Mayovky na Internetu

Radosti a strasti Mayova překladatele

Předem říkám, že tenhle článek nebude mít hlavu a patu. Dojde tu k nešťastnému promíchání dvou věcí. Začnu rovnou tou druhou. Překládání je příšerná práce a Maye obzvlášť. Pominu samozřejmost, že by měl překladatel umět zdrojový i cílový jazyk a poměrně dost toho znát, pokud nechce psát bludy. S Mayem začínají problémy už při výběru zdrojového textu. Některé příběhy vyšly již za Mayova života v několika méně či více se lišících verzích. Korunu tomu pak nasadili tzv. dědicové, kteří často překopali i dlouhé pasáže, změnili jména postav a napáchali jiné zlepšováky. Nutno ovšem uznat, že někdy jsou změny ku prospěchu věci, ale nakolik je to fér k Mayovi, to zůstává otázkou. České překlady pak vycházejí jak z Mayových „originálů“, tak z upravených verzí.

Mayovské špeky

May trápí překladatele několika triky. Nejhorší je jeho zvyk používat slova z cizích jazyků. To, co němčina celkem ustojí, protože např. nemá flexivní vokativ, způsobí překladateli bolesti hlavy, když si ji láme s tím, jak takový text převést (např. Both Shatters). Tato komplikace pak vede k tomu, že překladatel buď slova úplně vynechá, nebo je počeští (pshaw – pchá, Juggle Fred – Kejklíř Fred), což vede ke ztrátě jednoho z kouzel mayovek.

To ale není vše. May se nezastavil u jazyků, které se zapisují latinkou. Co taková arabština nebo čínština? Transkripce těchto jazyků se v němčině a češtině liší – May píše Abu Seif, my bychom měli psát Abú Sajf1. Komplikovaný je i zápis indiánských slov nebo názvů kmenů – Upsaroka vs. Absaroka. V obou případech přichází ke slovu překladatelská tradice, tj. následování cesty, kterou prošlapali předchozí překladatelé2.

Samostatnou kapitolou je slovo westman, v německém originálu Westmann. Toto slovo, kterým May označuje zkušené obyvatele Divokého západu, vypadá v „české“ verzi anglicky, že? Angličtina však takové slovo s tímto významem nezná. Nejvíce se mu snad blíží slovo frontiersman, ale jeho použití nepřipadá v úvahu, protože by se jednalo o přílišnou kreativitu překladatele. Původní německé Westmann by mělo být převedeno jako muž Západu, nebo zápaďan, jak zaznělo z úst lorda Castlepoola ve filmovém Rudém gentlemanovi (kolem 40. minuty), ale překladatelé se s ním poprali všelijak: westman, zálesák.

Cizími slovy však boj nekončí. Další obří ořech je Hobble Frank a jeho zkomolená němčina s množstvím nesmyslů, která má za cíl vyvolat úsměv čtenáře. Podobně další postavy prznící německou řeč. V obou případech by měl překladatel jev převést, u Franka nějakou variantou nářečí3, u černochů nějakými patvary4, ale překladatelé se obvykle spokojí s infinitivy a jsou hotovi.

Občas postavy něco spletou. Překladatel může dojít k závěru, že se jedná místo humoru o chybu autora, a opraví ji, např. sekundán vs. sekundant ve Winnetouovi5, Good lack vs. Good luck, nebo při překladu Básníka se mi stalo, že očividný žert založený na neznalostech Tima Summerlanda někdo ve vydaných verzích opravil, ať již dědicové, nebo překladatel. Zůstává otázkou, zda opravovat skutečné Mayovy chyby, např. pokud teď o více jak sto let později víme, že něco bylo nebo je jinak? Jiří Levý ve svém Umění překladu říká, že ne6.

Jak se podepsali překladatelé?

Nebudu chodit kolem horké kaše: věrné překlady (tj., nepřevyprávěné, křesťanské a nacionalistické, s cizími slovy, vtipné a dobrodružné) původních Mayových textů (tj. bez posmrtných zásahů) prakticky neexistují. Až na pár výjimek je to jednoduché:

  • Jistota překladu Mayových verzí je jen u nejstarších vydání (Vilímek, Hynek),
  • předkomunistická vydání likvidují zmínky o Němcích, nebo si z nich dělají srandu (a to vč. Vilímka a Hynka),
  • komunistická vydání likvidují zmínky o křesťanství a někdy až brutálně zkracují,
  • postkomunistická vydání přebírají až na výjimky předkomunistické (GABI, TaM, Návrat, Magnet-press aj.) a komunistické překlady (Albatros, Olympia, Kentaur aj.).

Tj. May česky věrně přeložen v podstatě dosud nevyšel. Výběr vydání je na čtenáři – chce radši nacionalistickou verzi? Křesťanskou? S ilustracemi Kruma nebo Buriana? Smutné je, že v této praxi pokračují nakladatelé i více jak sto let po Mayově smrti, protože je pochopitelně levnější převzít starý překlad než zajistit překlad nový.

Kdo je kdo?

Prvenství náleží muži jménem Gabriel Smetana (1855-1933), který pod pseudonymem Jaroslav Pekař pro nakladatele Vilímka přeložil Syna lovce medvědů a poté ještě několik dalších příběhů. Smetana mj. založil a redigoval ilustrovaný časopis Malý čtenář.

