Mayovky na Internetu
První los | Poznámky

První los

Karl May

Jestli jsem ho znal? Co je to za otázku? Pod jeho vedením jsem zažil své první dobrodružství na Dalekém západu, dobrodružství, které – – ale což, chci vám ho vyprávět, i když se mi pak pěkně vysmějete.

Vlastně se jmenoval Fred Cutter, ale kvůli jeho klátivé chůzi a oděvu, který mu tak plandal na vyschlém těle, mu neřekli jinak než Old Wabble. Dříve býval cowboyem dole v Texasu a natolik si zvykl na tamní oblečení, že ho ani zde na severu nikdo nedokázal donutit, aby je vyměnil za jiné.

Ještě ho vidím před sebou stát, dlouhého a velmi štíhlého s nohama ve zcela nepopsatelných škrpálech a prastarých legginách. Přes košili barvy, kterou bych radši nezmiňoval, měl navlečenu vestu, jejíž jedinou předností byla celková otevřenost. Hruď a krk měl holé. Zato však měl pod zmačkaným kloboukem vždy kolem čela omotaný šátek, jehož cípy visely až k ramenům, za opaskem mu vězel dlouhý Bowieknife, v uších těžké stříbrné kroužky a ve velké, snědé, kostnaté ruce držel nezbytnou, věčně doutnající cigaretu – jinak ho asi nikdo neviděl. Nejzajímavější byl jeho starý, větrem ošlehaný, vrásčitý a vždy hladce oholený obličej se silnými černošskými rty, dlouhým, špičatým nosem a pátravýma, šedýma očima, kterým nic neuniklo, ačkoliv měl věčně přivřená víčka. Ať již byla tato tvář v klidu nebo v pohybu, stále měla výraz převahy, kterou absolutně nic nedokázalo vyvést z rovnováhy. Tato nadřazenost byla plně oprávněná, neboť byl Old Wabble navzdory svému vrávorání nejen mistrný jezdec a uživatel pušky a lariatu, ale nescházely mu ani další vlastnosti, které musí pravý westman mít. „Th’is clear“, to bylo jeho ustavičné rčení, které dokazovalo, že mu největší obtíže přišly snadné a samozřejmé.

Co se týče mě, byl jsem dole v Ogdenu u železnice něčím jako písařem na stavbě a vydělal jsem si tolik, že jsem se mohl vybavit a provést svůj původní plán vydat se jako zlatokop do Idaha. Byl jsem greenhorn, naprostý nováček, a abych nemusel vytoužené bohatství příliš dělit, vzal jsem s sebou jen jednoho průvodce, Bena Needlera, který se na Divokém západě vyznal stejně málo jako já. Když jsme v Eagle Rocku vystoupili, byli jsme vyzdobení jak nějací hejskové a naložení jak nákladní zvířata samými krásnými, dobrými a skvostnými věcmi, které měly bohužel tu vlastnost, že byly k ničemu. Když jsme po týdnu dorazili k Payette Forku, vypadali jsme jako praví vagabundi, skoro jsme umírali hlady a cestou jsme z našeho vybavení vyházeli nadbytečné věci, to jest vše kromě zbraní a střeliva. Na rovinu vám přiznávám, že bych za dobrý chléb s máslem vyměnil celou svou výzbroj a Ben Needler byl stejného názoru.

Seděli jsme na okraji křoviska, bolavé nohy ponořené do vody, a mluvili jsme o všelijakých delikatesách, o kterých bychom se nebavili, kdybychom je měli – o srnčích a buvolích kýtách, medvědích tlapách a pečeni z losa1. Ano, losi se zde v okolí měli vyskytovat stejně hojně jako bizoni. Ben právě mlaskal jazykem a říkal:

Good luck! Kdyby se teď takový chlapík přiblížil, s radostí bych mu své dvě střely prásknul mezi rohy a pak…“

„A pak by bylo po vás!“ ozval se v křoví za námi rozesmátý hlas. „Los by vás svými parohy rozebral na kousky. Takové zvíře se nestřílí mezi rohy. Ono vlastně ani žádné rohy nemá. To jste jako nějací schoolboys přiletěli až z New Yorku a tady jste spadli z nebe, meššúrs?“

Vyskočili jsme a pohlédli na mluvčího, který se nyní vynořil z křoví, ve kterém byl, aby nás vyslechl. Stál před námi Old Wabble, jak jsem ho již popsal, s ne zcela uctivým výrazem ve tváři a shovívavě přezíravým pohledem přivřených očích. Následující rozhovor rád vynechám. Vyzkoušel nás jak učitel své chlapce a pak nám pokynul, ať jdeme s ním.

