Vzpomínka na Gustava Kruma

Gustav Krum se narodil 23. května 1924 v Jihlavě, již od dob středověku největší německé jazykové enklávě na českém území. Po staletí tu existovaly české školy vedle německých a čeština zněla stejně přirozeně, jako němčina. Také manželství Mistrových rodičů bylo smíšené, jako mnoho jiných: matka Anna pocházela z Přibyslavic u Třebíče, otec Gustav ze staré jihlavské řemeslnické rodiny. Pracoval jako strojník v jihlavském pivovaru (Mistrův rodný dům koneckonců stál nedaleko, dnes již neexistuje), ale nade vše miloval myslivost a byl také dobrým kreslířem portrétů a přírodních motivů.

Základní vzdělání získal Mistr na německých školách – obecné i měšťanské. V červnu 1939 vykonal přijímací zkoušky na brněnskou techniku, nakonec ale nastoupil na dvouletou obchodní školu v Jihlavě. Po jejím absolvování se stal úředníkem Okresní nemocenské pojišťovny v Jihlavě. O rok později byl povolán k výkonu vojenské služby v německé armádě a v únoru 1943 ho odeslali na východní frontu. V srpnu přeběhl do sovětského zajetí a v říjnu byl již vojákem 1. československého armádního sboru v Buzuluku. S ním také postoupil směrem k československé hranici – v náhradní rotě v týlu Sovětské armády. V březnu 1945 ho nějaká „dobrá duše“ udala jako Němce, Mistr byl propuštěn z armády a předán jako zajatec Sovětské armádě. Do roku 1947 byl vězněn v několika sovětských zajateckých táborech v Polsku a na Ukrajině, kde ho využívali – jako ostatně všech zajatců – k odklízení trosek. Až v září 1947 navštívil zajatecký tábor československý konzul, který vyšetřoval osoby udávající českou a slovenskou národnost. Mistr Krum se mohl vrátit domů.

Nastoupil jako malíř porcelánu ve Staré Roli u Karlových Varů a v červnu 1949 složil zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho profesory byli Miloslav Holý a Vladimír Pukl. Svoji první knihu ilustroval Krum v roce 1953 – byla jí 62. armáda v bojích o Stalingrad tří sovětských autorů. Pro inspiraci nemusel chodit daleko, vždyť bylo osm let po válce a Mistr měl všechny její děsivé dojmy ještě v hlavě. V červnu 1954 ukončil studium a o tři roky později – už ženatý – se nastěhoval do domu v Dejvicích, kde se svojí ženou žili až do roku 2008.

Mistr Krum miloval od raného dětství mayovky. Svět Karla Maye mu přinášel uspokojení klukovských tužeb a až do konce jeho dnů ho nepřestával fascinovat. Už jako mladík si kreslil výjevy z Mayových orientálních příběhů a tak rád přijal práci pro časopis Zápisník – kreslil pro něj svůj první slavný seriál - Vinnetou. Přestože je vycházení seriálu po ukončení I. dílu (míněno po smrti Inču-čuny a Nšo-či) z vyšší moci zastaveno, spolupráce se Zápisníkem trvala až do roku 1970. Od tohoto roku ilustroval Krum pro nakladatelství Olympia romány Karla Maye (řadu otevírá kniha Pouští, první svazek cyklu Ve stínu padišáha) a společně se svým přítelem Bohumilem Konečným také knihy Jaroslava Foglara. Mayovky ilustroval Mistr Krum až do roku 1995, kdy Olympia ukončila jejich vydávání a ke svému milovanému autorovi se vrátil ještě v roce 2002, kdy namaloval několik obrazů pro výstavu Pokrevní bratři ve Štramberku, v Muzeu Zdeňka Buriana (jde o osm děl – „Věže v hlavním městě Ardistanu“, „Ardistanský emir Šedid al Ghalabri u Anděla studny“, „Město mrtvých panovníků“, „Vysoký dům Ustadův“, „Vysoký dům Ustadův II.“, „Svatyně džizidů v Šejk Adí“, „Kalah Gumri – Pevnost Kadira Beje“, „Věž staré matky“ a „Apačské pueblo“.) S definitivní platností mu zdravotní stav nedovolil malovat od poloviny roku 2006.

V roce 2008 prodala městská část Praha – Dejvice dům, v němž Krumovi žili a ti se museli vystěhovat. Mistrova rodná Jihlava přijala zpět svého rodáka, který ve městě svých dětských a mladických let prožil poslední dva a půl roku. Smrt, které za války několikrát šťastně unikl, ho zastihla 21. března 2011.

Měl jsem to štěstí, že jsem se s Mistrem mohl v roce 1999 poznat osobně – stalo se to na základě mého dopisu, ve kterém jsem mu vylíčil své dojmy z originálů ilustrací k románům Karla Maye. Odepsal mi, pozval mne k návštěvě a od té doby jsme si psali často a často jsme se také viděli. Hodně vyprávěl o svých kamarádech, také o přátelství se Zdeňkem Burianem (ten ho zvěčnil v postavě Tlustého Jemmyho na jedné perovce k Duchu Llana Estacada, vyd. ČNDK, edice KOD), ale nejvíc o Karlu Mayovi. V jednom dopise mi napsal (a to ho, myslím, jako přítele Karla Maye charakterizuje nejvíc): „Mám rád krajinu v údolí Džamikunů s „Vysokým domem“, miluji atmosféru pradávných míst, jezero Maha-Lamovo, tajemné území El Hadd, džebel Allah, bažiny a hvozdy Ardistanu, „andělské“ vodárny v pouštích a kyklopské zdivo paláců a mostů… a v dálce na obzoru činné sopky…“

A v jiném dopise: "Dík za Zeměpisná kázání (mám rád mladého Maye). – Tak samozřejmě, jakoby ho znal osobně. Tolik byl se svým milovaným autorem ztotožněn a tak dobře ho znal. Naposledy jsem ho navštívil v Jihlavě, jsou tomu asi dva měsíce. Plný nadšení mi ukazoval třetí svazek výpravné publikace Traumwelten o ilustrátorech Karla Maye, která mu přišla z Německa (autorský výtisk) a kde je jeho ilustracím věnován poměrně velký prostor. Tolik na její vydání čekal, vždyť podklady k ní předával už v roce 2006 na vernisáži výstavy svých ilustrací v Radebeulu a vždy, když bylo její vydání z různých příčin odsunuto, byl zklamaný jako malé dítě. Teď mi ji ukazoval, šťastný a s rozzářenýma očima, jakoby najednou zapomněl na svoji nemoc, která už ho velmi zle sužovala – a já najednou v jeho radosti cítil, jakoby měl na mysli „teď už můžu umřít“. Ale pro nás nezemřel. Jen odešel napřed, aby pro své přátele a ctitele přichystal nejkrásnější ze svých výstav. Na shledanou, Mistře!