Zmrtvýchvstání

Dobrodružství z Kalifornie od Emmy Pollmerové.

Bylo to v přístavu Sacramenta, kde se rozvíjel obraz z nejživějších barevných tónů. Dav, který zevloval nebo se čile rozléval po nábřeží, se zřejmě neskládal z obyvatel konkrétního distriktu nebo snad jediného města, ale spíše se podobal karnevalu, který dočasně sjednotil představitele všech oblastí a národů.

Zde stála skupina vyhublých Yankeeů v nezbytných černých fracích, s vysokými cylindry vraženými do týla, s rukama v kapsách, ozdobeni zlatými řetízky hodinek, sponami, knoflíky u košil a jinými drobnostmi. Mezi nimi se rojili Číňané ve svých modrých kartounových kabátech, širokých, bílých kalhotách a s dobře udržovanými copy. Přítomni byli i ostrované z jižních moří, kteří plaše, rozpačitě a užasle kráčeli po cizí půdě, a pokud jejich zrak padl na cosi dle jejich představ zvláštního, srazili hlavy k sobě a něco si špitali. Kolem kráčeli hrdí Mexičané v sametových, po stranách rozpáraných kalhotách se stříbrnými knoflíky a v krátkých, stejně ozdobených kazajkách, na hlavách nesouce voskované klobouky se širokou krempou. Kaliforňané se svými dlouhými, překrásně zbarvenými ponči, která jim sahala skoro až ke kotníkům; černé ladies a gentlemani tisíce vůní a nejúžasnějších ozdob; vážní indsmeni slavnostně se nesoucí davem; dobrosrdeční Němci, Angličané s licousy a ohromnými skřipci na nosech, čilí, malí Francouzi zaměstnaní hádkami, vyprávěním, pokřikováním a nejživějším gestikulováním, ryšaví Irové páchnoucí aguardientem (kořalkou); Chilané v krátkých pončech; trappeři, squatteři, backwoodsmani v kožených loveckých košilích, dlouhé pušky stále na ramenou, jako by právě přišli ze Skalistých hor; mesticové a mulati všech barev a odstínů a mezi nimi rýžovači, kteří se z nalezišť vraceli často s těžkými váčky zlata, v nejfantastičtějších kostýmech, které si lze jen představit, v oděvech příšerně potrhaných, se zalátanými kalhotami, kabáty, vestami a kazajkami, s rozpadlými botami, z nichž trčely holé prsty bez punčoch, a klobouky, které po dlouhé měsíce vzdorovaly slunci a dešti a v noci sloužily jako polštáře. A ve skupinkách zde postávali domorodci, původní právoplatní pánové půdy, a přesto v tom množství snad jediní zcela bez majetku, kteří museli přežít z mizerné denní mzdy.

A tuto barevnou směs doplňovaly všelijaké pozoruhodné, skvělé postavy: američtí a angličtí námořníci s širokými rameny, velkými pěstmi a vyzývavými pohledy, a množství španělských námořních důstojníků, kteří ve svých nablýskaných, zlatem vyšívaných uniformách přicestovali ze San Franciska, aby se jednou podívali na čilý ruch v blízkosti zlatých distriktů.

Skoro by se dalo říct:

„Kdo spočítá ty národy, řekne jejich jména!“

A co sem přivedlo takovou mnohotvárnou, antropologickou směs? Nic jiného než – zlato.

Osídlení horní Kalifornie, které se událo z Mexika v roce 1768, přivedlo zemi pod světsko-duchovní nadvládu misionářů. Jezuité byli výborní ekonomové, na mnoha vhodných místech zřídili kláštery a misie a šířili svou propagandu.

Když mexická centrální vláda v roce 1823 svrhla tuto nadvládu duchovních, misionáři z větší části odmítli tuto vládu uznat a opustili zemi. To málo, které zůstalo, ztratilo svůj vliv, nuzně přežívalo a postupně zmizelo.

Nedaleko Sacramenta stojí několik pater vysoká, mohutná budova, kterou obklopuje velký, prostorný dvůr, jejž směrem k městu ohraničoval starobylý, z nepálených cihel zbudovaný kostel.

Budova byla misie „Santa Barbara“, jejíž veškeré, kasárnám podobné místnosti v poslední době obývaly pouze tři osoby: starý duchovní, jeho ještě starší hospodyně a Němec, který byl farářovým faktótem a vlastně se jmenoval Karl Werner, ale ti, kteří se s ním stýkali, ho neoslovovali jinak než seňor Carlos.

