Požár prérie v Texasu

Karl May

Zdánlivě nekonečnou prérií, která se v Texasu rozprostírá přes Crockett County až na druhou stranu Rio Pecos, jede asi sedmnáctiletý chlapec a vedle sebe vede za uzdu značně naloženého koně. V sedle se drží sebejistě jako starý a zkušený muž, a to plným právem. Všichni stockmeni (ovčáci) ho přeci s respektem nazývají seňor Federico a jeho otec, německý rančer a chovatel ovcí Urban, mu přeci důvěřuje natolik, že ho zcela samotného poslal do pevnosti Fort Terrel, která je asi 80 mil daleko, aby nakoupil kávu, cukr, tabák a další potraviny. O všechno se výborně postaral, cestuje teď domů a doufá, že bude za několik hodin na ranči svého otce, předtím se však střetne se stockmeny, kteří dohlížejí na rančerovo stádo ovcí.

Slunce dosud nehybným mořem vzduchu spalovalo zem, ale nyní se zvedá jemný severní vánek, který ohýbá vrcholky trávy a naznačuje, že brzo zesílí. Federico si s úlevou oddechne, a když koně sami od sebe nasadí větší tempo, myslí si, že se to stalo z radosti nad chladivým proudem vzduchu. Brzo mu však přijde chování jeho čistokrevného mexického ryzáka podezřelé. Kůň několikrát otočí hlavou zpět, vystrašeně zafrká a zajiskří mu oči, pak se náhle zastaví, obrátí se, natáhne vzduch široce rozevřenými nozdrami, pak se s hlasitým zařehtáním vrhne do původního směru a pádí tryskem dál a vleče nákladního koně za sebou.

Co to má znamenat? Každopádně nic dobrého. Ze severu musí hrozit nějaké nebezpečí. Federico pokračuje v jízdě a pozoruje tím směrem horizont. Dosud není vidět nic nápadného. Po několika minutách se však začíná ztrácet dosavadní ostrost čáry obzoru, šedý opar postupně nabere tmavší barvu a nebe a země se slijí dohromady.

„Bože můj, prérie hoří!“ vykřikne vyděšený chlapec. „Naše nebohé ovce!“

O sebe se nebojí. Strachuje se především o zvířata, která jsou ztracena a spečou se až na kost, pokud je nedokáže zachránit rychlým úprkem. Ostruhami, které byly velké jako tolary, se dotkne boků koně a pádí přes savanu. Také silný nákladní kůň ví, o co se jedná, a navzdory nákladu drží s ryzákem stejný krok. Naštěstí teď není suché roční období. Včera dokonce pršelo a v trávě je dost vody, aby zpomalovala postup ohně, který tak nedokáže vyrovnat rychlost jezdce.

Když se Federico po chvíli opět ohlédne, horizont znovu tvoří ostrou čáru jako prve. Přesto nechá koně běžet tak rychle, jak dovedou, a bystrým zrakem se rozhlíží, zda už stádo není nadohled. Po více jak půlhodině konečně v dáli před sebou spatří tmavé body, které nehybně stojí vedle sebe. Čím víc se k nim blíží, tím jasněji v nich rozpoznává jezdce, kteří se spolu bezstarostně baví. Kolem nich je prérie poseta pasoucími se ovcemi. Spatřili ho také. Skupina se rozdělí a chlapec zaslechne veselé zvolání:

„Mira, nuestro seňor Federico – podívej, náš seňor Friedrich!“

Jsou to stockmeni jeho otce. Tito pastýři jsou obvykle Mexičani a raději mluví španělsky než anglicky. Chtějí mu jet naproti, ale chlapec mává rukou a současně volá:

„Ea, animo, la praderia quema – pryč, pryč, prérie hoří!“

Za pár okamžiků je u nich. S údivem na něj hledí a jeden překvapeně řekne:

„La praderia quema? Esto es la imposibilidad llena – prérie že hoří? To ale není vůbec možné!“

„Je to pravda, viděl jsem to,“ ujišťuje je chlapec. „Kde je můj otec?“

„Dnes ráno odjel dolů do campu Hudson.“

„Takže jsme odkázáni sami na sebe. Rychle pryč s ovcemi, k Devils River!“

„To se v ní mají utopit?“

„Zaženeme je do Beaver Pondu, který je s řekou spojen a je tak mělký, že k nozdrám zvířat voda nedosáhne. Ale pohyb, rychle, nebo bude pozdě!“

V kůži odění jezdci se sombrery se širokými okraji kroutí hlavami, než si všimnou ustrašeného chování ryzáka, který chce vpřed, funí a udrží ho jen uzda.

