Old Shatterhand

Old Shatterhand (1964)

Po úspěšné premiéře Pokladu na Stříbrném jezeře chtěli také další producenti natočit vlastní film o Vinnetouovi. Jenže Horst Wendlandt si chytře pojistil práva na všechny romány Karla Maye odehrávající se na Divokém západě, uzavřel dlouhodobé smlouvy s hlavními protagonisty Lexem Barkerem a Pierrem Bricem a navíc byl zadobře s nejmocnější distribuční společností Constantin Film, s níž se žádný rozumný producent nechtěl dostat do sporu. Zdálo se tedy, že je zhola nemožné přiživit se na úspěchu filmových mayovek. Přesto se ale našel producent, který byl natolik lstivý a odvážný, že si dovolil přezkoumat smlouvu uzavřenou mezi produkční společností Rialto a nakladatelstvím Karl-May-Verlag a našel v ní slabiny: Artur Brauner, filmový mág a jeden z nejvlivnějších německých producentů.

Artur Brauner se bez obav pustil do příprav na natáčení filmu Old Shatterhand. Lze si jistě představit, jakou náladu měl Horst Wendlandt, když se dozvěděl o úmyslech Artura Braunera lézt mu do zelí. Nejprve chtěl vzniku nové mayovky zabránit, ale pak ho právníci poučili, že neexistuje žádný román s názvem Old Shatterhand a nelze tudíž na něho uplatňovat jakákoliv filmová práva. Horst Wendlandt se tedy dohodl s vedením společnosti CCC Film, že jim uvolní pro natáčení Lexe Barkera, představitele Old Shatterhanda. Brauner se zaradoval, teď už mu zbývalo obsadit jen roli Vinnetoua. Uzavřel předběžnou smlouvu s Pierrem Bricem a čekal na vyjádření Rialta. Wendlandt zuřil. Nemohl sice zabránit natočení konkurenční mayovky, ale zároveň neviděl jediný důvod, proč by měl svého soka zásobovat herci. Jenomže všichni v Rialtu věděli, že Brauner je schopen točit i bez Pierra Brice a tím by mohla slavná série mayovek utrpět nenapravitelné škody. Nebylo jiného východiska, než Braunerovi vyhovět. Výměnou za Brice získal Wendlandt půvabnou herečku Elke Sommer, kterou o rok později obsadil do své čtvrté mayovky Mezi Supy.

Scénář a režie

První mayovku produkční společnosti CCC Film provázely hned od začátku těžkosti. V celém procesu příprav vládl chaos a nemohl za to nikdo jiný než sám šéf. Artur Brauner, nesmírně aktivní a kreativní osobnost, byl současně vedoucím studia, filmovým producentem, scenáristou a obchodním partnerem mnoha distribučních firem, režisérů a herců. Všechno chtěl dělat sám a o všem musel rozhodovat - to chod společnosti pořádně zdržovalo, protože šéf nemohl být na třech místech současně.

Jako scenáristu se Braunerovi podařilo získat proslulého autora Daniela Mainwaringa (1902-1977), který byl sice velice dobrý znalec westernu, ale o existenci Karla Maye neměl ani ponětí. Podle původního plánu měla Daliah Lavi hrát Vinnetouovu sestru Nšo-či. Pak se ale Brauner dozvěděl, že tato postava zemře ve filmu Vinnetou, který právě natáčel Horst Wendlandt a musel ji ze scénáře vyškrtnout. Když si šéfdramaturg Gerhard F. Hummel přečetl osnovu scénáře, byl v šoku. Scénář neměl s příběhy Karla Maye nic společného a navíc se obával, že překroucené charaktery hlavních postav poškodí dobrou pověst právě se rozbíhající série mayovek. Vedení Constantinu scénář odmítlo, a tak se Brauner musel s Mainwaringem rozloučit.

