Mayovky na Internetu

Žut

Der Schut (1964)

Ještě než se producent Artur Brauner pustil do natáčení své první mayovky Old Shatterhand, požádal své kolegy, aby mu předložili seznam příběhů Karla Maye, které by byly vhodné ke zfilmování. 31. ledna 1963, pouhých sedm týdnů po úspěšné premiéře Pokladu na Stříbrném jezeře, mu dramaturgyně Ilona Reszkowa předložila odborný posudek, v němž píše, že jednou z nejnapínavějších dobrodružných knih Karla Maye je román Žut, prošpikovaný tajemnými cizinci i úkladnými vrahouny, kteří pronásledují hlavní hrdiny roklinami Balkánu. Brauner s výběrem námětu souhlasil a pověřil scenáristu Rolfa Schulze vypracováním scénosledu a scénáře. Autor se pustil do psaní scénáře v květnu roku 1963 a dokončil ho krátce před Vánoci. S výsledkem své poctivé půlroční práce byl nadmíru spokojený, méně nadšení však projevil Dr. Hans Wollschläger, znalec Karla Maye a později předseda společnosti Karl-May-Gesellschaft, který měl na starosti odborné posouzení scénáře. Plytký, nudný děj a triviální dialogy jsou jen malým výčtem výtek, které napsal koncem ledna 1964 do svého posudku. Producenta Braunera však vzniklá situace nijak netrápila, protože vlastnil ještě plnohodnotný scénář od Georga Marischky. Jeho scénář se Braunerovi zdál natolik dobrý, že ani nepožadoval změny. Jako režisér byl angažován německý tvůrce s hollywoodskými zkušenostmi Robert Siodmak (1900-1973).

Hrdinové a padouši

Kostým Kary ben Nemsího oblékl Lex Barker. Producent dobře věděl, že by nemělo smysl obsadit do hlavní role jiného herce. Nejenže Kara ben Nemsí a Old Shatterhand jsou podle literární předlohy jedna a tatáž osoba, ale i diváci si až příliš rychle zvykli na Barkerův obličej a těžko by se ztotožňovali s novým hrdinou. Z právního hlediska nebyl tentokrát žádný problém, protože Lex Barker byl sice smluvně vázán na producenta Wendlandta, ale jen pokud šlo o roli Old Shatterhanda. Karova věrného služebníka hadžiho Halefa Omara ztvárnil Ralf Wolter, pro něhož je to v pořadí už čtvrtá mayovka. Také Rika Battagliu, představitele padoucha Nirwana, znají diváci již z předchozí produkce. Marie Versini, která se rolí Nšo-či katapultovala mezi nejoblíbenější herečky v Německu, přijala tentokrát nepříliš náročnou roli Čity. Ze starých známých účinkuje ve filmu také Chris Howland, jemuž byla na míru šitá role sluhy Archieho.

Průběh natáčení

Natáčení snímku Žut začalo 31. března 1964 v Bělehradu. V rezidenci Konak Knjeginje Ljubice se mělo natáčet setkání madam Galingré, Halefa a Kary ben Nemsího. Herečka Marianne Hold však první natáčecí den onemocněla, a tak musel být plán mírně upraven. Místo ní se na placu objevila Olga Brajović jako madam Pouillet a Eva Balaś jako služebná Nebatja. Vedením produkce byl pověřen Manfred Korytowski, který se podílel i na natáčení předchozího filmu Old Shatterhand. Zpočátku pracoval u producenta Braunera jako řidič, ale díky pracovnímu nasazení a prozíravosti stoupal po žebříčku výš a výš, až nakonec dostal na starost organizaci celého filmu. Později se stal nejúspěšnějším německým producentem trikových filmů. Za kamerou stál Jugoslávec Aleksandar Sekulović, k němuž se později připojil zkušený kameraman Siegfried Hold (1931-2003) se svým asistentem Richardem Rimmelem. Siegfried Hold byl vedoucím kameramanem snímku Old Shatterhand a byl by rád, kdyby mohl na stejné pozici působit i během natáčení Žuta. V té době byl ale natolik pracovně vytížený, že mohl svému kolegovi asistovat pouze u náročnějších scén. Srbský architekt Dragoljub Ivkov (1931-2007) mnoho práce neměl, neboť většina scén se natáčela buďto v přírodě, nebo v domech starousedlíků, jež byly pro účely filmování pouze lehce upraveny.

