Požár prérie

Karel May

Severozápadní část Spojených států amerických zabírají nekonečné prérie. Tyto stepím podobné roviny připomínají suché moře s vlnami, které vytváří tvrdá, vyschlá tráva. Když do trávy udeří poryv větru, moře se živě zavlní a jeho příboj skomírá až na vzdáleném horizontu.

Stát Illinois, který leží mezi řekami Mississippi, Ohio, Wabash a Hořejším jezerem, pokrývají na severu nejrozsáhlejší prérie, které zabírají dvě třetiny celého území. Za ním je prérijní stát Iowa, který se nachází mezi Mississippi a Missouri. Jako v Minnesotě se zde střídají travnaté pláně, lesy a vodní plochy. Prérie se rozkládají i ve středních a jižních státech Unie. Stát Missouri, jehož sever je značně úrodný a říká se mu Zahrada Západu, je na zbytku území také pokryt prériemi. Rovněž Louisiana má své prérie, které se rozpínají až na území Texasu.

Od roku 1869 protíná severoamerické prérie Pacifická železnice, tento div všech železničních staveb. Postupující civilizace původní obyvatele nekonečných stepí, rudokožce, neboli indiány, zatlačuje stále dál. Při střetech s bělochy masově umírají.

Oproti našim německým loukám, které úhledně ohraničují ohrady a lesy, se prérie vyznačují zvláštní nekonečností, která podobně jako nesmírnost oceánu naplňuje lidskou mysl úctou k neumdlévající síle stvoření. Ovlivněn prérií tedy nechává spisovatel Sealsfield svého plukovníka Morseho, aby řekl: „Snad mohu tvrdit, že jsem objevil živoucího Boha, o kterém jsem dříve nevěděl, protože ten, kterého jsem poznal v prérii, je můj vlastní, je to můj Stvořitel, který se mi zjevil v nádheře svého díla a kterého budu mít od této hodiny před očima tak dlouho, dokud budu dýchat.“

Jak již bylo naznačeno, od naší německé luční trávy se prérijní traviny odlišují svým pevným vzrůstem a zvlněným vzhledem. Obdobně se liší od našich lučních květin rostliny roztroušené po prérii, a to jak výškou, tak tím, že rostou v hustých trsech. Nejvýznamnější z prérijních travin je dochan, tripsacum nebo sesleria distichoides. „Kde nic jiného neroste,“ říká ve své „Knize o rostlinstvu“ Karl Müller, „kde se půda stává písčitější a horší, se tato blahodárná krátká travina jediná nevzdává své vlády a společně se zvláštním druhem jetele uživí bizony a buvoly, jejichž nesčetná stáda se toulají na západ od Mississippi nekonečným travnatým oceánem. Proto se jí typicky říká buffalo grass a nikoliv bez důvodu ji lze považovat za hlavní životodárnou travinu prérie. Jako je s touto rostlinou svázán život dobytka, je se stády spojeno přežití rozličných kmenů po prériích roztroušených indiánů, a to takovým způsobem, že prérijní indiáni nutně vymřou, pokud dojde k vyhlazení bizonů.“

Nápadný je na západních prériích malý rozsah stromového a křovinatého porostu. Příčinu tohoto nedostatku vidí někteří v početných stádech buvolů, která všechny mladé výhonky stromů rozdupou, jiní v častých prérijních požárech, které sežehnou veškerá křoviska.

Ano, tyto požáry jsou na prériích tím nejhrozivějším jevem! Oceán má své bouře, prérie své požáry. Na moři vše pohltí chladné vlny, zde vše pozřou horké plameny. Na moři se stanou hrobem lidí vlny, zde plameny. Obojí budí hrůzu, přesto nám horší připadá to druhé. Kdo takovému hrobu unikne, přežije podívanou, jejíž strašlivé kráse se nedokáže žádný jiný zážitek vyrovnat.

Slyšte vyprávění očitého svědka.

Američan J. T. Irving se na lovecké výpravě prérií při honu na krocany, který lovce zavedl až na okraj lesa, oddělil od své výpravy. Nakonec ho slunce svou výší na obloze upozornilo, že se přiblížilo poledne, tedy čas vrátit se opět ke svým druhům.

