Mayovky na Internetu
Vinnetou (1878) | Poznámky

Vinnetou

Vzpomínka z cest Karla Maye

Omnibus. Ilustrovaný týdeník.

Č. 40, 41. 1878. Sedmnáctý ročník.

Přicestoval jsem do Spojených států, abych poznal zemi a její lid, procestoval jsem civilizovaný východ a nyní jsem se vyskytoval v New Orleans, odkud jsem chtěl parníkem nejprve do St. Louis a pak přes prérii až do Skalnatých hor. Do metropole jihu jsem přijel zrovna v době, kdy byl pro bělochy pobyt na dolním toku Mississippi kvůli „žlutému Jackovi“ a černé horečce nebezpečný. Kdo nebyl zadržen železnou nutností, spěchal, aby opustil dusnou atmosféru bažinaté delty toku a zaměnil ji za čistý vzduch výše položených míst. Obezřetná aristokracie města již dávno zmizela. Ti, kteří vzhledem ke svým obchodům zůstali pozadu, si pospíšili s odchodem. Už se totiž vyprávělo o několika nenadálých úmrtích, a tak jsem se také brzo odhodlal svůj pobyt neprodlužovat, nýbrž naopak využít nejbližší příležitost k cestě do hlavního města Missouri.

Vyhlížeje parní člun, stál jsem v přístavišti, a Ned, starý, šedivějící černoch, který mě jakožto factotum mého hotelu obdaroval svou jedinečnou náklonností a nyní mi nesl kufr, se vedle mě opíral o jeden z železných jeřábů, s jejichž pomocí lidé přenášeli na paluby a zpět největší břemena, a vypouštěl skrz své v úsměvu vyceněné zuby vtipné komentáře na adresu rozličných osob, které se kolem nás čile vlnily, nebo jako my čekaly na břehu.

Vtom mě náhle chytil za paži a silně do mě strčil, takže jsem se otočil zpět. Pak zvedl paži a ukázal do davu před námi.

„Vidět master tam indiána?“ lámaně se zeptal.

„Kterého? Myslíš toho mračícího se patrona, který míří přímo k nám?“

„Ano, ano, master! Znát master indiána?“

„Ne.“

„Indián být velký náčelník Pimů, nazývat se Vinnetou a být nejlepší plavec v United States.“

„Tak, k tomu je dost zapotřebí.“

Well, well, sir. Tak to být, actually to tak být! Nebo myslet master, že Ned říkat lež?“

Neodpověděl jsem a sledoval jsem pozorně muže, který teď kráčel hrdě kolem nás, nekoukaje ani vlevo, ani vpravo. Jeho jméno mi nebylo neznámé, naopak jsem o něm hodně slyšel vyprávět, ale vždy jsem pochyboval o pravdivosti neuvěřitelných historek, které kolovaly o něm a zejména o jeho plavecké obratnosti a vytrvalosti. Vinnetou byl nejslavnější náčelník Apačů, jejichž proslulá zbabělost a záludnost jim u nepřátel vysloužila nadávku „Pimo“. Od doby, kdy ho zvolili za náčelníka kmene, se však zbabělci postupně změnili v nejobratnější lovce a nejodvážnější válečníky, jejich jméno se neslo přes vrcholky hor, jejich činy doprovázely nejlepší výsledky a v malých počtech středem nepřátelského území prováděli ty nejodvážnější nájezdy. Byly to časy, kdy se Vinnetou a jeho skutky staly předmětem zábavy u každého táborového ohně a v nejmenších nálevnách stejně jako v salónech nejvybranějších hotelů. Náhle se objevil u Mississippi, aby si dle svých slov prohlédl „chýše bledých tváří“ a promluvil si s „otcem bílých mužů“, to jest s prezidentem. Svůj malý doprovod poslal zpět k lesům, které se nacházely na západním břehu řeky, a cestu do Washingtonu podnikl zcela sám. To se přihodilo před několika měsíci a nyní se vracel zpět, aby znovu překonal obří vzdálenost mezi „otcem řek“ a pobřežím Tichého oceánu, což byl úmysl, který ho musel opět vrhnout do tísíce nebezpečí.

