když měl v noci hlídku, přišli jeho kumpáni. Ráno byl pryč a s ním všechny naše kůže a dokonce i koně.“

„Běda! Kde a kdy se to stalo?“

„Před dvěma týdny nahoře u Huntsman Forku.“

„Nemáte ponětí, kdo by mohli být ti zloději?“

„Ponětí jo, ale jak nám to pomůže? Ztrátu bychom i snesli, ale ti rošťáci nám sebrali i všechny pasti. Na koupi nových nemáme zlato a musíme si tedy vypomoci bídnými oky, než něco ulovíme a vyděláme několik dolarů. Sledovali jsme stopy zlodějů, ale nepomohlo nám to. Když dorazili k řece Yellow, postavili si vor a odjeli na něm pryč. Jak je pak sledovat?“

„Bylo jich hodně?“

„Celá banda, aspoň třicet mužů, jak ukázaly stopy.“

„Hm! Místo, kde si postavili vor, se nachází nad Fort Cast?“

„Dva dny jízdy.“

„Proč jste nešli do pevnosti?“ zeptal jsem se, zatímco jsem dostal nápad.

„K čemu by nám to bylo? Nebyl to nikdo jiný než Rudý Olbers a jeho tlupa. Nějaký čas se teď zdržuje na horním toku Missouri a na co jednou sáhne, to už pravý majitel nikdy nespatří.“

Pasti, které byly v táboře před pevností, jsem zahlédl jen zběžně, když jsem se vrátil z výletu kánoí, ale westmanův ostrý zrak si všimne každé maličkosti, takže jsem měl náhodou dosud v paměti znaky, které byly na dvou z nich. Každý trapper si totiž označí své pasti nějakou značkou. Tudíž jsem se zeptal:

„Vy jste si své pasti neoznačili?“

„Ale ano!“

„Viděl jsem pasti, na nichž byla písmena W.B. a pět hvězd, které na třmeni tvořily stojící kříž.“

„Behold, to jsou naše pasti! Kde jste je viděl, master?“ vyhrkl.

„Nejprve mi řekněte, kdo je Rudý Olbers?“

„Nikdo neví, odkud pochází, ale každopádně je to Yankee, a sice toho nejhrubšího zrna. Viděli ho naproti v Kalifornii, kde prý dělal v diggins dost podezřelé kšefty. Musel se vypařit a poté se zas vynořil až u Fort Benton, kde si hrál na velkého mogula a rozhazoval kolem sebe nuggety. Prohrál a prohýřil snad tisíce dolarů ve zlatém prachu.“

„To bylo kdy?“ přerušil jsem ho, neboť mi cosi vytanulo na paměti.

„Před čtyřmi roky touto roční dobou. Později byl viděn dole v Santa Fe, pak v Bents Fort a všude, kde byl, došlo k velkým loupežím. V současnosti má kolem sebe celou tlupu, ale doufám, že bude jednou dopaden. Pak by měl oprátku jistou!“

„Viděl jste ho? Můžete ho popsat?“

„Vím jen to, že má jen půlku obličeje. Na pravé straně mu chybí kůže skoro se vším masem. Asi kdysi narazil na velmi ostrý nůž.“

„Takže je to on! Vaše pasti jsem viděl ve Fort Cast.“

„Ha, ve Fort Cast! Tak přece! Ty s W.B. jsou moje. Jmenuji se William Brandes. Musíme je zase získat!“

„V pevnosti už určitě nejsou. Bydlel jsem u majitele storu, a když jsem poslední den zaplatil nájemné, dozvěděl jsem se, že od Rudého Olberse koupil velké množství kůží. Pasti však ne. Domnívám se, že zloději už pevnost opustili. Nikdo tam stejně neměl ani ponětí, že je tento muž Rudý Olbers.“

„Nevíte, kam se vydali?“

„Možná,“ odpověděl jsem. Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem vyslechl ve storu, a tak jsem se zeptal: „Znáte snad okolí jezera Shayan?“

„Určitě. Strávili jsme tam minulou zimu. Okolí patří boháči Wittlerovi. Před dvěma roky tam objevil pramen petroleje a posílá dnes po Missouri stovky sudů. Myslím si, že nechal nedávno postavit vrt, aby zvýšil výnosy.“

„Znáte jeho rodinu?“

„Co by ne, sir? Má ženu a tři děti, konkrétně dva syny a dcerku, a kromě toho u něj bydlí jeho sestra, jejíž muž někde bídně zahynul. Byl v Kalifornii a napsal jim dopis, že se vrací domů se slušným nákladem zlata, ale nikdy nedorazil. Muselo to být před čtyřmi roky.“

„Nejmenoval se snad John Helming?“ zeptal jsem se nanejvýš napjat.

„Je to tak, sir, John Helming. Znal jste ho snad?“

„Ne, ale viděl jsem ho. Jeho mrtvolu. Zavražděného a okradeného tímto mrzkým Rudým Olbersem.“

„Bože můj!“ zvolala čtveřice. „Vyprávějte, honem, sir!“

„Ne, na to teď není čas. To můžeme cestou. Teď je mi jasné, že musíme ihned vyrazit. Olbers právě jede se svou tlupou k jezeru Shayan, aby přepadli a vykradli Wittlerovu usedlost, stejně jako předtím zabil a okradl jeho švagra. Ti syčáci mají s sebou určitě i vaše pasti, protože tady mimo civilizaci mají velkou cenu. Snad je tedy získáte zpět do vlastnictví.“

„Tak aspoň trochu naznačte, sir!“

„Inu, před čtyřmi roky jsem byl podruhé v Americe a s Vinnetouem jsme vystoupali až nahoru k Hellgate Pass. Tam jsme jednoho odpoledne našli těla několika mužů. Byla ještě teplá, takže k vraždě muselo dojít před pouhými několika minutami. Šlo o pět mrtvol, které byly dočista oloupeny. Pouze u jedné jsem našel starý zápisník, na kterém stálo jméno John Helming. Těla jsme dočasně dle našich možností zakryli a sledovali jsme stopy vrahů. Byla jich spousta. Vzali mrtvým naložené muly, takže postupovali vpřed jen pomalu. Když jsme je dostihli, napočítali jsme čtrnáct mužů, ale přesto jsme se do nich pustili. Měli převahu a já byl dosud na Západě nováček. Krátce a dobře, vytáhli jsme si kratší slámku. Ztratili několik mužů a jejich vůdce přišel o část kůže v obličeji. Při jednom Vinnetouově úderu uhnul v pravý čas hlavou na stranu, proto mu nerozpoltil hlavu, nýbrž mu ostří sekery sklouzlo po straně tváře a navždy ho poznamenalo. Pohřbili jsme mrtvé a zápisník jsem vzal k sobě. Déšť smazal stopy vrahů. O zápisníku jsem nechal udělat několik oznámení, ale nikdo se neozval. Teď ho mám zde v opasku. Když jsem se vydal přes moře, abych zase spatřil savanu, vzal jsem ho s sebou. Člověk nikdy neví, co zažije.“

