Mayovky na Internetu

Karel May a Barrandov

Můžete namítnout, že takové přímé spojení neexistuje – a budete mít pravdu. Ve filmových ateliérech na pražském Barrandově opravdu nevznikla žádná regulérní mayovka, když nejblíže k tomu bylo v době druhé světové války. Tehdejší ambiciózní plány na první celuloidové zachycení osudů Old Shatterhanda, pro jistotu pořizované v z hlediska nepřátelského bombardování klidnějším Protektorátu Čechy a Morava, vzaly za své s postupem východní fronty. Předpokládané datum premiéry v červnu roku 1945 tak již zastihlo mocné nacistické příznivce díla drážďanského spisovatele mrtvé či ve spojeneckém zajetí. Přesto pátrání v knihách a dokumentech může přinést sice jen zprostředkované, ale vcelku zajímavé souvislosti náčelníka Vinnetoua a spol. s největším československým kinematografickým centrem. Před barrandovskou koprodukční závorku vytkněme dva domácí filmy dvacetiletého mladíka Herberta Karla Angela Kuchačeviče ze Schluderpacheru (alias Loma/Cornela), zde natočené v letech 1937 (Žena pod křížem), resp. 1938 (Boží mlýny). Za závorku pak s oprávněnou pýchou patří v tamních zvukových laboratořích pořízené dabingové verze legendární šedesátkové mayovské klasiky, vyzdobené účastí naší synchronizační smetánky.

Pronájmy moderního prvorepublikového sídla filmové výroby se týkaly především německých herců a tvůrců, po určitý čas dokonce vládců studií na slavném pražském kopci. V některých případech jde o postavy kumštem výjimečné, ale více či méně dobrovolně zneužité Goebbelsovou kulturní propagandou. Čelné postavení měl v tomto ohledu herec Georg August Friedrich Hermann Schulz, pod jménem Heinrich George umělecky, ale bohužel i politicky mimořádně aktivní v období let 1932 až 1945. Velký talent rozložitého muže posloužil také filmu Žid Süss (1940), antisemitské nenávisti, natočené jinak výborným režisérem Veitem Harlanem v produkci Prag-Filmu právě na Barrandově. Nebyl to jediný Georgův snímek z Prahy, ale několik jich už nebylo dokončeno, když herec byl vítěznými Rusy v Berlíně zatčen a v roce 1946 zemřel v internačním táboře Sachsenhausen. Několik týdnů předtím se tam s ním naposledy viděl jeho tehdy osmiletý syn Götz, otcovou nešťastnou minulostí se pak dost dlouho trápící. Pro nás vítaně si poté zahrál v několika obsahem jen přibližných filmových zpracováních románů Karla Maye, viz Fred Engel a jiní mladí hrdinové. S Heinrichem Georgem byla v Süssovi k vidění také Harlanova původem švédská manželka Kristina Söderbaumová, nordicky pohledná hvězda například také pražského filmu Zlaté město (1942). O mnoho let později si ji – spolu s dalšími z předválečných dob slavnými německými aktéry – dost odvážně vybral režisér Hans-Jürgen Syberberg, aby ztělesnila spisovatelovu první manželku Emmu v psychologickém eposu Karl May (1974). Přidejme k těm dvěma ještě u nás málo známého Theo Lingena, vcelku zajímavého lorda Davida Lindsaye ve dvou orientálních mayovkách z konce padesátých let, tedy Karavaně otrokůBabylónském lvu. Typově vhodně nosatě nápadný Theo se totiž na Barrandově objevil ve velkoryse výpravné filmové operetě Vídeňská krev (1942).