Asi míli daleko od řeky stál na malé, lesem obklopené prérii srub, který nazýval svým rančem. Za ním jsme spatřili několik otevřených stájí, kde byli za špatného počasí koně, mezci a dobytek, který se nyní pásl pod širým nebem. Old Wabble se totiž stal z cowboye nezávislým chovatelem dobytka. K jeho lidem patřil bílý dozorce Will Linton a několik Hadích indiánů, které označil za vaquery a kteří mu byli velmi věrní a oddaní. Viděli jsme, že na lehký vůz nakládají stanové plátno a jiné předměty.

„To je něco pro vás,“ pravil stařec. „Chcete střílet po losech a támhle zrovna probíhá příprava na loveckou výpravu. Rád bych viděl, co dokážete. Přidáte se. Pokud se osvědčíte, můžete u mě zůstat. Nejdřív ale pojďte do domu, protože th’is clear, že hladový střelec střílí do vzduchu.“

Well, tomu jsme nemohli nic vytknout. Jedli jsme a pili a pak jsme se vydali na cestu, protože Old Wabbla ani nenapadlo, aby kvůli nám výlet odložil. Obdrželi jsme tedy koně a vyrazili jsme nejprve k řece, kde byl brod, který jsme byli nuceni použít. V čele výpravy jel stařík. Trval na tom, že se mám držet po jeho boku. Vedle sebe za ohlávku vedl nenaloženého mezka. Když jsme stanuli na druhé straně, viděli jsme ostatní jet za námi, totiž Bena Needlera na hnědákovi a Willa Littona na běloušovi. Pak následoval vůz tažený čtyřmi koňmi, které vedl jeden z indiánů. Jmenoval se Paq-muh, Krvavá ruka, ale ve svém civilizovaném oděvu rozhodně nevypadal tak krvežíznivě, jak znělo jeho jméno. Jeho soukmenovci, na které se stařec mohl spolehnout, zůstali na ranči.

Za brodem vedla krátká cesta řídkým lesem a poté zeleným údolím beze stromů, které se otevíralo do travnaté savany. Když jsme po několika hodinách dorazili na její druhý konec, kde se terén začal zvedat, zastavili jsme, abychom se utábořili. Složili jsme věci z vozu a vztyčili stan. Za ním jsme uvázali zvířata a před ním rozdělali oheň. Chtěli jsme tu den pobýt, abychom hledali vidlorohy, nebo dokonce buvoly. Z tu a tam se povalujících kostí nám bylo jasné, že tudy občas táhnou bizoni. Jedna sluncem vybělená lebka ležela kousek od našeho stanu, který zde měl zůstat pod dohledem Krvavé ruky, zatímco my běloši jsme chtěli vyrazit do vrchoviště, kde mělo být mnoho losů, jak tvrdil Old Wabble.

Ani tento, ani příští den jsme však bohužel nezahlédli ani jedno lovné zvíře, což starce značně rozhněvalo, mně to však nepříjemné nebylo, neboť jsem se vzhledem ke své střelecké zručnosti obával jeho přísného hodnocení. Zasáhnout na třicet kroků kostelní věž, to bych se tehdy odvážil, ale bylo jisté, že vystřelím velkou díru do přírody, pokud po mně bude někdo chtít, abych na šedesát kroků složil rychlonohou antilopu.