V krátkosti jsem ještě vyprávěl o svém pobytu ve Fort Cast, a když jsem skončil, Brandes zvolal:

„Sir, to je zcela mimořádné! Musíte hned k jezeru Shayan a my s vámi!“

„Ano, vy také, ale ne se mnou. Mám koně, ale vy jste odkázáni na chůzi. Můžete přímo přes hory, ale já musím k Tongue, abych se setkal s Vinnetouem. Zde se rozdělíme, ale k jezeru nejspíše dorazíme ve stejný čas. Ostatně nesmíte zapomenout, že je zlodějům v patách Smrtící oheň se svými Tetony. Nezdaří se jim tedy ani loupež, ani nám neuniknou. Nebudu dále otálet a vyrazím hned na cestu.“

„My též, sir, my též. Ale co máme říct petrolejovému princi, pokud dorazíme dříve než vy?“

„Řekněte mu, ať se co nejrychleji připraví na případný Olbersův útok. O švagrovi se dozví více, až dorazím.“

Prodírat se na koni v noci neznámými lesy je záhodno jen za zcela naléhavé situace, cvik a orientační smysl však umožňují dokázat mnohé. Když se rozednilo, pohyboval jsem se zrovna na úpatí hor a mohl jsem teď pětinásobně zrychlit. Ještě dopoledne jsem dorazil k vodě a v poledne se přede mnou objevil horní tok Tongue.

Dalším krokem bylo najít Vinnetoua. Zdá se to těžší, než to ve skutečnosti bylo. Nejednou jsme se v minulosti rozdělili, přesto jsme se opět našli i v nejskalnatější pustině nebo nejhlubším pralese. Měli jsme svá znamení, která nikdo jiný nedokázal spatřit.

Jel jsem podél vody a pozoroval jsem kameny, které se v ní nacházely. Po čtvrthodině jsem spatřil dva vedle sebe ležící oblázky, které mezi sebou svíraly tři tenké větvičky. Dvě byly holé, ale třetí dosud měla postranní výrůstky a listí. Špička ukazovala proti proudu. To bylo naše znamení. Udělal je Vinnetou. Špička neoholené větvičky mi říkala, kam jel, a dvě druhé větve ukazovaly směrem, kde bylo slunce ve chvíli, když znamení vyrobil. Stav listí mi pak prozradil, zda to bylo dnes, včera či ještě dříve.

Takto jsem se dozvěděl, že zde byl apačský náčelník dnes dopoledne kolem deváté hodiny. Jelikož nepovažoval za nutné zde zahladit své stopy, brzo jsem narazil na otisky kopyt jeho koně a sledoval je. Našel jsem místo, kde odpočíval za největšího denního vedra, a bylo zde také jisté znamení, že se sem vrátí, aby zde přenocoval. Tímto znamením byla krátká, tenká krušinová větvička, která byla zabodnutá do země. Tak jde použít každý druh dřeva (černý bez atd.), jehož jádro lze snadno odstranit. Znamení vypadalo tak nahodile, že ani nejzkušenějšího trappera nebo nejbystřejšího divocha by nenapadlo je mít za jasně čitelné písmo. Takto lze přemoci pusté Llano, širokou prérii, divoké hory nebo hustý les. Takovýmto nenápadným prostředkem získali svou slávu muži jako Vinnetou, Old Firehand, dlouhý Hilbers, Fred Walker, Sam Hawkens a další. Všechny jsem je znal a téměř vše jsem se naučil od nich. S Divokým západem je to jako s vodou. Nesmíte váhat. Abyste se naučili plavat, musíte se odvážně vrhnout vpřed. Stačí silná vůle a učednická léta utíkají o to rychleji, oč větší úsilí člověk věnuje tréninku.

Svázal jsem koni přední nohy, nechal jsem ho, aby se pásl, a natáhl jsem se. Neležel jsem dlouho, když jsem zaslechl z dáli třesknutí pušky. Byl to ostrý, sonorní zvuk, který vydávala pouze Vinnetouova stříbrnými hřeby pobitá zbraň. Pro laika je skoro nepochopitelné, že se dva lovci dokážou poznat podle zvuku svých zbraní. Kdo však dlouhá léta slýchá zvuk nějaké pušky, umí její zvuk odlišit od každé jiné zbraně.

Ihned jsem zvedl svou ručnici a vypálil. Byl jsem přesvědčen, že Vinnetou její třesknutí také hned pozná. Nezmýlil jsem se, neboť jsem po deseti minutách zaslechl cval blížícího se koně a za chvíli přede mnou zastavil slavný náčelník Apačů.

„Ni ti, Šárlí? Nšo-penijil! Ši mazakan ni jaltile – ty zde, Šárlí? Vítej! Slyšel jsem promluvit tvou pušku.“

Šárlí, tak vyslovoval mé anglické jméno Charles nebo Charley. Řekl svá slova hlasem a s výrazem, jako bychom se rozdělili teprve před pěti minutami a objevili se na místě, o kterém by nás nenapadlo, že se na něm znovu potkáme.

Seskočil ze sedla, nechal svého koně volně pobíhat a stál teď přede mnou jako skvělý příklad indiána.

