Mayovky na Internetu

Winnetou Convention 2007

» Fotogalerie z Winnetou Convention 2007

Tradiční a velmi oblíbené Karl-May-Treffen (setkání příznivců mayovek), pořádané většinou v Německu a Rakousku, se v roce 2007 uskutečnilo v Chorvatsku - v místech, kde se natáčely slavné vinnetouovky. Místem setkání, ubytování a zároveň výchozím bodem pro výlety se stal hotel "Alan" v chorvatském městě Starigrad-Paklenica, nacházející se v bezprostřední blízkosti Národního parku Paklenica. V roce 1968 zde bydlela také skupina filmařů natáčejících poslední mayovku Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti. Setkání uspořádal záhřebský Jadran Film, který se v 60. letech podílel na produkci filmů o Vinnetouovi, a expert přes filmové mayovky Christian Hees.

S přítelem Mirkem Řehořem jsme vyjeli už o den dříve, abychom se cestou mohli potěšit pohledem na filmové lokace v oblasti Plitvických jezer. Počasí nám přálo, takže hned odpoledne po příjezdu jsme vyhledali louku nad jezerem Kozjak, po které odjížděli Vinnetou, Old Shatterhand a jejich skupina s bojovníky Utahů. Louka leží v těsné blízkosti osady Osredak, přímo nad přístavištěm lodí, které převážejí turisty přes jezero Kozjak. Druhý den jsme prošli místa kolem Velkého vodopádu, který nás odměnil nádhernou duhou (podobně jako filmový štáb při natáčení Vinnetoua – Posledního výstřelu), jeskyně pokladů s blízkou průrvou, kudy Cornel a jeho banda sestupovali k jezeru, jezero Milanovac s jeho skvostně modrou vodou (záběr plavby bratrů kánoí, kratičký sice, ale kultovní) a nakonec Galovački buk a vodopád Mali Prštavac. Mohu říci, že i kdyby se zde mayovky nenatáčely, Plitvická jezera budou vždy stát za vidění, a to i přes stále rostoucí vstupné (letos 110 kun)

A když už jsme do Starigradu-Paklenice jeli kolem Zrmanje a měli ještě chvíli času, navrhl Mirek, abychom se zde zastavili a alespoň na chvíli si tohle místo užili o samotě. Nu což, o samotě jsme tam sice nebyli, ale taková společnost nikdy nemůže uškodit – setkali jsme se zde s Vladimirem Tadejem, architektem filmových mayovek, a Damirem Gabelicou, jedním z šéfů Jadran-Filmu. A protože se s Vladimirem Tadejem už nějaký čas znám, bylo to setkání zvlášť srdečné – jistě to umocňovalo prostředí – úchvatný pohled na kaňon řeky Zrmanja, na planinu, na níž stálo pueblo i na druhou stranu, k pohoří Tulove grede, které pro nás navždy bude Nugget-tsilem.

Po krátké zastávce jsme nakonec dojeli do Starigradu a ubytovali se v hotelu Alan, který stojí na místě někdejšího motorestu Alan, v němž často pobýval filmový štáb. Program, který pro hosty (přibližně 150 účastníků, uff!) Jadran-Film připravil, začal přivítáním a představením hostí z řad herců a kaskadérů, působících v mayovkách. Velmi srdečně jsme přivítali Demetera Bitence (Dick Stone), Miroslava „Izuse“ Buhina (blonďatý voják doprovázející por. Merilla od Assiniboinů + MacHarova zavražděného syna + několikanásobného Vinnetouova dubléra v jezdeckých scénách) – ti dva dokonce přišli ve svých původních filmových kostýmech - Mirko Bomana (Gunstick Uncle), Djordje Nenadoviče alias George Hestona (Machredž z Mosulu), Nikolu Gece (bandita a kaskadér v Apanači) a Vidu Jerman (salónní kráska z Vinnetoua a Shatterhanda v Údolí smrti). Později se připojil i Miha Baloh (Gomez z Vinnetoua – Posledního výstřelu, Weller z Mezi supy a Quilvera z Old Firehanda). Bohužel, podle sdělení Vlada Tadeje nemohl přijet Ivo Krištof z důvodu natáčení v Bulharsku, Ilija Ivezič kvůli nemoci a Dunja Rajter následkem nedávné dopravní nehody, z níž se stále zotavuje. Po oficiálním představení a přivítání těchto hostů jsme měli něco přes hodinu na společné fotografie a podpisy a pak se jelo na Zrmanju – k Rio Pecos.

