Zdeněk Burian

Zdeněk Burian - jméno, které s láskou vyslovují tisíce ctitelů romantiky již více než 70 let. Vynikající malíř pravěku a nezapomenutelný ilustrátor dobrodružství, tramp tělem i duší, věrný kamarád našeho dětství, tichý společník na stezkách dospívání, ryzí přítel v dospělosti. Kdo jej jednou nalezl, toho nikdy nezradil. (Aleš Durčák, Muzeum Zdeňka Buriana)

Dětství a studium na Akademii

Ilustrátor, malíř a výtvarný spolupracovník vědců na archeologických rekonstrukcích se narodil 11. února 1905 v moravské Kopřivnici. Dětství prožil střídavě v rodném městě a v blízkém Štramberku, který na počátku 20. století žil velmi intenzivním výtvarným životem (vystavoval zde např. Alfons Mucha). Tyto výstavy měly značný vliv na Zdeňkovu probouzející se malířskou duši. Podobně silný inspirační zdroj, především pokud jde o pravěkou tématiku, můžeme hledat i v jeho dětských hrách ve světoznámé jeskyni Šipka.

Od časného dětství kreslil a projevoval svůj zájem o dávnou minulost a o etnografii. Z dostupných časopisů si s mimořádnou technickou virtuozitou obkresloval zajímavé lidové typy, obydlí, nářadí, krajiny i exotickou vegetaci, zvlášť jej upoutávaly objevy z prostředí přírodních národů. Kopřivnický učitel pan Bartoň vycítil nadání svého žáka a Zdeňkově matce často říkával: "Chlapce je tady škoda, pošlete ho do Prahy, má dost nadání pro UMPRUM." Jenže zuřila válka, na domě byla hypotéka a otec narukoval na frontu. Teprve po vyhlášení samostatné Československé republiky se otec vrátil domů, ale situace rodiny se už zhoršila natolik, že na studia nebylo pomyšlení. Staršího syna Karla nakonec poslali studovat na techniku. Co s mladším Zdeňkem? Burianovi si mohli dovolit jen jednoho syna na škole, a tak otec rozhodl, že Zdeněk bude lesníkem. Jenže Zdeňkova maminka vzala věc do vlastních rukou:

"Maminka nějak sehnala tři stovky, nasedli jsme do vlaku a odjeli jsme do Prahy. Měli jsme tu známého, pana lékárníka Libertina. U něho jsme se ubytovali. Zavedl nás ke svému příteli malíři Gothovi. Ukázal jsem mu své práce. Podíval se na ně a řekl: Kdepak, tohle není na UMPRUM, to je na Akademii. To znamenalo jít za profesorem Švabinským. Bydlel ve starém domě naproti Hyberniu, vysoko ve věži. Maminka zazvonila, Švabinský otevřel a ona mu jen tak na prahu vyložila, o co jde. Podíval se na nás a řekl: Přijďte za čtrnáct dní. Za čtrnáct dní jsme u něho zazvonili znovu. Přijal nás, uvedl dál a moje obrázky si prohlédl. Choval se ke mně moc hezky a řekl mi, abych dělal zkoušky na Akademii. Odvážil jsem se. Zkoušky trvaly tři dny." [1]

Komise se dlouho nerozmýšlela. Profesor Obrovský řekl, že Burian má takový talent, že se nemá na Akademii dohromady co učit, prý potřebuje jen dotvořit sám sebe. A tak byl Zdeněk Burian v květnu roku 1919 přijat na Akademii výtvarných umění a zařazen rovnou do druhého ročníku. Jeho profesory byli Max Švabinský, Jakub Obrovský a Vlaho Bukovac. Zdeněk však na studiích těžce strádal. Bez podpory rodičů dvakrát málem umřel hlady a vyčerpáním. Aby si přivydělal na jídlo, nosil na nádraží cestujícím zavazadla, pracoval na stavbě letenské studentské kolonie, kde rovněž nějaký čas bydlel, maloval reklamy do výloh. Tři kamarádi zemřeli na tuberkulózu, vyvolanou a podporovanou trvalým hladem. Burian to vydržel. Přežil jen díky nezměrné houževnatosti a vůli - vzory nacházel v životech hrdinů dobrodružných knížek Londona, Coopera, Curwooda, Vernea, Assolanta a dalších.