V očích westmana měl ovšem chybu, která byla často vytýkána i mně: nezanedbával svůj zevnějšek. Divočina nikdy nedokázala ušpinit jeho oděv a pokrýt rzí jeho zbraně, jako se to stává jiným. Jeho široká ramena a mocná zjizvená hruď byly zcela obnažené. Kolem boků měl omotánu jako shawl santillskou pokrývku², přes kterou upnul vodotěsný pásek, který mu stejně jako mně sloužil k uschování drobných cenností a také v něm vězely skalpovací nůž, tomahavk a dva revolvery. Kožené kalhoty, které těsně obepínaly jeho svalnatá stehna, zdobily po stranách skalpy padlých nepřátel. Stejnou výzdobou se honosila vpředu rozhalená lovecká košile, která byla zhotovená z nejjemnější srnčí kůže. Lýtka mu zakrývaly kamaše, jejichž látka byla upletena z vlasů těch, které skolil, a na nohách mu seděl pár mokasínů, na kterých dozajista několik měsíců pracovala nějaká pilná indiánská squaw. Z ramen mu visel plášť zhotovený z těžké kůže šedého medvěda. Na krku mu na náhrdelníku z medvědích zubů visel kalumet. Hlavu neměl zakrytou a vlasy měl upraveny do účesu, který připomínal helmu. Měl v něm zasazena tři náčelnická pera. Kolem boků mu viselo pevné laso a v ruce držel svou drahocennou, stříbrem pobitou pušku, se kterou nikdy neminul cíl. Jeho vysoké čelo, téměř římský nos a neznatelně vystupující lícní kosti nedokázaly uškodit jeho mužně krásnému, vážnému, ale přesto vlídnému výrazu obličeje.

To byl Vinnetou, nejslavnější náčelník rudých mužů, který ovšem nikdy nevládl kmeni, nýbrž sám nebo s přáteli křižoval savanou a horami, aby ukázal, že také indián může být hrdinou a člověkem.

Usedl po mém boku a já mu nabídl jeden z doutníků, které jsem zakoupil v pevnosti. Nenašli byste pařížského elegána, který by si ladněji zapálil doutník.

„Můj bratr Šárlí je opět zdravý?“

„Ano, zdravý a bohatý. Dostal jsem za kožešiny přes dvě stě stříbrných dolarů. Mám je v opasku.“

„Jsou tvé! Vinnetou dolary nepotřebuje. Ví, kde se v zemi schovává zlato a stříbro. Kam se chce teď můj bratr vydat na lov?“

„K jezeru Shayan. Chci dopadnout jednoho vraha a zloděje. Pojede můj bratr Vinnetou se mnou?“

„Vinnetou je tam, kde je jeho bratr Šárlí. Kdo je ten vrah?“

„Je to vrah pěti mužů, které jsme před čtyřmi zimami pohřbili v Hellgate Pass.“

Určitě ho tato zpráva překvapila, ale jeho rysy se ani nepohnuly. Byl to indián každým coulem.

„Nechť můj bratr Šárlí vypráví!“

Byl jsem zvyklý s ním mluvit stručně. Snad proto mě poctil svou nezvyklou přízní. Krátce jsem mu tedy sdělil jen to, co bylo nutné. Mlčky a bez hnutí poslouchal a pak v největším klidu dokouřil svůj doutník. Nakonec se zvedl.

„Přivezl s sebou můj bratr náboje?“ zeptal se nakonec.

„Dostatek.“

Přehodil pušku přes rameno a nasedl na koně. Učinil jsem totéž. Zatočil přímo k vodě. Teprve teď jsem si všiml, že je zde brod. Za sedlem měl Vinnetou připevněný balík z jelenice, ve kterém bylo maso, které Apač již dříve ulovil, takže jsme byli zásobeni vším potřebným.

Rozuměli jsme si, aniž bychom museli promluvit. Vinnetou na mé vyprávění odpověděl tak, že rovnou vyrazil směrem k jezeru Shayan. Mohl jsem se na něj spolehnout. Znal celé pohoří od Mexika až nahoru k řece Fraser.

Jeli jsme k hranici mezi Wyomingem a Nebraskou. Byla to těžká cesta napříč Černými horami, obzvlášť když se setmělo a Apač stále nedával najevo, že by chtěl na noc zastavit.

Můj mustang byl unavený, ale vydržel, než konečně Vinnetou pozdě večer sesedl z koně a sám zažehl oheň, aby po indiánsku připravil maso. Jelikož se ani slovem nezmínil o nočních hlídkách, domníval jsem se, že považuje okolí za bezpečné, a uložil jsem se vedle něj ke spánku, když bezeslov zalehl.

Ráno jsme pokračovali v cestě nehostinnou krajinou. Všiml jsem si, že Apač volil liduprázdnou trasu, aby nás nikdo při cestě k jezeru Shayan nezpozoroval. Musel mít velký zájem na tom, abychom dostali do rukou osoby, které nám tehdy unikly, protože měly značnou početní převahu.

Uběhl další den. Dnes jsme se na noc utábořili dříve než včera, a opatrnost, kterou při tom Apač zachovával, naznačovala, že jsme se přiblížili k cíli cesty. Kvůli pravděpodobné přítomnosti lupičů jsme touto krajinou museli postupovat s větší pečlivostí než doposud.

Hned brzo ráno jsme dorazili k vodnímu toku, který byl dostatečně hluboký a široký, aby umožnil průjezd větším lodím.

„Shayan!“ řekl Vinnetou.

Jel vpřed s takovou sebedůvěrou, že jsem byl přesvědčen, že tuto oblast velmi dobře zná. Řeka se stále více rozšiřovala a prohlubovala, břehy však lemoval prales. Náhle Vinnetou zatočil mezi stromy, které byly tak vysoké, že jsme mezi nimi našli dost místa k průjezdu. Terén se zvedal. Zdolali jsme jedno pěkné stoupání a nakonec jsme dospěli na náhorní plošinu, kde les přešel v křoviska přerušovaná loukami.

V tom jsem ve vánku ucítil zápach, který jsem už znal – zápach petroleje. Blížili jsme se k jezeru Shayan. Bylo to patrné i z pozornosti, kterou Apač věnoval půdě při hledání případných stop. Vinnetou náhle zatočil, popojel o kus vpřed, ukázal rukou a řekl:

„Tu-inčule shayan – jezero Shayan.“

Pach petroleje s každým krokem sílil, takže jsem si myslel, že už brzo dorazíme k jezeru, ale jak jsem teď zarazil vedle Apače, viděl jsem, že před sebou máme ještě dlouhou cestu, než dorazíme ke břehu. Zastavili jsme totiž na okraji hluboké, oválné kotliny, jejíž skalnaté stěny se strmě tyčily do výše. Vypadalo to, jako kdyby se zde propadl velký kráter vyhaslé sopky. Několik set stop pod námi se na dně kráteru nacházelo jezero, které mohlo mít průměr odpovídající hodině cesty. Mezi jeho břehem a východní skalní stěnou kotliny jsem spatřil kolem větších a menších budov velmi čilý ruch. Stál tam dům z hrubých kamenů, který obklopovalo několik dřevěných chatrčí. Všude se nacházely sudy, dýhy, obruče a dna. Některé ze sudů byly prázdné, některé plné petroleje. Parní pila se činila a porcovala velké kmeny na dýhy. Kolem dokola jsme viděli vše potřebné k těžbě petroleje. Ze skály zde prýštil skvělý, ale hrozně páchnoucí olej. Bylo vidět, že v minulosti tekl do jezera, ale teď ho zachytávalo několik velkých rezervoárů, takže nebyla ztracena ani kapka. O kus dál vlevo točil druhý parní stroj vrtákem, který měl proniknout do hlubin země, kde se skrývaly velké zásoby bitumenu.