Můj kožený old shatterhandovský kabát již pamatuje několik "velkých" chvil, bylo tedy logické, že jsem si jej vzal s sebou i na tohle místo. Ze svých replik slavných pušek jsem přibral na cestu medvědobijku, která je z nich nejmladší a ještě za sebou neměla nic. Puška - greenhorn. S pocitem uspokojení musím říci, že jak oblek tak i medvědobijka budili pozornost většiny účastníků a protože odpoledne a večer nad Zrmanjou byly pojaté jako westernová show, docela sem zapadli. O hudební složku se starala skupina ekvádorských Indiánů (a dobře), mohli jsme se projet na koni (co na tom, že jen pár kroků – ale na jakém místě!), dobře jsme pojedli i popili (Jadran-Film se ukázal jako dobrý hostitel, a to neplatilo jen pro toto odpoledne). Celá slavnost vyvrcholila velkým ohňostrojem. Byl to nezapomenutelný večer.

Druhý den (27. května) jsme přejeli krátkou vzdálenost do Národního parku Velká Paklenica, kde na poměrně malé ploše je bohatství mnoha filmových lokací – kámen, na němž číhali Hawkens, Gunstick Uncle a Castelpool na Utahy, Old Wabblova jeskyně, místo, kde hořel vůz s armádním zlatem, Vinnetouova skála, u které na náčelníka střílel Dunivý hrom, skála, pod kterou se ukryl Surehand před padajícím kamením, převis, u kterého byl přepaden dostavník do Tulsy, místo setkání Supů s výpravou soudce Leadera, závěrečný záběr Pokladu na Stříbrném jezeře, kdy pokrevní bratři odjíždějí do skal, El Doro a další.

Ale to už jsme myšlenkami byli u dalšího bodu programu – jeli jsme na Mali Alan. Na místo, kde zemřela Nšo-či a Inču-čuna, kde se setkal Vinnetou s Old Shatterhandem a koneckonců i místo, kde Vinnetou zemřel. To místo, které pro každého milovníka filmových mayovek tolik znamená. Ačkoliv cesta serpentinami, vedoucími po strmých svazích nevypadala zrovna bezpečně, nikdo nemyslel na to, co by bylo, kdyby to či ono, ale upíral oči do údolí, kde se jako had vinul zářez řeky Zrmanje. Skvostné panoráma. Nemohl jsem si nevzpomenout na slova Vlada Tadeje, která mě a Mirkovi řekl při prvním setkání nad kaňonem: "Tady se Vinnetou narodil a tam," máchl rukou k Malému Alanu, "tam zemřel."

Pod horou bylo opět připraveno pohoštění, volná zábava a také důležitý bod programu – prezentace a zahájení prodeje knihy Vladimira Tadeje a Damira Gabelici "Po stopách Vinnetoua v Chorvatsku". Kromě spousty nových informací z natáčení filmových mayovek nabízí kniha přes 500 fotografií, z toho většinu z natáčení a staveb filmových kulis. Mám to říci? Ale ano, řeknu to – pohotově jsem přiskočil a rychle zaplatil první kus. A Vlado Tadej mi tuto skutečnost nezapomněl při podepisování knihy do ní vepsat: "První kniha kamarádovi Honzovi od Vladimira Tadeje. Tulove grede, Mali Alan 27. 5. 07.