Natáčení v Bělehradu probíhalo jen do 3. dubna 1964. Ještě ten večer se část týmu přesunula do kosovského města Peć a ubytovala se v hotelu Metohija. Následující den přicestoval Lex Barker se svou snoubenkou Carmen, dále Marie Versini, Dieter Borsche, Chris Howland, Friedrich von Ledebur a uzdravená Marianne Hold. Peć si filmaři vybrali z toho důvodu, že tam panovala úžasná orientální atmosféra, jakou byste v jiných částech bývalé Jugoslávie hledali marně. Byly tam bazary, mešity a minarety, staré konaky (paláce panovníků) i nedlážděné uličky. Obyvatelstvo tvořili z větší části Albánci, muži nosili fez a knírek, ženy se zahalovaly do závoje. Město bylo obklopeno horami, jejichž vrcholky byly v době příjezdu štábu ještě pokryty sněhem. V údolí však už rozkvétaly první třešně.

Podstatná část filmu vznikla právě v okolí města Peć. V centru bazarové čtvrti se natáčela jedna z úvodních scén filmu, v níž se Kara ben Nemsí setkává u kováře s lordem Lindsayem a jeho sluhou Archiem. Místní obchodníci působili jako kompars a mnohé nebylo ani třeba převlékat. Obzvláště krásným a zajímavým místem byla ubytovna, do níž bandita Manach dovlekl Čitu. Původně to byl ortodoxní patriarchální klášter, stojící na okraji města. Další ortodoxní klášter, Dečani, stojící jen několik kilometrů od města Peć, byl přestavěn v Žutův palác. Natáčel se tu i Karův výslech a jeho následný pokus o útěk. Ten se Karovi bohužel nezdařil a za trest měl být uvláčen k smrti. V této nebezpečné scéně zastupoval Lexe Barkera chorvatský jezdec Mate Ivanković, jenž se oblékl do ochranného obleku, lehl si na tenkou dřevěnou desku a speciálním provazem se nechal přivázat k vozu tak, aby se v případě nebezpečí mohl kdykoliv osvobodit. Po celou dobu natáčení byl na placu přítomen lékař, který naštěstí nemusel zasahovat.

Od 4. května 1964 se na řece Beli Drim natáčela scéna plavby na voru. Plavidlo bylo přivázáno k motorovému člunu a řídil ho zkušený převozník. Všichni hlavní představitelé měli své dvojníky, kteří místo herců padali do vody. Protože slunce se na obloze ukázalo jen zřídka a v úzké rokli se dalo natáčet jen několik hodin denně, trvalo natočení této části tři dny. Pak se štáb přemístil do Titogradu (dnes Podgorica), hlavního města Černé Hory a ubytoval se v hotelu Crna Gora. Zhruba 10 kilometrů za Podgoricou se vjíždí do kaňonu řeky Morači. V této divoké romantické krajině se natáčely zbývající důležité sekvence filmu, jako např. Oskův hořící statek, visutý most, Ríhova smrt, Karův souboj se Sandarem a Bybarem či střelecká zkouška s proradným Mübarekem. V záběrech se rovněž objevil ortodoxní klášter Morača.

Již mnohokrát se filmaři při natáčení mayovek potýkali se špatným počasím. Ani Žut nebyl výjimkou a ke vší smůle se tak stalo zrovna při natáčení jedné z nejnebezpečnějších scén - jízdy přes visutý most. Hrůzostrašně vyhlížející most nad řekou Moračou skutečně existuje a venkované ho zcela běžně používají. V hercích však tato dřevěná stavba, houpající se nad zpěněnou řekou, vzbuzovala hrůzu - zvláště, když po uvolněných fošnách měli kráčet koně vážící několik set kilo. Obtížného úkolu se bez zbytečného remcání ujali jugoslávští kaskadéři, proslulí svou odvahou a bláznovstvím. Hned první den, 15. května 1964, se však spustily vydatné lijáky a na mostě se nedalo natáčet. Manfred Korytowski se po poradě s režisérem Siodmakem rozhodl, že se štáb přemístí na nedalekou louku a natočí tam Ríhovu smrt. Představitel Karova hřebce Betsy dostal od veterináře dávku morfia, ale ani tato scéna nemohla být kvůli špatnému počasí dokončena. Následující den se filmařům nedařilo o nic lépe, neboť natáčení na mostě bylo kvůli dešti životu nebezpečné. Dotočena byla alespoň smrt Ríha. Další den, 17. května, se filmaři opět vrátili na most a podařilo se jim natočit alespoň záběry s Lexem Barkerem, aby mohl odcestovat do Postojny, kde se právě začal natáčet film Vinnetou - Rudý gentleman. Vydatné lijáky ustoupily nakonec až po dvou týdnech.