Vypadal na čerstvého padesátníka. Jeho nevysoká postava byla neobvykle mocná a podsaditá a zejména hruď se vyznačovala šířkou, která dokázala vyvolat nejvyšší obdiv dlouhých hubených Yankeeů. Pobyt na civilizovaném východě ho přiměl obléknout si méně nápadný oděv, ale husté, tmavé vlasy mu splývaly v dlouhých, rovných pramenech přes ramena, u pasu měl nůž, váček na prach a na náboje a z jeho pláště do deště, který měl ovinut kolem paží, koukala hlaveň pušky, která už asi dala vale nějakému westmanovi.

Přirachotila otevřená ekvipáž, ve které seděli postarší pán a mladá závojem zahalená dáma. S poněkud nápadnou bezohledností hnal bohatě oprýmkovaný kočí spřežení davem a práskal bičem kolem uší těch, co stáli v cestě. Vyděšení lidé se rozestupovali, pouze indián kráčel klidně a bez ohledu na rachot za sebou dál a neuhnul ani o chlup ze svého původního směru. Po straně bylo přece dost místa pro vůz, který mohl jet naproti po dlažbě stejně dobře jako zde po hladkých, širokých kvádrech.

„Z cesty, rudá kůže, nebo jsi snad hluchý?“ křičel vozka, a když šel i přes hlasité a hrubé volání oslovený dál, aniž by změnil směr, pokračoval mávaje bičem: „Kliď se stranou, niggere, nebo ti můj bič ukáže cestu!”

Ačkoliv výraz „nigger“ znamená pro indiána doslova největší urážku, vypadal, že si jí nevšiml, a šel pomalu dál. Tu práskl bič a jeho ostrý řemen škrtl rudého muže přímo přes obličej tak, že byly stopy úderu hned patrné. V témže okamžiku však již také stál zasažený na kozlíku, rozrazil drzému mladíkovi jedním zdola nahoru vedeným úderem pěsti ret a nos, zvedl ho ze sedadla a praštil jím dolů na kamenné desky takovou silou, že natáhl ruce a nohy a zůstal bez hlesu nehybně ležet.

Koně zůstali stát. Vše se událo tak rychle, že neměl pán, který seděl ve voze, vůbec čas jít na pomoc svému podřízenému. Nyní však z kapsy vytrhl revolver, namířil na indiána a vykřikl:

Zounds, holoto, dostaneš kulku, pokud nebude ten chlap do minuty zase sedět na kozlíku!“

Aniž by hnul brvou nebo změnil výraz obličeje, sejmul bleskurychle z ramene pušku a zamířil na Yankeeho. Cvakl kohoutek a zcela jistě by to dopadlo špatně, kdyby rychle nepřišlo několik policemanů a svou žádostí nepřesvědčili majitele ekvipáže schovat zbraň.

„Prosím, jeďte dál, sir,“ pobízel jeden z nich. „Váš kočí se již zase zvedl a neutrpěl kromě roztržené tváře žádnou větší škodu. Musel přece vědět, že podle indiánských zákonů lze takový úder odpykat jen smrtí.“

Well, well, ale nemíchejte se do mých věcí, lidi! Co mi tu říkáte o zákonech těchto rudých chlapů, to může být klidně pravda, mě to ale vůbec nezajímá. Jsem colonel Webster z Lindsfortu a vím dost dobře, jak má svobodný Američan jednat s takovými klacky. Odstupte od vozu, s tím sběratelem skalpů to vyřídím i bez vás!“

Situace začínala být nebezpečná, a tudíž i zajímavá. Podle zvyku Američanů, kteří se zřídkakdy míchají do hádek jiných a svůj zájem o spor většinou projevují jen tak, že udělají prostor k boji, utvořili kolemjdoucí kruh kolem vozu, aby viděli, jak událost dopadne. Vtom zazněla pronikavá píšťala přijíždějícího parního člunu a záležitost skončila rychlým smírem.

„Nastup, Jime!“ zvolal colonel. „Loď už je tady.“

Vinnetou sklonil pušku, uvolnil kohoutek a seskočil. Spřežení dorachotilo k blízkému molu. Kruh zvědavců se rychle rozpustil a každý si pospíšil dobýt na parníku dobré místo.