„Opustil jsem teď les,“ vypráví Irving, „a zamířil jsem otevřenou prérií k místu, kde jsem očekával, že najdu stopu výpravy. Ale zbytečně jsem namáhal zrak, přidával do kroku, rozhlížel se a vystřílel prach. Nic jsem neviděl a neslyšel. Vysokou travou se proháněl vítr, ale žádného živého tvora jsem neviděl. Prérie byla pustá. Začal jsem se obávat, že jsem už možná stopu společnosti minul, ale přesto se mi nezdálo pravděpodobné, že bych přehlédl stopy tak velké výpravy. Spěšnými kroky jsem vylezl na vršek, který nabízel široký rozhled. Před mým pátravým zrakem se rozprostírala travnatá pláň, posetá zvlněnými kopečky. Moji druzi ale nebyli nikde vidět: nade mnou nebe, pode mnou prérie a já jedinou živou bytostí v této divočině. Byl pomalu čas si najít místo k přenocování, takže jsem hledal nějaký strom, ale žádný jsem neviděl, co můj zrak dohlédl. Všude suchá tráva, křoviska a zase tráva. Podobal jsem se námořníkovi, který se bez mapy a kompasu ocitl uprostřed oceánu. Kterým směrem jsem se měl vydat? Kdybych šel na západ, možná bych se přiblížil ke svým společníkům, ale to nebylo jisté, a navíc bych se vzdálil od obydlí bělochů. K těm bych se musel určitě vydat směrem na východ. Rozhodl jsem se tedy jít na východ, dokud budu mít sílu a než dorazím k břehu Missouri.

Šel jsem stále rychleji a s většími obavami, protože jsem musel především najít přístřeší. Byl konec října. Vítr už byl citelně chladný a na ochranu proti němu jsem měl jen svůj lehký lovecký kabát. Slunce se právě chystalo zmizet za horizontem. Vtom jsem o několik mil dále zpozoroval pás lesa. To na mě zapůsobilo jak ostruhy na unaveného koně. S novou svěžestí jsem zdolával stráně kopečků a razil jsem si cestu trsy trávy. Vtom ale zapadlo slunce, a jakmile nastala tma, všechno mi před očima zmizelo a les, který nemohl být dále než dvě anglické míle, už nebyl vidět. Vylezl jsem opět na kopec, abych na jeho vršku počkal na východ měsíce, neboť jsem se bál, že ve tmě ztratím směr.

Jak jsem tam tak seděl, kolem mě nic než bezútěšná pustina a nade mnou chladné nebe a jeho třpytící se hvězdy, padl na mě smutek. Vítr se změnil v bouři, hučel jak píšťaly a tu a tam jsem přes něj zaslechl vlčí vytí. Seděl jsem tam přes hodinu, opíral se o pušku a očima jsem sledoval východní obzor, jak jsem netrpělivě čekal na záři měsíce. Nikdy jsem s takovou radostí nesledoval jeho východ jako teď, když se zvedal nad nekonečnou rovinu.

Ihned jsem pokračoval v cestě a po namáhavém hodinovém pochodu jsem dorazil k lesu. Od indiánů jsem se již dříve naučil, jak si postavit z větví úkryt, a netrvalo mi dlouho, než jsem se začal hřát u plápolajícího ohně, který jsem zažehl poblíž kmene spadlého stromu. Měl jsem velký hlad, ale moje únava byla ještě větší a brzo jsem usnul. Sílící bouře mě však opět probudila. Chvílemi se hukot změnil v tlumené zvuky, pak zase zesílil a s hvízdáním a jekotem se proháněl mezi praskajícími stromy. Seděl jsem chvíli u skomírajícího ohně a pak jsem se opět zahrabal do svého lůžka z listí a větví, ale spánek byl pryč. Ve vzduchu se vznášelo něco hrozivého. Chvílemi se mi zdálo, jako bych v lese slyšel křičet nějaké hlasy, pak ale náhle utichly. Snažil jsem se ušima zachytit každý zvuk a přepadl mě strach, který jsem s námahou překonával. Vzal jsem do ruky pušku, protože mé smysly byly tak zmatené, že jsem si myslel, že se u mě každým okamžikem vynoří ozbrojený indián. Nakonec jsem zase vstal a přiložil jsem opět do ohně. V tom se lesem prohnal mocný poryv větru a zavál na všechny strany jiskry a popel. Padesát ohníčků rázem vyrazilo své jazyky do vzduchu, jako by se mi triumfálně vysmívaly. Sotva se objevily, slily se hned v jeden vysoký a pyramidě se podobající plamen a snadno přeskakovaly po roztroušených trsech suché trávy. V příštím okamžiku už byl oheň venku na prérii a nyní ozařovala tmavou noc vlnící se čára mihotajících se plamenů.