Dne 29. května 1964 se v malém přístavním městečku Petrovać natáčela scéna, v níž lord Lindsay očekává na své jachtě návštěvu bohatého francouzského obchodníka Galingréa. Místo něho přichází Nirwan se zprávou, že Galingré byl unesen bandou obávaného Žuta. Majitelem vypůjčené jachty nebyl nikdo jiný, než sám jugoslávský prezident Josip Broz Tito. Dne 5. června 1964 odcestoval štáb do ateliérů produkční společnosti Avala, kde byl naaranžován pokoj Nirwana a Čity. Vedle ateliéru vznikla také lesní scéna s medvědem, Lindsayem a Archiem. Poslední chybějící motivy, jako např. Ríhův skok přes zrádnou rozsedlinu, vznikaly od 16. června v berlínském studiu společnosti Union Film. Lexe Barkera zastupoval při skoku cirkusový jezdec Heiko Sembt-Schroer, jehož hřebec nebyl vraník, nýbrž hnědák a ve filmu to jde vcelku poznat. Natáčení Žuta bylo oficiálně ukončeno dne 22. června 1964.

Na závěr ještě jedna milá vzpomínka režiséra Siodmaka: získat místní ženy do komparsu bylo prý velice obtížné. Velká část obyvatel byla totiž silně mohamedánská a panovaly tu patriarchální zvyky. Když chtěl jednou vyfotografovat zahalenou ženu, dalo mu hodně práce, aby jejímu manželovi vysvětlil, že bude mít velké nepříjemnosti, pokud ho připraví o život. Vládla tam atmosféra jako za časů Žuta, kdy se dívky vdávaly ve dvanácti letech a teprve v pětatřiceti, kdy se z nich staly matróny, směly samy ven na ulici. Muži jezdili na koních, zatímco ženy vedle nich cupitaly pěšky. Přes všechny nesnáze (nebo možná právě kvůli nim) se Siodmakovi podařilo natočit romantický dobrodružný film zcela v duchu Karla Maye. Určitě se vyplatilo, že scénář napsal milovník Karla Maye Georg Marischka a že se natáčelo v autentickém prostředí. Úžasné jsou také slovní přestřelky mezi Karou ben Nemsím a Halefem.

Honoráře hlavních aktérů

Nejvyšší honorář obdržel Lex Barker, který se už několik let držel na špici popularity. Suma mnohonásobně převyšuje gáže ostatních herců, přestože nenatočil o mnoho více záběrů, než jeho kolegové. V protikladu k Barkerovi byl výtečný Rik Battaglia odměněn jen velice skromně.

Lex Barker ........................ 196.205 DM
Chris Howland ................... 37.494 DM
Marie Versini ..................... 35.000 DM
Dieter Borsche .................. 34.000 DM
Ralf Wolter ........................ 31.000 DM
Rik Battaglia ..................... 26.000 DM
Friedrich von Ledebur ......... 16.000 DM

Premiéra filmu Žut

Premiéra proběhla dne 20. srpna 1964 v hamburském kině Die Barke. Zúčastnili se jí Marie Versini, Rik Battaglia, Ralf Wolter a Chris Howland. Nechyběl ani producent Artur Brauner, produkční šéf Dr. Wulf a režisér Robert Siodmak. Mezi čestnými hosty seděl také prof. Heinz Stolte, autor první disertační práce o Karlu Mayovi, jenž neustále vykřikoval: "Skvělé, skvělé!" I přes počáteční obavy všech zainteresovaných slavil Žut ohromný úspěch - na konci sezony 1964/65 se v žebříčku nejnavštěvovanějších filmů umístil dokonce na 3. místě a získal ocenění Zlaté plátno.