Tehdy dostal Old Wabble nešťastný nápad vyzkoušet naše dovednosti a pobídl nás, ať zamíříme na několik supů. Tito ptáci se usadili asi sedmdesát kroků od nás na kostře buvola. Měl jsem své umění ukázat jako první. Inu, řeknu vám, že se mnou mohli být supové spokojeni, protože to dopadlo právě tak, jak jsem očekával. Vystřelil jsem čtyřikrát, aniž bych zasáhl, a ani jednoho mrchožrouta nenapadlo, že by uletěl. Tato zvířata totiž velmi dobře vědí, že by žádného soudného člověka nenapadlo po nich střílet. Výstřel je spíš přiláká, než aby je vyděsil, protože z každého skoleného tvora jim zbudou alespoň vnitřnosti. Ben dvakrát minul a teprve třetím výstřelem jednoho ze supů usmrtil a ostatní zahnal pryč.

Eximious incomparable!“ řehtal se Old Wabble, až se celý třásl. „Meššúrs, th’is clear, vy jste pro Divoký západ jako stvoření, nemám o vás žádné obavy! Jste hotoví muži, protože vše, co z vás kdy mohlo být, už jste, lepší už to být nemůže!“

Ben vzal toto hodnocení klidně. Já se však rozčílil, což ovšem nemělo jiný důsledek, než že mi stařec odpověděl:

„Zmlkněte, sir! Váš kamarád se alespoň při třetím pokusu trefil, takže má naději. Vy jste však pro Západ ztracený. Vás nemohu potřebovat a dám vám jedinou radu, a to abyste co nejrychleji zmizel.“

To mě hrozně rozčílilo, protože žádný učený z nebe nespadl a prach, který jsem do té doby vystřílel, nevážil určitě ani libru. Rozhodl jsem se, že si každopádně vynutím staříkovu úctu.

Následujícího rána jsme se vydali na cestu do vrchoviště v horách Salmon River. Na mezka jsme naložili proviant, nádobí, pokrývky a jiné věci. Vůz jsme nechali u stanu, protože bychom ho v neschůdných horách nemohli použít. Tu krajinu znáte, a tak vám jízdu popisovat nechci. Často byla přímo životu nebezpečná, zejména v místě, kde Snake Canyon ostře zatáčí a musíte prudce klesat, abyste se na druhé straně dostali na otevřenou wihinashtskou stezku. Vpravo do nebeských výšin sahající skály, vlevo černá propast a mezi nimi pěšina sotva dva lokte široká. Jaké štěstí, že byli naši koně zvyklí na takové cesty a já nikdy neměl sklony k závrati! Se štěstím jsme projeli. Brzo se však objevilo nové nebezpečí, jehož míru jsem nevnímal pouze já.

Když jsme totiž následně vyjeli nahoru wihinashtskou stezkou, potkali jsme skupinu osmi indiánů na koních, z nichž čtyři se honosili náčelnickými pery. Nezdálo se, že by je naše nečekané objevení se jakkoliv polekalo, a jak jsme je tiše míjeli, sledovali nás s tím melancholickoindolentním výrazem, který je vlastní rudé rase. Jeden z nich, jenž seděl na šimlovi, v levé ruce držel zvláštní, dlouhý předmět ozdobený pery. Cítil jsem se tímto tichým setkáním s bývalými vládci této krajiny zvláštně pohnut. Nepřišli mi vůbec nebezpeční, zejména protože neměli válečné zbarvení a vypadali zcela neozbrojení. Jakmile jsme se však přehoupli přes nejbližší vršek a zmizeli jim z očí, Old Wabble zastavil, pohlédl zachmuřeně zpět a řekl:

Damn them! Co tady ti mizerové pohledávají? Jsou to Panaštové, kteří jsou ve sporu s Hadími indiány, ke kterým patří mí vaquerové. Kam mohou jet? Jejich cesta musí vést kolem mého ranče. Jak nebezpečné, když nejsem doma!“

„Vždyť neměli zbraně!“ nadhodil jsem.

Old Wabble na mě opovržlivě pohlédl svýma přivřenýma očima a pokračoval, aniž by mě poctil odpovědí:

„S naší výpravou za losy je minimálně pro dnešek a zítřek konec. Musíme zpět ke stanu a možná až na ranč. Musíme je předběhnout. Naštěstí znám cestu, která nedaleko odsud vede dolů, ale není pro jezdce, pouze pro dobré horolezce. Vpřed, boys! Jsem rozhodnut. Musíme si je vzít na mušku, th’is clear!

