2. kapitola
Koryto potoka bylo tvrdé a skalnaté, takže kopyta nezanechávala otisky. Les stále houstl, dosahoval až k vodě a při zemi byl tak zarostlý, že jsme nedokázali najít jediné otevřené místo, kde by se dalo vylézt na břeh. Jeli jsme tedy dobrou čtvrthodinu proti vlnám, až bylo všudypřítomné ticho náhle přerušeno:
„Who is there?“ zavolal na nás hlas, jehož majitele jsem nedokázal vypátrat.
„Two Sams, ty starej coone!“ odpověděl Thick Sam a bodl hlavní pušky do houští. „Otevři, Jime Poltere!“
Kus křoví, který, jak jsem teď zjistil, sloužil jen k zamaskování vchodu, se odsunul vpravo a my jsme vyvedli koně na břeh.
„Welcome, Sam, welcome! Zpátky z kaňonu, všichni nebo jen vy? Cože? Cizinec!“
„Později, Jime, později, nejdřív zavři tu díru. Dole v ‚zátoce‘ jsou Yanktonové. Hádám, že nám chtějí věnovat své kůže!“
Muž ihned přesunul křoví do původní polohy a my jeli dále. Před námi se objevila malá mýtina toho druhu, který bývá označován jako storm-gap a která vzniká tak, že vítr strhne skupinu obřích stromů, které srazí i své okolí, takže uprostřed pralesa vznikne místo, které lze pomocí seker a ohně proměnit v hiding-hole nebo hide-spot, které lovci tak rádi používají jako dlouhodobý tábor a úkryt před indiány.
Uprostřed volného prostoru hořel „bílý“ oheň, kolem kterého se pohodlně uvelebilo množství pravých obyvatel woodlandu. Okraj mýtiny byl zcela neprůchodný, a když jsem zrakem propátral okolí, spatřil jsem v pozadí malý srub, v jehož dveřích stáli dva muži, jejichž oči na nás spočívaly.
„Both Shatters, sir,“ řekl Thick Sam a ukázal na ně. „Pojďte, nejprve musíme podat hlášení.“
„Podat hlášení,“ opakoval dlouhán, který si myslel, že tak dá nejlépe najevo svou sounáležitost s tlouštíkem.
Oba muži nám vyšli několik kroků vstříc. Mohlo to být jejich slávou, ale jak tu tak přede mnou stáli, cítil jsem, že jim důvěřuji více než stovce jiných.
Otec měl opravdu obrovskou postavu. Dlouhé bílé vlasy se mu vlnily až na široká ramena. Stáří dosud nezmírnilo jas jeho velkých modrých očí. Bouře, sníh, déšť, vedro a mráz zanechaly stopy na pevných rysech jeho obličeje a každý coul jeho mohutného těla svědčil o síle, kterou nedokázaly oslabit ani čas, ani námaha.
Syn byl skoro stejně vysoký a rozhodně byl stejně působivý jako on. Dlouhé a husté černé vlasy měl svázané do uzlu jako mívají indiáni. Jeho plná, přitom však ostře řezaná tvář byla zhnědlá od slunce a snad i díky původu, protože jeho výrazný obličej prozrazoval mestice. Přiléhavý kabátec z losí kůže nechal vyniknout jeho široké hrudi, než aby ji skryl, a každý jeho pohyb byl náhlý, hbitý a silný, jako by byl jaguárem, který před sebou vidí nepřítele.
Hovor začal úplně jinak, než jsem čekal. Starší z obou Shatterů pohlédl na mého mustanga.
„Swallow?“ podivil se. „Opravdu, je to Swallow! Kde jste vzal to zvíře, sir?“ Jeho oči zazářily, jako by mě chtěl pozřít, jak se v něm vzmáhalo podezření.