Nelehký vstup na dráhu ilustrátora

Své výtvarné služby nabízel Zdeněk téměř komukoliv - od nakladatelů až po výlohy nejrůznějších prodejen a firem, kam by se hodil jeho poutač či reklama, dlouhé měsíce však o ně nikdo neprojevil zájem. Až kteréhosi dne pozdního léta 1921 vešel šestnáctiletý mladík do knihkupectví v Hybernské ulici a předložil panu vedoucímu Navrátilovi některé kresby s nesmělou otázkou, zda by se pro něho nenašlo uplatnění. Šlo o prodejnu tehdejšího Dělnického nakladatelství v Lidovém domě, jehož ředitelem i majitelem koncese byl Antonín Svěcený. Když Svěcený s Navrátilem spatřili Burianovy obrázky, zadali mu konečně první honorovanou práci - ilustrace ke knize Dobrodružství Davida Balfoura od R. L. Stevensona. Mezi lety 1921 až 1924 vyšlo u Svěceného sedm knih, literárně většinou druhořadých, které ilustroval mladý Burian. Celkem se za ony čtyři roky objevilo u Svěceného přes 100 Burianových ilustrací, z toho více než polovina byla tvořena kvašovou technikou.

Stále se však protloukal životem v Praze, jak jen to šlo. Mezitím vycestoval na několik měsíců na jižní Slovensko, kde se seznámil se zcela svobodnými cikány a namaloval i několik akvarelů. Ty potom po svém návratu s prázdnou kapsou musel prodat za pár korun, pracoval dál na stavbě, nosil stále zavazadla cestujícím na nádraží a z toho, co mu zbylo kromě peněz na stravu a bídné ubytování, kupoval alespoň ty nejlevnější malířské potřeby. Poněvadž pro svůj boj s nouzí nestíhal předkládat požadovaný počet výtvarných prací, musel po třech letech studia odejít z Akademie výtvarných umění.

V roce 1924 zahájil Burian spolupráci s časopisem Širým světem, která mu zajistila po dlouhá léta stálý příjem. Časopis vycházel nákladem renomované Grafické unie a řídil ho dr. Stanislav Nikolau, vysokoškolsky graduovaný zeměpisec a historik, cestovatel, gymnasiální profesor a žurnalista. Celkem bylo v jedenadvaceti ročnících časopisu Širým světem reprodukováno přibližně 560 Burianových ilustrací, z čehož přes 450 jich bylo provedeno kvašovou technikou. Řada z nich je totožná s ilustračním doprovodem knih edice Země a lidé, v níž bychom objevili přes 200 dalších ilustrací.

Josef Richard Vilímek

Jednoho dne roku 1927 dostal Burian korespondenční lístek od nakladatele Vilímka, jestli by nechtěl udělat obálku pro Kiplingovu knihu Náhrdelník maharadžů. "Jestli bych nechtěl! Tenkrát už jsem byl ženatý a byli jsme se ženou pořadně vyhladovělí. Do práce jsem se dal okamžitě. Za den jsem knihu přečetl a přes noc jsem obálku udělal a odnesl Vilímkovi. Později mi jeho sekretář pan Šmaus prozradil, že starý pán byl nadšený a že řekl: takovou obálku jsme ještě neměli."[2]