Obsah filmu

Lord David Lindsay očekává na jachtě návštěvu bohatého francouzského obchodníka Galingréa. Místo něho přijde obchodník s koberci Nirwan a tvrdí, že Galingré byl unesen bandou obávaného Žuta. Bandité zapálí usedlost rolníka Oska, zabijí jeho bratra a Oska krutě týrají. Oskovu dceru Čitu unesou. Nemají už čas zavraždit Čitina snoubence Omara, protože zaslechnou Karu ben Nemsího a Halefa, kteří spěchají napadeným na pomoc. Nirwan, jenž přijede k usedlosti v kočáře, konstatuje, že i toto je práce Žutových lidí, neboť jim Osko neodvedl výtěžek ze své úrody jako výpalné. Chromý žebrák Busra ukáže Karovi, Halefovi a Omarovi další cestu, na níž se dostanou do léčky banditů. Uniknou, ale Kara si při tom zraní nohu a léčí se v Galingréově domě. V Ostromiši se Kara a jeho druhové setkávají s nepochopitelným nepřátelstvím obyvatel. Starý muž v černém hávu, zvaný "svatý Mübarek", poštve proti cizincům celé město. Kara dokáže, že Mübarek je podvodník - převlečený Busra, jenž slídí po celém kraji a jako falešný prorok podněcuje lid. Rozlícený dav obrátí hněv proti Mübarekovi, ale tomu se podaří zmizet.

Bandita Manach uvězní zajatou Čitu v podzemní jeskyni, kde je vězněn také Galingré. Neohrožená dívka se ubrání dotěrnému Manachovi a ve vhodné chvíli uprchne. Bandita by ji dostihl, kdyby se na cestě neobjevil Nirwanův kočár. Čita prosí Nirwana o záchranu a ten jí nabídne pohostinství ve svém přepychovém domě. Galingréova manželka Annette se připojí ke Karovi, Halefovi a Omarovi, pátrajícím po Žutovi. Všichni se plaví s koňmi na voru po divoké řece a jsou ostřelováni bandity. Ubrání se a dostanou se na břeh. V noci odpočívají v pastýřově chýši. Přestože je Halef na stráži, bandité pastýře zabijí. Halef chce ještě v noci vrahy dopadnout a dostane se sám do moci Žutových lidí. Je mezi nimi i Manach a Mübarek. Lupiči zapálí chatrč, ve které Halefa mučili a netuší, že tam je jen Mübarek. Halefa zatím vysvobodil Kara s pomocí svého hřebce Ríha. Čitu vyhledá tajně v jejím pokoji Nirwanova manželka a prozradí dívce, že se ocitla v moci strašného Žuta: Nirwan, zvaný Žut, soustředil kolem sebe nejotrlejší bandity a terorizuje celý kraj. Z Čity chce udělat svou milenku.

Za Nirwanem přijede lord Lindsay se sluhou Archiem, aby koupil vzácné koberce a stane se jeho zajatcem. Nirwan žádá na Lindsayovi vysoké výkupné. Sluha Imer využije pánovy nepřítomnosti a nabídne Lindsayovi, že ho za tučnou odměnu pustí na svobodu. Lindsay naoko souhlasí a Imer odvede Angličany na místo, kde prý Archie ukryl Lindsayovy zlaťáky. Zatímco Imer a jeho pomocníci horlivě kopou u borovice, Lindsay nerušeně svačí. Vůně medu z jeho svačiny přiláká obrovského medvěda, před kterým Imer a jeho kumpáni prchnou a Lindsay s Archiem vylezou na strom. Kara uslyší křik a zvíře zneškodní. Od Lindsaye se dozví, kde je Galingré.