Brauner byl odkázán na výborného maďarského scenáristu Ladislase Fodora (1898-1978). Fodor byl pilný, rutinovaný autor, zachránce mnoha nevydařených projektů a vyznal se v každém filmovém žánru, ale ke vší smůle ani on o Karlu Mayovi nikdy neslyšel. 23. července 1963 napsal šéfdramaturg Hummel producentu Braunerovi otevřený dopis: "Dříve než pan Fodor napíše 110-stránkový scénář, aniž by měl správnou představu o hrdinech z knih Karla Maye, důrazně mu doporučujeme, aby jeden den odpočíval a přečetl si román Petrolejový princ, který ještě dnes posíláme expresem." Fodor údajně knihu přečetl a pustil se do psaní nového scénáře. Začátkem září poslalo vedení společnosti Constantin Braunerovi telegram, v němž se píše, že ani scénář pana Fodora nesplňuje očekávání příznivců Karla Maye, má být urychleně přepracován a zaslán k posouzení do Constantin-Filmu.

Situace byla vážná, neboť termín natáčení se nezadržitelně blížil. Artur Brauner angažoval slovenského scenáristu a průkopníka izraelské kinematografie Leopolda Laholu (1918-1968), kterého pověřil i vedením režie. V Jugoslávii už probíhala stavba prvních kulis, ale nikdo s určitostí nevěděl, zda vůbec budou ve filmu použity. Z Ameriky přiletěl James Burke (1886-1968), budoucí představitel plukovníka Huntera, aby Laholovi pomohl s tvorbou dalších dialogů. Dne 23. září 1963, kdy bylo oficiálně zahájeno natáčení filmu Old Shatterhand, došlo k další, tentokrát už poslední výměně scenáristy. Do Jugoslávie přiletěl Robert A. Stemmle, aby přímo na místě vypracoval nový scénář. Měl se přitom držet motivů Ladislase Fodora a rad Artura Braunera. Na konci všeho snažení předložil vcelku obstojný příběh.

Ani výběr vhodného režiséra se neobešel bez komplikací. Brauner se rozhodl natočit film v hollywoodském formátu, proto se zprvu poohlížel po amerických režisérech. Ani jednomu z oslovených autorů se však nelíbila výše nabízeného honoráře a omezený čas na přípravu. Angažoval tedy zmíněného Leopolda Laholu, který měl pověst talentovaného tvůrce se slibnou budoucností. Kromě toho ovládal osm jazyků a byl nadšeným čtenářem románů Karla Maye. Dne 9. srpna 1963 uzavřel s Braunerem smlouvu a dohodl se na honoráři 20.000 DM. Avšak brzy bylo zřejmé, že Lahola na svůj úkol nestačí. Podle vedoucího produkce Georga Reuthera i ostatních členů filmového štábu byl velmi pomalý, nesoustředěný a nerozhodný, zcela bez ambicí natočit kvalitní dobrodružný film. Producent zvedl sluchátko a zavolal starému příteli Carolu Hellmanovi, zda neví o nějakém zkušeném režisérovi, který by byl schopen za pár dní natáčet. Hellman si vzpomněl na argentinského režiséra italského původu Huga Fregonese (1908-1987), který zrovna pobýval v Římě a neměl co na práci. Dne 18. září 1963, pouhých pět dní před začátkem natáčení, podepsal Fregonese smlouvu a nešťastný Leopold Lahola byl propuštěn.

Průběh natáčení

Natáčení filmu Old Shatterhand začalo 23. září 1963 v Národním parku Krka. U Skradinských vodopádů vystavěli filmaři misijní stanici, v níž pobýval pod ochranou Lata Nalguta malý Tom Kampendijk. Natáčela se tu rovněž nejerotičtější scéna ze všech mayovek, v níž se Paloma, Bílá holubice, koupe nahá v jezeře. Herečku Daliah Lavi při tom zastupovala mladá chorvatská studentka Gordana Zeitz-Čeko. "Právě jsem chtěla jít v Šibeniku do kina, když mě oslovil nějaký muž. Chtěl vědět, jak jsem vysoká. Zpočátku jsem se s ním nechtěla vůbec bavit, ale pak mi vysvětlil, že je německý filmový režisér a hledá záskok za nemocnou herečku Daliah Lavi," vzpomíná Gordana. Jeho nabídku nakonec přijala a tím odstartovala kariéru herečky a fotomodelky. Ve filmu Old Shatterhand dostala vcelku velký herecký prostor, neboť místo Daliah Lavi odehrála i scénu, v níž je pronásledována u jezera jedním z vojáků. Natáčení u vodopádů řeky Krky se zúčastnil také producent Artur Brauner s manželkou Marií, aby se ujistil, že jde všechno podle plánu. Když 30. září 1963 opouštěl plac, prosil režiséra, aby každý pracovní den plně využil a natočil tolik záběrů, kolik jen bude možné. Podzim už dával o sobě vědět a Brauner se obával, aby jeho nákladný projekt neztroskotal na nepřízni počasí.