Nebyla to obvyklá a velice komfortně zařízená osobní loď, nýbrž ona obrovská nákladní loď, která k přepravě osob slouží pouze výjimečně, většinou právě na začátku období horeček, kdy je příval cestujících těžko zvládnutelný. Proto postrádalo plavidlo všechno pohodlí, kterým si praktický Američan usnadňuje cestování, a cestující se museli spokojit s místy, jaká si sami našli.

Jakmile se můj černoch rozloučil, vylezl jsem na hromadu balíků se zbožím, které lemovaly řadu čtyřhraných beden, jež se táhla skoro přes celou palubu. Svrchu jsem měl volnější výhled než dole. Také mi vál chladivý vítr kolem čela a mohl jsem se zde bezstarostně dle libosti rozvalit, takže bylo mé místo docela skvělé.

Maje ze svého vyvýšeného stanoviště rozhled, zpozoroval jsem, že byl přítomen nejen majitel ekvipáže se svou dámou, ale též Vinnetou. První se spolu se svou průvodkyní usadil nedaleko lodního vazáku1 a druhý, kterému muselo být v davu těsno a nepohodlně, se vyšplhal na balíky, a aby mi neupřel mé místo, rozložil se na první z beden, o kterých jsem se před chvílí zmínil.

Jakmile se uvelebil, rozlehl se vzduchem zvuk, který zněl tak hluboce a rozhněvaně, tak hrozně, že všichni cestující vyskočili a začali se rozhlížet se po příčině tohoto hrozivého řevu. Pouze Vinnetou zůstal klidně sedět, ačkoliv toto rozzlobené hromové burácení zaznělo z bedny přímo pod ním. Jeho snědá a nehybná bičem poznamenaná tvář nejevila ani stopu překvapení nebo dokonce hrůzy, a zdálo se, že ani zděšení lidé na palubě nejsou hodni jeho pohledu.

Objevila se mezera, kterou prošel muž, při jehož spatření se mi řev hned vyjasnil. Viděl jsem ho v Bostonu, New Yorku a později i ve Filadelfii a Charlestownu a docela blízko se s ním seznámil. Byl to Fred Forster a byl to známý krotitel zvířat, který onehdá navštívil se svým zvěřincem významná města Spojených států a všude, kam přijel, byl za největší senzaci díky tomu, jakou mocí vládl nejdivočejším bestiím.

Bedny mu patřily a obsahovaly klece jeho zvířecích podřízených. Indián se usadil na cestovním sídle lva, kterého vyrušil hlukem ze siesty a přiměl ho se nepříliš melodicky ozvat, což přilákalo Forstera, který se chtěl podívat po příčině.

V Evropě by si ovšem lidé dali pozor, aby přepravovali bez většího přemýšlení a bez rozsáhlých preventivních opatření kompletní zvěřinec. Američan je ale v takových případech lehce dificilní. V zemi, ve které žije, má svůj domov neustálé nebezpečí. Je s ním dobře seznámen, zná ho v rozličných podobách, dává si pozor, ale nebojí se ho a je zvyklý se setkávat s ochočenými obyvateli divočiny.

Cestující se vylekali, protože nic nečekali. Jakmile však pochopili účel četných krabic, zasmáli se strachu, kterému na chvíli podlehli, a nutili majitele zvířat, aby klece odhalil.

Well, nic proti tomu vlastně nemám, pokud vás to pobaví, ladies and gentlemen. Trocha čerstvého vzduchu udělá těm potvorám každopádně dobře. Ale zeptejte se kapitána. Na vlastní pěst to podniknout nesmím,“ odpověděl a obrátil se k indiánovi:

„Byl byste tak laskav a slezl ze svého ho trůnu, muži? Lev je král a nikoho nad sebou nesnese!“

Aniž by otevřel rty, naznačil lehkým odmítavým pohybem rukou, že se mu zde nahoře líbí a vůbec nemá v plánu své místo opustit.