„Dostal jsem ho od Vinnetoua, náčelníka Apačů, se kterým jsem se tak trochu seznámil na Rio Suanca.“
„A dal vám svého nejlepšího koně? To jste mu musel prokázat velmi významnou službu!“
„Přepadli ho Atabaskové a chtěli ho přivázat k mučednickému kůlu. Tehdy jsem se objevil – a zbytek si můžete domyslet! Nějakou dobu jsem se s ním pak toulal, stal se mi skvělým učitelem a na rozloučenou jsem od něj dostal Swallowa.“
„Neznám vás, sir, a své vyprávění jste si mohl vymyslet. Vinnetou mi ani jednou nenabídl svého koně. Neprodal by ho však za žádnou cenu, protože by se po celé savaně nenašlo zvíře, které by se mu vyrovnalo, takže ten, kdo se na něm objeví před Josiasem Shatterem, vypadá jako Apačův vrah. Dokážete se bránit proti tomuto podezření?“
Udělal jsem krok zpět a zajel jsem rukou k noži.
„Sir, ještě jednou něco takového řeknete a budete mít příležitost porovnat ostří mé čepele a vašeho bowiáku! Jak mám zde na Yellowstonu dokázat, že jsem Swallowa dostal darem před rokem na Riu Suance?“
Jeho oči vypadaly, jako by se pokoušely mi proniknout až do duše.
„Jeden důkaz by byl. Pokud si vás oblíbil, určitě překonal svou málomluvnost. Víte, kdo je jeho největší nepřítel?“
„Máte na mysli Ša-tungu, náčelníka Yanktonů, který zavraždil jeho sestru, protože se místo něj stala ženou bílého lovce?“
„A kdo byl ten bílý lovec?“
„Josias Parker, muž z Kentucky.“
Podal mi ruku.
„Prošel jste zkouškou. Welcome, sir! Ale jak jste narazil na mé dva Samy?“
„Dovolte nám to vyprávět později, cornele (tj. colonel, plukovník),“ vpadl do rozhovoru Thick Sam. „Hádám, že vám musím nejprve oznámit něco důležitého. U Bighornu nás přepadli Yanktonové a unikl jsem jen já a Thin Sam, ten starej coon. Našli naši stopu a sledovali nás až dolů k ‚zátoce‘, kde čekají na naše kulky.“
„Naše kulky,“ přikývl jeho dlouhý kamarád.
„'sdeath, je to možné, Same? A to vás skutečně přepadli a pobili – to mi pak musíš vyprávět, teď ale především musíme zajistit vlastní bezpečí!“
Položil ruku na ústa a nechal zaznít ječivý křik prérijní slepice. Za pár okamžiků se u nás objevilo devět větrem ošlehaných mužů.
„Poslouchejte, boys. Yanktonové jsou v ‚zátoce‘. Každý ví, co má v takovém případě dělat. Nahoře v kaňonu zabili naše lidi. Zbytek vám můžou vyprávět Samové. Bille Hawkensi, utáhni si pevně opasek a vyraž k zátoce. Musím vědět, jak to tam vypadá. Hlídku u vstupu zdvojnásobíme a bílý oheň změníme na červený. Vy, sir, pojďte dovnitř a dle možností se uvelebte. Potřebujete si odpočinout a ještě leccos jiného.“
Zatímco ostatní zůstali venku, vešel jsem s ním dovnitř chatrče. Uvnitř byla jen jediná místnost, jejíž čtyři stěny měly neobyčejnou a hrůzu budící tapetu. Po celém obvodu byly od země až ke stropu zavěšeny indiánské skalpy.
„Sedněte si tady ke stolu a poslužte si zcela dle libosti, sir! Musím si promluvit s oběma Samy a hned potom se k vám zase vrátím.“
Vyšel ven. Prohlédl jsem si místnost. Na dlouhých vlasech kůží z hlav byl uchycen celý arzenál na prérii běžných zbraní. Začal jsem počítat skalpy: deset, dvacet, dvacet pět, třicet – přestal jsem počítat a otočil jsem se. Viděl jsem zde názorný příklad divoké energie, s jakou bude veden drtivý úder proti lidské rase, která se zmítá v posledních smrtelných křečích a je odsouzena k záhubě. Navzdory hladu, který jsem předtím pociťoval, jsem hrůzou nemohl jíst.
Po nějaké době se Josias Shatter vrátil.
„Two Sams mi vyprávěli vše, co se přihodilo. Děkuji vám, sir, za pomoc, kterou jste jim poskytl. Sotva je na nich vidět, že jsou to mí nejlepší lovci.“
Usedl na postel1 v mé blízkosti.
