Mayovky na Internetu

V Mistake Canyonu

Karl May

„Tak, teď se nacházíme na správném místě. Posaďte se. Chci vám zde vyprávět, jak tato rokle přišla ke svému současnému jménu.“

„Ty to víš?“ zeptal se jeden ze zlatokopů starého westmana, který pronesl předchozí slova.

„Jestli to vím? Z tohoto kamene, na kterém sedím, jsem tehdy vypálil ten osudný výstřel. Mé oči byly o třicet let mladší než dnes, ale přesto málo ostré na to, aby rozeznaly pravého od nepravého. Víte, měl jsem skutečného přítele. Byl to Apač jménem Tkhliš-lipa, Chřestýš. Vděčil mi za svůj život a slíbil mi, že mi ukáže místo, kde lze nalézt množství nuggetů (kusy křemene obsahující zlato). Sehnal jsem tedy čtveřici poctivých boys, kteří se k tomuto podniku hodili. Museli jsme být velice opatrní, protože se místo nacházelo na území Komančů. Proto jsme si my běloši nevzali žádné koně, pouze Apač se nechtěl vzdát svého mustanga. Abych to zkrátil, dorazili jsme sem do canyonu. Na jeho hranách vidíte osamělé obří kaktusy. O kus dál jich byl celý les, na jehož okraji jsme si postavili chatrč, kde jsme chtěli hospodařit, ale pracoviště bylo zde u vody.

Tkhliš-lipa nelhal. Náš výtěžek byl nad očekávání bohatý, ačkoliv jsme mohli pracovat jen čtyři, protože někdo musel hlídat chatrč a další lovil, abychom měli maso. Musel při tom zachovávat největší opatrnost, neboť náčelník zdejších Komančů Avat-kuts, Velký buvol, byl nejen krvelačným mužem, ale též mistrem ve stopování. Rozumělo se samo sebou, že měl každý stále po ruce kromě motyky a lopaty také své zbraně.

Mohli jsme zde být asi tři týdny, když na Apače vyšla služba u chatrče, zatímco kamarád Dlouhý Winters obstarával maso. Zatímco jsme dřeli zde dole, rudoch se nahoře znuděně usadil na žhavém slunci. Odložil svrchní oděv, novou, drahocennou santillskou pokrývku, a roztíral si po těle dle indiánského zvyku medvědí sádlo jako ochranu proti hmyzu. Pak za sebou zaslechne šramot. Ohlédne se a spatří obávaného komančského náčelníka, kterého okamžitě pozná, s pažbou připravenou k úderu. Než stihne uhnout, úder zasviští vzduchem a zasáhne ho do hlavy, až ztratí vědomí. Pouze své zvláštní pokrývce hlavy, která byla ozdobena liščími ocasy a kůžemi chřestýšů, vděčí za to, že mu rána neroztříštila lebku.

Avat-kuts ho zatím nechá ležet a vejde do chatrče, aby ji prozkoumal. Objeví naše kožené váčky plné nuggetů a zavěsí si je na opasek. Vrátí se, odhodí svou starou kalikovou kazajku a vymění ji za santillskou pokrývku. Líbí se mu i čapka omráčeného a nasadí si ji na hlavu. Pak zapíská na svou kostnatou herku, kterou zanechal u kaktusů, a zjistí, že Apačův mustang, který se pase nedaleko, má daleko větší cenu. Nyní chce nepřítele zaživa skalpovat. Komanč se nad ním tedy rozkročí, chytne ho levačkou za vlasy, aby hlavu přizvedl, pravačkou vytáhne nůž, udělá řez od ucha přes čelo až do týla a nyní chce jediným mocným trhnutím skalp odtrhnout, ale uspěje jen částečně. Strašlivá bolest způsobí, že se Chřestýš probere a chytne Komanče za ruce. Začne zápas, v němž musí každopádně zvítězit Velký buvol, jelikož je jeho protivník oslepen záplavou krve.

Mezitím Dlouhý Winters uspěl při lovu a vrací se s úlovkem domů. Narazí na stopu Komanče, vyděsí se a vydá se po ní. Obejde kaktusový les, spatří dvojici bojujících indiánů a kvůli santillské pokrývce a čapce považuje Komanče za Apače. Rychle zamíří a vystřelí na krvácejícího přítele, ale je daleko a naštěstí se netrefí. Když Komanč zaslechne výstřel, otočí se, spatří nového protivníka, vyprostí se ze sevření, a aniž by sebral svou pušku, skočí k Apačovu mustangovi, vyhoupne se na něj a prchá pryč. Téměř šílený vztekem a bolestí si Chřestýš setře krev z očí a spatří prchajícího soupeře a jeho koně. V okamžiku je nahoře a řítí se za ním mávaje lasem. Dlouhý Winters za nimi hledí zcela ohromen, neboť si nedokáže vysvětlit, co se stalo. Jelikož Winters stojí v cestě vpravo a vlevo brání v útěku mohutné kaktusy, vyrazí Komanč ke kaňonu, o kterém ví, že do něj vede po téměř kolmé stěně nebezpečná stezka. Netuší, že jsou dole čtyři bledé tváře.