„Dobře, Mr. Tvrdá palice2. Nic proti tomu nemám, ale taky si pak nestěžujte, až se vám stane něco, co jste nechtěl.“

Někdo přivedl kapitána, který po krátkém otálení dovolil odstranit prkna z klecí. S pomocí hlídačů zvířat bylo brzo hotovo a Forster chtěl hned tuto příležitost využít k nakrmení zvířat, takže se divákům naskytla velmi zajímavá a zábavná podívaná.

Přehlídka se skládala převážně ze skvělých exemplářů, zejména samice bengálského tygra právem zaujala všeobecnou pozornost. Zajali ji teprve nedávno a přivezli ji z Indie do Ameriky, kde ji koupil současný majitel. Vyrostla ve volné přírodě a dosud nebyla zkrocena. Nabízela impozantní pohled a vyvolávala výkřiky obdivu stavbou svých končetin, primární ladností svých pohybů a svým až do morku kostí pronikajícím hlasem.

„Do této klece lezete taky?“ zeptal se krotitele jeden z diváků.

„Proč ne? Zvenku šelmu krotit nelze, člověk musí dovnitř, pokud chce získat její respekt.“

„To pak ale při tom pokaždé riskujete život.“

„Už jsem to udělal tisíckrát a jsem na to docela zvyklý. Ostatně mám svá bezpečnostní opatření. Vždy jsem ozbrojen, když se blížím ke zvířeti, kterým si nejsem úplně jistý. Jediný silný a dobře usazený úder tímto zabijákem omráčí i nejsilnějšího lva. Potřebuji ho však málokdy. Moc opatrného a skutečného krotitele spočívá v něčem jiném. Občas chodím do klecí bez jediné zbraně.“

„Ale do téhle se tak určitě neodvážíte!“

„Kdo vám to řekl? Odvážím se toho kdykoliv, i teď. Tygřice sice už ucítila svou porci, ale ještě maso nezahlédla, a dokud nespatří krev, nemám důvod se jí bát.“

„Ne, k ní se neodvážíte!“ mínil colonel, který doposud stál opodál a prohlížel si klece a teď se přiblížil, zatímco jeho dáma, která se obyvatel klecí bála, odešla na předek lodi a dívala se přes zábradlí do zpěněné vody, kterou rozrážela mohutná příď. „Vsadím celých sto dolarů na své tvrzení proti komukoliv, kdo na tuto sumu přistoupí!“

Yankee má slabost pro sázky, a když se mu naskytne pikantní příležitost nasytit svou vášeň, nenechá si ji ujít.

„Jste celkem neopatrný, sir!“ odpověděl Forster. „Podívejte se, jak klidně a nebojácně sedí ten indián na kleci numidijského lva. Opravdu věříte, že mám jakožto majitel a pán těchto zvířat menší odvahu?“

„Pshaw!“ pohnul colonel opovržlivě rukou. „U takových lidí to není odvaha, ale ignorance, hloupost. Kdyby rozuměl své nebezpečné situaci, stál by hned dole mezi námi nebo by zalezl někam do kouta. Ten o lvech nic neví. Tihle rudí holomci rozumí jen tomu, jak se zbaběle připlížit k nepříteli a v noci ho zákeřně v přesile přepadnout. Pohlédnout však nebezpečí přímo do očí, k tomu nemají předpoklady.“

Vinnetou nejspíše rozuměl každému slovu, ale rysy jeho ostře řezaného obličeje zůstaly nehybné a bedlivě jako dosud sledoval les, který dosahoval na pravém břehu řeky až k vodě. Vypadal, že mu nezbývá čas dávat pozor na to, co se děje a říká v jeho okolí.

„V indiánovi se mýlíte stejně jako ve mně. Kdo se s národy prérie seznámil tak, jako já, ten méně pohrdá jejich schopnostmi a povahou. Jsem běloch, ale viděl jsem docela dost rudochů, kteří by mohli radit i nejlepším Kentučanům.“

„Nedělejte ze sebe před touto ctihodnou společností šaška, master! Vypusťte i jen to nejmenší z vašich skvělých zvířat, třeba tamtoho dikobraza, a jsem přesvědčen, že jakmile ho spatří na svobodě, tak indián ze samého strachu skočí do řeky. Tahle holota je stejně zbabělá, jako umí být krutá. Znám je lépe než vy. Dobrý trapper vydá za dvacet indsmenů, ale ani tisíc indiánů se nevyrovná jednomu zdatnému trapperovi. Nemají ani duši, ani city nebo rozum, jsou to jen indsmeni, ne lidé. Ale odbočili jsme od naší sázky.“