„Vy jste nic nesnědl?“
„Nemohl jsem,“ odpověděl jsem a mimoděk jsem pohlédl na tapetu.
„Pche! Kdo jede na Západ, musí především v Mississippi utopit city. Jsem Josias Parker, muž z Kentucky, o kterém jste před chvílí mluvil. Nebudu vám vyprávět nijak dlouhou historku, kterou tady ostatně může zažít každý na vlastní kůži, ale Ša-tunga upálil zaživa u kůlu mého bratra, unesl mi ženu a dvě děti, skalpoval je a předhodil kojotům a mě samotného pronásleduje do dnešního dne, a proto jsem mu i s jeho kmenem přísahal zkázu a smrt. Yanktonové byli silní a mocní, ale jděte a zeptejte se, kolik hlav dnes čítají! Both Shatters dodrželi slovo. Dnes si troufá až do mé storm-gap, ale spolu se svými rudými vrahouny tu dnes nenajde nic jiného než smrt. Sledujte!“
Přistoupil k zadní stěně a otevřel dveře. Vedly ven do hustě zarostlého pralesa. Vyšel ven a zatáhl za provaz z bůvolí kůže. Přední vchod zajistila silná závora. Pak vzal z hřebíku doutnák a stočil ho do malé jámy v podlaze chatrče.
„Chápete, sir?“
Pouze jsem přikývl. Zařízení sloužilo k tomu, aby nepřítele nalákalo a uzavřelo ve srubu, který pak vyletí do vzduchu, zatímco majitel vyvázne zadem. Dark and bloody grounds2 nejsou půdou, kde by se dařilo květům milosrdenství.
„Nahoře u Bighornu se válí hromady zlata. Objevil jsem tam kaňon s nuggety velkými jako holubí vejce. Polovina mých lidí se tam zaměstnávala těžbou bohatství, se kterým bychom po Ša-tungově smrti měli dost na pohodlný život na Východě. Jsem bohatý. Zlato jsme zakopali zde v hide-spotu. Mí lidé teď byli objeveni, přepadeni, zavražděni a pouze dva šťastně uprchli…“
Venku zazněl křik prérijní slepice a hned poté výstřel. Vyskočil, šel ke dveřím a otevřel je způsobem, který jsem nezjistil. Práskly další výstřely. Pospíšil jsem si ke vstupu také a dorazil jsem právě včas, abych spatřil z potoka na mýtinu pronikat velký houf divochů. Obličej, který jsem spatřil, se ukázal být skutečným. Někdo nás obezřetně sledoval a objevil přitom tajný vchod. Nebohého Billa Hawkense nepochybně cestou objevili a „zhasili“.
„Heigh-ho, jde to moc rychle!“ zvolal překvapený trapper a z police sebral zapalovač. V okamžiku zapálil doutnák na podlaze. Pak rozrazil zadní dveře. „Rychle, sir, pomozte mi zachránit zbraně!“ Zatímco si lovci venku na pasece hledali úkryt za roztroušenými přes sebe ležícími kmeny a drželi nepřátele na uzdě dobře mířenými salvami, vzali jsme v největším spěchu zbraně ze zdí a odnesli je do lesa pod roof (přístřešek), který se tam nacházel.
Nastalo krátké stmívání, které rychle přešlo v temný večer. Vysoko šlehající oheň, který původně živila podle zvyku bělochů velká polena, proto se mu říkalo „bílý“, nyní pohasl, jelikož ho teď tvořily větve, které lovci postupně posouvali do ohniště, jako to dělávají rudokožci, aby je kouř a plameny neprozradily. Divoši tedy nedokázali ukryté bělochy rozpoznat a kupovali od nich kulky, aniž by sami mohli přesně střílet. Vtom se nad mýtinou rozlehl hluboký hlas jejich náčelníka, na jeho povel tasili tomahavky a vrhli se přes kmeny na trappery, co za nimi leželi.
„Away, boys, sem ke mně!“ vykřikl Josias Shatter. Lovci vyskočili a přispěchali k němu. V patách jim byli indiáni, kteří se za nimi drali do srubu.