Na mnoho let se Vilímkovy výkladní skříně staly svéráznou galerií Burianovy malířské i grafické suverenity. V roce 1927 byl Burian přijat do stavu zaměstnanců Vilímkova podniku. V témže roce se oženil s Františkou Loudovou a narodila se mu dcera Eva. Od Vilímka získal dvoupokojový byt v novém domě na Žižkově - ovšem s tím, že po tři léta bude jako redakční výtvarník plnit jeho ilustrační požadavky pro Humoristické listy, Malého čtenáře, Dobrodružný svět aj. Na ty tři roky u Vilímků vzpomínal Zdeněk docela rád, ačkoliv neměl dostatek času ani na oběd, natož pak na rodinu. Navíc smlouva omezovala malíře natolik, že mu na ilustrace určené pro jiné vydavatele (Nikolau) zbýval sotva víkend. Nicméně Burian získal první stále místo, které i přes každodenní otročinu znamenalo jistotu. Zaměstnanecký poměr u Vilímka přinášel i praktické výhody, neboť jak sám malíř občas připomínal, mohl u firmy Brouk a Babka získat na splátky první nábytek.

Malý čtenář je dodnes velice zajímavou prezentací Burianova díla. Na obálkách nalezneme temperové malby s náměty z australské buše či z lovu na africkou zvěř, malíř je však podepsán i pod malbou s vánoční scenérií z českého venkova či u výtvarného doprovodu ryze dětských příběhů. K tomu všemu rovněž zachycuje scény z bojů československých legií. V roce 1932 vyšla v časopise Malý čtenář povídka Lovci sobů a mamutů spisovatele Eduarda Štorcha. Pět ilustrací Zdeňka Buriana, které tuto práci doprovázelo, zaujalo tehdejšího docenta Univerzity Karlovy v Praze Josefa Augustu natolik, že malíře navštívil osobně a nabídl mu spolupráci. Někdy v roce 1935 tak byl zahájen neobyčejně tvůrčí dialog mezi malířem a vědcem, který trval až do konce profesorova života v roce 1968 a přinesl množství dokonalých uměleckých rekonstrukcí pravěkého světa, které dodnes tvoří zlatý fond světové paleontologie.

Kmenovým ilustrátorem v nakladatelství Toužimský a Moravec

O vzniku a historii podniku se čtenář více dozví v rubrice "Nakladatelství". Na tomto místě pouze dodejme, že Jaroslav Moravec, toho času zaměstnanec Vilímkova nakladatelství, odešel z firmy, aby dobyl slávy a jmění. V uličce proti vršovickému kostelu stával malý knihkupecký krámek Jana Toužimského, majitele nakladatelské licence. V tomto krámku se Moravec svěřil Toužimskému se svými plány na vydávání románů Karla Maye a tady si oba muži vyměnili historické věty: "Za jak dlouho budu mít milion? Za pět let?" zeptal se Moravec. "Za dva roky," odpověděl Toužimský a měl pravdu.

Zdeněk Burian měl hrát v jejich plánu důležitou úlohu. Moravec malíře dobře znal od Vilímků z každodenního styku, znal jeho schopnosti, jeho záliby a věděl dobře, že konzervativní Vilímek nedokáže Buriana plně využít, ačkoliv ho neustále přetěžoval prací. Zejména mu zazlíval, že se lacině zbavil výhradních práv na romány Karla Maye. Na počátku století totiž vypuklo v Německu nechutné tažení proti spisovateli, založené na skandalizování temných epizod z jeho mládí. Kampaň se přenesla i k nám a na Vilímka se snesla smršť kritiky za to, že vydává dílo autora, jenž se neoprávněně honosí titulem doktor a s Vinnetouem se nezná. Vilímek tedy postoupil práva nakladateli Šebovi, který pak mayovky neslavně pohřbil.

Toužimský s Moravcem se rozhodli, že Mayovu slávu pozvednou a že jim k tomu dopomohou ilustrace Zdeňka Buriana. Roku 1929 odkoupili od Šeby práva a ihned začali se sešitovým vydáním románu Vinnetou a orientálního cyklu Ve stínu pádišáha. Zpočátku spolupracovali s Burianem pouze omezeně, neboť malíř byl příliš časově limitován smlouvou s Vilímkem, později se však spolupráce rozjela naplno. Roku 1933 se Burian stal u Toužimského a Moravce kmenovým ilustrátorem. Vznikla nová edice S puškou a lassem, která byla téměř celá ilustrovaná Zdeňkem Burianem. Oblíbená byla rovněž edice Velké ilustrované romány Karla Maye, taktéž vyzdobená Burianovými ilustracemi.