„Přijímám ji. Kapitáne, jste svědek!“

„To jsem,“ řekl velitel plavidla, „ale nesmím dopustit, abyste takto vešel k tygrovi. Kdyby se na palubě během mé přítomnosti stalo neštěstí, musel bych za vše převzít odpovědnost.“

„To nikdo nepopírá, ale nemůžete svobodnému občanovi Spojených států zakázat, aby si se svým majetkem dělal, co se mu zlíbí. Zvíře mi patří a můžu vstoupit do klece, teď nebo později, dnes nebo zítra, ozbrojený nebo neozbrojený, kvůli drezúře nebo následkem sázky, přesně jak se mi zachce. Nebo si myslíte něco jiného? A co se týče neštěstí, postihne přece jen mě a já jsem snad natolik muž, abych sám nesl odpovědnost. Je to tak nebo ne?“

Kapitán byl sám Yankee a taková vzácná sázka ho velmi zajímala. Když vyslovil své varování, domníval se, že učinil své povinnosti zadost, a se souhlasem řekl:

„Pokud následky berete na sebe, nemůžu nic namítat. Dělejte si tedy, co chcete.“

Well, sir! Ustupte, lidé!“ zavelel Forster a předal colonelovi zabijákem opatřený bič. Pak se pevnými, jistými kroky přiblížil ke kleci a s pohledem upřeným na zvíře odsunul závoru.

Tygřice se krčila v zadní části těsného prostoru a ležela na podlaze s širokou, krátkou hlavou na natažených předních tlapách, ocas zvednutý a oči přimhouřené. Jak se krotitel ke zvířeti přiblížil, otevřelo široce oči a upřelo na něj svůj hrozivý zrak. Krvelačná obyvatelka indické džungle byla přítomností mnoha lidí vytržena ze svého snění o své vzdálené domovině a vzpomněla si na své zajetí. Zelené zorničky se jí zúžily, pohnula tlapami a přitáhla je k tělu. Zadní část těla šelmy se téměř nepatrně zvedla. Ve chvíli, kdy zarachotila západka, krásná, měkká srst se krátce zachvěla a v příštím okamžiku zahřměl mezi železnými tyčemi hrůzu nahánějící zvuk. Tygřice neuvěřitelnou silou vyrazila proti dveřím a prchala mocnými skoky přes palubu. Forster po úderu, který zasáhl jeho tělo, odletěl stranou.

Všeobecný zděšený výkřik se rozlehl vzduchem a každý rychle hledal, jak se zachránit. Byla to minuta nejděsivější hrůzy a zmatku. Všechna zvířata zvěřince hlasitě řvala. Lidé padali jeden přes druhého, jak se vrhali do koutů, ke stožárům a provazovým žebříkům. Volali o pomoc, hledali všechny možné zbraně a dělali při tom takový lomoz, že přehlušili i namáhavé sípání stroje.

Vyskočil jsem zas na balíky, které jsem před chvílí opustil, abych pozdravil Forstera, a zůstal jsem na nich stát strnulý hrůzou, neboť jsem přímo před sebou u zábradlí spatřil nebohou nadobro ztracenou dívku. Prchající zvíře běželo přímo k ní, a jakmile od ní bylo nějakých osm devět kroků daleko, přikrčilo se, aby provedlo smrtící skok. Tvář dítěte ztuhla a mrtvolně zbledla. Paže natáhla v prosbě o pomoc, stála tam neschopna pohybu a skončila by roztrhaná na palubě, pokud by se něco nestalo.

Náhle se kolem mě hbitě jako kočka prohnala z balíku dolů nějaká postava, přebaletila jako šelma dlouhými skoky přes volný prostor upřostřed lodi směrem k tygřici, popadla levačkou dívku a pravačkou se opřela o vršek zábradlí a v příštím okamžiku zmizela v hlubokých, špinavě žlutých vlnách Mississippi. Byl to Vinnetou.