„Pryč, pryč, ven do lesa!“ rozkazoval Josias, zatímco mocnými údery sekerou zadržoval rudochy, kteří je pronásledovali.
Teď jsem konečně pochopil, proč mu lidé říkají „Shatter“ – drtič. Nerozdával rány ostřím, nýbrž druhou stranou hlavy své hrozivé zbraně a každým úderem spolehlivě rozdrtil lebku zasaženého na tisíc kousků. Všichni běloši kolem něj proběhli zadními dveřmi. Následoval je syn a pak já. Jako poslední vyběhl Josias, zabouchl dveře a zajistil je dvěma mohutnými závorami. Poté několik sekund otvorem pozoroval místnost, do které se s ohlušujícím vzteklým řevem nahrnuli divoši, zatáhl za provaz a uzavřel přední vstup.
„Chatrč je plná. Vpřed, boys, kolem hide-spotu a do potoka!“
Pádil vpřed a my za ním. Kdo vyprázdnil svou zbraň, vzal ze skryté zásoby jednu nebo více čerstvě nabitých. Zvenku vedl na okraj mýtiny úzký průsek. Končil u potoka, kde ho zakrývalo několik keřů. Proběhli jsme jím, vešli do vody a o chvíli později jsme stanuli u nestřeženého vstupu do storm-gapu.
Vtom zazněl výbuch, který nám zatřásl půdou pod nohama. V místě, kde stál srub, vyletěl do výše obrovský ohnivý trychtýř a vymrštil do vzduchu trosky budovy. Všichni indiáni se shromáždili kolem, aby osvobodili své zavřené druhy. Exploze zasáhla i mnoho z nich, a sotva trosky popadaly zpět na zem, Josias zvolal:
„Na zbytek! Nejdřív střílet a pak sáhnout po noži a sekeře!“
Salva měla hrozný efekt. Divoši ustrnulí leknutím pak padali skoro bez odporu pod mohutnými ranami trapperů.
„Rozdmychejte zas oheň, boys. Musíme vidět!“ zavelel colonel. Dlouhé šedivé vlasy mu vlály kolem hlavy jako hříva. Oči mu planuly bojovým zápalem, a koho zasáhla jeho sekera, ten byl ztracen. Syn mu stál po boku a ukazoval, že je hoden svého jména. Svým tomahavkem našel nejméně tolik obětí, jako jeho otec.
„Ho – ho – hi!“ zazněl povzbuzující válečný pokřik nepřátelského náčelníka, kterého rozzuřil tento masakr jeho lidí. Chtěl se vrhnout na Josiase a musel kolem mě. Popadl jsem ho za vyčesané, peřím ozdobené pačesy, strhl ho zpět a pozvedl ruku k úderu.
„Zadržte, sir, to je Ša-tunga, ten patří mně!“ vykřikl colonel a chytil oběma rukama indiána. Nastal hrozivý zápas. Oba muži stáli, jako kdyby jim nohy vrostly do země. Nepadl žádný úder nebo kop, žádné bodnutí nebo seknutí, ale jejich svaly přesto pracovaly s neskutečným vypětím. Kdo ztratí postavení, propadne druhému. Vtom přiskočil Thick Sam. My ostatní jsme byli všichni zaneprázdněni svými vlastními protivníky.
„Cheer up, cornel, pevně ho držte. Zaplatí mi teď za mou paruku!“
Zahodil tomahavk, pravačkou vytáhl bowiák, levačkou chytil Ša-tungu za vlasy, tři bleskurychlé řezy, mocné trhnutí – a v ruce držel kůži z hlavy zaživa skalpovaného indiána. Ten klesl s neartikulovaným výkřikem k zemi.
Z hrdel divochů zazněl strašlivý řev. Viděli padnout svého náčelníka, s vypětím všech sil se na nás vrhli, ze stran nás bili a mlátili a spěchali dlouhými skoky ke vstupu, aby uprchli. Otočili jsme se, abychom je pronásledovali.