Tehdy byla objevena kalifornská zlatá pole a zprávy o bájných pokladech, které leží v horách, vyvolaly stěhování davů, které přišly nejprve ze sousedního Mexika a ze Spojených států, brzo však zemi zaplavily děti všech světadílů. Jako první dorazili potomci starých španělských conquistadorů, následovali je lidé ze Sandwichových ostrovů, pak Australané a Evropané, a dokonce se vyrojili i Číňané a kuliové, aby dobyli svůj díl zlata a zbohatli.

San Francisco bylo pro cizince hlavním místem, ze kterého vyráželi dále na sever nebo do vnitrozemí. Sacramento se stalo jednou z nejvýznamnějších okolních lokalit.

Ne každý s sebou přirozeně tahal stan nebo podobné obydlí. Množství lidí den ode dne rostlo, a když spustil déšť, který znemožnil táboření pod širým nebem, každý využil cokoliv, co mohlo posloužit jako střecha nad hlavou.

Také starou misii „Santa Barbaru“ stihl osud, který se jejímu původnímu určení příliš nepodobal.

Francouz z Alsaska si v přízemí jednoho z křídel založil pivovar, postavil obrovský kotel a začal vařit nápoj, který s odvahou nazýval pivem. V předním křídle přímo vedle kostela se usadil Američan a zřídil si restauraci, přičemž se mu zdálo mimořádně vhodné proměnit část kostelní lodi v taneční salón, ve kterém se mohly každý týden konat reely, hornpipy nebo fandanga. To přimělo podnikavého Irishmana otevřít na druhé straně kostela hospůdku plnou pálenky.

Spodní části křídla na druhé straně se zmocnil Angličan, který se spojil s mazaným mužem z New Hampshiru, aby přivezli Číňany. V tomto podnikání se oběma gentlemanům velmi dařilo, jak se brzy ukázalo. Tak to šlo dále a netrvalo dlouho, než byla celá starobylá misie až na nejhořejší prostor jednoho křídla zcela využita.

Starý farář proti tomu nic nezmohl. Nebyv v postavení použít násilí, zpočátku vyvolal několik soudních procesů, aby zbožný dům ochránil před nevítanými lidmi, ale velmi brzy se měl dozvědět smutné následky, neboť padl do spárů celého hejna supů, kteří po něm všichni chtěli peníze, aniž by za něj cokoliv vyřídili.

„Santa Barbara“ se mu tím znechutila a jednoho krásného rána i se svou hospodyní beze stopy zmizel. Nikdo také neměl chuť po nich pátrat, a tak z původních obyvatel zůstal jenom seňor Carlos, který se svou manželkou a s Anittou, svou překrásnou dcerou, obýval několik malých místnosti v přízemí vedle pivovaru.

Nakonec měl majitele získat i půdní prostor. Z Buenos Aires do Sacramenta přicestoval muž, který pocházel ze Cincinnati a tituloval se jako doktor Haffley. Jestli byl opravdu lékař, na to se nikdo neptal. V Sacramentu chtěl založit nemocnici, ale nenalez žádné vhodné místo a nyní přijel do misie, kde se prostě zmocnil podkrovních pokojů, neboť nenašel nikoho, kdo by mu je pronajal. Byl to praktický muž, který dobře věděl, že je v této zemi oprávnění aktuálních majitelů jen velmi těžko napadnutelné.

Hned příští den se objevilo množství mul s vlněnými přikrývkami a matracemi, za nimiž dorazila skupina Mexičanů s nezbytnými železnými postelemi. Ještě před večerem stálo pod taškami staré, poškozené střechy dvacet lůžek, a to v otevřeném prostoru, kterým se často všemi směry proháněl vítr a za deštivých dnů byl doslova zatopen. To byla nemocnice, která čekala na své nešťastné pacienty.

Ti se také zakrátko dostavili.

Ať je kalifornské podnebí samo o sobě jakkoliv zdravé, v dolech je nemocných vždy více než dost. Divoký, nepravidelný způsob života spolu s těžkou, pro tisíce nezvyklou prací a mnohými průtržemi mračen způsobují četné, velmi prudké horečky, které postiženým z nedostatku lékařské péče příliš často přivodí smutný, fatální konec.