Ze všech hrdel vyrazil jediný výkřik. Byl to výkřik radosti nebo nového zděšení? Na to bylo těžké odpovědět, neboť tygřice přeskočila hrazení hned za dvojicí. Všichni se vrhli k zábradlí, aby se podívali dolů, a kapitán zvučným hlasem zavelel:

„Kormidelníku, stočit loď! Zastavit, strojníku, zastavit!“

Nastala dlouhá chvíle, během níž se nikdo neodvážil ani vydechnout. Šelma ležela s roztaženými tlapami na vodě a planoucíma očima sledovala každý její pohyb. Náhle se sotva na pár výšek muže daleko rychlým úderem vynořila postava indiána, až byl skoro půlkou těla nad hladinou, a lidé mohli jasně vidět, že se ho bezmocná dívka drží oběma pažemi křečovitě kolem krku.

Měl ale sotva čas nabrat dech, když ho spatřila tygřice a vyrazila k němu. Opět se potopil a vynořil se o kus dále, aby se znovu nadechl, a zvíře ho hned zase pronásledovalo. Tento hrozný lov vypadal, že se táhne celou věčnost.

Z lodi vyhodili lana a spustili schůdky, ale chytrý indián věděl, že je nebude moci použít, protože než by se s jejich pomocí dostal pár stop vysoko, tygřice by ho dostihla. Zbývala jediná možnost, jak se zachránit: musel podplavat loď, což nebylo díky zastavenému stroji nemožné. Kdyby chtěl parník obeplout, zvíře by jeho úmysl zpozorovalo a vyšplhat na levobok by tak bylo stejně nemožné jako nyní na pravobok.

Snažil se tedy na povrchu vody zůstat co nejdéle, aby se dostatečně nadechl. Pohybem ruky naznačil svůj plán a pak opět zmizel.

„Lana na levobok!“ rozkázal kapitán.

Všichni spěchali na uvedenou stranu a skutečně netrvalo dlouho, když se nad vlnami objevil Vinnetou a pádloval k nejbližšímu visícímu provazu.

Cheer up, cheer up, come on, zaber, zaber, pohyb!“ povzbuzoval kapitán a v jeho hlase zřetelně zazněl nejvyšší strach, takže se k němu všichni s tázavými pohledy otočili.

Aniž by řekl něco víc, ukázal rukou na žluté vlny. Všechny pohledy sledovaly směr jeho paže a ústa všech hned opakovala povzbudivá slova, která pronesl.

V nevelké vzdálenosti byly vidět tři brázdy, které se velkou rychlostí blížily k lodi.

„Proboha, rychle, rychle. Blíží se krokodýlové!“ ozývalo se po celé délce lodi.

„Mé dítě, mé nebohé dítě!“ bědoval otec dívky. Už věřil, že je spasena, ale nyní viděl, že je jeho dcera spolu se svým statečným zachráncem ohrožena novým ještě větším nebezpečím. S vytřeštěnýma očima a strachem zkřiveným obličejem se naklonil daleko přes zábradlí a natáhl třesoucí se ruce, jako by je chtěl oba chytit dříve, než se k nim dostanou aligátoři.

Vinnetou zaslechl varovný výkřik. Jediný pohled zpět mu ukázal, že se blíží noví nepřátelé. Chmátl po lanu a s vypětím všech sil šplhal, ne, přímo se vymrštil oběma rukama do výše. Jelikož nemohl dívku jistit, bylo štěstí, že ač v mrákotách, držela se pevně kolem jeho šíje. Zdolal sotva třetinu výšky paluby, když pod sebou zaslechl tlumený zvuk, jako by do sebe narazily dva trámy. První krokodýl dosáhl boku lodi a chňapl po něm. Byl však zachráněn. Klidnými chvaty se vytáhl zcela nahoru a přelezl přes hrazení na palubu.

Všichni přítomní se k němu chtěli vrhnout, ale zadržel je hlasitý výkřik:

„Tygřice, koukejte, lidi, tygřice se blíží!“

Bylo to tak. Hledala plavce a nyní kolem zádi lodi připlula na levobok. Všichni byli zase rychle u hrazení, jen otec zůstal u bezvládné dcery.