Ohromný úspěch s Karlem Mayem pomohl nakladatelství Toužimský & Moravec rozšířit ediční program i na jiné oblasti. Program byl zaměřen zejména na vydávání četby dobrodružné a exotické, cestopisné i romantické. Kromě mayovek zaujímaly přední místa na žebříčku obliby příběhy o neohroženém kapitánovi Bigglesovi od Williama E. Johnse, vycházející dodnes v sérii Hrdinové vzdušných bitev. Oblíbené byly i dobrodružné romány Maxe Branda či cestopisy Emila Holuba, Stanko Vráze a A.V. Friče. Roku 1942 pak u Toužimského a Moravce vyšly knihy profesora Josefa Augusty Divy prasvěta, Zavátý život, Ztracený svět, Z hlubin pravěku aj., všechny samozřejmě ilustrované Zdeňkem Burianem.

Během okupace se celková produkce nakladatelství snížila na desetinu, navíc každý vydaný titul musel mít povolení příslušných úřadů. Po skončení války se již nepodařilo navázat na úspěšnou éru a tak v roce 1949 ukončilo nakladatelství svou činnost. Spolupráce Zdeňka Buriana s Toužimským a Moravcem, která trvala téměř 20 let, se nesmazatelně zapsala do vývoje naší dobrodružné ilustrace. Burian zde svými pracemi, kterých bylo přes 1750, doprodvodil téměř 120 knižních titulů.

Burian pochopitelně pracoval i pro mnoho dalších nakladatelů, nadále ilustroval i pro Vilímka, tentokrát si však tituly vybíral malíř sám. Ke skvostům patří zvláště jeho ilustrace k románům Julese Verna. Doslova zjevením se pak pro všechny kluky z konce 30. let 20. století staly Burianovy ilustrace a obálky k titulům vydaným u plzeňského nakladatelství Jana Kobese. Byla to zejména v roce 1937 kniha Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky, která se stala jakousi biblí české mládeže.

Období 2. světové války a komunismu

Na počátku války se Burian nakrátko věnoval docela jinému literárnímu žánru než obvykle. V roce 1940 vyšla s jeho ilustracemi u nakladatele V. Pavlíka Babička Boženy Němcové, stejně jako Pohádky téže autorky, o dvě léta později Pohorská vesnice. Sám výtvarník k tomu kdysi řekl:

"Na pohádkách jsem úplně ztroskotal - nedovedu fantazírovat jako praví pohádkáři. Pamatuji se, že jsem k jedné pohádce nakreslil čerta, jak jede s rybářem na lodičce. Lodička to byla pěkná, ale taková, jakou byste našli v nejbližším říčním přístavu. A tehdy mě pozdější národní umělec Jiří Trnka upozornil, že tohle přece není žádná pohádková loď, tu že si musím jako ilustrátor vymyslit. Pak přišla na řadu Pohorská vesnice, která také, podle mého názoru, nedopadla nejlíp, a tak na ilustrování Babičky jsem odjel se svou ženou do Babiččina údolí, kde jsem několik týdnů studoval kraj a věrně jsem pak do knížky všechno zaznamenal. Každý strom, každý kámen na splavu..." [3]

Politické události po válce zprvu neměly na spolupráci Zdeňka Buriana s nakladatelstvími vliv (kromě nedostatku papíru, tiskárenských kapacit apod.). Dále ilustroval pro Vilímka, zejména pokud jde o verneovky, méně již pro Toužimského a Moravce (sešity řady Polnice). U pražského Hokra vyšly jeho výtvarné doprovody oblíbených knížek A. Ransoma, u vídeňského Überreutera souborný svazek románů J.F. Coopera, jiné ilustrace k převážně dobrodružným knížkám pro mládež u dalších třinácti nakladatelů. Zestátnění během roku 1949 postihlo desítky českých i slovenských soukromých nakladatelů, kdy nejednou došlo k rozmetání hotové sazby, likvidaci vytištěných archů ve stoupě ap. Takový osud stihl mimo jiné Mukeredžího knihu Příběhy tygřího mláděte, kterou doprovázely jedny z nejkrásnějších Burianových ilustrací a která proto mohla být vydána teprve po roce 1989.