Za šťastlivce se mohli považovat ti, kdož neonemocněli osamělí v divočině, ale našli přátele, kteří je dopravili z hor a roklí na dosah civilizace a skutečné péče. Většina ovšem u dolů nenašla nic jiného než šest stop země a chudý kruh kamení kolem úzkého hrobu. Mnozí zemřeli cestou, nebo žili právě tak dlouho, aby posledním, hasnoucím pohledem zaregistrovali lidskou kolonii, a pouze několika se podařilo zotavit se opět natolik, aby mohli znovu s posilněným tělem začít svou práci.

O jedno však každý nemocný s jistotou přišel: o zlato, které přinesl.

Tenkrát se léky vyvažovaly přímo zlatem a zdatný lékař našel v nemocích svých pacientů nejvýnosnější důl. A kolik se našlo mastičkářů, kteří tuto skutečnost uměli využít a mnohý nemocný u nich zemřel snad jen kvůli tomu, že vlastnil zlato, které by si v případě uzdravení opět odnesl…

Do vrchu k misii kráčel urostlý mladík, jehož světlé vlasy, pravidelné rysy a zdravě červené tváře na první pohled prozrazovaly germánský původ, ačkoliv měl pohodlný mexický oděv.

U mesquitových keřů, které obklopovaly misii, se zastavil a pohlédl k západu.

Blížil se večer a slunce svůj žár přetavilo v zářící záplavu. Před ním leželo město zalité třpytivým světlem a okna ve starých zdech se leskla do dáli.

Usedl na měkký trávník a tak se nechal podívanou pohltit, že nezaslechl lehké kroky, které se k němu ze strany blížily.

Jeho ramena se dotkla malá, bílá ručka a sklonila se k němu přelíbezná hlavička.

„Vítejte v misii, seňore! Proč jste se u nás tak dlouho neukázal?“

„Byl jsem v San Francisku, seňorito, kde jsem měl všelijaké obchody.“

„A kde jste úplně zapomněl na seňora Carlose a jeho nebohou, malou Anittu!“

„Zapomněl? Por dios, ne a tisíckrát ne! Anitto, jak bych na vás kdy mohl zapomenout?“

Bez ostýchání usedla po jeho boku.

„Opravdu jste na mě myslel, seňore Eduardo?“

„Anitto, vyslovujte, prosím, mé jméno německy. Tak rád ho slýchám z vašich úst! A už se neptejte, zda na vás myslím. Kdo jiný se mě ujal, když jsem přišel obrán špatnými lidmi o veškerý majetek, než váš otec? A kdo se o mě staral jako o syna nebo bratra, když mě strádání a útrapy připoutaly nemocného na lůžko? Vy a vaše matka! A za kým mohu v této cizí zemi jít a s kým se poradit, než s vámi? Anitto, nikdy na vás nezapomenu!“

„Opravdu, Eduarde?“

„Ano,“ odpověděl, zatímco se chopil její ruky a pohlédl jí zpříma do očí.

„Ani poté, co se vrátíte do vlasti?“

„Ani pak.“

„Ale pokud… až naleznete jednu, kterou… která se vám zalíbí, stejně pak na Anittu zapomenete!“

„Nějakou jinou? Žádnou nenaleznu, nýbrž poputuji životem osamocen.“

„Proč tedy raději nezůstanete u nás? Zde osamocen nebudete.“

„Stejně!“ posmutněl.

„Proč?“

„Protože mé zdejší slunce zapadá stejně jako to nad vodou.“

„Vaše slunce? Eduarde, je zde někdo, kdo by mohl být vaším sluncem?“

„Ano.“

„Kdo je to? Řekněte mi to, dnes, teď hned!“

„To nemohu, Anitto. Bylo by to k ničemu, protože bude svítit pro jiného.“

„Pro jiného? Kdo je to? Nebo to také nesmím vědět?“

„Jde o doktora tam nahoře, doktora Haffleye.“

„O toho?“ protáhla. „Kdo by chtěl být sluncem tohoto vyschlého Mr. Chinarinda? Pro mě za mě může zůstat ve tmě, jak dlouho se mu zachce!“

„Anitto, je to pravda?“ zvolal mladík.

„Proč byste neměl mým slovům věřit?“

„Protože vím, že vás sleduje na každém kroku a vaši rodiče ho rádi vidí.“

„Nemohu popřít, že mě sleduje, ale stejně jisté je, že se mu vyhýbám, jak to jen jde. Také je pravda, že se na něj otec nehněvá. Navykládal mu toho spoustu o velkém majetku a chce s námi jít do vlasti, do Německa, až dostatečně zbohatne.“

„Do Německa? Copak váš otec nechce zůstat zde v nové zemi?“

„Ne. V misii se mu přestalo líbit, když se proměnila v kasárny pro každého. Jsme však chudí a otec je příliš starý, aby vydělal dost peněz na cestu zpět, a tak…“

„Tak co?“

„Tak dospěl k závěru, že by mu toto přání mohl splnit zámožný zeť.“

Eduard chvíli mlčel a pak se zeptal:

„A váš otec by dal doktorovi vaši ruku?“

„Ano. Já ho však nesnesu a má matka také ne.“

„Takže vlastně není nikdo, koho byste snesla, Anitto?“

Neodpověděla.

