Mayovky na Internetu

V zemi Vinnetoua 29. 5. - 1. 6. 2008

» Fotogalerie z cesty do země Vinnetoua

Tentokrát jsem nečekal na žádnou organizovanou skupinovou cestu pod vedením někoho, jednoduše jsem dal dohromady tři kamarády a vyrazili jsme směr Starigrad sami. Mirek Řehoř se loni osvědčil jako řidič, takže nebyl důvod to měnit. Kamarád Georg Bauer od Vídně je zkušený "vinnetourista", takže dostal roli průvodce. Dlužno poznamenat, že se jí zhostil na výbornou - všechny lahůdky jsme viděli jen díky jemu. A Jarda Maryška plnil funkci poradce, protože měl cestu fotograficky dokonale připravenou a nebylo místa či úhlu pohledu, který by neměl předpřipravený na fotce (a nebo v přenosném DVD přehrávači). A že mne vzali sebou, tak jsem jim aspoň vařil teplé večeře.

Ačkoliv jsme na místo přijeli ve čtvrtek 29.5. odpoledne, rozhodli jsme se projít průsmyk Prežid s místy, kde se natáčel Vinnetou a míšenka Apanači. Oč slabší je film, o to nádhernější je jeho přírodní kulisa. Kromě známých míst - Manitouův ukazovák, údolí Černých bobrů či místa, kde Götz George spadl ze skály (viz zpráva o Winnetour 2007) - jsme právě díky Georgovi a Jardovi objevili řadu dalších, jako například úkryt Happyho ("Nestřílej, tati, to jsem já!"), místo, kde Vinnetou pozoroval bandity (nic nemohl vidět, vyzkoušel jsem si to!) či plácek, kde došlo k hádce mezi Judgem a Curly Billem, kterou Curly Bill nepřežil.

V pátek 30.5. jsme vyrazili mimo region. Navštívili jsme Manjolovački, v jejichž horní části se točily scény z Old Shatterhanda a pak jsme zajeli na malou loučku nad vodopády - na ní Santer "chňapl toho mladýho se zlatem" ve Vinnetouovi I. Tohle místo byl Georgův bonus, z nás tří Čechů jsme tam ještě nikdo nebyli, takže jsme měli náležitou radost. Cestou zpět jsme se zastavili za městečkem Devrske, kde stály kulisy pro filmový Roswell. Dnes je místo změněné k nepoznání, vysoké kosodřeviny zcela změnily jeho vzhled a jen charakteristický kopec na obzoru vám prozradí, že jde opravdu o Roswell.

Další zastávka platila hrobu majora Kingsleyho, borovému lesíku u opuštěné fabriky u křižovatky na Obrovac (smrt Slowna v Apanači), planiny vedle silnice, kde se natáčely jízdy banditů s obloukem Zrmanji v pozadí a pak už jsme vyrazili k pueblu. Zde jsme si prohlédli známá místa, také kámen, o který se opíral Santer ("Ten chlap ještě žije; a ti ostatní taky...") a pak už jsme se vydali dolů k řece. Nebylo to snadné. Skály jsou tak zvětralé, že je lze bez problémů drolit rukama a to, co na fotkách vypadá jako písčité jazyky a tvoří ten nádherný kolorit Ria Pecos, jsou šotolinové laviny. Zvětralé vápencové kaménky jsou velmi lehoučké a při pohybu zvláštně zvoní. Ještě nikdy jsem neslyšel kamení zvonit, až tady. Jinak jsou ty laviny nesmírně citlivé, pod každým krokem ujíždějí, někdy o délku stopy, někdy se taky svezete o metr i více. Vůbec nepřeháním, když řeknu, že člověk ani na chvíli nesmí polevit v pozornosti a opatrnosti - nemám představu, co by se stalo, kdyby na takové šotolinové lavině upadl a ta se s ním celá utrhla. Ale měli jsme štěstí, bez úhony jsme dosáhli dna kaňonu a ochutnali vodu ze Zrmanji - čistou, i když velmi silně zásaditou, což je nasnadě vzhledem ke skladbě horniny, jíž protéká. Pak nás čekala krkolomná cesta po kamenné drti po břehu řeky - pod pueblem až ke kameni - ostrůvku, který vyčnívá z vody a je vidět i ve filmu. A tam jsme si splnili sen - skočili jsme do vody a zahráli si na Old Shatterhanda. Já to vzal doslova a koupal jsem se v modré košili. Popravdě řečeno, nic moc - jak se mi stále přetáčely rukávy, tak mě košile škrtila v podpaží a navíc volné rukávy mě silně brzdily při plavání. No jo, narozdíl od Lexe Barkera, my jsme žádnou Irms Pauli sebou neměli... Ale satisfakcí nám bylo posezení na Barkerově kameni, odkud skákal do vody. Jenom škoda, že v zápalu záchrany psa, který se zaběhl až k vodě a neměl by zde žádnou šanci, jsem vytrousil foťák, sice podvodní jednoúčelový, ale už plný nafocených fotek. Ještěže nám zůstalo aspoň pár videozáběrů ze břehu. Dobrák Georg dokonce toho psa vytáhl nahoru k pueblu - tam mu ten nevděčník sežral celou svačinu (čabajky a chleba, bohužel právě v tomto pořadí) a nakonec utekl zpátky k vodě. Myslím, že ten dareba ani nezaregistroval, že jsme mu dali jméno Pecos. Jinak cesta od vody vzhůru byla ještě krkolomnější než sestup. Podívejte se na fotku kaňonu a představte si výstup po šotolinové lavině téměř kolmo vzhůru, když do vás navíc praží chorvatské slunce. Po deseti minutách jakobychom se nekoupali.... To je dnes ale zapomenuto a vždy, když uvidím fotku či filmový záběr Zrmanji, vzpomenu si na to, jak jsem se aspoň na chviličku cítil jako Old Shatterhand... Úžasný den jsme zakončili stejně úžasným pohledem na zapadající slunce z planiny nad Modričem - místa, kde odjíždějí k témuž západu slunce Vinnetou a Shatterhand ve Vinnetouovi I., a kde si Apači odvážejí mrtvého náčelníka ve Vinnetouovi III.