Jezero nemělo kromě pramenu oleje žádný přítok. Určitě se však nacházelo několik pramenů na dně, protože mělo jeden silný odtok, který si prorazil cestu severovýchodní stěnou kotliny, a jak jsem později zjistil, vléval se do Shayan. Puklina, kterou voda odtékala, byla nejvýše dvanáct stop široká a nabízela jedinou možnost, jak se bez větších potíží dostat k jezeru, tedy dovnitř bývalého kráteru. Západní okraj nevypadal, že by bylo zcela bezpečné se z něj pokusit o sestup. Ze strmých skal vyrážely do výše jednotlivé jedle a nebezpečné trhliny, pukliny, otvory, rohy a hrany byly záludně zakryty trnitým porostem. Na východní straně okraj kotliny spadal skoro kolmo do hloubi. Sice bylo tu a tam vidět nějaký výstupek, úzký schod nebo jinou nepravidelnost, které by dokázal smělý alpský lovec použít k výstupu a snad i sestupu, ale aby se do toho pustil, musel by přímo pohrdat smrtí.

Pokračovali jsme po obvodu kráteru a po vnější straně jsme sjeli až ke zmíněnému výtoku. V této soutěsce bylo místo tak akorát pro jednoho jezdce, protože zbylou část dna zabíralo koryto, kterým tekla tmavá a mastná voda.

Když se před námi otevřel kráter, spatřili jsme několik úzkých, dlouhých a velice mělkých člunů, které určitě sloužily k tomu, aby převážely sudy petroleje k Shayan, kde byly nakládány na větší loď, která je vozila k Missouri.

Odbočili jsme doleva a jeli jsme ke zmíněnému pracovišti, ze kterého nás s údivem sledovali zaneprázdnění dělníci. Indiánský náčelník se zde u jezera asi ještě nikdy, nebo minimálně po dobu existence kolonie neobjevil. Dotázal jsem se na Mr. Wittlera a dozvěděl jsem se, že masivní kamenná budova je jeho obydlí a současně i kancelář. Podél břehu jsme k ní vyrazili.

Jezero vypadalo hluboké a nezdálo se, že by v jeho olejnaté vodě něco žilo. Přibližně uprostřed jezera se tyčil ostrov, na němž mezi různorodými křovisky stála pěkná zahradní besídka postavená z hrubých klád. Tři čluny na břehu dokazovaly, že byl tento domeček často navštěvován a používán.

Nezdálo se, že je zde zaměstnáno hodně dělníků, ale šlo o samé zdatné a polodivoké osoby, které už musely něco dokázat. Z domu nás spatřili přicházet a ze dveří nám vyšel vstříc muž, v jehož tváři se zračilo více dobrotivosti a upřímnosti, než bývá u Yankeeů obvyklé.

„Můžeme si promluvit s Mr. Wittlerem, sir?“

„Ano, jsem to já sám. Jste lovci a hledáte přístřeší? Vstupte a buďte mi vítáni!“

„Mýlíte se, sir,“ řekl jsem a sesedl z koně. „Sice jsme lovci, ale westmanovi je v místnostech těsno. Nepotřebuje přístřeší. Spíše jsme přišli vyřídit jednu pro vás důležitou věc.“

„Aha, obchodní záležitost, sir? A tento indsman vás ke mně dovedl?“

„Ani to ne. Přišli jsme, abychom vás varovali před velkým neštěstím, které vám hrozí.“

„Heigh-ho! Je to pravda? Neštěstí? Vejděte, prosím, meššúrs. Hned se vám budu věnovat!“

Následoval jsem jeho pozvání, Vinnetou však zůstal v sedle a petrolejového prince si zdánlivě vůbec nevšímal. Pokračoval dál v jízdě kolem břehu.

„Proč jede váš průvodce pryč, sir? Nepůjde s námi dál?“

„Nechte ho, sir. Chce si prohlédnout jezero a břeh, k čemuž má velmi dobrý důvod, který ihned uslyšíte. Tento jeho úmysl se vám bude hodit.“

Zavedl mě do místnosti, která sloužila jako kancelář, a vyzval mě, ať si sednu. Když jsem to udělal, usadil se proti mně a řekl:

„Odpusťte mi, že hned neplním povinnosti hostitele. Mluvíte však o neštěstí a to musím slyšet dřív, než vás představím ostatním.“

„Máte pravdu, sir,“ odpověděl jsem, zatímco jsem otevřel opasek a vytáhl jsem zmíněný zápisník. „Nepřišli už čtyři lovci kožešin, kteří u vás strávili minulou zimu?“

„Ah, Brandes a jeho kamarádi? Ne. Chtějí sem? O co jde?“

„Ani Siuxové z kmene Tetonů se ještě neukázali?“

„Ne. Můj Bože, chtějí nás snad přepadnout?“

„Oni ne, ale Rudý Olbers, sir.“

Zbledl a vyskočil. Vypadal, že je dobrým člověkem, ale ne hrdinou.

„Přepadeni! Rudým Olbersem! Co mám dělat? Co teď?“

„Uklidněte se, sir,“ řekl jsem co možná nejklidněji. „Tak daleko to zatím nedošlo. Především mi řekněte, jestli snad znáte tento zápisník.“

Vzal jej do rukou a otevřel ho. Viděl jsem, jak se jeho obličej zachvěl radostným překvapením. Zhluboka se nadechl a zvolal:

„Díky Bohu, konečně, konečně nějaká zpráva! Knížka patří mému bratrovi. Proč mi ho posílá? Proč nepřijde sám?“

„Protože nemůže, je mrtev.“

Nepovažoval jsem za nutné ho na tuto zprávu nejprve připravit, jako bych to udělal v případě dámy, byl to přeci muž. Přesto mu ihned z očí vyrazily slzy.

