Mayovky na Internetu

Život a dílo Karla Maye

"Kolikrát jsme slyšeli, že mayovky patří k brakové literatuře, ve slovnících spisovatelů Karla Maye najdeme jen zřídka a přece jeho knihy učí tomu nejlepšímu: že čisté svědomí je nade všechno bohatství, že každá špatnost v sobě nese svůj trest, že všichni lidé mají stejnou cenu, ať mají jakoukoli barvu pleti a že odpuštění je více než pomsta. Knihy nejsou dobré či špatné podle toho, jak jsou napsané, ale podle toho, co v nás probouzejí. Když nic jiného, dá se s Karlem Mayem docela pohodlně a zadarmo procestovat kus světa."[1]

Romány Karla Maye Vinnetou, Syn lovce medvědů nebo Poklad ve Stříbrném jezeře patří ke klasickým dílům dobrodružné literatury. Většina z nás celou řadu jeho románů četla, nebo přinejmenším známe filmy podle nich natočené, ale o autorovi samotném toho příliš nevíme. Snad jen to, že si údajně všechno vymyslel, že kradl a dlouhá léta strávil ve vězení, že nikdy nenavštívil země, o kterých tak věrně psal ve svých románech. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednoho z nejoblíbenějších a nejčastěji překládaných německých autorů, je to žalostně málo.

Karl May se narodil do nejhlubší bídy. Aby se jeho rodina nasytila, chodil jako chlapec prosit o slupky z brambor do vedlejšího hostince. Za krádež několika kusů šatstva, biliárových koulí či zabavení několika tolarů a stříbrných mincí v převleku policisty byl potrestán mnohem tvrději než zasloužil, přesto se dokázal vrátit na cestu spořádaného života. To v jeho době a zejména v jeho sociálním postavení nebylo zcela samozřejmé. Z autora šestákových kolportážních románů a krušnohorských venkovských příběhů se stal skvělý vypravěč nekonečných dobrodružství pro miliony čtenářů. Jeho knihy byly přijímány s bouřlivým ohlasem a o dvě desetiletí později stejně bouřlivě zatracovány pro svou údajnou morální závadnost. Byl vystavován veřejným urážkám a vláčen novinami. Závistivci a političtí odpůrci si vymýšleli bláznivé historky o náčelníkovi lupičů a neváhali vystavovat ve výkladních skříních soupisy jeho trestů. Ačkoli většina z těchto ostouzení byla soudními procesy odhalena jako lži, senzační tisková prohlášení nebyla opravena a různé pověsti kolují dodnes nejen v okolí jeho rodného Hohenstein-Ernstthalu, ale i u nás - stačí jen nahlédnout do českého tisku, kolik prostoru věnují novináři jeho deliktům a jak je zveličují. Smutné je, že se ani neobtěžují ověřit si fakta v dostupné zahraniční literatuře a pouze slepě kopírují mylné informace z dříve vydaných článků svých kolegů. Úkolem tohoto článku je uvést fakta na pravou míru a očistit tak jméno autora v očích nejširší veřejnosti.

 