Chopil se i její druhé ruky a naléhal:

„Povězte mi to, Anitto, nenechávejte si to pro sebe! Prosím vás!“

„Jeden existuje,“ zašeptala.

„Kdo je to?“

Zrudla, ale cítil, jak lehce vrací stisk rukou.

„Jsem to já, Anitto?“

„Proč se tak ptáte, Eduarde?“

„Protože vás miluji jako svůj život, ne, ještě více, tisíckrát více, a nemohu bez vás žít. Anitto, pověz, jsem to já, koho sneseš?“

„Ano,“ vydechla a zrudla ještě více.

„Kéž ti milostivý Bůh požehná za toto slovo! Chceš se stát mou ženou a smím si promluvit s tvým otcem a matkou?“

„Ano.“

„Hned teď?“

„Hned teď!“

„Tak pojď!“

Zvedl se a ona jej následovala. Prošli spolu hlavním vchodem a dvorem ke dveřím, které vedly do bytu Wernerových. V hale zaslechli přísný, pronikavý hlas, který se s důrazem ozýval z obývacího pokoje.

„Doktor je uvnitř!“ pravila Anitta.

„Pojď, půjdeme do kuchyně a počkáme, než se vzdálí!“

Učinili tak a slyšeli nyní každé slovo, které padlo mezi Haffleyem a rodiči.

„Damn it, Mr. Carlosi, domníváte se snad, že neumím nechat váček otevřený?“ ptal se první. „Medicína je výnosnější než nejlepší placement nahoře u minerů, a jakmile budu mít dost, pojedeme odsud do New Yorku nebo Filadelfie a odtamtud dál, kam jen budete chtít. Souhlasíte?“

„Hm, souhlasil bych, kdybych věděl, že dodržíte slovo.“

„Do čerta! Máte mě za lháře?“

„Ne. Zatím jste mi k tomu nedal důvod. Situace ve staré Kalifornii však v poslední době docela nutí k takovému nedůvěřivému, nebo alespoň opatrnému přístupu.“

„Tak vám dám záruku! Bez manželky nemohu pokračovat ve svém podnikání a vaše dcera má zatraceně milý obličej, takže si myslím, že jsem se do ní ohromně zamiloval. Dejte mi ji za ženu a já vás ujišťuji, že ji udělám svou účetní a předám jí i pokladnu. Není to dost?“

„Hm, ano, ale už jste s dívkou mluvil?“

„Ne, ani ni to nepřijde nutné. Dr. Haffley je přece muž, který získá dívku, jež se mu zalíbí, a každopádně se nebude protivit vaší vůli.“

„To je asi pravda, ale stejně si myslím, že v takové věci je její vůle stejně důležitá jako moje, a ačkoliv rád souhlasím, pokud bude proti, tak nic nebude. Takže s ní nejprve promluvte, doktore, a pak se vraťte!“

„Hned to udělám. Nemám mnoho času nazbyt na takové záležitosti, nahoře mi leží jednadvacet pacientů, kteří mi dávají zabrat. Kde je?“

„Nevím, snad venku před branou.“

„Skvěle! Musím ji najít, jdu ji hledat.“

Otočil se ke dveřím, ale překvapením zůstal stát, neboť před sebou spatřil Anittu a Eduarda, kteří zrovna přišli z kuchyně.

„Zde je ta, kterou hledáte, Mr. Doctor,“ pravil mladík, „a záležitost, kterou s ní chcete probrat, mnoho času nezabere.“

„Cože? Jak to myslíte, seňore Eduardo?“ zeptal se Haffley, který svého soka dobře znal, poněvadž ho potkával téměř denně u rodičů Anitty.

„Myslím, že přicházíte příliš pozdě, protože jsem se s Anittou právě dohodl. Nemá žádnou chuť stát se paní doktorovou a raději chce zkusit své štěstí se mnou.“

„Je to pravda, Anitto?“ zeptal se Werner, který překvapen vstal a odhodil uhaslou cigaretu.