„Mrtev! Tak přece!“

„Ano. Sedněte si zas, sir, a vyslechněte mě. Spolu s indiánem, který se mnou dnes přijel, jsme ho i s jeho nešťastnými společníky pohřbili.“

Vyprávěl jsem mu událost z Hellgate Pass a pak, abych zamezil všemu bědování, jsem obrátil jeho pozornost k současnosti a řekl mu, že jsem vraha potkal ve Fort Cast, a pak jsem mu objasnil zbytek. Skutečně pozapomněl na smutek z bratrovy smrti a myslel pouze na nebezpečí, které mu hrozilo.

„Takže tento Olbers opravdu přijde?“ ptal se vyděšeně.

„Vůbec o tom nepochybuji. Uloupené nuggety jsou pryč. Jeho pozdější čertoviny mu nic nevynesly a teď vás chce navštívit, neboť od vás očekává bohatství.“

„To musím tedy všechno skrýt, vše, dolů do sklepa. Ten je dokonce ohnivzdorný!“

„Nejprve hlavně musíte myslet na vykonání příprav, abychom útok odrazili. Mají vaši dělníci zbraně?“

„Všichni!“

„V tom případě přeci není potřeba se tolik bát. Jste varován a můžete bushheadery náležitě vypráskat.“

„No, o tom já nic nevím. Jen žádný boj! Nešlo by je odrazit nějakou lstí, sir?“

Pokrčil jsem rameny.

„Na ně lest stačit nebude, Mr. Wittlere. Budete muset bojovat a v tom jsem připraven vám pomoci. Můj průvodce je slavný apačský náčelník Vinnetou. Sám zvládne deset takových lupičů, a to zejména v noci, kdy lze bitvu očekávat. Když na to přijde, tak i já umím bránit svou kůži. Připočtěte k tomu své dělníky, kteří také nevypadají jako zbabělci, takže vám nezbude nic jiného než se dívat a čekat.“

„Jsem vám vděčný, sir!" s úlevou řekl. „Prosím vás, abyste převzal vrchní velení nad mými lidmi. Rádi vás uposlechnou.“

To byla pro mě ovšem velká čest. Neznámý člověk a rovnou nejvyšším generálem!

„Nejde ani tak o vrchní velení, ale spíš o soustředěnou spolupráci. Ještě si o tom promluvíme. Teď vás však prosím, abyste mi představil členy vaší rodiny, i když bohužel nejsem zrovna ve fraku.“

Mrs. Wittlerová a Mrs. Helmingová se zdály být dámami, které mají více energie než petrolejový princ, u kterého mě vlastně překvapovalo, že se při jeho odporu k boji odvážil usadit zde u Shayanského jezera. Děti – dva chlapci a dívka – se královsky radovaly, že zas jednou vidí cizince, a musel jsem jim odpovědět na stovku otázek. Zbavil jsem se jejich zvědavosti tak, že jsem se vydal najít Vinnetoua a poskytl jsem tak navíc Wittlerovi příležitost dámám sdělit, co se ode mě dozvěděl.

I tak jsem s rodinou strávil více jak hodinu času a Apač měl mezitím příležitost zajet k jezeru. Právě jsem ho spatřil, jak přeskočil vyšší kus skály, který mu stál v cestě. Nestálo mu za to ho objíždět. Když jsme se setkali, poznamenal:

„Všichni zemřou! Obsadíme východ, jakmile ty nenechavé bledé tváře vjedou do kotliny. V noci se neodváží vylézt po skalách, takže je zkosí naše střely. Howgh!“

Toto poslední slovo říkal, když chtěl potvrdit svůj názor. Plně jsem s ním souhlasil, nechtěl jsem však nic zanedbat a udělal jsem stejnou jízdu kolem jezera jako on. To mě pouze utvrdilo v přesvědčení, že jsou zloději ztraceni, pokud se odváží zaútočit.

Teď jsme se spolu s Vinnetouem odebrali do obytného domu. Dostali jsme najíst, přičemž nám dělaly společnost jen děti. Wittler a dámy se omluvili s tím, že jsou zaneprázdnění. Přesouvali všechny cennosti do sklepa. Teď jsem se jejich úsilí smál, později jsem však uznal, že bylo k velkému užitku.

Během jídla seděl Vinnetou tak, že viděl oknem. Náhle vyskočil ze svého místa.

„Uff!“ podivil se a ukázal rukou ven.

Otočil jsem se, vykoul z okna a poznal jsem Rudého Olberse, který od výtoku jezera pomalu přijížděl k domu. Vypadal, že bedlivě sleduje každý terénní detail. Pospíšil jsem si ke dveřím, rozrazil je a zavolal na Wittlera. Hned se ukázal. Z mého hlasu pochopil, že se děje něco neobyčejného.

„Přijíždí Rudý Olbers!“ řekl jsem.

„Bože můj!“ couvl hrůzou.

„Žádný strach! Přijel jen na průzkum. Můžeme ho nechat jít, abychom ho měli i s jeho kumpány o to jistější, ale spíš ho lapíme. Ostatní nám neuniknou. Rychle, rychle, přijměte ho v kanceláři, dělejte, jako byste nic netušil, a v klidu ho nechte mluvit. Jsem zvědavý, jak vysvětlí svou přítomnost. Počkám s Vinnetouem, než opět vyjde, a pak se ho zmocníme.“

„Ale, sir, ten vrah – – –“

„Rychle, právě sesedá z koně!“

Musel jsem ho přímo popostrčit, jak se bál. Zaslechli jsme Olberse vejít do předsíně a ptát se po Mr. Wittlerovi. Ten s ním odešel do kanceláře. Po několika minutách jsme se tiše postavili před jejími dveřmi. Právě jsem si představoval, jak se bude tvářit, až vyjde a spatří mě. Zaposlouchal jsem se a zachytil jsem několik hlasitých slov, po kterých následovalo divoké klení. Pak cosi udeřilo do dveří. Tušil jsem, že to neznamená nic dobrého, a otevřel jsem. Za dveřmi stál Wittler, zbledlý hrůzou a s otevřenými ústy. Olberse nebylo vidět.

„Kde je?“ zeptal jsem se naléhavě.

Muž ukázal beze slov k oknu.