Stručný životopis Karla Maye
1842 Karel May se narodil 25. února v malém chudém městečku Ernstthalu jako páté ze čtrnácti dětí otce Heinricha Augusta a matky Christiane Wilhelmine. V raném věku onemocněl a dočasně přišel o zrak.
1846 Mayova matka absolvovala v Drážďanech šestiměsíční kurz porodnictví. Během kurzu vyprávěla řediteli institutu o osudech svého slepého dítěte. Profesoři Grenser a Haase chlapce vyléčili.
1848-1856 Docházka do národní školy. Základní látku zvládal hravě. Otec brzy rozpoznal synovo nadání a rozhodl se z Karla vychovat vzdělaného muže. Syna nutil - často také ranami - k mnohahodinovému učení a opisování bezcenných knih, encyklopedií či starých modlitebních knížek.
1856-1861 Studium na učitelském semináři ve Waldenburgu. V listopadu 1859 měl May na starosti osvětlování třídy svíčkami. Šest jich ukryl ve svém kufru. Spolužáci svíčky objevili a informovali ředitele. May byl ze semináře vyloučen. Studia dokončil mezi červnem a zářím 1861 v Plauen.
1861 Počátkem října přijal místo pomocného učitele chudinské školy v Glauchau a v prvním listopadovém týdnu tovární školy v Altchemnitz. O vánočních prázdninách byl zatčen za údajnou krádež hodinek svého spolubydlícího.
1862 Za neoprávněné užívání cizích věcí byl potrestán šesti týdny vězení. Trest si odpykal od 8. září do 20. října 1862 v Chemnitz. Navždy skončila jeho učitelská kariéra. Po návratu k rodičům do Ernstthalu příležitostně vystupoval jako recitátor a hudebník.
1864-1865 Ponížení z příhody s hodinkami vyvolalo bláznivý nápad: začal myslet na pomstu, která měla spočívat v tom, že on, uvržený kvůli trestu mezi zločince, se zločincem skutečně stane. Jako Dr. Med. Heilig si v červenci nechal u krejčího zhotovit pět kusů šatstva, s ušitou garderobou však zmizel bez placení. V prosinci si dal jako seminární učitel Lohse přinést do hostince různé kožešnické zboží, odešel s ním do vedlejší místnosti, aby je prý ukázal nemocnému panu řediteli, opět však utekl bez placení. Starý trik s kožešinami ještě jednou zopakoval v březnu 1865 jako rytec bankovek Hermin.
1865 Na základě výše zmíněných deliktů byl 8. června odsouzen ke čtyřem letům a jednomu měsíci trestnice na Zámku Osterstein ve Zwickau. Dostal trest, který se dnes ukládá za napomáhání k vraždě.
1868 V prvních měsících roku 1868 sestavil Repertorium C. Maye - dodnes dochovaný plán se 137 položkami a skicami budoucích literárních prací. Dne 2. listopadu 1868 byl pro dobré chování předčasně propuštěn z vězení.
1869 Psychické napětí se opět vybíjí: "nepřetržitě jsem slýchal vnitřní rozkazy, abych se pomstil lidské společnosti, a to tím, že přestoupím její zákony." Začala série drobných podvodů a krádeží - v policejním převleku zabavoval "falešné peníze", ukradl sadu biliárových koulí, koně, ručník a cigaretovou dýmčičku. Byl zadržen policií, avšak při převozu do Bräunsdorfu se vymanil z pout a dal se na útěk.
1870-1874 Počátkem ledna byl zadržen v českých Valkeřicích. Četníkům vyprávěl fantastickou historku: prý se jmenuje Albin Wadenbach a je majitelem plantáží na Martiniku. Četníci zpočátku historce uvěřili, ale po krátké výměně dopisů se saskými úředníky byla Mayova identita zjištěna. Byl odsouzen k trestu káznice v trvání čtyř let, který si odpykal od 3. května 1870 do 2. května 1874 ve Waldheimu.
1875-1877 May se stal redaktorem několika časopisů nakladatele Münchmeyera: Der Beobachter an der Elbe, Schacht und Hütte, Deutsches Familienblatt - zde zveřejnil novelu Old Firehand, v níž se poprvé setkáváme s Vinnetouem - a Feierstunden am häuslichen Heerde. Pro posledně jmenovaný napsal první příběh z Orientu Leilet a vůbec první román - Poslední cesty obou Quitzowů.
1877 May se měl oženit se sestrou nakladatelovy manželky. Münchmeyer doufal, že rodinným svazkem připoutá schopného redaktora ke své firmě natrvalo, avšak May pro nehezkou Minnu Ey nepociťoval žádné sympatie a od Münchmeyera odešel.
1879 Navázal spolupráci s renomovaným katolickým časopisem Deutscher Hausschatz nakladatele Pusteta z Regensburgu, kterému dodával příspěvky téměř 20 let.
1880 Dne 17. srpna se May oženil s Emmou Linou Pollmerovou, s krásnou ženou, která se však k němu povahově nehodila. Velmi dobře znala své tělesné přednosti, vyžadovala obdiv, milovala družnost a peníze.