Klidné a jisté pohyby krásného, silného zvířete nabízely opravdu velkolepý pohled. Lehce a hravě plavalo na vlnách a mocná muskulatura jeho mrštného těla nyní vynikla ještě více než dříve. Pohlédlo na místo, kde vyšplhal Vinnetou, a v témže okamžiku se otočilo, aby se pokusilo uniknout. Bylo však příliš pozdě: tři brázdy bleskově vystřelily k místu, kde se tygřice nacházela. Následoval tak hrozný řev, že se pozorovatelům zježily vlasy. Voda se zpěnila a vodní tříšť naplnila vzduch. Zaznělo hluboké a tlumené zabublání a zachroptění. Ve vodě se objevil točící se trychtýřovitý otvor, jehož žlutá barva se změnila v krvavou červeň, a pak se vše uklidnilo. Aligátoři stáhli tygřici do hlubiny.

Všeobecné úlevné „ach“ osvobodilo srdce všech diváků od úzkosti, která na nich dosud ležela, a poté pohledy všech vyhledaly dvě osoby, které stály v těsném objetí poblíž krytu motoru.

„Ještě žije, už zas přišla k sobě!“ znělo ze všech stran a kapitán k nim přistoupil, aby vyčerpané dívce a jejímu neméně rozrušenému otci nabídl svou kajutu.

Loď se opět dala do pohybu. Forster posmutněle hleděl zpět na místo, kde zmizelo nejkrásnější z jeho zvířat, a ostatní se ptali nyní po Vinnetouovi. Pušku měl zas přes rameno a plášť pod paží. Visel vysoko v lanoví a ostrým zrakem provrtával temný les na protějším břehu. Žádná výzva ho nepřiměla sestoupit. Neodpovídal ani na prosby colonela, který se opět objevil. Očividně po něčem naproti pátral.

Nakonec po delší době, když už se od něj pozornost ostatních před čtvrthodinou odvrátila, dal daleko viditelný signál větrem zmítaným pláštěm. Z rákosí na břehu vyrazila kánoe, v níž byli dva indiáni, kteří se mocnými záběry blížili k parníku. Přijeli, aby vyzvedli svého náčelníka. Synovi divočiny stanice nic neříkají. S civilizací se loučí tam, kde se mu to hodí a kde očekává své lidi. Slezl a dal krátkým pohybem rukou kapitánovi znamení, že chce odejít.

Vtom na svém rameni ucítil něčí ruku a chvějící se hlas řekl:

„Nesmíš odejít. Zachránil jsi mou dceru a chci se ti odvděčit!“

Byl to colonel. V okamžiku se kolem nich utvořil kruh. Indián se pomalu otočil a změřil mluvčího vážným pohledem od hlavy až k patě. Jeho postava se protáhla do výše. Jeho oči spočinuly na okolostojících a jeho hlas zazněl ostře a jasně, když pronášel první slova, která jsme od něj slyšeli:

„Bílý muž se mýlí. Rudí muži nejsou stateční. Nejsou to lidé. Vinnetou nechtěl zachránit mladou squaw, skočil do vod svatého Otce, protože se bál dikobraza, kterého bledé tváře vypustily. Howgh!

Hrdě pokynul hlavou a otočil se, hodil si plášť přes rameno, sestoupil po spuštěných schůdkách a odjel se svými lidmi pryč. Ke svým mnohým odvážným skutkům přidal další, který půjde od úst k ústům.

Ještě dlouho jsme viděli ve větru vlát jeho bohatou hřívu. Ještě déle nám zněl v uších jeho hlas. Nejdéle jsme však vzpomínali na šlechetnost, se kterou dobrem oplatil colonelovo zlo. Tehdy jsem netušil, že ho znovu brzo uvidím. Nakonec jsem po jeho boku procestoval prérii v celé její délce i šíři, nejméně desetkrát jsem mu zavázán životem, byl bych bez něj při nesčetných dobrodružstvích ztracen, je mým nejlepším, nejvěrnějším a nejušlechtilejším přítelem, a když dojde řeč na člověka, který si zaslouží být nazván hrdinou, nemůžu jinak než si hned nevzpomenout na Vinnetoua, náčelníka Apačů.

Vinnetou (1878) | Poznámky