„Pryč?“

„Ano. Byl jsem příliš odvážný. Řekl jsem mu, že je vrahem mého bratra a že mám hosty, kteří ho chtějí zajmout. V tom mě hodil proti dveřím a vyskočil oknem.“

Neměl jsem čas mu odpovědět a dát průchod svému hněvu. Tento zbabělý muž pouze ze strachu vyhrožoval Olbersovi. Venku zazněl dusot kopyt koně. Vyletěl jsem z domu, Vinnetou za mnou. Olbers pádil ventre-a-terre k výtoku z jezera. I kdybych na dělníky zavolal, ať ho polapí, bylo by to marné.

Vinnetou se svou obvyklou chladnokrevností přehlédl situaci.

„Pojedu za ním. Můj bratr Šárlí nechť té ženě řekne, co má dělat, a pak si pospíší za mnou. Snadno nalezne mou stopu.“

Jeho kůň se pásl docela daleko, ale na zapískání ihned přicválal. Vinnetou nasedl a vyrazil. Když jsme vstali od jídla, prozřetelně si vzal svou pušku, takže už se nepotřeboval vracet do domu. Slovem „žena“ myslel Wittlera.

„Vůbec netušíte, jaké jste se dopustil neodpustitelné chyby,“ řekl jsem mu. „Teď nám ti rošťáci nejspíš uniknou.“

„Snad navždy!“ odpověděl. „Každopádně je teď už ani nenapadne nás přepadnout.“

„To nevíme. Pojedu teď za Apačem. Postavte hlídky a mějte oči otevřené. Původně jsme měli v plánu vpustit tu tlupu do údolí a zneškodnit, teď ale budeme pryč, takže uděláte nejlépe, když zastřelíte každého, kdo se pokusí si vynutit vstup. Jestli se vrátíme, to nevím – brzy, pozdě, dnes, zítra nebo třeba nikdy. Farewell, sir!“

Během mluvení jsem se chopil zbraní, pak jsem přivolal koně, nasedl a následoval Vinnetoua. Dělníci mě s údivem pozorovali, byl jsem už třetí jezdec, který ve spěchu opouštěl údolí. Od útěku Olberse uplynuly nejvýše dvě minuty. Dosáhl jsem průlomu, proletěl jím a pádil podél vody. Jasně jsem viděl stopy Vinnetouova koně. Jak jsem teď zpozoroval, Vinnetou se chopil navíc tomahavku a během pronásledování odsekl každou větev v dosahu. Tak jsem ho mohl následovat rychleji než on uprchlíka.

Cesta vedla přes klacky a kamení, mezi keři a skalami. Můj mustang se držel jako málokdy. Za chvíli jsem Vinnetoua dostihl. Neseděl na koni, nýbrž na něm visel, jednu nohu přes sedlo, druhou pod břichem a paži v řemenech kolem krku zvířete. Naslouchal úderům kopyt před námi a bedlivě sledoval půdu. Také já jsem pustil otěže, chopil jsem se řemene a zaujal stejnou polohu jako Vinnetou, avšak narozdíl od něj ne na pravé, nýbrž na levé straně koně. Takto nám nemohla uniknout žádná stopa.

Tak jsme se hnali vpřed, až mi na mé straně náhle padl do oka otisk v mechu. Strhl jsem koně na stranu.

„Ni sisi – zastav!“ zvolal jsem a zarazil jsem koně.

V okamžiku byl Vinnetou dole z koně a stál po mém boku.

„Ti teši ni utsage – co jsi spatřil?“

Vrhl jsem pátravý pohled mezi dva nalevo stojící keře a bylo mi hned jasno.

„Tady se podívej na hluboké otisky podpatků. Seskočil ze svého cválajícího koně. Vzdal se zvířete, aby se zachránil. Myslel si, že pojedeme za koněm. Je tady v křoviskách. Zahne k potoku, aby zakryl svou stopu ve vodě, a pak, jakmile se bude cítit v bezpečí, zas vyleze na břeh.“

Apač se sklonil a prohledal stopu, polohlasem pronesl své souhlasné „howgh!“, nasedl opět na koně a vyrazil vlevo přímo k vodě. Následoval jsem ho a společně jsme vjeli do tmavých vln, které nám nedosahovaly ani ke třmenům.

„Ši ti ni, akaja – já tady, ty tam!“ řekl Vinnetou.

Vzal si na starost sledování pravého břehu a mně přidělil levý. Brodili jsme se po proudu potoka. Našim očím nesměla uniknout jediná větvička, stéblo trávy nebo zrnko písku. Jak se asi po deseti minutách ukázalo, jel jsem na straně, která měla odměnit naši pozornost: zhruba dva kroky od břehu jsem spatřil na zbytku kůry visící zlomenou větvičku. Měla uvadlé listy, ale přesto byly vlhké.

„Stát, tady!“ řekl jsem, zatímco jsem vyskočil na břech, ale koně jsem z opatrnosti nechal ve vodě.

Prozkoumal jsem půdu a zjistil jsem, že trávu někdo zdupal a pak zase rukou narovnal.

„Tady vylezl na břeh. Setřásl vodu z kalhot, proto jsou tyto listy mokré. Zkusil zahladit své stopy.“

Vinnetou viděl, že mám pravdu. Kráčel dál. Jeho ostrému, cvičenému zraku nemohla stopa uniknout, ačkoliv byla smazána skoro k nerozeznání. Z toho důvodu jsme museli koně vést, jinak bychom stopu ztratili. To bylo nanejvýš nepříjemné a zdlouhavé. Olbers vyhledával taková místa, na kterých stopa nezůstávala. Proto jsme postupovali jen velice pomalu, zatímco on mohl jít alespoň pětkrát rychleji než my.

Otisky jeho bot nás vedly polokruhem podél východní strany jezera. Dostali jsme se opět na úrověn, kde byla křoviska výrazně řidší. Zde dospěl k závěru, že už nemusí být tolik opatrný, takže jsme opět nasedli na koně, protože byla jeho stopa jasně vidět.

Díky tomu jsme mohli ztrátu částečně dohnat. Od našeho odjezdu z petrolejového údolí mohly uplynout tři hodiny, ale byli jsme nanejvýš dvě anglické míle daleko. Stopa nás zavedla na docela velkou travnatou plochu, která byla úplně zdupána koňskými kopyty. Zde na něj čekali jeho lidé.