Divoký lov pokračoval dolů potokem. Byl tak úzký, že vedle sebe mohli být nanejvýš dva muži. Nebyl čas na nějakou opatrnost. Letěli jsme vpřed tak rychle, jak každý dovedl. Kdo upadl, zůstal ležet ve vodě, dokud ho ostatní nepřeskákali.
Vtom daleko před námi padl výstřel – ještě jeden – a třetí. Co to bylo? Znovu zazněl vzteklý řev indiánů.
„Na ně, boys, jen dál! Nevím, co to je, ale museli narazit na odpor. Vezmeme je mezi sebe!“
Pádili jsme dál. Už jsme k nim dorazili. Vpředu rachotily stále další výstřely, nejdřív silné z pušek, pak slabší a jemnější z revolverů. Nakonec pracovala pouze tichá, ale neúnavná ocel.
„Pokračujte klidně dál, chlapci,“ zaslechl jsem před námi hluboký bas. „Mají i někoho v zádech. Až projdeme, uvidíme, na koho měli ti holomci spadeno.“
Ten hlas jsem poznal. Patřil starému lovci kožešin, kterého si má společnost zvolila za vůdce.
„Wille Rawleyi,“ zavolal jsem na něj, „zadržte je, nenechte nikoho projít!“
„Hallo, to je přeci náš sir z Germany, kterého hledáme! Come on, chlapci, musíme k němu!“
Po několika minutách stanul přede mnou a potřásl mi s radostí rukou.
„Hrome, sir, takové obavy a starost jsme o vás měli a pak ta dřina, nejprve dole v ‚zátoce‘ a pak tady nahoře! Kde jste vězel?“
„Počkejte ještě chvíli, master Rawley, teď máme jinou práci!“
Přistoupili k nám i ostatní členové lovecké družiny a projevili svou radost ze setkání. Nad indiány jsme úplně zvítězili a skoro je rozdrtili, protože se jen několika podařilo uniknout hustým křovím. Nejprve jsme se ujistili, že jsou divoši ležící v potoce opravdu po smrti, a pak jsme se vrátili ke storm-gap, abychom si ošetřili rány, neboť i přes štastný výsledek boje mezi námi nebyl nikdo, kdo by neutržil větší či menší zranění.
Oheň hořel „bíle“ a vysoko a osvětloval třepotavým světlem místo přepadu a zkázy. Josias pozdravil se srdečnou vděčností nové hosty, kteří se objevili ve správný čas. Starost o mě je vyhnala do prérie. Tam narazili na zatoulaného koně indiána, kterého jsem usmrtil. Vrátili se zpět po jeho stopě, narazili na stopy Yanktonů a nechali se jimi zavést až k potoku na místo, kde indsmeni ukryli své koně. Sotva porazili jejich hlídače, zaslechli explozi a podle zvuku a záře plamenů hledali cestu k místu, kde byla snad potřeba jejich pomoc.
I já jsem vyprávěl, zatímco mi sám colonel ošetřoval malé zranění nožem, které jsem utržil na paži.
„Teď už z celého srdce věřím, sir, že byl vaším mistrem Vinnetou,“ řekl, když jsem skončil. „Až ho zas potkám, budu mu o vás vyprávět. Splnil jsem svou přísahu a nyní se vydám na Východ. Nejdřív chci však přejít přes mountains a oznámit náčelníkovi Apačů, že padl vrah jeho sestry.“
Přišli k nám dva Samové, kteří zaslechli poslední slova.
„Vezměte mě s sebou, cornele,“ prosil tlouštík. „Musím vidět Vinnetoua, dám vám za to Ša-tungův skalp!“
„Už žádné skalpy, Same. Moje dýka provrtala černé srdce vraha. Jeho kůži si můžeš nechat. Ale pokud chceš, můžeš se mnou!“
„Thank you, sir! A Thin Sam, ten starej coon?“
„Ten může také, patříte přeci k sobě.“
„Heigh-day, je to tak, coloneli. Nebudete toho litovat. Cestou totiž ještě potkáme zpropadeně mnoho rudých kůží a hádám, že Two Sams přijdou se svými puškami dvěma Shatterům k duhu!“
„K duhu!“ rozvážně pokývl hlavou Thin Sam a zatvářil se náramně spokojeně, protože směl zůstat se svým colonelem.