„Ano, otče, nebo s tím nesouhlasíš?“

„Já? Souhlasil bych, protože mám chlapce sám rád, ale co budete dělat s pouhou láskou v zemi, kde jsou cesty dlážděny lesklými dolary? Seňor Eduardo je ještě mladý. Ještě to může někam dotáhnout, pokud si předčasně nepověsí na krk nějakou dívku. Doktor však již dávno ví, co má. To je ten rozdíl, Anitto. Chce s námi jít do Německa a…“

„Eduard chce s námi také,“ přerušila ho dívka. „Chce…“

„Může snad? Je k tomu zapotřebí víc než jen dobrá vůle.“

„Seňore Carlosi,“ řekl nyní Eduard, „teď není vhodná chvíle věc řádně probrat. Upřímně mi však řekněte: dal byste mi Anittu, kdybych byl méně chudý než teď?“

„Ano.“

„A kolik bych musel mít?“

„Hm, těžko říct! Čím více, tím lépe. Alespoň tolik, abychom se dostali domů a mohli pořídit malý statek nebo tak něco.“

„A dáte mi čas tolik vydělat?“

„Čas? Kolikpak máte na mysli?“

„Šest měsíců.“

„Hm, to není zas tolik. Co vy na to, doktore?“

„Damn it, to zní jako prachobyčejný obchod. Dovolte, abych se přidal!“

„To udělejte!“

„Tak vám chci něco navrhnout, Mr. Carlosi!“

„Copak?“

„Chcete přece do dolů, Mr. Eduardo, že ano?“ zeptal se s posměchem v hlase mladíka, když se k němu otočil.

„Je to tak.“

„Well, sir, dáme vám šest měsíců času. Když se do té doby vrátíte s třemi tisíci dolarů, bude miss Anitta vaše a nebudu nic namítat. Nevrátíte-li se však, nebo budete mít méně, je miss moje. Souhlasíte, Mr. Carlosi?“

„Úplně, za předpokladu, že jsou vaše poměry takové, jak jste mi je popsal!“

„Jsou! Takže jsme dohodnuti. Good bye. Musím za svými nemocnými.“

Do vrchu k misii opět kráčel mladík, který se u mesquitových keřů obrátil ke krajině, jež ležela za ním. Nebyl to Eduard, ačkoliv až na několik dní uteklo domluvených šest měsíců, nýbrž někdo jiný.

Když se nasytil pohledem na nabídnuté panorama, prošel průčelím na dvůr a u vchodu do postranního křídla potkal Anittu. Dívčina neobvyklá krása na něj učinila takový dojem, že se nedobrovolně zastavil. Rychle se však vzpamatoval a zeptal se:

„Seňorito, mohla byste mi říct, jestli zde naleznu doktora Haffleye?“

„Bydlí zde. Vyjděte až do podkroví. Ocitnete se v jeho nemocnici, kde na něj určitě narazíte.“

Následoval její radu.

„Hrome, jaká to dívka!“ mumlal si pro sebe. „Kdybych doma v Monsdorfu neměl Berthu, tak… Hm, pekelné schody, to by si jeden zlámal vaz!“

Stoupal výš a výš, až dospěl do půdního prostoru, kde spatřil dvě řady postelí, mezi nimiž se pohybovala doktorova postava. Místnost sama o sobě příliš světlá nebyla a venku se zrovna začalo stmívat, takže byly předměty hůře rozpoznatelné.

Haffley spatřil cizince a vydal se k němu.

„Co si přejete, seňore?“ zeptal se.

Tázaný pozorně naslouchal zvuku jeho hlasu.

„Jste Mr. Haffley, doktor, sir?“

„Ano.“

„Jsem farmaceut. Chtěl jsem v Kalifornii své štěstí vykopat ze země, ale neuspěl jsem, tak jsem zašel na zprostředkovatelský úřad, abych se poptal po placementu. Tam mi řekli, že potřebujete ošetřovatele, tak jsem k vám vystoupal, abych se podíval, zda je místo stále volné.“

„Zatím je. Na jakém místě a v jaké lékárně jste pracoval?“

„Hm,“ odpověděl cizinec rozvážně, přeletěv první jména s patrným důrazem na poslední. „V New Yorku, Pittsburghu, Cincinnati a nakonec v Norfolku v Severní Karolíně u Mr. Clevelanda.“

„V Norfolku u Mr. Clev…“

Rychle přistoupil, aby lépe viděl cizinci do obličeje, a pak se vyděšeně stáhl:

„U všech čertů, ten zatracený Ně… Chtěl jsem říct, Mr. Gromann, který tam se mnou ve stejné době… Ale pojďte přece dolů do mého bytu, sir! Mám opravdu nesmírnou radost, že mám to potěšení tak nečekaně objevit kolegu, který se mnou byl na tomtéž místě.“

Neviděl dvojznačný úsměv na tváři druhého. Sestoupil o poschodí níže, kde vstoupil do malé místnosti a rozsvítil. Na první pohled se jednalo o obývací pokoj a ložnici v jednom.