Po tomto programu si každý šel, kam chtěl – ke kráteru na úpatí Malého Alanu, na louku se zbytky hrobů Nšo-či a Inču-čuny a Mirek Řehoř se dokonce vypravil – na základě několika útržků informací – na Zelenou louku, na místo Vinnetouovy smrti. Našel ji, přestože cesta tam je sice nedlouhá, asi 30 minut, ale zato krkolomná. A co si budeme povídat, záruku, že oblast byla skutečně stoprocentně odminovaná, vám nedá nikdo. Ale k autobusu se vrátil ve zdraví a spokojený, takže to zvládl na výbornou. Ale k Zelené louce se ještě dostaneme...

Večer nás čekalo premiérové uvedení filmu "Hledání motivů pro Vinnetouovské filmy". Program ho prezentoval jako 30-minutový a nakonec z toho bylo necelých 10 minut, které ještě navíc z velké většiny vyplnily záběry z filmů a jen málo bylo pohyblivých obrázků ze stavění kulis a z přestávek při natáčení. Mohu říci, že film celkově byl zklamáním, bohudík jediným při této akci. Večer skončil country zábavou na terase hotelu, které se účastnili i herci. Dlužno poznamenat, že absolvovali všechny výlety s námi, s každým, kdo se na ně obrátil, si ochotně povídali a dělili se o svoje vzpomínky, i když jich vzhledem k jejich věku – alespoň přesných a konkrétních – zase tolik nebylo. Ale jejich přítomnost na místech natáčení byla milá – vím podle sebe, s jakou chutí jsem se vyfotil s "Dickem Stonem" na místě, na kterém stál před více než čtyřiceti lety vedle Lexe Barkera u kůlu.

V pondělí (28. května) nás čekaly další výlety. Cílem prvního byla oblast osady Devrske, kde stávalo westernové městečko Roswell. Vyjížděli jsme za deště, ale to nic neznamenalo. Všechna rána byla deštivá a včerejšího večera jsme si "vychutnali" – naštěstí v bezpečí prosklené hotelové haly – pravou chorvatskou boru, vichřici vanoucí od moře. Kdo by nevěděl, jak taková bora vypadá, postavte se za okenní tabuli a požádejte někoho, aby na ni z druhé strany vychrstl kbelík vody... Ale během dopoledne se počasí vždy vybralo, a v to jsme doufali i dnes. Nezmýlili jsme se.

Ale ještě jeden dojem jsme cestou získali. Skličující, deprimující. Projížděli jsme mrtvými vesnicemi, vesnicemi duchů. Vypálené a rozstřílené domy lemovaly silnici z obou stran. Jaký je rozdíl? Prý ve vypálených domech žili Srbové, vyhánění Chorvaty a v rozstřílených domech zase bydleli Chorvaté, které vyháněli Srbové. Na jednom vypáleném domě jsem četl velký červený nápis: "Ubij Srba", na jiném "Prodano" s hrdým dodatkem: "Kupao Hrvat." – koupil Chorvat. Ale dům zel prázdnotou a jeho černé oči bez okenních tabulek slepě zíraly do kraje. A všude pomníčky se jmény, které spojoval jeden mrazivý údaj – všichni chlapci měli datum úmrtí uveden rok 1995 a všem bylo kolem 20 let. V těch chvílích bylo v autobuse hrobové ticho, každý se vypořádával se svými myšlenkami jak jen uměl.

Planina Roswellu není ničím zvlášť zajímavá. Na obzoru se zvedá kopec, dobře patrný i ve Vinnetouovi I. (ze strany útočících Apačů), mezi planinou a silnicí vede železniční trať, na níž je dobře patrný přejezd či přechod, po němž Tuff-Tuff vjel do Roswellu a při pozorném dívání se najdete zbytky kamenných valů, které ve filmu představovali obranné zídky. Také je dobře patrné místo napojení odbočky, po níž vjela lokomotiva do saloonu. Jinak je planina zarostlá klečí už poměrně vzrostlou. I tak jsme byli nadšeni a spouště fotoaparátů cvakaly jako o závod. Další cesta nás vedla do Národního parku Krka, na Roški slap, s kratičkou zastávkou u skalního masívu, pod nímž před lety jela výprava Apačů, pozorovaná Santerem a jeho kumpány ("Je jich mnoho..." – "Nevadí, zůstane víc stop pro nás."). Krásná kulisa, jen si musíte odmyslet, že Apači jeli po regulérní – i když tehdy asi prašné – silnici.