Cválali jsme pět minut dále vlevo do skal. Poté jsme dospěli do malého, horského údolí, kde se střídaly slatiny s loukami. Kamenité okraje byly zarostlé vysokými jedlovci a středem zurčela voda. Old Wabble seskočil z koně a řekl:

„Na konci údolí je ta stezka. Pokud si pospíšíme, budeme dole u stanu ještě před rudochy. Jeden z nás musí zůstat u zvířat, a sice ten, jehož můžeme nejsnáze postrádat, a to je přirozeně tento famózní Sam, který čtyřikrát minul. Ten by spíše trefil nás než nějakého rudocha.“

„Famózní Sam“ jsem byl samozřejmě já, Samuel Parker, kdysi stavební písař na železnici v Ogden City! Vztekle jsem odmlouval, ale musel jsem se podrobit. Stařec mi přikázal, abych se dobře staral o zvířata a neopouštěl údolí, dokud se nevrátí, a pak se trojice chopila zbraní a běžela pryč.

Byl jsem vzteky bez sebe. Musel jsem si to nechat líbit? Ti nebozí indiáni měli být zastřeleni, a přitom vypadali tak neškodně! Mohl jsem to připustit? Ne! Byli to lidé právě jako my a – pomstu za urážku! Divoký západ jsem neznal a poslechl jsem svou hloupost. Přivázal jsem mezka a tři volné koně k nejbližším stromům a cválal jsem zpět, odkud jsme přišli. Chtěl jsem splnit přidělený úkol, ale nejprve jsem chtěl varovat indiány. Pádil jsem co nejrychleji wihinashtskou stezkou do Snake Canyonu. Vtom jsem před sebou spatřil rudochy. Slyšeli mě přijíždět, zastavili a otočili se. Soutěska zde byla ještě dostatečně široká. Zarazil jsem koně a zeptal jsem se, jestli někdo z nich rozumí anglicky. Ten, který seděl na šimlovi a držel podlouhlý předmět, odpověděl:

„Jsem To-ok-uh, Rychlý šíp, náčelník Šošonů Panaštů. Můj bílý bratr se vrátil, aby mi přinesl zprávu od starého muže, jehož stáda tam dole střeží Hadí indiáni?“

„Takže ho znáš?“ zeptal jsem se. „Má vás za nepřátele a chce vás předejít, aby vás usmrtil. Jsem křesťan a považoval jsem za svou povinnost vás varovat.“

Pohled jeho tmavých očí se mi zavrtával do tváře, když se vyptával:

„Kde jsou vaše zvířata?“

„Jsou v zeleném údolí na druhé straně wihinashtské stezky.“

Chvíli si něco šeptal s ostatními a pak se přívětivě zatvářil a zeptal se mě:

„Můj bílý bratr je v této zemi teprve krátce?“

„Od včerejška.“

„Co bledé tváře pohledávají nahoře v horách?“

„Chceme lovit losy.“

„Můj bratr je slavný lovec?“

„Ne. Střílím zatím stále mimo.“

S úsměvem se vyptával dál, až se vše dozvěděl. Musel jsem mu sdělit i své jméno, načež pravil:

„Jméno Samuel Parker je pro rudého muže těžké k zapamatování. Budeme ti říkat At-qui, Dobré srdce. Pokud zde zůstaneš déle, staneš se opatrnějším. Tvá dobrota by mohla být vaší zkázou. Buď rád, že nejsme na válečné stezce! Podívej, tento wampum“ – přitom mi ukázal třásněmi ozdobený, dlouhý předmět v levačce – „obsahuje mírové poselství náčelníkovi Šošonů. Přicházíme neozbrojeni, abychom ho dopravili na ranč starého muže, jehož indiáni jej pak mají odnést dál. Nemáme se tedy čeho obávat, ale jsme ti vděčni stejně, jako bys nás zachránil před smrtí. Když budeš potřebovat přátele, přijď za námi. At-qui, Dobré srdce, bude u nás vždy vítáno. Howgh, domluvil jsem.“

Podal mi pravačku a pak se svými lidmi pokračoval v jízdě. Ještě jsem za ním zavolal, aby mě starému neprozradil, a pak jsem se otočil jsa velmi spokojen se svým úspěchem, ale ne s moudrostí, které se mi absolutně nedostávalo. Naopak jsem byl náramně neopatrný.