Sobotu 31.5. jsme vyčlenili jedinému místu: Malému Alanu. Po krátké zastávce v bývalém táboře železničářů a u jámy, kterou měli vykopat Apači vedeni Samem Hawkensem ve Vinnetouovi III. jako past na Rollinsovu bandu (jáma byla jedna jediná a různé záběry se točily z různých úhlů) a ještě kratšímu zastavení v serpentině u stromu Klekí-petry (tentokrát jsme zašli až k místu, kde byl strom zabetonovaný v zemi, za přísného Georgova nabádání "Jen po velkých, pevných kamenech!" - obava ze zbytků min byla všudypřítomná) jsme dorazili na vrchol. Ještě jsme se zastavili na místě, kde Vinnetou v Apanači zachraňoval Happyho, objevili zbytky jištění (zabetonovaná železná oka a zbytky drátěných smyček) a pak už byl před námi jen samotný Mali Alan. Známou cestou jsme se přes údolí Supů a druhé údolí pod úpatím Tulove Grede dostali do třetího údolí, na Zelenou louku. Prošli jsme si ji – jako už dvakrát v loňském roce – a pak se vydali vzhůru na místo, kde se natáčela Vinnetouova smrt.

Místo samotné je dnes již těžko přístupné, vysoké skalní schody a hlavně bujná vegetace činí z výstupu skutečný výkon, jímž si musíte dosažení cíle zasloužit – zvláště nesete-li na zádech batoh s kostýmem Old Shatterhanda a s pitím. Planinka není příliš velká - kameny, od nichž střílel Rollins, jsou od kamenného balkonu, kde stáli Vinnetou a Old Shatterhand, vzdáleny asi 15 metrů. Kousek před ním vpravo jsou kameny, odkud utíkal Rollins po vražedném výstřelu (vlastně neměl odkud, protože za nimi je další skalní stěna) a nad nimi zvrásněná stěna, na níž kopí apačských bojovníků ukončila jeho život. Ta stěna není vysoká – odhadli jsme, že když visel za nohu, nechybělo moc, aby se mohl rukama dotýkat země. Ale šikovné postavení kamery učinilo záběr natolik věrohodným, že se skála zdála být dost vysoká. Na místě smrti Vinnetoua jsem svým přátelům rozdal plakety, které jsem jim nechal udělat na památku naší první návštěvy místa smrti Vinnetoua. A pak už jsme jen točili a fotili, z různých pohledů a úhlů. Při tom panovalo absolutní ticho, jako bychom byli v kostele. V lovecké kazajce jsem se u kamenného zábradlí balkonu podruhé cítil aspoň trošku jako Old Shatterhand. Byly to nádherné chvíle...