„Tak, posaďte se, nebo abych se držel historie, posaď se! Jak se v Norfolku po mém odchodu dařilo? Měl jsem drobný spor s principálem, proto jsem odešel rozhněván bez výpovědi a rozloučení. Doufám, že se starému Mr. Clevelandovi daří dobře!“

„Dobře? Jemu už se nedaří nijak. Když jsi odešel, zmizela záhadným způsobem i pokladna spolu se všemi cennými papíry, které měl v úschově. To ho zruinovalo a nedokázal se přes to dostat. Je po smrti.“

„Je to možné? Co to říkáš? Hm, stařík na tom nikdy nebyl zrovna nejlépe a nikoho nenechal nahlédnout do svých záležitostí. Proto docela věřím, že se o zmizení pokladny postaral tak trochu sám. Že jsem se zde uchytil jako lékař, by tě nemělo překvapit. Tady se po diplomu nikdo neptá a člověk se tak uživí. Takže hledáš práci?“

„Ano, ale řekni mi, Walkere, kde jsi získal prostředky na založení takového establishmentu a proč nepoužíváš své pravé jméno?“

„Hm, prostředky jsem získal nahoře v dolech a jméno jsem změnil, protože Haffley zní učeněji než Walker. Co se týče místa, můžeš ho mít za předpokladu, že nebudu mít důvod ke stížnostem. Pokud budeš schopný, je docela možné, že staneš mým asistentem a snad i společníkem.“

„Máš pro mě byt?“

„To nějak zařídíme. Takže si plácneme?“

„Ovšem, platí!“

„Platí!“

„Nebudeš mít důvod si na mě stěžovat. Taky jsem dost zažil a na minulosti mi zas tak nezáleží.“

Gromann dostal práci a postupně pronikal do rozličných tajemství správy nemocnice. Doktor byl nucen ho najmout, ale uklidnil se, když viděl, že jeho asistentovi přišly v pořádku záležitosti, o kterých veřejnost nemusela vědět.

Haffley měl nyní více volného času a využíval ho k častějším návštěvám u seňora Carlose, jehož přízeň si uměl dovedně vydobýt. Anitta nebyla tím, co by vypočítavý Yankee nazval dobrou partií, ale její krása zapůsobila na jinak chladného lékaře, který se cítil schopen všeho, co by dívku přivedlo do jeho náruče.

Konečně uteklo šest měsíců, aniž by se Eduard ukázal. Anittu příliš neznepokojovalo, že od něj nepřišel žádný dopis a nedal ani jiným způsobem najevo, že žije. Uvědomovala si, že poštovní spojení s doly bylo krajně nedokonalé, vesměs spočívalo v rukou soukromníků a nedalo se spoléhat na to, že dopis dorazí, kam má. Dokonce se často přihodilo, že lidé, kteří doručovali dopisy a peněžní zásilky, byli buďto cestou přepadeni, okradeni a ubiti k smrti, nebo sami se svěřenými penězi vyhledali loď a zmizeli.

Dnes však přišel poslední večer a Eduard stále nikde. Dívka neklidně chodila sem a tam. Doktorovi se vedlo stejně. Dosud stálo štěstí na jeho straně, ale jeho sok mohl každou chvílí dorazit a tomu, tomu musel zabránit. Svěřil pacienty asistentovi a opustil misii.

Nemocní mohli být se zaměstnáním Gromanna velmi spokojeni. Bezmocným připadal jako anděl spásy. Vůči doktorovi se tvářil naprosto poslušně a povolně, ale za jeho zády jednal zcela podle vlastního uvážení a byl přesvědčen, že mu mnohý pacient, kterého Haffley odsoudil ke zkáze, vděčil za život a – majetek.

Místo vzal jen z toho důvodu, že byl zrovna nezaměstnaný a aby odhalil lékárníkova pomocníka, který utekl s pokladnou.