Podobným prvenstvím se mohl chlubit Vítězslav Kocourek (1920-1995). Stejně jako Smetana se zasloužil o první překlad, tentokrát po komunistickém puči, kdy to vypadalo, že je s mayovkami konec. Opět šlo o Syna lovce medvědů a opět se jednalo o překladatele, který se většinou skrýval pod pseudonymem (Jiří Bernard, Jaroslav Hulák, Václav Hlouček aj.). Kocourek byl v překladech hodně kreativní. Uznávám, že jeho verze jsou čtivé a přístupné dětskému čtenáři. Je však otázkou, jaká byla jeho motivace? Ondřej Neff v knize Královská zábava tvrdí, že za převyprávění bylo výrazně více peněz, než za prostý překlad7. Byl to i Kocourkův případ? Šlo mu jen o peníze? Levý ovšem tvrdí, že musí překladatel počítat se čtenářem, pro kterého překládá8. Pokud měl být překlad určen dětskému čtenáři, což lze v případě SNDK očekávat, postupoval vlastně správně.

Dle všeho nejpodivnějším případem je Josef Ladislav Turnovský (1838-1901). Herec, novinář, spisovatel a švagr J. K. Tyla zemřel v roce 1901, ale všechny mayovky, které mu připisují různé zdroje (vč. databáze Národní knihovny ČR), vyšly u Hynka až po roce 1904 (celkem 12 svazků). Přeložil je do šuplíku? Asi sotva. Vysvětlení nabízí ztracená kapitola z Pražského případu doktora Maye, ve které Jaroslav Moravec píše, že tímto překladatelem byl ve skutečnosti syn Turnovského. Této teorii je nakloněna i zmínka v Lexikonu české literatury: je uváděn jako překladatel románů pro ženy Eugenie Marlittové, ačkoliv vycházely v letech 1905-1913 a jeho autorství je velmi nepravděpodobné9. Spojovacím článkem je nakladatel Hynek – vydal Maye, vydal Marlittovou a vydával i Turnovského spisy. Požádal jeho syna o zhotovení překladů pod otcovým jménem?

Mezi překladatele mayovek se řadí i další zajímavé osoby, ať již jde o Stanislava Guth-Jarkovského (1861-1943), spisovatele Jana Klecandu (1855-1920), často se skrývajícího pod pseudonymem J. K. Landa10, povídkáře a spisovatele Gustava Narcise Mayerhoffera (1865–1941), později tajemníka Spolku českých spisovatelů a překladatele mj. z maďarštiny, nebo samotného nakladatele Jaroslava Moravce, který Maye překládal pod pseudonymem D. Jam, což byl i Mayův pseudonym.

Čestnou zmínku si zaslouží i mayovský nadšenec Oskar Flögl, jehož překlad Pouští u brněnských benediktýnů prohrál bitvu s nakladatelem Vilímkem, pro kterého však poté Flögl přeložil trilogii Winnetou. Více v Pražském případu doktora Maye, kap. 5, 6, 8.

A co dál?

Zbývá poslední otázka: má vůbec smysl hnát se za nějakým věrným překladem? Stojí o něj vůbec někdo? Rád bych odpověděl, že ano, ale realista, nebo snad pesimista by řekl, že ne. Mayovky se v současnosti téměř neprodávají a nečtou. Pokud se někdo rozhodne Maye vydat (a vím o dvou připravovaných vydáních), z finančních důvodů sáhne po starém překladu. Nové překlady by musely najít sponzora.

Poznámky:

[1] Umění překladu, str. 107
[2] Umění překladu, str. 96
[3] Umění překladu, str. 117
[4] Umění překladu, str. 108
[5] Návrat, Indiánské léto, str. 151
[6] Umění překladu, str. 44
[7] Královská zábava, str. 121
[8] Umění překladu, str. 49
[9] Lexikon české literatury 4/I, str. 1052
[10] Jaroslav Moravec - O překladatelích

Použitá literatura:

  • FENCL, Ivo, NEFF, Ondřej. Královská zábava. Praha : Miroslav Pošta – Apostrof, 2012. 368 s. ISBN 978-80-87561-15-7
  • LEVÝ, Jiří. Umění překladu. Praha : Filip Tomáš – Akropolis, 2010. 292 s. ISBN 978-80-87310-08-3
  • MORAVEC, Jaroslav. Pražský případ doktora Maye. 1. vyd. Praha: Toužimský & Moravec, 2006. ISBN 80-7264-080-1.
  • MORAVEC, Jaroslav. O překladatelích. Ztracená kapitola z Pražského případu doktora Maye. Za poskytnutí děkuji Michalu Moravcovi z nakladatelství Toužimský & Moravec.
  • Lexikon české literatury 4/I (S-T). Praha : Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1572-3
  • Smetana, Gabriel, 1855-1933 - Akademická encyklopedie českých dějin. [online]. [cit. 2. 7. 2019]. Dostupný z: https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/338509
  • Kocourek, Vítězslav, 1920-1995 - Akademická encyklopedie českých dějin. [online]. [cit. 2. 7. 2019]. Dostupný z: https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/144144

(Ondřej Majerčík - vytvořeno 2. 7. 2019)

Podělte se s ostatními návštěvníky o svůj názor v diskuzním fóru.