Ještě větší výzvou je ovšem pro badatele fakt, že v dnešní Praze 5 se kdysi proháněl Old Surehand! V roce 1947 se tu natáčel film Sarabanda mrtvých milenců, kde byl hlavní mužskou figurou anglický herec Stewart Granger. Dobrodružně zamilovaný kostýmní historický snímek nabídl jeho statečné souboje muže proti muži, štíhlou postavu a nezaměnitelnou tvář s trvale přítomnou poloironií, prostě vše, co nám později ukázal také v zálesáckém třásnitém koženém obleku. O téměř dvě dekády let později vydařené kulisy k československé westernové parodii Limonádový Joe hned dvakrát posloužily koprodukčním západoněmeckým filmům Zlatokopové z Arkansasu (1964) a Černí orlové ze Santa Fé (1965). Zejména ten první dal šanci spatřit některé ze zásadních mayovských herců v českých studiích, Prokopském údolí, lomech kolem obce Mořina nebo v okolí Berounky. Ve Zlatokopech se – krom Brada Harrise, Olgy Schoberové a Horsta Franka – ukázali vinnetouovští hrdinové hvězdné velikosti Mario Adorfa (Santer), Ralfa Woltera (Sam Hawkens, Hadži Halef Omar, André Hasenpfeffer), Marianne Hoppeové (paní Butlerová), Anthonyho Steela (Forrester) a Vojo Govedarici (siouxský náčelník Červený buvol). Orientální sérii zde zastupoval Dieter Borsche (nový sir David Lindsay), ve druhém snímku hrál ještě Werner Peters, komický turecký velitel v Divokým Kurdistánem. Prahou se navíc již předtím při natáčení kriminálky Tajemství čínského karafiátu mihl – spolu s mezinárodní partou dokolečka obsazovaných rutinérů, ještě začínajícím Pierrem Richardem a českou hereckou i tvůrčí pomocí – také Klaus Kinski (brzy nato Forresterův elitní bandita Luke). Mescalerem nadšenými festivalovými Karlovými Vary se v nadějeplném roce 1968 jako host potěšil sám Pierre Brice, čímž ovšem šedesátkový příval skončil. Ojedinělou kuriozitou pak byla účast Friedricha von Ledebura (viz Mübarek v Žutovi a hrabě Rodriganda v Pokladu Aztéků), v roce 1972 v Praze pracujícího pro amerického režiséra George Roye Hilla (film Jatka č. 5) nebo znovu Klause Kinského, překvapivě kvalitně excelujícího v i u nás koncem sedmdesátých let pořízeném filmu Woyzeck. Pozdější soukromé návštěvy Pierra Brice, Marie Versiniové, Gojka Mitiće nebo Herberta Loma byly nesporným zážitkem, ale s již jen nostalgicky vzpomínkovým puncem.

Barrandovské ateliéry by nepochybně profesně zvládly také ony klasické indiánské filmy. Ale upřímně: zásadní režisér Harald Reinl a většinový producent Horst Wendlandt se v odhadu ideálních příštích míst natáčení nemýlili. Středočeské krasové skály jsou parádní, leč spíše nic proti dalmatskému Velebitu. Také řeka Sázava je trampsky silně romantická, ale Zrmanja nejen z nadhledu velkolepá. Zatopené vápencové lomy Velká a Malá Amerika nebo Mexiko na Berounsku jsou opravdu lákavé, leč Plitvická jezera nedostižná. Volný horizont za barrandovským studiem je mimořádný, ale Grobnik polje u Rijeky pro úlohu prérie tehdy jedinečné. A navíc Jugoslávie byla v šedesátých letech možná značně nedokonalým, ale přece jen v mnohých ohledech Západem, bez komunistických schvalovacích komisí a častých front před obchody s čímkoli. A k tomu krásné moře, kam mohl Lex Barker připlout soukromou jachtou. Z mayovských hereckých stars se k nám tedy pracovně dostaly jen některé, ale i tak je to skutečnost hodná fandovského pozoru. A všichni můžeme jen závidět Janě Brejchové, která se v rámci nadějné mezinárodní kariéry ve filmech potkala mimo jiné s „našimi“ Pierrem Bricem, Daliah Laviovou (Bílá Holubice), Walterem Gillerem (Fritz Kiesewetter) nebo Mariem Girottim (poručík Merril a další fešáci)…

Autor článku - Karel Jordán, zveřejněno - 30. 1. 2019