Vrátil jsem se do horského údolí, zbavil jsem mezka nákladu a odvázal jsem koně, aby se napásli. Spoustu volného času, který jsem měl k dispozici, jsem využil k nácviku střelby. Měl jsem v rohu plno prachu a u zavazadel ho byla ještě celá krabice. Když jsem roh vyprázdnil, mohl jsem ke své spokojenosti říct, že už bych na dvě stě kroků trefil kostelní věž.

K večeru se vrátili Old Wabble s Benem a Willem. Dole u stanu se potkali s rudochy a jako nějakou novinku mi vyprávěli, že měli jen mírumilovný úmysl předat wampum Krvavé ruce a pak se hned chtěli vydat zpět. Samozřejmě jsem zamlčel, co jsem provedl. Přenocovali jsme v údolíčku a ráno jsme odjeli do nedalekého vrchoviště.

Nacházelo se v mnohem větším údolí, než jsme byli včera. V jeho středu bylo jezírko s bažinatými břehy. Viděli jsme křoviska a les se zrádnou půdou a za nimi se tyčily vysoké, holé a značně rozpraskané skály, které uzavíraly údolí, jenž bylo alespoň dvě hodiny dlouhé a široké.

Když jsme ulevili mezkovi, rozbili jsme tábor a založili oheň, u kterého jsem měl zůstat, abych dával pozor na koně. Pak se ostatní vydali na lov. Všude bylo ticho až do poledne, kdy jsem zaslechl několik výstřelů. O něco později se vrátil Ben Needler. Vystřelil příliš brzy na losici a rozzlobený Wabble ho vyhnal pryč. S Littonem se ukázali až při setmění. Stařec byl nezdarem celý rozezlený.

„Stop je zde spousta,“ přemýšlel, „ale nejen losích, nýbrž také od rudochů, kteří určitě přišli před námi a zvěř zahnali, th’is clear! Narazili jsme na jedinou laň. Pak ale tenhle Needler předčasně prásknul z obou hlavní a laň utekla. To má člověk z toho, že si začíná s greenhorny. Nechci však, aby tato cesta byla zbytečná. Zůstaneme tady ještě den nebo dva nebo vlastně tak dlouho, dokud nesložím nějakého pořádného dědka.“

Nic dalšího nám neřekl a tato nálada se ho držela i druhý den ráno, pouze nám sdělil, že půjde na lov jen s Littonem. Oba greenhorni ať si zůstanou v táboře, kde nemohou nic zkazit. Inu, měl právo činit, co se mu líbilo. My jsme si však v duchu přisvojili stejné právo. Když oba zmizeli, provedli jsme, na čem jsme se v noci domluvili. Pokud byli losi zapuzeni, nemohli být nadále v údolí, nýbrž mimo něj. Tam bylo nutné hledat. Protože naše šoulačka mohla trvat až do večera, vzali jsme s sebou mezka, aby nesl dle nás potřebné věci a případně i kořist.

Přešli jsme z tohoto údolí do jiného. Nebylo v něm ani jezero, ani močál, a určitě ani losi, protože zde již byli lidé. Lidé s oslem. Osoby jsme sice neviděli, ale o to lépe osla, který si bez uzdy a sedla celkem daleko vpravo od nás pochutnával na trávě. Kde byli ti lidé? Musel jsem je najít. Zatímco Ben klidně klusal k cizímu oslovi, kráčel jsem s naším mezkem rovně dál. Domnělý osel žral dál, dokud se Ben nepřiblížil na sto kroků. Tehdy ho zvětřil, zvedl hlavu, bleskově se otočil a širokými skoky pádil přímo ke mně, asi ze sympatií ke svému příbuznému, po jehož boku jsem stál. Ale co to bylo? To přece nebyl žádný osel! Bylo to divoké zvíře. To jsem poznal, ačkoliv jsem byl greenhorn. Rychle jsem poklekl za svým mezkem, zalícil jsem, zamířil a spustil. Cizí kreatura učinila ještě dva tři skoky a zhroutila se. Přiběhl jsem k ní a Ben se dostavil též. Střela pronikla pod lopatku. Shodli jsme se, že jsem složil laň. Přivázali jsme ji k mezkovu nákladnímu sedlu a pokračovali v cestě, avšak jen chvíli, protože zde údolí končilo. Vpravo a vlevo byly neschůdné stěny a před námi téměř strmé výšiny, které vypadaly jako sedlo, za nímž se nacházelo druhé údolí. Náš mezek byl dobrý šplhavec, takže jsme se rozhodli vrch zdolat.