Po únoru 1948 se mnozí kritikové začali obouvat i do díla Zdeňka Buriana. Jeho ilustrace byly zatracovány jako pouhé naturalistické řemeslo, nemající co činit s uměním. Naštěstí redakce nakladatelství a časopisů, s nimiž Burian spolupracoval, nebraly odsuzující kritiky tehdy v úvahu a naopak zejména pro dobrou prodejnost titulů s jeho ilustracemi se jej zastávaly. Od roku 1950 se Burian stal kmenovým ilustrátorem SNDK, později Albatrosu.

Nakladatelství Artia a pravěký svět Zdeňka Buriana

Významnou úlohu v Burianově životě sehrálo nakladatelství Artia, které během svého čtyřicetiletého trvání dokázalo exportovat kolem 2 milionů knížek s Burianovými ilustracemi, drtivou většinou do západních zemí. Jak je to možné? Jako podnik zahraničního obchodu (tedy nikoliv podřízený tvrdým ideovým směrnicím či zásahům ministerstva kultury, potažmo ÚV KSČ) vznikla Artia v roce 1953 ze zahraničního oddělení Orbisu a jejím úkolem bylo vydávat a exportovat publikace všech literárních žánrů vynikajících autorů. Tyto publikace vycházely až v dvacetitisícových nákladech, a to současně v několika jazykových verzích, a byly i velmi laciné, neboť to podniku zajistil tzv. rozdílový ukazatel prodeje, což znamenalo podle potřeby prodat určitou knihu v cizí měně i za pouhých 70% pořizovací ceny.

V oblasti populárně naučné literatury se velmi brzy ujaly knihy o pravěké přírodě z pera profesora Augusty s ilustracemi Zdeňka Buriana. S velkým úspěchem tak vyšly v několika jazycích tituly Pravěká zvířata (1956), Pravěký člověk (1960), Pravěcí plazi a ptáci (1961), Kniha mamutů (1963), Ještěři pravěkých moří (1964) a další. Po smrti prof. Augusty pak Zdeněk Burian v načatém díle úspěšně pokračoval s dalšími vědeckými osobnostmi - profesorem Z. Špinarem, dr. V. Mazákem, dr. J. Wolfem, dr. J. Benešem, prof. F. Němejcem, dr. J. Kleiblem, dr. B. Zárubou a dalšími. Umělcovy práce byly vydány v 17 jazycích světa a patří i dnes, téměř 30 let po malířově smrti, k vysoce respektovaným dílům na poli vědecké paleontologické a antropologické umělecké rekonstrukce.

Nešlo ovšem pouze o ilustrace ke knihám o pravěké přírodě, které Artia s Burianovými ilustracemi pro zahraničí vydala. V roce 1979 vyšly poprvé německy Indiánské příběhy, zahrnující obsahově uzavřené úryvky z dobrodružné beletrie autorů J.F. Coopera, T. Gredsteda, J. Altshellera, G. Golla a K. Maye, které uspořádal Vladimír Hulpach a které zanedlouho vyšly česky i v Albatrosu. O pět let později pak zde byla vydána kniha Dobrodružství na cestách s výběrem z děl J. Londona, J. Verna, D. Defoa a dalších.

