Slavná série filmů

Přejít na přehled filmů

Když se dnes mluví o filmových mayovkách, každému se vybaví slavná série z 60. let, v níž si společně zahráli Lex Barker a Pierre Brice. První mayovky však vznikaly již ve 20. letech 20. století. U jejich zrodu stála mladá scenáristka a přítelkyně Karla Maye Marie Luise Droopová. V roce 1920 založila vlastní filmovou společnost Ustad-Film a ještě téhož roku natočila tři filmy z orientálního prostředí: Die Teufelsanbeter (Uctívači ďábla), Auf den Trümmern des Paradieses (Na troskách ráje) a Die Todeskarawane (Karavana smrti). Přes veškerá napjatá očekávání publika i tisku zůstal všem filmům úspěch zapovězen a po natočení poslední mayovky společnost zkrachovala. Snad byly příliš zaměřeny na onu druhou, filozofickou vrstvu Mayova díla, snad zapomněly na děj, napětí, jednoduše dobrodružství. Jak hodnotný byl umělecký revanš Marie Lu se dnes můžeme jen domnívat, neboť tato němá díla se bohužel nedochovala. Další filmové mayovky, tentokrát již zvukové, se publikum dočkalo až po patnácti letech. Roku 1935 natočila menší berlínská firma Lothar Stark Film snímek Durch die Wüste (Pouští). Ačkoliv je to jeden z mála filmů věrných své románové předloze, publikum ho nepřijalo. Celé dílo je nepodařené, nudné, bez špetky napětí a dobrodružství. Plánovaný druhý film již nebyl realizován, jelikož krátce po premiéře vyhlásila společnost konkurs. Koncem padesátých let vznikly dva výpravné barevné snímky, které pro půjčovnu filmů Bavaria vyrobila společnost DCF-Film H. Neubert. Zatímco první z nich - Die Sklavenkarawane (Karavana otroků) - slavil ještě relativní úspěch, jeho nástupce Der Löwe von Babylon (Babylonský lev) očekávání publika nesplnil. Dílo Karla Maye platilo jako nezfilmovatelné. Všechno změnil až rok 1962, kdy se na plátnech kin vůbec poprvé objevili pokrevní bratři Vinnetou a Old Shatterhand.

Za vším stál šéf produkční firmy Rialto Horst Wendlandt, který již dlouho snil o natočení nějakého velkolepého a nákladného dobrodružného filmu. V době, kdy se rozhodl natočit Poklad na Stříbrném jezeře byl již velice úspěšným producentem, ale nebyl ani zdaleka tak finančně nezávislý jako jeho dřívější zaměstnavatel Artur Brauner. Musel tedy přesvědčit ke spolupráci své partnery. Preben Philipsen věděl, že Wendlandt dokáže proměnit téměř každý předmět svého zájmu ve zlatý důl (od toho také přezdívka "Muž se zlatou rukou"), a proto s jeho návrhem souhlasil. Z Hamburgu Wendlandt odcestoval do Mnichova, aby přesvědčil šéfa firmy Constantin Waldfrieda Barthela. Barthel na návrh také přikývl a nejdražší film poválečného období se mohl začít natáčet. Byla zahájena spolupráce s Jadran filmem v Zagrebu, který měl s natáčením dobrodružných snímků velké zkušenosti.

Otazník se vznášel nad výběrem režiséra. Horst Wendlandt zprvu uvažoval o Alfredu Vohrerovi, avšak Constantin favorizoval Haralda Reinla. Reinl měl několik předností - byl jeden z nejúspěšnějších německých režisérů, byl smluvně vázán na firmu Constantin, právě natáčel v Jugoslávii a spolupracoval s Lexem Barkerem - plánovaným Old Shatterhandem. Waldfried Barthel trval na tom, že režisérem tohoto filmu by se měl stát Reinl a Wendlandtovi nezbylo nic jiného, než se argumentům podvolit. Wendlandtův spolupracovník se do mayovek zpočátku nijak nehrnul - měl strach z neúspěšnosti. Ale pro zdar věci udělal následně opravdu všechno. Se štábem spolupracovníků prokřižoval Jugoslávii a zainteresoval do věci své dva dobré přátele: kameramana Ernsta W. Kalinkeho a autora hudby k základním filmům - Martina Böttchera. Jeho melodie se staly jednou z nejúspěšnějších filmových sad melodií vůbec.

Wendlandt si byl dobře vědom, že úspěch filmů závisí především na obsazení hlavních rolí - a režiséři měli opravdu dobrý vkus při výběru herců! Kromě Pierra Brice a Lexe Barkera se mayovkami mihla spousta dříve nebo později proslulých herců. Mezi klaďasy se zařadil třeba Stewart Granger, v rolích svižných fešáků řádil dnešní komisař Schimanski Götz George a Ribannu Vinnetouovi přebral jistý Mario Girotti, časem mnohem slavnější jako Terence Hill. Úžasnou přehlídkou však byli i špatňáci - Cornel Brinkley, takto český rodák Herbert Lom, samolibý vrahoun Santer, jinak výtečný herec Mario Adorf, a vždy elegantní Rik Battaglia. Byly zde i krasavice všech typů: mnohokrát Karin Dorová, něžná Marie Versiniová jako Nšo-či, mladá Uschi Glasová či exotická Daliah Lavi. Jako Sam Hawkens všechny obveseloval Ralf Wolter.

Původní obavy o úspěch a návratnost vložených investic vzaly rychle za své - Vinnetouovi podlehlo více než 60 států na celém světě. Na filmy se snesla celá řada ocenění - asi nejpodstatnějšími byly tituly "Zlaté plátno", udělované filmům s návštěvností více než 3 miliony diváků jen v Německu. Mayovky se v Evropě staly divácky rovnocennými konkurenty agenta Bonda a milující Angeliky...

Použitá literatura

PETZEL, Michael. Karl-May-Filmbuch: Stories und Bilder aus der deutschen Traumfabrik. 2. rozšířené vyd. Bamberg: Karl-May-Verlag, 1999. ISBN 3-7802-0153-4.

JORDÁN, Karel. Muž zvaný Old Shatterhand: Karel May - osudy, knihy a hrdinové. 1. vyd. Praha: Toužimský & Moravec, 1997. ISBN 80-85773-79-1.