A pak už Roški slap. Nebudu se zmiňovat o místech z Vinnetoua a Shatterhanda v Údolí smrti či filmu Mezi supy, protože tohle místo především znamená rozhovor Nšo-či s Old Shatterhandem. "A nebude ti rozloučení těžké?" – "Ne; když myslím na shledání..." Jedna ze scén, které filmy Vinnetou I. – III. a Poklad na Stříbrném jezeře učinily tím, čím jsou – a které tak citelně chybí filmům ostatním, všem těm Surehandům, Apanačím a Stříbrným lvům (samozřejmě vedle technických záležitostí, jakými jsou například panoramatické záběry či jeřábová kamera). Sedl jsem si na břeh a tiše poslouchal, zda neuslyším něco z tichého hovoru. Neslyšel jsem nic, jen tichý vánek šelestil v listí stromů a já zcela propadl atmosféře nočního tábora Apačů. Jen jsem se díval a díval a své dívání si užíval.

Protože se nám program na Roški slapu o něco zkrátil, zařadil do trasy Vlado Tadej něco jako bonus: zastávku v Rašteviči. Milé překvapení, další dvě lokality ze dvou filmových mayovek: Rocky Town z Apanači a soutěsku, v níž Generálovi bandité přepadli vlak ve filmu Old Surehand. Ihned po vystoupení z autobusu se rozvykládal kaskadér a herec Nikola Gec: "Tady jsme seděli na koni a jak kolem nás přejel vlak, vyrazili jsme a cválali tímhle směrem a stříleli jako o život..." Cestou do Rašteviče se mi navíc – na upozornění rakouského přítele Georga – podařilo "ulovit" z okna autobusu místo setkání greenhorna Shatterhanda se Samem Hawkensem a jeho druhy. Večer jsme pak v hotelové hale vedli dlouhé rozhovory, vzájemně si prohlíželi fotky z natáčené, některé soukromé a velice unikátní a před zítřejším odjezdem se loučili.

Ráno 29. května, v den odjezdu, jsme s Mirkem ještě vyjeli do 9. patra hotelu Alan, kde bydlel náš nový přítel Wolfram a z balkónu jeho pokoje si nafotili místo, kde stávala Tulsa a také místo setkání Freda Engela s Old Shatterhandem. To už se obloha povážlivě zatahovala a nevěstila nic dobrého. Náš včerejší klid, s nímž jsme vždy očekávali, že se počasí umoudří, bral za své. A když jsme autem dojeli na cestu k pláži (připojil se k nám Kája Hron z Prahy, taky milovník mayovek a hlavně srdíčkář), po které cválal Fred Engel, dovolilo nám počasí jen pár záběrů a pak nás odsud vyhnalo: spustil se takový liják a bouřka, že jsme další focení vzdali. Nicméně co jsme "měli v kufru", to stačilo.