Poslední léta Mistrova života

V druhé polovině 60. let zcela ustaly útoky na Zdeňka Buriana. V klidu se věnoval své práci jak v oblasti paleontologie, tak ilustrování beletrie a časopisů. Vznikly další varianty i nové doprovody Maye, Kiplinga, Londona, ale také cestopisných knih E. Holuba, E.S. Vráze, L.M. Pařízka, stejně jako vyprávění o zvířatech v dílech V. Biankiho, E.T. Setona, J. Komárka a dalších. Kromě Mateřídoušky neexistoval snad jiný dětský časopis, kam by Burian nepřispíval. Např. v Pionýru vyšly jeho ilustrace k Tarzanovi, Věda a technika mládeži si vzpomněla na jeho starší obrázky k Bigglesovi, pro mnoho časopisů připravil alespoň obálky. V posledních letech svého života se čím dál více věnoval volné tvorbě - maloval akty, portréty, obrazové cykly (Porobení, Protiválečný cyklus) i obrazy s dobrodružnými a exotickými náměty.

Zdeněk Burian odešel náhle a nečekaně uprostřed nedokončené práce, bezprostředně před zahájením třetí pražské výstavy v jednom roce, dne 1. července 1981. Za svého života vytvořil přibližně 14.000 knižních, časopiseckých i kalendářových ilustrací různými technikami, na 600 obálek, na 180 portrétů, 300 obrazů na volné téma, obrazové cykly Země a lidé, Porobení, Obžalovaní apod. V letech 1950-1981 uspořádal na padesát výstav, např. v Praze (1954, 1965, 1966, 1981, 2005), ve Slaném (1962), v Berlíně (1966 a 1981), v Ostravě (1969), ve Znojmě (1970) a v Liberci (1974). Jeho obrazy jsou ve stálých expozicích Moravského muzea v Brně a východočeské zoologické zahrady ve Dvoře Králové, v reprodukcích tvoří součást muzejních expozic v Los Angeles, v Paříži, v Novém Kapském Městě, v Tokiu byl zvětšeným reprodukcím jeho obrazů s pravěkou tematikou věnován celý pavilón. Knihy s jeho ilustracemi byly oceněny v soutěži Nejkrásnějších knih roku 1960 a 1965. Za ilustrační dílo mu bylo v roce 1965 uděleno čestné uznání ke 20. výročí osvobození Československa, v roce 1980 byl jmenován zasloužilým umělcem.

Karel May v díle Zdeňka Buriana

V seznamu jsou uváděna první vydání titulů s Burianovými ilustracemi. Pokud v dalším vydání došlo k nějaké změně či vydání samo o sobě stojí za zmínku, je kniha uvedena ještě jednou (označeno pořadím varianty). Mnohé tituly z nakladatelství Albatros zde uváděny nejsou, neboť nedošlo ke změně v ilustračním doprovodu. V seznamu není dále zahrnuto 12 knižních obálek pro nakladatelství Karl-May-Verlag, Bamberg.

Edice S puškou a lassem

• Černý mustang (Toužimský a Moravec, 1933) - (1. var.) obálka, 1 kvaš, 1 kresba
• Ohnivá puška (Toužimský a Moravec, 1935) - (1. var.) obálka, 2 kvaše, uvnitř povídka Jednooký Joe (3 kvaše)