Dne 1. října 1963 se štáb přestěhoval do starého přístavního města Dubrovníku a ubytoval se v hotelu Argentina naproti ostrova Lokrum. Hotel kdysi vybudoval velmi bohatý argentinský obchodník jako svou soukromou rezidenci. V zahradě nechal postavit vilu s velkou modrou kupolí, kterou pojmenoval Vila Šeherezáda a daroval ji své krásné manželce. Tento dům snů obýval po dobu natáčení Lex Barker. V Popově polji u města Trebinje postavil rakouský filmový architekt Otto Pischinger (1919-1976) impozantní stavbu, pevnost Fort Grand. V její blízkosti, téměř na dohled, se nacházel Burkerův ranč a na řece Trebišnjica rybařili Apačové, které pak zastřelili bandité. Na opačné straně města Trebinje, v údolí Zupci, stálo westernové město Golden Hill, největší a nejkrásnější město, jaké kdy bylo pro nějakou mayovku postaveno. V sousedním údolí pak vystavěli Severní ranč rodiny Kampendijkových.

Natáčení v okolí Dubrovníku začalo dvěma nepříjemnými událostmi. Hned první den vypadl Lex Barker, kterého už delší dobu trápily nepříjemné bolesti v oblasti konečníku. 3. října byly bolesti už natolik velké, že musel být dopraven do nemocnice, kde mu byla operována cysta. O dva dny později, 5. října 1963, onemocněl režisér Fregonese, který dostal zřejmě zápal plic. Režisér druhého štábu John Hoffmann natočil sice některé nepříliš důležité scény, ale v plném rozsahu se natáčení rozběhlo až 9. října, kdy se natáčela mírová konference mezi Apači a generálem Taylorem. Na placu se poprvé objevili Guy Madison a Charles Fawcett. Lex Barker si nadále stěžoval na bolesti při sezení. Od 16. října se natáčel boj o pevnost Fort Grand. Monumentální stavba měřila 140 metrů na délku, avšak pouze 40 metrů na šířku. Aby architekt navodil dojem rozlehlosti stavby, postavil jednu ze dvou bran našikmo, takže pevnost měla ve skutečnosti pět rohů. Natáčení mimořádně nebezpečné bitvy se zúčastnilo okolo 250 koní. Jednoho z kaskadérů, který spadl z koně, pošlapal jiný kůň a těžce ho zranil na hrudníku. O pár dní později se těžce zranili další dva jezdci: jeden utrpěl zlomeninu paže, druhý poranění hlavy. Jeden kůň zemřel. Mnozí jezdci nebyli po několika dnech natáčení téměř schopni pohybu, protože měli z jízdy na neosedlaných koních otevřené rány na vnitřní straně stehen.

Koncem října se pokazilo počasí a filmaři museli čekat dlouhé hodiny, než se obloha trochu vyjasnila. Dne 30. října se v denním hlášení můžeme dočíst: "Dnes odpoledne si Mr. Barker spletl cestu k jednomu z míst natáčení a o hodinu a půl se opozdil. Nikomu to však nevadilo, protože bylo tak špatné počasí, že jsme stejně nemohli natáčet." A dále: "Na cestě k Popově polji byl garderobiér Helmut Preuss vytlačen jedním z nákladních aut na stranu a odhozen do příkopu. Na zpáteční cestě vběhla pyrotechnikovi pod auto kráva, která při nehodě zemřela. Na autě vznikla značná škoda". Zpráva z natáčení ze dne 6. října 1963: "Kvůli vytrvalému dešti a bouřce jsme dnes od natáčení upustili. Golden Hill a Burkerův ranč stojí pod vodou. Většinu masek a rekvizit jsme z Popova polje převezli do hotelu Leotar v Trebinje."