Cesta zpět k parkovišti je mnohem namáhavější než cesta tam – to proto, že většinou vede do kopce. Znaveni a utahaní jsme přišli k autu a po krátkém odpočinku jsme vyrazili k dalšímu místu. Tentokrát bylo naším cílem skalní sedlo, kde se ve Vinnetouovi III. setkali Vinnetou s Old Shatterhandem. Jestliže jsem si myslel, že výstup k místu smrti je svízelný, netušil jsem, co mne čeká nyní. Podél skalního masívu Tuloveho Grede po pravici a nad kráterem po levici, do kopce v klečovém porostu, po kamenech. Jen tu a tam červená značka na kameni na znamení, že jdete správně – sejít z cesty se nedoporučuje, protože vám nikdo nezaručí, že cesta byla odminovaná bezezbytku. Ten pocit dodával výstupu adrenalin a násobil vypětí. Kdoví, kolikrát jsem si řekl, že už dál nejdu – ale při představě, že mí mladší a zdatnější kamarádi se budou večer těšit z krásných fotek a já nic mne hnala dál. Mí průvodci byli daleko vpředu a já se pomalu vlekl za nimi, maje v batohu nejen svůj kostým, ale zcela nepoeticky i Vinnetouovy kalhoty (Jarda si koženou košili oblékl a proto nemohl mít batoh, neboť by mu popruhy potrhaly perličkové vyšívání) – a věřte, že ty kostýmy se fakt pronesly. Když jsem se nahoře na kluky trochu vyčítavě obrátil, že na mě nepočkali, řekli něco, co moji únavu zcela zahnalo: „Viděli jsme, že jsi fyzicky úplně na dně, ale věděli jsme, že psychických sil máš na rozdávání a že určitě dojdeš.“ V tu chvíli jsem byl rád, že mám takové přátele, kteří mi věří. A je pravda, že jestli jsem byl někdy v životě fyzicky na dně, pak to bylo právě na téhle cestě do sedla.

Ale nahoře – tolik záběrů, tolik scén, tolik míst. A vše prakticky stejné jako tehdy. Místo podání ruky, zde jsme si na video sehráli krátký skeč - "Sem ke mně, nahoru!" - "Bratr mne zachránil... Jicarillové!" A zase ten shatterhandovský pocit. Místo, kde bandité nahoře sesedli z koní a zalehli na číhanou na Vinnetoua. Místo, odkud Vinnetou vrhal do rokle balvan – zde Jarda v kostýmu prokázal dávku odvahy, když jsme ho poháněli, "Ještě kousek, ještě krok!" a pak ho nutili, aby stál dobu s balvanem nad hlavou, než jsme to všichni nafotili, a pak ještě jednou na kameru, "Akce, jedeme!" a balvan s rachotem letěl do rokle, stejně jako před třiačtyřiceti lety. Pak ještě fotky na skále, ze které střílel Old Shatterhand a cesta zpátky, už pohodlná, protože se šlo z kopce. U kráteru jsme se podívali těšně pod převis, na kterém visel bezmocný Santer – jak pod ním, tak i krok před námi byla propast kráteru – pak krátká povinná zastávka u místa, kde zemřela Nšo-či a Inču-čuna a na louku s hroby nám ani nezbyl čas. Ještě jsme našli místo, kde vznikla fotka z nenatočeného záběru Old Shatterhanda, nesoucího v náručí mrtvého Vinnetoua (což jsme si s Jardou s chutí zahráli a já zjistil, že Vinnetou byl na filmový záběr fakt těžký) a pak už na základnu, totiž do našeho penzionu Diana (to zmiňuji proto, že se službami, s vybavením i cenami tohoto zařízení jsme byli maximálně spokojeni). Že jsme byli totálně vyčerpaní a unavení snad ani nemusím zmiňovat. Vypili jsme po jednom lahvovém pivu, sbalili většinu věcí zpět do cestovních tašek a šli spát...

Neděle 1.6. byla už ve znamení odjezdu. Zajeli jsme do Národního parku Velika Paklenica, kde jsem Mirkovi ukázal místa, která jsme při Winnetou Convention v květnu loňského roku neviděli – kaňon Duchů a zbytky malby indiánského boha na zadní stěně Surehandovy skály. Jarda s Georgem s námi ani nešli, dali přednost odpočinku na lavičce ve stínu. Poté jsme přejeli na pláž k moři, kde se točilo setkání Freda Engela s Old Shatterhandem, Mirek se ještě vykoupal v moři (aby solí vypálil krvavé škrábance a rány na nohách, jak říkal) a pak už jsme nasedli a jeli směr domů. Před tunelem Sveti rok jsme vrhli poslední pohled na majestát Malého Alanu, mlčky a s pohnutím, a vjeli do tunelu, který vždy znamená konec návštěvy v zemi Vinnetoua.

Ale hned, jakmile jsme na druhé straně horského masívu vyjeli z tunelu na denní světlo jsme si slíbili, že se vrátíme. A zase polezeme po skalách, někde zvětralých, někde ostrých jako žiletky, zase budeme spoléhat, že snad jsou všechny miny pryč a zase potáhneme batohy s těžkými kostými na zádech jako soumaři – jen pro těch pár krásných chvil, které budeme smět prožít tak, jako je před více než čtyřiceti lety prožívali tvůrci filmů, které tolik ovlivnily naše životy – a tomu mému daly zcela jiný směr.

 

(Autor článku - Jan Koten, vytvořeno dne 21. 7. 2008)