Krátký průzkum nám ukázal směr, kterým odjeli. Pokračovali na východ. Vzdali se snad svého úmyslu a nepomýšleli již na přepad? Museli jsme se přesvědčit. V tomto případě jsme se nemohli vrátit k jezeru, rozhodně ne dříve, než bychom se zmocnili Olberse. To se rozumělo samo sebou.

Opoledne přešlo ve večer a začalo se stmívat. Stopa náhle zatočila na sever a po pěti minutách zpět na západ. To mě vylekalo. Hluboké otisky stop ukazovaly, že zde bushheaderové nasadili větší tempo.

„Uff!“ zvolal Vinnetou. „Co si o tom myslí můj bratr Šárlí?“

„Změnili názor a otočili se. Přecijen přepadnou údolí!“

„Howgh!“

Řekl jen toto slovo, ale ihned nasadil do trysku a stopě už nevěnoval žádnou pozornost. Teď bylo důležité se k jezeru dostat tak rychle, jak jen to bylo možné.

Setmělo se a vyšly hvězdy. Měl jsem pocit, že se blíží velké neštěstí. Popoháněli jsme koně k největšímu spěchu, ale temnota a množství překážek nás zdržovaly. Konečně jsme se přiblížili opět k jezeru a ucítili jsme zápach petroleje. Vtom, vtom jsme z hlubiny pod námi zaslechli padnout výstřely a dolehl k nám výkřik zvěstující neštěstí. Zarazili jsme koně na okraji kotliny a pohlédli dolů.

Spatřili jsme šlehat tmavé plameny. Do výše se valil hustý kouř. Slyšeli jsme práskání výstřelů a křik.

„Už jsou dole,“ zvolal jsem. „Podpálili nádrže a petrolej je v plamenech. Rychle za nimi, pohyb!“

Hnali jsme se po okraji kotliny a pak dolů ke vstupu. Dodnes nechápu, jak jsme tu jízdu přežili. Nejhorší část cesty byla ještě před námi – změť trosek, kterými jsme ve dne projeli, ale teď v noci?

„Tkli ti sisi - koně necháme tady!“ řekl Vinnetou.

Seskočili jsme, přivázali koně ke stromu a spěchali jsme dál. Za neustálého klopýtání a padání jsme se konečně dostali k průrvě odtoku. Byl jsem první a vletěl jsem do úzké mezery.

„Stát! Nikdo nesmí skrz!“ ozvalo se proti nám.

Mohl to být pouze jeden z protivníků, jehož zde Olbers nechal jako hlídku. Ani na chvíli jsem nezastavil. Sice jsem ho neviděl, ale držel jsem před sebou pažbu pušky a s ní jsem ho srazil. Slyšel jsem, jak se skácel do vody.

Na druhém konci soutěsky jsme spatřili množství koní, kteří patřili žhářům. Záře vysoko šlehajících plamenů osvětlovala okolí. Spatřili jsme útočníky. Právě vyrabovali a zapálili dřevěné budovy a snažili se vniknout do obytné budovy, z jejíchž oken padaly výstřely. Další lupiči odvázali loď a pádlovali na ostrov, na kterém asi tušili poklady.

Pádili jsme k domu, skákajíce přes kamení, hromady dřeva a sudy. Právě jsme minuli vrták. Slyšel jsem, jak stroj pracuje, a i přes naléhavost situace jsem si vzpomněl na jiný zážitek v Coteau du Missouri, kde během mé přítomnosti narazil vrták na podzemní ložisko ropy právě v okamžiku, kdy poblíž hořela lampa. Plyny se vznítily a celý bluff lehl popelem.

Teď však samozřejmě nebyl čas na nějaké ohlížení se. Vzpomínka mi jen rychlostí myšlenky prolétla hlavou. Spěchali jsme dál, až jsme se ocitli na dostřel. Apač si lehl, zamířil a vystřelil – a jeden nepřítel padl. Také jsem pozvedl zbraň, ale k tomu, abych někomu vzal život, jsem se nedostal. Za námi se ozvala rána, jako by se roztrhla země. Půda se mi zatřásla pod nohama, až jsem se málem skácel. Následoval hukot, opravdu pekelné syčení a sténání, a pak – Bože, pomoc! Úplně totéž, co v Coteau du Missouri!

Ze všech stran se ozval děsivý křik. Otočil jsem se. Tam, kde pracoval vrták, nyní tryskal nejméně padesát stop do výše petrolej, a to proudem šířky člověka. Vrták narazil na ropu, lehčí plyny se ven dostaly první a vznítily se. Vzduch byl teď jedno velké ohnivé moře. Proud nafty hořel také a tvořil obrovský ohnivý svazek, který se navrchu rozděloval a opět ve žhavých vláknech klesal dolů.

Spousta vyvěrající nafty tvořila široký, planoucí proud, který se obrovskou rychlostí valil vpřed. Boj utichl. Nikdo již nemyslel na útok nebo obranu. Bylo mi jasné, že zachránit se lze jen pomocí lodí, neboť pěšky záplavě ohně neunikneme. Popadl jsem Vinnetoua a táhl ho pryč.

Zrovna, když jsme skočili do člunu, se z domu ozval hlas:

„Má žena, mé děti!“

Byl to petrolejový princ, kterého strach vyhnal ze dveří. Chystal se k nám naskočit.

„Kde jsou?“ zavolal jsem na něj.

„V besídce na ostrově!“

„Dobře! Schovejte se ve sklepě, sir, a nevpusťte žádného nepřítele!“

Vrátil se do domu a zavřel za sebou dveře. Ihned se však k domu vrhli nepřátelé. Slovo sklep jim naznačilo, kde najdou záchranu před rozžhaveným vzduchem. Několik jich spěchalo ke břehu, aby se zmocnilo třetí lodi.

„Nesmějí ji získat, protože ji potřebujeme pro ženy a děti, Vinnetou!“

Apač přeskočil do člunu a odrazil od břehu. Dolehl k nám vzteklý křik.

„Střelivo a pušky do vody!“ varoval jsem indiána.

Položil jsem opasek, váček s náboji, revolvery a obě pušky do vody na dně člunu, protože jsem věděl, co by se stalo. Vinnetou udělal totéž a pak jsme se opřeli do vesel.

V takových situacích se zdá, jako by měl člověk desetinásobnou sílu. Obě lodi po hladině letěly jako šípy. Minuli jsme první loď. Její posádku výbuch tak vylekal, že muži zazmatkovali, převrátili loď a skončili ve vodě.