Kara ben Nemsí žádá Kodžu Bašu o pomoc proti Žutovi. Ten však i přes své vysoké postavení patří k banditům a vydá Karu a jeho přátele Žutovi. Ten znovu uvězní Lindsaye v jeskyni a pro Karu vymyslí smrt usmýkáním. Když se Halef s Annettou nedočkají Karova návratu, vydají se k Muchtarovi, hlavnímu soudci Rugavy. Spravedlivý Muchtar vyrazí s vojáky proti bandě. Žutova zapuzená manželka pomůže Čitě k útěku. Dívka pak ukáže Annettě a několika mužům z Muchtarovy setniny tajnou cestu k vězení v jeskyni pod Žutovým sídlem. Ostatní vojáci dobudou Žutův dům útokem a bandity zajmou. Žutovi se podaří zmocnit se Čity a uniknout na koni. Omar Čitu zachrání a Kara sám na Ríhovi pronásleduje prchajícího zločince. Žut se dostane k okraji propasti, zastřelí Karova hřebce, ale sám najde smrt na skalách, když se pokusí se svým koněm propast přeskočit.


Herecké obsazení

Lex Barker

Lex Barker

Kara ben Nemsí
Ralf Wolter

Ralf Wolter

Hadži Halef Omar
Marie Versini

Marie Versini

Čita
Rik Battaglia

Rik Battaglia

Nirwan (Žut)
Dieter Borsche

Dieter Borsche

David Lindsay
Chris Howland

Chris Howland

Archie
Marianne Hold

Marianne Hold

Annette Galingré
Pierre Fromont

Pierre Fromont

Henry Galingré
Dušan Janićijević

Dušan Janićijević

Omar
Friedrich von Ledebur

Friedrich von Ledebur

Mübarek
Renato Baldini

Renato Baldini

Barud
Jovan Janićijević

Jovan Janićijević

Manach
Nikola Popović

Nikola Popović

Imer
Janez Vrhovec

Janez Vrhovec

Osko
Eva Balaš

Eva Balaš

Nebatja
Joviša Vojinović

Joviša Vojinović

Kodža Baša
Živojin Denić

Živojin Denić

Sandar Aladži
Dušan Perković

Dušan Perković

Bybar Aladži
Olga Brajović

Olga Brajović

Madame Pouillet
Maria Gracia Francia

Maria Gracia Francia

Žutova žena
Aleksandar Stojković

Aleksandar Stojković

Kovář
Dušan Antonijević

Dušan Antonijević

Bandita

Filmový štáb

Režie .......................................Robert Siodmak
Asistent režie ..........................Stevan Petrović
Scénář ....................................Georg Marischka, Rolf Schulz, Robert Siodmak
Kamera ...................................Aleksandar Sekulović, Siegfried Hold
Střih ........................................Ursula Kahlbaum
Stavby .....................................Dragoljub Ivkov
Kostýmy ..................................Irms Pauli
Hudba .....................................Martin Böttcher
Zvuk ........................................Marko Rodić
Pyrotechnik .............................Erwin Lange
Vedoucí výroby .......................Manfred Korytowski
Producent ...............................Artur Brauner
Produkce .................................CCC Film Produktion GmbH, Berlin
Koprodukce .............................Criterion Films, Paris / Serena Film, Rom / Avala Film, Belgrad
Doba natáčení .........................31.3. - 22.6. 1964
Délka .......................................118 min 25 s (originální verze filmu)
Premiéra .................................20.8. 1964, Hamburg (Barke)
Čs. distribuční premiéra ..........18.7. 1980
Ocenění ..................................Zlaté plátno

 

Použitá literatura:

  • PETZEL, Michael. Karl-May-Filmbuch : Stories und Bilder aus der deutschen Traumfabrik. Zweite erweiterte Auflage. Bamberg : Karl-May-Verlag, 1999. 544 S. ISBN 3-7802-0153-4.
  • PETZEL, Michael. Der Weg zum Silbersee : Drehorte und Dreharbeite der Karl-May-Filme. Berlin: Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2001. 288 s. ISBN 3-89602-358-6.
  • PETZEL, Michael. Das grosse Album der Karl-May-Filme. Berlin : Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2009. ISBN 978-3-89602-727-6.
  • KASTNER, Jörg. Das grosse Karl-May-Buch : sein Leben, seine Bücher, die Filme. Bergisch Gladbach : Bastei-Verl. Lübbe, 1992. 332 s. ISBN 3-404-28206-X.
  • Filmový přehled č. 5 (1980)

Autor článku - Michaela Kroupová, poslední aktualizace 2.4. 2013

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR


od 1. 9. 2005