Nebyl dnes dlouho sám, když zaslechl kroky na schodišti. Byl to doktor.

„Gromanne,“ pravil, přivolav ho k sobě, „je postel zde za přepážkou přichystaná? Přibude nový nemocný, možná dokonce již umírající člověk.“

„Odkud?“

„Našel jsem ho ležet na cestě, když jsem šel do města. Musí to být miner, který si nemoc přinesl z hor a chtěl se dovléci až k nám. Opustily ho síly, padl a už se nezvedl.“

„Postel je v dobrém stavu.“

„Tak posviť! Naštěstí jsem potkal pár mexických pobudů, kteří toho chlapa přinesli.“

Navzdory temnotě ti lidé již dospěli ke dveřím, nyní jimi se svým břemenem prošli a položili ho do označené postele.

„Dej jim jejich odměnu,“ přikázal Haffley a přistoupil k lůžku, aby prohledal nový „kousek“. „Mrtev,“ zněl jeho úsudek. „Nech ho klidně ležet, zítra večer ho zahrabeme. Je to chudý cizinec, nikdo se po něm nebude ptát.“

Opustil podkroví a vydal se dolů k seňorovi Carlosovi.

Gromann znal význam slov „chudý cizinec“, přesto k mrtvému přistoupil a stáhl přikrývku z jeho tváře. Téměř vykřikl údivem.

„Eduard… Eduard Horn z Monsdorfu! Bože na nebesích, jak se ocitl v Kalifornii a v takovém stavu? Eduard… moment… jaká to myšlenka! Anitta čeká na nějakého seňora Eduarda. Můj Bože, bylo by to možné? Všechno mi řekla. Musím…“

Ztichl a doslova se vrhl na bledého ležícího muže, aby ho pořádně prohlédl. Trvalo dlouho, než dospěl k závěru.

„Omráčil ho úder do hlavy. Pak mu někdo ke tváři přiložil látku s chloroformem, a nakonec mu podal kyanovodík nebo strychnin. Není pochyb, že zde jde o vraždu, jed nespolkl. Snad mu ještě mohu pomoci. Kdo je však pachatel? Prohledám lékárnu!“

Gromann si pospíšil ke skříni s léky. Strychnin chyběl.

„Ach, Mr. Haffley. To bylo tvé poslední dílo, na to se můžeš spolehnout! Nyní však protijed!“

Statečný mladík dělal, co bylo v jeho silách, a ke svému zadostiučinění, ovšem po docela dlouhé době, zpozoroval, že bezvědomý muž přichází k sobě.

„Anitto!“ zasténal.

„Uvidíš ji, Eduarde. Znáš mě?“

Dotázaný s námahou otevřel oči. Jeho pohled se rozjasňoval.

„Gromann… Je… je to možné?“

„Ano, jsem to já, Eduarde. Jak se cítíš?“

„Unavený.“

„Tak se pořádně napij. To ti dodá novou sílu.“

Horn pil a opravdu cítil, jak mu v žilách opět proudí síla a život.

„Kde to jsem?“

„V lazaretu misie ‚Santa Barbara‘.“

„U doktora Haffleye!“

Toto jméno způsobilo, že si plně uvědomil, co se stalo. Vyskočil na nohy.

„Kde je ten darebák?“

„Kdo?“

„Doktor.“

„Myslím, že dole u seňora Carlose a Anitty.“

„Tak musím za ním, teď hned, honem!“

„Zůstaň ležet, Eduarde, a vyprávěj, pokud tě to příliš nezmáhá. Ale počkej, slyším na schodech kroky. Je to Haffley. Dělej mrtvého!“

Přetáhl přes něj pokrývku a s nenuceným výrazem se vydal vstříc příchozímu.

„Stalo se něco?“

„Ne.“

„Podíval ses na toho tam?“

„Ano.“

„A?“

„Je mrtev, záchrana není možná. Mohl jsi ho nechat ležet dole. Teď kvůli němu máme akorát práci navíc!“

„To je pravda. Stále necháváme srdci příliš mnoho vůle. Přesně ve dvanáct mám zásnuby. Taky jsi zván. Dostavíš se?“

„Zásnuby? Aha, přesně ve dvanáct končí lhůta. Přijdu!“

„Dobře!“

Odešel, aniž by se podíval k posteli. Gromann se vrátil k Hornovi, který se zeptal:

„Kde jsou mé peníze?“

„Tvé peníze? O těch nic nevím.“

Pln očekávání se posadil na okraj lůžka. Následoval tichý rozhovor, který skončil chvíli před půlnocí.