Blížil se další poryv větru. Už z dálky ho ohlašovalo skučení a kvílení. Jak se blížil, vznesl se do vzduchu oblak vířícího listí, mladé stromy se ohýbaly až k zemi a staré praskaly. A už byl závan větru zde a vyřítil se na prérii. Myriády žhnoucích zrnek popela se vymrštily do výše a vzduchem jako meteory poletovaly trsy hořící trávy. Plameny se proměnily ve velké ohnivé moře, které se nezadržitelně rozlévalo jako láva po travnaté ploše a obtékalo jako rudá stuha les, kam až šlo dohlédnout. Oslňující jas způsobil, že tmavá stěna lesa vypadala ještě černější. Hukot a syčení plamenů přehlušilo i ječící vítr. Nesčetné ohnivé pyramidy zuřivě poskakovaly a tancovaly pustinou a všude kolem probouzely nové plameny. Jejich hukot se podobal zvuku rozbouřeného oceánu, jehož vlny do sebe narážejí a zuřivě spolu zápasí. Přímo ve směru jejich pohybu stála skupina dubů, jejichž suché listí stále viselo na větvích. Hořící záplava se ke skupině přiblížila a osvětlila ji. Hustý černý kouř právě obalil nejbližší strom a žár se zmocnil větví a vyletěl triumfálně na sto stop do vzduchu. Úkaz trval jen chvíli, neboť oheň se okamžitě prohnal mezi stromy. Vtrhl opět na prérii a kolem zčernalých větví se teď vznášela jen slabá, temně rudá záře. Rozzuřený element se valil dychtivě dál, prohledával soutěsky a kopce a bažil po potravě. Požár běsnil po několik hodin a celým obzorem se táhl ohnivý pás. Plameny byly menší a menší, jak se kruh stále více roztahoval, až se konečně kolem kopců vinuly jako tenká zlatá nit. Dostaly se snad na deset mil daleko. Konečně žár zeslábl, ale podle purpurové záře, která ještě několik hodin do ruda barvila noční nebe, šlo snadno poznat, že se neúnavný element stále neuklidnil.

Když jsem se zvedl ze svého lůžka a vydal se opět na cestu, vyšlo slunce. Jaká to změna! Z prérie se stala dokonalá poušť. Nebylo ušetřeno jediné stéblo ani lísteček. Stromy v lese natahovaly své holé a spálené větve do vzduchu – okolí vypadalo jako po boji. Půdu pokrývala tenká vrstva šedého popele a jednotlivé stromy svými útlými větvemi dosud živily plameny nebo vysílaly do výše sloupy kouře. V celém okolí se podle holé pustiny dalo poznat, kudy se pohybovaly plameny, které pohltily trávu až ke kořínkům. Prorazily si cestu i proti větru.

Vítr ještě stále řádil a rozviřoval prach, takže bylo chvílemi vidět maximálně na sto nebo dvě stě yardů.

Když jsem se rozhlédl po žalostném okolí, spatřil jsem vyhublého, šedého kojota, který se jako zloděj tichými kroky plížil jedním z údolí, skoro jako by ho scéna vyděsila. Byl jedinou viditelnou živou bytostí. Spatřil mě pohybovat se poblíž, ale neutekl. Vypadalo to, že kolem dokola panující spoušť způsobila, že se v potravním řetězci vlk přiblížil k člověku, protože z něj vlk přestal mít strach. Když dorazil k úpatí vrchu, zůstal stát, vyrazil hluboké, naříkavé zavytí, načež se z lesa ozvala odpověď a za chvíli se objevili tři další vlci a přidali se k němu.

Několik okamžiků stáli a pozorovali mě svýma zářícíma očima, pak jeden vyrazil a přiblížil se ke mně. Ostatní ho následovali. Navzdory samotě jsem však po společnosti vlků netoužil. Pozvedl jsem tedy svou pušku a poslal mezi ně střelu. Na výstřel odpověděli hlasitým zavytím, a když prchali do lesa, podle kulhavé chůze jednoho z nich jsem poznal, že můj výstřel zasáhl.“