1882 Obnovená spolupráce s nakladatelem Münchmeyerem. Do roku 1888 pro něj napsal pět obřích kolportážních románů, později proslavených soudními procesy. Zatímco si Emma zvala domů návštěvy a pořádala večírky, May se zavíral ve své pracovně a často celé noci nepřetržitě psal, aby dostál slíbeným termínům.
1887 May se stal spolupracovníkem nově založeného časopisu pro mládež Der Gute Kamerad, kterému během deseti let věnoval osm příběhů patřících právem ke klasickým dílům dobrodružné literatury: Syn lovce medvědů, Duch Llana Estakada, Karavana otroků, Inkův odkaz, Poklad ve Stříbrném jezeře, Petrolejový princ, Červenomodrý Metuzalém a Černý mustang.
1892 Freiburský nakladatel Friedrich Ernst Fehsenfeld začal vydávat Mayovy romány a povídky knižně. Už v příštím roce začal vycházet orientální cyklus Ve stínu pádišáha, v dalších letech pak následovaly romány Vinnetou, Old Surehand, V zemi Mahdího, Satan a Jidáš a mnoho dalších.
1892-1899 Mayova obliba dosahovala parametrů hysterie. Začal se vydávat za skutečného Old Shatterhanda a Kara ben Nemsího, pořádal přednášky, na kterých tvrdil, že všechna dobrodružství sám prožil, ve své nové vile se nechával fotografovat v kostýmech svých hrdinů, dokonce si pořídil i slavnou henryovku, medvědobijku a Vinnetouovu stříbrnou ručnici. Užíval si výslunní popularity. Čtenáři mu věřili každé slovo a May si na jejich dotazy vymýšlel neskutečné historky, kterým možná věřil i on sám.
1899-1900 Dne 26. března se May vydal na svou první cestu do Orientu. Prohlédl si pyramidy, poprvé se svezl na velbloudu. Nakladatelům, redakcím a známým odesílal stohy pohlednic, aby dokázal, že je skutečně Kara ben Nemsí a pobývá v zemích, o kterých píše ve svých knihách. Zároveň byl ale otřesen, že skutečný Orient je zcela jiný, než jak si ho vysnil ve svých románech. Dne 31. července 1900 návrat do Radebeulu.
1901 Dne 14. února zemřel Mayův přítel Richard Plöhn. Začínají soudní spory s Adalbertem Fischerem pro neoprávněný dotisk Mayových kolportážních románů. Pro tisk se May stal nanejvýš zajímavou osobou. Noviny šířily zprávy, že zatímco psal pro katolické časopisy morálně nedotčené příběhy, současně sepisoval kolportážní škváry nejhoršího druhu.
1903 Dne 14. ledna nastal konec manželství s Emmou. Dne 30. března se May se oženil s Klárou Plöhnovou.
1904 Na scénu vstoupil Mayův nejhorší nepřítel: Rudolf Lebius. Zkrachovalý žurnalista nejprve požadoval po Mayovi půjčku a když ji nedostal, začal Maye systematicky ničit. Do novin psal urážlivé články a vytahoval na světlo dřívější Mayovy tresty, jejichž soupis vystavoval ve výkladních skříních drážďanských knihkupectví. Soudní spory trvaly téměř až do Mayovy smrti.
1908 Od září do prosince absolvovali Mayovi druhou doloženou velkou cizokrajnou cestu, tentokráte do USA. Ohlasy na ni daly v roce 1910 vzniknout čtvrtému dílu cyklu Vinnetou.
1910-1911 Vrcholí novinářská a soudní štvanice, objevují se kompromitující materiály o Mayových kriminálních deliktech. Spisovatel se zoufale brání autobiografií Mein Leben und Streben. Dne 18. prosince 1911 byl Lebius za těžkou pomluvu odsouzen k peněžní pokutě 100 marek nebo k náhradnímu trestu 20 dní vězení. Pro Maye to znamenalo konečné vítězství nad nejhorším z nepřátel. Do konce života mu však zbývaly pouhé tři měsíce.
1912 Dne 22. března se konala ve vídeňském Žofiině sále přednáška Vzhůru do říše ušlechtilých lidí! Před dvěma tisíci posluchačů May hovořil o svých osobních osudech, o svých bojích, o svých nových usilováních, opakovaně se vyznal jako křesťan a vyzýval k míru a toleranci. Sklidil bouřlivé ovace. Do Radebeulu se vrátil trochu nachlazen a s lehkou horečkou. Dne 30. března ve 20 hodin zemřel.

 

Poznámka:

[1] Z úvodního proslovu, který přednesl Dr. Jan Koten na vernisáži své výstavy věnované Karlu Mayovi ve Velkém Meziříčí v roce 2002.

Použitá literatura:

  • HEERMANN, Christian. Der Mann, der Old Shatterhand war : eine Karl-May-Biographie. 1. Aufl. Berlin : Verl. der Nation, 1988. 413 S. ISBN 3-373-00258-3.
  • HEERMANN, Christian. Winnetous Blutsbruder : Karl-May-Biografie. Bamberg : Karl-May-Verlag, 2002. 413 S. ISBN 3-7802-0161-5.
  • WOLLSCHLÄGER, Hans. Karl May : Grundriss eines gebrochenen Lebens : Interpretation zu Persönlichkeit und Werk : Kritik. Dresden : Verl. der Kunst, 1989. 411 S. ISBN 3-364-00168-5.

(Autor článku - Zatinka, vytvořeno dne 28. 5. 2008)