S jistou námahou jsme se dostali nahoru a spatřili jsme, že jsme se nezmýlili, neboť před námi terén opět klesal. V dálce jsme však zaslechli zvláštní hluk, který se zdál pocházet z lidských hrdel. Museli jsme zjistit, co se děje, a tak jsme hledali nějakou vyhlídku. Svahy úzkého, horského sedla byly sice vysoké, ale nepříliš strmé, takže jsme je mohli snadno zdolat. Vystoupali jsme tedy vlevo nahoru, abychom mohli přehlédnout údolí na druhé straně. Našeho mezka jsme zatím nechali stát. Nahoře se Needler chtěl hodně předklonit, aby lépe viděl. Měl však světlý oděv a mohl být snadno spatřen, tak jsem jej stáhl zpět a podíval se sám, neboť byl můj oděv tmavší. Co se dělo v popředí druhého údolí, jsem neviděl, na to jsem nebyl dost vysoko. V pozadí jsem však spatřil sedm indiánských jezdců, kteří utvořili dlouhou řadu, křičeli z plných plic a pomalu postupovali vpřed. Jejich křik se tedy přibližoval a byl tak silný, že náš mezek začal znepokojeně stříhat ušima a mávat ocasem. Poslal jsem k němu Bena, aby ho uklidnil.

Pak mé oči padly na svah, který se zvedal necelých čtyřicet kroků ode mě na druhé straně sedla. S údivem jsem hleděl na indiána, který seděl proti mně. Byl to To-ok-uh, Rychlý šíp, který mi dal znamení a pak položil pravou dlaň na ústa, což je u indiánů pokyn k mlčení. Jak se sem dostal? Proč jsem měl být zticha? Předevčírem nebyl ozbrojen a nyní měl přes kolena položenou pušku. Zatímco jsem o tom přemýšlel, hluk se ještě více přiblížil. Zaslechl jsem pod sebou padat kamení a pohlédl jsem dolů. Nebesa, jakého jsem to zpozoroval netvora!? S hlasitým, rozzuřeným funěním se z protějšího údolí škrábal do sedla. V kohoutku přes dva metry vysoký, s krátkým, neohrabaným tělem a dlouhými končetinami, převislým horním pyskem a rozježenou bradkou se objevil na vrchu horského sedla. Když přímo před sebou spatřil Bena Needlera a mezka, obrátil obludnou hlavu se strašlivými lopatami a prchal směrem ke mně. Když tohoto behemota spatřil, jak šest kroků od něj takřka vyrostl ze země, vyrazil Needler hrůzyplný výkřik, odhodil pušku, otočil se a běžel, ne, o překot se řítil zpátky do našeho údolí. Mezek nebyl o nic odvážnější než jeho pán. Rychle uskočil zpět a naštěstí po čtyřech se jak sáně valil sedlem dolů.

Neměl jsem čas zkoumat, zda šťastně dorazili do údolí, protože se behemot obrátil k mému stanovišti a nevšiml si, že se mu cesta uvolnila. Obrovskými skoky se hnal přímo ke mně. Byl jsem vyděšen stejně jako Ben Needler. Ruka se zbraní mi klesla. Pryč, jen pryč! Skákal jsem od kamene ke kameni ke skalnímu srázu maje nestvůru stále za sebou. Tu se přede mnou objevil ve skalní stěně velký otvor, do kterého jsem vlezl tak rychle jako nikdy dřív. Průlez potemněl, když do něj netvor vrazil hlavu tak hluboko, jak mu jen široké paroží dovolilo. Funěl jako čert a jeho horký dech jsem cítil ve tváři. Strach pronásledovaného stvoření však byl větší než jeho hněv. Vytáhlo hlavu ven a obrátilo se na útěk. Přitom svůj bok poskytlo náčelníkovi, který chladnokrevně vyčkával na druhé straně. Zamířil, spustil a – los se zhroutil.