„Valgame Dios – Bože, stůj při mně!“ zvolá nejzkušenější z nich. „Zdá se, že je to pravda. Vezměte seňorova nákladního koně a vyražte ke carneros (berani)! Můj kůň už také začíná být neklidný, zažil už několik požárů.“

Dvanáct jezdců se v okamžiku rozdělí. Hlasitým voláním shánějí berany a dlouhými biči pobízejí ovce, takže se brzy dají tisíce zvířat do pohybu. Federico jim přirozeně pomáhá. Stockmeni se prohánějí vpřed a vzad, vlevo a vpravo, aby ohromné stádo zůstalo pohromadě. Tak to jde dál za neustálého pobízení, křiku a práskání bičů, ale příliš pomalu. Federico ustaraně pozoruje severní horizont, na kterém je teď vidět široký sloup kouře. Oheň se rychle blíží. Koně ho cítí. Chtějí pryč rychleji, než dokážou ovce, a dají se sotva zkrotit. Ale teď spatřilo i stádo, že je v nebezpečí. Carneros vyděšeně zabečí a z dosavadního poklusu přejdou v trysk. Stádo ovcí je poslušně následuje.

Oheň je však rychlejší než stádo, za kterým jsou teď vidět široká a hustá oblaka kouře. Nebe se zatahuje černým dýmem. Zesilující vítr přináší ostrý pach spáleniny a už jsou vidět i plameny, které požírají trávu a pohybují se rychle vpřed. Před stádem se vznesou do vzduchu koroptve, prérijní slepice a divocí krocani. Proletí kolem něj vyděšení jeleni. Za nimi běží celé rodiny zajíců a před dýmem, který stoupá stále výše, prchají letky divokých holubů.

Stockmeni zdvojnásobí své úsilí. Již je slyšet praskání ohně, které popohání ovce k největšímu spěchu. Už nevnímají práskání bičů, ale následují svůj pud sebezáchovy, a už neběží, nýbrž se doslova valí vpřed. Mnoho jich je umačkáno, některé jsou vyčerpané, zůstávají pozadu a zajisté padnou za oběť ohni. Ten se přiblíží brzo natolik, že jezdci přes šaty ucítí jeho žár. Do deseti minut bude stádo ztraceno a z rančera se stane chudák. V tom se však ve směru útěku objeví tmavý pás. Musí to být stromy.

„El rio, el rio; alli está el Beaver Pond – řeka, řeka! Tam je Bobří jezírko!“ volají stockmeni.

Pod vlivem bičů a vlastní smrtelné úzkosti napnou ovce poslední síly. Vlevo je řeka, kterou lemují stromy. Vpravo lze vidět širokou, jezeru podobnou vodní plochu, do které se ovce vřítí. Pastýři je zaženou ještě mnohem dále do vody. Záchrana se zdařila. Voda je natolik mělká, že se zvířata nemohou utopit. Oheň teď dorazil ke břehu a prožírá se podél něj dál. Pastýře a ovce obklopuje hustý dým, který jim téměř znemožňuje dýchat. Teplota stoupla natolik, že stockmeni sesednou a ponoří se do vody. Ovce a koně se chovají klidně. Cítí, že jsou zde v bezpečí.

Po dlouhé, dlouhé čtvrthodině se konečně dým rozptýlí. Výhled se uvolní a opět lze přehlédnout prérii, která je do černa spálená. Po další čtvrthodině půda vychladne natolik, že lze ovce vyhnat z vody. Položí se na zem, aby si odpočaly po prudkém úprku. Později je pastevci převedou přes brod na druhý břeh řeky, na který oheň nedokázal proniknout, takže je zde tráva a ovce se můžou napást. Stockmeni odlehčí nákladnímu koni a za vytrpěnou hrůzu a námahu se odmění z bohatých zásob, které Federico přivezl z pevnosti Fort Terrel. Přirozeně se při tom baví výhradně o požáru prérie. Ztratili několik set ovcí, zejména jehňat, je to však málo oproti tisícům, které zachránili. Ranč, který se nachází v prérii, oheň poškodit nemohl, protože ho obklopuje yermo, velmi široký pás země bez vegetace, přes který se požár nedostane.

K večeru pastevci vidí, jak se k nim tryskem řítí nějaký jezdec. Je to rančer Urban, Federikův otec. Vyhledal Beaver Pond jakožto jediné místo, kde doufal najít své lidi a ovce, pokud se zachránili. Jakou má radost, když je spatří a s nimi i svého syna, o kterém věděl, že je na cestě domů, takže si myslel, že ho oheň také překvapí! Přitiskne ho k hrudi a s otcovskou hrdostí ho opět obejme, když mu starý pastýř vypráví, co se stalo, a pak dodá:

„Habriamos sido los perdidos, somos dendor a sennor Federico de nuestra vida – byli bychom ztraceni a vděčíme seňoru Friedrichovi za své životy.“