Ale odjíždět se nám ještě nechtělo. Začal s tím Mirek. Prý vyrazíme ještě na Mali Alan podívat se na Zelenou louku. Jenže počasí bylo silně proti a ve mně se pralo obyčejné lidské pohodlí nezmoknout (co si budeme povídat, ač u moře, o pár kilometrů už to byly hory se všemi povětrnostními rozmary, které k nim patří) a zároveň uvidět Zelenou louku – navíc, nad rámec programu, na který jsem se tolik těšil. Karel se ke mně přidal – koukej na to olověný nebe nad Alanem, to nemá cenu. Zmokneme na kůži a stejně nic kloudného nenafotíme, protože bude zataženo až do černa. Nakonec jsme se dohodli – podíváme se alespoň na Rovanjsku (u Modriče). Ty obrázky odtud zná každý fanda: závěrečná scéna z Vinnetoua I., kdy "pozůstalí" Vinnetou a Shatterhand jedou k západu Slunce a poslední záběr z Vinnetoua – Posledního výstřelu, kdy mrtvého náčelníka nesou na márách – také k západu Slunce, které ale už "svítí na změněný svět." Krátké, pro děj obou filmů nepodstatné – ale taky pro filmy jako celek naprosto typické. Třikrát jsme jeli špatně, až jsem navrhl vrátit se k cestě, kterou jsme už přejeli – a byli jsme tam. I nebe bylo setmělé, jako při natáčení, jen ne proto, že by byl večer, ale proto, že bylo zataženo. Nicméně přestalo pršet, nafotili jsme, co jsme nafotit chtěli a blížil se čas odjezdu. Najednou slyším: "Řekni mu to ty." – "Ne, řekni to ty." Tušil jsem o co jde – a taky že ano: prý mám rozhodnout, zda pojedeme na ten Mali Alan nebo ne. Pravda, pršet přestalo, ale to tam nahoře nic neznamená. Nakonec jsem to vzdal. "Vždyť vy jste, chlapi, stejně už rozhodnutí, navíc opratě má v rukou Mirek, tak co mám říkat. Chcete tam jet, tak teda jedem!" Do smrti budu děkovat Mirkově zarputilosti, s níž nás přemlouval – a do smrti na tuhle tečku za 1. Winnetou Convention nezapomenu, protože zelená louka je jediná na světě a pro všechny milovníky filmových mayovek znamená přinejmenším tolik, co Zrmanja či Mali Alan z přední strany.

Samozřejmě, sotva jsme vyjeli nahoru (musím to říci – Karel mě překvapil: těsně pod vrcholem zastavil a za stěrač svého vozu vetkl českou vlaječku; myslel jsem, že něco takového už dnes není možné, snad leda na Mount Everestu. V té chvíli měl všechnu moji úctu), začalo znovu lít jako z konve. Mirek měl svůj deštník (nu což, ve svém voze si vozím paraple taky, jenže tady jsem nebyl ve svém voze) a naštěstí Karel se ukázal jako skutečný přítel a půjčil mi svůj deštník náhradní. A vyrazili jsme, cestou zezadu masívu Malého Alanu, hned za ochrannou zdí u silnice. První údolí – v něm tábořili Supové a Surehand k nim poslal Wellera, aby zaútočili až ráno – jehož plocha je poseta menšími či většími kameny s dominantním "šikmým" balvanem, u něhož Surehand čekal na Wellera. Také zde byl natáčen jeden záběr cesty náčelníků k Nugget-tsilu pro zlato. Po pár metrech jsme měli rozmáčené boty a kalhoty mokré po kolena – tráva už byla dost vysoká. To už nám tolik nevadilo. Ono je jedno, zda máte v botách litr vody nebo dva. Pomalu nám promokaly rukávy, ty se při chůzi pod paraple schovávají jen těžko. Ale šlapali jsme zdatně kupředu – pro jistotu po vyšlapaném chodníčku, který se nám přece jen zdál bezpečnější (někdo ho přece před námi vyšlapat musel).

Druhé údolí, velmi rozlehlé, rámované dokola mnohem strmějšími skalisky, s travnatým dnem. Zde Rollinsovi bandité naháněli Vinnetoua. "Ten chlap nemá pět životů, ale devět!" Tím jsme se doslova proklopýtali, protože chodníček vedl přes kamenitý okraj, nad námi příkrá skaliska, ty nádherné, neopakovatelné vápence, zbrázděné erozí do nejfantasknějších tvarů, tak typické právě jen pro filmy o Vinnetouovi. Mirek byl daleko před námi, jak se mi později přiznal, schválně pelášil napřed, abychom si to prý s Karlem ještě nerozmysleli. Déšť byl nechutně vytrvalý, rukávy už byly "durch". Ale i tohle údolí – přes svoji nepopiratelnou nádheru – mělo svůj konec. Ještě poněkud zúženým hrdlem sestoupit po kamenitém svahu – ne příliš prudkém – a byli jsme tu. Po pravé straně tři kamenné věžičky a pod třetí z nich onen skalnatý val, za nimž byl zastřelen Vinnetou. Po levé straně nevysoký hřbet skaliska, který Zelenou louku dělí na dvě části – vojáci přijeli z té bližší ke vchodu do údolí (i když ve skutečnosti neměli odkud, protože z okraje Zelené louky už vidíte jen propastnou hloubku a na obzoru kaňon Zrmanji). Dokonce i příroda se nad námi smilovala – na chvíli přestalo pršet. Mirek nám zase utekl, pokoušel se vyšplhat až na kamenný val, ale šel z pravé strany a zjistil, že tudy cesta nevede. "Příště půjdu z levé strany, někudy tam ta cesta musí vést."