Během chvíle To-ok-uk přeběhl na tuto stranu. Když jsem velmi opatrně vystrčil hlavu z díry, pohlédl na obrovské zvíře a se smíchem mě vyzval:

„Nechť můj bratr vyleze! Tento peere (los v řeči Šošonů), padl tvojí střelou, tudíž je tvým majetkem.“

„Mou střelou?“ žasl jsem, zatímco jsem lezl ven.

„Ano,“ přikývl. „Jsi At-qui, Dobré srdce, a chtěl jsi nás zachránit. Proto by ses měl u svých proslavit. Bojovníci Panaštů předali wampum a dříve než vy se dostali do údolí losů, kde ukryli své zbraně. Nenašli byste jinou zvěř než losí mládě, které vidím na zádech vašeho mezka. Upřímně jsi mi sdělil, že stále střílíš mimo, ale musíš to tajit. Přeji si, aby si tě tví druzi vážili stejně, jako tě mám rád. Usadil jsem se na skále, abych toto neobvykle mohutné zvíře nechal proběhnout. Pak jsem tě spatřil a ihned jsem se rozhodl ti ho věnovat. Padlo tvojí střelou, abys byl slavný, než se opravdu trefíš. Tvůj bratr mě neviděl. Půjdu, aby mě ještě nezahlédl. Mé oči si přejí tě opět spatřit. Domluvil jsem. Howgh!

Stiskl mi ruku a spěchal pryč, aby zmizel v druhém údolí. To byla vděčnost takzvaného divocha. Přenechal mi slávu, která mu náležela. Měl jsem tento dar odmítnout? Ne. Na to jsem byl příliš slabý, protože – protože jsem byl příliš mladý. Old Wabble se mi posmíval. Ano, byla to chyba, lež, chlubit se cizím peřím, ale chtěl jsem, aby mi starý westman záviděl! Greenhornovi!

Slezl jsem do našeho údolí. Daleko, předaleko od skalního sedla stál Ben Needler s nezraněným mezkem. Přivolal jsem ho a zavedl ho k losovi. Přirozeně jsem opět sebral svou pušku. Indiána Ben nespatřil. Nikdo vlastně nevěděl, že jsem ho znal. Ben tedy musel nabýt dojmu, že jsem to byl já, kdo zvíře složil. Nebylo těžké si představit jeho úžas a – jeho závist!

Bylo mi ho líto. Abych ulevil svému svědomí, jak upřímně doznávám, navrhl jsem mu Old Wabblovi říct, že složil losíče. Samým štěstím mě objal. Musel jsem zůstat u své kořisti, abych ji ochránil před dravci. Needler se s mezkem vydal k vrchovišti, aby přivedl Old Wabbla a Littona. Vrátil se s nimi teprve pozdě odpoledne. Ani jeden dnes nespatřil jediný losí chlup. Stařec stál mlčky před mým úlovkem. Nakonec přiznal, že tak obrovský exemplář viděl jen párkrát. Jeho klátící se tělo a končetiny se zachvěly závistí. Pak se na mě téměř výhrůžně podíval svýma přivřenýma očima a řekl:

Well, je mi jasné, na čem jsem, sir. Když jste před nedávnem čtyřikrát provrtal přírodu, dělal jste si ze mě srandu, th’is clear. Doufám však, že už se něco takového nebude opakovat, pokud máme zůstat přáteli.“

Inu, stali a zůstali jsme přáteli a podařilo se nám společně mnoho dobrých výstřelů. Vypadalo to, jako bych s náčelníkovým darem získal i ostrý pohled a jistou ruku. Od toho dne mé střely lítaly tak šťastně, že starce ani nenapadlo, že bych ho s losem tehdy obelhal. S Rychlým šípem jsem se ještě mnohokrát setkal a dodnes mi jeho lidé říkají At-qui, Dobré srdce. Zachoval tajemství a dnes je to poprvé, co jsem jej prozradil. Ano, meššúrs, s veškerou lítostí přiznávám, že můj první los nebyl mým prvním, ale také ne mým posledním. Domluvil jsem. Howgh!

První los | Poznámky