Mezitím se doktor usadil u stolu se seňorem Carlosem a nad lahví do něj hučel. Společně se rozplývali nad vzdušnými zámky, které uměl Haffley tak obratně budovat, zatímco se Anitta stáhla s matkou do kouta a sotva dokázala zvládnout svou sklíčenost.

Pak se navzdory pozdní hodině ozvalo zaklepání na dveře.

„To bude Gromann,“ pravil doktor Haffley. „Dále!“

Vchod se otevřel, ale místo očekávaného muže vstoupilo několik jiných, kteří měli policejní uniformy.

„Good evening, meššúrs a myladies. Nachází se zde ctihodný Mr. Haffley?“ zeptal se první z nich.

„To jsem já,“ odpověděl doktor a postavil se bledý jako mrtvola.

„Nuže! Chtěl byste mi sdělit, od kdy používáte toto krásné jméno?“

„Jak to myslíte, sir?“

„Hm, rád bych vám dopomohl k vašemu pravému jménu, které se vám ztratilo tehdy v Norfolku u Mr. Clevelanda. Nebylo to jméno Walker, sir?“

„Myslím, že jste na omylu, pokud…“

„Stop, Mr. Walkere! Policie už dlouho láskyplně hledí na vaše zdejší skutky a pouze čeká na vhodnou příležitost. Ta nastala, nemluvme o omylu.“

Přistoupil ke dveřím a otevřel je.

„Chcete nyní vstoupit, Mr. Gromanne? Jste přeci pozván a nemusíte se tedy ostýchat.“

Haffley o krok ustoupil a zmocnil se jednoho z nožů, které ležely na stole.

„Nech tu kudlu, kde je, hochu, nebo sáhneme po svých železech i my! Hej, děcka, dejte mu klepeta a podívejte se, co má v kapsách!“

I přes odpor ho snadno přemohli a spoutali. Našli u něj několik klíčů a flakónek, který úředník předal Gromannovi.

„Tak, podívejte se na tu věc, jestli obsahuje nápoj, o kterém mluvíte.“

„Je to strychnin, sir. Souhlasí!“

„Dobře! Zřejmě se k takovým účelům velmi hodí, Mr. Haffleyi, nebo Walkere, ale jak vám hned ukážu, asi jste ho nepoužil správně.“

Opět přistoupil ke dveřím.

„Mr. Horne, vstupte, doktor vás touží obejmout!“

Zavolaný muž se objevil ve vstupu, dosud bledý a ochablý. Následek byl dvojitý. Lékař vykřikl a jako bez života klesl do křesla. Anitta však s jásotem vyběhla z kouta, pověsila se příchozímu kolem krku a rozvzlykala se.

„Eduarde… Eduarde, tady jsi… Konečně!“

„Ano, tady je,“ usmál se policista, „a prozatím vás nechceme rušit vyprávěním toho, co potřebujete vědět. Mr. Walker se však s námi odebere nahoru do svého bytu. Musím se tam trochu porozhlédnout.“

Doktora museli spíše odnést než odvést. Neučinil žádná preventivní opatření a věděl, že je nyní ztracen. Kromě jednoznačných důkazů, že je uprchlým pomocníkem, našli svědectví o množství dalších zločinů, zejména značnou zásobu zlatého prachu, který každopádně vzal nemocným v horečkách, kteří k němu přišli z dolů, aby je uzdravil, ale kvůli svému zlatu zde nalezli smrt.

U této zásoby ležely i váček a náprsní taška, které včera večer sebral Eduardovi. Tomu v dolech přálo neočekávané štěstí a přinesl více než dohodnutou sumu.

Brzy se zotavil z následků úderu a otravy a stal se šťastným ženichem své Anitty. Několik týdnů po svatbě vyrazili i s jejími rodiči kolem mysu Horn do Ria a z něj do vlasti. Gromann, kterému Eduard vděčil za život, se k nim rád přidal.

Ctihodný doktor Haffley však už za několik dní po svém zatčení visel na dobrém, kaliforském provazu. V tamních zemích jednají velmi prakticky a krátce.

Misie „Santa Barbara“ dosud stojí, a kdo dorazí do Sacramenta a vystoupá k ní, aby v Američanově restauraci vypil sklenici ječného patoku, který vaří alsaský Francouz a hrdě jej nazývá pivem, ten si může nechat vyprávět o zavřeném lazaretu oběšeného lékárnického pomocníka z Norfolku v Severní Karolíně.