Dne 20. listopadu začal třetí a zároveň poslední úsek natáčení filmu Old Shatterhand. Filmaři odjeli do nejjižnější části Jugoslávie, do města Ulčinj, aby využili posledních paprsků slunce. Na cestě je provázela silná bouře a průtrž mračen. Když konečně přijeli do hotelu Jadran, netekla voda, nesvítila světla, nefungovaly telefony ani telegrafní přístroje. Člověk se tu cítil jako na okraji civilizace. V hotelu pobíhaly myši a zuby si lidé čistili vínem. Helmut Preuss se snažil některé myši chytit a házel po nich boty. Rozbil akorát zrcadlo. Vedoucí natáčení Manfred Korytowski odjel zpátky do Dubrovníku, aby tam nakoupil alespoň láhve s minerálkou. Ani po dvou dnech nebyla situace lepší. Herec Bill Ramsey měl u sebe aspoň rádio na baterky, a tak se večer doslechl o zavraždění Johna F. Kennedyho. 24. listopadu 1963 tekla konečně teplá voda a začaly fungovat telefony.

V posledních listopadových dnech se natáčel souboj Vinnetoua s Velkým medvědem. Některé záběry vznikly již v okolí Dubrovníku, ale kvůli špatnému počasí musela být většina záběrů pořízena znovu. Mnozí sedláci z okolí zvědavě postávali kolem a sledovali natáčení, protože filmaři byli pro ně jako návštěva z jiného světa. Muži tu jezdili na oslech, ženy nosily otýpky klestí pro nadcházející zimu a nejstarší vesničané se starali o to, aby diváci průběh natáčení nerušili. Mezitím nastal prosinec. Na jedné rozlehlé planině nedaleko města Ulčinj natáčel druhý štáb záběry kolony vozů. Vedením byl pověřen Charles Fawcett, který zastupoval režiséra druhého štábu Johna Hoffmanna, jenž opustil tým po dlouhotrvajících sporech. Režisér Fregonese byl spokojený s výkony herců i s pořízenými záběry a 3. prosince 1963 byl s prací v Jugoslávii definitivně hotov.

Od pondělí 9. prosince 1963 se v berlínských ateliérech společnosti CCC dotáčely scény v saloonu. Poslední dny natáčení si tu užívali Kitty Mattern, Daliah Lavi, Rik Battaglia, Leonhard Putzgruber, Nikola Popović a Bill Ramsey. Koncem ledna 1964 si pořízený materiál převzal střihač, ve dnech 2. až 6. března 1964 proběhlo dabování filmu a od poloviny března nahrávání hudby pod vedením italského skladatele Rize Ortolaniho (* 1931). Film Old Shatterhand je vůbec nejdražším filmem z celé série mayovek. V konečném součtu se náklady vyšplhaly až k pěti milionům marek. Honoráře jednotlivých aktérů a členů filmového štábu byly přitom velice rozdílné:

Premiéra filmu Old Shatterhand

Dne 28. dubna 1964 rozhodl hlavní výbor Filmbewertungsstelle, že filmu neudělí predikát. Ve znaleckém posudku stálo, že film je technicky dobře zvládnutý, porota nemá námitky proti režii a oceňuje hudební doprovod, avšak děj filmu nemá nic společného s příběhy Karla Maye, na něž se odkazuje v úvodních titulcích. Artur Brauner se sice proti tomuto rozhodnutí odvolal, ale tentokrát zůstal výbor neoblomný. Premiéra filmu proběhla 30. dubna 1964 v Mnichově. Lex Barker, který mezitím natáčel v Jugoslávii další mayovku s názvem Žut, dorazil po dvoudenní cestě zcela vyčerpaný na mnichovské letiště, odkud se vydal rovnou na premiéru. Té se zúčastnili také Kitty Mattern a Charles Fawcett. Film slavil obrovský úspěch a byl prodán do celého světa, dokonce i do bývalého Sovětského svazu. Dne 22. června 1969 měl být Old Shatterhand jako vůbec první mayovka vysílán v televizi, ale protože mayovky běžely ještě s velikým úspěchem v kinech, byl tento termín přesunut na 27. září 1970. V Německu ho tehdy sledovalo téměř 18 milionů diváků, což je dnes vskutku nepředstavitelné číslo.