Na břehu to rachotilo, syčelo, střílelo, hřmělo a praskalo. Nevšímali jsme si toho. Čím jsme byli dále, tím byl vzduch čistější, ale vedro nás stále pronásledovalo. Hořící proud dospěl k plným sudům petroleje. Pukly silou Armstrongova děla a jejich obsah, jenž hned vzplál, se vmísil do vroucího proudu, který právě dorazil k vodě a děsivou rychlostí se po ní rozléval.

„Rychle, rychle, proboha, Vinnetou, nebo nás oheň obklopí!“

Vesloval jsem, až jsem měl pocit, že mi prasknou svaly. Vrt chrlil stále více plynů, které nás doháněly. Přesto se nám podařilo dojet k ostrovu. Tam jsme na břehu našli strachem polomrtvé obě ženy a tři děti. Strhli jsme je k sobě, já ženy, Vinnetou děti, a pak jsme zas odrazili, abychom hledali spásu na protějším břehu.

Když jsme opouštěli ostrov, viděli jsme, že bushheadeři srovnali loď a směřovali k ostrovu. Vypadalo to, že přišli o jedno z vesel, takže vpřed postupovali jen pomalu.

Následující čtvrthodinu nejsem schopen popsat. Za námi hořel již celý břeh. Byl to jeden obří petrolejový požár a tento oheň se po hladině jezera valil za námi. Když se občas plameny rozestoupily, viděli jsme lidské postavy, které se snažily vyšplhat na skály. O jejich záchraně se však dalo pochybovat.

Vzduch byl stále horší. Oheň bodal do očí jako odraz slunce v zrcadle. Vzduchem létaly ohnivé koule a kolem nás dopadaly do vody, na jejíž hladině okamžitě vytvářely planoucí kruhy. Bylo mi, jako bych dýchal roztavené železo. Tep mi pádil, hlava pálila, jazyk v ústech mi připadal těžký jako cent. Smysly mě opouštěly, začínal jsem fantazírovat. Byl jsem jako parní stroj a musel jsem své plavidlo dostat na souš. Loďka letěla vpřed a břeh nám vstříc. Ještě několik mocných úderů a pak jsem povstal. Člun narazil a já sletěl do vody. To mě probralo.

Popadl jsem dámy a vytáhl je na souš. Vinnetou stál vedle mě. Ale co teď? Byli jsme ztraceni. Hořící ropa se stále blížila. Tenkrát v Coteau du Missouri mě zachránila rychlost mého koně, ale dnes…

„Hi-ho-hi!“ zaznělo na skále nad námi.

Vzhlédli jsme a spatřili jsme mnohé hnědé postavy, které křížem krážem slézaly dolů. Bylo to možné? Byla tam snad cesta?

„Pokai-po pa-e – Smrtící oheň přichází!“ ozvalo se teď.

Ano, smrtící oheň spěchal za námi, aby nás zahubil, ale Smrtící oheň, náčelník Tetonů, přišel shora, aby nás zachránil. Bylo světlo jako ve dne, takže jsme viděli každý krok, který indiáni udělali. Visel jsem na nich očima a nevnímal jsem, co se děje kolem. Obě ženy sténaly a děti brečely. Přitiskl jsem je k sobě, ale můj pohled stále spočíval na divoších.

Konečně první došlápl na zem. Byl to sám náčelník.

„Smrtící oheň přichází, aby Old Shatterhandovi a náčelníkovi Apačů ukázal cestu, kterou se lze dostat na skály. Náčelník Tetonů ji zná už dlouho a jeho lidé přišli, aby vynesli ženy a děti.“

Nebyl čas, aby se náčelníci navzájem náležitě představili, protože nás doháněla smrt. Ostrov byl už dávno v plamenech. Poslední Tetoni stanuli u nás a mohl tedy následovat výstup.

Smrtící oheň šplhal první. Za ním jsme byli Vinnetou a já a za námi stoupali ostatní s ženami a dětmi. Jak se mi podařilo dostat nahoru, to už dnes nevím. Vím jen to, že kolem mě šlehaly plameny, že jsem si připadal, jako bych pil oheň a hlavu měl větší jak ten největší balon. Pouze jsem si jistý, že jsem pak dlouho a pevně spal.

Probral jsem se večer následujícího dne. Ležel jsem ve stanu náčelníka Siouxů a vedle mě stále spal Vinnetou. Bolely mě ruce. Ve světle stanového ohně jsem si je prohlédl. Sedřel jsem si z nich kůži i s masem. Bolest však ihned zmizela, když jsem vedle sebe spatřil všechny své zbraně. Dobří Tetoni je vzali z lodí. Kdybych je býval neponořil do vody ve člunu, veškeré náboje by explodovaly.

Zkusil jsem se postavit, což se mi podařilo, ale cítil jsem se, jako kdyby mi jedovaté plyny rozežraly všechny vnitřnosti. Šaty mi visely na těle jako troud. Vousy, vlasy, obočí a řasy, všechno bylo pryč. Vinnetou na tom byl stejně.

Venku před stanem mě s jásotem přivítali zde utáboření „divoši“. Spatřil jsem, že je stan úplně na okraji kráteru. Dole stále tryskal proud hořícího petroleje, ale téměř dvěma stovkám Tetonů se postupně dařilo zhoubný proud omezovat. Kráter přípomínal peklo a indiáni čerty, kteří tancují kolem obrovské ohnivé fontány.

Stál zde ještě druhý stan, ve kterém byly ženy a děti. Byly sežehnuty stejně jako my, ale přesto stále žily. Na místě, kde stál obytný dům, teď byla jen začazená hromada kamení, ze které Siouxové vytáhli bezvědomého majitele s několika jeho lidmi, kteří se zachránili ve sklepě, a po delší námaze je přivedli k vědomí. Vypadalo to, že z bandy Rudého Olberse nikdo neuprchl. Dokonce i strážce, kterého jsem pažbou srazil do vody, jsme našli vně výpusti. Utopil se ve vlnách, které ho omráčeného vynesly ven.

Že se Siouxové z kmene Tetonů objevili v pro nás správný čas, se dalo snadno vysvětlit. Pronásledovali přece bandu Rudého Olberse, aby pomstili urážku, která postihla jejich náčelníka. Našel jsem v nich upřímné a vážené přátele, u nichž jsem se ve Vinnetouově společnosti zotavil z následků petrolejového požáru, které přecijen byly horší, než jsem si zprvu myslel.