Naproti za vodou vidíte ze skály vystupovat výčnělek, až nahoru vedoucí úzkou, nepřetržitou hranu. To je zmíněná cesta. Už pro chodce je náročná. Pro jezdce je vyloženě nebezpečná a my jsme se nemálo podivili, když jsme shora zaslechli dusot kopyt cválajícího koně. Vzhledem k výšce, ve které se jezdci nacházeli, jsme nejprve spatřili jen jejich hlavy, ale jak se blížili, viděli jsme z jejich postav stále více. Vpředu se hnal Apačův mustang, jehož jezdce jsme kvůli čapce a pokrývce považovali za Chřestýše. Pronásledoval ho jezdec na neznámém koni. Z hlavy mu visela zkrvavená kštice a kvůli překážející skalní stěně se marně snažil prchajícímu hodit laso přes hlavu. Slyšeli jsme hlas Apače, jak stále volá: ‚Hatátitlá aguan, hatátitlá aguan – zastřelte ho, zastřelte ho!‘ To patřilo přirozeně nám. Chopil jsem se pušky. První jezdec nyní dospěl na dno rokle, tamhle přes vodu, a hnal se tryskem dál. Pak přijel druhý. Nyní mohl volně zacházet s lasem a chtěl jím hodit. Vystřelil jsem – ozval se výkřik a jezdec se zřítil pozadu z koně, který běžel dále. Za několik sekund jsme u něj stanuli. Představte si naše zděšení, když jsme poznali našeho skalpovaného, rudého přítele! Má střela ho zasáhla příliš dobře. Ukázal vpřed a vysoukal ze sebe: ‚Darteh ličane Avat-kuts – tento pes byl Velký buvol‘. Pak skonal.“

Vypravěč zmlkl a zasmušile hleděl na zmíněné místo. Ostatní z úcty mlčeli také. Teprve po delší chvíli pokračoval:

„Takže jsme mu darované zlato splatili výstřelem. Rokli jsme nazvali Mistake Canyon a toto jméno jí zůstalo dodnes. Často jsem slyšel vyprávět tuto událost, nikdy mě však nenapadlo říct, že jsem jejím nešťastným hrdinou já sám. Snažil jsem se s ní v tichosti vyrovnat, ale protože se zde dnes nacházíme, musím to ze sebe dostat a můžete mi teď říct, jestli jsem vrah nebo ne.“

„Ne, ne!“ ozvalo se kolem. „Jsi naprosto nevinný. Ale co Komanč? Ujel?“

„Ne. Našli jsme ho nedaleko v drolině, kde kůň klopýtl a shodil ho. Můžete si domyslet, že zde místo jedné mrtvoly byly dvě. Takový je zákon Divokého západu. Už o tom nemluvme!“

„A zlato, nuggety! Samozřejmě chceme vědět, jaké poklady jste si tenkrát odnesli z kaňonu!“

„Bylo toho mnohem méně, než naznačoval výborný začátek. Jako kdyby anděl pomsty ukryl zlato do hlubin země. Od té doby, co můj výstřel zasáhl Apače, se výnos den ode dne snižoval, až úplně zmizel. Kopali jsme a pracovali ještě týden, ale marně. Co jsme si odnesli, to nám dlouho nevydrželo. Vše jsme utopili ve vínu a ve hře. Zůstalo mi a do mého konce mě neopustí jediné, a to vzpomínka na okamžik, kdy mé olovo srazilo rudocha z koně. Mám ten výjev stále před očima a v uších mi stále zní smrtelný výkřik. Otřásá mnou. Pojďte, chci pryč! Už to místo déle nesnesu!“

Z německého originálu Im Mistake-Cannon dostupného na internetové adrese
https://www.karl-may-gesellschaft.de/kmg/primlit/erzaehl/reise/mistake/im-mistake-cannon.php
přeložil a k publikaci připravil Ondřej Majerčík, Praha, 2019

Translation © Ondřej Majerčík, 2019

Budu vděčný za oznámení nalezených chyb či za jiné návrhy na zlepšení. Můžete využít e-mail majerco@seznam.cz. Děkuji.

Vygenerováno: 2020-06-12 16:31:17