Edice Velké ilustrované romány Karla Maye

• Poklad ve Stříbrném jezeře (Toužimský a Moravec, 1932) - obálka, 37 kvašů
• Petrolejový princ (Toužimský a Moravec, 1932) - obálka, 23 kvašů, 11 kreseb
• Odkaz posledního Inky (Toužimský a Moravec, 1932) - obálka, 37 kvašů
• Červenomodrý Methuzalem (Toužimský a Moravec, 1933) - obálka, 27 kvašů
• Syn lovce medvědů (Toužimský a Moravec, 1933) - (1. var.) obálka, 18 kvašů, 17 kreseb, 3 křídy
• Duch prérie (Toužimský a Moravec, 1933) - (1. var.) obálka, 9 kvašů, 10 kreseb
• Karavana otroků (Toužimský a Moravec, 1934) - 17 kvašů
• Vánoce (Toužimský a Moravec, 1934) - obálka, 4 kvaše
• Trampem v Sonoře (Toužimský a Moravec, 1935) - obálka, 18 kvašů
• Vinnetou mezi Beduiny (Toužimský a Moravec, 1935) - obálka, 16 kvašů
• Satan a Jidáš (Toužimský a Moravec, 1935) - obálka, 16 kvašů
• Indiánské léto (Toužimský a Moravec, 1939) - (2. var.) obálka, 24 kvašů, 9 kreseb - 5 kvašů a 3 kresby převzaty
• Rudý gentleman (Toužimský a Moravec, 1939) - (1. var.) obálka, 18 kvašů
• Na válečné stezce (Toužimský a Moravec, 1939) - (1. var.) obálka, 13 kvašů
• Do věčných lovišť (Toužimský a Moravec, 1939) - (1. var.) obálka, 15 kvašů - 1 kvaš převzat
• Vinnetouův odkaz (Toužimský a Moravec, 1940) - (1. var.) obálka, 21 kvašů
• Ohnivá puška (Toužimský a Moravec, 1940) - (2. var.) obálka, 8 kvašů, 1 kresba - 2 kvaše převzaty, uvnitř povídka Jednooký Joe (3 kvaše - vše převzato)
• Černý mustang (Toužimský a Moravec, 1940) - (2. var.) obálka, 15 kvašů, 2 kresby - 2 kvaše převzaty

Edice Malá série románů Karla Maye

• Pouští (Toužimský a Moravec, 1930) - obálka
• U ctitelů ďábla (Toužimský a Moravec, 1930) - obálka
• Divokým Kurdistánem (Toužimský a Moravec, 1930) - obálka
• V horách Šar-Daghu (Toužimský a Moravec, 1931) - obálka
• V roklinách balkánských (Toužimský a Moravec, 1930) - obálka
• V zemi Škipetarů (Toužimský a Moravec, 1931) - obálka
• Z Bagdadu do Stambulu (Toužimský a Moravec, 1931) - obálka
• Indiánské léto (Toužimský a Moravec, 1930) - (1. var.) obálka, 4 kvaše
• V Llanu Estacadu (Toužimský a Moravec, 1931) - obálka, 1 kvaš
• Na Tichém oceánu (Toužimský a Moravec, 1932) - obálka
• Na Rio de la Plata (Toužimský a Moravec, 1932) - obálka, 2 kvaše
• Hadži Halef Omar (Toužimský a Moravec, 1933) - obálka, 6 kvašů
• Na březích Nilu (Toužimský a Moravec, 1933) - obálka, 2 kvaše
• Quimbo (Toužimský a Moravec, 1933) - obálka
• Pouť do Mekky (Toužimský a Moravec, 1934) - obálka, 6 kvašů
• V městě prorokově (Toužimský a Moravec, 1934) - obálka, 5 kvašů
• Derviš (Toužimský a Moravec, 1935) - obálka, 2 kvaše
• Do země mandarinů (Toužimský a Moravec, 1936) - obálka, 10 kvašů
• V zemi černých stanů (Toužimský a Moravec, 1937) - obálka, 2 kvaše

SNDK / Albatros

• Syn lovce medvědů (SNDK, 1958) - (2. var.) obálka, 21 kreseb, z toho 7 nových
• Duch Llana Estacada (SNDK, 1959) - (2. var.) obálka, 17 kreseb, z toho 6 nových
• Vinnetou I-III (SNDK, 1965) - (2. var.) obálky, každý díl 34 kreseb
• Vinnetou I (SNDK, 1966) - (3. var.) obálka, 32 kreseb, z toho 4 nové + 1 upravena
• Vinnetou II-III (SNDK, 1967) - (3. var.) II. díl obálka, 31 kreseb, z toho 3 nové + 1 upravena; III. díl obálka, 31 kreseb, z toho 2 nové
• Černý mustang (SNDK, 1968) - obálka, 16 kreseb
• Syn lovce medvědů (Albatros, 1969) - (3. var.) obálka, 21 kreseb, z toho 6 nových
• Old Surehand I-II (Albatros, 1971) - I. díl obálka, 16 kvašů; II. díl obálka, 14 kvašů
• Pouští a prérií (Albatros, 1974) - obálka, 20 kvašů