Co mám říci víc – místo, kde byl zastřelen Vinnetou. Na kolik podobných míst se filmaři s mayovkami vrátili – Zrmanja, Paklenica, Plitvice a další, třeba zrovna Raštevič. Ale tohle místo využili jen jednou jedinkrát a od té doby se v žádné mayovce neobjevilo. Chce se říci – nedovolili si tam natáčet další scény do dalších filmů (byť by to třeba z jiných míst a jiných pohledů bylo možné). Jakoby i oni věděli, že to není jen obyčejná filmová kulisa, ale dech beroucí chrám. To místo skutečně bylo povýšeno na chrám – a to dokonce o třech věžích. A věřte mi, když říkám, že všichni tři jsme to tak cítili.

Na zpáteční cestě počasí vydrželo, pokud spadla nějaká voda, tak to bylo jen chvilkové mrholení, takže jsme si mohli plně vychutnat nádheru Druhého i Prvního údolí. Zde jsme si dokonce – srdce přeplněná dojmy a romantikou – nahlas zavolali "Atawah!!!" a "Vinnetou!!!", což nám skalní stěny v odpověď a snad na pozdrav vrátily. Jakoby věděly, že sem zajdou už jen lidé, kteří je mají rádi. Kteří zde už nebudou ani střílet, ani pokládat miny. Ale ani to nebyl konec. Nechtěl jsem se vzdát myšlenky, že odjedu z Malého Alanu, aniž bych měl fotku ve svém kostýmu. Cítil jsem to něco jako trofej. Tak jsme se přezuli do suchých bot – no, bot, využil jsem domácí obuv, kterou jsem si vzal na krátké ranní a večerní pochůzky po hotelovém pokoji – navlékl jsem si kožený kabát z hnědé kůže, přepásal se napodobeninou navažského Barkerova opasku (Old Shatterhand v pantoflích!) a hurá po silnici na protilehlý svah, odkud jsme měli celičké Tulove grede jako na dlani. Jak se zdálo vzdálené a maličké – a přitom stále impozantní. A poslední připomenutí toho, že jsme v horách – jako blesk z čistého, teď už skoro rozjasněného nebe se přihnala hustá, neproniknutelná mlha, která jak rychle celé panoráma zahalila, tak rychle přeběhla a ztratila se za dalšími skalisky. Mirek to celé nafotil a ty fotky jsou úžasné.

A to byl definitivní konec. S Karlem jsme se rozloučili podáním ruky a slibem, že se neztratíme z očí – on tam ještě zůstal, prý až do odpoledne – a my jsme druhou stranou sjeli z Tulového grede na nížiny a po dálnici nabrali směr Karlova – Krapina – Graz – Wien – Brno. Bylo po všem. Jen srdce bilo o poznání rychleji – a při vzpomínkách nad fotkami či u videozáznamu bije rychleji ještě dnes.

Na závěr musím vyslovit velký dík Mirkovi Řehořovi. Nejen, že mě k účasti na Winnetou Convention 2007 přemluvil, ukázal se také jako vynikající řidič a také osvědčil svůj mimořádný čich na silné prožitky. Díky, Mirku. Jsem rád, že jsme se poznali a že jsme přátelé.

 

(Autor článku - Jan Koten)