Mayovky na Internetu

Felsenbühne Rathen

Skalní divadlo v Rathenu

Saské Švýcarsko – krajina, která v Karlu Mayovi probouzela představy míst, kde žil jeho Vinnetou. Strmé srázy, hluboké kaňony, k nebi se tyčící skaliska, lesy a řeka Labe, to vše okouzlovalo nejen Maye, ale fascinuje návštěvníky těchto míst dodnes. A právě zde, uprostřed Saského Švýcarska, leží malé městečko Kurort Rathen.

Mapa příjezdu do RathenuVýletní cíle v okolí Rathenu

Obec je řekou Labe rozdělena na Niederrathen a Oberrathen. Spojení mezi nimi zajišťuje historický přívoz. Autem je možno přijet jen do levé části města Oberrathenu (z ČR přes Hřensko, Bad Schandau a Königstein – směr Pirna. Na kruhovém objezdu za hradem Königstein doleva na Kurorth Rathen – 8 km. Silnice jsou dobře značeny). Do Niderrathenu se dostanete zmíněným přívozem nebo pěšky z parkoviště u skalního města a hotelu Bastei, kam lze dojet po pravém břehu Labe přes obce Bad Schandau a Hohnstein. Od hotelu Bastei následuje asi hodinová procházka skalním městem, překrásnou přírodou, kolem nádherných vyhlídek na labské údolí. Nejúžasnějším místem je přes 76 metrů dlouhý pískovcový most, který od pradávna tvoří spojení mezi Bastei a skalním hradem Neurathen (Nový Rathen). Dnes je chráněný jako technická památka. A právě zde, na pravém břehu Labe v "Údolí smutku", leží jedno z nejkrásnějších přírodních divadel Evropy. S kapacitou hlediště dva tisíce diváků patří i k těm největším. Scéna divadla uprostřed skal a lesa je korunována skalním seskupením – věžemi smutku, které se staly i znakem města. Mimo jiné se zde již mnoho let (s poměrně dlouhou pauzou doby NDR) odehrávají i slavná divadelní nastudování knih Karla Maye.

V roce 2005 jsme se vypravili do Rathenu na zpracování románu Winnetou I. Přijeli jsme autem k hotelu Bastei a následoval asi hodinový sestup skalním městem dolů do divadla. Celé hlediště v divadle je rozděleno na zóny a vzdálenost od jeviště pak určuje cenu. Nejbližší místa jsou za 21 Euro a ta nejvzdálenější za 7 Euro. Dětské vstupné je o něco levnější. Bylo jasno – my budeme sedět hodně daleko. Zakoupili jsme vstupenky a po krátké cestě od pokladen vstoupili do areálu divadla. Byli jsme nadšeni. V divadle bylo málo lidí a my si mohli sednout dopředu i přesto, že naše lístky nás usazovaly o dvacet pět řad zpět. Okouzlila nás scéna, prostředí a zejména zpracování. Vinnetou byl skvělý (nebyl to Brice, ale spíše typ z knižních ilustrací mistrů Ulricha či Bergena). Na Old Shatterhanda jsme si museli chvíli zvykat (Lex Barker je prostě jen jeden), ale brzy nás přesvědčil. Sam Hawkens, Inču-čuna a další postavy přesně zapadali do našich představ. Snad jen Nšo-či byla příliš vzdálená jemné a něžné Marii Versini a moje dcery Anežka a Majdalenka ji na milost nevzaly vůbec. Nicméně herecké výkony, nasazení a především děj držící se knižní předlohy nás okouzlil a vůbec nevadilo, že jsme těm německy hovořícím Indiánům a bělochům příliš nerozuměli.

Letos jsme se zúčastnili představení Poklad ve Stříbrném jezeře. Opět jsme zakoupili lístky v nejnižší cenové skupině a doufali, že se snad dostaneme blíž. Obrovské fronty u přívozu nevěstily nic dobrého, přesto jsme doufali, že snad do divadla nejdou všichni. Šli a další už tam byli. Tentokrát jsme seděli až úplně v poslední řadě. Bylo zcela vyprodáno. Čekal na nás nový Vinnetou i nový Old Shatterhand. I když se nám představení líbilo, musím přiznat, že to předešlé z roku 2005 více. Snad pro určitou komplikovanost děje Pokladu, odlišnost knihy a filmu (holky knihu nečetly a tak jsem musel stále vysvětlovat, co se děje), ale především byl dán obrovský prostor komickým postavám – tetičce Drollové a Hobble- Frankovi. Ti během představení svými dialogy a monology posouvají děj a baví publikum vtípky. Bohužel pro nás negermanisty to byla poměrně hluchá místa. Vrcholem představení byl souboj na život a na smrt. Ten byl proveden vskutku pěkně a zábavně a částečně se odehrával i mezi diváky. Rovněž závěrečná scéna s pokladem, kdy se otevřela skála a vyjela obrovská zlatá lebka, kolem ní se valil dým a červené světlo, které mělo připomínat snad lávu, i následná scéna smrti padouchů a Cornela byla působivá. Hezkým zážitkem byla i autogramiáda hlavních postav hry.

Odjeli jsme s přesvědčením, že dá-li dobrý Manitou, vypravíme se do skalního divadla v Rathenu znovu.



 

(Autor článku - Jan Policer, vytvořeno dne 28. 9. 2008)